Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 4.: Od atlantismu až po islamofobii. Jak se projevuje současné české spojenectví s Izraelem

Izraelský prezident Rivlin na návštěvě Prahy v roce 2015

I kdybychom přihlíželi pouze k odkazu T. G. Masaryka a Václava Havla (o kterých se můžete dočíst v prvním, druhém a třetím díle našeho seriálu), byly by postoje současné České republiky k Izraeli s velkou pravděpodobností spíše pozitivní. Je ale možné, že by se svou kvalitou zase tolik neodlišovaly od vztahů k Izraeli, jaké mají další středoevropské země. Byly by tedy nejspíše dobré, ale nikoliv pozvednuté až na úroveň strategického partnerství, které se projevuje mj. třeba i společnými zasedáními české a izraelské vlády. Takové úrovně by zřejmě nikdy nedosáhly, nebýt skupiny českých politiků a úředníků, částečně bývalých disidentů.

Řadu z nich jako například v předešlých dílech zmiňovaného Alexandra Vondru a Vladimíra Žantovského a dále expremiéra Petra Nečase, expremiéra Mirka Topolánka, Karla Schwarzenberga či Tomáše Pojara mladšího i staršího, lze politicky zařadit k české pravici, a to jak liberálnější (hlavně blízké TOP 09), tak i konzervativní (blízké ODS). K nim by bylo možné přiřadit i některé členy KDU-ČSL. V tomto případě se prolíná postoj těchto politiků k Izraeli se silnou podporou atlantických vazeb, hlavně partnerství s USA a členstvím České republiky v NATO.

Faktorů ovlivňujících nepřesné vidění světa je v dnešní České republice, kde navíc v posledních letech velmi kvetou různé čistě dezinformační zdroje, celá řada.

Je však zavádějící domnívat se, že je pozitivní vztah k Izraeli podmíněn hlavně příslušnosti k určité části české pravice. Jednou z nejvlivnějších osobností moderní české politiky je také prezident Miloš Zeman. Ten byl známý svými vyhraněně proizraelskými postoji již i v dobách, kdy byl českým premiérem (1998–2002) a předsedou ČSSD (1993–2001). Velmi medializované se staly jeho výroky při návštěvě Izraele v roce 2002, kdy mimo jiné srovnával Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem. V roce 2013 pro změnu navrhl přesunout českou ambasádu z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Podobně jako pravicové politiky je i Zemana v jistém ohledu možné definovat jako atlantistu, byť jsou v jeho názorech patrné značné posuny a nekonzistence. Integrální součástí Zemanova pohledu na Izrael a Blízký východ je rovněž silná islamofobie. Miloš Zeman se mnohokrát vyjádřil o islámu a muslimech nejen kriticky, ale přímo negativně.

Strategický partner Nečas

Vrchol v intenzitě i kvalitě česko-izraelských vztahů představovala vláda premiéra Nečase (2010–2013). Nešlo jen o zmiňovaná společná vládní zasedání za účasti premiéra Netanjahua. Česká republika byla například v roce 2012 jedinou zemí Evropské unie, která hlasovala proti přijetí Palestiny jako nečlenského státu OSN. Ostatně Netanjahu za to nedlouho po hlasování přiletěl do České republiky Nečasovi osobně poděkovat.

Podle premiéra Nečase samotného spočívaly motivy česko-izraelského strategického partnerství na třech bodech. Prvním byl export – mimo Evropu byl Izrael čtvrtým nejvýznamnějším exportním teritoriem pro českou ekonomiku (po USA, Číně a Indii). Druhým faktorem podle něj byla inovativní izraelská ekonomika jako zdroj inspirace pro ČR. A třetím motivem pak mělo být hodnotové partnerství. 

„Měli bychom si být vědomi toho, že Stát Izrael je jedinou skutečně plnohodnotně fungující demokracií v tomto teritoriu, že je v mnoha ohledech po dlouhá desetiletí obklopen sousedy, kteří buďto chtějí anektovat část jeho území, anebo dokonce tento stát a jeho lid úplně zničit. Pokud to někomu něco připomíná z naší vlastní historie, to znamená z období mezi první a druhou světovou válkou, tak podle mého názoru to není připomínka náhodná. Právě proto bychom to měli být my, kdo má pro tento postoj pochopení, a měli bychom to být my, kdo tomu postoji rozumí. Izrael je fungující demokracií, chcete-li, je to ostrůvek západních hodnot ve svém teritoriu, a chcete-li, dokonce si troufám říci, že v mnoha ohledech Evropa začíná v Izraeli. To je důvod tohoto našeho strategického partnerství,“ 

vysvětloval Petr Nečas v odpovědi na interpelaci. Podotkl však také, že: 

„to neznamená, že vláda ČR i já osobně souhlasíme a budeme souhlasit a souhlasili jsme s každým krokem, který vláda Izraele udělá například ve vztahu ke svému okolí“.

Nad Nečasovými „hodnotovými spojitostmi“ lze zcela jistě spekulovat. Již samotné srovnání pozice Československa v roce 1938 a regionální jaderné velmoci Izraele po roce 2010 (podporované USA a západním světem a rozšiřující svá spojenectví v arabském světě) je velmi účelově zavádějící. Nečasovy postoje navíc nebraly žádné ohledy na iliberální posuny v izraelské politice, které často souvisely přímo s osobou premiéra Netanjahua, který sám byl navíc stále více i aktérem různých závažných trestních obvinění. Nečas sice zmiňoval jistou kritiku, ale ta v nějaké výraznější podobě zazněla až mnohem později od současného a dvou bývalých ministrů zahraničí v již zmiňovaném společném článku (přičemž jeden z jeho autorů – tedy Schwarzenberg, který byl ministrem zahraničí v Nečasově vládě – byl ve svých kritických postojích dříve mnohem zdrženlivější).

Romantizující pohled na Blízký východ

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. V Českých zemích existuje například upřímný a dlouhodobý zájem o židovskou kulturu a tradice. Tato témata jsou v obecném povědomí přítomna jak skrze různé kulturní osobnosti židovského původu pocházející z Českých zemí (Franz Kafka, Sigmund Freud, rabín Löw, Arnošt Lustig a další), tak i prostřednictvím různé romantizující literatury a příběhů (např. od Ivana Olbrachta, Isaaca Bashevise Singera, Leona Urise a dalších). Z uměleckého hlediska jde často o velmi cenná díla, z hlediska politického chápání dneška je však jejich role už jen velmi omezená. Umělecké zachycení evropské židovské tradice může stěží vysvětlit vztah mezi náboženství a politikou v dnešním Izraeli či obecněji vztah mezi náboženstvím a sionismem. Urisovy knihy o vzniku Izraele a vzpomínky osmašedesátníků na šestidenní válku mohou už také jen stěží vykreslit dnešní izraelsko-arabské vztahy.

V duchu výše uvedeného má řada Čechů poměrně dobré ponětí o historii českého, potažmo aškenázského židovství, které je tak v jejich chápání spojováno takřka automaticky se západní kulturou. K tomu přispívají i různé evropské diskuse o „židovsko-křesťanských“ kořenech evropské civilizace (což je však z perspektivy hluboké a dlouhé tradice evropského antisemitismu, který vyústil holocaustem, velmi sporný termín). Na druhou stranu mají Češi obecně jen velmi malé povědomí například o židovské sefardské a blízkovýchodní kultuře, bez jejíž znalosti lze rovněž současnou izraelskou politiku stěží správně pochopit.

Pohled Čechů na Izrael a izraelsko-palestinský konflikt ovlivňuje i české zpravodajství, které disproporčně informuje o dění v Izraeli, potažmo Palestině. Čeští mediální zpravodajové totiž sídlí obvykle právě zde a navzdory velmi silným příběhům, které jsou z Tel-Avivu a Jeruzaléma schopni mediálně zručně interpretovat, je jimi přinášený pohled na současný Blízký východ jen velmi selektivní. V tomto regionu jde přitom dnes už o mnohem více než o nekonečný izraelsko-palestinský spor.

Tato kombinace jisté literární a kulturní mytologie, v souvislosti s u nás tak oblíbeným černobílým „fanděním“ aktérům různých konfliktů (nejde jen o Izraelce a Araby, ale také o veřejné diskurzy sporů mezi Západem a Čínou, Ruskem a Ukrajinou atd.) a selektivním informováním o blízkovýchodním dění ve výsledku spíše prohlubuje neporozumění Čechů a rozvíjí jejich tendenci k mytologizaci moderních dějin a politiky.

Monolitický Izrael?

Izraelský prezident Rivlin a ministryně spravedlnosti Šaked
při slavnostním setkání se soudci izraelských šaríjatských soudů.

U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války či jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi také obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností, a hlavně islám a Arabové v jejich myslích vyvolávají spíše negativní dojmy, zatímco Izrael je jim kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň protiislámské hysterie v České republice v uplynulých pěti letech. Jde ale i o selektivní a monolitický pohled na Izrael, jenž je sice neustále v médiích uváděn jako „židovský stát“, přičemž v reálu jde o velmi multikulturní a rozmanitou společnost, kde více než 20 procent občanů představují muslimové, na které se zcela v souladu s izraelským právem vztahuje např. v rodinných záležitostech právo šaríja – tedy v České republice něco zcela nemyslitelného.

Názory Čechů ovlivňují i různé osobnosti veřejného života, jejichž názory jsou v kontextu Blízkého východu zdeformované (např. otevřená islamofobie u prezidenta Zemana). Není bez zajímavosti, že v České republice narůstá i vliv různých jednostranně vyhraněných organizací a lobbystických skupin podporujících Izrael. Některé tak dokonce činí z náboženských či ideologických důvodů a úspěšně lobbují v tomto ohledu i ve vysoké české politice.

Faktorů ovlivňujících nepřesné vidění světa je v dnešní České republice, kde navíc v posledních letech velmi kvetou různé čistě dezinformační zdroje, celá řada. Neporozumění, romantizaci a stereotypizaci různých témat lze jistě odpustit běžným lidem, kteří nemají čas ani vzdělání na to hlouběji zkoumat spletité blízkovýchodní vztahy či studovat rabínské traktáty o sionismu. Pokud ale podobné myšlenkové vzorce používají i nejvyšší čeští politici, kteří si mohou přesné informace bez problémů zajistit, bude česká společnost na Izrael, Palestinu, Blízký východ a další regiony stěží někdy pohlížet bez stereotypů.

Odkaz na 1. díl seriálu (TGM)

Odkaz na 2. díl seriálu (1948-1989)

Odkaz na 3. díl seriálu (éra Václava Havla)

Odkaz na 5. - shrnující - díl seriálu.