Palestine: Chess-game without black and white chesspieces.
The article focuses on the Czech approach and stereotypes towards the Israeli-Palestinian conflict.
V těchto týdnech začíná izraelsko-palestinský spor opět naplňovat stránky novin poněkud více než obvykle.
The article focuses on the Czech approach and stereotypes towards the Israeli-Palestinian conflict.
Má to několik příčin: zaprvé aktuální krizi izraelsko-tureckých vztahů; zadruhé fakt, že zítra bude kulaté výročí 11. září, se kterým bývá třeba i jen vzdáleně související dění na Blízkém východě často spojováno; zatřetí se blíží důležitá událost – plánované hlasování ve Spojených národech o samostatnosti Palestinského státu. To by mohlo být krokem poněkud výraznějšího kalibru.
Český pohled skrz mlhu
Podívejme se teď, jak se na věc dívají Češi. Je zajímavé, že zatímco o konfliktech třeba na Dálném východě nebo v rovníkové Africe nemají naši lidé příliš ponětí, s trochou nadsázky lze říci, že Blízkému východu neuniknou, ani kdyby chtěli. Je to často tím, že se tento region – a spor mezi Izraelci a Palestinci pak zvláště – takřka pravidelně objevuje v hlavním zpravodajství, včetně těch nejkomerčnějších televizních stanic. Názor na tamní situaci si tak udělá skoro každý, včetně babičky z Horní Dolní. Je fakt, že některé našince tento spor pro svou délku a „neřešitelnost“ možná už poněkud nudí (pěkně to glosoval jeden česko-izraelský žurnalista, když konflikt přirovnal k filmům o Jamesi Bondovi, kde zůstává zápletka, hrdina a padouši stejní, ale v každém díle se mění rekvizity). Pro řadu Čechů ale konflikt stále představuje velmi sledované a hojně diskutované drama.
Ze své zkušenosti vím, že asi největším problémem v tomto ohledu je až příliš často zřetelný černobílý přístup – lidé chtějí mít jasno a vědět kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Ptají se, jestli mají spíš pravdu Izraelci, nebo Palestinci. Je to asi dědictví dob Studené války, kdy takovéto dělení světa bylo jasnější – hodně lidí ho vidělo zjednodušenou komunistickou optikou, nezanedbatelná část však ve stejné době tajně fandila Západu (včetně Izraele) a protivily se jim námluvy mezi komunistickými papaláši a politiky „třetího světa“ – včetně těch arabských a palestinských.
Dnes můžeme najít u Čechů přístupů více, přesto však stále v pohledu na Izraelce a Palestince nalézáme ona bondovská či westernová schémata. Izraelec musí být buď hrdina, nebo padouch – „udatný voják“ nebo „agresivní osadník“. Podobně tak Palestinec je buď „zbídačený uprchlík“, nebo „umouněný terorista v arabském šátku“.Šachy bez černých a bílých
Jako by neexistoval nějaký pohled „mezi“, jako by nebylo zřejmé, že oběťmi konfliktu jsou obě strany – i když ne vždy stejným způsobem, protože jde o asymetrický konflikt. Přemíra informací v dnešní době přispívá k tomu, že lidé jsou často pohodlní a nejdou ke kořenům problémů. Spokojují se s agenturními zprávami bez kontextu a nevidí už, že jak Izraelce, tak ani Palestince nelze jednoznačně z rozpoutání vzájemného násilí vinit. V době, kdy se konflikt rozhoříval, neměli totiž ani jedni, ani druzí hlavní slovo. Byl tu tehdy totiž ještě třetí silný hráč – velmoci, které vůči Židům a Arabům činily zásadní rozhodnutí – Osmanská říše (do roku 1917) a později Velká Británie (1917–1948). Británie udržovala pragmatickou politiku „rozděl a panuj“ – držela obě komunity v umělém napětí, klamala je a využívala je především pro svoje zájmy. V roce 1948 se Britové z Palestiny jednostranně stáhli, „umyli si ruce“ – a zanechali Židy a Araby napospas jejich krvavým sporům. Další osud už tak zůstal v jejich rukou (alespoň do té míry, do které to Studená válka dovolovala), nenávist však byla dávno zaseta.
Bitva myšlenek, nikoli náboženství
Není bez zajímavosti, že i v jedné z nejsekulárnějších zemí světa (jakou je Česká republika) stále řada lidí věří, že vývoj na Blízkém východě je novodobým pokračováním biblických válek. Jiní zase s oblibou tvrdí, že hlavní příčinou sporů na Blízkém východě bylo vždy náboženství – moderní je dnes uvádět hlavně islám. K pravdě však mají tyto názory značně daleko. Konflikt mezi Izraelci a Palestinci (respektive i dalšími arabskými národy) je věc novodobá. Jeho prvopočátek není sice možné jednoznačně určit, obecně však bývá zasazován na přelom devatenáctého a dvacátého století, respektive do období kolem první světové války. Cimrmanovským jazykem je tedy možné říci, že také letos je tomu sto let, co tu izraelsko-palestinský (či sionisticko-arabský) konflikt máme.Proč sionisticko-arabský? Protože Izrael vznikl až v roce 1948 a v předstátním období bylo vyjádřením snah o dosažení samostatného státu (a zároveň stranou konfliktu) židovské národní politické hnutí neboli sionismus. Ve stejné době se začala výrazněji formovat také palestinská národní identita. Ta byla rovněž, jako u Židů, inspirována emancipačními národními hnutími vzniklými na Západě v devatenáctém století a bojem proti politickému a kulturnímu útlaku – v případě Židů to byl útisk evropských antisemitů, v případě Palestinců útlak Turků a později Britů.
Historicky ale muslimové a Židé nepřáteli nebyli. V uplynulých staletích muslimové Židy (a křesťany) uznávali za své teologické předchůdce – i když nedokonalé a ne zcela plnoprávné. Často ale volili výrazně humánnější přístup k náboženským menšinám než mnoho křesťanských myslitelů, papežů a panovníků opačně. Ti Židy okrádali, pořádali na ně pogromy a činili je dědičně a kolektivně zodpovědnými za smrt Ježíše. Z tohoto podhoubí vyrostl i holocaust, který má své kořeny právě v Evropě, ne v muslimském světě. A s holocaustem zase souvisí černé svědomí některých současných Evropanů a křesťanů.
Dějiny nespí
Dnes je možno říci, že navzájem konfliktní ideologie sionismu a palestinského nacionalismu jsou do určité míry účelovými konstrukcemi, které se však stále dynamicky vyvíjejí. Ostatně podobně je tomu se sebeuvědoměním mnoha dalších národů, které se formovaly hlavně od 19. století. Například Němci byli po staletí spíš Sasy, Šváby, Bavory... Podobně tak i Češi si do dob národního obrození svou identitu uvědomovali dost odlišně od současnosti.
Samotný sionismus se v průběhu století proměnil z univerzalistického, sekulárního a nezřídka až levicově revolučního myšlenkového proudu na hrdou státní ideologii, která dosáhla velkého úspěchu: podařilo se jí vybudovat – a navzdory nebezpečnému okolí i udržet – židovský stát, který už má za sebou více než šedesát let existence a řady úspěchů. Nutno dodat, že se dnešní sionismus dost liší od myšlenek zakladatele, rakousko-uherského novináře Theodora Herzla; více se uzavřel do sebe a stal se víc etnocentrickým.
Podobně tak i palestinská identita prošla proměnami: Od chápání společenství Palestinců jako jednoty všech muslimů, křesťanů (a dokonce i antisionistických Židů) z původního Brity spravovaného území „Palestina“ se vydělil významný proud ztělesněný hnutím Hamás. To zastává jak nekompromisní postoj vůči Izraeli, tak usiluje o vytvoření islámské Palestiny.
Drama pro náročného diváka
Není skutečně jednoduché rozeznat a pochopit všechny důležité vlivy a procesy, které vedly k současným špatným vztahům mezi oběma národy. Přesto nejsou nepochopitelné – vyžadují však hlubší pozornost, znalost kontextu i méně emocí. Stejně tak je v souvislosti s Blízkým východem často důležité oddělovat politiku od ostatního dění a neposuzovat zdejší lidi podle politiků, kteří je zastupují.
Sečteno podtrženo: Blízký východ není „western“ s hrdiny v bílém a padouchy v černém (v izraelsko-palestinském podání v bílo-modrém a zeleném) s kolty proklatě nízko, ale spíš složité drama plné spletitých vztahů a souvislostí. ...Možná mu můžeme říkat „Middle-Eastern“. (-mč-)
vyšlo v MFDnes, 10. 9. 2011
