Stručný přehled evropského terorismu.

Stručný přehled kontextu a motivů terorismu na evropském území od Studené války do současnosti s důrazem na radikálně islamistický terorismus po 11. září 2001.

Když dnes Evropan slyší slovo „terorismus“, vybaví se mu s největší pravděpodobností islámští radikálové z doby po 11. září 2001, kteří pod hlavičkou Al-Káidy útočili v Madridu a Londýně. Ve zcela živé paměti pak bude mít zcela jistě nedávnou sérii pařížských útoků, letošní bruselské krveprolití, útoky na různé symbolické cíle (kostely), které měli často na svědomí stoupenci tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (dále ISIS) – tedy odtržené odnože Al-Káidy.  

Náboženství, v tomto případě hlavně radikální islamismus, bude tak zřejmě to první, co se každému Evropanovi vybaví v souvislosti s terorem. Historie motivů teroru a samotných teroristických útoků v Evropě je však výrazně komplexnější, než může nabízet dnešní pohled. 

V tomto textu budeme sledovat období od vypuknutí Studené války, přičemž hlavní část textu bude věnována vývoji po roce 2001, který byl do jisté míry mezníkem v rozmachu radikálně islamistického teroru v Evropě. 

Definic terorismu je velké množství a neexistuje jediné vše vysvětlující vysvětlení. Bezpečnostní odborník a diplomat Jiří Šedivý definuje terorismus způsobem, který je možný použít i pro tento text:

„Terorismus je metoda použití síly či hrozby silou prováděná skrytými jednotlivci, skupinami nebo státem podporovanými aktéry. Akt násilí je zaměřen proti nevinným osobám nebo civilním cílům. Hlavním účelem teroristického aktu je vyvolat pocit strachu. Vedlejším účelem může být upoutání pozornosti (tzv. propaganda činem), nebo získání dílčích výhod či ústupků ze strany atakovaného aktéra. Konečným cílem terorismu je politická změna.“

Jiří Šedivý: "Nové paradigma terorismu" in Mezinárodní politika 1/2003

Je třeba mít na paměti, že terorismus je sám o sobě spíše technický pojem, nikoliv ideologie. Proto chápejme i používání pojmu „terorista“ spíše jako jisté zobecnění ve smyslu výše uvedené definice, který je ale třeba brát v konkrétním kontextu.  

Než přišli radikální islamisté

Současné období je sice z hlediska počtu obětí teroristických útoků typické svou masovostí. Je ale možné konstatovat, že v Evropě bylo v souvislosti s oběťmi terorismu už i výrazně hůře, neboť Evropu sužovaly v období Studené války daleko častější, byť většinou ne tak masově smrtící útoky jako dnes. 

Útoky způsobené radikálními islamisty v Evropě (převážně šlo o útoky v EU) do roku 2014, měly sice velký počet obětí na jednotlivý útok, byly však relativně málo četné (jednalo se hlavně o dva velké útoky – v Madridu 2004 a Londýně 2005). Teror ISIS se v Evropě prosazuje od roku 2014 a od té doby zintenzivňuje. Hlavně pařížský útok ISIS z listopadu 2015 se masovostí obětí přiblížil i předešlým útokům Al-Káidy. 

Evropa má však v relativně živé paměti i jiné pachatele útoku než radikálně islamistické radikály. Zvláště 70. a 80. léta byly velmi poznamenány činností různých ultralevicových a ultrapravicových frakcí. Zdaleka nejvíce obětí měl ale během Studené války teror různých separatistických a ultranacionalistických organizací. Zde byly nejznámější teroristické činy navázané na baskický separatismus (cca 1000 obětí v období od konce 50. let do r. 2011) a na dění v Severním Irsku (cca 3500 mrtvých v období 1968–1998). Pod terorismus, navázaný na etnický separatismus a ultranacionalismus (kde bylo možné občas najít i jisté náboženské prvky, včetně křesťanství), by bylo možné určitě možné podřadit i vysoký, ale číselně přesněji těžko specifikovatelný, počet násilných činů v rámci konfliktu v rozpadající se Jugoslávii v 90. letech. Méně sledované i medializované jsou v současné Evropě formy v některých obdobích velmi silných regionálních separatismů (např. korsického, katalánského, valoňského). Teroristické metody však v určitých obdobích výrazněji využívaly jen některé z nich.

Regionální teror byl sice ve své době mediálně hodně sledován, avšak mediální pokrytí ze 70. a 80. let je stěží srovnatelné se záběrem a sofistikovaností mediálního informování současného, kdy se o teroristických činech na Západě dozví – navíc mnohem rychleji – daleko více lidí. Je také třeba brát v potaz, že na rozdíl od současných radikálně islamistických útoků, kterých se lze obávat takřka v každém významném evropském centru, se jednalo spíš o regionálně vymezený teror. ETA tak vyvolávala obavy hlavně ve Španělsku, odštěpenecké frakce IRA zase v Británii, přičemž v jiných regionech Evropy byly obavy výrazně menší. 

Je zajímavé, že některé nejbrutálnější akty teroru spojené s regionálními konflikty přišly až v době, kdy bylo zjevné, že se tyto konflikty zklidňují. Radikálové se na poslední chvíli pokoušeli zničit, či alespoň vážně narušit mírový proces. Jedná se například o výbuch v severoirském Omaghu v roce 1998, který byl se svými 28 oběťmi vůbec nejkrvavějším jednotlivým činem během „The Troubles“.

Důvody ústupu etno-separatistického terorismu v Evropě jsou komplexní – dílem mohou být důsledkem úspěšného mírového procesu (Severní Irsko) či vyjednávání s radikály (ETA). Roli mohla v dalších případech sehrát také generační výměna, zvýšení regionální autonomie, pokles podpory od bývalých sponzorů (např. od Sovětského svazu, Libye, československé dodávky SEMTEXu atd.) a další důvody. 

V současnosti jsou nejnebezpečnějšími evropskými městy z hlediska terorismu Paříž a Belfast. Paříž se do vysokých příček dostala hlavně skrze radikálně islamistické útoky v posledních letech. I v minulosti byla ale poměrně často cílem teroru různých skupin, včetně dnes už méně známých teroristických organizací. Ve Francii a Paříži byl tak například na přelomu 70. a 80. let výrazný teror arménských ultranacionalistů ze skupiny Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie (ASALA). Nizozemí bylo zase v mezidobí 1975-78 sužováno útoky separatistů bojujících za nezávislost jižních Moluk na Indonésii.  

Ultrapravicový teror je v současné Evropě ztělesněn hlavně teroristickým činem Nora A. B. Breivika z roku 2011, případně terorem Bavorské osvobozenecké armády (BBA) z 90. let. Ultrapravicovým terorem byla poznamenána Itálie od konce 60. až do 80. let  - v Itálii se tomuto období přezdívá „Olověná léta“ - kdy v Itálii působila skupina Nový řád (ON). Z ní se později odštěpila neo-nacistická organizace Ozbrojené revoluční buňky (NAR), která provedla v roce 1980 do té doby nejbrutálnější útok na nádraží v Boloni, který usmrtil 85 lidí. Ten byl tak svou intenzitou zcela srovnatelný s útoky současných radikálních islamistů. Celkově jsou ale násilné činy ultrapravicových a neo-nacistických extremistů podřazovány spíše do pod rasově motivovaných zločiny, než pod terorismus.     

Arabští nacionalisté a ultralevice

Radikálně islamistický teror je v Evropě přítomen spíše až od 80. až 90. let, což souvisí s nástupem vlny radikálně islamistického terorismu ve světě. Tato vlna reagovala hlavně na úpadek arabských a jiných sekulárních nacionalismů na Blízkém východě (podrobněji viz další podkapitola). 

I před nástupem radikálních islamistů byly v Evropě aktivní blízkovýchodní, nejčastěji arabské, radikální skupiny. Často šlo o teroristické činy národně osvobozeneckých skupin palestinských, přičemž je v této souvislosti nejznámější útok organizace Černé září na izraelské sportovce během letní olympiády v Mnichově v roce 1972. 

Na rozdíl od dnešních džihádistů byli tehdejší arabští teroristé často sekularizovaní muslimové, respektive křesťané a náboženství nehrálo v jejich násilných pohnutkách velkou roli. Některé blízkovýchodní, opět hlavně palestinské, radikální skupiny operující v Evropě hlavně v 70. a 80. letech byly i výrazně ultralevicově ideologické a kooperovaly s podobně zaměřenými skupinami z jiných částí světa. V Evropě tak útočily ultralevicové italské Rudé brigády, německá Frakce rudé armády (RAF), podobně jako Lidová fronta pro osvobození Palestiny (jejímž členem byl i nejznámější terorista své doby Venezuelan Iljič Ramirez Sánchez zvaný „Carlos Šakal“) či Japonská rudá armáda.  

U různých evropských radikálních skupin i jednotlivců nelze v novodobé evropské historii přehlížet ani jejich propojení s organizovaným zločinem. V řadě případů je pak linie mezi politickým terorem a organizovaným zločinem (loupeže, násilí, obchod s drogami apod.) velmi nejasná. To platí např. pro různé klany italské mafie (mj. Corleone), pro jednoho z nejobávanějších palestinských teroristů Abú Nidala či pro různé milice během balkánských konfliktů.     

Některé akty teroru nebyly zcela jednoznačně objasněny a spojují více verzí i motivů. Patří mezi ně i vůbec nejrozsáhlejší teroristický akt v evropském prostoru co do počtu obětí: bombový útok na let Pan Am 103 nad skotským Lockerbie v roce 1988. U toho je sice nejpravděpodobnější libyjská linka na plukovníka Kaddáfího, který se chtěl pomstít za americké bombardování Tripolisu a Benghází, zmiňovány jsou však i jiné motivy.   

Nástup radikálně islamistického teroru

Radikálně islamistický teror nemá v Evropě ani na Blízkém východě zdaleka tak hluboké základy, jak by se mohlo zdát ze současného mainstreamového mediálního informování.

Kořeny radikálního islamismu v současných podobách lze sice vystopovat na Blízkém východě už v období mezi světovými válkami (např. militantní frakce egyptského Muslimského bratrstva, šejch Izz ad-Dín Kassám v Palestině), byl to ale hlavně pokles popularity sekulárního nacionalismu na Blízkém východě od 70. let, který dostal do popředí náboženské radikály jako alternativu vůči sekularistům. 

V arabském prostředí ztělesňoval v poválečném období sekulární nacionalismus a národně osvobozenecký boj hlavně egyptský prezident Gamal Abdel Násir. V íránském a afghánském prostředí zase existovaly sekulární monarchie. Tyto režimy však ztrácely během Studené války postupně na popularitě, a to hlavně s ohledem na stupňující se represe a potlačování opozice, korupci, ekonomické, politické a vojenské neúspěchy a často až přílišnému tlaku na sekularizaci. Úpadek sekulárního nacionalismu tak přiměl mnohé muslimy hledat politické alternativy. Jednou z nejlákavějších se ukázal být politický islám, neboli islamismus. Ten se od začátku 20. století konstituoval v nejrůznějších podobách – od státotvorných stran a hnutí kombinujících ve své politice demokratickou politiku a islám (podobně jako například činí křesťansko-demokratické strany) až po radikálně islamistické džihádisty, snažící se násilným způsobem, často právě terorismem, změnit politický řád.

Islamismus také nabyl odlišné podoby v sunnitském a šíitském prostředí. U daleko početnějších sunnitů (cca 90%, tedy více než 1,4 miliardy světových muslimů) tak nabyl radikální islám velmi široké – a poměrně nepřehledné – spektrum podob. Naopak v méně početném šíitském prostředí se stal jeho hlavním protagonistou íránský ajatolláh Chomejní a jeho koncepce Velájat-e fakíh ("Vláda duchovenstva"). 

Hlavně sunnitský radikální islám by zřejmě nezískal zdaleka takovou popularitu, nebýt západní podpory radikálně islamistickým hnutím během Studené války. Islamisté – a radikálové zvláště – se totiž velmi vehementně hlásili k antikomunismu a boji proti Sovětskému svazu. Toto kritérium Američanům a jejich evropským spojencům často stačilo jako hlavní podmínka k podpoře. V Afghánistánu tak Američané pomohli vycvičit a vyzbrojit radikály jako byl Usáma bin Ládin, podobně jako budoucí vůdce Tálibánu a řadu dalších, kteří tehdy pouze považovali Sovětský svaz za hlavního nepřítele a nebylo pro ně problém o několik let později pozvednout své zbraně proti USA a Západu. Podobně neprozřetelně vnímali ale třeba i Izraelci formující se Hamás, který se nakonec ukázal být jako daleko nebezpečnější než OOP a Jásir Arafat, který byl dlouho Izraelci považován za „teroristu č. 1“.

V Evropě se první akce radikálních islamistů odehrály v 80. letech. Vesměs šlo v té době o poměrně marginální akce zaostávající svou intenzitou za terorem tehdejších evropských sekulárně-levicových nacionalistů a radikálů. Prvním skutečně velkým útokem radikálních islamistů na evropské půdě byl útok na madridskou restauraci El Descanso v roce 1985. K odpovědnosti za něj a za smrt 18 lidí se přihlásil šíitský Islámský džihád (nezaměňovat se stejně nazvanou sunnitskou organizací) vedený známým libanonským teroristou Imádem Mugníjou. 

Od té doby ale měla naprostá většina radikálně islamistických útoků v Evropě pachatele zradikalizované sunnity, což přerušily jen některé výjimky, jako například když v Bulharsku zaútočil v roce 2012 na izraelské turisty libanonský Hizballáh. 

V polovině 90. let byla ve Francii teroristický činná sunnitská Alžírská ozbrojená islámská skupina (GIA), která ve stejné době prováděla brutální teror v Alžírsku. 

Hlavní radikálně islamistické útoky ale přišly až po 11. září 2001, kdy v roce 2004 zaútočila španělská frakce Al-Káidy, zvaná Brigády Abú Hafs al-Masrího, na madridské příměstské vlaky. Se 191 oběťmi se jednalo o jednoznačně nejkrvavější radikálně islamistický akt na evropském území. Pro kontext doplňuji, že v  té době vzbuzovala Bin Ládinem stále nepřímo vedená Al-Káida obrovské obavy. Ty se opět vyplnily o rok později v Londýně, kde Al-Káida zaútočila na tamní metro a autobusy. Výsledkem bylo 56 mrtvých. 

Po těchto dvou velkých útocích se evropským bezpečnostním orgánům podařilo celkem úspěšně dalším podobným útokům předcházet a začít více držet radikály pod kontrolou. Bin Ládinova Al-Káida také postupem času slábla a ztrácela na popularitě. Až do roku 2014 tak došlo v Evropě jen k několika menším útokům zradikalizovaných sunnitů. V roce 2014 však zaznamenal klíčový vzestup tzv. Islámský stát v Iráku a Sýrii. Jednalo se původně o iráckou frakci afgánské Al-Káidy, která se ale postupně dostala do sporu s hlavním velením a nakonec mu vypověděla loajalitu. 

ISIS se v počátečních fázích existence svého kvazistátu zaměřovala hlavně na teror na iráckém a syrském území, případně v jeho blízkém okolí (Turecko). Z počátku bylo zjevné, že v té době stále nedisponuje dostatečným počtem příznivců ani infrastruktury ve vzdálenějším zahraničí. To se ale začalo pomalu měnit. 

V květnu 2014 došlo v Bruselu k prvnímu útoku ISIS na evropské půdě. Oběti tehdy byly jen čtyři, takže akce nevzbudila takovou pozornost. Tu naopak velmi výrazně přitáhl pařížský útok z ledna 2015, který směřoval proti redakci satirického časopisu Charlie Hebdo a proti pařížské židovské komunitě. Obětí bylo celkem dvacet a útok vzbudil velký (snad až disproporční) zájem světových médií. Pachatelem nebyl tentokrát ISIS, ale jemenská frakce Al-Káidy. To znovu vzbudilo obavy, že se původní Al-Káida oživuje a že propuká určitý „teroristický konkurenční boj“ mezi ní a ISIS. Al-Káida se ale od té doby v Evropě výrazněji neprojevila, zato u ISIS bylo zjevné, že si vytváří v Evropě zázemí, což mohlo souviset i přesunutím loajality původních příznivců Al-Káidě k ISIS. 

Zmiňované zázemí mělo několik rovin:

- šlo jednak o odchod řady zradikalizovaných muslimských Evropanů (hlavně mladých, jedná se zatím přibližně o 5-6000 Evropanů) k ISIS (nejen k ní, ale i k dalším skupinám). 

- Bylo tak zjevné, že narůstá popularita ISIS v určitých částech evropských muslimských komunit.

- ISIS si zároveň byla vědoma, jaké napětí vyvolala v Evropě uprchlická krize z Blízkého východu (hlavně Sýrie) a snažili se jí zneužít ve svůj prospěch (např. oznámením infiltrace uprchlíků apod.). 

To vše se stalo novou a velmi komplexní výzvou pro evropské bezpečnostní orgány. Nejnebezpečnějším projevem nárůstu vlivu ISIS v Evropě však byly hlavně přibývající přímé teroristické akce. 

K vůbec nejbrutálnější akci ISIS v Evropě došlo opět v Paříži v listopadu 2015. Při útoku na různé cíle francouzské metropole (mj. fotbalový stadión, restaurace, kavárny, koncertní sál) povraždili útočníci 130 civilistů. Při následném honu na přeživší teroristy (sedm jich bylo po útocích zabito) vedla stopa do Bruselu. Tamní čtvrť Molenbeek, ve které žije vysoké procento muslimů (40%) a zároveň se mnoho z nich, hlavně mladých, potýká s nezaměstnaností (37%), se ukázala být jako podhoubí pro radikály a belgická policie v ní zahájila sérii razií. Několik dní poté, co Belgičané zadrželi v březnu 2016 jednoho z hlavních strůjců pařížského atentátu z listopadu 2015, zaútočilo několik sebevražedných útočníků hlásících se k ISIS na bruselské civilní cíle. Při útocích na bruselském letišti a v metru tak přišlo o život 31 lidí.

Budoucnost radikálně islamistického teroru v Evropě bude do značné míry záviset na vývoji situace na Blízkém východě, hlavně v prostředí současného dění v Sýrii a Iráku. Pokud bude existence kvazistátní entity ISIS nadále pokračovat, bude nadále produkovat nebezpečnou a sofistikovanou propagandu a lákat určité typy lidí, včetně některých Evropanů – hlavně zradikalizovaných mladých muslimů. Ty bude vábit na svoji auru „mučednictví a schopnosti udržet svou existenci v boji proti celému světu“ – ve spojení s různými „benefity“ (např. umožnění vyjádření rebélie či nihilismu – navíc ve jménu „vyšších cílů“, možnost dát průchod svému násilí, včetně sexuálního, vyjádřit nenávist vůči životu v předešlém systému, materiální výhody pro bojovníky a stoupence ISIS atd.). Pokud ale bude ISIS nakonec zničen (a zároveň i Asadův režim pacifikován), aby mohla být v Sýrii a Iráku započít stabilizace, bude to pozitivní zpráva i pro Evropany. 

Samotné zničení ISIS ale ještě nemusí znamenat ukončení radikalizace některých evropských muslimů. Její souvislosti jsou daleko hlubší a často mají své kořeny v sociálních problémech a vyloučení mladých muslimů, jako se například děje v Molenbeeku, pařížských předměstích, Londýně a na řadě dalších míst. K pocitům ostrakizace evropských muslimských komunit navíc přispívá i posílení xenofobní rétoriky mezi řadou evropských politiků a osobností. Ta souvisí hlavně s aktuální uprchlickou vlnou do Evropy.  

Shrnutí

Článek stručně ukazuje, že vývoj novodobého terorismu v Evropě a EU měl různé fáze související s globálnějším politickým vývojem ve světě. Během Studené války, ve které nehrálo náboženství zásadnější roli, tak byly hodně aktivní teroristické skupiny sekulární, hlavně ultralevicové, případně separatistické a ultranacionalistické. 

Naopak s blížícím se koncem Studené války (který znamenal také pokles sovětského sponzoringu pro některé nacionalistické a ultralevicové skupiny) začal ovlivňovat vývoj terorismu v Evropě i radikálně-náboženský kvas v sousedním regionu Blízkého východu. Dnes tolik medializovaný radikálně islamistický terorismus je tak v evropském prostoru relativně novým fenoménem. 

Radikální islamisté zatím co do počtu nespáchali v Evropě zdaleka tolik útoků jako některé dřívější sekulární skupiny. Na druhou stranu řada z těchto útoků co do počtu obětí vysoce přesáhla i ty nejbrutálnější akty sekulárního teroru.   

Při zkoumání terorismu v Evropě nelze zapomínat také na prolínání politického teroru s jinými druhy zločinu. Nemělo by se také zapomínat na to, že motivace teroristů může být až druhotně politická či náboženská, neboť může primárně vyvěrat z oblasti psychologické či sociální (vykořenění, vyloučení, nezaměstnanost apod.). Motivy dnešních islamistických radikálů v Evropě ukazují, že jejich extrémní a z kontextu vytržená vize islámu přichází často na řadu až jako reakce na frustrace vyvěrající z jiných oblastí než náboženských. Radikální islám tak může představovat jakousi „radikální útěchu“ – možnost, jak se razantně vyrovnat se svými dřívějšími problémy, jak se „pomstít systému“, „jak provést rebélii proti rodičům, kteří nejsou správnými muslimy“, jak vyřešit své komplexy a najít svou identitu, případně uprchnout z bezvýchodné nudy a zažít dobrodružství atd. Ostatně i proto je mezi evropskými radikálními muslimy jen relativně málo lidí středního a vyššího věku.

Ukazuje se, že náboženství dnes do jisté míry plní pro některé mladé lidi podobnou roli, jakou před časem nabízely radikální sekulární ideologie – například starší i novější varianty fašismu (např. velký počet evropských dobrovolníků vstupující do jednotek SS během druhé světové války, podíl mladých v novodobých neonacistických organizacích) či ultralevicových ideologií (např. mladí členové ultralevicových teroristických skupin). Ukazuje se také, že úroveň náboženské erudovanosti mezi současnými mladými islamistickými radikály je často jen velmi povrchní. Dobře to ilustruje případ, kdy si dva mladí džihádisté z Birminghamu objednali před odjezdem do Sýrie na Amazonu americkou knížku o islámu z ediční série „Islam for dummies“, tedy „Islám pro blbečky“.

Přepracovaná kratší verze článku vyšla na serveru Faktus.

Oběti terorismu v západní Evropě 1970-2015