Jaké jsou souvislosti dnešního bouřlivého dění na Blízkém východě (2011)

What are preconditions of what happens during Arab spring in the Middle East?
A view from 2011

(Článek byl psán v roce 2011)

Svržení prezidentů v Tunisku či Egyptě a další bouřlivý vývoj v Libyii, Jemenu a v jiných částech současného Blízkého východu je pokračování procesu, který v tomto regionu začal už relativně dávno - v období okolo první světové války.

"Menší" arabský autokrat Zine al-Abidín Ben Alí je už dnes v Tunisku jednoznačně minulostí (a mluví se tam o něm dnes už hlavně v souvislosti s jeho zodpovědností za korupci a diktátorské praktiky). Bývalý egyptský prezident na tom ve svém sídle v Šarm aš-Šajchu není o mnoho lépe a jeho země zažívá v ústavním referendu první důležitou zkoušku. Další - a méně jasně čitelnou - kapitolou se začíná stávat situace v Libyii. V prvních týdnech se zdálo vše celkem jednoduché: Dlouholetý libyjský diktátor Muammar Kaddáfí (jehož síla byla zpočátku podceněna) versus protikaddáfíovští povstalci (jejichž síla byla naopak přeceněna).

Po dvou týdnech úspěchu rebelů se Kaddáfí a jeho spojenci začal konsolidovat až se nakonec zdálo, že ve chvílích, co se zrak světa upřel na ničivé japonské cunami, nakonec Kaddáfí až nečekaně rychle převezme iniciativu a vojensky povstání potlačí.
 

Mezinárodní společnenství nejednalo zpočátku příliš pružně a žádná velmoc si nechtěla pošpinit image unilaterální vojenskou operací. Přesto nakonec Rada bezpečnosti OSN překvapivě schválila vytvoření bezletové zóny a vojenská pomoc Kaddáfího odpůrcům tak dostala zelenou (v tomto případě vlastně spíš zeleno-černo-bílo-červenou). Zdá se, že vojenská operace sice povstalcům ulehčuje, objevují se ale problémy jiného druhu - pilířem bojové operace jsou zatím Američané a Francouzi - tedy mocnosti, které se vzhledem k imperiálním a post-imperiálním ambicím (i dřívějším nekonzistentním postojům ke Kaddáfího režimu) na Blízkém východě netěší velké důvěře. Navíc se akce zatím neúčastní žádný arabský stát a začíná zaznívat kritika ze strany Ligy arabských států a dalších zemí. Pro zahraniční síly prosazující bezletovou zónu bude nyní důležité udržet soulad mezi efektivitou operací (spojenou s co nejnižší "collateral damage") a důvěryhodností, že se nejedná o nějaké postranní ambice v post-kaddáfíovske Libyii.
 

Nejde tedy jen o budoucnost a směřování zemí na Blízkém východě, ale jde i o nás - Zápaďany - jakým způsobem se budeme na Blízký východ v budoucnu dívat. 

Bude to spíše západní tradiční pohled jako na:
 

- "nebezpečnou a nedůvěryhodnou oblast s lidmi vyznávající fundamentalistické náboženství ...avšak s úžasným nerostným bohatstvím, které potřebujeme"?
 

nebo půjde o:

- "větší úctu k regionu a lidem, kteří se sice v něčem od nás odlišují, ale v zásadě jsou podobní jako my, přičemž se (navzájem) pokusíme vytvořit férovější postoje i spolupráci než v minulosti". 

Přehled zajímavých komentářů v médiích:
 

Fouad Ajami: Jak Arabové přeměnili stud ve svobodu (HN, 25. 3. 2011)

Al-Jazeera: Region in Turmoil (přehled současných nepokojů na Blízkém východě)

Guardian: Arab Spring: An Interactive Timeline of Middle East Protests

BBC: Questions and Answers: Egypt Constitutional Referendum (BBC)

Wikipedia: Military operation in Libya (2011)

N.Y. Times: How stable is Saudi Arabia?

Článek Pavla Barši z Lidovek: "Arabská svoboda a obavy Západu" (12. 2. 2011)

Rozhovor Jana Fingerlanda s Šádí Šanáhem (5. 2. 2011)

BBC Special: "Egypt Unrest"

Gideon Levy v Haarecu: "Israel Must Congratulate Egypt" (13. 2. 2011)
No one predicted Arab sproing, says Turkish expert 

Fotoalbum "Novodobí faraóni"
Stephen Walt in Foreign Policy "Requiem for the Arabs spring" (28. 11. 2011)
 

Zapomeňme na chvíli na spekulace, "jak to nakonec vše dopadne" a podívejme se na širší kontext dnešního dění. Dle mého názoru se jedná o pokračování procesu v arabském světě, který má své kořeny již na konci devatenáctého století a hlavně pak v období první světové války. Národní obrození Arabů, které nabylo ve 20. století mnoha podob a variací - kulturních, sociálních, politických ("arabský nacionalismus", "arabismus", "pan-arabismus", "baasismus"...) spojené s touhou po svobodě (a v tehdejší době i po stále nedosažené vlastní a nezávislé státnosti) má kořeny právě v oné době.
 

Fáze první - Nepřítel Arabů je Osmanská říše! (přelom 19./20. století až WW1):

Velká část blízkovýchodních Arabů žila až do začátku 20. století už čtvrté století pod vládou Osmanského Turecka. Tato říše byla sice muslimská a dokonce se považovala za nástupce arabského chalífátu z prvních století islámu, přesto však byla Araby na přelomu 19. a 20. století stále více a více považována za žalář jejich národa. Turci nejsou Arabové a sultánova správa s centrem v Istanbulu přitvrzovala s tím, jak Turci ztráceli moc v Evropě. Jejich moc byla také represivnější, neboť si byli vědomi pronikání západních myšlenek nacionalismu do oblastí, které dříve nebyly příliš ovlivněny evropským myšlením. Že mají Arabové s Turky společný islám navíc přestávalo být sjednocující s ohledem na to, že myšlenka národního uvědomění Arabů byla spojována především se společným jazykem a kulturou, nikoliv islámem. Ten hrál také svou roli, ale nikoliv prvořadou. Národní sebeuvědomění Arabů usilovalo o jednotu VŠECH Arabů, tedy jak muslimských, tak křesťanských (a tehdy dokonce i židovských). Turecký sultán však až do počátku 1. světové války drží nad Araby otěže celkem pevně v rukou.
 

Fáze druhá - Nadějné spojenectví a zrada (1916-1918):

Turecko vsadilo během první světové války na spojenectví s Německem a Arabové začali logicky vzhlížet k nepřátelům Turecka, hlavně k Británii a Francii. Tehdy tak nebyl Západ pro Araby zdaleka tak ztělesněním nadvlády a využívání, jako spíš symbolem naděje na spolupráci při osvobození od Turků a vytvoření vlastní státnosti, případně i přenesení západních ideálů svobody a národního státu do arabského světa. Po neúspěchu britsko-francouzské operace u Galipoli (1915) hledají dohodové mocnosti nové spojence, kteří by jim pomohli rozdrtit Turky. O rozhádané arabské kmeny a pamflety různých arabských intelektuálů se do té doby Spojenci příliš nezajímali. Najednou si Britové uvědomili, že získání Arabů na jejich stranu může Osmanské říši zasadit smrtelnou ránu. Uzavřou dohody s významným rodem Hášimovců (který se staví do čela arabského národního hnutí v oblasti Sýrie, Palestiny, Jordánska a Arábie) a vyšlou k Arabům vojenské poradce (např. slavného Lawrenceho). Britové začnou arabské oddíly organizovat po moderním vzoru a vyzbrojovat. Hášimovci ale logicky požadují za pomoc arabskou nezávislost a státnost. Britové a Arabové na to kývnou, načež začne boj Britů a Arabů bok po boku... Až doteď je vše čiré a jasné. Jenže v roce 1916 uzavřou Britové a Francouzi tajnou Sykes-Picotovu dohodu, ve které (samozřejmě v utajení) poruší slib arabské nezávislosti a namísto toho si arabský Blízký východ rozdělí do svých sfér vlivu...


Fáze třetí - Rozčarování a nové panství na Blízkém východě (1918 - až doba okolo WW2)

Po britsko-arabských vojenských operacích se Osmanská říše zhroutí. Padne Jeruzalém, Bagdád i Damašek. Arabové teď požadují splnění slibu státnosti (hlavně na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele, Palestiny a Jordánska). Po odtajnění se také dozví s velkým zpožděním o odtajněné Sykes-Picotově dohodě - a zavládne u nich hluboké rozčarování. Britové následně na oko souhlasí se vznikem arabské státnosti na území Sýrie a jejího okolí, ale dobře ví, jak se zachová jejich válečný partner a spolusignatář dohody. Za krátký čas tak arabskou státnost rozpráší Francouzi v bitvě u Majsalunu. Žádná nezávislá arabská státnost se po WW1 nekoná a první vlna arabského nacinalismu skončí pro většinů Arabem zklamáním a výměnou jedné osmanské nadvlády za západní. Na bývalých osmanských územích obývaných Araby vzniknou mandáty, což je ale spíš eufemismus pro variantu koloniální správy. Osmanskou nadvládu tak vystřídala místo svobody a spolupráce se Západem západní dominance a využívání blízkovýchodního bohatství (často ropy a zemního plynu). Sympatie k Západu u Arabů po válce hluboce poklesnou. Odpor vůči nové dominanci se stupňuje, z Blízkého východu se začíná stávat po čtyř stech letech osmanské stability (v náboženství vcelku přirozené, avšak v politice často vynucené) neklidný region. Povstání v Sýrii, Egyptě i jinde potlačí Britové a Francouzi kulomety a bombami. Situace některých Arabů se ale v některých mandátech přece jen zlepší oproti minulosti. Západ sitotiž některé skupiny Arabů (obvykle menšiny, případně mocné místní rody) vybere, aby lépe Blízký východ ovládl, rozdělil a panoval: v Iráku to jsou sunnité, v Libanonu maronitští křesťané, v Sýrii alevité. V Arábii je to rod Saúdů a nakonec i Hášimovci si přijdou na své loutkovými královskými tituly... (Britové však nezapomenou oba tyto mocné rody také rozeštvat proti sobě, takže po válečném konfliktu ztratí v roce 1925 umírněnější Hášimovci dlouhá staletí trvající vliv nad Mekkou a svatými místy. Ty dobudou radikální a ultrafundamentalističtí saúdští wahhábité, kteří jsou už přes století považování i většinou arabského světa za islámské extremisty. Velice brzy nato je v Arábii objevena ropa a od samého začátku mají na její těžbu a odběr výsadní právo USA. S tím, jaký režim v Saúdské Arábii vládne však USA nemají donedávna - na výjimky ropných krizí a pokusů o samostatnější saúdskou politiku - žádný větší problém.). Velmi specifická je situace v Palestině - tam nepodporují Britové žádnou arabskou komunitu, ale přistěhovalectví sionistických Židů ze Západu. (britský guvernér Jeruzaléma sir Ronald Storrs tehdy prohlásil: "Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster v moři potenciálně nebezpečného Arabismu"). Důsledkem této politiky mj. bylo, že po staletích mírumílovného soužití Židů (bez politických ambicí) a palestinských Arabů (bez politických ambicí) se Palestina stane jedním z politicky nejnapjatějších míst Blízkého východu. I fakt, že židovští přistěhovalci přichází do Palestiny hlavně ze Západu, ještě více posílí arabské zklamání z Británie a Francie. Sekulární sionisté jsou považováni za agenty Západu, kteří nemají se zbožnými židovskými komunitami příliš mnoho společného. Přesto se v průběhu politického dění tyto rozdíly v očích mnoha Arabů čím dál více stírají (v duchu "co Žid, to sionista"). Co je ale ještě horší, že během 20. a 30. let minulého století mizí několiksetleté mírové soužití různých komunit na Blízkém východě v nenávratnu. Status quo oblasti byl brutálně narušen a destabilizován. Začíná éra sektářského násilí, nenávisti k Západu, nenávisti k vládnoucím či ovládaným menšinám (a většinám) a dochází také ke vzniku různých nových kontroverzních politicko-militantních hnutí a milicí. Na Blízký východ také začnou výrazně pronikatat evropské antisemitské stereotypy i různé prvky fašismu a komunismu. Abrahámská náboženství, která byla v době osmanské nadvlády vcelku apolitická, se čím dál více kontaminují politikou. To platí pro islám, judaismus a částečně i pro jiná menšinová náboženství Blízkého východu. Vznikají obrodná islámská hnutí která se staví do opozice jak vůči politice loutkových prozápadních vlád, tak někdy i vůči západním mocnostem samotným. Nejvýznamnějším průkopníkem v tomto ohledu je v Egyptě nově vzniklá (1929) organizace Muslimské bratrstvo, která si nejdříve klade za cíl suplovat na základě principů islámských charit nefungující státní sociální systém. Se vzrůstající podporou egyptské společnosti však Bratrstvo expanduje i do dalších částí muslimského světa a začnou u něj sílit politické ambice. Tomu se však postaví egyptský sekulární, prozápadní (a zároveň i zkorumpovaný) vládnoucí establishment a na světě tak je dlouholetý konflikt mezi Bratrstvem a státem (ten vyústí později i v atentát Bratrstva na ministerského předsedu, v budování koncentráků pro členy Bratrstva a v další rozsáhlé represe. V jejich důsledku se nakonec v 60./70. letech ilegální Bratrstvo poměrně umírní. Odtrhnou se z něj však radikální skupiny jako Islámský džihád a Gamá´a al-Islámíja, která nechtějí přestat v ozbrojené konfrontaci s egyptským establishmentem). Přesto status quo britsko-francouzské nadvlády na Blízkém východě vydrží od konce první světové až do konce války druhé. Během druhé války zůstane většina Arabů více-méně loajální vůči Západu (jsou ale výjimky, např. jeruzalémský muftí Hadži Amín al-Husajní). Přestože nacistické Německo propagandisticky tvrdí, že je "osvoboditelem Arabů" (tzn. z pod nadvlády Británie a Francie), ve spojeneckých armádách bojuje za války právě i řada vojáků mluvících arabsky.
 

Fáze třetí - Konečně svoboda? (dekády po WW2 až po konec studené války)

Británie a Francie jsou sice na straně vítězů války, ale jejich globální dominance je s ohledem na jejich obrovské oslabení nevyhnutelně u konce. Britské i francouzské impérium se po WW2 definitivně rozpadá, včetně Blízkého východu. Někdy rychleji a mírumílovněji (v případě britských domínií), někdy pomaleji a brutálněji (v případě francouzských kolonií). Na místě bývalých mandátů a kolonií vznikají celkem rychle nezávislé arabské státy (jsou rozdrobené, nevzniká tedy žádný arabský superstát, jak by si mnozí pan-arabští nacionalisté přáli) a v naprosté většině jsou jejich vlády sekulární, nikoliv islámské ani jiné (právo šarí´a je většinou omezeno na záležitosti osobního statusu, podobně jako v Izraeli halacha). Někdy si podrží nové arabské státy vazby na Západ, jinde se snaží být na něm co nejvíce nezávislé, resp. navážou vazby s komunistickým Východem. Britské i francouzské impérium se zmítá v křečích, ale z popela WW2 povstanou dvě nové mocnosti - USA a Sovětský svaz. Protože jsou obě dvě (i když poněkud odlišně) proti kolonialismu, obě představují pro Araby svým způsobem novou naději a nového silného partnera. Ve skutečnosti ale studená válka arabské národní ambice opět naruší. Jednota Arabů je rozdělena právě politikami hlavních studených válečníků. Teď již sice existuje řada nezávislých arabských zemí (i Liga arabských států), avšak jejich vlády se čím dál více stávají nástrojem politky USA a Sovětského svazu. A těm tehdy nešlo na Blízkém východě rozhodně o demokracii, jako spíš o prosazování vlastního vlivu a zájmů (Vždyť nač mít nestabilní arabskou demokracii, když můžeme mít svého zkorumpovaného diktátora, který za pár dolarů či rublů vykoná, co si bude Západ a Východ přát!?). Ani silné osobnosti arabského světa se tak neubrání tlaku některé ze stran - egyptský Násir, palestinský Arafat, Husajnové (jordánský král i irácký diktátor), syrský Assad, libyjský Kaddáfí - se změní často z ikon národního osvobození a vize samostatné politiky v ztělesnění zkorupovaného a brutálního systému a zároveň i loutek Západu či Východu. Jejich režimy jsou mezi prostými lidmi stále méně populární (ale o to víc represivní) - zmiňovaná korupce, rozevírající se sociální nůžky, ale i neúspěchy ve válkách s Izraelem, začínají podřezávat arabským autokratům větev na které sedí. A kdo je v této situaci často jedinou efektivní a zároveň velmi perzekuovanou (mučednickou) opozicí? Jsou jimi posilující islámská hnutí (více či méně militantní, často však kombinují svou militantnost a fundamentalismus s aspektem sociální charity) prakticky ve všech arabských zemích. Během studené války jsou však islamisté drženi víceméně na uzdě, někde však dojde i k jejich využívání, hlavně Západem (který není zdaleka tak protináboženský jako Sovětský svaz - navíc islamisté jsou obvykle hluboce protikomunističtí a antisovětští). Spolupráce islamistů a Západu je pak zřejmě nejviditělnější v Afghánistánu v 80. letech, kde zdejší mudžáhedíni - a to jak místní Afghánci, tak i internacionální pomoc arbských islamistů (z nichž se mnozí později stanou členy Al-Káidy a Tálibánu) - válčí Američanům zástupnou válku (proxy war) proti Sovětskému svazu. Vytlačení Rusů z Afghánistánu se tak stane klíčovým vítězstvím nejen pro Američany, ale také pro islamisty po celém světě - získají auru "těch, kdož jsou schopni skolit bezvěreckou říši na kolena". Vraťme se ale ještě do 70. let. Tehdy se totiž někde islamisté vymaní i z kontroly Západu. Íránská revoluce z roku 1979 svrhne prozápadního a represivního a krajně neoblíbeného šáha. Jedná se sice o událost, která se odehrála v nearabské zemi, kde většinu obyvatel tvoří šíité, přesto však má hluboký dopad i na Araby a sunnity, resp. na arabské šíity (hlavně v Libanonu - vznik hnutí Hizballáh). Teokratická republika Írán se velmi rychle stane terčem západní i východní politiky a jak Západ tak Východ kvůli tomu dokonce začne svorně podporovat sekulárního diktátora Saddáma Husajna. Ten který vzápětí na Írán zaútočí a z irácko-íránské války se stane vůbec nejkrvavější konflikt v dějinách moderního Blízkého východu. Se skončením studené války přestanou být islamisté pro Západ zajímaví a navíc se ukazují i jako značně nevypočitatelní. Naopak pro radikální islamisty teď už představují Američané opět hlavně jen povrchní nevěřící psy, kteří navíc přestali posílat dolary a raketomety Stinger. (...Určitě ale bylo prozíravé s nimi spolupracovat v boji proti komunismu. To ale bylo zhruba vše, co se dalo na jejich hodnotách najít společného...) ¨
 

Fáze pátá - Nekonzistence a chaos (1990 až 2010?)

Vítězové studené války USA se stanou na konci 80. let nejsilnější mocností světa. Se svou nově posílenou mocí ale zachází dost nekonzistentně. Zatímco prezidenti Bush starší a Clinton usilují spíš o konsenzuální politiku a snaží se urovnat např. izraelsko-palestinský konflikt, ve snaze zachovat si vliv získaný během Studené války jejich podpora některých nepopulárních arabských autokratů nadále pokračuje (Mubarak, Saúdové, různí emírové v Zálivu...), a dokonce i nově vzniká (Mušarraf v Pákistánu). Někteří diktátoři se ale pro USA stávají po konci Studené války zcela nepotřební, neboť jsou nejen ve vztahu k okolí slabí, ale mají i pověst hrdlořezů, a proto je dobré označit je za "nové Hitlery" a postupně se jich zbavit. A to i vzhledem k jejich dřívějšímu tolerování či přímé podpoře, což jsou věci které dnes raději Západ už příliš nepřipomíná... U některých diktátorů však lze přivřít oči, když se "polepší" a radikálně změní svoji zahraniční politiku (plukovník Kaddáfí). Zkorumpované režimy se stanou v 90. letech terčem nových radikálně islamistických skupin, které hledají po porážce Sovětského svazu nová bojiště. Právě na tomto podhoubí vzniká mezinárodní teroristická organizace Al-Káida, v níž dají hlavy dohromady chytří lidé z okruhu mnoha bývalých afghánských mudžahedínů, společně s lídry dalších radikálně islamistických seskupení (např. z egyptského Islámského džihádu). Následné teroristické akce v Saúdské Arábii a Egyptě jsou předzvěstí brutální kampaně, která se přelije dne 11. září 2001 citelně i do západního světa. Prezident Bush mladší však vzápětí okoření nekonzistentnost politiky USA vedle selektivní podpory některých arabských diktátorů i pojmem "válka proti teroru" (což je termín mající informační potenciál přibližně jako "válka proti minometům") a snahou o demokratizaci (branou však značně selektivně - když vyhraje volby někdo, kdo se USA a jeho spojencům nelíbí, stejně nebude uznán - to byl třeba případ Hamásu v Palestině po volbách 2006). Zde je třeba dodat, že tón Bushovy zahraniční politiky velmi ovlivnila i řada neokonzervativních myslitelů, kteří se nedokázali vymanit v pohledu na Blízký východ ze značně zjednodušující černobílé optiky studené války a v hledání vize "absolutního zla" (dříve komunismus, dnes islamismus), proti kterému by bylo možné mobilizovat veřejnost. Spolu s neúspěchy a krveprolitími v Iráku a Afghánistánu tak USA ztratily (v tomto případě hlavně svojí vinou, neboť operace byly často hrubě odfláknuté) po roce 2001 zbytek aury vítěze studené války a spravedlivého (a navíc velmi bohatého) arbitra dění na Blízkém východě. V souvislosti s tím ztrácí sílu i arabští autokraté, z nichž někteří jsou pro zachování status quo Západem stále podporovaní či přinejmenším tolerovaní (Mubarak v Egyptě, Ben Alí v Tunisku, ...). Je však otázka času kdy přijde rozbuška pro výbuch nespokojenosti s tímto stavem věcí.
 

Fáze šestá - (2011 - ...)

Pozitivní je, že tlak na neoblíbené režimy přišel od mladší a vzdělané generace obyvatel arabských zemí. Nikoliv tedy ze zahraničí (pod tlakem nějaké světové či regionální mocnosti) a nestojí za ním primárně ani náboženské (v tomto případě hlavně islamistické) skupiny a jejich duchovní vůdci. Islamisté mají však logicky ze svržení Ben Alího a Mubaraka radost, protože jejich režimy islamistické aktivity více či méně brutálně potlačovaly. 

Je však ještě příliš brzo na to činit závěry, jakým směrem se bude politika v zemích zbavených svých dlouholetých autokratů ubírat - bude to arabská verze demokracie? anarchie? fundamentalistický režim? vojenská junta?... To asi nezjistíme v průběhu roku 2011, ale v následujících letech.
 

Díky za přečtení a za případný názor, pokud jste došli až sem. Jestli se vám článek líbí, klidně ho pošlete dál, nasdílejte etc. V textu budu v souvislosti s bouřlivým děním dělat další úpravy a aktualizace.

PF 2011 + 5771 + 1432

Čtenářům Blízkovýchodních stránek přeji úspěšný nový rok 2011 a rovněž již probíhající roky 5771 (od stvoření světa) a 1432 (hidžry)

Rabíni ve sporu o Izrael (recenze z časopisu A2)

Tematicky jedinečná publikace Rabíni naší doby ukazuje, že život i učení nejvýznamnějších rabínů 20. století nelze vysvětlit bez reflexe jejich vztahu ke státu Izrael.

Marek Čejka, Roman Kořan: Rabíni naší doby. Barrister & Principal, Praha 2010, 301 stran.

V České republice vyšlo několik publikací, jež se týkaly rabínských osobností minulosti. Z většiny šlo ale o chasidské cadiky (spravedlivé). Místo odborně pojatého textu se navíc takřka vždy jednalo o specifický prozaický styl převyprávěných legend, líčící život a zázraky představitelů prvních chasidských dynastií, které působily v době po smrti zakladatele hnutí Bešta (Baal Šem Tov, Pán Božího Jména). Pomyslného vrcholu v takovém psaní dosáhl Jiří Langer (svého času sám chasida hlásící se k učení rebeho z Belzu) v knize Devět bran. Co se týče nechasidských (ultra)ortodoxních Židů (které lze z hlediska tradičního judaismu považovat za původnější), musíme se odkazovat k občasným medailonkům z různých historických knih zabývajících se převážně dějinami Židů na československém území nebo z publikací týkajících se pražského Maharala (jehož chasidé, kteří v Čechách nikdy nezapustili kořeny, považují za svého předchůdce).

Hlavní proudy i extrémy

Přiblížit nejvýznamnější rabíny takřka všech ritů i odnoží judaismu zhruba posledních sta let se úspěšně daří knize Rabíni naší doby od Marka Čejky a Romana Kořana. Spojení jednoho z nejproduktivnějších znalců dění na Blízkém východě mladší generace s judaistou je pro knihu výtečnou a snad i jedinou možnou volbou. Autorům zřejmě nešlo o hlubší analytické posouzení vývoje judaismu ani rabínské pozice v moderních dějinách. Snaží se spíše o jakousi prezentaci nejrůznějších podob judaismu ve 20. století skrze osoby rabínů (někdy i jejich manželek rebecin), které nevybírají podle jasně daného schématu, ale se snahou reflektovat jak hlavní proudy židovského náboženství, tak jeho extrémy.
I když samozřejmě většina rabínů zmíněných v knize pochází z prostředí chasidských i litvackých ultraortodoxních charedim („třesoucí se“ před Bohem) a ortodoxních sefardských komunit, znalost halachy není nutnou podmínkou pro výběr prezentovaných osobností. Menší zastoupení reformních a konzervativních rabínů je zcela pochopitelné, neboť ti se svým vlažnějším přístupem k tradiční výuce v ješivách zpravidla nedosahují ani zdaleka teologických kvalit (ultra)ortodoxních rabínů (i zde se samozřejmě najdou výjimky, třeba v knize zmíněný Abraham Jehošua Heschel, jenž ovšem sám studoval na ortodoxní ješivě). Značná rozdílnost i v rámci zdánlivě jednotných proudů judaismu pak z knihy vyplývá sama a nemusí být nějak přehnaně dokazována.
Příkladem může být třeba tak odlišné pojetí chasidismu, jaké lze spatřovat u braslavských chasidů a lubavičských chasidů z hnutí Chabad, které má své misijní centrum už i v Praze. Někteří braslavští (tzv. mrtví) chasidé už ultraortodoxní charedim připomínají jen svým oblečením, ale jinak se věnují poněkud kuriózní misijní činnosti v rámci svérázných technoparties, jež si mnohdy ve své podobě i druhu muziky nezadají s freeparties v Evropě. Lubavičští chasidé jsou sice také známí svou, mnohdy poměrně nevybíravou misijní činností, ale jinak pevně vězí v klasické chasidské tradici, již obohacují důrazem na rozum, výuku náboženství a zakládání nových ješiv. Poněkud pochybnou slávu v rámci judaismu získali někteří následovníci posledního lubavičského cadika Menachema Mendela Schneersona (1902–1994), když ho ještě za jeho života (částečně ochrnutého a neschopného mluvit) vyhlásili za Mesiáše. Sám jistě velmi vzdělaný a charismatický rabín své mesiášství několikrát ostře odmítl, ale ke konci života se zdá, že snad kvůli postupující chorobě této vidině svých žáků podlehl.
Zcela odlišné pojetí lze vysledovat i v případě osadnického náboženského hnutí (Guš Emunim, Blok věrných). V jeho řadách lze nalézt tak rozdílné osoby, jako je agresivní až fašizující rabi Moše Levinger, jenž se neštítí v rámci boje o biblický Izrael používat taková hesla jako „Arabové do plynu“, ale i Menachem Froman, jenž dnes přes svůj radikálně náboženský sionismus patří mezi největší mírotvůrce v izraelské společnosti.

Méně halachy, více (anti)sionismu

Na první pohled je zřejmé, že knize Rabíni naší doby dominuje politika, a to hlavně v souvislosti se sionismem a postojem nejrůznějších rabínů ke státu Izrael před jeho vznikem i po něm. Judaista bude možná trochu zklamán, když zjistí, že vlastní publikační činnosti rabínů a jejich komentářům a halachickým rozhodnutím není věnováno příliš prostoru, i když význačná díla jsou (pokud existují) vždy krátce zmíněna. Výtka to ale není zcela spravedlivá, neboť se jasně ukazuje, že podoby současného židovství jsou s postojem k sionismu svázány vlastně beze zbytku. Nakonec i ti ultraortodoxní Židé, kteří zpočátku do Izraele odmítali i jen vkročit, byli nuceni své postoje částečně revidovat a nezřídka skončili u zakládání náboženských (politických) stran (Agudat Jisrael, Šas). Navíc právě existence státu Izrael před příchodem Mesiáše je výsostně halachickou otázkou, kterou v knize, i když poněkud v rychlosti, autoři dobře vysvětlili.
Mohlo by se tedy zdát, že zatímco v minulosti se spory mezi židovskými náboženskými autoritami vedly třeba o haskalu (židovské osvícenství), nebo mezi chasidy a mitnagdim („odpůrci“ chasidismu), dnes je těžištěm většiny hlavních sporů Izrael a jeho politika. Rozpory lze přitom nalézt i uvnitř jednotlivých proudů. Asi to odpovídá době i situaci státu, jenž se cítí být od svého vzniku takřka v permanentním ohrožení.
Autoři publikace se snaží v samotném závěru obraz značně roztříštěné podoby judaismu slepit pomocí poněkud patetického důrazu na skutečnost, že judaismus byl vždy především jednou nekončící diskusí o významu Tóry a jejího hlavního komentáře v podobě Mišny. Spor k němu tedy jaksi patří. Jistě mají pravdu, o čemž svědčí neuvěřitelná bohatost rabínské literatury, ale jistě lze také říci, že světský stát Izrael judaismus v mnohém spojil a v mnohém spíše tvrdě rozdělil.

Islamofobie, antisemitismus, antiarabismus - pokus o definici a jak spolu tyto tři pojmy souvisejí

Termín „islamofobie“ je relativně nový pojem, který můžeme ve zcela základních rysech charakterizovat jako předsudky, obavy, případně i nenávist k islámu a muslimům. V praxi může být doprovázen projevy diskriminace, netolerance či rasismu. Termín je sice staršího data než 11. září 2001, ale rozšířil se hlavně po těchto velkých teroristických útocích. Zničení newyorské WTC vyvolalo vzápětí mezi částí obyvatel Západu paniku z islámu jako „militantního a terorismus podporujícího náboženství“ a vedlo v některých případech ke kolektivnímu odsuzování islámu a muslimů. Například v Evropě ale není terorismus jedinou hlavní příčinou islamofobie. Mnoho evropských politiků (a nejde zdaleka jen o populisty a radikální nacionalisty) mluví o narůstajícím muslimském přistěhovalectví do Evropy, které zanedlouho zásadním způsobem promění její tvář. Tito představitelé rovněž velmi často kolektivně odsuzují muslimy, volají po zpřísnění přistěhovaleckých politik evropských zemí a rozehrávají mezi svými sympatizanty nacionalistické a xenofobní vášně.

Muslimové na Západě a islamofobie

Evropští muslimové jsou hlavně přistěhovalci, avšak v některých regionech Evropy se můžeme setkat s historickým muslimským osídlením – muslimové tvoří většinu např. v Bosně, Albánii a Kosovu (najdeme je ale i v Bulharsku, Makedonii, Srbsku, Polsku a jinde). Velké muslimské přistěhovalecké vlny přišly do Evropy po 1. a hlavně po 2. světové válce, kdy bylo potřeba obnovit válkou zničené země a ekonomiky. Do Německa, Francie, Británie i jiných zemí bylo pozváno mnoho gastarbeiterů z muslimských zemí, u kterých se předpokládalo, že se později vrátí (nezřídka šlo i o muslimské vojáky, kteří zůstali v Evropě – ve spojeneckých armádách bojovaly v obou konfliktech desetitisíce muslimů). Mnozí z poválečných přistěhovalců pocházeli z bývalých francouzských a britských kolonií (Alžírsko, Maroko, Pákistán, Indie), případně z Turecka, tradičního německého spojence. Řada gastarbeiterů nakonec zapustila v Evropě kořeny a mnozí pozvali do Evropy i své rodiny. Jejich integrací se však evropské země zpočátku příliš nezabývaly, mj. proto, že problémů bylo relativně málo. Potíže, hlavně sociálního rázu, se objevily až u dalších přistěhovaleckých generací. Potomci přistěhovalců se dnes často cítí již příliš vzdáleni od své původní kultury, zároveň si však nevytvořili pouto, případně nebyli zcela přijati do společnosti evropské země, ve které žijí. Jsou tak vykořenění a dostávají se do různých sociálních problémů, ze kterých hledají únikové cesty. Jednou z nich je návrat k islámu, někdy i v jeho radikální podobě (islámští fundamentalisté často lákají své příznivce na různé sociální programy). Napětí v řadách přistěhovalců (kteří zdaleka nejsou jen muslimové) vyvřelo v posledních desetiletích různými sociálními problémy, nezřídka demonstracemi, výtržnictvím a násilnostmi. Vzhledem k tomu, že ve stejné době došlo ve světě ke zvýšení aktivit islamistických radikálů, řada lidí, včetně nejvyšších politiků, tyto problémy automaticky spojila s islámem a islamofobní tendence v Evropě posílily.

Co je a co není islamofobie

Samotný pojem islamofobie je nejčastěji používán v souvislosti se západní společností, v reálu však není omezen pouze na Západ. Na islamofobii můžeme totiž narazit prakticky všude kde lze najít výrazné muslimské menšinové komunity. Islamofobie se tak vyskytuje např. v Indii (kde také posiluje konflikt s Pákistánem), v Izraeli, kde je propojena s arabofobií (k tomuto pojmu viz níže), na Balkáně (hlavně v souvislosti s Bosnou a Albánci osídlenými územími), v Číně (kde může sloužit jako záminka k potlačování národnostních menšin – hlavně Ujgurů), v některých zemích rovníkové Afriky i jinde. Islamofobie existuje také ve nemuslimských státech, hlavně enklávách, které jsou do značné míry obklopeny muslimskými zeměmi (např. na Filipínách, v kavkazských nemuslimských zemích, Etiopii ad.).
Je rozdíl mezi islamofobií jako systematickým odsuzováním či podezřívavostí ke všemu, co souvisí s islámem na straně jedné a oprávněným strachem z některých muslimů, případně muslimských skupin na straně druhé.
Je skutečně pravda, že zvláště ve druhé polovině 20. a na začátku 21. století byli mnozí z aktérů světového terorismu muslimové a že v dnešním muslimském světě existuje a úspěšně se rozvíjí řada fundamentalistických islámských hnutí. Jejich role je však ve světových médiích často neúměrně přeceňována (ať už vědomě či nevědomě), přičemž zaniká fakt, že naprostá většina světových muslimů terorismus neschvaluje, ani příslušníky žádných fundamentalistických skupin není.
Pojmu islamofobie bývá někdy i účelově využíváno při oprávněné kritice některých osob či skupin spojených s islámem. Velice kontroverzní byla například nedávná aféra kolem karikatur proroka Mohammeda, která vyvolala mezi mnoha muslimy po světě nepřiměřené rozhořčení a kolektivní obviňování Západu a západních politiků z islamofobie.

Pokračování na stránkách Evropské město, pro které jsem tento text před časem napsal.

Před 20. lety byl zastřelen rabín Kahane

Před dvaceti lety zemřel násilnou smrtí nejradikálnější politik v novodobé izraelské historii a jeden z nejradikálnějších rabínů v historii židovské. Kahaneho potkala podobná smrt, jako Jicchaka Rabina – Kahaneho politický protipól – jehož patnácté výročí zastřelení bylo před pár týdny.

Kahane, Meir David (1932–1990) založil v r. 1968 v USA organizaci, která se jmenovala Židovská obranná liga. V r. 1971 imigroval do Izraele, kde vytvořil její pobočku, kterou přejmenoval na Kach (hebrejsky "Tak"). Ta na sebe již ve svých počátcích v Izraeli upozornila četnými rasistickými výpady proti černým Židům pocházejícím z Afriky. V r. 1974 se Kahane stal velmi známým jako zastánce teorie nazvané „TNT“ - Teror proti teroru. V r. 1980 byl Kahane uvězněn na šest měsíců za provokace na jeruzalémské Chrámové hoře. V r. 1984 se strana Kach dostala do parlamentu, avšak v dalších volbách v r. 1988 už po změně izraelských zákonů její kandidatura neprošla. V listopadu 1991 byl Meir Kahane zavražděn v New Jersey, když agitoval mezi americkými Židy. Vrahem byl radikální islamista Sajjíd Nosair. Radikálové a sympatizanti strany Kach jako Baruch Goldstein a Jigal Amir byli velmi inspirováni Kahaneho myšlenkami. Dnes je strana Kach na seznamu teroristických organizací v USA i EU.

Záběry z amerického výcvikového střediska Kahaneho stoupenců (90. léta):

Moudří muži v černém

Další malá recenze na Rabíny, tentokrát v Lihovkách

Moudří muži v černém
4. prosince 2010

LITERATURA

Rabín není židovskou obdobou kněze, duchovního ani pastora. Není prostředníkem mezi bohem a člověkem, jako u katolíků, ani duchovním soudcem jako u protestantů. Jako píše Leo Rosten v knize Jidiš pro radost, rabín je prostě - rabín. Jeho postavení mu tradičně neposkytuje žádnou moc ani hierarchický status. Rabínova autorita tak spočívá pouze v jeho učenosti, charakteru a v jeho osobních vlastnostech. Přesto jsou židovské dějiny plné pozoruhodných osobností. Nejnovější kniha předního českého odborníka na Blízký východ Marka Čejky a kabalisty a překladatele hebrejských textů Romana Kořána Rabíni naší doby přináší výčet nejvýznamnějších autorit judaismu 20. století a současnosti. Někteří z dvaapadesáti rabínů, jejichž portréty v knize najdeme, byli významní svým teologickým dopadem na židovství (jako rabi Teitelbaum či Chafec Chajim).
Další svou politickou činností - jako rabi Kook, Ovadja Josef či rabi Lau. Najdeme zde i medailonek známého extremisty Meira Kahaneho, zakladatele Židovské obranné ligy, zavražděného právě před 20 lety.

Jan Nevyhoštěný

Minirecenze na Rabíny v Kavárně MFDnes

JUDAISMUS

Marek Čejka, Roman Kořan

Rabíni naší doby

Soubor několika desítek portrétů důležitých rabínů jak minulého století, tak současnosti; autoři, oba třicátníci, se zaměřili zejména na rabíny působící v Izraeli (do roku 1948 v Palestině) a ve Spojených státech. Nechybí rejstřík, slovníček pojmů a odkazy na literaturu vhodnou pro další studium.

Barrister & Principal, Brno 2010, 304 stran, cena 265 korun.

MFDnes - příloha Kavárna, 27. 11. 2010

Facebook prozradil Izraelky, které nechtěly na vojnu

Moderní technologie přispívají dnes ke značně neobvyklým odhalením, že se člověk občas rozvzpomene i na pana Orwella. Rozvědka izraelské armády tak například využila facebooku k odhalení žen, které se chtěly vyhnout vojenské službě, která je v izraelské armádě povinná i pro židovské ženy. Zbožné ženy a muži (studenti ješiv) mají totiž výjimku z povinné služby v izraelské armádě (z toho důvodu kolem 35% izraelských Židovek do armády nenastupuje). Rozvědka sledovalana facebooku profily žen, které podezřívala z obcházení vojenské služby. Sledovala například, jestli nejsou na sociální síti aktivní o šabatu. Jiné ženy se zase prozradily, že uploadovaly na facebook fotografie, kde byly oblečeny ne právě podle ortodoxních židovských zvyklostí. Jiná žena pózovala s jídelníčkem v nekošer restauraci.

Facebook se v poslední době už několikrát dostal do médií v souvislosti s Izraelskou armádou. Viz například případ, kdy izraelský voják vyhlásil na svém profilu razii proti Palestincům (načež musela být odvolána), respektive v souvislosti s případem uploadováním fotografií z vojenských akcí v Palestině

Šádí Shanaah o aktuálních izraelsko-amerických vztazích

USA uplácí Izrael, aby dodržoval mezinárodní právo: V sobotu seznámil izraelský premiér Benjamin Netanyahu svůj kabinet s následující nabídkou Spojených států amerických. Výměnou za tříměsíční zastavení stavebních prací na židovských osadách na Západním břehu nabízí Američané dvacet bojových letounů F-35 v hodnotě tří miliard dolarů. Plus, Izrael může během těchto měsíců neomezeně stavět ve východním Jeruzalému. Plus, po vypršení tří měsíčního stop-stavu již nebudou Američané po Izraelcích žádat další zastavení výstavby. Plus, USA uzavřou s Izraelem zvláštní bezpečnostní smlouvu. Více na Šádího blogu.

Výsledky soutěže o Rabíny

Díky za řadu odpovědí v rabínské poznávačce! Byli jsme s Romanem Kořanem překvapeni, kolik z nich obsahovalo tolik správných jmen rabínských autorit. Nemáme samozřejmě tušení kdo kolik rabínů znal už z dřívějška, ale pokud vás soutěž přiměla nažhavit knihy a google, tak nás to (a snad i samotné rabíny:) velice těší!

Vítězem je nakonec Petr, který se ozval e-mailem. Z 36 možných správných odpovědí uvedl 31. To je výborná znalost! Ale podobně to platí i pro další soutěžící:

2. Ján K. - 29
3. Sivan - 25
4. - 5. Kateřina, Tomáš N. - 23
6. - 8. Pavel, Tomáš R., Jan S. - 22
9. - 10. Ummar, Martin - 21
11. Radka - 20
12. Iva - 18
13. Voloďa - 15
14. Hana - 9
15. Veronika - 3

Vítězi Petře, pošli mi prosím poštovní adresu, kniha Ti bude poslána. Ostatní si mohou knihu u mne alespoň objednat se slevou větší než u dobrých knihkupců!

Zakaria o nebezpečí islamizace a Eurábii

Citát z kapitoly "Islámská hrozba" z knihy Postamerický svět od Fareeda Zakarii (vydala Academia, 2010, str. 22-23) dává zajímavou odpověď v souvislosti s rošiřováním různých "vědecky podložených informací" na téma hrozba islamizace Evropy, zavádění šaríje na Západě apod. Například u nás jsou šířeny jak různými servery, tak třeba i prostřednictvím rádobyvědeckých powerpointových prezentací rozesílaných po internetu.

Po 11. září se stal Západ – a zejména Spojené státy – živnou půdou pro paniku a strach. Odborníci upouštějí od seriózního zkoumání dat a vyvozují závěry z každého podezřelého jevu. Mnoho konzervativních komentátorů se vyjadřovalo k hrozbě islamizace Evropy (aby jejich zprávy vyzněly ještě znepokojivěji, hovořili o ní jako o Eurábii). Nejpřesnější odhady, založené na údajích amerických zpravodajských služeb, naproti tomu naznačují, že muslimové, v současnosti tvoří kolem 3 % evropského obyvatelstva a do roku 2025 se jejich počet zvýší na 5-8 %; poté se pravděpodobně ustálí na tomto čísle. „Hlídači" současného stavu zaznamenávali nápady každého pomateného imáma, probírali se archívy, aby nalezli nějakou zmínku o blížícím se konci našich dnů, nahrávali a rozšiřovali pozdní noční televizní úvahy každého potřeštěnce, který oslavoval mučednictví. Zuřivě reagovali na to, když somálský taxikář odmítl naložit do svého auta zavazadlo s alkoholem, a interpretovali to jako „začátek uplatňování šaríi na Západě". Tyto příhody ovšem nevystihují základní směřování muslimského světa, jenž se rovněž nachází ve stadiu modernizace, ačkoli mnohem pomalejší, než je tomu jinde. Také zde se objevují lidé, kteří se snaží postavit proti modernizačním tendencím. Zpátečníci v muslimských zemích jsou početnější a extrémnější než v jiných kulturách – jejich svět má svá specifika. Zůstávají ale nepatrnou menšinou ve světě muslimů, čítajícím více než jednu miliardu lidí. Opomíjení složitého kontextu, v němž jsou pronášeny jejich pseudonáboženské výroky, například vnitřního boje o moc mezi duchovními a laiky v Íránu, vede k hrozivým, nicméně často velmi absurdním prognózám; Bernard Lewis byl například přesvědčeno tom, že íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád plánoval v islámském kalendáři vyznačit datum (22. srpna 2006) vhodné pro „konec světa".
Ideologičtí dozorci strávili značný čas prohlížením dokumentů o svaté válce, kvůli čemuž ztratili povědomí o současné muslimské společnosti. Kdyby měli jistý nadhled, mohli by si povšimnout nespokojenosti muslimů s fundamentalisty, touhy po modernitě (samozřejmě při vědomí důstojnosti a s hrdostí na vlastní kulturu) a hledání praktických řešení – nikoli masového vyhledávání nesmrtelnosti prostřednictvím mučednické smrti. Miliony muslimských turistů nenavštěvují na svých cestách íránské semináře, ale vzrušující Dubaj. Menšina muslimů, podporujících svatou válku, skutečně existuje, ale působí ve společnostech, kde jsou takové aktivity stále méně populární a důležité.

Soutěž o Rabíny naší doby

Pravidla jsou prostá: Kdo do příštího pondělí (15. 11. poledne) pozná nejvíce rabínů z právě vycházející knížky Rabíni naší doby (z dílny Čejka, M. a Kořan, R., vydává Barrister a Principal, Brno) a pošle mi je zprávou na facebook nebo na email, vyhrává výtisk knížky.

Ti kdo nemají facebook, se na rabíny mohou podívat tady:
http://www.facebook.com/album.php?aid=2099314&id=1343866583&l=afad2e45a3

Můj e-mail je: chunky1805@yahoo.com, do předmětu dejte RABINI

Patnáct let od smrti Jicchaka Rabina

1. 3. 1922 - 4. 11. 1995

Není třeba znát nijak podrobně vývoj blízkovýchodní politiky a konfliktů, aby bylo zřejmé, jak velká ztráta to bylo pro Izrael a vlastně i pro celý Blízký východ.

Ariel Šaron se vrátil do veřejného života!

...alespoň tedy v izraelské galerii v Tel-Avivu. Izraelský umělec Noam Braslavsky vytvořil jeho sochu v životní velikosti - v pyžamu ležící v posteli - (viz článek a video na stránkách BBC a iDnes) a rozvířil tak diskusi o bývalém premiérovi, který se neprobral z komatu do kterého upadl v roce 2006, avšak je oficiálně stále považován za živého. Z lékařského hlediska je nepravděpodobné, že by se Šaron po tak dlouhé době z komatu probral k alespoň částečně plnohodnotnému životu. Jsou však zaznamenány případy, kdy byl pacient schopen procitnout z komatu i po mnoha letech (viz např. tento článek).

"Král Izraele a Král popu"

Sex, islám a rokenrol

O popkultuře v arabském světě viz článek Ondřeje Formánka na Lidovkách.
K podobnému tématu viz také knížka od Marka Levine: Heavy Metal Islam (viz také tyto stránky)

+ nezkrácená verze rozhovoru pro článek:

Jak se dívají obyvatelé muslimských arabských zemí a obyvatelé Íránu na západní popkulturu? Mají z ní strach, jako z něčeho cizorodého, co odplaví kulturu a hodnoty, které považují za "své" a "tradiční"? Mají k ní odpor jako k důkazu o zkaženosti Západu? (vyzývavost a polonahota ve videoklipech, sexuální scény ve filmech, fascinace násilím a symboly zla v hororech, v Tarantinovi, v heavy metalu, rocková oslava alkoholu a drog) Nebo po ní touží, jako my v době východního bloku a konzumují podobně jako my, jakmile k tomu mají dost svobody?

Řada aspektů západní popkultury obyvatele (hlavně mladé) blízkovýchodních zemí určitě přitahuje. Inspiraci západní popkulturou i její oblibu můžeme najít na Blízkém východě prakticky všude – ale v různé podobě a v různém rozsahu projevů. Na jedné straně máme blízkovýchodní země, kde je velmi silný vliv Západu, jako je třeba Libanon, Turecko a spadá sem i Izrael (kde žijí jak židovská většina, tak i výrazná arabská menšina). Pak jsou země kde hraje vedle sekularismu velmi důležitou roli i náboženství (Sýrie, Egypt, Maroko, Irák, Emiráty) až po země velmi konzervativní (Jemen, Saúdská Arábie). Celé je to ale dost složitá otázka, na jejíž zodpovězení by bylo potřeba na větším prostoru zhodnotit jak vlastně Západ a modernita ovlivnily myšlení a vkus lidí na Blízkém východě.

Je západní protestní popkultura (punk, heavy metal, hip hop, graffiti...) rozšířenou formou zábavy a protestu mezi mládeží v muslimských arabských zemích nebo je to jen okrajový jev?

Opět – záleží na tom, kde na Blízkém východě jste. V Libanonu, Izraeli, ale třeba i Palestině najdete nejen přejímání oblíbených „nejpopovějších“ a „nejsladších“ vzorů a interpretů ze Západu typu Ricky Martin, Michael Jackson, Shakira atd., ale i více či méně rozvinutou nezávislou scénu. Mezi některými mladými Araby je velmi populární hiphop – třeba jako vyjádření protestu, např. s okupací (a v Izraeli a Libanonu narazíte třeba i na punk). V jiných blízkovýchodních zemích budete protestní popkulturu tak jak ji známe na Západě hledat daleko obtížněji. Mnoha mladým Arabům a muslimům fenomény jako punk, gothic, electro atd. zkrátka nic neříkají podobně jako mnoha lidem v Evropě neříkají nic kulturní kořeny Arabů. Ale jsou samozřejmě výjimky.

Přetváří si a adaptuje muslimský arabský svět popkulturní vlivy ve větší míře ke svému obrazu, nebo se spíš snaží přejímat a/nebo kopírovat?

Určitě se rádi inspirují zmiňovanými „sladkými“ západními kapelami a interprety. Stačí se podívat na pár nejpopulárnějších arabských klipů a uvidíte svalnaté mladíky v bílých tričkách a lepé děvy (i když mírně zahalenější než v západních klipech). „Arabské“ The Clash, Depeche Mode nebo Oasis však budete hledat velmi obtížně. Je zřejmě možné zobecnit, že to co se na Blízkém východě ze západní pop-kultury v masovém měřítku přejímá je spíš ta její komerčnější a kýčovitější část. To ovlivnilo i místní kulturu, nezřídka negativně – jako příklad lze uvést, že řada blízkovýchodních populárních hudebníků dnes třeba používá místo tradičních živých rytmů kýčovité elektronické aranžmá.

Domníváte se, že západní popkultura by mohla mít výraznější vliv na sblížení západní společnosti a muslimského arabského světa?

Svým způsobem možná ano, ale bude to spíš spojnice v rovině společné obliby těch nejkomerčnějších oblastí západního středního proudu mezi lidmi a Západě a na Blízkém východě. Nezávislá západní scéna je vzhledem ke svému charakteru a kořenům lidem na Blízkém východě (až na výjimky) příliš vzdálená a nesrozumitelná. Ale tomu se nelze divit. Vždyť ani většina lidí na Západě nezávislou hudbu a kulturu nevyznává a přitom ji může pochopit mnohem snáz než obyvatelé Blízkého východu.

(M. Č. se ptal Ondřej Formánek)

Rabíni naší doby

Kniha obsahuje několik desítek portrétů významných rabínských autorit, a to jak mladší generace rabínů, kteří jsou činní přímo v naší době, tak i těch, kteří působili hlavně ve dvacátém století a kteří se výrazně podepsali na podobě současného judaismu (namátkou: rabín Šach, rabín Kook, Karol Sidon, Ovadja Josef, rabi Schneersohn, Amram Blau, Moše Levinger, Chazon Iš,...). Publikace se zaměřuje především na centra současného židovského myšlení, jako jsou Izrael a Spojené státy americké, z hlediska moderní židovské historie se však snaží neopomíjet ani další důležitá centra judaismu, jako byla především předválečná Evropa.

Rozsah - 304 stran. Vydavatel Barrister and Principal, 2010, Cena: 99,-
Foto na obálce - Karel Cudlín.

Korán v Los Angeles

Dobrý příklad, jak může být náboženství užitečné nejen svým věřícím, ale všem - aneb Tomáš Lindner píše v Respektu o muslimské klinice v Los Angeles, kterou jsme navštívili při naší nedávné studijní cestě po USA:

98 procent ze tří tisíc pacientů žilo pod hranicí chudoby, 96 procent jich příslušelo k etnickým menšinám (především k hispáncům), 67 procent nemělo zdravotní pojištění. Tak vypadají loňské statistiky první muslimské kliniky ve Spojených státech. Na chudém jihu Los Angeles vznikla v roce 1996 z iniciativy sedmi studentů Kalifornské univerzity a poskytuje bezplatnou zdravotní péči lidem, kteří si tu placenou nemohou dovolit. Je dobré o ní vědět zvláště poté, co zářijovému zpravodajství o muslimech v USA dominovali fundamentalistický pastor a spory o mešitu v centru New Yorku. Zdravotní středisko Umma na jihu L.A. totiž život a integraci muslimů v USA vystihuje mnohem lépe než konflikty minulých týdnů. Dále viz zde.

O aktuální situaci muslimů v Americe viz také článek z Hospodářských novin

Islam in the USA (photoalbum)

Pictures are here. The photos were taken during journey through USA in summer 2010. Including photos of so called "Ground Zero Mosque".

Czech mates - Visitors discuss Muslim struggles in US, Europe

...aneb jak jsme pronikli do americké tlače:)

Article here - Článek zděs

Alláh na Ground Zero

V New Yorku proběhly protesty proti plánu postavit mešitu na místě, kde stála slavná Dvojčata. Ve skutečnosti ale nemá jít ani o mešitu, ani o Ground Zero. Je horký zářijový den a ve Washingtonu se v Bílém domě setkávají pod záštitou prezidenta Obamy izraelský premiér Netanjahu a palestinský prezident Abbás. Mají se pokusit o znovuoživení izraelskopalestinských mírových jednání. Před Bílým domem se při této příležitosti sešla podivná směsice demonstrantů: Kromě protestu koptských křesťanů, kteří demonstrují proti prezidentu Mubarakovi a vyzývají Baracka Obamu, aby byl více důrazný vůči svému egyptskému spojenci, jsou zde přítomni také skalní stoupenci Izraele, kteří volají po Obamově odvolání. Jsou tu ale i odpůrci izraelského jaderného programu, kteří mávají izraelskou vlajkou přemalovanou svastikou. Je až symbolické, že demonstrantka, která drží ceduli s nápisem „Svobodu Palestincům, bezpečnost Izraeli“ nezajímá prakticky nikoho. Pokračování na Lidovkách

Chronologie izraelských dějin konečně na světě

Po zpoždění konečně vyšla další bichle, tentokrát chronologie izraelských dějin v datech. Měla by doplnit knihy předešlé, hlavně "Izrael a Palestinu" - ta komentuje vývoj v širším kontextu a v kapitolách, zatímco nová kniha, u které mi šlo o to, aby nebyla nějakým jejím re-makem, je koncipována dost odlišně: nabídne nejen věcný přehled hlavních dat a mezníků, ale celou řadu různých zajímavých detailů, které nebylo možné v předešlé knize uvést. Navíc se nedozvíte jen data a důležité informace o izraelské politice a izraelsko-palestinském konfliktu, ale i o nejrůznějších kulturních, sportovních či společenských událostech (např. důležité právní kauzy, politické aféry, sportovní rekordy, neštěstí, ekonomické mezníky...). Důraz je kladen také na česko(slovensko)-izraelské vztahy.

Něco málo o íránsko-tureckých vztazích...

...a o íránských uprchlících v Turecku (aneb špetka neo-narcismu:)

http://www.ceskatelevize.cz/program/10252578107-19.07.2010-09:10-24-pred-polednem.html

Zemřel muž, který měl být zabit již před čtvrt stoletím - duchovní otec Hizballáhu - Fadlalláh

8. března 1985 se v Bejrútu odehrála scéna jak z filmu "Valčík s Bašírem". V té době v Libanonu stále zuřila občanská válka. Městem se však ozvala strašlivá rána, na kterou lidé ani v té tvrdé době nebyli "zvyklí". Jednalo se o výbuch bomby, který byl směřován proti duchovnímu otci Hizballáhu, ší´itskému klerikovi Mohammedu Husajnovi Fadlalláhovi. Výbuch zničil dva sedmipatrové domy, kino a zabil 80 lidí, převážně muslimských věřících vracejících se z modliteb. Fadlalláh však vyvázl nezraněn. Dodnes není jasné, kdo přesně za atentátem stál - Izrael, CIA, Saúdská Arábie, libanonští Falangisté? Verzí je mnoho. Muž který byl cílem útoku však zemřel až nyní. Není třeba podrobněji rozebírat, jaký názor na něj panoval v hlavních médiích v Izraeli, na Západě a naopak v muslimském - hlavně ší´itském - světě.
Fadlalláh, původem z ší´itského posvátného města Nadžaf v Iráku byl velkým stoupencem íránské politiky a oponentem Izraele. Ještě předtím, než došlo k pokusu o atentát na něj, tak byl během občanské války v Libanonu unesen maronitskými křesťanskými Araby - Falangisty. Fadlalláh podporoval Hizballáh a ozbrojený boj proti Izraeli. Na druhou stranu se pokusil i o dialog s Židy a odděloval sionismus a judaismus. Napsal řadu knih a teologických pojednání, podílel se na zakládání nemocnic, knihoven, ženských center. Odsuzoval také útoky z 11. září. Byl tak typickou blízkovýchodní osobností, kterou bylo z našeho západního pohledu možné za řadu věcí odsoudit, či naopak pochopit. I když nepochybuji však, že mají někteří v jeho hodnocení jasno, je zajímavé si přečíst články o něm v západních médiích, izraelském Haarecu či libanonském tisku:

BBC - nekrolog

Haaretz - nekrolog

Al-Džazíra

Fox News

The Daily Star (Libanon)

ICEJ - Podivný boj proti antisemitismu - ICEJ:A Strange Struggle against Anti-Semistism

This article is focusing generally on ideology and activities of Christian Zionist organization ICEJ (International Christian Embassy in Jerusalem) and activities of Czech branch of ICEJ in particular. 

Boj proti nenávisti vůči skupinám obyvatel je záslužná věc – a pro boj proti antisemitismu to vzhledem k našim zeměpisným šířkám platí ještě výrazněji. V Evropě i České republice působí řada organizací, sdružení i osobností, které na tento fenomén upozorňují. V tomto článku se zaměřuji hlavně na přístup u nás na tomto poli velmi aktivní mezinárodní organizace, která používá zkratku ICEJ (písmena jsou akronymem pro International Christian Embassy Jerusalem – „Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě“). ICEJ u nás organizuje nejrůznější konference, pochody proti antisemitismu (naposledy například průvod, který se konal 18. dubna 2010 v Praze) podpisové akce, různá debatní setkání o antisemitismu či o současném Izraeli. ICEJ si u nás vytvořila také velmi dobré politické kontakty a jejich akcí se nezřídka účastní i izraelští diplomaté, přeživší holocaustu či vysocí představitelé naší politiky, jako např. předseda senátu Přemysl Sobotka nebo pražský ex-primátor Pavel Bém.

Až doteď je vše jasné, či alespoň vcelku srozumitelné. Nezasvěcený člověk však bude možná překvapen, když se dozví více o ideologii a poslání organizace ICEJ samotné (čímž nechci říci, že se nedomnívám, že mnoho členů ICEJ nemyslí své činy i poslání naprosto čestně a upřímně). Již např. samotný název organizace vyvolává na první pohled dojem, že se jedná o ekumenickou křesťanskou organizaci, kterou ovlivnila negativní historická zkušenost Židů s antisemitismem (a to zvláště ve 20. století) a která případně reflektuje i ne vždy zrovna pozitivní vztahy mezi křesťany a Židy v historii: Oblíbeným argumentem křesťanského antijudaismu (na který postupem času navázal moderní antisemitismus) bylo obviňování Židů ze strany křesťanů za kolektivní zodpovědnosti za ukřižování Ježíše. Na to se v průběhu staletí „nabalovala“ i různá další obvinění – ze znesvěcování hostií, z vražd křesťanských panen pro židovské náboženské rituály, z trávení studní a z dalších bludů. Je tak určitě chvályhodné, když se dnešní křesťané pokoušejí reflektovat historické chyby vůči Židům právě třeba bojem proti současným formám antisemitismu. ICEJ však univerzální křesťanskou organizací takového typu není, a tak její název, který vyvolává dojem, že by mohla být pomyslným „velvyslanectvím a poselstvím dobré vůle dnešních křesťanských církví v Jeruzalémě“ je pro nezasvěcené lidi matoucí.

Ve skutečnosti patří ICEJ ke specifické odnoži křesťanství, která je religionisty a teology spojována s pojmy „křesťanský sionismus“ a „evangelikalismus“. Křesťanský sionismus věří, že když dojde ke shromáždění všech Židů na Siónu (tedy v interpretaci současných křesťanských sionistů v dnešním Státu Izrael), dojde k druhému příchodu Ježíše na Zemi. Malcolm Hedding, výkonný ředitel současné ICEJ, v tomto ohledu uvádí: „Až se Izrael duchovně obnoví, tato obnova bude spouštěcím mechanismem pro návrat Ježíše. Blízkovýchodní konflikt se tedy vlastně týká vykoupení Izraele. Týká se Hospodinova trůnu na Siónu a Dítěte, jehož osudem je vládnout národům železným prutem. Toto je základ biblického sionismu a naší podpory Izraele.“ ICEJ také zmiňuje Zachariášovo proroctví, podle kterého se před Soudným dnem shromáždí všechny národy v Jeruzalémě a oslaví společně svátek stánků (židovský svátek sukot). Drobný háček však vězí v tom, že křesťanští sionisté věří také v to, že až přijde Soudný den, budou muset Židé shromáždění na Sióně buď přijmout křest, nebo zahynou.

Do evangelikalismu lze velmi zjednodušeně zařadit moderní varianty křesťanského fundamentalismu, považující křesťanskou Bibli za jediný zdroj víry a vidící svět nezřídka v černobílých manicheistických kategoriích. Samotní křesťanští sionisté jsou dnes zřejmě nejvlivnější ve Spojených státech, kde si v posledních desetiletích získali výrazný vliv v americké domácí i zahraniční politice.

Organizace ICEJ v sobě spojuje prvky křesťanského sionismu i evangelikalismu. V praxi to znamená jak vcelku nekritickou podporu izraelské politiky, zvláště nábožensky-pravicové, tak sledování vlastní agendy – to můžou být například konverzní aktivity vůči Židům. Nekritická podpora Izraele se může projevovat v praxi třeba přímou podporou židovských osadníků na okupovaných územích, kdy dává současnou izraelskou politiku osadnictví do souvislosti s biblickými proroctvími. Konkrétněji je to například podpora osadě Emmanuel na Západním břehu. Naopak k izraelským vládám, které se pokoušejí o územní kompromis (jako byla třeba vláda Jicchaka Rabina v době mírového procesu v 90. letech minulého století), má ICEJ postoj více zdrženlivý.

K izraelsko-palestinskému konfliktu zastává ICEJ značně jednostranné postoje, ze kterých je zcela zjevné, kde je „dobro“ a kde „zlo“ (postoje ICEJ k Blízkému východu či k podrobnějšímu poznání její teologie podrobněji zmiňují články na českých stránkách http://www.icej.cz/ či četba časopisu „Slovo z Jeruzaléma“). Není třeba více rozvádět, že izraelsko-palestinský konflikt stěží snese podobná zjednodušování a že zde ve skutečnosti stojí dva oprávněné postoje proti sobě, tak jak to ostatně již dávno konstatovali čelní sionisté Chajim Weizmann („Otázka vzniku Židovského státu není rozhodováním mezi dobrem a zlem, ale rozhodováním mezi menší či větší nespravedlností. Nespravedlnost je nevyhnutelná a my se musíme rozhodnout, zda je lepší být nespravedlivý k palestinským Arabům či k Židům“) a Vladimír Žabotinský („Arabové milují svoji zem stejně jako Židé. Instinktivně velmi dobře pochopili záměry sionistického hnutí a jejich rozhodnutí bránit se je naprosto přirozené. Mezi Araby a Židy nedošlo k nedorozumění, jedná se o přirozený spor.“).

Zajímavé jsou postoje k evangelikálům a křesťanským sionistům (tzn. k ICEJ i k dalším skupinám) v dnešním Izraeli. Můžeme zde narazit na pohledy velmi kladné i na výrazně odmítavé. Ty pozitivní jsou víceméně pragmatické v duchu: „Dnes máme výhodnou spolupráci a věci související se Soudným dnem zatím řešit nebudeme“. V dnešním Izraeli tak někdy dochází ke kooperaci mezi křesťansky-sionistickými organizacemi a některými židovskými fundamentalistickými sdruženími, například formou přijímání finanční podpory od křesťanských sionistů (což nemusí být zdaleka vždy jen ICEJ). Tak to činí třeba organizace Ateret Kohanim, které se zabývá vykupováním arabských domů v Jeruzalémě pro židovské osadníky. V Izraeli tyto kontakty často zaštiťuje radikální politik, rabín a židovský osadník v jedné osobě Benny Elon.

V Izraeli je však na křesťanské sionisty nezřídka i velmi tvrdý pohled: Co se konkrétně týká ICEJ, ta má podle izraelské nábožensky-pravicové agentury Aruc Ševa v Izraeli řadu kritiků, hlavně zbožných Židů, kteří se obávají jejích konverzních aktivit. K aktivitám ICEJ se negativně postavil i izraelský vrchní rabinát, který nedávno vydal rozhodnutí, které zakazuje Židům účast na aktivitách ICEJ a jím podobným.

Aktivitami křesťanských sionistů a ICEJ se zabývá podrobně Geršom Gorenberg, izraelsko-americký politický komentátor a uznávaný odborník na vztah náboženství a politiky v Izraeli. Touto problematikou se mj. zabývá v knize „Konec dní – fundamentalismus a zápas o Chrámovou horu“ (The End of Days: Fundamentalism and the Struggle for the Temple Mount, Simon and Schuster Inc., New York, 2000). Gorenberg postoje křesťanských sionistů shrnuje takto:
„Židé zahynou nebo konvertují ke křesťanství. Jako Žid nemůžu mít sympatie k někomu, kdo očekává takovýto průběh událostí... Oni nemají rádi nás Židy takoví jací jsme. Oni nás mají rádi jako herce ve své hře – ale to nejsme ve skutečnosti my. A my jsme je ani nežádali, abychom v jejich hře mohli hrát a ta hra ani nekončí z našeho pohledu dobře.“

Vyšlo v časopise A2 č. 12/2010. Ve verzi otištěné v A2 byly použity neautorizované redakční podnadpisy a tištěná verze byla mírně zkrácena.  

Související odkazy:

• Fotoalbum z brněnské evangelizační "crusade", 24. 9. 2011 
• "Izrael v ohrožení" - 13. září 2011 (demonstrace proti hlasování o nezávislosti Palestiny v OSN) 
• Petice ICEJ na ředitele České televize v souvislosti s informováním o flotile do Gazy (2010)
• "Všichni jsme lidi" - informace a fotografie o akcích ICEJ
• Reportáž B. Turečka (2010): "V izraelsko-palestinském konfliktu hrají stále větší roli křesťanští sionisté"

In Pictures: Different Jewish views on situation in Gaza - Různé židovské pohledy na situaci v Gaze

Pár poznámek k "lodím u Gazy"

Přiznám se, že s ohledem na dokončování knížky nemám bohužel momentálně tolik času, kolik bych potřeboval na fundovanější komentář k situaci okolo "lodí v Gaze". Takže doplňuji jen pár poznámek:

- v minulosti byla v oblasti řada větších krveprolití, které nevzbudila zdaleka takovou pozornost médií. Současný zájem médií souvisí hlavně s tím, že obětí nejsou Palestinci, ale příslušníci jiných národů.
- stěží můžeme jak od oficiálních izraelských činitelů, tak od mírových aktivistů očekávat nějaký objektivnější pohled na celou věc - a je to snad i celkem pochopitelné. Bylo tak zcela předpověditelné, že izraelští oficiální činitelé budou operovat vzápětí s tvrzeními jako: "zásilky pro teroristy", "aktivisté jsou ve skutečnosti ozbrojenci" atd. a budou se nyní snažit za každou cenu prokázat, jak byla vojenská akce odůvodněná a nezbytná. Naopak od mírových aktivistů je stěží možné očekávat něco jiného než o "apartheidové politice Izraele" a "izraelském státním terorismu", přičemž se budou zaštiťovat mírumilovností svých záměrů. Řada českých novinářů (neříkám že všichni) bohužel stále buď papouškuje agenturní zprávy, nebo se nesnaží být v duchu svého média nestranná. Blíže k pravdě se tedy dostaneme spíš jinde - hlavně u zkušených izraelských a zhraničních žurnalistů (a to jak britských či amerických, tak i arabských). Proto doporučuji sledovat více zdrojů a dělat si názor na celou věc sám.

- z geopolitického hlediska ztratí na celém konfliktu asi nejvíce Izrael - a teď zcela odhlížím od toho, zdali byl vojenský zásah "spravedlivý" či "přehnaný" a nehodnotím ho. Turecko uznalo Židovský stát v květnu 1948 a bylo tak první muslimskou zemí (ač oficiálně sekulární), která uznala izraelskou nezávislost. Pro Izrael se stalo Turecko nesmírně důležitým strategickým partnerem - ať už v oblasti civilní (např. hydrologie) či vojenské (spolupráci na vývoji zbraní, izraelská cvičení v Turecku). Turecko má pro Izrael význam i svými kontakty na země Izraeli nepřátelské a může tak hrát roli důležitého mediátora. Izraelsko-turecké spojenectví přetrvalo celá desetiletí a až v poslední době začalo dostávat vážné trhliny. Není to ale způsobeno zdaleka ani tak nástupem umírněných islamistů do turecké vlády (jak by si to mnozí rádi zdůvodnili v duchu logiky "vždyť není každý islamista vlastně skrytý terorista, že?"), ale také chybami z izraelské strany, nezřídka ze strany radikálních politiků, kterých je v posledních letech v izraelských vládách bohužel poměrně dost. Typickým příkladem je zcela zbytečná "vlaječková aféra" s tureckým diplomatem. Pokud to takto půjde dál, izraelsko-turecké spojenectví zeslábne - a v situaci v jaké je Izrael (válečný stav s Libanonem a Sýrií a chladný mír s Egyptem a Jordánskem) bude konec spojenectví bohužel daleko větší ztrátou pro Izrael než pro Turecko, které je už dlouho v NATO a má našlápnuto do EU.

- štěstí v neštěstí? - Ať už je vina za současné napětí více na té či oné straně snad současná situace zase zaměří pozornost světa na situaci v Gaze, který nad ní tak trochu zlomil hůl (pokud se mluví ve světových médiích o Palestině, mluví se už hlavně o Západním břehu v duchu zjednodušení Gaza je přece "Hamastán", na Západním břehu je vládne "hodný" Fatah). Přitom situace v Gaze je velmi špatná a je jen otázkou času, kdy přeroste v další sérii "průšvihů".

Tady najdete několik zajímavých článků a komentářů ke konfliktu mezi izraelskou armádou a loděmi plujícími do pásma Gazy.

izraelský deník Haarec: "Gaza flotilla drives Israel into a sea of stupidity"

BBC News: "Questions and Answers - Israeli raid on aid flotilla"

The New York Times: "Israel Holds Hundreds Seized During Raid on Flotilla"

Český rozhlas: "Vztahy Turecka s Izraelem se po útoku prudce zhoršují"