Američtí židé ve víru náboženství a politiky

Po stopách americké tolerance a nenávisti (4. díl)

1. díl (Úvod a protestantské kořeny USA)

2. díl (Američtí muslimové) 

3. díl (Katolíci a antikatolicismus v USA) 

Čtvrtá část volné série sérii článků o náboženstvích, sektách a fundamentalistech v politice Spojených států amerických.
Vyšlo v časopise Dotyk.   

V brooklynském Williamsburgu
během židovského svátku purim.

Americká židovská komunita je v povědomí světové veřejnosti hlavně díky řadě významných osobností veřejného života. Nejsou to ale jen celebrity z oblasti kultury jako různí známí herci, hudebníci a režiséři formátu Woodyho Allena, Boba Dylana či Stevena Spielberga, ale i řada dalších osobností vědy, hospodářství či politiky, jako například Albert Einstein, Henry Kissinger či Mark Zuckerberg.

Téma amerických židů vydá spíš na rozsáhlou knihu než na článek. Proto, abychom na omezeném prostoru nesklouzli až k přílišné obecnosti, zaměříme se zde na vztah amerických židů k vybraným aspektům amerického života – hlavně k náboženství a politice.

V předchozích textech už bylo zmiňováno, že USA se etablovaly jako federativní republika respektující svobodu všech bez ohledu vyznání. Cesta k ideálu však byla – a v některých ohledech stále je – lemována trny v podobě otrokářství a rasismu, krvavé občanské války Severu proti Jihu, potlačování původních obyvatel, nejrůznějších forem náboženského fundamentalismu a současného politického populismu.

Amerika ale také od samých počátků otevírala brány různým skupinám pronásledovaným v Evropě a postupně i z jiných částí světa. Zprvu byla výrazná většina z nich křesťané, nejčastěji protestanté. Paralelně, byť v menším počtu, však do USA přicházeli i členové jiných křesťanských církví a dalších náboženství a jejich počet postupně stoupal. Jednou z takových skupin byli židé. 

Židé byli v Severní Americe v malém počtu přítomni mezi nizozemskými kolonisty už od 17. století, kdy se usazovali hlavně v tehdejším Novém Amsterodamu (dnes New York). Mezi americkými „otci zakladateli“ židy nenajdeme, ale řada z nich s židy sympatizovala na základě ideálů občanské rovnosti. Sám George Washington zaslal roku 1790 židovské komunitě na Rhode Islandu dopis, garantující, že „židé nebudou v USA jen trpěnou menšinou, ale budou požívat plných občanských svobod“.

Amerikanizace židovství

"Příchod ruských židů do USA"
plakát z roku 1909

Podobně jako se specificky vyvíjelo v USA křesťanství, kdy na jeho území vznikly zcela nové křesťanské směry, i americký judaismus se začal odlišovat od tradičních evropských pojetí.

Malé židovské komunity často postrádaly dostatečný počet rabínů a zároveň se jejich život v USA, kdy se často musely přesouvat na velké vzdálenosti a zakládat nová živobytí, začal značně odlišovat od jejich usedlejšího evropského života. Židé si přáli zachovat svou identitu, zároveň se však museli přizpůsobit novým podmínkám a neměli zdaleka tolik času na studium a dodržování velkého množství náboženských povinností.

Výsledkem tohoto kompromisu byl vznik řady zjednodušených a reformovaných směrů židovství, obvykle značně uvolněnějších než přísná evropská ortodoxie. Tradiční rabíni v Evropě (a později i v USA, kam mnozí z nich také odešli), takovouto modernizaci judaismu kritizovali. Obávali se totiž jeho postupného zpovrchnění, které v konečném důsledku povede k asimilaci a zániku tisícileté židovské tradice.      

Až do poloviny 19. století představovali američtí židé jen pár zlomků procenta americké společnosti. V důsledku celkového zvýšení přistěhovalectví začala však i židovská imigrace postupně narůstat. Přelom nastal hlavně po roce 1881, kdy byl v Petrohradu spáchán atentát na cara Alexandra II., což velmi povzbudilo ruský antisemitismus a v důsledku toho i snahy ruských židů emigrovat. Od roku 1881 do roku 1924, kdy byly Johnson-Reedovým zákonem zavedeny restriktivní přistěhovalecké kvóty, imigrovalo do USA kolem dvou milionů židů, hlavně z ruského impéria a menší část i z Rakouska-Uherska a Rumunska.

Obálka jidiš časopisu "Forwerts"
v době New Dealu. 

Židovští přistěhovalci byli spíše z chudších vrstev obyvatelstva, často ale z jeho velmi odlišných pólů: jeden tvořili hluboce věřící ultraortodoxní židé (charedim), hlavně chasidé, kteří se v Rusku často stávali terčem antisemitismu už jen pro svou jasně rozeznatelnou tradiční vizáž (pejzy, klobouky atd.).

Druhou – výrazně větší – skupinu židovských imigrantů představovali sekulární židovští dělníci a intelektuálové, kteří naopak striktní judaismus považovali za zpátečnictví, a blízké jim byly tehdejší moderní levicové ideologie jako socialismus, komunismus, anarchismus či bundismus (ruský židovský socialismus).

Dědictví obou těchto směrů je dnes v USA jasně patrné: v newyorském Brooklynu a některých dalších městech lze najít velmi tradiční komunity charedim, které nemají příliš zájem integrovat se do většinové společnosti, ani příliš nekomunikují se sekulárními židy a nežidovskými Američany. Pokud se o světskou politiku vůbec zajímají, mají spíš blíže k Republikánům. Naopak většina současných amerických židů patří buď k reformním proudům judaismu, nebo jsou ještě sekulárnější. Bližší je jim liberalismus, zasazují se za ochranu menšinových práv a politicky inklinují spíš k Demokratům.

Americký antisemitismus a radikální židovská odpověď

"Kovboj trestá židovského obchodníka"
(dobový obrázek z 2. poloviny 19. stol.)

Jak se postupně zvětšovala americká židovská populace, přibývala v některých částech americké křesťanské společnosti stereotypizace židů, která někdy přerůstala do otevřeného antisemitismu. Známý sociolog Martin Seymour Lipset však konstatuje, že i přes tyto občasné tendence čelili židé ve Spojených státech výrazně menší diskriminaci než v kterékoliv jiné zemi s převahou křesťanského obyvatelstva.

V reakci na narůstající antisemitismus založili američtí židé v roce 1913 Antidefamační ligu (ADL), jejímž cílem měl být boj proti americkému rasismu, hlavně antisemitského charakteru. Antisemitismus se však i po první světové válce v USA spíše prohluboval. Oblíbený mýtus o židovské světovládě například výrazně podpořil jeden z nejslavnějších podnikatelů (nejen) americké historie – Henry Ford. Jeho série pamfletů s názvem Mezinárodní žid se stala antisemitským bestsellerem.

Popíračí holocaustu z řad KKK

V USA byly ve dvacátých letech vytvořeny také omezující kvóty pro židy na některých univerzitách, bylo omezeno jejich stěhování do určitých městských čtvrtí a uplatnily se i další formy diskriminace. Silný antisemitismus se ve 30. letech také projevoval mezi americkými nacisty německého původu, sdruženými v organizaci German-American Bund, který byl rozpuštěn po americkém vstupu do druhé světové války. Během ní byli američtí židé v bezpečí, ale řada těch, kteří chtěli uprchnout před holocaustem do USA, doplatila na tvrdé přistěhovalecké kvóty.  

Ani po druhé světové válce antisemitismus neskončil v propadlišti dějin, ale znovu se objevil v politice Ku-Klux-Klanu (KKK), jehož třetí výrazné období započalo právě po válce. V roce 1959 vznikla také Americká nacistická strana a v podobnou dobu i několik dalších antisemitských formací.

Poválečný americký antisemtismus vycházel jednak z podobného společenského podhoubí jako v Evropě (například z různých ultrapravicových organizací či od white-power skinheadů), tak i z různých specifických kořenů (KKK, antisemitismus afroamerické organizace Národ islámu), případně z řad některých církví.

Meir Kahane

Takřka neomezená šíře svobody projevu umožnila v USA beztrestně publikovat různé antisemitské texty a rovněž pamflety popírající holocaust. Jedním z dalších bestsellerů amerických antisemitů se stal román Williama Luthera Pierceho Turnerovy deníky, vydaný v roce 1978.

Není bez zajímavosti, že na poválečný antisemitismus zareagovala jistá část amerických židů radikalizací. Například newyorský rabín Meir Kahane v roce 1968 založil organizaci, kterou nazval Židovská obranná liga (JDL). Ta se pod hesly „Nikdy více!“ a „Teror proti teroru“ začala profilovat různými násilnými akcemi, které se zdaleka nedotkly jen antisemitů.

Výhonky této organizace se později přesunuly i do Izraele a pod názvem Kach! se staly nejradikálnější součástí izraelské politiky. V souvislosti s brutalitou v rámci izraelsko-palestinského konfliktu se tato  židovská organizace nakonec ocitla i na americkém seznamu teroristických organizací – po boku al-Káidy a Hamásu.

Dnešní situace

V současnosti představuje židovská komunita kolem dvou procent celkové americké populace, tedy přibližně šest milionů lidí. Židovství je pro mnoho Američanů také výrazem kulturní identity spojené s tradicí – a zdaleka ne jen náboženství. Americká židovská společnost je proto velmi rozmanitá a její přístupy k náboženství a politice jsou nezřídka velmi odlišné.

Mezí věřícími židy lze například najít izolované skupiny charedim, které žijí hlavně v uzavřených komunitách v Brooklynu a v okolí New Yorku – například ve městě Kiryas Joel, které obývají prakticky jen satmarští chasidé (specifická chasidská skupinu původem z Maďarska). Izolace od vnějšího světa je zde opravdu silná: Z více než dvaceti tisíc místních obyvatel mluví plynně anglicky jen zhruba polovina. Naopak téměř všichni ovládají jidiš (jde de facto o dialekt němčiny používaný tradičně v evropských židovských komunitách).

Chasidská svatba v Brooklynu.

Na opačném náboženském pólu od charedim je například liberální gay-komunita v Bostonu. Její synagogu navštěvují nejen židé, ale i řada dalších lidí a komunitní rabín třeba ani nenosí na hlavě jarmulku. Vzájemné interakce mezi věřícími liberály a charedim jsou zcela minimální a každá z komunit žije zcela podle svých zvyků.

Jak již bylo uvedeno, z politického hlediska podporuje výrazná část amerických židů (70–80%) spíše liberální a levicové politické směry, což v americkém kontextu dvou hlavních stran znamená Demokraty.

Tato tradice souvisí do určité míry stále s výrazně sekulární a levicovou orientací židů, kteří přišli do USA na přelomu 19. a 20. století. Ti byli často citliví v otázkách sociální spravedlnosti a zároveň se velmi ostře stavěli proti rasismu a xenofobii, ať už namířeným proti komukoliv. V 60. letech se proto řada židů – včetně mnoha rabínů – postavila na stranu Afroameričanů v boji za občanská práva a proti rasové segregaci.

Podobné postoje americké židy opět stavěly spíše do tábora podporovatelů Demokratické strany, kde řada z nich také dosáhla na vysoké politické posty. Zmínit lze například Joea Libermana a Bernieho Sanderse, kteří se stali vážnými kandidáty na amerického prezidenta, či Rahma Emmanuela, který byl za prezidenta Obamy ředitelem Bílého domu.

Ve vrcholné politice se prosadilo pod hlavičkou Demokratů i mnoho dalších židovských kongresmanů, senátorů a dalších osobností. Židy je samozřejmě možné najít – byť ve výrazně nižším počtu – i v řadách republikánů, kde je nejznámější osobností politolog a bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger.

Americko-izraelské spojenectví

Ve všeobecném povědomí světové veřejnosti je dlouhodobé americko-izraelské strategické spojenectví. Mnoho lidí si ho dává do souvislosti právě s výraznou americkou židovskou komunitou. To ale není úplně přesné.

V USA hraje v tomto ohledu důležitou roli i řada stoupenců některých protestantských církví (tzv. evangelikálních), které podporují Izrael na základě specifické politické teologie. Věří mimo jiné v to, že výrazně proizraelská politika a podpora židovského přistěhovalectví do Izraele uspíší druhý příchod Ježíše Krista. Řada křesťanů z podobných důvodů podporuje i největší zájmovou organizaci, která lobbuje za americko-izraelské vztahy: AIPAC (Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti).

Většina amerických židů Izrael rovněž podporuje, ale spíš z liberálnějších postojů než různé konzervativní lobbistické skupiny. V praxi to může znamenat, že nemusí automaticky podporovat všechny kroky izraelských vlád (například s ohledem na izraelsko-palestinské vztahy). V náboženských otázkách se pak mohou dostávat do konfliktu s izraelskými ortodoxními institucemi, které jsou velmi kritické vůči liberálním židovským proudům v USA.

Americká židovská komunita je početně srovnatelná s o něco větší komunitou izraelskou. Ta americká je ale svou strukturou a přítomností různých liberálních proudů výrazně komplexnější. Nežije také v prostředí trvalého politického napětí, jako je tomu v Izraeli.

Na druhou stranu ale má dnes mnoho amerických židů obavy z přicházejícího prezidenta Trumpa, proti kterému také většina z nich hlasovala (70 % volilo Hillary Clintonovou). Trump je poměrně silně provázaný s politickými kruhy, které neměly v minulosti daleko k rasismu či přímo antisemitismu, který se dokonce objevil i v jeho volební kampani. Ani fakt, že si Trumpova dcera Ivanka vzala za manžela věřícího židovského byznysmena, ze kterého Trump učinil svého poradce, většinu amerických židů zřejmě zatím příliš neuklidnil…    

  Americké židovské komunity.