Izraelsko-palestinská cesta k 7. říjnu 2023

Starší verze tohoto textu vyšla v časopise Dějiny a současnost, 10/2023

Jeden z největších teroristických útoků v lidské historii, který mělo na svědomí palestinské hnutí Hamás, proběhl v kontextu již téměř staletého trvání izraelsko-palestinského konfliktu. Následující text se nebude pokoušet analyzovat jej v celé šíři, ale zaměřit se hlavně na vývoj, který předcházel zmiňovanému útoku Hamásu a následné izraelské vojenské operaci.   

V Hebronu (foto MČ, přibl. 2015)

Podstatné rysy izraelsko-palestinského sporu se oproti minulosti v posledních dekádách nijak zásadně nezměnily. Ze své podstaty šlo z hlediska typologie symetrie konfliktů (viz např. zde) stále o konflikt výrazně asymetrický. Na straně izraelské se totiž nachází jedna z nejlépe vyzbrojených a technologicky nejrozvinutějších armád světa, na palestinské se straně oproti minulým desetiletím násilí více defragmentované a soustředěné v podstatě na aktivity dvou skupin – Hamás a Palestinský islámský džihád.

Pokud se podíváme, v jaké fázi se nacházel v předvečer útoku izraelsko-palestinský mírový proces, který nadějně začal v 90. letech minulého století, je možné konstatovat, že byl ve fázi  hluboké stagnace. Ta počala již v roce 2000, přičemž však byla ještě o několik let později přerušena mezinárodními diplomatickými pokusy (např. The Road Map to Peace). Následný řetězec vlád izraelského premiéra Netanjahua však snahy o jeho oživení odstavil na slepou kolej. Na jednu stranu chtěl Netanjahu tuto svou politickou koncepci kompenzovat jistými ekonomickými ústupky a stimuly vůči Palestincům, v politické a vojenské rovině však ještě posílilo prohlubování okupačního statu quo doprovázeného zvýšenou expanzí izraelských osad. 

Oficiální politika Palestinské autonomie se stávala v průběhu stagnace mírového procesu stále více zkostnatělou a zkorumpovanou. Velmi důležitou roli sehrál také rozkol palestinské politiky a společnosti, který proběhl po vítězství politického křídla Hamásu v palestinských volbách v roce 2006. To ale tehdy nezvítězilo ani tak kvůli radikalismu křídla ozbrojeného, ale hlavně skrze boj proti korupci, která tehdy mj. velmi silně ovládala struktury Fatahu. Povolební konflikt Fatahu a Hamásu vedl k pučům a menší občanské válce, která vytvořila politický dualismus, který od sebe politicky oddálil Západní břeh a pásmo Gazy. Tento rozkol ukončil pragmatičtější politické ambice Hamásu vládnout palestinské společnosti jako celku. Daleko více se pak soustředil na politickou kontrolu pásma Gazy, přičemž jeho ozbrojené křídlo – Kasámovy brigády – zůstaly nadále aktivní.   

Právě Hamás tak byl od roku 2007 hlavním aktérem násilí z palestinské strany a palestinské sekulárně-nacionalistické skupiny v tomto ohledu zcela marginalizoval. Někdy mu v pásmu Gazy sekundoval i podobně ideologicky zabarvený Palestinský islámský džihád, který ale co do popularity i vlivu zůstával tradičně ve stínu Hamásu. 

Co se týká vývoje strategií teroru ze strany Hamásu, rovněž ty se oproti období druhé intifády (2000–2005) značně posunuly. Zatímco dříve prováděl Hamás sebevražedné útoky v izraelských městech, tak po izolaci v pásmu Gazy v r. 2007 od nich ustoupil a zaměřil se na rozvoj raketových technologií. V těch dosáhl – za občasné technologické podpory z Íránu – pokroků. Svou vojenskou silou však zůstával s izraelskou armádou nadále nepoměřitelný.

Hamás však s touto disproporcí asymterického konfliktu – kdy nemůže slabší strana nikdy silnějšího protivníka porazit – evidentně počítal. K tomu, aby neprohrál, mu totiž stačilo jen občasně svého nepřítele konfrontovat a zároveň se od něj nenechat zlikvidovat. Takto postupovalo ozbrojené křídlo Hamásu přibližně patnáct let. Intenzitou a brutalitou útoku ze 7. října 2023 tak Hamás velmi překvapil, nejvíce pak izraelské bezpečnostní struktury, které mají na starost monitorování a predikci činnosti hnutí.  

Kontext Arabského jara

V roce 2011 se v okolí Izraele a Palestiny rozhořely protesty Arabského jara. Ty sice zarezonovaly i mezi Palestinci, ale bez nějakého hlubšího dopadu. Ani v okolním arabském světě nakonec nevedly k širšímu uvolnění a demokratizaci, které by mohly na řešení izraelsko-palestinského konfliktu pozitivně působit z vnějšku. Spíše naopak – vlna násilí nedořešený izraelsko-palestinský spor zastínila. Nové občanské války v Sýrii, Libyi a Jemenu během několika málo měsíců usmrtily více lidí, než bezmála století izraelsko-palestinského sporu. To ho posunulo do poněkud jiného světla, ve kterém už ho bylo třeba daleko více chápat nikoliv jako dominantní a médii protežovaný konflikt, ale jen jako jeden z důležitých sporů rozbouřeného Blízkého východu. 

Na izraelsko-palestinský konflikt měly důsledky Arabského jara ještě jeden významný dopad: Urychlily proces sbližování mezi některými arabskými zeměmi a Izraelem. Ten započal už dříve před arabským jarem, ale akcelerovala ho hlavně politika prezidenta Obamy. Naznačila postupné omezování amerického vlivu na Blízkém východě. Také obavy z destabilizace geopolitického statu quo na Blízkém východě, se kterým začalo Arabské jaro otřásat, byly dalším důvodem, který nakonec diplomaticky sblížil Izrael s arabskými zeměmi jako Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Jednalo se o takzvané Abrahámovské dohody, které byly zprostředkovány v roce 2020 Jaredem Kushnerem, americkým vyjednavačem pro Blízký východ a zeťem prezidenta Trumpa v jedné osobě. Vzápětí následovalo i uzavření diplomatických styků Izraele se Súdánem a Marokem. Do jisté míry se prohloubily též izraelské kontakty s nejkonzervativnějším islámským režimem v oblasti, se Saúdskou Arábií, byť nenabyly podoby oficiálních diplomatických styků. A byl zde ještě jeden důležitý faktor arabsko-izraelského sbližování – posilování íránského vlivu na Blízkém východě. V roce 2015, tedy rovněž za Obamovy éry, došlo totiž k uzavření tzv. Íránské jaderné dohody mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN: Čínou, Francií, Ruskem, Spojenými státy a Velkou Británií, společně s Německem a Evropskou unií. Jak Izrael, tak sunnitské konzervativní režimy Íránu nevěřily a obávaly se, že jaderná dohoda íránský režim výrazně posílí a ani nezabrání íránskému vývoji nukleárních zbraní.    

Abrahámovské dohody před 7. říjnem 2023 (Zdroj: GIS)

Pro Palestince se posílení izraelského spojenectví s některými arabskými státy – navíc uzavřené Netanjahuem – stalo signálem, že přinejmenším významná část arabského světa už nemusí přikládat jejich osudu takovou váhu jako v uplynulých dekádách. Jinými slovy: Mír arabského světa s Izraelem už nemusel být nutně podmíněný spravedlivým vyřešením izraelsko-palestinského sporu. Netanjahuův establishment se tak namísto „conflict solution“ prostřednictvím mírového procesu, pohyboval kolem pojmu „conflict management“. Je možné, že jednou z příčin radikalizace Hamásu, která vedla k útoku ze 7. října 2023, byla právě snaha zabránit „normalizaci“ vztahů s dalšími arabskými zeměmi, hlavně pak Saúdskou Arábií, se kterou v době útoku vedl Izrael intenzivní diplomatická jednání.  

Se sousedními státy jako Sýrie a Libanon izraelské vztahy setrvávaly v permanentním napětí i v kontextu „normalizace“ s arabskými zeměmi. Také s Jordánskem se měly v netanjahuovské éře spíše tendenci zhoršovat, byť vzájemnou mírovou smlouvu ani diplomatické vztahy to výrazně neohrozilo. Otázkou zůstávají pragmatické postoje Turecka, které pod vedením prezidenta Erdoğana hřímá na podporu Palestinců (mj. i po útocích ze 7. října) a čile komunikuje s Hamásem, přičemž v minulosti v analogických situacích v podstatě paralelně provádělo s Izraelem byznys, včetně zbrojního.  

Globální proměny

Dění na Blízkém východě velmi poznamenávají i proměny globální geopolitiky. Ze světa unipolárního, dominovaného po rozpadu Sovětského svazu Spojenými státy, se posunul více k multipolaritě, což je v některých částech Blízkého východu zvláště patrné. Američané tak již počínaje prezidentem Obamou (v čemž ale pokračoval i Trump) přestali ztrácet energii i čas na řešení konfliktů, kterým se ještě donedávna velmi věnovali. Izraelsko-palestinský konflikt tak v jejich pozornosti klesl přinejmenším za konflikt na Ukrajině a napjaté vztahy s Čínou. Navíc se Američané i sami doma začali potýkat s vážnými autokratickými tendencemi. To se ostatně za éry prezidenta Trumpa negativně promítlo i do amerických snah být v případě Izraele a Palestiny od dob mírového procesu 90. let „čestným zprostředkovatelem“ (honest broker). Trump totiž v mnohém ignoroval principy, které se snažili při řešení konfliktu vytýčit jeho prezidentští předchůdci. Je sice pravda, že Trump také prostřednictvím Jareda Kushnera přišel s mírovým plánem na řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ale ten se ukázal pro svou jednostrannost pro Palestince zcela nepřijatelný. Jistou náhražkou za něj se pak staly výše zmiňované 

Bibiho nekonečný příběh

Autokratické tendence nebezpečně zasáhly i Izrael, neboť nejdéle sloužící izraelský premiér Netanjahu se i přes množství domácích skandálů rozhodl neopustit premiérské křeslo jen tak a vyvolal tak například v izraelské historii zcela bezprecedentní sérii opakovaných voleb (v mezidobí 2019–2021 se konaly hned čtvery). Učinil tak z izraelských voličů rukojmí svého politického přežití. Netanjahu byl nakonec po volbách na jaře 2021 na čas odstaven od moci ideologicky širokou vládní koalicí (zahrnující levici, pravici, liberály, a dokonce umírněné izraelsko-arabské islamisty), která měla jen velmi těsnou většinu v Knesetu. Do jejího čela se postavil Naftali Bennett z radikálně pravicové strany Jamina, který měl být rotačním principem vystřídán Jairem Lapidem z liberálně-sekularistické strany Ješ Atid. Po roce vlády se v červnu 2022 dostala koalice do hluboké krize a na podzim 2022 tak byly vyhlášeny další předčasné volby. V těch opět zvítězil Likud a Netanjahu se znovu vrátil k moci. Tentokrát se však musel spolehnout jen na opozici z předešlého volebního období, takže výsledkem byla na samém závěru roku 2022 nejvíce náboženská a radikálně pravicová vláda v izraelské historii. Ta zahrnulo kromě Likudu a stran charedim také politické pokračovatele rabína Kahaneho – zakladatele nejextrémnějšího proudu izraelské politiky – ztělesňované ministry Itamarem Ben Gvirem a Becalelem Smotričem. Natanjahu taky v této koalici velmi rychle započal s procesem oklešťování izraelské demokracie, který zahrnoval rozsáhlou reformu oslabující vliv izraelského soudnictví. Proti těmto snahám se vzedmula nezvykle silná vlna občanských protestů, která byla ukončena až vyhlášením válečného stavu po útocích ze 7. října 2023, kdy se z pochopitelných důvodů pozornost izraelské společnosti zaměřila přinejmenším na čas jiným směrem.     

Rozděl a panuj

Samotná palestinská politika a společnost se před 7. říjnem 2023 nacházely v hluboké krizi. Ta byla aktuálně dána jak vnitřní palestinskou politickou realitou, tak i přístupy poslední Netanjahuovy administrativy. Podívejme se na obojí o něco blíže. Obrovským problémem palestinské politiky je od roku 2007 antagonistický dualismus, který započal nedlouho po zatím posledních palestinských volbách v roce 2006. Tehdy došlo k politicko-občanskému konfliktu, který skončil rozštěpením na Západní břeh ovládaný Hamásem a pásmo Gazy pod kontrolou Hamásu. Oficiálním představitelem Palestinců a diplomatickým partnerem pro Izrael i svět byl pak nadále jen Fatah a jeho spojenci v rámci OOP. Ten se však potýká s dlouhodobou krizí demokratické legitimity, papalášstvím, korupcí, autokratickými a nezřídka i brutálními metodami vládnutí, kdy neváhá prostřednictvím palestinských bezpečnostních složek i fyzicky likvidovat domácí opozičníky. Stále více Palestinců tak ve strukturách Fatahu viděla jak neschopný moloch, tak i prodlouženou ruku izraelské politiky. Zvenčí pak tento dualismus vyvolával dojem, že Hamásu vyhovuje, neboť ten měl v rámci Gazy prakticky ve všem volnou ruku. Ani Netanjahu nijak zvlášť netajil, že mu politika „rozděl a panuj“ vůči Palestincům konvenuje daleko více než návrat k principům mírového procesu. V tomto duchu systematicky stále prohluboval i výstavbu izraelských osad. Do ní je v destruktivní logice konfliktu paradoxně zapojena i palestinská ekonomika, kdy se některé palestinské firmy a dělníci podílejí na výstavbě osad. Otázky kolaborace v palestinské společnosti jsou tak jevem, které mohly naznačovat, že v prostředí nedořešeného sporu byly určité části Palestinců už přinejmenším apatické, ne-li zlomené. Docházelo také k jistým generačním konfliktům, kdy přinejmenším část mladší generace ztrácela o konflikt zájem a pokoušela se „normálně žít“. Tato tendence byla ještě více patrná na izraelské straně, kde byla podobná snaha výrazně snáze uskutečnitelná, neboť nebyla komplikována dlouhodobou okupační politikou a obstrukcemi s ní spojenými. Nemalá část Izraelců, z nichž mnoho obývalo telavivskou aglomeraci, tak žila ve svých společenských „bublinách“, ve kterých jim realitu konfliktu před 7. říjnem 2023 citelněji připomenuly snad jen občasné salvy raket Al-Kasám z pásma Gazy. Iluzi izraelského „managementu“ a „normalizace“ konfliktu ukončila 7. října 2023 běsnící komanda Hamásu.   

Radikalizace mládeže

Paralelně však také docházelo u jiného segmentu mladé generace k radikalizaci. V Izraeli to byli v osadnických komunitách ze Západního břehu mladí osadníci, kteří navazují na první generaci radikálů z hnutí Guš Emunim. Tato „mládež z vrcholků“ (heb. Noar Ha-Gvaot, ang. hilltop youth) je však ještě radikálnější a inspiruje se otevřeně zmiňovaným „kahanismem“. Útočí nejen na palestinské zemědělce a jejich pozemky (vypaluje olivovníky, ničí úrodu apod.), ale někdy se pouští i do potyček s izraelskou armádou, která je má ochraňovat. Právě z tohoto okruhu mládeže pocházejí zmiňovaní ministři Ben Gvir a Smotrič. Ti také následně z nejvyšších státních postů začali obhajovat násilné masové akce připomínající pogromy.      

Vlajka používaná "Hilltop Youth" (2015, Zdroj: Ynetnews)

V tomto kontextu dochází k radikalizaci také na druhé straně barikády. Na Západním břehu tak například krystalizují nové militantní skupiny, mezi nimiž se nejvíce začalo mluvit o „Lvím doupěti“ vzniknuvším v roce 2022 v Nábulusu. Tato skupina zradikalizovaných mladíků se začala potýkat nejen s izraelskou armádou a agresivními osadníky, ale odmítla loajalitu i Palestinské autonomii. Podobných skupin vzniklo na Západním břehu více a mohou být příznakem masovějšího generačního se vymezování proti zkostnatělým strukturám Palestinské autonomie.   

Členové "Lvího doupěte" (2022, Zdroj: Arab American News)

K radikalizaci mládeže však docházelo i v pásmu Gazy, kde je dnes polovina obyvatel mladší osmnácti let. Bezvýchodný život v izolované enklávě, ze které prakticky není úniku, učinil z mladé generace velmi tvárný materiál pro radikalizaci ze strany militantního křídla Hamásu a Palestinského islámského džihádu. Tato generační radikalizace byla do jisté míry také patrná na útocích ze 7. října 2023. V reálu však prakticky nikdo nebyl zvenčí schopen tyto radikalizační posuny nějak reálněji zaznamenat. Je zjevné, že od roku 2006, kdy proběhly druhé palestinské volby, došlo ke ztrátě vlivu starších pragmatiků uvnitř Hamásu, a naopak dorostla nová generace mladých radikálů. K podrobnějšímu popisu dynamiky Hamásu jsou však momentálně stále jen kusé informace, takže na hlubší analýzu vývoje hnutí v mezidobí 2006-2023 si budeme muset ještě počkat.   

Bylo zjevné, že Izrael bude na teror Hamásu rázně zareagovat, ale jeho strategie „spálené země“ začala tentokrát dopadat na obyvatelstvo Gazy mimořádně tvrdě. Navíc se tak začlo dít vzhledem k civilním ztrátám ještě více disproporčně než u dřívějších operací. Minulost ukázala, že tato izraelská protiteroristická strategie – aplikovaná mnohokrát nejen proti pásmu Gazy, ale například i v 80. letech proti Jižnímu Libanonu – má řadu limitů. Nejen že působí na oslabení radikalismu spíše krátkodobě, ale ve většině případů přináší ještě větší radikalizaci. Ostatně právě izraelská okupace Jižního Libanonu přispěla ke vzniku hnutí Hizaballáh.

Co bude dál?

Je otázkou, jaký bude v kontextu současného konfliktu osud pásma Gazy a co může dnešní vývoj znamenat pro vývoji izraelsko-palestinských vztahů. 

Ohledně bližší budoucnosti pásma Gazy se nabízí několik možností: 

- Vojenská okupace Gazy Izraelem (celková/částečná) – Přestože by si to část izraelské pravice, hlavně radikální, které jsou u vlády, přály, půjde pravděpodobně jen o dočasné řešení. Izrael, který z pásma Gazy odešel za Šaronovy vlády v roce 2005 deklaroval, že je pro něj dlouhodobá okupace Gazy výrazně zatěžující. 

Podobně tak ani expulze Palestinců do Egypta či jiné země není příliš reálná varianta, a to jak z hlediska nepřijatelnosti pro mnoho Palestinců, ale i proto, že to zmiňované země to odmítají vzhledem k obavám, že by Palestincům nebyl umožněn návrat do Gazy. Stojí za nimi ale i nezájem sousedních zemí o velkou uprchlickou komunitu, obavy z radikalismu s ní spojeným apod. 

- Reinstalace Fatahu do pásma Gazy. Vzhledem k výše zmiňovaném úpadku popularity i akceschopnosti hnutí se jedná o problematickou, ale nikoliv nereálnou variantu. Dnes prosazují USA. Izrael je zatím proti (pravděpodobně z důvodu, že by to ukončilo Netanjahuovo „rozděl a panuj“ vůči Palestincům). 

- Mezinárodní správa Gazy – Např. správa OSN či správa ze strany některé arabské či muslimské země/zemí.  

- Pokračování vlády civilního křídla Hamásu v Gaze (např i v nějaké omezené/kombinované formě, např. za pomoci klanů v Gaze). Izrael takovéto řešení nyní jednoznačně odmítá, avšak při prodlužování konfliktu může vůči Gaze zaujmout pragmatičtější pohled.  

Z hlediska dlouhodobého vývoje izraelsko-palestinských vztahů se nabízejí tyto scénáře: 

- „Trojstátní“ řešení, respektive tři politické entity (proto uvozovky) vedle sebe (Stát Izrael + více/méně osadami kolonizovaný Západní břeh + více/méně izolovaná Gaza) To byla de facto situace před 7. říjnem 2023, která může za určitých okolností pokračovat, avšak její dlouhodobá udržitelnost je vysoce diskutabilní.  

- Dvoustátní řešení (Palestinský stát složený ze Západního břehu a Gazy vedle Státu Izrael) – Jde o hlavní princip mírového procesu 90. let, který je však od Netanjahuova nástupu k moci v r. 2009 ve stavu hluboké krize. Za současné situace je jeho realizace ještě hůře představitelná. Jednou z mála možností, kdy by byla jeho implementace pravděpodobnější, je situace, pokud by se podařilo obnovit funkční správu Fatahu v pásmu Gazy.  

- Jednostátní řešení (Gaza a Západní břeh by byly de facto administrativně propojeny/integrovány s Izraelem) K tomuto scénáři by mohlo dojít po zhroucení Palestinské autonomie. Svým způsobem k němu směřoval vývoj za Netanjahua nedlouho před 7. říjnem 2023. Otázky však vyvolává, jaká by byla forma soužití Židů a Arabů v takovémto státě. Jednalo by se o stát s nerovným postavením obou entit dominovaný izraelským židovským obyvatelstvem (tedy o stát blížící se etnické segregaci či apartheidu), nebo by se jejich vztahy přibližovaly větší rovnosti (tedy demokracie)? Jak by se Izrael a hlavně pak izraelská pravice, vypořádaly s tím, že by takovýto stát už nebyl většinově židovský?    

Jedná se jen o moji momentální představu scénářů o budoucím vývoji a jsem si vědomý jejich limitů. Dění na Blízkém východě je ve skutečnosti velmi nevypočitatelné a přináší sebou často těžko predikovatelný sled událostí. V reálné podobě se tak můžeme dočkat i scénářů, které dnes odhadovat nelze. Pokud by ale dnešní tragická krize izraelsko-palestinských vztahů zažehla nějaké nové politické procesy, koncepce či zrodila nové politické vůdce, mohlo by i toto být za určitých okolností jistou nadějí Izraelců a Palestinců.  

-MČ- 

PS. Pokud si chcete přečíst podobné texty v předstihu + najít řadu dalších zajímavostí z mojí provenience, které jinde nenajdete - či byste rádi podpořili moji práci, můžete tak učinit na: herohero.co/marekcejka

V podkástu Světoví na téma izraelsko-palestinského konfliktu a jeho kontextů

 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Mezi Izraelci a Palestinci dospěla generace, která nepamatuje jiného premiéra než Netanjahua

S politologem Markem Čejkou o tom, jak se palestinsko-izraelský konflikt proměnil v letech, kdy mu nebyla věnovaná mezinárodní pozornost

Čím si vysvětlujete, že se teď opět rozhořel izraelsko-palestinský konflikt, který byl řadu let překrytý jinými krizemi v regionu?

Jednomu z nejsilnějších raketových útoků na izraelské území ze strany Hamásu, o kterém dnes informují velká média, předcházel celý řetězec událostí, kterému už tolik pozornosti věnováno není.   Již od dubna přispívaly k eskalaci současného napětí nezvykle tvrdé zásahy izraelské policie během letošního ramadánu a následné chuligánství ze strany neklidných mladíků z řad Palestinců a izraelské radikální pravice. Situaci dále vyostřil blížící se verdikt izraelského Nejvyššího soudu ve věci vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra. Vliv mohlo mít také kličkování palestinského prezidenta Abbáse s odklady palestinských voleb. Některé izraelské zdroje také poukazují na skutečnost, že na eskalaci napětí mohl mít zájem i Netanjahu, jehož premiérské křeslo se momentálně hodně pohupuje. Ostatně nebylo by to poprvé, co by nepokoje kolem Chrámové hory pomohly politickému jestřábovi – v roce 2000 obdobné situace mistrovsky využil Ariel Šaron – a stal se následně izraelským premiérem. Každopádně když se následně do konfliktu vložil Hamás a izraelská armáda, násilí nabralo dalšího stupně obrátek.   

                  Zdroj:  The Economist

A co jsou dlouhodobější příčiny konfliktu?

Hlubším důvodem jsou důsledky dění, které začalo s šestidenní válkou v roce 1967, kdy nedlouho po vojenské okupaci Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma začala výstavba izraelských civilních sídel na okupovaných územích. Tím získal izraelsko-palestinský konflikt další dimenzi – starousedlíci vs. osadníci – která vyvřela v nespočet násilností, dvě velká povstání (intifády), přičemž ani mírový proces v 90. letech nakonec nedospěl k zásadnímu zklidnění konfliktu. Z hlediska typu konfliktů spadá izraelsko-palestinský mezi spory asymetrické. V tom jde o opotřebovací válku mezi silným aktérem – v tomto případě hlavně Izraelskou armádou, jednou z nejsilnějších armád světa na straně jedné - a aktérem výrazně slabším, dnes hlavně palestinskými militantními hnutími typu Hamásu, na straně druhé. I Hamás je sice v průběhu let stále zbraňově sofistikovanější, ale svou silou bude s Izraelskou armádou vždy nepoměřitelný. Slabší strana však může být v asymetrickém konfliktu pravidelně decimována, ale stačí jí jen „neprohrát“. K „výhře“ by silnější strana musela přikročit k anihilaci nepřítele, což Izrael z mnoha důvodů nemůže, mj. i proto, že se prohlašuje za demokratický stát.   

Proč k těm nezvykle tvrdým zásahům policie došlo právě v průběhu letošního ramadánu?

Situace u Damašské brány, centra východního – arabského – Jeruzaléma a místa trhů a každodenního setkávání z hlediska Izraele permanentně přitvrzuje. K už existujícím checkpointům přibyly letos během ramadánu další, přičemž policie několikrát rozpoutala násilí proti osobám či rodinám, které se večer shromáždily na místě na oslavu přerušení ramadánového půstu. Tvrdý postup proti lokálním obyvatelům i demonstrujícím zvolila pohraniční policie také ve čtvrti Šejch Džarra. Sám jsem byl v minulosti svědkem zdejších demonstrací a obvykle měly formu happeningu, kdy sice k zatčením občas docházelo, ale policie obvykle nepřikročila k nějakému tvrdšímu postupu. Co se týká Chrámové hory, tam byly vždy v době ramadánu menší potyčky mezi policií a palestinskými mladíky poměrně běžné a policie nechala obvykle vášně vychladnout bez nějakých drakonických zásahů. Letos nejen že bezpečnostní síly vnikly do samotné mešity Al-Aksá, kde mj. použila slzné granáty, ale na samotném prostranství Chrámové hory zranila obušky a pogumovanými projektily přes 300 lidí, včetně novinářů a dětí. Právě tato enormně vyhrocená situace na nejposvátnějším místě regionu se stala záminkou pro Hamás, aby se do celé věci vložil.  Jednu z hypotéz, proč byly zásahy izraelská policie právě letos tak tvrdé, jsem nastínil už v předchozí odpovědi. Je faktem, že Netanjahu má za nastalé situace daleko větší šanci na politické přežití ve funkci premiéra.  

O co přesně jde v soudním sporu ohledně vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra?

Řada izraelských právníků i organizací dlouhodobě kritizuje skutečnost, že vypořádání majetkových poměrů mezi Izraelci a Palestinci je z dlouhodobě nespravedlivé. Týká se to hlavně legislativy i soudního rozhodování ohledně osudu palestinských majetků před rokem 1948 (na území bývalé britské Palestiny) a po roce 1967 ve Východním Jeruzalémě, na Západním břehu a v pásmu Gazy. 

Spor o nemovitosti ve čtvrti v Šejch Džarra je dlouhodobě jedním z nejexponovanějším tohoto typu. Jde o soudní řízení mezi tamními palestinskými uprchlíky z období po roce 1948 a izraelskými osadníky po šestidenní válce v roce 1967. Pokud by dopadlo ve prospěch osadníků – k čemuž právě chystané rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vyvolalo na místě nedávné demonstrace, směřovalo – by v podmínkách spravedlivého právního systému otevřelo řadě Palestinců právo na jejich rodinné majetky na řadě míst Izraele. A zde je hlavní pointa, že v reálu by se tak mohlo stát jen stěží – k čemuž směřuje ona kritika dvojího metru lokální justice.      

Mešita al-Aksá, jedna z nejvýznamnějších muslimských mešit, stojí na Chrámové hoře, která je zase svatá pro Židy a křesťany. Jaký přístup tam muslimští věřící mají? Palestinci si stěžují na zbytečnou šikanu, například při bezpečnostních kontrolách. Mají pravdu, nebo jsou kontroly přiměřené a smysluplné?

Chrámová hora (pro židy), neboli Posvátný okrsek (pro muslimy), byla od počátku konfliktu, tedy od meziválečných dob britského mandátu, nesmírně emotivním středobodem zájmu nacionalistů z obou stran. Byť šlo často o sekulární politiky a formace, dodávala jejich snahám religiózní posvátnosti. Až později (hlavně po šestidenní válce v roce 1967) se stala důležitým symbolem náboženských fundamentalistů (ať už šlo o osadnické hnutí Guš Emunim, nebo o zárodky Hamásu). Její právní status je velmi komplikovaný, takže jen v náznaku: Se souhlasem Izraele byla správa Hory ponechána i po obsazení Východního Jeruzaléma izraelskou armádou v roce 1967 v rukou wakfu (islámské nadace) a patronát nad ní má jordánská královská rodina. To zaručuje relativně svobodný přístup muslimů, který je však často narušován postupně se stupňujícími osadnickými aktivitami (osadníci si přejí postavit na místě mešit třetí židovský chrám), kterým se dostává ochrany izraelské policie, která má na Chrámové hoře bezpečnostní pravomoc. Protesty proti přítomnosti osadníků či policie (či proti oběma zároveň) se tak nezřídka zvrhnou v násilí, což bylo podobný mechanismus i u aktuální eskalace. 

K jakým nejvýznamnějším posunům/trendům ve vztazích mezi Palestinci a Izraelem došlo v letech, kdy tomu tématu nebyla v našich i ve světových médiích věnována tak velká pozornost jako dříve? 

Čeho jsem si třeba já naposledy všiml při svých častých návštěvách v oblasti, byla vnitřní polarizace obyvatelstva v Izraeli i Palestině. Dříve jsem si myslel, že náboženské komunity a hnutí budou postupně stále více dominovat zdejší politice. Jenže po deseti letech mohu vidět, že religiózních sice přibylo, ale podobně tak posílil i sekulární tábor. Mezi mladými Izraelci a Palestinci také už v podstatě dospěla generace, která nemá v paměti jiného premiéra než Netanjahua. To způsobuje na straně mladých Palestinců nárůst frustrace a znechucení, v Izraeli pak zase vzestup mládežnického nacionalismu. Je to ostatně možné sledovat například u mladých izraelských vojáků, z nichž se někteří chovají stále brutálněji, přičemž starší a zkušenější izraelští důstojníci mohou nezřídka mít na konflikt střízlivější pohled.    

Jak se otázka palestinské budoucnost debatuje v izraelské politice? Jakou roli hrála v opakující se volebních kampaních minulých let?

Vzhledem k tomu, že značnou část izraelského politického prostoru ovládla v uplynulých dekádách pravice, ultrapravice a náboženské strany, tak jsem zaznamenal ve volebních kampaních vůči Palestincům hlavně negativní vymezování. Dialog a obnovu mírového procesu si dnes přejí jen některé menší strany, které mají navíc malý koaliční potenciál. A některé strany – mj. po letošních volbách důležitá strana „Ješ Atid“ Jaira Lapida – se třeba na konflikt dříve soustředila jen minimálně.  

Jaké jsou dneska názory v izraelské společnosti na řešení palestinského konfliktu - a jak se tohle v minulé dekádě změnilo?

Částečně to kopíruje vývoj politiky směrem k nacionalistické pravici. Jinde – třeba v tel-avivské bublině, jak se někdy říká – mě zase překvapil nezájem reflektovat co se děje o pár kilometrů za hranicemi města. Přitom právě zde byl kdysi tak silný aktivismus usmíření a dialogu. Každý si samozřejmě přeje mír – i osadníci, i Hamás – akorát si ho představuje úplně jinak… Na druhou stranu je ale občanský aktivismus v Izraeli stále viditelný na různých platformách, byť je asi i více fragmentovaný a není o něj takový zájem médií jako v dobách mírového procesu.      

Několik arabských státu přestalo podmiňovat navázání diplomatických vztahů vyřešením palestinské krize. Proč a jaké to mělo dopady přímo mezi Palestinci?

Příčin je více – důležitou roli určitě hraje i Trumpovo období, které postavilo byznysový cynismus na piedestal. Řada arabských lídrů chce dnes hlavně kšeftovat, vytvářet megalomanské projekty a vše ostatní, včetně konfliktů v okolí je zajímá, jen pokud je to pro ně výhodné. Zároveň má ale izraelsko-palestinský konflikt i určité rysy z dob studené války, přičemž masová podpora řady arabských zemí byla tehdy velmi ideologická a také neupřímná: například syrský režim využíval konfliktu a permanentního válečného stavu s Izraelem k pacifikaci vlastních občanů. A pak jsou tu také důsledky arabského jara v podobě nových konfliktů, kdy například jen ten syrský co do počtu obětí za uplynulých deset let několikanásobně převýšil oběti všech izraelsko-arabských válek dohromady... Palestinci z oslabování zájmu o jejich kauzu radost nemají, ale není to v kontextu dění na Blízkém východě asi nic, co by je výrazně překvapovalo.      

Existuje momentálně na obou stranách vůbec nějaká vůle k mírové dohodě? 

Pokud se zeptáte běžných lidí ze střední třídy na obou stranách konfliktu, asi vám odpoví pozitivně. Problém je v politice – což v kontextu Izraele znamená třeba vysoce proporční politický systém, který nezřídka neúměrně posiluje moc a vydírání ze strany některých marginálních formací. Ale určitě roli hraje i zřetelný posun Izraelců k nacionalistické pravici, o kterém jsem už mluvil. A ta má často zájem o osadnické projekty a expanzi území, což mimo jiné také souvisí s velkým byznysem a opěvovanými izraelskými start-upy. Ideologie a náboženství může hrát také roli, ostatně někteří osadníci jsou tvrdí fundamentalisté. Avšak častěji se jedná o pragmatiky a oportunisty, kteří za dlouhodobé podpory pravicově-nacionalistických vlád mají prostě více šancí.     

A mezi Palestinci?

V Palestině je situace zdánlivě jednodušší – jde stále v mnoha ohledech o souboj konkurenčních politických hegemonů – Fatahu a Hamásu. Jenže fatahovských papalášů, co si nakradli v době mírového procesu, i hamásnických islamistů, má už řada Palestinců také plné zuby. Bohužel pokusy o politickou alternativu a kritickou politiku jsou už od dob Arafata a šejcha Jásína dušeny oněmi lokálními giganty v samotném zárodku, takže palestinská politika dlouhodobě stagnuje.     

Izraelský prezident hovořil o protižidovském pogromu, poté co arabští demonstranti v několik izraelských městech vypálili židovské obchody i synagogy. To se zdá být novým fenoménem – proč k téhle explozi došlo? jak se v minulé dekádě změnily vztahy Arabů a Židů v izraelských městech? 

To zase záleží město od města. Momentálně se mluvilo hlavně o městě Lod, kde jsou vleklé problémy sociálního charakteru i dlouhodobá diskriminace arabsko-izraelské minority – pro zajímavost: těm se věnuje třeba i místní arabská hiphopová scéna. V podmínkách vyloučených lokalit zde ale nežije jen množství Arabů, ale také židů. Sociální protesty a nepokoje se tu tak často mohou zvrhnout v politické – a k vzájemné nenávisti pak není vůbec daleko. A ve stínu současného rozjitření konfliktu začalo docházet k násilí podobnému pogromům. To je dost nový fenomén a může to znamenat negativní posun ve vztazích mezi židovskými a arabskými občany Izraele (tedy těmi Araby, kteří mají – na rozdíl od Palestinců – izraelské občanství a představují 21% izraelské společnosti). Ty nebyly v uplynulých desetiletích zdaleka tak napjaté jako vztahy mezi izraelskými židy a obyvateli pásma Gazy, Západního břehu a Jeruzaléma.

Jak nepokoje vypadají?

Dochází k rabování, útokům na synagogy, mešity a hřbitovy, jednotlivci jsou ohrožení lynčujícími gangy… Brutalita ale nevychází jen z arabské strany, ale i z židovské. A není to také zdaleka jen Lod, ale podobné problémy byly hlášeny z řady dalších smíšených židovsko-arabských měst jako je Akko, Haifa, Jaffa, Bat Jam a některých dalších. 

Co víme o zmíněné “druhé straně”, tedy o židovských extremistech? Je to také nový trend či nová sociální vrstva?

Židovský ultrapravicový extremismus je dlouhodobý fenomén, kterým se zabývají nejen izraelští novináři, ale i tajná služba Šin Bet. A v posledním desetiletí se extrémistům zvláště daří. Například v březnových volbách se dostala přímo do parlamentu strana Ocma Jehudit, která je dědicem vůbec největšího rasisty v novodobé izraelské historii – rabína Kahaneho. Řada z příznivců radikální pravice má centrum v Jeruzalémě, ale výraznými ohnisky židovského extrémismu jsou tradičně i některé izraelské osady. V mnoha ohledech se jev podobá radikální pravici v Evropě – jedná se často o velmi mladé lidi a je mezi nimi napojení na fotbalové fanoušky, hlavně pak klubu Bejtar Jeruzalém. Mnohá izraelská média se násilnostem sice věnují, ale židovský extrémismus často zlehčují na úkor arabského.

Která izraelská média máte na mysli? 

Hlavně ta největší typu izraelské státní televize, rádia, komerční televize a některé velké deníky jako Jediot Achronot. A pak tu jsou samozřejmě i tiskoviny typu Haarec či internetové portály +972 Magazine, Ha-Makom/The Hottest Place in Hell, Darkenu, Ha-Okets, The 7th Eye a další jsou známé svou velmi kvalitní a mnohem více nestrannou novinářskou prací. Jenže ty mají omezenější čtenářstvo, navíc často vzdělané. Nižší vrstvy obyvatel tato média prakticky nečtou.

Tázal se Tomáš Lindner, vyšlo v Respektu, 17. 5. 2021

Proč izraelsko-palestinské napětí nepolevuje?

V nedohlednu je řešení letitého izraelsko-palestinského konfliktu. Nedávná vlna nepokojů byla spojena s Chrámovou horou v Jeruzalémě. Jakou roli v konfliktu hraje právě tato hora?

Chrámová hora má obrovský symbolický význam jak pro židy, tak i muslimy, a je reálným středobodem izraelsko-palestinského konfliktu. Ten sice není sám o sobě svým původem náboženský, ale postupem času využívá stále většího množství religiózních symbolů.

Chrámová hora je považována za nejposvátnější místo judaismu a zároveň třetí nejsvětější místo islámu. Nachází se v místech, kde chtěl Abrahám obětovat syna Izáka a kde byla později králem Šalamounem vybudována ústřední židovská svatyně – tzv. První chrám. Ten zničili Babyloňané, avšak po čase byl znovu vybudován jako Druhý chrám (posléze nazývaný Herodův). O několik set let později však i ten zničili Římané. Chrám nebyl od té doby obnoven. Místo, kde původně stál, se začalo označovat jako Chrámová hora a zůstalo pro Židy nadále teologicky nejvýznamnějším místem, byť přímo na ni už nesměli z důvodů nemožnosti provedení patřičné rituální očisty vstupovat. Největší dochovaný fragment Druhého chrámu se nazývá Západní zeď či Zeď nářků. 

O mnoho století později se v duchu abrahámovské tradice stala Chrámová hora posvátná i pro muslimy. Ti totiž věří, že z jejího vrcholku vystoupil prorok Mohamed při tzv. „Noční pouti“ do nebe: Mohameda údajně probudil v Mekce archanděl Gabriel a dovedl ho k okřídlenému oři, na jehož hřbetě se přenesl do Jeruzaléma, kde se na Chrámové hoře spolu s Abrahámem, Mojžíšem, Ježíšem a dalšími proroky pomodlili k Bohu. Následně z téhož místa Mohamed vystoupal po žebříku skrze sedm nebí až do Boží blízkosti. Tato událost pak učinila z Jeruzaléma třetí nejvýznamnější poutní místo muslimů a jednu dobu se dokonce muslimové místo k Mekce modlili k Jeruzalému. Na Chrámové hoře nechali později chalífové vybudovat dvě mešity: známý „Skalní chrám“ se zlatou kopulí, skrývající vrcholek posvátné skály, a v jeho sousedství vizuálně méně nápadnou, avšak podstatně větší mešitu al-Aksá.

Jak je tedy vidět, židovská i muslimská tradice Chrámové hory nejdou proti sobě, ale spíše se navzájem posilují. Však také v průběhu staletí se mezi muslimy, židy, křesťany a dalšími jeruzalémskými komunitami vytvořil status quo navzájem respektující specifický vztah různých náboženství k tomuto místu. Přesto začaly být ve 20. století mnohé svatyně zneužívány k politickým účelům, a jsou tak dnes spíše symbolem konfliktu než smíření. Konkrétně na Chrámové hoře, ale také v Hebronu poblíž hrobky proroka Abraháma i na řadě dalších svatých míst se začali muslimové a židé navzájem zabíjet.

V podobném duchu se nesl i poslední spor o Chrámovou horu z léta 2017, když na ní byli zabiti dva izraelští policisté (mj. oba arabského původu). A následně se Izrael pokusil pozměnit určité aspekty statu quo Chrámové hory. Obojí vytvořilo vysoce výbušný politicko-náboženský koktejl, který mohl přerůst v opravdu vážné násilí. K tomu ale nakonec naštěstí nedošlo. Podobné situace se ale mohou brzy zopakovat.      

Volby řešení nepřinášejí

Současné vztahy Izraelců a Palestinců jsou špatné, byť v historii byly ještě podstatně horší. Izraelsko-palestinská mírová jednání totiž dlouhodobě stagnují. Přitom si řada Palestinců i Izraelců upřímně přeje mír, ale nejsou vzhledem k charakteru izraelského a palestinského politického systému v pozici, aby to mohli nějak výrazně ovlivnit. Izraelci sice mohou ve volbách demokraticky hlasovat pro nějakou „promírovou“ stranu, ale politický systém je nastaven tak, že výrazný vliv na podobu vládní koalice nakonec stejně mají menší strany s vysokým koaličním potenciálem, které jsou v Izraeli „jazýčkem na politických vahách“. A řada z těch malých – a zároveň důležitých – stran o mírová jednání příliš zájem nemá. Dnešní izraelská vláda je takových politických formací plná. 

A v Palestině se volby od roku 2006 raději už vůbec nekonají, protože se ukázalo, že v nich vyhrává Hamás. Palestinská politická scéna je tak dlouhodobě hluboce paralyzovaná, zkorumpovaná, rozštěpená a postrádající dynamiku, která by přivedla k moci nějaké mladší konstruktivnější osobnosti. Palestinskému prezidentovi Mahmúdu Abbásovi, který je obecně světem považován za „nejkonstruktivnějšího palestinského politika“ je dnes 82 let. Není ale vůbec jasné, jestli se rýsuje nějaký jeho nástupce či pozitivní alternativa k němu.  

Další překážky míru

V Izraeli byla před časem celá plejáda politiků, kteří se poměrně upřímně zasazovali o mír s Palestinci. Část jejich generace je dnes už bohužel po smrti a mezi mladšími není nikdo, kdo by je nahradil. V Izraeli tak vládne už dlouho charismatický nacionalistický populista Netanjahu, který nikdy neměl opravdu upřímný zájem o dosažení míru. Dříve se s tím dokonce ani netajil. Když se pak stal v 90. letech poprvé premiérem, musel sice začít mluvit pragmatičtěji, ale jinak se na podstatě jeho přístupu nic zvláštního nezměnilo. A jeho aktuální premiérská období jsou v tomto ohledu svým způsobem ještě horší, neboť někteří politici, které přizval do vlády, jsou ještě radikálnější než on. Řada z nich podporuje budování osad na palestinských územích, což je na izraelské straně dlouhodobě obrovská překážka míru.

A v Palestině donedávna pokračovala dlouhodobá politická paralýza (která byla už výše zčásti vysvětlená). Problémem Palestiny je také dlouhodobý konflikt mezi Západním břehem a pásmem Gazy, přičemž jde de facto o spor mezi sekulárnějším Fatahem, který vládne z Ramalláhu, a radikálně islamistickým Hamásem, jenž dominuje Gaze. Nyní se podařilo po dlouhé době dosáhnout oběma hnutím určitého konsenzu (jenž minimálně na papíře zahrnuje i jistou de-radikalizaci Hamásu), který může dát palestinské politice nový impuls. Přestože současný pokus o zlepšení vztahu mezi palestinskými frakcemi vypadá o něco reálněji než řada neúspěšných dřívějších, je ještě příliš brzo na jeho hodnocení. Dalším faktorem, který může smíření ztížit je fakt, že konflikt mezi palestinskými frakcemi a regiony izraelským politikům v duchu  strategie divide et impera často vyhovoval. 

V Palestině se také v posledních letech vyskytlo velké množství individuálního teroru (za použití nožů a různých jednoduchých zbraní), který je velmi těžko kontrolovatelný. To je současný velký problém na palestinské straně. Pachatelé útoků to často zdůvodňují dlouhodobou frustrací, izraelskou osadnickou politikou atd. Tato logika je ale naprosto kontraproduktivní nejen pro neomluvitelné násilí na nevinných, ale i proto, že terorem mj. poskytuje záminku pro další přitvrzení izraelských opatření, případně i pro další budování osad.      

Pokud jde o případné trvalejší usmíření mezi Izraelci a Palestinci, zde bohužel zřejmě není příliš prostoru pro optimismus (ale rád bych se pletl). Spíše mám za to, že budeme ještě dlouhá léta svědky podobného „zahnívání“ konfliktu, tak jak jsme to viděli třeba v uplynulém desetiletí. Navíc nelze zapomínat na to, že na obou stranách dnes už stoletého sporu vzniklo tolik různých subjektů, které na konfliktu profitují, že i to bude další velká překážka jeho ukončení.

Vyšlo během léta 2017 v Katolickém týdeníku. Aktualizováno.

Hamás 2.0 mírní slovník. Změna kurzu, nebo jen prázdná slova?

Palestinské radikální hnutí Hamás vydalo „update“ své charty z roku 1988. Kdo vývoj Hamásu sleduje, bude zřejmě překvapen řadou nových ustanovení, které přináší. Některé pasáže totiž připomínají manifest nějaké lidskoprávní či feministické organizace.  

Dokument byl vydán v katarském hlavním městě Dauhá, kde sídlí současné exilové vedení organizace v čele s dlouholetým vůdcem Chálidem Mišálem.

Oproti původní chartě totiž už dnešní Hamás nemluví o Palestině v hranicích z roku 1948 (tzn. včetně izraelského území), ale o hranicích palestinských území po roce 1967. Má tedy na mysli Západní břeh a pásmo Gazy, tedy území, na kterých má dle principů mírového procesu z 90. let vzniknout Palestinský stát a které také za Palestinu oficiálně považuje i největší vnitřní politický soupeř Hamásu – hnutí Fatah.

Jedním dechem sice Hamás i v novém textu dodává, že Izrael a sionismus zůstávají jeho úhlavním nepřítelem a principy mírového procesu nadále neuznává, ale v kontextu dlouhodobé neústupnosti Hamásu je i výše uvedené výraznou změnou.

Řetězec politických krizí Hamásu

Útočný tunel Hamásu.

Každý se jistě zeptá, proč se dnešní Hamás snaží působit smířlivěji a je-li je za těmito snahami možné hledat upřímnost? Tu bude pochopitelně možné posoudit až na základě konkrétních kroků, nicméně důvodů chovat se jinak má dnešní Hamás opravdu hodně.

Minimálně od roku 2006 se totiž nachází ve stále se rozšiřujícím řetězci politických krizí: Po roce 2006, kdy Hamás překvapivě vyhrál palestinské volby, se prudce zhoršily jeho vztahy s Fatahem, který se nechtěl vzdát svých politických pozic. Tento konflikt mezi Fatahem (ovládajícím Západní břeh) a Hamásem (silným zvláště v pásmu Gazy) má pak dlouhodobě spíše prohlubující se tendenci. 

Hamásu svitla v roce 2012 naděje na posílení, když se v Egyptě stal na krátký čas prezidentem Mohamed Mursí, který Hamás podporoval. V roce 2013 však přišla studená sprcha maršála Sísího, který Mursího sesadil a uvěznil a se spojenci jeho režimu (kam spadají samozřejmě i zahraniční frakce Muslimského bratrstva jako je Hamás) přerušil kontakty.   

Další velkou komplikací pro Hamás se stalo dění v Sýrii, kde jeho exilové vedení dlouho využívalo damašského azylu pod ochranou Bašára Asada. Jenže Hamás začal v roce 2011 asadovskou kontrarevoluční politiku kritizovat a syrský prezident velmi brzy své hosty vypoklonkoval.

A nelze samozřejmě zapomínat ani na dlouhodobý konfliktní vztah s Izraelem, který Hamás v minulosti často přiživoval a jehož důsledky byly následně pro prosté obyvatele Gazy velmi tvrdé.

Hamás ani v novém dokumentu nezmiňuje nic o uznání legitimity Izraele, přesto v novém textu najdeme alespoň snahu zahladit odkazy na antisemitismus, který v 80. letech Hamás někdy doslova převzal z evropského prostředí. To dobře ukazuje zvláště tato pasáž původní charty z roku 1988:

„Ekonomickými prostředky ovládli Židé svět, nechal vypuknout revoluce (francouzskou, ruskou). Zednáři, rotariáni, Lions club, B ́nai B ́rith atd. jsou zodpovědní za rozklad společnosti...“.

V textu z roku 2017 naopak můžeme najít toto tvrzení:

„Hamás má za to, že je v konfliktu se sionistickým projektem, nikoliv s židy kvůli jejich náboženství. Hamás nebojuje s židy, protože jsou židé, ale s (židovskými) sionisty, kteří okupují Palestinu. Ale jsou to právě sionisté, kteří neustále identifikují židovství a židy s jejich koloniálním projektem 

a jeho ilegální existencí.“

Některé další nové pasáže pak jako kdyby byly vystřižené z manifestu nějaké současné lidskoprávní či feministické organizace:

„Hamás odmítá útlak jakékoliv lidské bytosti nebo podkopávání jeho či jejích práv na nacionalistickém, náboženském či sektářském základě.“ ... 

„Role palestinské ženy je zcela fundamentální pro současnost i v budoucnost, ostatně jako tomu bylo během palestinské historie vždy. Žena má rovněž stěžejní roli v odporu (vůči okupaci), 

osvobození a v budování politického systému.“

Nástup pragmatiků?

Ismáíl Haníja - jedna z nejdůležitějších
osobností současného Hamásu a zároveň
představitel pragmatičtějšího proudu v hnutí. 

V praxi to samozřejmě nemusí znamenat reálný respekt k judaismu ani feministickým hodnotám ze strany Hamásu. V tomto kontextu je třeba mít na paměti, že Hamás nebyl nikdy monolit a že v něm vedle tvrdých fundamentalistů a extrémistů působili i velcí pragmatici. A ti dnes zřejmě získávají v hnutí větší vliv.

Dobře si tak uvědomují, že Hamásu prospěje, pokud se pokusí sejmout otěže antisemitismu a fundamentalismu, které na sebe sám navlékl nejen svými činy, ale i původním textem své Charty z roku 1988. Ovšem daleko důležitější než text na papíru bude, zda Hamás skutečně začne nějak svá tvrzení reflektovat i v reálné politice.

Rovněž stojí za pozornost, že Hamás také v novém dokumentu vůbec nezmiňuje vazbu na egyptské Muslimské bratrstvo, jehož filozofií se inspiroval. To je zřejmě rovněž výraz pragmatismu – Hamás totiž potřebuje nejen klid na izraelské hranici, ale také dobře vycházet s egyptským režimem. A ten je v současnosti veden maršálem Sísím, který byl klíčovou osobou při sesazení prezidenta Mursího.

Přitom Mursího establishment vzešel právě z řad Muslimského bratrstva, od něhož se tak dnešní Hamás snaží spíše distancovat. Ostatně současné Bratrstvo (viz aktuální publikace;) není zdaleka nějakým tajným celosvětovým muslimským spiknutím organizujícím například uprchlickou krizi, jak před časem zmínil Miloš Zeman. Spíš naopak – velmi se odlišuje podle toho, v jaké konkrétní muslimské zemi působí a jeho jednotlivé frakce jsou navzájem už propojené pouze symbolicky, pokud vůbec. Navíc Hamás není zdaleka jedinou jeho odnoží, která se pokusila vydat samostatnou cestou. Nedávno se třeba dědictví Muslimského bratrstva pokusila zbavit i tuniská strana An-Nahda. 

Malá část antisionistických ultraortodoxních židů
sympatizuje s Hamásem už delší dobu. Na snímku
při setkání s Ismáílem Haníjou  (Gaza, 2009)

Hamás má určitě řadu důvodů měnit se a čas brzy ukáže, jak jsou tyto snahy upřímné. Vcelku dle očekávání izraelský premiér Netanjahu nové prohlášení Hamásu odmítl jako „kouřovou clonu“ nad jeho pravými úmysly. Z jeho pohledu je to celkem logické, protože Netanjahu tradičně využívá extrémismu Hamásu nejen k činění drakonických opatření proti Palestincům, ale i k ústupkům vůči vlastní radikální pravici a osadníkům, či k nadbíhání zbrojařským a bezpečnostním lobby. Pokud by se nyní Hamás i v reálu umírnil, Netanjahu by pro svou tradiční politiku mohl začít ztrácet půdu pod nohama. Ta už je ostatně dlouho kluzká ve stínu jeho různých politických skandálů. A pak nelze samozřejmě zapomínat i na nevypočitatelný faktor „velkého bílého otce ve Washingtonu“, který může vnést do izraelsko-palestinských vztahů novou dynamiku.

Vyšlo na iDnes, 3. května 2017  

Izraelci se učili od Britů

Vyšlo v A2, č. 16/2014

Současná vojenská ofenziva izraelské armády v Gaze má zabránit raketovým útokům a oslabit radikální palestinské hnutí Hamás. Není to ale tak, že mu získává další přívržence a sympatizanty?

Hamás byl vždy velmi obratný v propagandě a je schopen přetavit i dílčí úspěchy ve velké vítězství. To je ale obecně výhoda slabších stran v asymetrických konfliktech, kdy jim stačí zasazovat čas od času pár menších ran daleko silnějšímu protivníkovi a zároveň dlouhodobě prokazovat, že ten je není schopen zničit. A Hamás dobře ví, že nemá kapacitu Izrael zlikvidovat, a vlastně ani vážněji ohrozit, ale také ví, jakou mu Izrael dopřává publicitu. Za této situace jsou menší ztráty Izraele ve spojení s umně formulovanou propagandou pro Hamás velkou posilou.

Hodně se spekuluje o tom, že Hamás za posledních sedm let ­ kdy vládl v uzavřeném prostoru Gazy ­ prošel významnou proměnou a že už nejde o stejnou militantní organizaci jako před osmi lety. O jaké změny se má jednat?

Hamás byl především v poslední době v útlumu. Způsobil to jednak pád Mursího režimu a egyptského Muslimského bratrstva po nástupu maršála Sísího. Bratrstvo mělo k Hamásu podstatně blíže, než vojenský establishment v dnešním Egyptě, který naopak Muslimské bratry perzekuuje. Další nedávnou komplikací pro Hamás byl rozchod s dlouhodobým spojencem – Asadovým režimem v Sýrii. Izraelské poukazování na Hamás v souvislosti s únosem tří židovských osadníků – navíc nikoliv jednoznačně prokázaným – které předcházelo dnešním bojům, bylo pro Hamás svým způsobem velkou pomocí a příležitostí jak se opět zvýraznit jako „pilíř palestinského odboje“.  

Fatah s Hamásem vytvořili po sedmi letech rozbrojů společnou palestinskou vládu národní jednoty. Má toto spojenectví podle vás budoucnost?

To je za současné situace velmi obtížné říci. Vztahy Fatahu s Hamásem jsou dlouhodobě velmi konfliktní a konkurenční a palestinské vlády národní jednoty se už mnohokrát rozpadly. Izraelští politici si toho jsou dobře vědomi a posilování rozepří mezi okupovanými komunitami je stará a účinná koloniální praktika „rozděl a panuj“. V té excelovali na Blízkém východě, v Indii i jinde hlavně Britové. Přestože proti Britům řada Izraelců před rokem 1948 bojovala podobnými technikami, jako to činí dnešní palestinští radikálové, zároveň se Izraelci mnoho věcí od Britů naučili. Stavění separačních zdí a plotů, bourání obydlí jako trest, tvrdé výslechy – s tím vším přišli britští „experti na terorismus“, hlavně sir Charles Tegart. Geografické oddělení Gazy a Západního břehu je navíc pro strategii rozděl a panuj přímo ideální. Ani společný osud tak často nedokáže znepřátelené palestinské frakce dát dohromady.

V minulosti se hodně měnily názory izraelských úřadů na organizaci OOP, která byla zprvu považována také za teroristickou organizaci, ale dnes je přitom Fatah hlavním hráčem mírových jednání na palestinské straně. Není na čase se o podobný posun pokusit i v případě militantního Hamásu právě tím, že bude vtažen do případných izraelsko-palestinských mírových jednání?

Osobně si myslím, že ani Fatah ani Hamás Palestincům už příliš dobrého nepřinesou a doufám, že vznikne nějaká jejich konstruktivnější politická alternativa, která je postupně zatlačí do pozadí. Zároveň se však obávám, aby nebyla ještě něco horšího, například formátu ISIS. Izraelský premiér Netanjahu sice tvrdí – a to dokonce do očí generálnímu tajemníkovi OSN – že vlastně Al-Káida, Hamás, ISIS a další jsou prakticky jedno a totéž. Buď nemá dostatek informací, o čemž pochybuji, nebo neříká pravdu. Proti ISIS se může i současný Hamás někdy jevit jako příležitostný střelecký spolek vousatých strýců... To říkám s vědomím toho, že jsem žil v Jeruzalémě v době, kdy tam byly sebevražedné atentáty Hamásu velmi časté, měly daleko více obětí než dnes a kdy mě od výbuchu bomby Hamásu v jídelně na Hebrejské univerzitě, do které jsem právě směřoval, dělily asi tři minuty.

A jak to vypadá s dnešní izraelskou politikou? Můžeme vidět, že se v některých ohledech radikalizuje...

V Izraeli je situace svým způsobem ještě složitější. Tamní politický systém je jedním z nejroztříštěnějších na světě.  Dva dlouhodobé pilíře izraelské politiky jsou na scestí – Strana práce skrz svoji bezbarvost a neschopnost a Likud prostřednictvím své radikalizace, která sice mnoha jeho voličům – nezřídka ruskojazyčného původu – imponuje, avšak svádí Izrael na nebezpečné politické scestí. Rovněž by to chtělo politickou alternativu, ale ukazuje se, že formace typu Kadima jsou dočasným a značně nedotaženým záchvěvem.

Postoj vlády Spojených států amerických k nové palestinské vládě je zatím spíše zdrženlivý, ale nikoliv odmítavý. Současně ale Obama i Kerry otevřeně podpořili vojenskou intervenci v Gaze. Co to vypovídá o vztahu USA k Hamásu?

Spojené státy jsou dlouhodobou obětí svojí vlastní politiky mnohonásobných standardů, kterou na Blízkém východě uplatňovaly po dekády. Obama i Kerry jsou oba dva vysoce inteligentní politici, kterým musí být jasné, že jim jejich spojenci na Blízkém východě už mnohokrát přerostli přes hlavu. Přesto si mohou myslet „A“ a ve skutečnosti musí s ohledem na své voliče a nátlakové skupiny často říkat spíše „B“.

Řešení izraelsko palestinského konfliktu je často spatřováno ve stažení Izraelců ze Západního břehu Jordánu a z Gazy, v následném vytvoření Palestinského státu a dosažení kompromisu v otázce Jeruzaléma. Souhlasíte s podobným tvrzením nebo vás napadá ještě jiná možnost?

Je zde dnes už takřka utopická možnost společného židovsko-arabského státu, případně o něco reálnější formy federace či kantonální konfederace. Je tu ale problém neustálého posilování nacionalismu na obou stranách, který je založen do značné míry na nepřátelství vůči druhé straně. Současné konflikty toto jen posilují. Stačí sledovat dnešní nesnášenlivost v Palestině i v Izraeli. Pokud by se lidé na Blízkém východě byli schopni posunout v politickém uvažování od nacionalismu 19. století do integrační fáze, bylo by to jen dobře. Je ale velký problém, že některé blízkovýchodní společnosti se nedostaly dokonce ještě ani od kmenového chápání politiky k nacionalismu. Podobný problém byl ostatně i na Balkáně. Lidé na Blízkém východě si zkrátka neodžili řadu historických zkušeností, které mají země Západu za sebou. Ale i tak si někdy optimisticky říkám: Podívejme se na Evropu 30. a 40. let a na současnost. Přes všechny neduhy integrace můžeme vidět obrovský pozitivní rozdíl.  Proč by jednou do podobné fáze nemohl dospět Blízký východ? Musí si však projít a vytrpět určité události, které ho mohou posunout vpřed. To samozřejmě platí i pro dnešní Izraelce a Palestince.

(původní verze před mírnou redakční úpravou)
Tázal se L. Rychetský