Rozhovor k výsledkům izraelských voleb 2022

Po loňských izraelských volbách se mluvilo o konci dlouholeté éry vlády Bibiho Netanjahua. Ukazují aktuálně proběhlé volby, že věštění jeho politického konce bylo předčasné?

MČ: Věštění konce Netanjahua bylo spíš zbožné přání, ale kdo situaci sledoval dlouhodoběji, tak musel vědět, že Bibi se jen tak nevzdá. Od doby, kdy v roce 2021 přišel o premiérský post, tak nebyl pravomocně odsouzen a nedošlo ani jiným způsobem k administrativnímu omezení jeho politické kariéry. I zdraví mu nadále sloužilo velmi dobře a bylo tedy jasné, že v bezčasí podivného a neúspěšného politického slepence vedeného nejdříve Naftali Bennetem a pak Jairem Lapidem, je možnost jeho návratu velmi reálným scénářem. O Bibim si můžeme myslet, co chceme, ale v Izraeli není charismatičtějšího a obratnějšího politika a rétora než je on. Není tedy překvapivé, že má svůj tábor věrných stoupenců, kteří ho neopustí prakticky za žádné situace.      

"Bibi"

Ty aktuální byly pátými volbami do Knesetu za posledních tři a půl let, od dubna 2019. Jak tohle období rychlého sousledu voleb proměnilo izraelskou politiku? Jaké politické frakce nejvíce narostly?

Hned na první pohled se může zdát překvapivou proměnou dynamicky narůstající popularita osadnických náboženských extrémistů. Pokud se však na tento fenomén podíváme blíže, nemusí být údiv nad tímto faktem tak veliký. V mezidobí 2009-2021 totiž dělal Netanjahu vše pro to, aby posílil bezohlednou aroganci izraelských osadníků i jejich politiků a aktivistů na okupovaných územích. Jeho nástupce Bennett byl sám také velkým příznivcem osadnictví a Lapid nemohl během pár měsíců své provizorní vlády vyřešit v tomto ohledu vůbec nic. 

Izraelské osady jsou celkově v rozporu s mezinárodním právem, což ale neznamená, že všichni jejich obyvatelé jsou extremisté. Mnoho lidí totiž žije v osadách pragmaticky, protože je k tomu vláda motivuje výhodnými pobídkami. Ideologičtí extremisté tak mezi nimi tvoří spíše velmi hlasitou menšinu. Z atmosféry otevřené podpory osadnictví izraelskými vládami však profitovali i oni. Agresivní propagandou tak zaujali hlavně mladou generaci izraelských nacionalistů. To je velmi nebezpečná tendence pro budoucnost izraelské společnosti  jako celku.    

Dlouhodobým varovným signálem, který výrazně zarezonoval v aktuálních volbách,  je i úpadek izraelské liberální levice. Na to v posledních volbách doplatila třeba strana Merec, která se tentokrát do parlamentu vůbec nedostala. Naopak strany ultraortodoxních charedim podle výsledků mírně posilují: To je opět dlouhodobá tendence, značící, že další silně nedemokratická část izraelské společnosti nabírá na politické síle. Řetězec voleb v uplynulých tři a půl letech tedy dobře ilustruje posuny izraelské společnosti směrem k iliberalismu.    

Deník Haaretz mluví o ideologii Bena Gvira jako o třetí nevětší politické síle v současném Izraeli. Co je Ben Gvir zač a co je takzvaný kahanismus? 

Kahanismus je ideologie spojená se jménem americko-izraelského rabína Meira Kahaneho (1932–1990). Její podstatou je vybudování militantní židovské teokracie a naprosté podřízení či přímo nedobrovolný „transfer“ Arabů z palestinských území a Izraele. Od ostatních izraelských radikálně pravicových stran se kahanismus vždy odlišoval svým negativismem vůči izraelskému establishmentu a neskrývaným důrazem na násilí a rasismus. V Izraeli byla Kahaneho strana Kach (i nástupnická Kahane žije!) zakázána a například v USA a EU se dostala na seznam teroristických organizací. Moderní kahanisté, či přesněji neo-kahanisté, se tak musejí navenek přinejmenším na veřejnosti chovat zdrženlivěji a méně agresivně, než jejich otec-zakladatel. To je i případ Ben Gvira, který balancuje na hraně agresivity a násilí a zároveň je stále akceptovatelný se účastnit voleb. Sám například fyzicky napadl arabského poslance Knesetu či hrozil neozbrojeným arabským „sekuriťákům“ na parkovišti svou osobní pistolí. Když však vstoupil do politiky, sundal ve svém bytě ze zdi obraz osadnického masového vraha Barucha Goldsteina, který v roce 1994 postřílel v Hebronu 29 modlících se Palestinců.  

Ben Gvirův fenomén je pozoruhodný i svými vnitroetnickými souvislostmi – poukazuje totiž na „orientalizaci“ izraelské extrémní pravice. Sám Ben Gvir má totiž po svých rodičích irácké a kurdské kořeny. Je známo, že pravice měla mezi „orientálními“ Židy tradičně silný elektorát, protože historicky to byla právě aškenázská levice a liberálové, kteří se na „orientálce“ dívali přes prsty. Jenže i ultrapravici v podstatě donedávna dominovali aškenázové – typicky třeba právě americký rabín Meir Kahane či další extremističtí rabíni jako Moše Levinger či Šalom Ber Wolpo. Ben Gvirova strana Židovská síla však přivádí na scénu „orientální“ židovské extrémisty, což není jen případ jeho samého, ale třeba i spoluzakladatele strany Michaela Ben-Ariho, který je afghánsko-íránského židovského původu. Ben Ari se mimo jiné proslavil tím, že se nechal vyfotografovat, jak ve své poslanecké kanceláři trhá na kusy křesťanský „Nový zákon“. Není bez zajímavosti, že izraelská ultrapravice nenávidí nejen muslimy, ale i křesťany – a samozřejmě též liberální židy.  

Itamar Ben Gvir, Michael Ben Ari a Baruch Marzel (zprava)

Mám za to, že kdyby existovala v Izraeli politická vůle, měli by i neo-kahanisté typu Ben Gvira v politice stop. Jenže netanjahuovská dekáda udělala s izraelskou společností i politikou své a lidé jako Ben Gvir – ostatně jeho politický spojenec Becalel Smotrič je jen Ben Gvirovou bleděmodrou verzí – jsou v dnešním Izraeli politickými jazýčky na vahách.    

Znamená nárůst neo-kahanismu potenicální vyostření izraelsko-palestinských vztahů?

Je to dost pravděpodobné. Záleží teď, jaké posty v nové vládě neo-kahanisté získají. Pokud budou souviset s justicí a vnitřní bezpečností, nastane více represí, které vyvolají zpětně z palestinské strany násilí. Ben Gvir je také oblíbenec takzvané „hilltop youth“, tedy fanatických mladíků, kteří obsazují vrcholky v okolí izraelských osad a staví „nelegální“ (myšleno z pohledu izraelského práva, z hlediska mezinárodního práva jsou všechny osady nelegální) osady na vrcholcích v jejich blízkosti. Tato mládež je enormně agresivní a brutální vůči Palestincům a nezřídka se i izraelská armáda bojí dostat se s ní do konfliktu. Tito výrostci budou mít nyní místo žluté zelenou a jejich drzost a agresivita bude ještě větší. To může být vodou na mlýn palestinskému Islámskému džihádu, militantům z Hamásu a dalším extrémistům.   

Hilltop youth z osadnického outpostu Ha-Baladim si vytvořili speciální
"pirátskou" vlajku, na které je lebka s pejzy a typickou osadnickou
pletenou jarmulkou (viz také zde). 

Velmi specifickou roli hraje nejen kvůli velké populaci ruských Židů Izrael v diplomatických třenicích v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. Jak můžou volby proměnit dosavadní izraelské lavírování?

Budoucnost Netanjahuovách vztahů s Putinovským Ruskem působí poněkud tajemně a sám jsem velmi zvědav, jakým směrem se jeho vláda v tomto ohledu vydá. V současnosti sice Bibi mluví o tom, že má sympatie k Ukrajině a jednoznačně neodmítl ani možnost zbraňových dodávek pro ni. To je dost velký rozdíl oproti minulosti, kdy byl Netanjahu známý svým blízkým vztahem k Putinovi. Za jeho vlády tak byla například dohodnuta koordinace aktivit izraelského a ruského letectva nad syrským vzdušným prostorem. A nejen to. Dnes se sice mluví o íránských dronech používaných Ruskem na Ukrajině, ale už je méně zmiňována skutečnost, že to byl právě Netanjahuův establishment, který dříve Rusku rovněž poskytl spolupráci v oblasti vojenských dronů. To se poté Izraeli vrátilo jako bumerang: Izraelci totiž zjistili, že jeden z íránských dronů sestřelených nad Sýrií, byl v podstatě izraelskou dronovou technologii původně dodanou Rusku, které ho následně poskytlo Íránu…      

Rozhovor vyšel na A2arm 5. 11. 2022. Dotazy kladl Matěj Schneider. 

Rozhovor k násilnostem v Jeruzalémě, zvláště pak na Chrámové hoře (duben 2022)

V půlce dubna 2022 propukly v Jeruzalémě na Chrámové hoře opět nepokoje. Byla situace vypjatá už před samotným zásahem izraelské policie?

Meditující kocúr od Skalního dómu,
foto: M. Čejka

Násilí na Chrámové hoře předcházela nejintenzivnější vlna teroristických útoků na izraelské civilisty od roku 2016, která proběhla městy Beer Ševa, Chadera, Bnej Brak a Tel Aviv. Zahynulo při ní 14 Izraelců včetně dvou policistů arabského původu. Na rozdíl od útoků v nedávné minulosti, ke kterým se obvykle přihlásil Hamás nebo Palestinský islámský džihád, není souvislost mezi aktuálními teroristickými útoky jasná. První dva – v Beer Ševě a Chadeře – totiž spáchali Izraelci arabského původu, kteří sympatizovali s takzvaným Islámským státem. Ten, podobně jako Al-Káida, vždy spíše palestinské otázky zneužíval pro své globálně džihádistické cíle a ani zmiňované palestinské radikálně islamistické skupiny s ním nikdy nechtěly mít mnoho společného. Podobně ani terorismus z řad takzvaných izraelských Arabů není pravděpodobný. Obecně nebyly sympatie ke globálnímu džihádismu mezi nimi ani Palestinci nikdy výrazné a může tak jít i o jistý způsob vyhraňování se proti „tradičním“ skupinám, které se již mohou zdát některým individuálním útočníkům nedostatečně radikální.

Útoky v Bnej Braku a Tel Avivu však ale provedli útočníci z oblasti města Džanín na Západním břehu, což mělo blíže k obvyklému scénáři. Jenže ani oni nebyli spojeni s žádnou z organizací. Hamás a Islámský džihád sice útoky ocenili, ale v reálu se opět mohlo jednat o výraz deziluze útočníků z těchto skupin.

Izraelci následně zahájili odvetnou operaci v uprchlickém táboře v Džanínu, odkud útočníci pocházeli. Při následných přestřelkách pak bylo zabito několik palestinských ozbrojenců, kteří se postavili izraelským vojákům, ale i palestinských civilistů.

Zmiňované násilí se odehrává na pozadí dlouhodobé a stupňující se izraelské vojensko-civilní okupace Západního břehu i pokračující nedemokratické hegemonie zkorumpovaného Fatahu na Západním břehu a brutálního Hamásu v pásmu Gazy. To samozřejmě není jakékoliv ospravedlnění izraelské osadnické politiky či naopak palestinského teroru proti Izraelcům. Kontext izraelsko-palestinského konfliktu, který se prakticky vytratil ze současného globálního zpravodajství, je ale pro pochopení různých současných násilných aktivit důležitý. Mírový proces je od roku 2000 zamrzlý a některé pozitivní změny, které předtím přinesl, již v roce 2022 dávno nefungují. Je pravda, že izraelsko-palestinský spor není z globálního ani regionálního hlediska zdaleka tak nebezpečný a násilný jako dění v Sýrii či na Ukrajině, z čehož plyne i odliv zájmu médií, ale to neznamená, že by se jeho základní rysy marginalizovaly nebo nějak podstatně změnily.

V pátek 15. dubna také začal židovský Pesach, muslimský Ramadán je v plném proudu. Jak moc souvisí aktuální násilí právě s těmito svátky? Ostatně loni na jaře se dělo něco podobného.

Religiozita se jak na straně palestinské, tak izraelské, už desetiletí propojuje s politikou. Náboženství, která oficiálně deklarují svou apolitičnost a mírumilovnost, se tak stala nositeli politického aktivismu a nezřídka i násilí. Má to svou logiku v dimenzi globální, lokální, lidské i politické, u které hraje roli zmiňované dlouhodobé nedořešení izraelsko-palestinského sporu.

Období ramadánu tak obecně patří k částem roku, kdy dochází k izraelsko-palestinským eskalacím nejčastěji. Při svátečních muslimských modlitbách (mimo velké muslimské svátky se pak často jedná o modlitby páteční) se schází větší počet věřících než obvykle, což může na exponovaných místech izraelsko-palestinského konfliktu, jako je právě Jeruzalém, a zvláště pak tamní Chrámová hora, náboženské poutníky často rychle proměnit v politické aktivisty.

Ramadánové modlitby jsou pak přímo v Jeruzalémě specifické nejen svým svátečním charakterem, ale i větším množstvím věřících rozmanitějšího původu než během roku. V době ramadánu má totiž možnost získat těžko dostupná izraelská povolení k návštěvě jeruzalémských svatých míst i větší počet Palestinců ze Západního břehu. Roli hraje také nervozita související s velmi asketickými a vyčerpávajícími ramadánovými omezeními – mimo jiné zákaz konzumace potravin a jakýchkoliv nápojů během dne. V prostředí permanentního a často velmi tvrdého dohledu izraelské pohraniční policie, která je nejen v době ramadánu v jeruzalémském Starém městě prakticky všudypřítomná, tak Palestinci, kteří podobně jako Izraelci považují Jeruzalém za své hlavní město, začnou nezřídka protestovat proti aktivitám izraelských osadníků a brutalitě bezpečnostních složek.

Letos navíc došlo k souběhu Ramadánu s Velikonocemi a židovským svátkem Pesach. Velký počet zpolitizovaných věřících z různých náboženství v jeruzalémském Starém městě je tak dalším faktorem, který může náboženské poutníky v nervózní a davové atmosféře snáze vyhranit proti sobě. Radikálové nejsou zdaleka jen mezi Palestinci, ale i mezi izraelskými věřícími, kteří však mají na rozdíl od Palestinců ze strany po zuby ozbrojených pohraničníků spíše ochranu.

Jeruzalém, a právě Chrámová hora, je v už tak vyhrocených izraelsko-palestinských vztazích dost možná tím nejpalčivějším bodem. Rýsují se na horizontu konkrétní návrhy, nebo alespoň teoreticky nějaké naděje na uklidnění, nebo je otázka Jeruzaléma stále ve stavu patu?

Vůbec nemám dojem, že by se situace na Chrámové hoře (Palestinci a muslimové jí říkají – al-Haram al-Qudsí aš-Šaríf čili „Vznešená svatyně jeruzalémská“ – která je ve své podstatě výrazem uctívání stejné abrahámovské tradice jako u židů, byť v islámské interpretaci) nějak zásadně měnila v duchu zmírnění izraelsko-palestinského napětí. Spíš naopak – současné eskalace na Chrámové hoře souvisí mimo jiné i se stupňujícími se návštěvami židovských náboženských mesianistů, nezřídka z řad izraelských osadníků.

V kontextu letošního dění a svátků je Chrámová hora velmi propojená s židovským svátkem Pesach (pašije). Právě hora Moria, která je středobodem Chrámové hory, je místem, kde měl podle židovské tradice Abrahám obětovat svého syna Izáka, ale na boží příkaz nakonec podřezal beránka. Různé židovské mesianistické skupiny (jako například „Chrámový institut“) se pokoušejí tuto praxi na Chrámové hoře obnovit a během Pesachu zintenzivňují její návštěvy. Ty samozřejmě probíhají za doprovodu izraelské policie a protestů muslimských věřících. Právě tyto aktivity často zažehnou potyčky a další formy násilí na Chrámové hoře – a nejinak tomu bylo i letos.

Izraelský vrchní rabinát sice židům vstup na Chrámovou horu z teologických důvodů zakazuje, ale zmiňovaní mesianisté si z toho nic nedělají. Někteří z nich dokonce spřádají apokalyptické plány na likvidaci mešit a výstavbu Třetího chrámu, což má v jejich teologii přiblížit mesiášský věk. Právě z těchto skupin vzešla řada židovských extremistů, pro které má izraelská zpravodajská služba Šin bet dokonce speciální oddělení. Jenže bezpečnostní složky téhož státu nezřídka poskytují podobným radikálům ochranu, takže se izraelský boj proti židovskému extremismu stává poněkud sisyfovským.

Loni se v Izraeli vyměnila vláda. Po velmi dlouhé době byl z premiérského křesla sesazen Benjamin Netanjahu. Jak proměnila nová vláda izraelsko-palestinské vztahy? A ohrožuje ji aktuální dění?

Od nové izraelské vlády jsem z hlediska izraelsko-palestinského konfliktu očekával jisté pokroky. Ale o něco méně naivněji jsem si ve stejnou dobu říkal, že se nezmění prakticky nic. Pravdou je bohužel spíše to druhé. Ano, došlo k určitým kosmetickým změnám – obnovily se například některá izraelsko-palestinská jednání na vysoké úrovni, došlo k jistým ekonomickým úlevám vůči Palestincům – ale v těch podstatných věcech se nezměnilo vůbec nic. Naopak, počet izraelských osadníků na Západním břehu – což je podle mě naprosto klíčová věc ztěžující řešení konfliktu – stále narůstá. Také palestinská autonomie s Fatahem je zkorumpovanější a represivnější vůči svým oponentům. Podobně tak má i islamistického Hamásu řada Palestinců plné zuby. V prostředí, kde ale palestinský prezident omezuje demokratické procesy, aby papaláši z Fatahu neztratili své pozice, nesvítá na nějakou novou – a konstruktivnější – politickou sílu prakticky žádná naděje.

Nejen Netanjahuovi, ale i některým současným politikům současné izraelské vlády, začala tato situace paralyzované Palestiny vcelku vyhovovat, neboť je v ní možné snáze udržovat status quo nerušeného pokračování osadnické kolonizace Západního břehu. Netanjahu šel z pragmatických důvodů osadníkům otevřeně na ruku a současný premiér Bennett dokonce sdílí i jejich politickou teologii. Brzdou mu je jen to, že jeho vláda je tak nekonzistentním ideologickým slepencem, že bude moci být ráda, když jejím jediným výrazným úspěchem bude odolání neustálým pokusům Netanjahua o návrat. Ale ani tím si Bennettova vláda nemůže být v posledních týdnech jistá.

Rozhovor pro A2arm, dotazy: Matěj Schneider, 25. 4. 2022

Válka na Ukrajině a Blízký východ

Rusko-ukrajinský konflikt má globální dopad a Blízký východ je navíc regionem v jeho těsném sousedství, přičemž jak Rusové, tak i Ukrajinci, mají vazby na četné blízkovýchodní hráče. V tomto textu připomeňme alespoň několik nejdůležitějších bodů, kterými je Blízký východ s událostmi na Ukrajině propojen. V tomto textu jsou jimi turecké a izraelské diplomatické aktivity a angažmá syrských žoldnéřů na straně Ruska.     

V souvislosti s diplomatickým úsilím o řešení rusko-ukrajinského konfliktu se hodně mluví o aktivitách dvou blízkovýchodních regionálních mocností: Turecka a Izraele. Obě země spojuje velmi pragmatický postoj a oboustranně dobré vztahy vůči Rusku i Ukrajině. V uplynulých dnech tak byla hodně diskutována cesta izraelského premiéra Bennetta za Putinem do Moskvy. Turci zase zprostředkovali 10. března v Antalyi setkání mezi ruskými a ukrajinskými ministry zahraničí Sergejem Lavrovem a Dmytro Kulebou. Od začátku války šlo o vůbec první setkání na tak vysoké úrovni. Nevedlo sice k žádné konkrétnější deeskalaci konfliktu, ale je možné, že na něj navážou další jednání pod tureckým patronátem.      

K izraelským i tureckým diplomatickým aktivitám vůči Ukrajině dochází na pozadí vzájemného sbližování obou zemí. 9. března totiž přistál v Ankaře izraelský prezident Isaac Herzog, což byl od roku 2008, kdy naposledy navštívil Turecko izraelský premiér, první vzájemná návštěva na srovnatelné úrovni. 

Turecko nikdy nebylo otevřený nepřítel Izraele a často se zapomíná, že bylo vůbec první muslimskou zemí, která Izraele uznala již v jeho samotných počátcích (konkrétně 28. března 1949). Až do počátku devadesátých let však byly vztahy obou zemí jen velmi formální. Poté co začal izraelsko-palestinský mírový proces se však začaly prohlubovat a zanedlouho se přeměnily dokonce ve strategické partnerství.  Kromě ekonomické spolupráce a turismu se silně dotklo i vojenské kooperace, kdy Turci získali přístup k některým izraelským vojenským technologiím, a naopak izraelské bojové letouny dostaly například možnost provádět cvičení nad rozlehlým tureckým územím. Vzájemné vztahy se ale prudce zhoršily po válce v Gaze na přelomu let 2008 a 2009 a po izraelském zásahu proti civilnímu konvoji, který vyplul v květnu 2010 z Turecka s cílem prolomit izraelskou námořní blokádu Gazy. K výraznějšímu oteplení izraelsko-tureckých vztahů došlo tak právě až nyní v březnu.     

Turecko versus Rusko?

Vztahy Turecka k současnému Rusku a Ukrajině stojí za hlubší vhled. Turecko je v tradicích Osmanské říše dlouhodobý geopolitický soupeř Ruska, kdy se s ruským vlivem střetává v černomořské a kavkazské oblasti. Po rozpadu Sovětského svazu začala Ukrajina pro Turecko plnit roli nárazníkového státu proti ruskému vlivu. Turecko s ní rozvinulo čilé ekonomické vztahy a v kontextu dneška například zásobuje Ukrajinu zbraněmi, hlavně efektivními drony Bayraktar. O těch se jen velmi málo zmiňuje, že jsou samy o sobě výborným byznysem přímo pro rodinu tureckého prezidenta Erdoğana, neboť manžel jeho nejmladší dcery – Selçuk Bayraktar – je hlavním technologem společnosti Baykar, která drony vyrábí. V každém případě se tyto drony ukázaly účinné nejen v horských oblastech, pro které byly vyvinuty (hlavně pro boj proti kurdské PKK, nasazeny byly úspěšně také nedávno v Karabachu), ale i v ukrajinských pláních. Turecko také uzavřelo úžiny Dardanely a Bospor všem válečným lodím, které nemají domovský přístav v Černém moři, což se dotklo i několika ruských vojenských plavidel.  

Turecko stojí v opozici proti ruským zájmům a spojencům v dnešní Libyi a Sýrii. Právě na turecko-syrském pomezí zaskřípaly turecko-ruské vztahy obzvláště silně v roce 2015, kdy turecká armáda sestřelila ruský bombardér a o rok později byl v Ankaře spáchán atentát na ruského velvyslance. Mohlo by se tedy zdát, že Turecko vlastně vůči Rusku setrvává už delší dobu de facto ve válečném vztahu a že neochvějně brání pozice NATO. Jenže Erdoğanova regionální mocnost je schopná se v mezinárodní politice chovat také velmi pragmaticky a individualisticky. Na pozadí zmiňovaných rusko-tureckých potyček tak ve skutečnosti pokračovaly čilé kontakty v oblasti energetiky a turismu. Vztahy s Ruskem se posléze podařilo Erdoğanovi ještě více normalizovat skrze nákup ruského protiletadlového zbraňového systému S-400, poté co se nedohodl s Američany. Turecko tak svou zcela specificky strategickou pozici v rámci NATO dokáže náležitě využít a nemusí se zdaleka vždy ohlížet na zájmy dalších členů aliance.  

Izrael vyjednavačem?

Hodně diskutovaná a zároveň nejednoznačností zahalená byla cesta izraelského premiéra Bennetta do Moskvy 5. března, kde se osobně setkal s Putinem a následně telefonoval se Zelenským. Hodnocení cesty oscilují mezi „důležitým mírotvorným aktem“ až po „snahy přesvědčit Zelenského ke kapitulaci“. Bennett nepochybně snahu usmířit rusko-ukrajinský spor Putinovi komunikoval, v reálu ale mohl mít na srdci i jiné věci: Především rusko-izraelské vztahy v kontextu současné Sýrie, které výrazně rozvinul předešlý izraelský premiér Netanjahu. Ty se týkaly hlavně omezování íránského vlivu v Sýrii. Netanjahu totiž získal od Putina záruky, že Rusové (v Sýrii výrazně vojensky přítomní), nebudou klást odpor izraelským akcím, které jsou zaměřeny k narušení íránských instalací na syrském teritoriu. Rusové a Íránci nejsou rozhodně nepřátelé a společně podporují Asadův režim, ale zároveň nepůsobí ani vždy jako spojenci, kteří by společně koordinovali své vojenské akce. Pokud by Bennett nyní příliš jednoznačnou podporou Ukrajiny nyní Putinův tichý souhlas ztratil (Izrael například ve Spojených národech podpořil i rezoluci ES‑11/1 z 2. března, která odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu), mohlo by to Írán na poli konfliktu s Izraelem výrazně zvýhodnit. Další bod, který mohl Bennett s Putinem projednávat, mohl souviset i se snahou ovlivnit Rusko ve věci vídeňských jaderných jednání s Íránem, kde doposud Rusko nezastávalo žádné výrazné pozice. Jednání s Putinem a následný telefonát se Zelenským se mohl týkat i bezpečí ukrajinských židovských komunit či jejich transferu do Izraele. Bennettova diplomacie pokračovala i po návratu do Izraele telefonickou formou, kdy se minimálně ještě jednou spojil s prezidentem Zelenským. Stojí za to zmínit i fakt, že jako šedá eminence za diplomacií izraelského premiéra je zmiňován německý kancléř Olaf Scholz. 

Pokud bude Izrael dobře vyvažovat idealistické i pragmatické postoje k Rusku a Ukrajině, má určitě solidní potenciál stát se důležitým ukrajinsko-ruským vyjednávacím místem. V současnosti je ale tato možnost stále zahalena závojem nejasností.  

Syrští žoldnéři

Z ukrajinského bojiště přichází každý den obrovský počet nejednoznačných informací. Jedna z těch serióznějších zmiňuje ruský zájem angažovat v konfliktu žoldnéře ze spřátelené asadovské Sýrie. Prezident Zelenskyj označil tyto žoldáky za „syrské vrahy, kteří přicházejí ze země, kde bylo vše zničeno způsobem, jakým se to může stát i na Ukrajině“. Že půjde o velmi nemilosrdné bojovníky, má Zelenskyj zcela jistě pravdu. Na druhou stranu, pokud sledujeme rychle stoupající ztráty ruských vojsk, není překvapivé, že bude Putin chtít stále více do bojů zapojit na místo ruských vojáků nejrůznější dobrovolníky a žoldnéře, kteří by snížili oficiální čísla ztrát (v obecném povědomí je známá zvláště soukromá paramilitární armáda „Wagnerovci“, rovněž s velkými zkušenostmi ze Sýrie). V Putinově záměru navíc může hrát roli i jistá pomstychtivost a snaha oplatit Ukrajině angažmá řady zahraničních dobrovolníků na její straně. Syrští ozbrojenci jsou loajalisté syrského režimu Baššára Asada (byť samozřejmě může jít i o výjimky), který Putinovi velmi vděčí za politickou – a možná i fyzickou – záchranu. Lze předpokládat, že půjde spíš o sekulárnější arabské bojovníky z pro-asadovských milicí či armády než o radikální islamisty, kteří vesměs stojí vůči Asadovi v opozici. Pro Putina můžou být tito žoldnéři velmi cenní svými zkušenostmi ve vleklé syrské městské válce, která řadu syrských měst „stalingradizovala“. Urbánní fáze rusko-ukrajinských bojů již na Ukrajině probíhá. Má však stále velký potenciál se rozvinout do extrémní ničivosti. K tomu by došlo v okamžiku rozpoutání těžkých městských bojů přímo v centrálních částech Kyjeva a dalších velkých měst. V těch by syrští žoldnéři mohli mít skrze své zkušenosti velkou výhodu.  

Lehce zkrácená verze vyšla na A2arm (16. 3. 2022)

Znamená konec Netanjahua skutečně „novou éru“ izraelské politiky?

Přinese nová izraelská vláda po letech hegemonie Benjamina Netanjahua nový styl izraelské politiky, nebo se bude jen křečovitě bránit výpadům ex-premiéra, který se bude snažit vrátit do čela politické moci v Izraeli? 

 

Pro Netanjahuovu dobu bylo příznačné konzistentní podrývání mírového procesu a principů dvou států, na což uslyšela významná část izraelské společnosti, která se od dob druhé intifády (tedy od roku 2000) citelně posunula k nacionalistické pravici a silovým řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Oficiálně to „Bibi“ takto otevřeně říct nikdy nemohl, ale jeho politické kroky to jasně ilustrují. Netanjahu má za sebou určitě ekonomické úspěchy, ale spíš v rovině makroekonomických čísel. Naopak chudší vrstvy izraelské společnosti na něj moc rády vzpomínat nebudou. Naopak ultraortodoxní židé (charedim) budou na „Bibiho“ vzpomínat rádi, neboť jejich politické zájmy byl nucen stále více podporovat na úkor světských a moderních Izraelců. Podobně tak je Netanjahu velmi pozitivně zapsán i u řady izraelských osadníků, jejichž příbytky na okupovaných palestinských územích Netanjahu výrazně rozšířil. Naopak pro Palestince se stal symbolem jakési obdoby normalizace nespravedlnosti a rozleptávání samotného ducha jejich společnosti. Netanjahu se samozřejmě posouval a jeho autoritářství narůstala hodně úměrně s tím, jak si „sedl“ s americkými prezidenty. To dosáhlo naprostého vrcholu za Trumpa, který mu kývl prakticky na vše, aby mu to (Trumpovi) přineslo body doma mezi fundamentalistickými evangelikálními křesťany na Jihu USA, kteří spojují izraelský nacionalismus s návratem Ježíše Krista…

Konec jedné éry?

Netanjahu byl nejen v Izraeli řazen do současné generace „demokratických autoritářů“ s populistickými tendencemi. Zde je třeba vysvětlit, že populismus sám o sobě není žádnou ideologií, ale především politickou metodou, která sama o sobě může vyvěrat z levicových, pravicových postojů i jejich účelových kombinací. Netanjahu měl určitě nejblíže k pravicové a nacionalistické politice, kterou však mohl kombinovat například s různými levicovými ústupky podporujícími například sociální systémy izraelských náboženských stran. 

„Demokratickým autoritářstvím“ je zde míněno využívání demokratických procesů, které umožňují především vládu většiny, přičemž samotná podstata demokracie, jejíž esencí je také ochrana menšin, se může čistě utilitárním přístupem k ní vytrácet. To můžeme vidět u mnoha dalších politiků dnešní doby, kteří demokracie umně využívají k upevnění své vlastní moci. Netanjahu, Trump, Orbán, Erdoğan a třeba i indický premiér Módí jsou v mnoha ohledech velmi odlišní politici, působící ve velmi rozdílných politických kontextech, avšak snahy o uzurpaci vlastní moci a politického kultu v prostředí demokratického systému je spojuje.    

U Netanjahua navíc nešlo jen o účelové využívání instituce demokratických voleb, ale často přímo o jejich zneužívání. Poslední dva roky jeho vlády ukázaly, že pro své udržení u moci alespoň ve formě přechodné vlády je schopen udělat vše. Zároveň bylo jasné, že volby nejsou jen zátěží pro státní rozpočet, ale prohlubují také – často za použití strategie „rozděl a panuj“ – příkopy v už tak velmi komplexní izraelské společnosti, rozehrávají izraelsko-palestinský konflikt a izraelské kulturní války.   Až po čtvrtých volbách během dvou let Netanjahuovi tato strategie nevyšla. Je tak po letech politické hegemonie vytlačen do opozice, není však vůbec vyloučeno, že se zanedlouho vrátí, neboť v polovině letošního června vzniklá anti-netanjahuovská koalice je vůbec ideologicky nejroztodivnější vláda ve více než sedmdesátileté izraelské historii, navíc s převahou jen jediného hlasu ve stodvacetičlenném Knesetu.

Nová vláda široké koalice

Nemá tedy teď cenu se bavit o nějakém dlouhodobém významu nové exekutivy, protože její trvání může po sabotážích ze strany Netanjahua jakožto vůdce opozice velmi brzy skončit. Zaměřme se hlavně na podobu vlády a dědictví Netanjahuova období, se kterým se vláda bude více či méně úspěšně potýkat. 

Co se týká složení, zahrnuje nová administrativa mj. pravicové osadníky, sekularistické liberály, umírněné islamisty (tzn. prosazující svá politická témata legální cestou, nikoliv za pomoci násilí), izraelskou tradiční i moderní levici…  

Nejviditelnější osobností je dnes současný premiér Naftali Bennett, který je stále relativně mladý a ambiciózní politický jestřáb z prostředí izraelského byznysu a zároveň politik silně propojený s nacionalistickou pravicí a izraelskými osadníky na palestinských územích. Těm dokonce přímo šéfoval v rámci klíčové osadnické administrativní a lobbyistické organizace Mo'ecet Ješa'. V názorech na izraelsko-palestinský konflikt tak byl ve svých politických postojích mnohem radikálnější než Netanjahu. To že dneska Netanjahu obviňuje jím vedenou vládu z levicovosti tak může vyznívat docela úsměvně. Jenže situace je daleko složitější a Bennett bude nucen otupit ostří svých postojů, neboť má v mnohém svázané ruce liberálem Lapidem, který na postu „rotujícího premiéra“ a ministra zahraničí může jeho rozhodnutí vetovat.

Jair Lapid je šéfem strany Ješ Atid a pokračovatelem sekulárně-centristické strany Šinuj, výrazně propojené s jeho otcem Tommy Lapidem, která se vedle ekononomického liberalismu profilovala hlavně na anti-klerikalismu, což v izraelském případě znamená hlavně odpor vůči sílícímu vlivu komunity izraelských ultraortodoxních židů (charedim). Naopak izraelsko-palestinský konflikt Šinuj ani nástupnická Ješ Atid příliš neřešila. Právě oslabení role charedim a role ortodoxního judaismu v izraelské politice tak bude zřejmě jednou z nejviditelnějších tendencí, která bude spojována s novou vládou. Netanjahu byl s postupem času na stranách charedim stále více a více závislý. Nová vláda, která religiózní strany nezahrnuje, je tak v tomto ohledu dost výjimečná. Aby to ale bylo složitější – sám Naftali Bennett je vůbec prvním premiérem v dějinách Izraele hlásícím se k ortodoxnímu judaismu. Nepatří však do komunity charedim ale do skupiny takzvaně „moderních ortodoxních židů“, tedy těch, kteří kombinují tradiční ortodoxii s modernistickými interpretacemi. Ti byli v rámci izraelské společnosti dlouho vnímáni jako jakési přemostění napětí mezi sekulárními Izraelci a charedim.  

Ještě větším „charedo-bijcem“ než Lapid je ministr financí Avigdor Liberman, ruskojazyčný přistěhovalce původem z Moldávie, který se mírně posunul z pozice sekulárního ultrapravičáka, který se hodně vymezoval na izraelsko-palestinském konfliktu, právě do vod liberální kritiky vlivu náboženství na izraelskou politiku. A v nové vládě se mu již podařilo prosadit zákon, který by výrazným způsobem omezil přídavky na děti a zasáhl by hlavně komunitu charedim.  

Zmiňme ještě několik dalších výrazných jmen v izraelské vládě. Patří mezi ně šéfka Strana práce Merav Michaeli, která pochází z tradičního labouristického prostředí a je vnučkou Rudolfa Kastnera, velmi zajímavé a kontroverzní osobnosti izraelských dějin. Znovuobnovená přítomnost Strany práce ve vládě by mohla navozovat dojem návratu tohoto dávného politického hegemona z dlouholeté opozice a chřadnutí zpět na politické výsluní. Na druhou stranu ale neobsadila žádná silová ministerstva a její dnešní význam je tak i přes současnou přítomnost ve vládě výrazně nižší, než v 90. letech, kdy naposledy zazářila jako klíčová politická strana. Jména jako Michaeli či nový izraelský prezident Isaac Herzog (jenž rovněž pochází z řad Strany práce) by mohly v jistém smyslu symbolizovat návrat aškenázských levicových elit, které celé dekády určovaly směr izraelské politiky. Ve skutečnosti však řada politiků sefardsko-mizrachi původu (tzn. ne-aškenázští židé – často z arabských a muslimských zemí) je už silně etablována v izraelských politických strukturách na nižších politických pozicích, což je tendence, kterou právě netanjahuovská léta velmi upevnila.    

Několik atypických členů 

Na závěr zmiňme ještě v krátkosti tři jména hojně diskutovaná v souvislosti s novou vládou. Prvním je další renegát z Likudu Gideon Sa'ar z nové pravicově-liberální strany Nová naděje (Tikva ha-chadaša). Sa'ar je tak vedle Bennetta a Libermana další bývalý Netanjahuův spojenec, který je rovněž jestřábem na poli izraelsko-palestinských vztahů, ale je výrazně kulturně-liberálnější v domácí izraelské politice. Druhým jménem je Nican Horowitz, šéf levicově-liberální strany Merec. Ta je tradičně výrazně otevřenější v přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu i různým progresivně-levicovým tématům (sám Horowitz je jedním z prvních otevřeně gay-politiků v Knesetu). Význam Merecu ve vládě však bude hodně podobný zmiňované Strany práce, tedy spíše symbolický. Obě levicové strany nemají alespoň daleko k liberálovi Lapidovi. Zcela atypickým členem vlády – byť nepřímo, a to z postu náměstka premiéra pro arabské záležitosti Mansúra Abbáse – je umírněně-islamistická strana Ra'am. V izraelské vládě už zasedalo několik ministrů arabského původu, ale vždy byli z nějaké „židovské“ strany, často pak ze Strany práce či dalších levicových formací, někteří arabští politikové (obvykle drúzského vyznání) se dostali do Knesetu i na kandidátkách pravicových stran. Ra'am je tak vůbec první izraelskou arabskou stranou zastoupenou přímo ve vládě. Tato strana však není ani tak zaangažována v izraelsko-palestinských tématech (na rozdíl od další arabské koalice, zvané „Sjednocená kandidátka“, která zůstala v opozici) jako spíš v sociální politice v arabských lokalitách Izraele. I to byl jeden z důvodů, proč se značně nečekaně tato strana do nové izraelské vlády dostala.  

   

Pokud tedy Bennetova a Lapidova vláda odolá útokům šéfa opozice Netanjahua, nedomnívám se, že by mělo programově dojít k nějakým zásadním průlomům v řešení izraelsko-palestinskému konfliktu. Spíše se domnívám, že nějakým způsobem přetrvá status quo z dob Netanjahuovy vlády. Výraznější změny by ale mohly potkat vnitřní izraelskou politiku, která by se mohla stát více liberálnější, a to hlavně v ohledu oslabení role náboženství v izraelské politice. Politické strany zastupující charedim ale již dlouho bijí na poplach a je dost zjevné, že se stanou cenným Netanjahuovým spojencem v pokusech o svržení vlády.

Marek Čejka

Článek vyšel 27. 6. na A2arm.cz