Rusko-ukrajinský konflikt má globální dopad a Blízký východ je navíc regionem v jeho těsném sousedství, přičemž jak Rusové, tak i Ukrajinci, mají vazby na četné blízkovýchodní hráče. V tomto textu připomeňme alespoň několik nejdůležitějších bodů, kterými je Blízký východ s událostmi na Ukrajině propojen. V tomto textu jsou jimi turecké a izraelské diplomatické aktivity a angažmá syrských žoldnéřů na straně Ruska.
V souvislosti s diplomatickým úsilím o řešení rusko-ukrajinského konfliktu se hodně mluví o aktivitách dvou blízkovýchodních regionálních mocností: Turecka a Izraele. Obě země spojuje velmi pragmatický postoj a oboustranně dobré vztahy vůči Rusku i Ukrajině. V uplynulých dnech tak byla hodně diskutována cesta izraelského premiéra Bennetta za Putinem do Moskvy. Turci zase zprostředkovali 10. března v Antalyi setkání mezi ruskými a ukrajinskými ministry zahraničí Sergejem Lavrovem a Dmytro Kulebou. Od začátku války šlo o vůbec první setkání na tak vysoké úrovni. Nevedlo sice k žádné konkrétnější deeskalaci konfliktu, ale je možné, že na něj navážou další jednání pod tureckým patronátem.
K izraelským i tureckým diplomatickým aktivitám vůči Ukrajině dochází na pozadí vzájemného sbližování obou zemí. 9. března totiž přistál v Ankaře izraelský prezident Isaac Herzog, což byl od roku 2008, kdy naposledy navštívil Turecko izraelský premiér, první vzájemná návštěva na srovnatelné úrovni.
Turecko nikdy nebylo otevřený nepřítel Izraele a často se zapomíná, že bylo vůbec první muslimskou zemí, která Izraele uznala již v jeho samotných počátcích (konkrétně 28. března 1949). Až do počátku devadesátých let však byly vztahy obou zemí jen velmi formální. Poté co začal izraelsko-palestinský mírový proces se však začaly prohlubovat a zanedlouho se přeměnily dokonce ve strategické partnerství. Kromě ekonomické spolupráce a turismu se silně dotklo i vojenské kooperace, kdy Turci získali přístup k některým izraelským vojenským technologiím, a naopak izraelské bojové letouny dostaly například možnost provádět cvičení nad rozlehlým tureckým územím. Vzájemné vztahy se ale prudce zhoršily po válce v Gaze na přelomu let 2008 a 2009 a po izraelském zásahu proti civilnímu konvoji, který vyplul v květnu 2010 z Turecka s cílem prolomit izraelskou námořní blokádu Gazy. K výraznějšímu oteplení izraelsko-tureckých vztahů došlo tak právě až nyní v březnu.
Turecko versus Rusko?
Vztahy Turecka k současnému Rusku a Ukrajině stojí za hlubší vhled. Turecko je v tradicích Osmanské říše dlouhodobý geopolitický soupeř Ruska, kdy se s ruským vlivem střetává v černomořské a kavkazské oblasti. Po rozpadu Sovětského svazu začala Ukrajina pro Turecko plnit roli nárazníkového státu proti ruskému vlivu. Turecko s ní rozvinulo čilé ekonomické vztahy a v kontextu dneška například zásobuje Ukrajinu zbraněmi, hlavně efektivními drony Bayraktar. O těch se jen velmi málo zmiňuje, že jsou samy o sobě výborným byznysem přímo pro rodinu tureckého prezidenta Erdoğana, neboť manžel jeho nejmladší dcery – Selçuk Bayraktar – je hlavním technologem společnosti Baykar, která drony vyrábí. V každém případě se tyto drony ukázaly účinné nejen v horských oblastech, pro které byly vyvinuty (hlavně pro boj proti kurdské PKK, nasazeny byly úspěšně také nedávno v Karabachu), ale i v ukrajinských pláních. Turecko také uzavřelo úžiny Dardanely a Bospor všem válečným lodím, které nemají domovský přístav v Černém moři, což se dotklo i několika ruských vojenských plavidel.
Turecko stojí v opozici proti ruským zájmům a spojencům v dnešní Libyi a Sýrii. Právě na turecko-syrském pomezí zaskřípaly turecko-ruské vztahy obzvláště silně v roce 2015, kdy turecká armáda sestřelila ruský bombardér a o rok později byl v Ankaře spáchán atentát na ruského velvyslance. Mohlo by se tedy zdát, že Turecko vlastně vůči Rusku setrvává už delší dobu de facto ve válečném vztahu a že neochvějně brání pozice NATO. Jenže Erdoğanova regionální mocnost je schopná se v mezinárodní politice chovat také velmi pragmaticky a individualisticky. Na pozadí zmiňovaných rusko-tureckých potyček tak ve skutečnosti pokračovaly čilé kontakty v oblasti energetiky a turismu. Vztahy s Ruskem se posléze podařilo Erdoğanovi ještě více normalizovat skrze nákup ruského protiletadlového zbraňového systému S-400, poté co se nedohodl s Američany. Turecko tak svou zcela specificky strategickou pozici v rámci NATO dokáže náležitě využít a nemusí se zdaleka vždy ohlížet na zájmy dalších členů aliance.
Izrael vyjednavačem?
Hodně diskutovaná a zároveň nejednoznačností zahalená byla cesta izraelského premiéra Bennetta do Moskvy 5. března, kde se osobně setkal s Putinem a následně telefonoval se Zelenským. Hodnocení cesty oscilují mezi „důležitým mírotvorným aktem“ až po „snahy přesvědčit Zelenského ke kapitulaci“. Bennett nepochybně snahu usmířit rusko-ukrajinský spor Putinovi komunikoval, v reálu ale mohl mít na srdci i jiné věci: Především rusko-izraelské vztahy v kontextu současné Sýrie, které výrazně rozvinul předešlý izraelský premiér Netanjahu. Ty se týkaly hlavně omezování íránského vlivu v Sýrii. Netanjahu totiž získal od Putina záruky, že Rusové (v Sýrii výrazně vojensky přítomní), nebudou klást odpor izraelským akcím, které jsou zaměřeny k narušení íránských instalací na syrském teritoriu. Rusové a Íránci nejsou rozhodně nepřátelé a společně podporují Asadův režim, ale zároveň nepůsobí ani vždy jako spojenci, kteří by společně koordinovali své vojenské akce. Pokud by Bennett nyní příliš jednoznačnou podporou Ukrajiny nyní Putinův tichý souhlas ztratil (Izrael například ve Spojených národech podpořil i rezoluci ES‑11/1 z 2. března, která odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu), mohlo by to Írán na poli konfliktu s Izraelem výrazně zvýhodnit. Další bod, který mohl Bennett s Putinem projednávat, mohl souviset i se snahou ovlivnit Rusko ve věci vídeňských jaderných jednání s Íránem, kde doposud Rusko nezastávalo žádné výrazné pozice. Jednání s Putinem a následný telefonát se Zelenským se mohl týkat i bezpečí ukrajinských židovských komunit či jejich transferu do Izraele. Bennettova diplomacie pokračovala i po návratu do Izraele telefonickou formou, kdy se minimálně ještě jednou spojil s prezidentem Zelenským. Stojí za to zmínit i fakt, že jako šedá eminence za diplomacií izraelského premiéra je zmiňován německý kancléř Olaf Scholz.
Pokud bude Izrael dobře vyvažovat idealistické i pragmatické postoje k Rusku a Ukrajině, má určitě solidní potenciál stát se důležitým ukrajinsko-ruským vyjednávacím místem. V současnosti je ale tato možnost stále zahalena závojem nejasností.
Syrští žoldnéři
Z ukrajinského bojiště přichází každý den obrovský počet nejednoznačných informací. Jedna z těch serióznějších zmiňuje ruský zájem angažovat v konfliktu žoldnéře ze spřátelené asadovské Sýrie. Prezident Zelenskyj označil tyto žoldáky za „syrské vrahy, kteří přicházejí ze země, kde bylo vše zničeno způsobem, jakým se to může stát i na Ukrajině“. Že půjde o velmi nemilosrdné bojovníky, má Zelenskyj zcela jistě pravdu. Na druhou stranu, pokud sledujeme rychle stoupající ztráty ruských vojsk, není překvapivé, že bude Putin chtít stále více do bojů zapojit na místo ruských vojáků nejrůznější dobrovolníky a žoldnéře, kteří by snížili oficiální čísla ztrát (v obecném povědomí je známá zvláště soukromá paramilitární armáda „Wagnerovci“, rovněž s velkými zkušenostmi ze Sýrie). V Putinově záměru navíc může hrát roli i jistá pomstychtivost a snaha oplatit Ukrajině angažmá řady zahraničních dobrovolníků na její straně. Syrští ozbrojenci jsou loajalisté syrského režimu Baššára Asada (byť samozřejmě může jít i o výjimky), který Putinovi velmi vděčí za politickou – a možná i fyzickou – záchranu. Lze předpokládat, že půjde spíš o sekulárnější arabské bojovníky z pro-asadovských milicí či armády než o radikální islamisty, kteří vesměs stojí vůči Asadovi v opozici. Pro Putina můžou být tito žoldnéři velmi cenní svými zkušenostmi ve vleklé syrské městské válce, která řadu syrských měst „stalingradizovala“. Urbánní fáze rusko-ukrajinských bojů již na Ukrajině probíhá. Má však stále velký potenciál se rozvinout do extrémní ničivosti. K tomu by došlo v okamžiku rozpoutání těžkých městských bojů přímo v centrálních částech Kyjeva a dalších velkých měst. V těch by syrští žoldnéři mohli mít skrze své zkušenosti velkou výhodu.
Lehce zkrácená verze vyšla na A2arm (16. 3. 2022)
