O Pavlovi, Havlovi a Gaze (podcast pro Respekt)

V jaké pozici jsou Izrael, Hamás, Írán i další aktéři v regionu více než tři měsíce po teroristickém útoku ze 7. října a následném bombardování Pásma Gazy? Jak se válka vyvíjí? Bude Izrael před soudem v Haagu obviněn z genocidy? A jak vypadají česko-izraelské vztahy v kontextu cesty prezidenta Petra Pavla do Izraele a Kataru? Nejen o tom mluví odborník na Blízký východ, politolog a právník Marek Čejka. Moderoval Štěpán Sedláček. 

Link na podcast najdete zde

Stručná historie česko-izraelských vztahů - díl 3.: Václav Havel, Česko(slovensko) a Izrael po roce 1989

Třetí díl seriálu, který se pokouší komplexně zmapovat příčiny úrovně současných česko-izraelských vztahů. Vychází na stránkách Alarmu.

Vztahy mezi Československem a Izraelem zaznamenaly po 17. listopadu 1989 takřka raketový vzestup. Tento obrat souvisel s obecnou nepopularitou komunistického režimu (během něhož vztahy s Izraelem významně ochladly, jak jsme rozebírali v druhém díle seriálu) a sympatiemi k jeho protivníkům, které se projevovaly často až nekritickým obdivem k západnímu světu, USA a jejich spojencům. Nově nabytá svoboda projevu dávala Čechům a Slovákům možnost otevírat témata a veřejně zastávat názory, které byly po dlouhá desetiletí na veřejnosti potlačovány, ať už oficiální cenzurou či autocenzurou – a právě to se týkalo i sympatií k Izraeli.

Za výrazným obratem v československo-izraelských (a později česko-izraelských) vztazích však stáli především bývalí českoslovenští disidenti. Po pádu komunistického režimu se mnozí z nich stali vlivnými politiky a tyto názory u nich přetrvaly – například u Michaela Žantovského či Alexandra Vondry. Klíčovou roli však sehrál vzhledem ke své pozici Václav Havel. Ten byl ještě na konci roku 1989 zvolen prvním nekomunistickým prezidentem Československa od roku 1948. Jedna z prvních věcí, o kterou se Havel zasadil v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Navázány byly už 9. února 1990 při návštěvě izraelského ministra zahraničí Moše Arense v Praze. Československo se tak po Maďarsku stalo druhým bývalým sovětským satelitem, který s Izraelem obnovil diplomatické vztahy.

Zpočátku se Václav Havel pokoušel pochopit izraelsko-palestinský konflikt v jeho komplexitě a uvědomoval si i kritické aspekty izraelské politiky – dokládají to i nerealizované návrhy na zprostředkování izraelsko-palestinského dialogu.

Celou událost obklopovala nálada velkého očekávání a euforie. Na schůzce s prezidentem Havlem poděkoval Moše Arens za dodávky zbraní a za výcvik izraelských pilotů v roce 1948 a prezident Havel tehdy navrhl, že Československo bude dělat prostředníka mezi Izraelem a Organizací za osvobození Palestiny (OOP). Tento návrh se ovšem velmi brzy ukázal jako nerealistický, neboť se tehdejší Československá federace začala velmi brzy zmítat v problémech, které nakonec vedly v roce 1992 k jejímu rozpadu na dva nezávislé státy. Role zprostředkovatele mírových rozhovorů mezi Izraelci a Palestinci se tak mezitím poměrně efektivně zhostilo Norsko.

Rychlý vzestup československo-izraelských vztahů ilustruje obnovení izraelského diplomatického zastupitelství v Praze, tentokrát již na úrovni velvyslanectví 17. srpna 1990. Současně bylo znovuotevřeno československé velvyslanectví v Izraeli. Při vůbec první cestě československého prezidenta (a zároveň prvního nejvyššího představitele z bývalých sovětských satelitních evropských států) do Izraele v roce 1990 přebral Václav Havel také čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Na reciproční návštěvu Československa přijel izraelský prezident Chajim Herzog v říjnu 1991.

Pocit nesamozřejmosti

Havla během jeho života inspirovalo židovství a židovská Praha (včetně díla Franze Kafky, který ovlivnil Havlovu tvorbu). Přátelil se řadou českých židovských osobností, z nichž mnozí byli signatáři Charty 77. Ve svém dopise z roku 1990 mimo jiné prohlásil: 

„Jako disident jsem žil v tzv. ghettu a poučil jsem se o iracionálním bezpráví, kterému nelze čelit jinak než pocitem osobní svobody, jejž nelze zničit žádným vnějším útlakem. Stát, v němž jsme až do podzimu 1989 žili, se od začátku panství komunismu nedokázal vyjádřit nijak k židovské otázce, jen Charta 77 vydala svůj dokument [Havel měl zřejmě na mysli dokument z roku 1989 s názvem Kritika devastace židovských kulturních památek v Československu a zamlčování úlohy Židů v československých dějinách]. Stát podporoval antisemitismus v padesátých letech po velkých protižidovských procesech a angažoval se v palestinském konfliktu v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Tím z pozice síly likvidoval židovský problém, místo aby ho pomáhal řešit. Často se zamýšlím nad tím, co bylo společné v historii Čechů a Židů. Oba jsme byli malé národy, jejichž existence byla nesamozřejmá. Věčný zápas o přežití a pocit nesamozřejmosti se promítaly do kultury obou národů, do jejich chování. Spisovatelé a filosofové se ujímali role politiků, v obou národech se tradičně pěstovala úcta ke knize, v níž se uchovával jazyk a tradice živé. Zejména pak úcta ke knize knih, Bibli. Češi a Židé se pořád obraceli do minulosti, hledali v ní posilu a útěchu a často ji mytizovali. Utíkali se do rodiny, do soukromí a z toho pak pramenil skepticismus, nedůvěra k vrchnosti, malá starost o obecný zájem, ale i smysl pro to dělat si ze sebe legraci a nebrat se příliš vážně. Masarykův ideál humanitní jako náboženská myšlenka je možná stejně blízký židovství jako křesťanství, je to rovněž výraz národnosti, protože nic jiného nebylo po staletí dovoleno.“

Havel v ghettu

Citovaný úryvek celkem výstižně shrnuje Havlovo uvažování o vztahu mezi Čechy (či spíše českou kontrakulturou v době komunismu) a Židy. Havel tak ve zmíněném textu do jisté míry připodobnil postavení disidentů v komunistickém Československu k postavení Židů v ghettu. Kritizoval komunistický režim nejen za protiizraelskou politiku, ale i za jeho podporu Arabů. Zároveň viděl paralelu mezi Československem a Izraelem jakožto dvěma malými státy v ohrožení. Třebaže Havel upozorňuje na jistou mytizaci, sám se dopouští něčeho podobného, když zmiňuje vztah k Bibli – sionistické hnutí bylo mimo jiné i revolucí proti tradiční židovské religiozitě a proti zásadám Tóry –, a automaticky směšuje židovskou a izraelskou problematiku.

Havel také hovořil o:

„historickém vztahu našich národů k židovské komunitě, zejména v Praze, kde po staletí žilo významné židovské etnikum, tvořící společně s českým a německým živlem zvláštní kulturní atmosféru, (…) a pokojný charakter naší revoluce, jemuž chceme zůstat věrní i v zahraniční politice, která by měla být prodchnuta duchem tolerance a ekumenismu.“

Havlovy sympatie k Izraeli se ale po většinu jeho prezidentského období neprojevovaly jen nekritickou adorací. Pokoušel se pochopit izraelsko-palestinský konflikt v jeho komplexitě a uvědomoval si i kritické aspekty izraelské politiky – dokládají to nerealizované návrhy na zprostředkování izraelsko-palestinského dialogu, několik setkání s Jásirem Arafatem (včetně Arafatovy návštěvy Československa v roce 1990, která byla naplánována ještě za komunistického režimu) či snaha zvát na Fórum 2000 nejen izraelské, ale i palestinské intelektuály.

Posun doprava

Havlovy sympatie k Izraeli vycházely z politických postojů kontraelity v komunistickém režimu a byly tak – podobně jako u řady disidentů z komunistického bloku – sympatiemi „přirozenými“. Havel patřil například mezi světové politiky, kteří se zasadili o to, aby byla v roce 1991 zrušena rezoluce Valného shromáždění OSN č. 3379 z roku 1975, která srovnávala sionismus s rasismem. Tuto rezoluci tehdy podpořilo i komunistické Československo. V tomto kontextu Havlův vstřícný vztah k Izraeli velmi ovlivnil i bývalý sovětský disident židovského původu a pozdější izraelský politik Natan Šaransky. Mezi oběma muži byl patrný vzájemný respekt a inspirace. Šaranského s Havlem spojovalo nejen disidentské období, ale i jejich politické kariéry – Šaransky se totiž v Izraeli stal v podobnou dobu jako Havel v Československu významným a vlivným politikem, takže oba muži měli možnost setkávat se na různých politických i jiných fórech.

Šaranského názory se v průběhu jeho politické kariéry přibližovaly izraelské pravici a americkému neokonzervativismu. Havlovy postoje se posunuly obdobným směrem spíš až po skončení jeho posledního prezidentského období v roce 2003. V červnu 2007 tak například Havel společně se Šaranským a bývalým španělským premiérem Aznarem zorganizoval v Praze konferenci Demokracie a bezpečnost, která měla podporu několika neokonzervativních think-tanků. V roce 2010 Havel společně s několika dalšími neokonzervativci podpořil Aznarovu iniciativu „Friends of Israel“, která si dala za cíl „vytvořit protiváhu pokusům delegitimizovat Izrael a jeho právo žít v míru a bránitelných hranicích“.

Havlovy postoje vůči Izraeli zaznamenaly během jeho prezidentské kariéry i na sklonku jeho života několik posunů – od velmi pozitivních, ale vyvážených pozic až k jednostranným a nekritickým. Jeho názorový vývoj nicméně mohl souviset se situací po vypuknutí druhé palestinské intifády (po roce 2000) a po 11. září 2001, kdy u mnoha liberálně-pravicových intelektuálů v Izraeli i na Západě došlo k dalšímu posunu doprava.

Odkaz na 1. díl seriálu (TGM)

Odkaz na 2. díl seriálu (1948-1989)

Šest hlavních důvodů česko-izraelského spojenectví

The six main reasons of the Czech-Israeli alliance.

Lidé se často ptají, co jsou hlavní příčiny současných tak dobrých česko-izraelských vztahů. Odpověď není zcela jednoduchá a jednoznačná - podle mě se jedná o celý komplex prolínajících se historických příčin. Pokusil jsem se je shrnout do šesti bodů:    

1. Historicky pozitivní vztahy prvorepublikového Československa (1918–1938) k sionismu výrazně spojené s osobností T. G. Masaryka 

Osobní postoje T. G. Masaryka vůči Židům, antisemitismu a sionistickému hnutí v jeho před-prezidentském i prezidentském období velmi výrazně formovaly pozitivní pohled Židů a sionistů na prvorepublikové Československo. U Masaryka oceňovali jak jeho pevné angažmá v Hilsneriádě, kritizující český antisemitismus, tak i jeho pozdější podporu a porozumění sionistickým aktivitám. S Masarykovým odkazem ve vztahu k Židům se později plně identifikoval také Václav Havel.

Také pozice Židů v meziválečném Československu byla poměrně dobrá i v době, kdy se postavení Židů v evropských státech na sklonku 20. let a ve 30. letech dvacátého století často zhoršovalo. Pozitivní vztahy vůči Židům byly nejen idealistické, ale měly i svůj pragmatický aspekt: Uznání židovského národa mělo totiž za cíl i formální „snížení“ počtu příslušníků německé a maďarské menšiny v ČSR. Největší sympatie tak nežidovští Češi/Slováci chovali především k Židům, kteří mluvili česky/slovensky. Je zjevné, že jistý vliv na postoje Masaryka a Čechů k sionismu a Židům mělo i potlačení vlivu katolicismu přinejmenším v české části prvorepublikového Československa. Katolicismus totiž představoval pro část Čechů jak jistý nepopulární symbol ancien régime, tak i určitého nositele tradičních antisemitských předsudků vycházejících z křesťanského katolického antijudaismu. Ty ostatně znovu oživly v plné síle po rozpadu Československa ve fašistickém Slovenském štátu, kde byla vazba mezi antisemitským fašistickým režimem a katolickým klérem velmi zřetelná. 

2. Československá podpora vzniku Izraele a dodávky zbraní Izraeli v letech 1948–1951

Po druhé světové válce podporovalo Československo velmi účinně vznik Státu Izrael. Ministr zahraničí Jan Masaryk vystupoval aktivně v tomto směru v roce 1947 v OSN. Dne 29. listopadu 1947 hlasoval československý zástupce ve Valném shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. O necelé tři měsíce později, 25. února 1948, proběhl v Československu komunistický převrat. Sovětský svaz však vznik Izraele podpořil, a tak i nová Československá vláda uznala nezávislost Izraele 19. května 1948, tedy pouhých pět dnů po jeho vzniku. Diplomatické styky pak navázaly obě země 3. července 1948.

Jeden z často zmiňovaných mezníků vztahu mezi Československem a vznikajícím Izraelem je ten, že se ČSR významnou měrou podílela na dodávkách zbraní včetně bojových letadel nově vzniklému státu a výcviku příslušníků izraelské armády. K tomu došlo v době silné mezinárodní izolace Izraele během první izraelsko-arabské války v letech 1948–1949. Z pohledu hodnocení tehdejšího československého konání je třeba přihlédnout k faktu, že pomoc byla poskytována v období, kdy u nás došlo ke změně politického režimu na otevřeně stalinistický. Navíc si Československo nechalo za zbraně tvrdě zaplatit i přesto, že Izrael byl s ohledem na válečný konflikt ve špatné hospodářské situaci. Je také zcela evidentní, že pomoc nově vzniklému státu byla poskytnuta se souhlasem Stalina, který vznik Izraele zpočátku podpořil jako protiváhu prozápadních arabských režimů. Československo tak poprvé zafungovalo jako proxy-režim podléhající vůli stalinistického Sovětského svazu.

Jakmile se však v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, že se Izrael přiklání spíše k západnímu bloku a nevydá se tak cestou „lidových demokracií“, SSSR i celý východní blok včetně Československa své postoje k židovskému státu na počátku padesátých let podstatně přehodnotily.  

Odhlédneme-li od motivů prodeje zbraní či od politické situace u nás, je jisté, že námi dodané zbraně prokázaly Izraeli cennou službu ve velmi kritické době, kdy jiné státy podobnou pomoc odmítly. Izrael dal mnohokrát vědět, že ho v těžké době dodávky československých zbraní zachránily, a naopak pro řadu Čechů se staly dodávky zbraní jistou legendou, která spojuje Čechy a Izraelce od samého počátku. Jaké byly hlubší politické souvislosti československých dodávek, je však často opomíjeno.

3. Reakce disidentských kontraelit na výrazný antisionismus – a v některých obdobích i antisemitismus – během československého komunistického režimu (1950–1989)

Od února 1951 tak byly všechny československé zbraňové dodávky Izraeli zastaveny. Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesy se Slánským. Na tento radikální obrat navázala o něco později i podpora palestinského národně osvobozeneckého hnutí. To byla nová oficiální linie režimu, avšak mezi veřejností byla situace méně jednoznačná. Kromě řady stoupenců měl totiž československý komunistický režim i množství odpůrců. Byli to jak členové nové kontraelity – hlavně bývalí příznivci nekomunistických stran, někdejší soukromí podnikatelé či členové zahraničního odboje atd. –, tak i kritici skrytí mezi širokou veřejností. Hlavně první skupina se stala brzy předmětem tvrdé perzekuce ze strany režimu. Mezi oběma vrstvami kritiků režimu přetrvával vesměs pozitivní pohled na Židy i tajné sympatie k Izraeli. Jisté oficiální uvolnění v pohledu na Izrael proběhlo krátce v roce 1967, po sovětské invazi v roce 1968 však následoval návrat do starých kolejí. Hlavní proud disidentů kolem V. Havla a Charty 77 však stále zachovával pozitivní postoj k Izraeli. 

4. Fakt, že se disidentské kontraelity kolem Václava Havla staly po roce 1989 oficiálními politickými elitami a že začaly výrazně ovlivňovat českou zahraniční politiku; ta se začala formovat výrazně atlantisticky a odrážela postoje USA vůči Izraeli a Blízkému východu 

Poté co československý komunistický režim padl, mnozí disidenti se stali vlivnými československými (a později českými) politiky a jejich předchozí pohledy z doby normalizace a dob studené války u nich přetrvaly. V této souvislosti lze kromě Václava Havla určitě zmínit i jména jako Michael Žantovský či Alexandr Vondra. Jedna z prvních věcí, o kterou se Václav Havel zasazoval v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Byly navázány už 9. února 1990. Česká zahraniční politika začala usilovat o vstup do Evropské unie a sledovala i výraznou atlantickou linku. V diplomacii začala česká zahraniční politika výrazněji sledovat americkou zahraniční politiku včetně jejích nejednoznačných rysů. To se projevilo i po 11. září 2001, kdy česká zahraniční politika sleduje pod vlivem amerických neokonzervativců v přístupu k Blízkému východu a izraelsko-palestinskému konfliktu až nekriticky proizraelskou linii.    

5. Český atlantismus začal být někdy spojován s islamofobií, přičemž Izrael začal být vnímán rovněž jako ústřední pilíř boje proti „islamizaci Západu“

Přestože jsou atlantické a proizraelské postoje spjaty spíše s českou politickou pravicí, není to pravidlem. Výrazné atlantické postoje například zastával dříve i současný prezident Zeman, který mnohokrát deklaroval i otevřeně islamofobní pozice. Ty dává do kontextu se svým velmi jednostranným postojem k Izraeli, který chápe jako pilíř boje proti „islamizaci Evropy a Západu“. V určitých částech české společnosti se stala islamofobie – na rozdíl od antisemitismu – v mnoha ohledech něčím akceptovatelným či dokonce pozitivním. To u některých Čechů, včetně části českých politiků a veřejných představitelů, posiluje i jejich vztah k Izraeli, který se v tomto ohledu velmi podobá Zemanovým postojům.  

6. Romantizující nebo tendenční pohled na Blízký východ, Izrael a Palestinu

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. Obecně je možné konstatovat, že v České republice je poměrně velký zájem o témata související se židovstvím a Izraelem (od historických židovských legend přes židovskou beletrii až po tematiku holocaustu) a tato skutečnost ovlivňuje i sympatie řady Čechů s Izraelem. V kombinaci s nepříliš kvalitním zpravodajským informováním o blízkovýchodním dění však dochází v povědomí Čechů často ke směšování různých nesouvisejících informací a pojmů dohromady. U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války, případně jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností a hlavně islám a Arabové u nich vyvolávají spíše negativní pocity, zatímco Izrael považují za kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň islamofobie v České republice za současné existence jen velmi malé muslimské komunity na českém území. 

Najít vyvážený postoj

Co se týká názorového střetu mezi Českou republikou a většinou států EU ohledně současného Izraele a izraelsko-palestinského konfliktu, mám za to, že ten souvisí především s třemi posledními body v předchozí části – tedy s příčinami českých postojů k Izraeli po roce 1989 a příklonem české zahraniční politiky k poměrně jednostranným postojům USA k Izraeli, a to hlavně po roce 2001.

Nedomnívám se, že by Evropská unie jako celek prosazovala „propalestinskou“ zahraniční politiku, ale naopak se snaží více vyvažovat zájmy obou stran konfliktu. Reaguje tak třeba více i na ideologické posuny v izraelských vládních administrativách a politikách, které se v průběhu posledních dvou desetiletí posunuly znatelně ke krajnímu nacionalismu. Ve stejnou dobu zůstávala zahraniční politika České republiky k těmto posunům až na výjimky netečná. To vedlo k bizarním situacím, kdy se někdy mohlo zdát, že loajalita ČR k Izraeli má přednost před loajalitou k EU, jíž je ČR členem. Například při hlasování o uznání Palestiny za členský stát na půdě OSN v roce 2012, kdy ČR hlasovala proti tomuto uznání společně s osmi dalšími státy – Izraelem, USA a některými jejich spojenci – nejen proti zbytku světa, ale i proti všem zemím EU. Podle mého názoru nemusí ČR zastávat takto vyhraněné jednostranné postoje, aby zachovala velmi dobré vztahy s Izraelem.  

V situaci, kdy má ČR nadstandardní a velmi pozitivní vztahy s Izraelem, by ČR měla vždy důsledně trvat na tom, aby zůstaly zachovány základy, ze kterého toto nadstandardní a vzájemně obohacující se partnerství vzešlo – tedy z humanistických postojů prezidenta Masaryka a dále ze zásad zahraniční politiky v polistopadovém období, hlavně v obdobích prezidenta Havla. Jak Masarykovo, tak Havlovo dědictví vidělo v sympatiích k sionistickému hnutí a Izraeli hodnoty demokracie, humanismu, snahy o dosažení míru a spravedlnosti, a zároveň také práva na sebeurčení a respektu k menšinám.

Základy současného nadstandardního česko-izraelského spojenectví byly položeny v 90. letech, kdy v Izraeli probíhal mírový proces a kdy českoslovenští a čeští politici navázali dobré vztahy s jeho protagonisty na obou stranách konfliktu. Jak v Izraeli, tak v Palestinské autonomii však došlo k výrazné radikalizaci, která pohřbila nejen mírový proces, ale také některé politiky s ním spjaté – hlavně pak izraelského premiéra Rabina. Právě za jeho smrtí stálo myšlení ne zcela vzdálené od toho, které se dnes někdy prosazuje i v nejvyšší izraelské politice. 

ČR by měla i do budoucna rozvíjet pozitivní vztahy s Izraelem, avšak zároveň – i z pozice dobrého přítele – by měla být adekvátně kritická a schopná dát najevo, že toto přátelství nemusí být za všech okolností vždy bezpodmínečné, ale musí být vyvažováno i konstruktivními postoji druhé strany.  

Vyšlo v Revue Prostor  103/104 (prosinec 2014) "Kontrasty a paradoxy současného Izraele"

Česko-palestinské vztahy před a po výbuchu

Politické dění v naší zemi se obvykle nedostává mezi hlavní zprávy světových agentur. Nedávný podivný výbuch trezoru, při kterém zahynul palestinský velvyslanec v Česku Džamál Muhammad al-Džamál, a následný nález ručních palných zbraní v jeho pražské rezidenci však vyvolaly velký rozruch nejen u nás. Ke smrti diplomata takovým bizarním způsobem totiž nedochází každý den. Krom toho se událost stále nepodařilo jednoznačně vysvětlit.

Pro mnoho Čechů se exploze a následné nalezení další výbušniny v objektu ambasády staly dalším „důkazem“, že „ti Palestinci jsou opravdu teroristé“, což se dá vysledovat z příspěvků na sociálních sítích i v diskusích u různých článků. K těmto názorům jistě přispívá silně proizraelská pozice České republiky, která obecně souvisí s poměrně silnými sympatiemi k židovskému státu mezi Čechy. Přesto šlo zřejmě o bouři ve sklenici vody. Jednalo se totiž spíše o nekompetentnost a zřejmě i značnou neobratnost palestinského diplomata než o příznak organizovaného zločinu, či dokonce terorismu. Jakkoliv je přechovávání nepovolených zbraní na diplomatických misích porušením mezinárodního diplomatického práva, zeptáte-li se diplomatů samotných, neoficiálně vám řeknou, že nepřihlášené zbraně na ambasádách nejsou něco zase až tak výjimečného.

Pokud přihlédneme k militarizaci společností v oblasti blízkovýchodních konfliktů a jejich vztahu ke zbraním (nástroje smrti tu tradičně představují běžný atribut – ostatně podobně jako v USA – či dokonce „vhodný dárek“, stačí si vzpomenout na zlatý kalašnikov od saúdského krále pro Saddáma Husajna), nemusí být podobné nálezy na ambasádách tamních států zas takovým překvapením. A zřejmě nejen na nich. Diplomatická pošta ani zavazadla nepodléhají kontrole, a tak mohou zbraně či další nebezpečné materiály po světových ambasádách klidně kolovat donekonečna. To, že by Palestinci plánovali nějaké ozbrojené akce v Česku, je však asi stejně pravděpodobné, jako že by za smrtí jejich diplomata stáli Izraelci. Tedy velmi málo. Daleko spíš se jednalo o zmiňovanou neobratnost, kterou Palestinci sami poškozují své úsilí o všeobecné uznání Palestiny. 

Blízcí spojenci 

Proč však Palestinci v Česku zbraně přechovávali? Jedna z variant mluví o tom, že to bylo „pro všechny případy“. V 80. letech totiž Izraelci využívali taktiku poměrně systematické likvidace části palestinských oficiálních představitelů. Je také možné, že historie zbraní skrytých v rezidenci velvyslance sahá hlouběji do našich vzájemných vztahů, přesněji do historie komunistického Československa. V ČSSR totiž již od roku 1976 – tedy dlouho poté, co byly přerušeny diplomatické vztahy s Izraelem – působilo zastupitelstvo Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), které usilovalo o vznik státu Palestina.

Spojenectví československého komunistického režimu s Izraelem po roce 1948, které mimo jiné přineslo židovskému státu důležité a dnes už legendární dodávky zbraní, trvalo jen do počátku 50. let. Po změně kurzu Sovětského svazu vůči Izraeli se čeští komunističtí pohlaváři ze všech sil snažili, aby se na jejich pomoc židovskému státu zapomnělo. Měly k tomu přispět i dodávky zbraní nepřátelům Izraele – hlavně Egyptu a později třeba i podpora palestinského osvobozeneckého hnutí. To se konstituovalo až na přelomu 50. a 60. let, hlavně pak po šestidenní válce v roce 1967, kdy se do jeho čela postavil Jásir Arafat. Izraelci a Palestinci se tehdy do značné míry stali předmětem zájmů velmocí studené války. Zatímco Izraelci se už delší dobu profilovali prozápadně a po krátké etapě strategického spojenectví s Francií vsadili hlavně na Spojené státy, Palestinci se stali objektem zájmu Sovětského svazu a východního bloku včetně Československa. To však neznamenalo, že by se oni či jiný arabský národ dali přímo označit za satelit Sovětského svazu.

Mezi Palestinci sice působila řada různých ultralevicových frakcí inspirovaných mimo jiné marxismem a maoismem, jádro Organizace pro osvobození Palestiny i sám Jásir Arafat však patřili ideologicky spíš mezi nacionalisty, kteří brali podporu východního bloku hlavně pragmaticky. Podobně jako se Arafat sblížil s Castrem a Husákem, usiloval také o podporu západních osobností, třeba rakouského kancléře Bruna Kreiského, nebo papeže Jana Pavla II. Velkou diplomatickou ofenzivu zahájil Arafat v průběhu 70. let a v souvislosti s tím začal postupně opouštět teroristické metody boje proti Izraeli. V některých zemích, které uznávaly palestinskou věc, tak došlo k otevření zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny.

V Československu byl tomuto zastupitelství po roce 1983 udělen statut diplomatické mise. Když pak došlo 18. listopadu 1988 na zasedání Palestinské národní rady v Alžíru k vyhlášení palestinského státu (který však v té době neuznával Izrael, Západ a který neměl ani žádné své svrchované území), uznalo tento „stát“ i Československo. Od téhož roku začal v čele palestinské mise v Československu působit velvyslanec. V únoru 1989 byl název mise změněn na „velvyslanectví státu Palestina“. Je známý fakt, že se tehdy Československo podílelo na výcviku některých členů palestinských militantních frakcí pro ozbrojený boj. A tím se vracíme k zbraním nalezeným po výbuchu trezoru v rezidenci velvyslance. Právě tehdy se tam totiž mohly klidně dostat. Tvrdí to ostatně i Palestinci.

Porevoluční změny

Diplomatické styky s Palestinci komunistické Československo udržovalo prostřednictvím našeho zastupitelství v Tunisu, kde bylo také hlavní sídlo OOP. Četné návštěvy palestinských představitelů v ČSSR velmi často vedené osobně Jásirem Arafatem ustaly teprve po politických změnách v roce 1989.

Ještě v únoru 1990 se však uskutečnila předem plánovaná Arafatova návštěva. Tehdy ho však již přijal čerstvě zvolený prezident Václav Havel. Poté byly styky na nejvyšší úrovni na několik let utlumeny. Souviselo to i se znovunavázáním diplomatických vztahů naší země s Izraelem. Polistopadové Československo a následně i Česká republika podporovaly v 90. letech izraelsko-palestinský mírový proces, na jehož základě měl být status palestinských diplomatických misí zachován. Palestinské velvyslanectví v Praze tak fungovalo i nadále, přestože ani po podpisu mírových dohod z Osla nedošlo ke vzniku Palestinského státu. To mělo za následek zvláštní situaci: české vztahy s Izraelem a Palestinci byly u nás doma jednoznačně rozdělené do dvou kolejí, avšak na opačné straně k tomu nedošlo.

Po podepsání mírových dohod v roce 1993 a po vytvoření palestinské národní samosprávy sice ještě zabezpečovala styky s Palestinci naše ambasáda v Egyptě, v letech 1996–97 však začalo tuto agendu z praktických důvodů přebírat české velvyslanectví v izraelském Tel-Avivu. Izraeli tento stav do jisté míry vyhovoval, protože se pro něj české styky s Palestinci stávaly průhlednější, než kdyby probíhaly přes některé arabské země. Na druhou stranu to však přinášelo do vztahu České republiky k oběma národům kuriózní dvojakost, se kterou Izraelci ani Palestinci příliš spokojeni nebyli. Změnu přinesla až návštěva Václava Havla na palestinském autonomním území v Betlémě v září 1997, na kterou českého prezidenta pozval Jásir Arafat. Od té doby se opět česko-palestinské kontakty prohloubily, což nakonec vedlo k otevření diplomatické mise České republiky přímo v Palestinské autonomii. Po vzoru dalších zemí Evropské unie tak došlo k vytvoření českého styčného úřadu na Západním břehu Jordánu v Ramalláhu, který je neoficiálním administrativním centrem Palestiny.

Styčný úřad České republiky při palestinské národní samosprávě má podobnou náplň činnosti jako ambasáda, ale podle mírových dohod z roku 1993 se tak nazývat nesmí. V podstatě všechny země Evropské unie, které neměly generální konzuláty v Jeruzalémě, postupem času takové styčné úřady převážně v Ramalláhu vytvořily. Mezi zeměmi střední a východní Evropy bylo Česko první. Tento krok výrazně pozvedl úroveň česko palestinských vztahů. Za připomenutí však stojí i fakt, že za pravicových vlád, hlavně Topolánkovy a Nečasovy, se česko-izraelské spojenectví více prohloubilo, což se někdy dělo i na úkor našeho vztahu k Palestincům. Nejvýrazněji se to projevilo na sklonku roku 2012, kdy Česká republika jako jediná evropská země hlasovala na půdě OSN proti rezoluci, která Palestinu povýšila na nečlenský pozorovatelský stát této organizace. Mimo jiné i v tomto kontextu je nutné vidět středeční stížnost hlavního palestinského mírového vyjednavače na českého velvyslance v Izraeli Tomáše Pojara, protože navštívil univerzitu v židovské osadě Ariel na Západním břehu Jordánu, tedy na území, které Palestinci považují za základ svého budoucího státu.

„Dvě“ Palestiny

Vraťme se ale ještě k českému styčnému úřadu v Ramalláhu. V jeho vztahu vůči české ambasádě v Tel-Avivu platí podobný status quo, jako je tomu u styčných úřadů jiných zemí: pracovníci všech těchto úřadů jsou akreditováni v Izraeli, takže formálně spadají pod svá velvyslanectví, avšak de facto jsou řízeni přímo z ústředí, tedy z ministerstev zahraničních věcí, a takto taky vystupují vůči Palestincům. V otázkách mírového procesu, který v současné době prakticky neprobíhá, obě naše diplomatické mise svoji činnost koordinují, neboť mírový proces na izraelský a palestinský rozdělit nelze. Česká republika se v oblasti Palestinské autonomie dosud podílela na několika rozvojových projektech – například elektrifikaci některých regionů, podpoře studentů a školení. Také tu aktivně prezentuje Českou republiku včetně podpory politických a ekonomických zájmů naší země. Problém pro českou diplomacii však představuje fyzické i politické rozdělení palestinských území na dvě části – na Západní břeh a pásmo Gazy.

Aktivity České republiky se v posledních zhruba osmi letech v naprosté většině odehrávají na Západním břehu ovládaném Fatahem a prezidentem Mahmúdem Abbásem, kteří pro EU i většinu západních zemí představují legitimního partnera v mírovém procesu. Oproti tomu pásmo Gazy, které už několik let ovládá islamistické militantní hnutí Hamás, jehož kroky Evropská unie odsuzuje, se ocitlo v dlouhodobé diplomatické izolaci. Spolu s ním však i spousta Palestinců, kteří s Hamásem nesouhlasí, ale žijí na špatném místě. Palestinští představitelé v Československu a později i v České republice však pocházeli prakticky výhradně ze sekulárních struktur blízkých právě Fatahu, nikoliv Hamasu. To platilo i pro nedávno zesnulého diplomata al-Džamála. Radikálně islamistická a teroristická linka v souvislosti s nedávným incidentem je tak velmi nepravděpodobná.

Česká republika by přesto měla trvat na vyjasnění případu, protože Palestinci dosud mlží, proč měli na ambasádě palné zbraně. Jejich ministerstvo zahraničí se však už omluvilo za jejich nelegální držení. Ve spletitém a zdaleka ne černobílém konfliktu mezi Izraelci a Palestinci však představuje pražský výbuch nepodstatný detail. Oba národy se v jeho průběhu dopustily velkých omylů a zdá se, že se jim nevyhnou ani v budoucnu. Ať už se však jedná o Izraelce, či Palestince, podobné události rozhodně nesmějí být vodítkem k tomu, abychom jako Češi odsuzovali kolektivně celé národy a zjednodušovali si pochopení jejich politické reality.

Vyšlo v MF Dnes Kavárna, 18. 1. 2014

Václav Havel a Blízký východ

Onehdá jsem na kafkovsko-freudovské výstavě v Holešově narazil na poměrně originální projev Václava Havla při přejímání čestného doktorátu na Hebrejské univerzitě. Ten najdete níže.
Havla Blízký východ a izraelsko-palestinský spor velmi zajímal. Dokonce na začátku 90. let usiloval o to, aby se Česká republika stala prostředníkem ve vyjednávání mezi Izraelci a Palestinci. Protože jsme pak ale měli problémy trošku sami se sebou a s rozpadem federácie, poměrně slušně nás "zastoupili" Norové. Havel, jako řada disidentů, celkem přirozeně víc sympatizoval s Izraelem, což mu ale nebránilo zajímat se o otázku Palestiny a scházet se s jejími představiteli a zvát na Fórum 2000 izraelské i palestinské intelektuály. Havel se také zasazoval za zrušení rezoluce Valného shromáždění OSN 3379 z roku 1975, které označovalo sionismus jako formu rasismu a rasové diskriminace ("pro" tehdy hlasovalo na povel Moskvy i komunistické Československo). Václava Havla také inspirovalo židovství a židovská Praha. Našel jsem ve svých záznamech, že Havel byl na oficiálních návštěvách v Izraeli dvakrát - v roce 1990 a 1997. Možná mě ještě nějaká cesta utekla, tak mě klidně upřesněte. 

Jeho smrt mě loni zastihla v jedné chummusové hospůdce v Ramalláhu (ale vzpomínal jsem na něj i následující den v Kirjat Arba!:) Vygoogloval jsem také pár obrázků V.H. z jeho cest na Blízký východ či setkání  s B.V. politiky.

Jeruzalém, 26. dubna 1990

Vážený pane rektore,
vážení přítomní,

především vám děkuji za velkou poctu, kterou je dnešní udělení čestného doktorátu vaší univerzity. Není to sice zdaleka první čestný doktorát, který dostávám, nicméně ho přijímám s týmž pocitem, s nímž jsem přijímal i ty předchozí, totiž s pocitem hlubokého studu. Trápím se jistotou, že si ho při své nedovzdělanosti nezasloužím, beru ho jako podivný dar, který mne přivádí do nových a nových rozpaků, a umím si snadno představit, že každou chvíli může přijít nějaký povědomý pán, který mi vytrhne právě získaný diplom z ruky, uchopí mne za límec a vyhodí z této auly s tím, že to byl všechno omyl zkombinovaný s mou drzostí.

Zajisté poznáváte, kam tímto svérázným způsobem poděkování mířím. Chci využít této příležitosti k tomu, abych se tu vyznal několika větami ze svého dávného a vpravdě intimního vztahu k velkému synu židovského národa, pražskému spisovateli Franzi Kafkovi.

Nejsem kafkolog, kafkologickou literaturu nečítám obvykle s přílišným zaujetím a netroufám si dokonce o sobě říct, že jsem přečetl úplně všechno, co Kafka napsal. K tomuto poněkud apatickému vztahu ke kafkovskému bádání mám velmi zvláštní důvod: totiž pocit, že jediný, kdo Kafkovi rozumí, jsem já sám a že mi tudíž nikdo nemá co jeho dílo zpřístupňovat. Můj liknavý vztah ke studiu jeho díla vychází přitom z nejasného dojmu, že nemusím všechno a opakovaně z Kafky číst, protože beztak vím, co v jeho díle mohu nalézt. Jsem dokonce v skrytu duše přesvědčen, že kdyby Kafka neexistoval a já uměl psát lépe, než umím, napsal bych celé jeho dílo já.

Vím, jak zvláštně zní to, co tu říkám, ale pevně věřím, že mi rozumíte. Neříkám tím nic jiného a nic míň, než že v Kafkovi odvždycky nalézám velký kus své zkušenosti se světem, se sebou samým a se svým způsobem bytí na tomto světě.

Pokusím se jen velmi stručně a heslovitě vyjmenovat některé snadněji pojmenovatelné tvary této zkušenosti. Jsou to: jakýsi hluboký, bazální a proto veskrze neurčitý pocit vlastního provinění. Jakoby snad sama má existence byla svého druhu hříchem. Dále je to silný pocit celkové nepatřičnosti své i všeho, co se kolem mne bezděky vytváří. Tíživý zážitek nesnesitelného dusna. Potřeba trvale někomu sám sebe vysvětlovat a před někým se obhajovat. Touha po nedosažitelném řádu věcí, touha o to silnější, oč nepřehlednější a nesrozumitelnější je terén, po němž kráčím. Občasný výbuch potřeby potvrdit si svou problematickou identitu tím, že na někoho houknu a rázně se domáhám svých práv. Takové houknutí je samozřejmě zcela zbytečné, neboť se vždycky a osudově míjí se svým pravým adresátem a beznadějně mizí v černé díře, která mne obklopuje. Všechno, co potkávám, vystrkuje na mne především své absurdní dimenze. Stále jako bych běžel kdesi za pelotonem silných a sebevědomých mužů, nikdy jako bych je nemohl dohnat, natož se jim vyrovnat. Jsem si v podstatě protivný a zdá se mi, že zasluhuji vlastně jen obecný posměch.

Už slyším, co mi nepochybně mnohý z vás chce v tomto okamžiku namítnout: že se do těchto kafkovských kontur jen stylizuji, protože ve skutečnosti jsem přece někým absolutně jiným: totiž člověkem klidně a vytrvale o cosi zápasícím, kterého jeho idealismus vynesl až do čela vlastní země.

Ano, uznávám samozřejmě, že se navenek mohu jevit jako pravý protipól všech Josefů K., zeměměřičů K. i Franzů K.. Přesto za tím, co jsem sám o sobě řekl, stojím. Dodávám k tomu pouze, že to je podle mého názoru právě můj niterný pocit vyřazenosti či nezařazenosti, jakési vyděděnosti a bytostné nepatřičnosti, který je skrytým motorem veškerého mého houževnatého snažení a že to je právě má zoufalá touha po řádu, která mne znovu a znovu vhání do úplně nepravděpodobných dobrodružství. Odvážil bych se dokonce říct, že všechno dobré, co jsem kdy udělal, udělal jsem možná jen proto, abych nějak překryl svůj téměř metafyzický pocit provinění. Zdá se mi, že stále něco tvořím, něco organizuji a za něco bojuji vlastně jen proto, abych obhájil své trvale zpochybňované právo na existenci.

Možná si položíte otázku, jak může být prezidentem nějaké země člověk, který tímto způsobem reflektuje sám sebe. Je to velmi paradoxní, ale musím se vám přiznat k tomu, že jsem-li lepším prezidentem, než by byl na mém místě leckdo jiný, pak je to právě proto, že kdesi v nejskrytějším podhoubí mé práce je trvalá pochybnost o sobě samém a svém právu vykonávat svou funkci. Jsem člověk, který by se vůbec nedivil, kdyby ho uprostřed prezidentské práce předvolali či předvedli k obskurnímu tribunálu anebo odvedli rovnou do lomu. Nepřekvapilo by mne to, stejně jako by mne nepřekvapilo, kdyby se teď náhle ozvalo slovo "budíček" a já se probudil ve své cele a všechno, co jsem v posledním půlroce prožil, vyprávěl pak pobaveně svým spoluvězňům. Čím jsem níž, tím přiměřenější mi mé místo připadá, čím jsem naopak výš, tím silněji se mi vtírá podezření, že jde o nějaký omyl. Cítím na každém kroku, jak velkou výhodou je pro dobrý výkon prezidentské funkce vědomí, že z ní mohu být kdykoli právem vypuzen.

To, co jsem tu řekl, nebyla žádná přednáška nebo esej, byla to jen velmi stručná poznámka na téma "Franz Kafka a moje prezidentství". Domnívám se, že se hodilo, aby právě Čech právě na Hebrejské univerzitě tuto svou poznámku vyslovil. Možná jsem tím odkryl karty víc, než bych měl, a možná mě mí poradci za to pokárají. Ani to mne však nevyvede z míry, neboť přesně to očekávám a zasluhuji. Má připravenost na očekávané pokárání budiž tu jen dalším dokladem toho, jak výhodné je pro výkon mé funkce, když jsem trvale připraven na nejhorší.

Ještě jednou vám děkuji za vaši poctu a po tom, co jsem řekl, se stydím znovu opakovat, že tuto poctu přijímám se studem.

Děkuji vám.