Ve čtvrtých parlamentních volbách během dvou let strana Likud premiéra Benjamina "Bibiho" Netanjahua sice jednoznačně zvítězila, její možnosti na sestavení vlády to zatím nezajišťuje (hlasy se stále dopočítávají, byť zbývá už jen pár procent).
Izraelská společnost se dlouhodobě posouvá doprava k pravicovému nacionalismu, což však sebou přineslo i hluboké rozkoly právě v pravicovém táboře – vedle Likudu tak dosáhly slušných výsledků i pravicové strany Jamina, Nová naděje a Náš domov Izrael. Do Knesetu navíc v silné sestavě pronikla i ultrapravicová koalice Náboženský sionismus. Mnohé pravicové strany se od Likudu ideologicky až tak neliší, takže dělícím faktorem se stává hlavně řevnivost jejích politických vůdců a kritika osobnosti dlouholetého premiéra Netanjahua. Na jednu stranu tak je zde jeho charisma, umocněné mimořádnými rétorickými schopnostmi a akceschopnost – či „všehoschopnost“, které mu dlouhodobě zajišťují velmi stabilní voličskou přízeň. Na stranu druhou je zde jeho odlišný – a rovněž reálný – obraz jakožto kriminálního korupčníka snažícího se za každou cenu uniknout spravedlnosti, což je doprovázeno rostoucím populismem a autoritarianismem, který irituje nejen mnoho běžných Izraelců, ale i další pravicové vůdce, kteří by ho rádi vystřídali u moci.
 |
| Zdroj: Haarec, 27. 3. 2021 |
O sestavení vlády možná rozhodnou izraelsko-arabští islamisté
Volby sebou přinesly i některá překvapení – posílila sekulárně-centristická strana Ješ Atid, která skončila druhá a zároveň zůstala v Knesetu i středová strana Modrobílí, která se v předešlé triádě voleb snažila usilovně – a neúspěšně – odstavit Netanjahua od moci. Také dlouhodobě stagnující izraelská levice – hlavně Strana práce a Merec – nakonec volby přežila. "Bibi" se zřejmě bude moci spolehnout i na dvě tradiční náboženské kandidátky – sefardskou stranu Šas a aškenázský Sjednocený judaismus Tóry. V Knessetu také zasedne opět levicově-arabská Společná kandidátka a umírněná islamistická strana Ra'am. Ta druhá se, pro mnohé překvapivě, může stát jazýčkem na politických vahách, protože není vyloučeno, že Netanjahua podpoří (Netanjahu z pragmatických důvodů cílil ve své poslední kampani na izraelské Araby/Palestince, protože si byl vědom, že na pravicové strany se spoléhat nemůže).
(Podrobnější komentář izraelského magazínu +972 k důležité roli izraelských islamistů a "Bibiho" úspěšné strategii "rozděl a panuj" zde)
Vliv očkování na volby
Izraelská očkovací strategie má určitě globálně velmi silné „pí-ár“ i přízeň nejen ve stabilním táboře voličů Likudu, ale i ve velké části izraelské společnosti (podrobný komentář Nataši Dudinské k vakcinaci v Izraeli zde, zároveň ji děkuji za komenty k tomuto textu). Kromě oprávněné chvály se však objevila i řada fakt, která ukazují izraelskou vakcinaci ve střízlivějším světle: Byly zde velké kontroverze kolem samotného zajišťování vakcín od farmaceutických gigantů, podobně tak jako kolem její distribuce pro obyvatelstvo okupovaných území, za které Izrael zodpovídá, či otázky segregace „očkovaní – neočkovaní“. A pak je tu ale ještě jeden přehlížený faktor: Jsou jím rebeliózní postoje mohutné izraelské ultraorotodxní židovské komunity (charedim) proti pandemickým opatřením. Charedim však nemůže Netanjahu příliš dráždit, neboť bez jejich politických stran by jeho politická existence byla už velmi pravděpodobně minulostí.
Ekonomické dopady voleb
V řeči globálních ukazatelů a čísel je na tom izraelská ekonomika dobře a patří například stále i mezi nejinovativnější ekonomiky světa. Nejen start-upy je však běžný člověk živ a není to tak dlouho, co se přes půl miliónu Izraelců vydalo kempovat do ulic svých měst, aby protestovali proti astronomickým částkám za bydlení a za zlevnění základních potravin. To se během uplynulého desetiletí příliš nezměnilo. To jsou však hlavně interní ekonomické problémy, které zřejmě nebudou mít nějaký výrazný dopad na izraelský byznys se zahraničím, včetně na obchod s Českou republikou. Na druhou stranu nezapomínejme, že premiantem v přátelství s Izraelem a komunikaci izraelských zájmů v Evropě už není Česko. Tuto štafetu v uplynulých letech od nás převzalo Maďarsko premiéra Orbána, se kterým si Netanjahu výborně rozumí, bez ohledu na antisemitské podhoubí některých pro-orbánovských maďarských nacionalistů a další kontroverze.
Bibiho zahraniční politika a volby
Netanjahuovi nebylo možné v tandemu s Trumpem upřít diplomatické úspěchy v navazování vztahů se vzdálenějšími arabskými zeměmi – hlavně s Emiráty (SAE), Bahrajnem, Súdánem a Marokem. Jejich motivem však nebyly ani tak mírové ideály, jakými disponovali někteří dřívější izraelští premiérové (hlavně Rabin a Peres), jako spíše pragmatické obchodní uvažovaní, často pak o zbraňových kontraktech. Svou roli sehrály taky proti-íránské sentimenty sdílené "Bibiho" administrativou s řadou arabských zemí.
Netanjahu však není zdaleka tak úspěšný v kontaktech s blízkými sousedy. To se zvlášť výrazně projevilo na nebývalé stagnaci vztahů s Jordánskem, se kterým má Izrael nejdelší hranici. Zvláště Netanjahuovy přístupy k Palestincům, hlavně pak formou otevřené podpory výstavby izraelských osad a jejich anexe, jsou zde označovány za jádro problému. Několik týdnů stará diplomatická přestřelka mezi Netanjahuem a jordánskou administrativou tento propad vzájemných vztahů ještě více vyostřila.
Uvidíme také, jak se bude k Netanjahuovi stavět Joe Biden, jehož blízkovýchodní politika se – v kontextu zatím velmi krátkého období – nejeví zdaleka tak pasivní a bezbarvá, jak se očekávalo. Netanjahu – či jiný izraelský premiér – tak už nebudou nutně disponovat bianco šekem prakticky na jakýkoliv politický krok, jako se to dělo za Trumpa.
Některé komentáře se objevily v textu v deníku E15.
Další komenty k volbám:
