Trump, Netanjahu a "mírové dohody" na dnešním Blízkém východě

Palestinští demonstranti zapalují figuríny
Benjamina Netanjahua, emirátského šejcha Mohameda bin Zajeda a Donalda Trumpa  

Příklon Izraele k sunnitským režimům v regionu je veřejným tajemstvím už nějakou dobu. Jsou dohody se Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem skutečně tak průlomové?

Z hlediska dlouhodobé pozice Izraele na Blízkém východě je to úspěch. Netanjahu je sice katastrofální na izraelské vnitropolitické scéně a v přístupu k Palestincům, ale ve světové diplomacii si z hlediska reálpolitiky nevede vůbec špatně. Ostatně jistým důkazem jeho přesvědčivosti je třeba i to, jak k němu přistupuje česká politická scéna: u nás byl dlouho politiky zleva doprava adorován, zatímco u něj doma by ho značná část Izraelců viděla nejradši za mřížemi. A Trump? Pro toho je celá věc čistý byznys, což ilustruje nejlépe právě navázání vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty. Ty totiž daly zelenou nákupu amerických letounů F-35, z čehož se vzápětí Netanjahuovi lehce zježily vlasy. Trump vidí vše optikou vlastního prospěchu a byznysu a spojí se třeba i s Íránem nebo Palestinci, pokud to bude výhodné pro udržení jeho moci a vlivu. Taková situace ale dnes není a Trump jde daleko více na ruku sunnitským autokratům a jejich spojencům, jako je Netanjahu.

Jinak je obecně známo, že v amerických prezidentských volbách nehrají zahraniční témata zdaleka takovou roli jako ta domácí. Pro izraelskou veřejnost je sice obecně zahraniční politika důležitější, nicméně už bylo zmíněno, že mnoho Izraelců Netanjahu dlouhodobě irituje bezpáteřní domácí politikou a svými kriminálními skandály.

A je tu ještě jedna věc: Spojené arabské emiráty ani Bahrajn s Izraelem nikdy neválčily - takže „mírová dohoda“ je v tomto kontextu nepřesný pojem - a naopak Palestinci jsou ze současné situace, kdy je opouštějí arabské země právě v časech Netanjahua, kterého tak nesnáší, velmi frustrovaní. To může znamenat další gradaci izraelsko-palestinského konfliktu. Takže Netanjahuův úspěšný diplomatický průlom může mít i obrácené ostří.

Trump a jeho zeť Jared Kushner, který má blízkovýchodní agendu v Bílém domě de facto na starosti, často mluví o grandiózních plánech na vyřešení v podstatě celé situace Blízkého východu. V médiích teď občas kolují spekulace, že Bahrajn a Emiráty by mohla následovat Saúdská Arábie. Jak moc je to realistické? 

Osobně mám za to, že Saúdská Arábie je stále ještě trochu jiný kalibr než Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Emiráty jsou pragmatičtí šejchové-byznysmeni a Bahrajn je poměrně marginální stát Zálivu. Diskurs „nepřátelského Izraele“ je v Saúdské Arábii podstatně hlubší, a tato země navíc s Izraelem i reálně bojovala. Současný ambiciózní a bezskrupulózní následník trůnu Mohamed bin Salmán (nazývaný MBS) má sice v zemi i přes své krvavé škraloupy velkou moc, ale klíčová rozhodnutí stále drží v rukou jeho otec, král Salmán. MBS by zřejmě s Izraelem mír bez větších problémů uzavřel a v minulosti dal najevo, že ho Palestinci vlastně ani moc nezajímají, ale jeho otec je ze staré školy, stejně jako řada dalších členů rodiny a králových loajalistů na důležitých státních postech. Pro ty je představa formálního míru s Izraelem stále obtížná, byť v neformální rovině se již s ledasčím smířili, protože se bojí Íránu a raději se drží rčení „nepřítel mého nepřítele je můj spojenec“.

 

Jak na dohody nahlíží Palestinci? Necítí se být zrazeni? Nejsou teď odkázáni na spojenectví s režimy, které jsou Západem vnímány jako nepřátelské?

Jak už jsem naznačil, velkou část Palestinců nastalá situace velmi frustruje. Netanjahu je dlouhodobým šampionem osadníků, který metodicky pracuje na tom, aby z jimi obývaného území udělal ještě větší osadnicko-teritoriální ementál. Že vlivné arabské země typu Emirátů uzavřou diplomatické styky právě s ním, vnímají jako o to větší zradu. Na druhou stranu, většina politických kauz má omezenou životnost a zdá se, že ta palestinská minimálně v arabském světě pomalu expiruje. O tom si můžeme myslet co chceme, ale aktuální enormně krvavé konflikty v Sýrii, Iráku, Libyi, Jemenu, kde během pár let přišlo o život více lidí než za sto let izraelsko-arabských válek a intifád, prostě odsouvají ty méně krvavé do pozadí. Palestinci poznají ještě řadu příkoří, avšak nyní už s menší šancí, že se jim je podaří zvrátit.

A co ostatní státy v regionu? Je jasné, že například Írán z dohod nadšený nebude… Setkávají se dohody s pozitivní reakcí dominantně sunnitských států? 

Většina států a obyvatel Blízkého východu řeší dnes své lokální problémy, kterých se vynořilo v době arabského jara celá řada, a pokud si už mohou třeba trochu oddechnout, nemají už příliš zájem pálit si prsty jinde. V Íránu je silná protiizraelská linka hlasem režimu, který je mezi mnoha Íránci velmi neoblíbený. Lze tak konstatovat, že v reálu dnes ani mnoho Íránců palestinské osudy příliš nezajímají. Íránský režim se dnes navíc potýká s izolací silnější než před pár lety, katastrofální hospodářskou situací, nyní navíc umocněnou i velmi nemilosrdnou vlnou koronaviru. Nedokážu si moc představit, že by za těchto podmínek přešel íránský režim od propagandy k nějakým výraznějším propalestinským aktivitám. A rovněž řada Palestinců ví, že jejich kauza je především propagandistická a že jim vazby na Írán příliš prospěchu nepřinášejí. Ještě je tu ale Erdoğanovo Turecko a Katar, které mohou Palestince nadále podporovat, ale i tyto země je mohou rovněž více zatáhnout do svých politických a propagandistických her.

Tázal se Matěj Schneider, vyšlo v Alarmu 29. 9. 2020

Komplexně o česko-izraelských vztazích - díl 5.: Shrnutí

Předcházející díly série: 

1. Role TGM na vztahy s Židy, sionistickým hnutím a Izraelem 

2. Od dodávek zbraní k normalizaci (čs-izraelské vztahy 1948-1989)

3. Vliv Václava Havla na vztahy s Izraelem 

4. Česko-izraelské vztahy po odchodu V. Havla (od atlantismu k islamofobii)

Z předchozích dílů našeho seriálu o česko-izraelských vztazích vyplývá, že jejich současná nadstandardní úroveň se nedá vysvětlit obecnými tezemi. Ba naopak, zakládá se na celém komplexu příčin a historických souvislostí spojených s okruhy vymezenými ve čtyřech předešlých textech – první se zabýval rolí TGM, druhý vlivem komunistického režimu (včetně dodávek zbraní a následného odklonu režimu k silnému antisionismu, který však byl částečně vyrovnáván proizraelskými postoji disentu), třetí díl se zaměřil na Václava Havla a čtvrtý na současné postoje českých politiků k Izraeli, které souvisejí jak s atlantismem, tak i s různými romantizujícími představami o Židech a Izraeli a v neposlední řadě též s islamofobií.

Pokud bychom se přeci jen pokusili najít nějakou ústřední linii současných česko-izraelských vztahů, která propojuje historii první československé republiky (a dokonce i období přibližně dvou desetiletí před jejím vznikem) se současnou českou politikou a dnešními vysoce nadstandardními česko-izraelskými vztahy, byla by to zřejmě vazba na Václava Havla a jeho kolegy z disentu. Společně se po roce 1989 stali předními osobnostmi československé a české politiky a navázali na postoje prezidenta T. G. Masaryka k Židům a k sionistickému hnutí. Tyto sympatie k utlačovanému národu či ohroženému státu byly i značnou částí české společnosti vnímány jako určitá reflexe vlastní historické zkušenosti a zároveň zapadaly do české národní mytologie.

Spolehněte se na Čechy

Pokusíme-li se tyto paralely zobecnit, můžeme říct, že české elity a obecně část Čechů ráda pohlíží na sebe sama jako na malý mírumilovný národ, který vždy byl (a pro mnohé stále je) vystaven zájmům velmocí (hlavně Ruska a Německa) a doplatil v tomto ohledu na zradu svých západních a demokratických spojenců, především v podobě Mnichovské dohody z roku 1938. Češi tak mají být nositeli jedinečné zkušenosti z moderní historie, jejíž analogií je právě dnešní Izrael. Ten je v jejich představách rovněž v permanentním ohrožení nepřátelským okolím, a navíc mu hrozí ze strany západních spojenců – hlavně některých států Evropské unie – snad i podobná zrada jako ta mnichovská. A zatímco řada států EU prý představuje svojí politikou znovuzrozený mnichovský appeasement, na USA s Čechy po boku se může Izrael vždy spolehnout.

Tyto paralely na první pohled jakousi logiku nabízejí, ale pokud porovnáme příčiny československého mezinárodního postavení před druhou světovou válkou s vývojem a postavení Izraele po roce 1948, budeme analogie hledat jen stěží. Československo zůstávalo ve třicátých letech postupně jediným demokratickým státem ve střední Evropě, přičemž si vůči jeho pohraničním oblastem dělalo stále větší nároky především nacistické Německo. V roce 1938 opustil Československo jeho klíčový spojenec Francie, když podepsal Mnichovskou dohodu. To v reálné situaci znamenalo ztrátu strategických pohraničních oblastí osídlených německým obyvatelstvem. Projevilo se to de facto ztrátou obranyschopnosti vůči nacistickému Německu, které této situace také ve velmi krátké době využilo a zbytek Československa obsadilo.

Izrael byl po roce 1948 ve značně odlišné situaci. Zcela nový stát byl do jisté míry reliktem britské koloniální politiky, přičemž již poměrně dlouho před jeho vznikem bylo jasné, že vyvolá nepřátelské reakce okolí. Jeho vznik byly totiž Araby vnímán především jako pokračování evropského imperialismu v regionu Blízkého východu, kde právě probíhala bouřlivá dekolonizace. Po vzniku Izraele skutečně vypukla předpokládaná válka, avšak Izraeli se podařilo – mimo jiné za pomoci Sovětského svazu, který za tímto účelem využil i nový československý komunistický režim – ve válce zvítězit a svoji situaci stabilizovat. Izrael se i po vítězství nadále nacházel v nepřátelském prostředí, ale jeho armáda stále více převyšovala všechny nepřátelské sousedy, mimo jiné i tím, že jako jediná v regionu vyvinula jadernou zbraň.

Izrael sice o spojenectví Sovětského svazu vzápětí přišel, ale hned nato získal strategického spojence ve Francii a po roce 1967 ve Spojených státech. Vztah s USA je nesmírně silnou oporou Izraele dodnes. O několik desetiletí později se Izraeli podařilo uzavřít s částí nepřátel mírové dohody a ještě tak více stabilizovat svou pozici. Dnešní nepřátelství vůči Izraeli souvisí do značné míry již ani ne tak s jeho existencí – ta byla v oblasti de facto akceptována –, ale hlavně s izraelsko-palestinským konfliktem a změnami, které nastaly v tomto sporu po roce 1967. Ale dokonce i tato linie oslabuje, což například potvrzuje uzavření diplomatických vztahů mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem v letošním roce. To vše také postupně mění obraz Izraele jako obklíčeného regionálního solitéra. I na první pohled jsou tak vidět zásadní rozdíly mezi geopolitickým postavením Československa v roce 1938 a dnešním Izraelem.

Dobře míněné stereotypy

Přesto je vzájemné pouto mezi Českou republikou a Izraelem dodnes mytologizováno a zkreslováno. Řada českých politiků vidí v Izraeli „pilíř západní civilizace a euroatlantických vztahů“, respektive v něm spatřují „obránce západní civilizace před hrozbou terorismu a islámu.“ Část české veřejnosti si také stále udržuje jistou stereotypizaci Židů a Izraelců nadaných „specifickými schopnostmi“ – tedy jakousi variantu na Židy zaměřeného orientalismu. Byť je často dobře míněná, jako každá stereotypizace nejenže udržuje nereálný obraz skutečnosti, ale navíc v případě Židů nemusí mít v některých případech daleko k antisemitským stereotypům (může například zdůrazňovat židovské/izraelské konexe, úspěšnost, ekonomické schopnosti a podobně).

Zcela na závěr můžeme k česko-izraelským vztahům podotknout, že konstelace různých vlivů v moderní historii vytvořila zcela unikátní kombinaci, která přinesla jedno z nejsilnějších mezinárodních spojenectví a partnerství mezi dvěma vzdálenými malými zeměmi v současných mezinárodních vztazích. Toto spojenectví je asymetricky zdůrazňováno hlavně u nás, neboť pro Izrael jsou přeci jen důležitější jiné vztahy než ty s malou středoevropskou zemí (a nejde jen spojenectví s USA, ale i v rámci EU hraje pro Izrael daleko významnější roli například Německo). Praha tedy není geopoliticky až tak důležitá, avšak na druhou stranu mít tak věrného spojence v Evropské unii, který bude až „hujerovským“ stylem vždy téměř doslova tlumočit izraelský postoj, je pro Izrael výhodné.

Otázkou zůstává, jakou má česko-izraelské pouto budoucnost, protože je zjevné, že zde již prakticky není žádný potenciál pro další vzestup. Ostatně možná již je mírně za zenitem, neboť vzájemné státní návštěvy probíhají už několik let častěji ze strany Česka než naopak a ani společná vládní zasedání už nejsou zdaleka tak častá. A nejde zdaleka jen o důsledky pandemie covid-19, která se v Izraeli projevuje obzvláště silně. Nekritické vzájemné pouto také – byť konstruktivně, ale zřetelně – snad poprvé v moderní česko-izraelské historii narušili i vysocí čeští diplomaté. Vše plyne a bude zajímavé sledovat další vývoj tohoto velmi specifického spojenectví a domácí diskuse na toto téma.

Co číst?

Již pod závěrečnou čarou bych rád ještě odkázal na některé zajímavé publikace na téma česko-izraelských vztahů. Nejedná se nicméně o komplexní seznam literatury, ale jen o odkaz na několik vybraných zdrojů. Masarykovými postoji k Izraeli se zabývá ve svých textech Miloš Pojar, hlavně pak v knize "T. G. Masaryk a židovství". Vztahy mezi Čechy a Židy za první republiky studují knížky historiků Kateřiny Čapkové a Michala Frankla. Existuje také řada textů na téma československých dodávek Izraeli, například "Československo a Izrael 1945–1956". Obdobím 1948–1967 se ve svých textech zabývá Eva Taterová ("Československá diplomacie a Izrael v letech 1948–1967"). Komplexnější pohled na česko(slovensko)-izraelské vztahy přináší knihy historiků Petra Zídka a Karla Siebera "Československo a Blízký východ v letech 1948–89" či Martina Weina "Slovanský Jeruzalém". Na novější období česko(slovensko)-izraelských vztahů se pak soustředí některé texty Břetislava Turečka a řady dalších českých novinářů a publicistů.

Vyšlo 31. 8. 2020 na Alarmu.