Marwán Barghútí: Palestinský Mandela?

Když jsem v letech druhé intifády pobýval v Jeruzalémě, dělo se toho opravdu mnoho – eskalovalo izraelsko-palestinské násilí, přibývalo sebevražedných útoků Hamásu i brutálních izraelských vojenských operací. V té době ještě žila celá generace politických lídrů, kteří výrazně formovali izraelsko-palestinské vztahy během klíčových fází studené války i následného mírového procesu. Ten byl ovšem smeten několikaletou, mimořádně násilnou a depresivní vlnou nepokojů, jež propukla na podzim roku 2000. Intifáda se tehdy neodmyslitelně spojovala se jmény dvou ústředních politických postav: nově zvoleného izraelského premiéra Ariela Šarona a palestinského prezidenta Jásira Arafata. Stále ještě žila i generace zakladatelů Hamásu, v čele se šajchem Ahmadem Jásínem, která však byla během intifády postupně likvidována izraelskými atentáty.

Současně ale sílila nová generace politiků a radikálů, která se zformovala během mírového procesu devadesátých let – a to nejen jako jeho zastánci, ale i jako hlasití kritici. Patřili k ní například Benjamin Netanjahu, Josi Bejlin, Muhammad Dahlán, Fajsal Husajní, Marwán Barghútí a řada dalších. Na palestinské scéně se po Arafatovi nejvíce hovořilo právě o Marwánu Barghútím, o tři desetiletí mladším politikovi spojovaném s establishmentem Fatahu. Barghútí byl tehdy považován za přirozeného Arafatova nástupce a jednoho z hlavních vůdců druhé intifády – nikoliv však na platformě Hamásu, který krvavými útoky stále více přebíral iniciativu, ale v rámci sekulárně-nacionalistických sil soustředěných kolem Fatahu a OOP.

Ke konci roku 2000 pomohl Barghútí Arafatovi založit ozbrojené křídlo Tanzím, tedy radikální frakce Fatahu, pod názvem Brigády mučedníků al-Aksá. Ty se zpočátku omezovaly na útoky proti osadám a izraelským vojákům na okupovaných územích. To bohatě stačilo k tomu, aby se Barghútí dostal do hledáčku izraelských bezpečnostních složek. Kontarozvědka Šin Bet později na něj dokonce připravovala atentát, který ale nebyl nakonec realizován. Jednou na jeho vozidlo vypálil izraelský tank granát, přičemž zahynul Barghútího bodyguard. To byla událost, kterou on sám chápal jako varování. Kvůli neustálému ohrožení nocoval každou noc v jiném domě. Jeho izraelští přátelé ho tehdy přesvědčovali, aby se militantních aktivit vzdal. „Nejsem terorista, ale ani pacifista,“ napsal tehdy v úvodníku pro Washington Post. „Nesnažím se zničit Izrael, chci jen ukončit jeho okupaci mé země.“ V roce 2001 se jeden z izraelských architektů dohody z Osla, Ron Pundak, tajně setkal s Barghútím v bezpečném domě na Západním břehu. Ten mu vytýkal jeho inklinaci k násilí. Barghútí na to prý rázně odvětil: „Nemůžeme přenechat ulici Hamásu.“

Barghútí měl tehdy ale i překvapivé osobní vazby mezi izraelskými politiky. Meir Šítrit, tehdy izraelský poslanec za pravicový Likud (vedený dnes Benjaminem Netanjahuem), vzpomínal, že jej Barghútí navštívil během mírové konference v Itálii, kde onemocněl, a zůstal celou noc u jeho lůžka. „Skutečně podporoval mír,“ řekl Šítrit. „Skutečný mír s Izraelem. Opravdu jsme se spřátelili.“

V dubnu 2002 byl Barghútí izraelskou armádou spektakulárně zatčen. Dobře si vzpomínám, jak toto zatčení a následný soud vyvolávaly v Izraeli i Palestině vášnivé diskuse. Noviny byly plné jeho ikonické fotografie, kde ho izraelští policisté vedou v poutech a on přesto ukazuje symbol vítězství.

Marwán Barghútí během soudního procesu (foto D. Silverman) 

---

Marwán Barghútí (1959), rodák z vesnice Kobar nedaleko Ramalláhu na Západním břehu byl politicky aktivní už od svých studentských let na univerzitě Bir Zeit, kde studoval historii a politologii. Brzy se projevil jako charismatický mladý vůdce a na vlastní kůži zažil izraelské represe i brutální zásahy při demonstracích. Na univerzitě organizoval protesty proti okupaci, a ještě před narozením svého prvního syna byl znovu zatčen a půl roku vězněn. Jeho rostoucí vliv vedl roku 1987 k vyhoštění do exilu, který strávil převážně v jordánském Ammánu. Během pěti let působení mimo Palestinu se stal důležitým spojovacím článkem mezi Palestinci žijícími pod okupací a exilovými vůdci OOP. Po uzavření dohod z Osla v roce 1993, kdy se Jásir Arafat s izraelským premiérem Jicchakem Rabinem dohodli mj. na ukončení první intifády, byla Barghútímu udělena milost a mohl se spolu s dalšími palestinskými exulanty vrátit na okupovaná území.

---

Na podzim 2002 proti němu proběhl proces, při němž byl obviněn ze spoluúčasti na 26 násilných úmrtí civilistů během intifády. Z 21 obvinění byl pro nedostatek důkazů osvobozen, za zbylé však dostal kumulativní trest pěti doživotí, a ještě čtyřiceti let navíc. Samotný Barghútí neuznal legitimitu soudu, zdůrazňoval, že podporuje ozbrojený odpor proti izraelské okupaci, nikoliv však útoky na civilisty. Přestože rozhodně nebyl žádným „beránkem“, celý proces měl nepochybně i politický rozměr. Snahy eliminovat výrazné palestinské osobnosti – ať už atentáty, vězněním či vyhnanstvím – jsou dlouhodobou izraelskou strategií. Uvězněním Barghútího si mohl svým způsobem oddechnout i Jásir Arafat, který tak přišel o svého nejsilnějšího mocenského konkurenta. Jenže i kolem samotného Arafata se tehdy začaly stahovat temné mraky – po de facto internaci izraelskou armádou ve zdevastovaném prezidentském sídle Mukata v Ramalláhu zemřel roku 2004 v pařížské nemocnici za dosud ne zcela vyjasněných okolností.

Navzdory dlouholetému uvěznění, které trvá už přes 23 let, z nichž značnou část strávil i na samotce, zůstal Barghútí jedním z nejpopulárnějších palestinských politiků. Zároveň se postupně dostal do pozice, kdy o něm začali mnozí hovořit jako o „palestinském Mandelovi“ – tedy o politikovi s kontroverzní minulostí, který však může hrát klíčovou roli při budoucím smíření. Podobně začal být po svém uvěznění vnímán i vůdce Kurdské strany pracujících Abdullah Öcalan. Barghútí je inteligentní, plynně hovoří hebrejsky a dobře zná izraelskou mentalitu i politickou scénu. Opakované průzkumy ukázaly, že by v přímých prezidentských volbách dokázal porazit jak současného prezidenta Mahmúda Abbáse, tak kandidáty Hamásu. Je vnímán jako autentický vůdce, který propojuje generaci první intifády s dnešní palestinskou mládeží, a jako někdo, kdo sdílí utrpení obyčejných Palestinců. 

I z vězení nadále ovlivňuje palestinskou politiku prostřednictvím dopisů, vyjádření a podpory různých iniciativ. Jeho jméno se pravidelně objevuje v diskusích o možných mírových procesech, neboť by svou autoritou mohl dodat legitimitu případným dohodám s Izraelem. V roce 2006 byl zvolen do Palestinské legislativní rady a v roce 2017 se stal jedním z hlavních iniciátorů masové hladovky palestinských vězňů, čímž si opět upevnil svůj symbolický status. Jeho portréty se pravidelně objevují na demonstracích a kampaních za propuštění palestinských vězňů.

„Jediným vůdcem, který věří v řešení dvou států a dokáže vyhrát proti jakémukoli soupeři, je Marwán Barghútí,“ prohlásil Ami Ajalon, bývalý šéf izraelské tajné služby Šin Bet. „Je v našem zájmu, aby kandidoval v příštích palestinských volbách – čím dříve, tím lépe.“

Mnoho Izraelců je ovšem přesvědčeno, že Barghútí o skutečný mír nestojí – pokud o něj vůbec někdy stál – a jeho případné propuštění by se mohlo krutě vymstít. Často se připomíná příklad Jahji Sinwára, vojenského vůdce Hamásu, který byl v roce 2011 propuštěn při výměně vězňů a později se stal strůjcem útoků ze 7. října 2023. „Barghútí je stejně nebezpečný jako Hamás,“ uvedl jeden z bývalých šéfů izraelských tajných služeb. „Ve vězení se nezměnil, naopak se stal ještě extrémnějším.“

Ve skutečnosti je dnes těžké s jistotou říci, co si Barghútí myslí. Poslední obsáhlejší rozhovor s ním vyšel před dvaceti lety. Záběry zletošního srpna ho krátce zachytily po velmi dlouhé době – na nich izraelský ministr pro národní bezpečnost Itamar Ben Gvir, známý svým extremistickými postoji a mj. dřívějšími obviněním z podpory židovského terorismu, při návštěvě věznice fyzicky viditelně zesláblého Barghútího verbálně ponižuje.

Murál s Marwánem Barghútím na separační zdi poblíž Kalandíje (foto autor)

Závěr

Osud Marwána Barghútího představuje jedinečnou syntézu politického angažmá, ozbrojeného odporu, „mučednictví“ i opakovaných výzev k dialogu. Jeho postava zůstává rozporuplná: Zatímco v izraelském diskurzu je vnímán především jako terorista a odsouzený vrah, pro mnoho Palestinců je národním hrdinou, symbolem odporu a zároveň možným prezidentem.

Barghútí je tak ukázkovým příkladem výrazného politika vzešlého z prostředí izraelsko-palestinského konfliktu – osobnosti s kontroverzní minulostí, ale s potenciálem významně ovlivnit budoucnost. Izraelská historie sama přitom zná případy, kdy se někdejší teroristé stali státníky – připomeňme například Menachema Begina, který byl svého času britskou mandátní správou i prvním izraelským premiérem Ben Gurionem obviňován z terorismu, ale nakonec sehrál zásadní roli při uzavření míru s Egyptem.

Barghútího jméno se pravidelně vrací v souvislosti s možnými výměnami vězňů mezi Izraelem a Palestinci. Jeho případné propuštění by mohlo působit jako katalyzátor – na jedné straně by otevřelo možnost sjednocení palestinské politiky a překlenutí propasti mezi Fatahem a Hamásem, na straně druhé by jej postavilo před složitou realitu vnitřních rozporů i geopolitických tlaků.

A právě zde se ukazuje zásadní rozpor: Barghútí jako možný sjednotitel palestinské politiky by představoval přesný opak situace, která dosud vyhovuje Benjaminu Netanjahuovi. Zkorumpovanost a neschopnost oficiální palestinské reprezentace z Fatahu, spolu s trvající existencí Hamásu dávají Netanjahuovi možnost udržovat status quo a vymlouvat se na to, že není partnera k jednání – a ani po téměř dvou letech od 7. října 2023 se tato situace nemění.

Barghútí tak zůstává paradoxní osobností – mužem, jehož obraz osciluje mezi terorem a usmířením. Přesto nelze vyloučit, že to bude právě on, kdo změní z palestinské strany dynamiku izraelsko-palestinského konfliktu.

Marek Čejka

Vyšlo na Voxpotu

O izraelské ofenzivě v Gaze, expanzi osad v oblasti E1 etc.

Mapa aktuální situace v Gaze (zdroj: UN OCHA)

Izrael zahájil pozemní ofenzivu do Gazy s cílem zničit Hamás. Červený kříž varoval, že další útoky ještě zhorší humanitární krizi a utrpení tamních obyvatel. Jaká situace nyní v Gaze panuje a kam až může dospět?

Obyvatelstvo pásma Gazy se nachází v katastrofální humanitární situaci. Desítky tisíc lidí přišly o život, statisíce byly zraněny či přišly o základní existenční zázemí. Obzvláště děti čelí traumatům, která je poznamenají na celý život. Probíhající boje v troskách největšího města pásma katastrofu dále prohlubují a současně živí hněv a odpor vůči izraelské okupaci na dlouhá desetiletí dopředu. Izraelská vláda tak svým postupem riskuje, že položí základy pro „Hamás 2.0“. Ostatně ale i současný Hamás byl důležitou Netanjahuovou figurou v šachovém gambitu rozdělit Palestince a posílit jejich extremisty – ještě před 7. říjnem 2023 mu Izrael umožnil transfer vysokých částek z Kataru, které byly následně využity mimo jiné i k přípravě útoků.

Nevole ohledně počínání vlády v izraelské společnosti sílí. Stovky tisíc Izraelců protestovaly za příměří. Jak byste charakterizoval současné nálady ve společnosti? Lze očekávat další protesty či jiné společenské otřesy?

Část izraelské společnosti je na vládu premiéra Netanjahua rozhněvaná. Víkendových protivládních demonstrací se podle odhadů účastnilo až přes dva miliony lidí. Nejsem si ale jistý, zda to bude stačit k politické změně. Opozice proti Netanjahuovi je dlouhodobě roztříštěná a premiér má stále oporu v části společnosti, která jej dlouhodobě a konzistentně podporuje. Navíc systematicky oslabuje instituce, které by mohly jeho moc ohrozit. Jeho pozice je proto paradoxně pevnější než těsně před 7. říjnem 2023, kdy probíhaly bezprecedentně silné protesty.

Izraelský ministr obrany nařídil povolat 60 tisíc záložníků. Studie provedená Agam Labs na Hebrejské univerzitě ovšem ukazuje, že ochota bojovat mezi vojáky je nyní nižší, než bývala. V jakém stavu se nyní izraelská armáda nachází? Co rostoucí neochota znamená pro její další počínání v Gaze?

Povolávání desítek tisíc záložníků představuje pro izraelskou ekonomiku obrovskou zátěž. Současně s prodlužováním války klesá i vůle vojáků bojovat, zejména pokud nevidí – a teď to formuluji z pohledu izraelských vojáků – jasné cíle a výsledky. Roste počet případů posttraumatických poruch, depresí a sebevražd, zároveň klesá ochota sloužit v armádě, kterou mnozí vnímají jako nástroj extremistické vlády. Tyto problémy zatím nejsou systémové, ale mají tendenci postupně narůstat a oslabovat celkovou efektivitu ozbrojených sil.

Je reálné, že by se Netanjahu vrátil k plánu povolat členy ultraortodoxních komunit?

Debata o odvodech charedim do armády je především politickým tématem a také trochu humbukem. V praxi má jen málo vlád skutečný zájem masově povolávat tuto silně demotivovanou část společnosti. I kdyby k tomu došlo, mnoho charedim raději riskuje krátkodobé vězení, než aby sloužili. Výsledkem by proto byla buď armáda s demotivovanými branci, nebo finančně nákladné věznění. Politické strany téma ale neustále otevírají – tlačí na něj krajní pravice i sekulární část společnosti, která ortodoxní Židy často vnímá jako „parazitickou“ skupinu. Jde tak o dlouhodobý kulturně-politický konflikt, který je v izraelské společnosti přítomný od dob prvního premiéra Davida Ben Guriona a jen obtížně se řeší.

Krajně pravicoví spojenci premiéra Netanjahua usilují o to, aby na příměří nepřistoupil. Jaké další názory se objevují na izraelské politické scéně?

Vedle krajní pravice, která odmítá jakékoli příměří, existuje i řada opozičních hlasů volajících po jeho uzavření. Tyto hlasy však dnes nemají dostatečnou politickou sílu. Netanjahu zůstává zkušeným politickým hráčem, který dokáže využít slabin izraelského politického systému a často obstojí i proti většinovému mínění společnosti.

Řada zahraničních aktérů Izrael kritizuje. Může mezinárodní tlak přispět k tomu, že premiér Netanjahu přijme ústupky?

Mezinárodní tlak by určitě mohl hrát roli, ale musel by být mnohem silnější než doposud. Klíčovým faktorem jsou Spojené státy – od současné administrativy však zatím zásadní tlak nepřichází. Evropská unie sice disponuje určitými ekonomickými pákami, jejich účinnost ale oslabuje nejednotnost členských států, přičemž například Česká republika nebo Maďarsko často torpédují společné iniciativy.

Kritiku vyvolalo také rozhodnutí izraelské vlády schválit výstavbu osad nedaleko Jeruzaléma na okupovaném Západním břehu. Co by tento krok znamenal?

Plánovaná výstavba v oblasti E1 by měla zásadní geopolitické dopady. Jednak by dokončila fyzickou bariéru mezi severní a jižní částí palestinských území na Západním břehu a tím ještě více narušila jejich už tak roztříštěnou územní kontinuitu. Zároveň by dokončila prstenec izraelských osad kolem Východního Jeruzaléma a znemožnila další urbanistický rozvoj palestinské části města. Tento krok je proto vnímán mezinárodním společenstvím jako pokračování porušování mezinárodního práva ze strany izraelských vlád.

Jaká je šance, že se podaří domluvit na příměří?

Šance existuje, ale spíše se zdá, že izraelská vláda sází na „endgame“ – tedy na další rozsáhlou operaci proti Hamásu. Ta však podle všeho situaci nevyřeší a může ji naopak ještě zhoršit. Premiér Netanjahu vnímá neúspěch současných vojenských operací spíše jako důvod k jejich prodlužování. Dlouhá válka se tak pro něj stává nástrojem, jak si udržet moc.

Hamás vzkázal, že souhlasí s podmínkami šedesátidenního příměří. Podle jednoho z arabských zprostředkovatelů ustoupil z drtivé většiny požadavků, které vznášel ještě v červenci během rozhovorů v Kataru. Co to svědčí o stavu, ve kterém se nyní nachází?

Politické šachy nehraje jen Netanjahu, ale také Hamás. Ostatně jeho vedení nese nemalou část odpovědnosti za utrpení obyvatel Gazy od 7. října 2023. Zároveň však není jasné, kdo má v současné době v organizaci rozhodující slovo a jakou má reálnou kontrolu nad situací v Gaze. I pokud by příměří bylo dojednáno, existuje riziko, že některé frakce Hamásu či místní klany a ozbrojené skupiny – mj. některé z nich mají vazby i na Izrael – jej nebudou respektovat. I to může být součástí kalkulace obou stran.

Vyšlo na Seznam Zprávy, 21. 8. 2025

Uznání Palestiny a postoje České republiky

1. Jaký význam má uznání Státu Palestina v této chvíli?

V současnosti představuje uznání Palestiny především symbolické gesto významných členů mezinárodního společenství, reagující na mimořádně brutální a dlouhodobou izraelskou vojenskou operaci v Pásmu Gazy, kterou dnes už i řada Izraelců označuje za genocidní. Tato operace nejenže ani po více než roce a půl nedosáhla svých deklarovaných cílů, ale zároveň si vyžádala více než 60 000 obětí na životech, desítky tisíc zraněných, rozsáhlá traumata a nevyčíslitelné materiální škody, přičemž vyústila v jednu z nejzávažnějších humanitárních krizí současnosti.

Izraelská vláda vedená Benjaminem Netanjahuem zároveň signalizuje úmysl anektovat části Západního břehu Jordánu, kde přitom – byť omezeně – stále fungují mezinárodně uznávané struktury Palestinské autonomie. Uznání Palestiny tak v této situaci reaguje nejen na dění v Gaze, ale i na snahy o faktickou likvidaci palestinské samosprávy na Západním břehu.  

Je však třeba také zdůraznit, že současná deklarace o uznání ze strany řady západních zemí nepředstavuje žádné zázračné řešení. Mírový proces 90. let, koncept dvoustátního uspořádání i samotné fungování palestinské autonomie mají své velké slabiny, nicméně představují jediný rámec, na němž panuje široký mezinárodní konsenzus a který byl v minulosti akceptován jak izraelskými, tak palestinskými představiteli (dokonce s nevolí i Benjaminem Netanjahuem během jeho prvního premiérského období 1996-99). Uznání Palestiny dnes proto není srovnatelné s deklarací palestinské nezávislosti z roku 1988, která se stále děla v rámci studené války a palestinská území byla kompletně okupována. Od 90. let totiž existují instituce palestinské autonomie, jež by bylo možné – byť s obtížemi – transformovat ve funkční státní strukturu.

Netanjahu navíc označil snahy o uznání Palestiny za „posilování obludného terorismu Hamásu“. Tento výrok je však z mnoha hledisek nepravdivý a demagogický: Hamás nikdy dvoustátní řešení ani mírový proces neuznal a země, které Palestinu uznávají, se od této organizace jednoznačně distancují.

2. Jak vnímáte postoj České republiky, která Palestinu neuznává?

Česká republika se z výroků svých představitelů řadí mezi menší počet světových zemí, které Stát Palestina neuznávají – a dle posledních vyjádření o změně postoje neuvažují.  Celá věc je ale složitější, protože se jedná hlavně o český postoj de facto, neboť de iure i samotné MZV uvádí, že v České republice funguje uznaná diplomatická mise s názvem Velvyslanectví Státu Palestina.    

Postoj České republiky k Izraeli je dlouhodobě silně jednostranný, v některých ohledech až servilní, a nereflektuje vývoj izraelské politiky směrem k náboženskému a krajně pravicovému extremismu, který se v posledních dekádách výrazně prohlubuje. Podrobněji viz také článek. Tento přístup zároveň odhaluje dvojí metr české diplomacie – například v porovnání s Ukrajinou, kde ČR správně odsuzuje porušování mezinárodního práva a zabíjení civilistů, zatímco vůči Izraeli uplatňuje výraznou míru tolerance a nečinnosti.

Tato nevyváženost izoluje Českou republiku v rámci Evropské unie i širšího mezinárodního společenství. V otázce Palestiny se Česko ocitá spíše na okraji evropského postoje, bok po boku států jako je Maďarsko pod vedením Viktora Orbána. Taková pozice oslabuje naši důvěryhodnost v zahraniční politice a může v budoucnu ztížit schopnost České republiky působit jako vyvážený a důvěryhodný aktér na mezinárodní scéně.

Aktualizované odpovědi deníku E15, kde se objevil ale jen jejich zlomek. Zde celé znění.