Horké léto v Izraeli a Palestině

Od počátku událostí na přelomu let 2010 a 2011, které začaly být nazývány „Arabské jaro“, se izraelsko-palestinskému konfliktu a souvisejícímu politickému vývoji obou jeho aktérů dostává až na výjimky spíše druhořadé pozornosti. To je velký rozdíl oproti předešlým desetiletím, kdy slovo „blízkovýchodní konflikt“ bylo de facto synonymem sporu mezi Izraelci a Palestinci a kdy se mnozí mylně domnívali, že jeho vyřešení přinese Blízkému východu kýženou stabilitu. Jenže právě Arabské jaro přerostlo na mnoha místech od optimistického vývoje v nepřehledný a krvavý chaos. Ten rozvrátil Sýrii, Libyi a destabilizoval již tak těžce zkoušené země jako je Irák či Libanon. Začal dokonce ohrožovat stabilní státy jako jsou Turecko a Jordánsko.  

Odvrácení prvořadé pozornosti od izraelsko-palestinského sporu je do jisté míry logické, neboť současný geopolitický rozvrat regionu je nesrovnatelně nebezpečnější a krvavější, než spor na malém území bývalého britského mandátu Palestina. Na stranu druhou odklon pozornosti – nejen novinářské, ale především velmocenské a diplomatické – vleklý konflikt nejen zakonzervovává ve své nedořešenosti, ale navíc ho i prohlubuje. Typickým případem jsou události letošního léta.

Facebookový teror

Zhoršování situace je patrné na obou stranách. Na té palestinské se projevuje nárůstem těžko kontrolovatelného násilí tzv. „osamělých vlků“, kteří – na rozdíl od dřívějších podob terorismu – vůbec nemusí být vázáni pokyny či materiální podporou některé z militantních skupin typu Hamásu. V letošním létě takových útoků byla celá řada. Asi nejzávažnější – s následnými čtyřmi oběťmi – se odehrál n začátku letošního června v telavivské kavárně. Zde jen nespolehlivost podomácku vyrobených samopalů „Carlo“ (kopie švédského samopalu Carl Gustav s velmi jednoduchou konstrukcí, kterou může napodobit zkušený železář) dvou palestinských teroristů zabránila většímu krveprolití. Hamás sice akci zpětně ocenil, ale nepřihlásil se k ní. To nebylo až tak překvapivé, což už se ale nedá říci o odezvě některých izraelských nacionalistů: Tak třeba mladá Izraelka Emily Moghrabi zveřejnila na svém facebooku status:

„Je důležité, že se to stalo v Tel-Avivu. Jaké to potěšení!“.

Na vysvětlenou: Tel-Aviv je izraelskými nacionalisty, kteří žijí nejčastěji v Jeruzalémě či židovských osadách, pokládán za levicové a propalestinské hnízdo. Facebook po mnohačetném sdílení tento příspěvek smazal, ale vzápětí tatáž Izraelka postovala další status:

„Jedním ze zabitých byl aktivista izraelské mírové organizace Šalom Achšav. Jsem radostí bez sebe! Elore Azarijo, to je pro tebe!“ (Azarija je izraelský voják, který nedávno popravil v Hebronu již spoutaného palestinského útočníka).

Tento post se stal rovněž virálem a dočkal se 130 sdílení. V Izraeli tak dospěla analogie sporu „slušní Češi versus sluníčkáři“ do poměrně morbidních podob. Zdejší voličský posun k pravici, včetně radikální, a polarizace společnosti jsou ale už relativně dlouhodobým fenoménem, takže tyto nenávistné výlevy Izraelců proti Izraelcům jsou jeho průvodními jevy.

S facebookem si velmi dobře rozumí i zradikalizovaná palestinská mládež, která se nechává inspirovat skupinovými výzvami k útokům na Izraelce. Tito mladí si velmi dobře rozumí s internetem, ale zároveň si už příliš nepamatují ani Arafata, ani mírový proces a z izraelské politiky znají jen Netanjahua. Právě tato skupina Palestinců má v sobě největší potenciál k radikalizaci a mnoho „bodajících“ útočníků z poslední doby pochází právě z této skupiny.     

Nebezpečný Hebron

Z bezpečnostního ohledu je v poslední době velmi kritická situace okolo města Hebron na Západním břehu. Toho si přitom světová média všímají daleko méně, než pásma Gazy. Přitom jde o jedno z nejvýraznějších ohnisek dlouhodobého konfliktu. V těsném sousedství zde totiž žije pár tisícovek příslušníků nejtvrdšího jádra židovských osadníků vedle několika set tisíc Palestinců. Pro ty je nejčastějším ztělesněním „Izraelce“ právě židovský osadník, nebo po zuby ozbrojený voják, se kterými se zde denně setkávají.   

30. června, dva dny před naší návštěvou Hebronu, infiltroval devatenáctiletý Palestinec Mohammad Tra'ajra osadu Kirjat Arba ležící v jeho těsném sousedství. Přelezl elektronický plot a v dětském pokoji brutálně ubodal třináctiletou Hillel Jaffe Ariel, dceru tamních osadníků. O dva dny později se do Hebronu pokoušíme dostat. Na jednom checkpointu nás izraelští vojáci pouští do blízkosti Abrahámovy svatyně, ale o dvě stě metrů dále na dalším stanovišti na nás vojenská hlídka rozrušeně volá, ať se okamžitě vrátíme. Několik desítek metrů odtud totiž právě mladá Palestinka zaútočila nožem na izraelského policistu. Než ho však stačila bodnout, byla zastřelena. Později se ukázalo, že se jednalo o příbuznou mladého vraha. Ještě ten stejný den nedaleko odtud někdo zastřelí osadnického rabína a vážně zraní i další členy jeho rodiny v projíždějícím autě.       

Následující dny neváhají těchto tragických událostí využít izraelské politické špičky, jako radikálně pravicový ministr Bennett či samotný premiér Netanjahu. Následuje tak nejen očekávaná kolektivní uzávěra hebronské oblasti, ale hlavně jejich politický příslib výstavby dalších bytových jednotek v osadách.

Mezinárodní společenství, včetně nejvěrnějších izraelských spojenců a sponzorů, jako USA, obecně pokládají izraelskou osadnickou politiku za nepřijatelnou. Je proti ní i většina Palestinců a stále i množství Izraelců. Koneckonců stoupenec osadnictví a odpůrce mírového procesu zavraždil v roce 1995 izraelského premiéra Rabina, který se na závěr své kariéry pokoušel (neúspěšně) osadnictví omezit. Adekvátní reakcí na vraždu mladé dívky by tak měla být ze strany izraelské vlády především snaha potrestat pravé viníky, nikoliv zavádění dalších kolektivních trestů pro celý palestinský Hebron a další prohlubování napětí prostřednictvím rozšiřování osad.  

V Hebronu a v izraelsko-palestinském konfliktu se obecně střetávají nejrůznější úrovně viny. Od individuálních provinění zradikalizovaných jednotlivců z řad izraelských a palestinských civilistů, přes teror ze strany armády či různých ozbrojených skupin a milicí, až po zodpovědnost politickou ze strany izraelské či palestinské vlády za určité činnosti či naopak opomenutí. Politická vina obvykle způsobuje viny jiného typu, což však neznamená, že by tím jakékoliv další zločiny byly ospravedlnitelné.   

Zavražděná třináctiletá Hillel mohla stěží kdykoliv nést jakoukoliv vinu za konflikt a její mladý vrah byl dostatečně vyspělý, aby si uvědomoval, čeho se dopouští. Jenže zároveň je osada Kirjat Arba, kterou Hillel oprávněně pokládala za svůj domov, působištěm největších židovských radikálů v izraelsko-palestinském konfliktu. Za zdejším malým parčíkem, pojmenovaným podle rasistického rabína Meira Kahaneho, se nachází upravený hrob Barucha Goldsteina – osadníka, který v únoru 1994 vstoupil do hebronské Abrahámovy svatyně a samopalem začal masakrovat zdejší muslimy. Z Kirjat Arby pochází i řada dalších extremistů a zdejší děti tak vyrůstají nejen v nesmírně nebezpečném prostředí, kde je glorifikován protipalestinský teror, ale jsou navíc indoktrinovány i radikály ze svého okolí. Tyto skutečnosti věděli jak rodiče Hillel, tak i izraelský premiér a ministři. Přesto Netanjahu a řada jeho ministrů stále podporuje výstavbu osad, včetně těch nejradikálnějších. Tato politika tak vystavuje nové generace Izraelců a Palestinců dalšímu nebezpečí. Ale bez viny v tomto případě není ani palestinský prezident Abbás. Ten brutální vraždu jednoznačně neodsoudil a svým způsobem přispěl k vytváření atmosféry, kdy si někteří mladí Palestinci budou myslet, že je další podobné násilí ospravdelnitelné.

Generace Izraelců a Palestinců je už příliš dlouho obětí svých politických vůdců a extrémistů. Nic bohužel nenasvědčuje nějaké zásadnější pozitivní politické změně. Za takovéto situace lze očekávat, že násilí bude provázet Izraelce a Palestince ještě velmi dlouhou dobu. A kdy skončí – to by zřejmě netuší ani v Hebronu odpočívající prorok Abrahám.     

Vyšlo v A2, č. 15, 2016