Rabíni ve sporu o Izrael (recenze z časopisu A2)

Tematicky jedinečná publikace Rabíni naší doby ukazuje, že život i učení nejvýznamnějších rabínů 20. století nelze vysvětlit bez reflexe jejich vztahu ke státu Izrael.

Marek Čejka, Roman Kořan: Rabíni naší doby. Barrister & Principal, Praha 2010, 301 stran.

V České republice vyšlo několik publikací, jež se týkaly rabínských osobností minulosti. Z většiny šlo ale o chasidské cadiky (spravedlivé). Místo odborně pojatého textu se navíc takřka vždy jednalo o specifický prozaický styl převyprávěných legend, líčící život a zázraky představitelů prvních chasidských dynastií, které působily v době po smrti zakladatele hnutí Bešta (Baal Šem Tov, Pán Božího Jména). Pomyslného vrcholu v takovém psaní dosáhl Jiří Langer (svého času sám chasida hlásící se k učení rebeho z Belzu) v knize Devět bran. Co se týče nechasidských (ultra)ortodoxních Židů (které lze z hlediska tradičního judaismu považovat za původnější), musíme se odkazovat k občasným medailonkům z různých historických knih zabývajících se převážně dějinami Židů na československém území nebo z publikací týkajících se pražského Maharala (jehož chasidé, kteří v Čechách nikdy nezapustili kořeny, považují za svého předchůdce).

Hlavní proudy i extrémy

Přiblížit nejvýznamnější rabíny takřka všech ritů i odnoží judaismu zhruba posledních sta let se úspěšně daří knize Rabíni naší doby od Marka Čejky a Romana Kořana. Spojení jednoho z nejproduktivnějších znalců dění na Blízkém východě mladší generace s judaistou je pro knihu výtečnou a snad i jedinou možnou volbou. Autorům zřejmě nešlo o hlubší analytické posouzení vývoje judaismu ani rabínské pozice v moderních dějinách. Snaží se spíše o jakousi prezentaci nejrůznějších podob judaismu ve 20. století skrze osoby rabínů (někdy i jejich manželek rebecin), které nevybírají podle jasně daného schématu, ale se snahou reflektovat jak hlavní proudy židovského náboženství, tak jeho extrémy.
I když samozřejmě většina rabínů zmíněných v knize pochází z prostředí chasidských i litvackých ultraortodoxních charedim („třesoucí se“ před Bohem) a ortodoxních sefardských komunit, znalost halachy není nutnou podmínkou pro výběr prezentovaných osobností. Menší zastoupení reformních a konzervativních rabínů je zcela pochopitelné, neboť ti se svým vlažnějším přístupem k tradiční výuce v ješivách zpravidla nedosahují ani zdaleka teologických kvalit (ultra)ortodoxních rabínů (i zde se samozřejmě najdou výjimky, třeba v knize zmíněný Abraham Jehošua Heschel, jenž ovšem sám studoval na ortodoxní ješivě). Značná rozdílnost i v rámci zdánlivě jednotných proudů judaismu pak z knihy vyplývá sama a nemusí být nějak přehnaně dokazována.
Příkladem může být třeba tak odlišné pojetí chasidismu, jaké lze spatřovat u braslavských chasidů a lubavičských chasidů z hnutí Chabad, které má své misijní centrum už i v Praze. Někteří braslavští (tzv. mrtví) chasidé už ultraortodoxní charedim připomínají jen svým oblečením, ale jinak se věnují poněkud kuriózní misijní činnosti v rámci svérázných technoparties, jež si mnohdy ve své podobě i druhu muziky nezadají s freeparties v Evropě. Lubavičští chasidé jsou sice také známí svou, mnohdy poměrně nevybíravou misijní činností, ale jinak pevně vězí v klasické chasidské tradici, již obohacují důrazem na rozum, výuku náboženství a zakládání nových ješiv. Poněkud pochybnou slávu v rámci judaismu získali někteří následovníci posledního lubavičského cadika Menachema Mendela Schneersona (1902–1994), když ho ještě za jeho života (částečně ochrnutého a neschopného mluvit) vyhlásili za Mesiáše. Sám jistě velmi vzdělaný a charismatický rabín své mesiášství několikrát ostře odmítl, ale ke konci života se zdá, že snad kvůli postupující chorobě této vidině svých žáků podlehl.
Zcela odlišné pojetí lze vysledovat i v případě osadnického náboženského hnutí (Guš Emunim, Blok věrných). V jeho řadách lze nalézt tak rozdílné osoby, jako je agresivní až fašizující rabi Moše Levinger, jenž se neštítí v rámci boje o biblický Izrael používat taková hesla jako „Arabové do plynu“, ale i Menachem Froman, jenž dnes přes svůj radikálně náboženský sionismus patří mezi největší mírotvůrce v izraelské společnosti.

Méně halachy, více (anti)sionismu

Na první pohled je zřejmé, že knize Rabíni naší doby dominuje politika, a to hlavně v souvislosti se sionismem a postojem nejrůznějších rabínů ke státu Izrael před jeho vznikem i po něm. Judaista bude možná trochu zklamán, když zjistí, že vlastní publikační činnosti rabínů a jejich komentářům a halachickým rozhodnutím není věnováno příliš prostoru, i když význačná díla jsou (pokud existují) vždy krátce zmíněna. Výtka to ale není zcela spravedlivá, neboť se jasně ukazuje, že podoby současného židovství jsou s postojem k sionismu svázány vlastně beze zbytku. Nakonec i ti ultraortodoxní Židé, kteří zpočátku do Izraele odmítali i jen vkročit, byli nuceni své postoje částečně revidovat a nezřídka skončili u zakládání náboženských (politických) stran (Agudat Jisrael, Šas). Navíc právě existence státu Izrael před příchodem Mesiáše je výsostně halachickou otázkou, kterou v knize, i když poněkud v rychlosti, autoři dobře vysvětlili.
Mohlo by se tedy zdát, že zatímco v minulosti se spory mezi židovskými náboženskými autoritami vedly třeba o haskalu (židovské osvícenství), nebo mezi chasidy a mitnagdim („odpůrci“ chasidismu), dnes je těžištěm většiny hlavních sporů Izrael a jeho politika. Rozpory lze přitom nalézt i uvnitř jednotlivých proudů. Asi to odpovídá době i situaci státu, jenž se cítí být od svého vzniku takřka v permanentním ohrožení.
Autoři publikace se snaží v samotném závěru obraz značně roztříštěné podoby judaismu slepit pomocí poněkud patetického důrazu na skutečnost, že judaismus byl vždy především jednou nekončící diskusí o významu Tóry a jejího hlavního komentáře v podobě Mišny. Spor k němu tedy jaksi patří. Jistě mají pravdu, o čemž svědčí neuvěřitelná bohatost rabínské literatury, ale jistě lze také říci, že světský stát Izrael judaismus v mnohém spojil a v mnohém spíše tvrdě rozdělil.

Islamofobie, antisemitismus, antiarabismus - pokus o definici a jak spolu tyto tři pojmy souvisejí

Termín „islamofobie“ je relativně nový pojem, který můžeme ve zcela základních rysech charakterizovat jako předsudky, obavy, případně i nenávist k islámu a muslimům. V praxi může být doprovázen projevy diskriminace, netolerance či rasismu. Termín je sice staršího data než 11. září 2001, ale rozšířil se hlavně po těchto velkých teroristických útocích. Zničení newyorské WTC vyvolalo vzápětí mezi částí obyvatel Západu paniku z islámu jako „militantního a terorismus podporujícího náboženství“ a vedlo v některých případech ke kolektivnímu odsuzování islámu a muslimů. Například v Evropě ale není terorismus jedinou hlavní příčinou islamofobie. Mnoho evropských politiků (a nejde zdaleka jen o populisty a radikální nacionalisty) mluví o narůstajícím muslimském přistěhovalectví do Evropy, které zanedlouho zásadním způsobem promění její tvář. Tito představitelé rovněž velmi často kolektivně odsuzují muslimy, volají po zpřísnění přistěhovaleckých politik evropských zemí a rozehrávají mezi svými sympatizanty nacionalistické a xenofobní vášně.

Muslimové na Západě a islamofobie

Evropští muslimové jsou hlavně přistěhovalci, avšak v některých regionech Evropy se můžeme setkat s historickým muslimským osídlením – muslimové tvoří většinu např. v Bosně, Albánii a Kosovu (najdeme je ale i v Bulharsku, Makedonii, Srbsku, Polsku a jinde). Velké muslimské přistěhovalecké vlny přišly do Evropy po 1. a hlavně po 2. světové válce, kdy bylo potřeba obnovit válkou zničené země a ekonomiky. Do Německa, Francie, Británie i jiných zemí bylo pozváno mnoho gastarbeiterů z muslimských zemí, u kterých se předpokládalo, že se později vrátí (nezřídka šlo i o muslimské vojáky, kteří zůstali v Evropě – ve spojeneckých armádách bojovaly v obou konfliktech desetitisíce muslimů). Mnozí z poválečných přistěhovalců pocházeli z bývalých francouzských a britských kolonií (Alžírsko, Maroko, Pákistán, Indie), případně z Turecka, tradičního německého spojence. Řada gastarbeiterů nakonec zapustila v Evropě kořeny a mnozí pozvali do Evropy i své rodiny. Jejich integrací se však evropské země zpočátku příliš nezabývaly, mj. proto, že problémů bylo relativně málo. Potíže, hlavně sociálního rázu, se objevily až u dalších přistěhovaleckých generací. Potomci přistěhovalců se dnes často cítí již příliš vzdáleni od své původní kultury, zároveň si však nevytvořili pouto, případně nebyli zcela přijati do společnosti evropské země, ve které žijí. Jsou tak vykořenění a dostávají se do různých sociálních problémů, ze kterých hledají únikové cesty. Jednou z nich je návrat k islámu, někdy i v jeho radikální podobě (islámští fundamentalisté často lákají své příznivce na různé sociální programy). Napětí v řadách přistěhovalců (kteří zdaleka nejsou jen muslimové) vyvřelo v posledních desetiletích různými sociálními problémy, nezřídka demonstracemi, výtržnictvím a násilnostmi. Vzhledem k tomu, že ve stejné době došlo ve světě ke zvýšení aktivit islamistických radikálů, řada lidí, včetně nejvyšších politiků, tyto problémy automaticky spojila s islámem a islamofobní tendence v Evropě posílily.

Co je a co není islamofobie

Samotný pojem islamofobie je nejčastěji používán v souvislosti se západní společností, v reálu však není omezen pouze na Západ. Na islamofobii můžeme totiž narazit prakticky všude kde lze najít výrazné muslimské menšinové komunity. Islamofobie se tak vyskytuje např. v Indii (kde také posiluje konflikt s Pákistánem), v Izraeli, kde je propojena s arabofobií (k tomuto pojmu viz níže), na Balkáně (hlavně v souvislosti s Bosnou a Albánci osídlenými územími), v Číně (kde může sloužit jako záminka k potlačování národnostních menšin – hlavně Ujgurů), v některých zemích rovníkové Afriky i jinde. Islamofobie existuje také ve nemuslimských státech, hlavně enklávách, které jsou do značné míry obklopeny muslimskými zeměmi (např. na Filipínách, v kavkazských nemuslimských zemích, Etiopii ad.).
Je rozdíl mezi islamofobií jako systematickým odsuzováním či podezřívavostí ke všemu, co souvisí s islámem na straně jedné a oprávněným strachem z některých muslimů, případně muslimských skupin na straně druhé.
Je skutečně pravda, že zvláště ve druhé polovině 20. a na začátku 21. století byli mnozí z aktérů světového terorismu muslimové a že v dnešním muslimském světě existuje a úspěšně se rozvíjí řada fundamentalistických islámských hnutí. Jejich role je však ve světových médiích často neúměrně přeceňována (ať už vědomě či nevědomě), přičemž zaniká fakt, že naprostá většina světových muslimů terorismus neschvaluje, ani příslušníky žádných fundamentalistických skupin není.
Pojmu islamofobie bývá někdy i účelově využíváno při oprávněné kritice některých osob či skupin spojených s islámem. Velice kontroverzní byla například nedávná aféra kolem karikatur proroka Mohammeda, která vyvolala mezi mnoha muslimy po světě nepřiměřené rozhořčení a kolektivní obviňování Západu a západních politiků z islamofobie.

Pokračování na stránkách Evropské město, pro které jsem tento text před časem napsal.

Před 20. lety byl zastřelen rabín Kahane

Před dvaceti lety zemřel násilnou smrtí nejradikálnější politik v novodobé izraelské historii a jeden z nejradikálnějších rabínů v historii židovské. Kahaneho potkala podobná smrt, jako Jicchaka Rabina – Kahaneho politický protipól – jehož patnácté výročí zastřelení bylo před pár týdny.

Kahane, Meir David (1932–1990) založil v r. 1968 v USA organizaci, která se jmenovala Židovská obranná liga. V r. 1971 imigroval do Izraele, kde vytvořil její pobočku, kterou přejmenoval na Kach (hebrejsky "Tak"). Ta na sebe již ve svých počátcích v Izraeli upozornila četnými rasistickými výpady proti černým Židům pocházejícím z Afriky. V r. 1974 se Kahane stal velmi známým jako zastánce teorie nazvané „TNT“ - Teror proti teroru. V r. 1980 byl Kahane uvězněn na šest měsíců za provokace na jeruzalémské Chrámové hoře. V r. 1984 se strana Kach dostala do parlamentu, avšak v dalších volbách v r. 1988 už po změně izraelských zákonů její kandidatura neprošla. V listopadu 1991 byl Meir Kahane zavražděn v New Jersey, když agitoval mezi americkými Židy. Vrahem byl radikální islamista Sajjíd Nosair. Radikálové a sympatizanti strany Kach jako Baruch Goldstein a Jigal Amir byli velmi inspirováni Kahaneho myšlenkami. Dnes je strana Kach na seznamu teroristických organizací v USA i EU.

Záběry z amerického výcvikového střediska Kahaneho stoupenců (90. léta):

Moudří muži v černém

Další malá recenze na Rabíny, tentokrát v Lihovkách

Moudří muži v černém
4. prosince 2010

LITERATURA

Rabín není židovskou obdobou kněze, duchovního ani pastora. Není prostředníkem mezi bohem a člověkem, jako u katolíků, ani duchovním soudcem jako u protestantů. Jako píše Leo Rosten v knize Jidiš pro radost, rabín je prostě - rabín. Jeho postavení mu tradičně neposkytuje žádnou moc ani hierarchický status. Rabínova autorita tak spočívá pouze v jeho učenosti, charakteru a v jeho osobních vlastnostech. Přesto jsou židovské dějiny plné pozoruhodných osobností. Nejnovější kniha předního českého odborníka na Blízký východ Marka Čejky a kabalisty a překladatele hebrejských textů Romana Kořána Rabíni naší doby přináší výčet nejvýznamnějších autorit judaismu 20. století a současnosti. Někteří z dvaapadesáti rabínů, jejichž portréty v knize najdeme, byli významní svým teologickým dopadem na židovství (jako rabi Teitelbaum či Chafec Chajim).
Další svou politickou činností - jako rabi Kook, Ovadja Josef či rabi Lau. Najdeme zde i medailonek známého extremisty Meira Kahaneho, zakladatele Židovské obranné ligy, zavražděného právě před 20 lety.

Jan Nevyhoštěný

Minirecenze na Rabíny v Kavárně MFDnes

JUDAISMUS

Marek Čejka, Roman Kořan

Rabíni naší doby

Soubor několika desítek portrétů důležitých rabínů jak minulého století, tak současnosti; autoři, oba třicátníci, se zaměřili zejména na rabíny působící v Izraeli (do roku 1948 v Palestině) a ve Spojených státech. Nechybí rejstřík, slovníček pojmů a odkazy na literaturu vhodnou pro další studium.

Barrister & Principal, Brno 2010, 304 stran, cena 265 korun.

MFDnes - příloha Kavárna, 27. 11. 2010

Facebook prozradil Izraelky, které nechtěly na vojnu

Moderní technologie přispívají dnes ke značně neobvyklým odhalením, že se člověk občas rozvzpomene i na pana Orwella. Rozvědka izraelské armády tak například využila facebooku k odhalení žen, které se chtěly vyhnout vojenské službě, která je v izraelské armádě povinná i pro židovské ženy. Zbožné ženy a muži (studenti ješiv) mají totiž výjimku z povinné služby v izraelské armádě (z toho důvodu kolem 35% izraelských Židovek do armády nenastupuje). Rozvědka sledovalana facebooku profily žen, které podezřívala z obcházení vojenské služby. Sledovala například, jestli nejsou na sociální síti aktivní o šabatu. Jiné ženy se zase prozradily, že uploadovaly na facebook fotografie, kde byly oblečeny ne právě podle ortodoxních židovských zvyklostí. Jiná žena pózovala s jídelníčkem v nekošer restauraci.

Facebook se v poslední době už několikrát dostal do médií v souvislosti s Izraelskou armádou. Viz například případ, kdy izraelský voják vyhlásil na svém profilu razii proti Palestincům (načež musela být odvolána), respektive v souvislosti s případem uploadováním fotografií z vojenských akcí v Palestině

Šádí Shanaah o aktuálních izraelsko-amerických vztazích

USA uplácí Izrael, aby dodržoval mezinárodní právo: V sobotu seznámil izraelský premiér Benjamin Netanyahu svůj kabinet s následující nabídkou Spojených států amerických. Výměnou za tříměsíční zastavení stavebních prací na židovských osadách na Západním břehu nabízí Američané dvacet bojových letounů F-35 v hodnotě tří miliard dolarů. Plus, Izrael může během těchto měsíců neomezeně stavět ve východním Jeruzalému. Plus, po vypršení tří měsíčního stop-stavu již nebudou Američané po Izraelcích žádat další zastavení výstavby. Plus, USA uzavřou s Izraelem zvláštní bezpečnostní smlouvu. Více na Šádího blogu.

Výsledky soutěže o Rabíny

Díky za řadu odpovědí v rabínské poznávačce! Byli jsme s Romanem Kořanem překvapeni, kolik z nich obsahovalo tolik správných jmen rabínských autorit. Nemáme samozřejmě tušení kdo kolik rabínů znal už z dřívějška, ale pokud vás soutěž přiměla nažhavit knihy a google, tak nás to (a snad i samotné rabíny:) velice těší!

Vítězem je nakonec Petr, který se ozval e-mailem. Z 36 možných správných odpovědí uvedl 31. To je výborná znalost! Ale podobně to platí i pro další soutěžící:

2. Ján K. - 29
3. Sivan - 25
4. - 5. Kateřina, Tomáš N. - 23
6. - 8. Pavel, Tomáš R., Jan S. - 22
9. - 10. Ummar, Martin - 21
11. Radka - 20
12. Iva - 18
13. Voloďa - 15
14. Hana - 9
15. Veronika - 3

Vítězi Petře, pošli mi prosím poštovní adresu, kniha Ti bude poslána. Ostatní si mohou knihu u mne alespoň objednat se slevou větší než u dobrých knihkupců!

Zakaria o nebezpečí islamizace a Eurábii

Citát z kapitoly "Islámská hrozba" z knihy Postamerický svět od Fareeda Zakarii (vydala Academia, 2010, str. 22-23) dává zajímavou odpověď v souvislosti s rošiřováním různých "vědecky podložených informací" na téma hrozba islamizace Evropy, zavádění šaríje na Západě apod. Například u nás jsou šířeny jak různými servery, tak třeba i prostřednictvím rádobyvědeckých powerpointových prezentací rozesílaných po internetu.

Po 11. září se stal Západ – a zejména Spojené státy – živnou půdou pro paniku a strach. Odborníci upouštějí od seriózního zkoumání dat a vyvozují závěry z každého podezřelého jevu. Mnoho konzervativních komentátorů se vyjadřovalo k hrozbě islamizace Evropy (aby jejich zprávy vyzněly ještě znepokojivěji, hovořili o ní jako o Eurábii). Nejpřesnější odhady, založené na údajích amerických zpravodajských služeb, naproti tomu naznačují, že muslimové, v současnosti tvoří kolem 3 % evropského obyvatelstva a do roku 2025 se jejich počet zvýší na 5-8 %; poté se pravděpodobně ustálí na tomto čísle. „Hlídači" současného stavu zaznamenávali nápady každého pomateného imáma, probírali se archívy, aby nalezli nějakou zmínku o blížícím se konci našich dnů, nahrávali a rozšiřovali pozdní noční televizní úvahy každého potřeštěnce, který oslavoval mučednictví. Zuřivě reagovali na to, když somálský taxikář odmítl naložit do svého auta zavazadlo s alkoholem, a interpretovali to jako „začátek uplatňování šaríi na Západě". Tyto příhody ovšem nevystihují základní směřování muslimského světa, jenž se rovněž nachází ve stadiu modernizace, ačkoli mnohem pomalejší, než je tomu jinde. Také zde se objevují lidé, kteří se snaží postavit proti modernizačním tendencím. Zpátečníci v muslimských zemích jsou početnější a extrémnější než v jiných kulturách – jejich svět má svá specifika. Zůstávají ale nepatrnou menšinou ve světě muslimů, čítajícím více než jednu miliardu lidí. Opomíjení složitého kontextu, v němž jsou pronášeny jejich pseudonáboženské výroky, například vnitřního boje o moc mezi duchovními a laiky v Íránu, vede k hrozivým, nicméně často velmi absurdním prognózám; Bernard Lewis byl například přesvědčeno tom, že íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád plánoval v islámském kalendáři vyznačit datum (22. srpna 2006) vhodné pro „konec světa".
Ideologičtí dozorci strávili značný čas prohlížením dokumentů o svaté válce, kvůli čemuž ztratili povědomí o současné muslimské společnosti. Kdyby měli jistý nadhled, mohli by si povšimnout nespokojenosti muslimů s fundamentalisty, touhy po modernitě (samozřejmě při vědomí důstojnosti a s hrdostí na vlastní kulturu) a hledání praktických řešení – nikoli masového vyhledávání nesmrtelnosti prostřednictvím mučednické smrti. Miliony muslimských turistů nenavštěvují na svých cestách íránské semináře, ale vzrušující Dubaj. Menšina muslimů, podporujících svatou válku, skutečně existuje, ale působí ve společnostech, kde jsou takové aktivity stále méně populární a důležité.

Soutěž o Rabíny naší doby

Pravidla jsou prostá: Kdo do příštího pondělí (15. 11. poledne) pozná nejvíce rabínů z právě vycházející knížky Rabíni naší doby (z dílny Čejka, M. a Kořan, R., vydává Barrister a Principal, Brno) a pošle mi je zprávou na facebook nebo na email, vyhrává výtisk knížky.

Ti kdo nemají facebook, se na rabíny mohou podívat tady:
http://www.facebook.com/album.php?aid=2099314&id=1343866583&l=afad2e45a3

Můj e-mail je: chunky1805@yahoo.com, do předmětu dejte RABINI

Patnáct let od smrti Jicchaka Rabina

1. 3. 1922 - 4. 11. 1995

Není třeba znát nijak podrobně vývoj blízkovýchodní politiky a konfliktů, aby bylo zřejmé, jak velká ztráta to bylo pro Izrael a vlastně i pro celý Blízký východ.

Ariel Šaron se vrátil do veřejného života!

...alespoň tedy v izraelské galerii v Tel-Avivu. Izraelský umělec Noam Braslavsky vytvořil jeho sochu v životní velikosti - v pyžamu ležící v posteli - (viz článek a video na stránkách BBC a iDnes) a rozvířil tak diskusi o bývalém premiérovi, který se neprobral z komatu do kterého upadl v roce 2006, avšak je oficiálně stále považován za živého. Z lékařského hlediska je nepravděpodobné, že by se Šaron po tak dlouhé době z komatu probral k alespoň částečně plnohodnotnému životu. Jsou však zaznamenány případy, kdy byl pacient schopen procitnout z komatu i po mnoha letech (viz např. tento článek).

"Král Izraele a Král popu"

Sex, islám a rokenrol

O popkultuře v arabském světě viz článek Ondřeje Formánka na Lidovkách.
K podobnému tématu viz také knížka od Marka Levine: Heavy Metal Islam (viz také tyto stránky)

+ nezkrácená verze rozhovoru pro článek:

Jak se dívají obyvatelé muslimských arabských zemí a obyvatelé Íránu na západní popkulturu? Mají z ní strach, jako z něčeho cizorodého, co odplaví kulturu a hodnoty, které považují za "své" a "tradiční"? Mají k ní odpor jako k důkazu o zkaženosti Západu? (vyzývavost a polonahota ve videoklipech, sexuální scény ve filmech, fascinace násilím a symboly zla v hororech, v Tarantinovi, v heavy metalu, rocková oslava alkoholu a drog) Nebo po ní touží, jako my v době východního bloku a konzumují podobně jako my, jakmile k tomu mají dost svobody?

Řada aspektů západní popkultury obyvatele (hlavně mladé) blízkovýchodních zemí určitě přitahuje. Inspiraci západní popkulturou i její oblibu můžeme najít na Blízkém východě prakticky všude – ale v různé podobě a v různém rozsahu projevů. Na jedné straně máme blízkovýchodní země, kde je velmi silný vliv Západu, jako je třeba Libanon, Turecko a spadá sem i Izrael (kde žijí jak židovská většina, tak i výrazná arabská menšina). Pak jsou země kde hraje vedle sekularismu velmi důležitou roli i náboženství (Sýrie, Egypt, Maroko, Irák, Emiráty) až po země velmi konzervativní (Jemen, Saúdská Arábie). Celé je to ale dost složitá otázka, na jejíž zodpovězení by bylo potřeba na větším prostoru zhodnotit jak vlastně Západ a modernita ovlivnily myšlení a vkus lidí na Blízkém východě.

Je západní protestní popkultura (punk, heavy metal, hip hop, graffiti...) rozšířenou formou zábavy a protestu mezi mládeží v muslimských arabských zemích nebo je to jen okrajový jev?

Opět – záleží na tom, kde na Blízkém východě jste. V Libanonu, Izraeli, ale třeba i Palestině najdete nejen přejímání oblíbených „nejpopovějších“ a „nejsladších“ vzorů a interpretů ze Západu typu Ricky Martin, Michael Jackson, Shakira atd., ale i více či méně rozvinutou nezávislou scénu. Mezi některými mladými Araby je velmi populární hiphop – třeba jako vyjádření protestu, např. s okupací (a v Izraeli a Libanonu narazíte třeba i na punk). V jiných blízkovýchodních zemích budete protestní popkulturu tak jak ji známe na Západě hledat daleko obtížněji. Mnoha mladým Arabům a muslimům fenomény jako punk, gothic, electro atd. zkrátka nic neříkají podobně jako mnoha lidem v Evropě neříkají nic kulturní kořeny Arabů. Ale jsou samozřejmě výjimky.

Přetváří si a adaptuje muslimský arabský svět popkulturní vlivy ve větší míře ke svému obrazu, nebo se spíš snaží přejímat a/nebo kopírovat?

Určitě se rádi inspirují zmiňovanými „sladkými“ západními kapelami a interprety. Stačí se podívat na pár nejpopulárnějších arabských klipů a uvidíte svalnaté mladíky v bílých tričkách a lepé děvy (i když mírně zahalenější než v západních klipech). „Arabské“ The Clash, Depeche Mode nebo Oasis však budete hledat velmi obtížně. Je zřejmě možné zobecnit, že to co se na Blízkém východě ze západní pop-kultury v masovém měřítku přejímá je spíš ta její komerčnější a kýčovitější část. To ovlivnilo i místní kulturu, nezřídka negativně – jako příklad lze uvést, že řada blízkovýchodních populárních hudebníků dnes třeba používá místo tradičních živých rytmů kýčovité elektronické aranžmá.

Domníváte se, že západní popkultura by mohla mít výraznější vliv na sblížení západní společnosti a muslimského arabského světa?

Svým způsobem možná ano, ale bude to spíš spojnice v rovině společné obliby těch nejkomerčnějších oblastí západního středního proudu mezi lidmi a Západě a na Blízkém východě. Nezávislá západní scéna je vzhledem ke svému charakteru a kořenům lidem na Blízkém východě (až na výjimky) příliš vzdálená a nesrozumitelná. Ale tomu se nelze divit. Vždyť ani většina lidí na Západě nezávislou hudbu a kulturu nevyznává a přitom ji může pochopit mnohem snáz než obyvatelé Blízkého východu.

(M. Č. se ptal Ondřej Formánek)

Rabíni naší doby

Kniha obsahuje několik desítek portrétů významných rabínských autorit, a to jak mladší generace rabínů, kteří jsou činní přímo v naší době, tak i těch, kteří působili hlavně ve dvacátém století a kteří se výrazně podepsali na podobě současného judaismu (namátkou: rabín Šach, rabín Kook, Karol Sidon, Ovadja Josef, rabi Schneersohn, Amram Blau, Moše Levinger, Chazon Iš,...). Publikace se zaměřuje především na centra současného židovského myšlení, jako jsou Izrael a Spojené státy americké, z hlediska moderní židovské historie se však snaží neopomíjet ani další důležitá centra judaismu, jako byla především předválečná Evropa.

Rozsah - 304 stran. Vydavatel Barrister and Principal, 2010, Cena: 99,-
Foto na obálce - Karel Cudlín.

Korán v Los Angeles

Dobrý příklad, jak může být náboženství užitečné nejen svým věřícím, ale všem - aneb Tomáš Lindner píše v Respektu o muslimské klinice v Los Angeles, kterou jsme navštívili při naší nedávné studijní cestě po USA:

98 procent ze tří tisíc pacientů žilo pod hranicí chudoby, 96 procent jich příslušelo k etnickým menšinám (především k hispáncům), 67 procent nemělo zdravotní pojištění. Tak vypadají loňské statistiky první muslimské kliniky ve Spojených státech. Na chudém jihu Los Angeles vznikla v roce 1996 z iniciativy sedmi studentů Kalifornské univerzity a poskytuje bezplatnou zdravotní péči lidem, kteří si tu placenou nemohou dovolit. Je dobré o ní vědět zvláště poté, co zářijovému zpravodajství o muslimech v USA dominovali fundamentalistický pastor a spory o mešitu v centru New Yorku. Zdravotní středisko Umma na jihu L.A. totiž život a integraci muslimů v USA vystihuje mnohem lépe než konflikty minulých týdnů. Dále viz zde.

O aktuální situaci muslimů v Americe viz také článek z Hospodářských novin

Islam in the USA (photoalbum)

Pictures are here. The photos were taken during journey through USA in summer 2010. Including photos of so called "Ground Zero Mosque".

Czech mates - Visitors discuss Muslim struggles in US, Europe

...aneb jak jsme pronikli do americké tlače:)

Article here - Článek zděs

Alláh na Ground Zero

V New Yorku proběhly protesty proti plánu postavit mešitu na místě, kde stála slavná Dvojčata. Ve skutečnosti ale nemá jít ani o mešitu, ani o Ground Zero. Je horký zářijový den a ve Washingtonu se v Bílém domě setkávají pod záštitou prezidenta Obamy izraelský premiér Netanjahu a palestinský prezident Abbás. Mají se pokusit o znovuoživení izraelskopalestinských mírových jednání. Před Bílým domem se při této příležitosti sešla podivná směsice demonstrantů: Kromě protestu koptských křesťanů, kteří demonstrují proti prezidentu Mubarakovi a vyzývají Baracka Obamu, aby byl více důrazný vůči svému egyptskému spojenci, jsou zde přítomni také skalní stoupenci Izraele, kteří volají po Obamově odvolání. Jsou tu ale i odpůrci izraelského jaderného programu, kteří mávají izraelskou vlajkou přemalovanou svastikou. Je až symbolické, že demonstrantka, která drží ceduli s nápisem „Svobodu Palestincům, bezpečnost Izraeli“ nezajímá prakticky nikoho. Pokračování na Lidovkách

Chronologie izraelských dějin konečně na světě

Po zpoždění konečně vyšla další bichle, tentokrát chronologie izraelských dějin v datech. Měla by doplnit knihy předešlé, hlavně "Izrael a Palestinu" - ta komentuje vývoj v širším kontextu a v kapitolách, zatímco nová kniha, u které mi šlo o to, aby nebyla nějakým jejím re-makem, je koncipována dost odlišně: nabídne nejen věcný přehled hlavních dat a mezníků, ale celou řadu různých zajímavých detailů, které nebylo možné v předešlé knize uvést. Navíc se nedozvíte jen data a důležité informace o izraelské politice a izraelsko-palestinském konfliktu, ale i o nejrůznějších kulturních, sportovních či společenských událostech (např. důležité právní kauzy, politické aféry, sportovní rekordy, neštěstí, ekonomické mezníky...). Důraz je kladen také na česko(slovensko)-izraelské vztahy.

Něco málo o íránsko-tureckých vztazích...

...a o íránských uprchlících v Turecku (aneb špetka neo-narcismu:)

http://www.ceskatelevize.cz/program/10252578107-19.07.2010-09:10-24-pred-polednem.html

Zemřel muž, který měl být zabit již před čtvrt stoletím - duchovní otec Hizballáhu - Fadlalláh

8. března 1985 se v Bejrútu odehrála scéna jak z filmu "Valčík s Bašírem". V té době v Libanonu stále zuřila občanská válka. Městem se však ozvala strašlivá rána, na kterou lidé ani v té tvrdé době nebyli "zvyklí". Jednalo se o výbuch bomby, který byl směřován proti duchovnímu otci Hizballáhu, ší´itskému klerikovi Mohammedu Husajnovi Fadlalláhovi. Výbuch zničil dva sedmipatrové domy, kino a zabil 80 lidí, převážně muslimských věřících vracejících se z modliteb. Fadlalláh však vyvázl nezraněn. Dodnes není jasné, kdo přesně za atentátem stál - Izrael, CIA, Saúdská Arábie, libanonští Falangisté? Verzí je mnoho. Muž který byl cílem útoku však zemřel až nyní. Není třeba podrobněji rozebírat, jaký názor na něj panoval v hlavních médiích v Izraeli, na Západě a naopak v muslimském - hlavně ší´itském - světě.
Fadlalláh, původem z ší´itského posvátného města Nadžaf v Iráku byl velkým stoupencem íránské politiky a oponentem Izraele. Ještě předtím, než došlo k pokusu o atentát na něj, tak byl během občanské války v Libanonu unesen maronitskými křesťanskými Araby - Falangisty. Fadlalláh podporoval Hizballáh a ozbrojený boj proti Izraeli. Na druhou stranu se pokusil i o dialog s Židy a odděloval sionismus a judaismus. Napsal řadu knih a teologických pojednání, podílel se na zakládání nemocnic, knihoven, ženských center. Odsuzoval také útoky z 11. září. Byl tak typickou blízkovýchodní osobností, kterou bylo z našeho západního pohledu možné za řadu věcí odsoudit, či naopak pochopit. I když nepochybuji však, že mají někteří v jeho hodnocení jasno, je zajímavé si přečíst články o něm v západních médiích, izraelském Haarecu či libanonském tisku:

BBC - nekrolog

Haaretz - nekrolog

Al-Džazíra

Fox News

The Daily Star (Libanon)

ICEJ - Podivný boj proti antisemitismu - ICEJ:A Strange Struggle against Anti-Semistism

This article is focusing generally on ideology and activities of Christian Zionist organization ICEJ (International Christian Embassy in Jerusalem) and activities of Czech branch of ICEJ in particular. 

Boj proti nenávisti vůči skupinám obyvatel je záslužná věc – a pro boj proti antisemitismu to vzhledem k našim zeměpisným šířkám platí ještě výrazněji. V Evropě i České republice působí řada organizací, sdružení i osobností, které na tento fenomén upozorňují. V tomto článku se zaměřuji hlavně na přístup u nás na tomto poli velmi aktivní mezinárodní organizace, která používá zkratku ICEJ (písmena jsou akronymem pro International Christian Embassy Jerusalem – „Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě“). ICEJ u nás organizuje nejrůznější konference, pochody proti antisemitismu (naposledy například průvod, který se konal 18. dubna 2010 v Praze) podpisové akce, různá debatní setkání o antisemitismu či o současném Izraeli. ICEJ si u nás vytvořila také velmi dobré politické kontakty a jejich akcí se nezřídka účastní i izraelští diplomaté, přeživší holocaustu či vysocí představitelé naší politiky, jako např. předseda senátu Přemysl Sobotka nebo pražský ex-primátor Pavel Bém.

Až doteď je vše jasné, či alespoň vcelku srozumitelné. Nezasvěcený člověk však bude možná překvapen, když se dozví více o ideologii a poslání organizace ICEJ samotné (čímž nechci říci, že se nedomnívám, že mnoho členů ICEJ nemyslí své činy i poslání naprosto čestně a upřímně). Již např. samotný název organizace vyvolává na první pohled dojem, že se jedná o ekumenickou křesťanskou organizaci, kterou ovlivnila negativní historická zkušenost Židů s antisemitismem (a to zvláště ve 20. století) a která případně reflektuje i ne vždy zrovna pozitivní vztahy mezi křesťany a Židy v historii: Oblíbeným argumentem křesťanského antijudaismu (na který postupem času navázal moderní antisemitismus) bylo obviňování Židů ze strany křesťanů za kolektivní zodpovědnosti za ukřižování Ježíše. Na to se v průběhu staletí „nabalovala“ i různá další obvinění – ze znesvěcování hostií, z vražd křesťanských panen pro židovské náboženské rituály, z trávení studní a z dalších bludů. Je tak určitě chvályhodné, když se dnešní křesťané pokoušejí reflektovat historické chyby vůči Židům právě třeba bojem proti současným formám antisemitismu. ICEJ však univerzální křesťanskou organizací takového typu není, a tak její název, který vyvolává dojem, že by mohla být pomyslným „velvyslanectvím a poselstvím dobré vůle dnešních křesťanských církví v Jeruzalémě“ je pro nezasvěcené lidi matoucí.

Ve skutečnosti patří ICEJ ke specifické odnoži křesťanství, která je religionisty a teology spojována s pojmy „křesťanský sionismus“ a „evangelikalismus“. Křesťanský sionismus věří, že když dojde ke shromáždění všech Židů na Siónu (tedy v interpretaci současných křesťanských sionistů v dnešním Státu Izrael), dojde k druhému příchodu Ježíše na Zemi. Malcolm Hedding, výkonný ředitel současné ICEJ, v tomto ohledu uvádí: „Až se Izrael duchovně obnoví, tato obnova bude spouštěcím mechanismem pro návrat Ježíše. Blízkovýchodní konflikt se tedy vlastně týká vykoupení Izraele. Týká se Hospodinova trůnu na Siónu a Dítěte, jehož osudem je vládnout národům železným prutem. Toto je základ biblického sionismu a naší podpory Izraele.“ ICEJ také zmiňuje Zachariášovo proroctví, podle kterého se před Soudným dnem shromáždí všechny národy v Jeruzalémě a oslaví společně svátek stánků (židovský svátek sukot). Drobný háček však vězí v tom, že křesťanští sionisté věří také v to, že až přijde Soudný den, budou muset Židé shromáždění na Sióně buď přijmout křest, nebo zahynou.

Do evangelikalismu lze velmi zjednodušeně zařadit moderní varianty křesťanského fundamentalismu, považující křesťanskou Bibli za jediný zdroj víry a vidící svět nezřídka v černobílých manicheistických kategoriích. Samotní křesťanští sionisté jsou dnes zřejmě nejvlivnější ve Spojených státech, kde si v posledních desetiletích získali výrazný vliv v americké domácí i zahraniční politice.

Organizace ICEJ v sobě spojuje prvky křesťanského sionismu i evangelikalismu. V praxi to znamená jak vcelku nekritickou podporu izraelské politiky, zvláště nábožensky-pravicové, tak sledování vlastní agendy – to můžou být například konverzní aktivity vůči Židům. Nekritická podpora Izraele se může projevovat v praxi třeba přímou podporou židovských osadníků na okupovaných územích, kdy dává současnou izraelskou politiku osadnictví do souvislosti s biblickými proroctvími. Konkrétněji je to například podpora osadě Emmanuel na Západním břehu. Naopak k izraelským vládám, které se pokoušejí o územní kompromis (jako byla třeba vláda Jicchaka Rabina v době mírového procesu v 90. letech minulého století), má ICEJ postoj více zdrženlivý.

K izraelsko-palestinskému konfliktu zastává ICEJ značně jednostranné postoje, ze kterých je zcela zjevné, kde je „dobro“ a kde „zlo“ (postoje ICEJ k Blízkému východu či k podrobnějšímu poznání její teologie podrobněji zmiňují články na českých stránkách http://www.icej.cz/ či četba časopisu „Slovo z Jeruzaléma“). Není třeba více rozvádět, že izraelsko-palestinský konflikt stěží snese podobná zjednodušování a že zde ve skutečnosti stojí dva oprávněné postoje proti sobě, tak jak to ostatně již dávno konstatovali čelní sionisté Chajim Weizmann („Otázka vzniku Židovského státu není rozhodováním mezi dobrem a zlem, ale rozhodováním mezi menší či větší nespravedlností. Nespravedlnost je nevyhnutelná a my se musíme rozhodnout, zda je lepší být nespravedlivý k palestinským Arabům či k Židům“) a Vladimír Žabotinský („Arabové milují svoji zem stejně jako Židé. Instinktivně velmi dobře pochopili záměry sionistického hnutí a jejich rozhodnutí bránit se je naprosto přirozené. Mezi Araby a Židy nedošlo k nedorozumění, jedná se o přirozený spor.“).

Zajímavé jsou postoje k evangelikálům a křesťanským sionistům (tzn. k ICEJ i k dalším skupinám) v dnešním Izraeli. Můžeme zde narazit na pohledy velmi kladné i na výrazně odmítavé. Ty pozitivní jsou víceméně pragmatické v duchu: „Dnes máme výhodnou spolupráci a věci související se Soudným dnem zatím řešit nebudeme“. V dnešním Izraeli tak někdy dochází ke kooperaci mezi křesťansky-sionistickými organizacemi a některými židovskými fundamentalistickými sdruženími, například formou přijímání finanční podpory od křesťanských sionistů (což nemusí být zdaleka vždy jen ICEJ). Tak to činí třeba organizace Ateret Kohanim, které se zabývá vykupováním arabských domů v Jeruzalémě pro židovské osadníky. V Izraeli tyto kontakty často zaštiťuje radikální politik, rabín a židovský osadník v jedné osobě Benny Elon.

V Izraeli je však na křesťanské sionisty nezřídka i velmi tvrdý pohled: Co se konkrétně týká ICEJ, ta má podle izraelské nábožensky-pravicové agentury Aruc Ševa v Izraeli řadu kritiků, hlavně zbožných Židů, kteří se obávají jejích konverzních aktivit. K aktivitám ICEJ se negativně postavil i izraelský vrchní rabinát, který nedávno vydal rozhodnutí, které zakazuje Židům účast na aktivitách ICEJ a jím podobným.

Aktivitami křesťanských sionistů a ICEJ se zabývá podrobně Geršom Gorenberg, izraelsko-americký politický komentátor a uznávaný odborník na vztah náboženství a politiky v Izraeli. Touto problematikou se mj. zabývá v knize „Konec dní – fundamentalismus a zápas o Chrámovou horu“ (The End of Days: Fundamentalism and the Struggle for the Temple Mount, Simon and Schuster Inc., New York, 2000). Gorenberg postoje křesťanských sionistů shrnuje takto:
„Židé zahynou nebo konvertují ke křesťanství. Jako Žid nemůžu mít sympatie k někomu, kdo očekává takovýto průběh událostí... Oni nemají rádi nás Židy takoví jací jsme. Oni nás mají rádi jako herce ve své hře – ale to nejsme ve skutečnosti my. A my jsme je ani nežádali, abychom v jejich hře mohli hrát a ta hra ani nekončí z našeho pohledu dobře.“

Vyšlo v časopise A2 č. 12/2010. Ve verzi otištěné v A2 byly použity neautorizované redakční podnadpisy a tištěná verze byla mírně zkrácena.  

Související odkazy:

• Fotoalbum z brněnské evangelizační "crusade", 24. 9. 2011 
• "Izrael v ohrožení" - 13. září 2011 (demonstrace proti hlasování o nezávislosti Palestiny v OSN) 
• Petice ICEJ na ředitele České televize v souvislosti s informováním o flotile do Gazy (2010)
• "Všichni jsme lidi" - informace a fotografie o akcích ICEJ
• Reportáž B. Turečka (2010): "V izraelsko-palestinském konfliktu hrají stále větší roli křesťanští sionisté"

In Pictures: Different Jewish views on situation in Gaza - Různé židovské pohledy na situaci v Gaze

Pár poznámek k "lodím u Gazy"

Přiznám se, že s ohledem na dokončování knížky nemám bohužel momentálně tolik času, kolik bych potřeboval na fundovanější komentář k situaci okolo "lodí v Gaze". Takže doplňuji jen pár poznámek:

- v minulosti byla v oblasti řada větších krveprolití, které nevzbudila zdaleka takovou pozornost médií. Současný zájem médií souvisí hlavně s tím, že obětí nejsou Palestinci, ale příslušníci jiných národů.
- stěží můžeme jak od oficiálních izraelských činitelů, tak od mírových aktivistů očekávat nějaký objektivnější pohled na celou věc - a je to snad i celkem pochopitelné. Bylo tak zcela předpověditelné, že izraelští oficiální činitelé budou operovat vzápětí s tvrzeními jako: "zásilky pro teroristy", "aktivisté jsou ve skutečnosti ozbrojenci" atd. a budou se nyní snažit za každou cenu prokázat, jak byla vojenská akce odůvodněná a nezbytná. Naopak od mírových aktivistů je stěží možné očekávat něco jiného než o "apartheidové politice Izraele" a "izraelském státním terorismu", přičemž se budou zaštiťovat mírumilovností svých záměrů. Řada českých novinářů (neříkám že všichni) bohužel stále buď papouškuje agenturní zprávy, nebo se nesnaží být v duchu svého média nestranná. Blíže k pravdě se tedy dostaneme spíš jinde - hlavně u zkušených izraelských a zhraničních žurnalistů (a to jak britských či amerických, tak i arabských). Proto doporučuji sledovat více zdrojů a dělat si názor na celou věc sám.

- z geopolitického hlediska ztratí na celém konfliktu asi nejvíce Izrael - a teď zcela odhlížím od toho, zdali byl vojenský zásah "spravedlivý" či "přehnaný" a nehodnotím ho. Turecko uznalo Židovský stát v květnu 1948 a bylo tak první muslimskou zemí (ač oficiálně sekulární), která uznala izraelskou nezávislost. Pro Izrael se stalo Turecko nesmírně důležitým strategickým partnerem - ať už v oblasti civilní (např. hydrologie) či vojenské (spolupráci na vývoji zbraní, izraelská cvičení v Turecku). Turecko má pro Izrael význam i svými kontakty na země Izraeli nepřátelské a může tak hrát roli důležitého mediátora. Izraelsko-turecké spojenectví přetrvalo celá desetiletí a až v poslední době začalo dostávat vážné trhliny. Není to ale způsobeno zdaleka ani tak nástupem umírněných islamistů do turecké vlády (jak by si to mnozí rádi zdůvodnili v duchu logiky "vždyť není každý islamista vlastně skrytý terorista, že?"), ale také chybami z izraelské strany, nezřídka ze strany radikálních politiků, kterých je v posledních letech v izraelských vládách bohužel poměrně dost. Typickým příkladem je zcela zbytečná "vlaječková aféra" s tureckým diplomatem. Pokud to takto půjde dál, izraelsko-turecké spojenectví zeslábne - a v situaci v jaké je Izrael (válečný stav s Libanonem a Sýrií a chladný mír s Egyptem a Jordánskem) bude konec spojenectví bohužel daleko větší ztrátou pro Izrael než pro Turecko, které je už dlouho v NATO a má našlápnuto do EU.

- štěstí v neštěstí? - Ať už je vina za současné napětí více na té či oné straně snad současná situace zase zaměří pozornost světa na situaci v Gaze, který nad ní tak trochu zlomil hůl (pokud se mluví ve světových médiích o Palestině, mluví se už hlavně o Západním břehu v duchu zjednodušení Gaza je přece "Hamastán", na Západním břehu je vládne "hodný" Fatah). Přitom situace v Gaze je velmi špatná a je jen otázkou času, kdy přeroste v další sérii "průšvihů".

Tady najdete několik zajímavých článků a komentářů ke konfliktu mezi izraelskou armádou a loděmi plujícími do pásma Gazy.

izraelský deník Haarec: "Gaza flotilla drives Israel into a sea of stupidity"

BBC News: "Questions and Answers - Israeli raid on aid flotilla"

The New York Times: "Israel Holds Hundreds Seized During Raid on Flotilla"

Český rozhlas: "Vztahy Turecka s Izraelem se po útoku prudce zhoršují"

Petr Muk odešel za (pramatkou) Ráchel

..neb zasloužilí depešáci nezapomínají, toš jen vzdávám tímto dík Petru Mukovi, protože i díky němu jsme byli v gymnaziálních letech ve víru věčné politické cleavage mezi depešáky a metalisty vždy na té správné straně :) Oceán byl opravdu dobrý (...ostatní projekty Petra Muka už více či méně diskutabilní). Lehce mě to tehdá také nasměrovalo v tom, o co jsem se pak ještě více zajímal.

..a jedna taková historka: Když jsem tak kdysi dávno šel kolem Semilassa, byla tam zrovna depeš-oceán párty. Jedna taková stará babička v šátku kouká na ty zástupy mladých černokněžníků a říka po brněnsku: "Tady musel umřít někdo mladé a slavné.."

Hvězdu na čele máš, barvu žlutou má
Kam se podíváš má Ráchel
Smutná, smutná je černá

Hvězdu na čele máš, barvu žlutou má
Kam se podíváš má Ráchel
Stéká slza tvá

Hvězdu na čele máš má Ester
Hvězdu na čele máš…vidíš
Hvězdu na čele máš má Ester
Kdo se na tě podívá

Hvězdu na čele máš má Ester
Hvězdu na čele máš…vidíš
Oheň v srdci máš má Ester
Vodu do rukou nabíráš

Ráchel

Slunce žlutý je, na Sioně ožiješ
Hvězdy zlaté jsou, vždyť víš
Že samy tě tam, nás tam zavedou!

S Koránem a samopalem za svobodu Evropy

Malý náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích světových válek.

Před více než deseti lety jsem se vydal do Francie na verdunské bojiště. Kromě stále patrných kontur měsíční krajiny, rozbombardovaných pevností a zbytků zákopů, z nichž na jednom místě ční bodáky zasypaných vojáků, mě zaujaly i zdejší hřbitovy. Na většině z nich jsou prosté kříže se jmény francouzských vojáků. Nedaleko verdunské kostnice, která je zřejmě nejznámější připomínkou těchto jatek, je však i jiný hřbitov: tam jsou náhrobky popsány arabsky a nedaleko od něj se nachází pomník padlých vojáků s nápisy v hebrejštině.

O válečných osudech arabských a židovských vojáků jsem tehdy příliš nevěděl. Stejně tak o spojení muslimů či Arabů s druhou světovou válkou ke mně dolehlo jen několik informací, jako například že bosenští muslimové měli divizi SS a bojovali na straně Němců a že jeruzalémský muftí z předválečné Palestiny se stýkal během války s Hitlerem.

Na obou stranách barikády

Pohled na muslimy a Araby za druhé světové války však může být i jiný. Pokusil se o něj třeba tři roky starý francouzský film Dny slávy (originální název filmu zní zcela jinak: Indigénes – Domorodci), který popisuje osudy několika vojáků z Maghrebu v jejich boji proti nacistům. Film se zaměřuje na nerovné postavení muslimů v řadách francouzské armády. Tito muži byli mj. nasazováni do operací, kde se stávali „krmivem pro děla“ (podobně jako Britové vysílali do riskantních operací často jednotky z různých částí svého koloniálního impéria), přičemž titíž vojáci byli zároveň diskriminováni v rámci svých jednotek.

Pokračování zde

Beatles in Yiddish!

S'iz gi'ven a švere togedikke nacht
Ich hob gi'arbet vi a hunt
s'iz gi'ven a švere togedikke nacht
Ich darf šojn šlofn ganc gizunt
...

...ikh kume heym tsu dir dos vos du tust fun mir
-you know I feel alright
du veyst ikh arbet dale tot
tsu makhn gelt tsu koyf dir čačkes
zusamen khaye ven ikh her
du bist mayn neym du neymst dir di tsatske
ikh kume heym tsu dir dos vos du tust fun mir
-you know I feel alright
in der heym allsdings tsi ze zoy fanheym
in der heym lebe ikh freylakh zayn
si's givn a švere togedikhe nakht
ikh hob gearbet vi a hunt
si'z givn a švere togedikhe nakht
ikh dorf šon šlofn ganc gezunt
špil :-)
ikh kume heym tsu dir dos vos du tust fun mir
-you know I feel alright
in der heym allsdings tsi ze zoy fan heym
in der heym lebe ikh freylakh zayn!
ikh kume heym tsu dir dos vos du tust fun mir
-you know I feel alright
du veyst ikh fil alright. 

Vytvoř si Zemi izraelskou doma!

S profesorem JAAKOVEM RABKINEM o židovském antisionismu, o chasidech a o dnešním Izraeli.

Antisionismus. To slovo často zneužívají ti, kteří jsou ve skutečnosti antisemité – u nás třeba různí lidé z tábora krajní pravice. Antisionismus však ve skutečnosti s antisemitismem nemusí mít nic společného. Vždyť mezi jeho nejpůvodnější a nejvehementnější zastánce patří nezřídka i ti nejvíce věřící mezi Židy – charedim (což je správné označení pro tzv. ultraortodoxní Židy). Právě komunitami antisionistických charedim se zabývá kanadsko-židovský profesor Jaakov Rabkin. Před časem o nich napsal zatím nejsystematičtější dílo, knihu Ohrožení zevnitř – století židovské opozice vůči sionismu (A Threat from Within: A Century of Jewish Opposition to Zionism, Fernwood Publishing, Winnipeg 2006).
Ta kniha Rabkinovi přinesla hodně uznání, ale také řadu problémů se skalními stoupenci Izraele. Ti totiž existenci židovského antisionismu často marginalizují a snaží se dávat bezmála všechny Židy do spojitosti s Izraelem a jeho politikou. Přitom věřící židovští antisionisté jako málokdo rozbíjejí mýty o „židovském spiknutí“ a „židovské tvrdosti“. Ukazují také, že i v době existence Izraele a izraelsko-arabského konfliktu může zůstat židovství pluralitním náboženstvím a že ti, kdož vypadají na první pohled jako do sebe zahledění fundamentalisté, můžou mít ve skutečnosti hlubokou úctu nejen k tradici své víry, ale i k jiným národům.

Rozhovor najdete zde.

Je prezidentův život cennější ostatních?

Tentokrát to není přímo o Blízkém východě, ale určitě bychom mohli i v jeho případě najít podobně analogickou selektivnost.

Čí život je cennější? Život politiků a generálů, kteří zahynou v letadle, nebo životy prostých lidí, kteří zahynou při dopravních nehodách velmi často, avšak nejsou natolik známí, aby jejich jednotlivé životy stály za hlubší pozornost? Jistě, politici, generálové a duchovní nesou svým způsobem větší odpovědnost za životy více lidí. Jejich osud jim přisoudil práci, díky které se stali obecně známými (podobně jako televizním moderátorům). Ale nemění nic na tom, že „bezejmenní“ lidé zabití v leteckých haváriích mohou ve skutečnosti provozovat mnohem záslužnější práci či být charakternějšími lidmi, než mnozí politici, sportovci či tzv. celebrity. Nemyslím si tak, že by tu byl nějaký závažnější důvod, abychom smrti blíže nespecifikovaných politiků a jim podobných měli litovat více, než pasažérů airbusů, kteří dopadli z desetikilometrové výšky na hladiny oceánů, kteří byli seškvařeni na uhel nárazem do mrakodrapu či výbuchem bomby, nebo kteří byli „omylem“ sestřeleni křižníkem demokratické velmoci. Ale žijeme holt v mediální době, která některé věci nepřiměřeně a účelově zveličuje a jiné důležité naopak staví z nejrůznějších důvodů do pozadí. Lítost Poláků a mnoha dalších lidí samozřejmě chápu, a chápu ji ještě víc, když víme v jaké historické souvislosti k havárii polského letadla došlo.
Spíš se mi zdá poněkud selektivní lítost některých politiků, kteří si ji vybírají podle toho, co je jim politicky pohodlné, respektive lítost dalších lidí, kterým ji naservírují jejich televizní kanály. Přehlížejí přitom jiné podobně smutné či ještě daleko tragičtější události. Koneckonců smrt prezidentů v letadle jsme tu měli relativně nedávno (a sami Poláci už jednou přišli o svého exilového premiéra při nevyjasněné letecké havárii – byl jím generál Sikorski v roce 1943). Teď mám ale na mysli jiné neštěstí: To se odehrálo v roce 1994 a nebylo způsobeno ani nezodpovědností pilota ani netrpělivostí hlavy státu. Dokonce tehdy zemřeli prezidenti hned dva – jeden ze Rwandy a druhý z Burundi. Za jejich smrtí stálo sestřelení letadla a celý incident přispěl k rozpoutání jedné z největších genocid 20. století. Politiku jsem docela sledoval už tehdy, ale nevzpomínám si, že by někdo vyvěšoval na Hrad rwandskou vlajku s černými stuhami. Ale vždyť ta Afrika je tak daleko, nežijí tam ani naši slovanští bratři ale černoši a nespojuje nás s těmi lidmi ani „východní nebezpečí“...

Vyšlo v Lidovkách 20. 4. 2010

Zajímavý rozhovor s B. Turečkem o současném Íránu

V rozhovoru s časopisem Mezinárodní politika hovoří B. Tureček m.j. o tom, jak Západ přeceňuje roli íránských duchovních, o přerodu někdejších zapálených revolucionářů v uznávané reformátory, stejně tak i o stále živých vzpomínkách na krvavý průběh islámské revoluce před více než třiceti lety. Zamýšlí se ale také nad rostoucím vlivem Íránu na Blízkém východě.

(p.s.: název rozhovoru v samotné M.P. je ale lehce zkreslující - když se podíváte do textu, říká to B. Tureček přesněji)

Ples súfistů - Sufi dance

Podobně jako v židovství chasidé vyjadřují svou zbožnost tancem a hudbu, najdeme i v islámu skupiny, které vyjadřují svůj vztah a snahu o přiblížení se k pánu Bohu (arab. Alláhovi) podobnými způsoby. Jedná se hlavně o různé súfistické řády, které najdeme v celém muslimském světě. Vcelku známí jsou súfijští dervišové z Turecka, země, kde je ve městě Konya pochována jedna z hlavních osobností islámského mysticismu-súfismu a poezie Mevlana Rúmí (1207-1273). V dnešním Turecku dnes ale narazíme spíš na "turistické derviše", kteří předvádějí své tance v různých ryštykách. Skuteční súfisté se však ve stále hodně sekularizovaném Turecku skrývají před dohledem ouřadů a jsou stále formálně ilegální. Podobně tak jsou súfisté trnem v oku radikálním islamistům (např. hyper-puristickýcm wahhábistům), kteří jejich rituály, tance, hudbu a toleranci k ostatním lidem a náboženstvím považují za "neislámské". Súfisté to tak nemají v některých částech světa lehké.

Slavná scéna z filmu Baraka, kde tančící turečtí dervišové z Rúmího súfijského řádu nastupují do akce:



Tady můžete vidět, jak se pákistánští súfisté z řádu Nakšbandí dostávají do tranzu opakovaným vyslovováním mantry Alla-hu (zajímavé je to hlavně tak od 1 minuty 30 sekund):



Maročanky z Casablancy při súfíjskem zikru (obřadu uvědomování si Boha):

Chasidský ples - Hassidic dance

Stoupenci chasidismu od časů svého zakladatele Baal Šem Tova považovali modlitbu a oddanost Bohu za základ judaismu a zdůrazňovali, že nezáleží jen na učenosti a studovanosti, nýbrž hlavně na srdečné a niterné zbožnosti. Jedno z hlavních kréd chasidismu zní: „Radostně sloužit Hospodinu v plesání“ (Žalmy 100:2). A tak plesají :)

Happy Passover and Easter! Toš po roce pěkný pesach a velikonoce vinšuju!

 

                                                   ...a jedna psychadelická záležitost :)

Vidět Libanon a... skončit v cele

Být zatčen v cizí zemi není nic příjemného. Zážitek je o to horší, když nevíte, proč vás zatkli, a nedovolí vám obrátit se na ambasádu.

Vyrazíte-li na Blízký východ na vlastní pěst, získáte často daleko autentičtější zážitky, než když se spolehnete na zájezd „dobrodružné“ cestovní kanceláře. Pokud se ovšem zajímáte o místní politiku, život uprchlíků či náboženských menšin a snažíte se u toho fotografovat, jsou problémy velmi pravděpodobné. S trochou smůly se tak můžete zčistajasna ocitnout v poutech a s páskou na očích u výslechu zdejší kontrarozvědky, případně na špinavé betonové podlaze vazební cely.

Libanonská společnost se stále zotavuje z hrůz, kterými prošla v době občanské války v letech 1975-1990 a riziko, že se tam dostanete do nepříjemností, je relativně velké. Nejde jen o to, že ulice jsou plné vojáků, transportérů a různých bezpečnostních složek. Celá země je natolik etnicky, nábožensky i politicky rozdělená, že napětí cítíte i v běžném životě.

Vzhledem k hlubšímu zájmu o Blízký východ jsme měli v plánu naší cesty i návštěvu palestinských utečeneckých táborů. V Libanonu mají různou podobu - některé jsou v podstatě běžnými městskými čtvrtěmi, kde často nerozeznáte, zda jste ještě u místních, nebo už u Palestinců. Že se přibližujete, vám napoví zvyšující se frekvence různých politických plakátů, nejčastěji s vyobrazením Jásira Arafata. Často jsou ale tábory vyzdobeny i nepolitickými graffiti a dětskými obrázky. Jiné tábory jsou však takřka hermeticky odděleny od libanonských čtvrtí a jsou přísně hlídány armádou, obestavěny vojenskými bunkry a obehnány ostnatým drátem.

Ale i při návštěvě těch „klidných“ vám mohou nastat velké problémy, což se také stalo nám. Na základě udání jsme totiž byli den po návštěvě tábora v Baalbeku zatčeni v opačné části Libanonu ve městě Týros. Třetí z nás zatčení unikl, protože zůstal v Bejrútu. Velké obavy a nejistotu v nás vyvolala hlavně úvodní část zatčení, která spíš připomínala přepadení či únos, neboť byla provedena velmi neprofesionálním způsobem, kdy nám sice agenti nasadili pouta a pásky přes oči a počínali si jako v akčním filmu, ale nebyli s námi schopni komunikovat v angličtině ani nám nedali možnost kontaktovat ambasádu. Problém nám také způsobilo, že jsme si v peněžence nechali českou stravenku, mapku souhvězdí a drobnou izraelskou minci. Je sice jasné, že izraelský tajný agent by si u sebe nikdy minci své země nenechal, ale vysvětlujte to za situace, v které jsme byli.

Po převozu na další vyšetřování (v poutech a s páskami na očích) do města Sidon naštěstí narazíme na erudovanějšího vyšetřovatele a naše situace se v podstatě vysvětlí. To však zdaleka neznamená konec naší překvapivé anabáze. Je nám sděleno, že „ještě musí doběhnout nějaké procedury“. Čekáme tak na vyšetřovně a nad našimi hlavami právě běží zprávy, kde vidíme českého ministra zahraničí Kohouta při návštěvě Libanonu... Ambasádu ale opět kontaktovat nemůžeme a jsme vsazeni do vazební cely, kde společně s několika zatčenými Libanonci sdílíme betonovou podlahu, na kterou si maximálně tak můžeme položit ušmudlanou podušku a zakrýt se špinavou dekou. Ze sousední cely neuvěřitelně zapáchá turecký záchod, v místnostech není vůbec nic a jediné osvětlení obstarává lampa umístěna zvenčí dvojnásobně zamřížovaného okna, která celou noc nemilosrdně praží dovnitř a vypne se automaticky až ráno.

Ráno následuje další výslech, tentokrát již se soudní překladatelkou. Poté jsme opět v poutech vráceni do naší známé vazební cely a čekáme dlouhé hodiny, co se bude dít dál. Libanonští spoluvězni se postupně střídají, my však zůstáváme. Je to stěží sdělitelný pocit úplné ztráty svobody, navíc v cizí zemi, za situace, že o vašem uvěznění vlastně nikdo neví a vy netušíte, co se bude dít dál. Budeme brzo propuštěni, nebo budeme nadále vyslýcháni a zůstaneme v cele ještě více dní? Nebo budeme snad vyhoštěni? Podobné otázky a sžírající nejistota se v nás postupem času jen stupňují. Navíc začínáme špatně vnímat čas, jediným vodítkem je zpěv muezzínů zvenčí.

Nakonec jsou nám znovu nasazena pouta a jsme džípem převezeni s eskortou dvou vojáků se samopaly na vojenské velitelství do Bejrútu. Tam na nás skupina tvrdých chlápků docela zírá, neboť neví, co přesně s námi. To je jen dalším výrazem chaotičnosti a byrokratizace celého našeho zatčení. Dostaneme sice najíst (jediné jídlo ten den bylo ještě v sidonské vazbě – okoralé placky servírované na betonové podlaze a vojenský lančmít), ale je nám sděleno, že naše anabáze ještě není u konce, protože prý pojedeme ještě na „interpol“. Z „interpolu“ se ve skutečnosti vyklube policie na „místě činu“ v Baalbeku.

Při dalším převozu džípem přemýšlíme, zdali nás v Baalbeku skutečně předají policii, nebo jsme se stali nástrojem v nějaké hře zdejších bezpečnostních služeb a budeme teď předáni do rukou vyšetřovatelů z Hizballáhu (Baalbek je jedním z jeho hlavních center). Naštěstí nás džíp vyklopí na státní policii a tam jsou nám také sejmuta s konečnou platností pouta. Překvapení policistů nad naším příjezdem je ale opět znatelné. Za pomoci zkušeného překladatele, který na stanici dorazí, se vše definitivně vysvětlí a uzavře. Vše skončí takřka v přátelském duchu s nepřímou omluvou za způsobené problémy. Policejní velitel nás dokonce osobně převeze na hotel. Ráno se vrátíme do Bejrútu a setkáme se s třetím z nás, který se zatčení vyhnul a nebyl vypátrán. Český zastupitelský úřad mu však příliš nepomohl, a tak musel v nejistotě a o samotě čekat na své případné zatčení, respektive v lepším případě na náš návrat. 

Stále si nejme jistí, proč nás zatkli, neboť návštěva uprchlického tábora se určitě nejeví v kontextu našich potíží jako jediné vysvětlení. To nám ostatně potvrdily i reakce a nepřímé omluvy našich vyšetřovatelů. Jedno z možných objasnění může být, že zatčení souviselo s napjatou atmosférou v některých arabských zemích v souvislosti se zavražděním vysoce postaveného představitele Hamásu v Dubaji letos v lednu (pravděpodobně izraelským Mossadem). V době naší anabáze se o této události stále velmi mluvilo a je možné, že libanonské bezpečnostní složky byly v jejím důsledku více nervózní, protože při likvidaci hamásníka byly agenty použity pasy cizinců. Skutečný důvod našeho zatčení se asi nikdy s úplnou jistotou nedozvíme, ale v každém případě to byla neobvyklá blízkovýchodní zkušenost.                  

O našem zatčení, o Libanonu a o Blízkém východě obecně také v této diskusi pro ČT24.

Zajímavost: Syn oskarového "Hanse Landy" je rabínem v Izraeli

Jeden ze synů rakouského herce Christopha Waltze z bývalého manželství je rabínem v komunitě charedim (ultraortodoxních Židů) v Izraeli. Aspoň to tak naznačuje Quentin Tarantino v rozhovoru pro deník Haarec. Obecně známým se stal Waltz především svou rolí démonického a hyperpodezřívavého esesáka Hanse Landy v loňském filmu "Hanebný pancharti" (The Inglourious Basterds), za kterou obdržel Oscara. Pokud není Tarantinovo tvrzení další fikcí, dodává to výbornému výběru herců do filmu další zajímavou dimenzi.