Vytvoř si Zemi izraelskou doma!

S profesorem JAAKOVEM RABKINEM o židovském antisionismu, o chasidech a o dnešním Izraeli.

Antisionismus. To slovo často zneužívají ti, kteří jsou ve skutečnosti antisemité – u nás třeba různí lidé z tábora krajní pravice. Antisionismus však ve skutečnosti s antisemitismem nemusí mít nic společného. Vždyť mezi jeho nejpůvodnější a nejvehementnější zastánce patří nezřídka i ti nejvíce věřící mezi Židy – charedim (což je správné označení pro tzv. ultraortodoxní Židy). Právě komunitami antisionistických charedim se zabývá kanadsko-židovský profesor Jaakov Rabkin. Před časem o nich napsal zatím nejsystematičtější dílo, knihu Ohrožení zevnitř – století židovské opozice vůči sionismu (A Threat from Within: A Century of Jewish Opposition to Zionism, Fernwood Publishing, Winnipeg 2006).
Ta kniha Rabkinovi přinesla hodně uznání, ale také řadu problémů se skalními stoupenci Izraele. Ti totiž existenci židovského antisionismu často marginalizují a snaží se dávat bezmála všechny Židy do spojitosti s Izraelem a jeho politikou. Přitom věřící židovští antisionisté jako málokdo rozbíjejí mýty o „židovském spiknutí“ a „židovské tvrdosti“. Ukazují také, že i v době existence Izraele a izraelsko-arabského konfliktu může zůstat židovství pluralitním náboženstvím a že ti, kdož vypadají na první pohled jako do sebe zahledění fundamentalisté, můžou mít ve skutečnosti hlubokou úctu nejen k tradici své víry, ale i k jiným národům.

Rozhovor najdete zde.

Je prezidentův život cennější ostatních?

Tentokrát to není přímo o Blízkém východě, ale určitě bychom mohli i v jeho případě najít podobně analogickou selektivnost.

Čí život je cennější? Život politiků a generálů, kteří zahynou v letadle, nebo životy prostých lidí, kteří zahynou při dopravních nehodách velmi často, avšak nejsou natolik známí, aby jejich jednotlivé životy stály za hlubší pozornost? Jistě, politici, generálové a duchovní nesou svým způsobem větší odpovědnost za životy více lidí. Jejich osud jim přisoudil práci, díky které se stali obecně známými (podobně jako televizním moderátorům). Ale nemění nic na tom, že „bezejmenní“ lidé zabití v leteckých haváriích mohou ve skutečnosti provozovat mnohem záslužnější práci či být charakternějšími lidmi, než mnozí politici, sportovci či tzv. celebrity. Nemyslím si tak, že by tu byl nějaký závažnější důvod, abychom smrti blíže nespecifikovaných politiků a jim podobných měli litovat více, než pasažérů airbusů, kteří dopadli z desetikilometrové výšky na hladiny oceánů, kteří byli seškvařeni na uhel nárazem do mrakodrapu či výbuchem bomby, nebo kteří byli „omylem“ sestřeleni křižníkem demokratické velmoci. Ale žijeme holt v mediální době, která některé věci nepřiměřeně a účelově zveličuje a jiné důležité naopak staví z nejrůznějších důvodů do pozadí. Lítost Poláků a mnoha dalších lidí samozřejmě chápu, a chápu ji ještě víc, když víme v jaké historické souvislosti k havárii polského letadla došlo.
Spíš se mi zdá poněkud selektivní lítost některých politiků, kteří si ji vybírají podle toho, co je jim politicky pohodlné, respektive lítost dalších lidí, kterým ji naservírují jejich televizní kanály. Přehlížejí přitom jiné podobně smutné či ještě daleko tragičtější události. Koneckonců smrt prezidentů v letadle jsme tu měli relativně nedávno (a sami Poláci už jednou přišli o svého exilového premiéra při nevyjasněné letecké havárii – byl jím generál Sikorski v roce 1943). Teď mám ale na mysli jiné neštěstí: To se odehrálo v roce 1994 a nebylo způsobeno ani nezodpovědností pilota ani netrpělivostí hlavy státu. Dokonce tehdy zemřeli prezidenti hned dva – jeden ze Rwandy a druhý z Burundi. Za jejich smrtí stálo sestřelení letadla a celý incident přispěl k rozpoutání jedné z největších genocid 20. století. Politiku jsem docela sledoval už tehdy, ale nevzpomínám si, že by někdo vyvěšoval na Hrad rwandskou vlajku s černými stuhami. Ale vždyť ta Afrika je tak daleko, nežijí tam ani naši slovanští bratři ale černoši a nespojuje nás s těmi lidmi ani „východní nebezpečí“...

Vyšlo v Lidovkách 20. 4. 2010

Zajímavý rozhovor s B. Turečkem o současném Íránu

V rozhovoru s časopisem Mezinárodní politika hovoří B. Tureček m.j. o tom, jak Západ přeceňuje roli íránských duchovních, o přerodu někdejších zapálených revolucionářů v uznávané reformátory, stejně tak i o stále živých vzpomínkách na krvavý průběh islámské revoluce před více než třiceti lety. Zamýšlí se ale také nad rostoucím vlivem Íránu na Blízkém východě.

(p.s.: název rozhovoru v samotné M.P. je ale lehce zkreslující - když se podíváte do textu, říká to B. Tureček přesněji)

Ples súfistů - Sufi dance

Podobně jako v židovství chasidé vyjadřují svou zbožnost tancem a hudbu, najdeme i v islámu skupiny, které vyjadřují svůj vztah a snahu o přiblížení se k pánu Bohu (arab. Alláhovi) podobnými způsoby. Jedná se hlavně o různé súfistické řády, které najdeme v celém muslimském světě. Vcelku známí jsou súfijští dervišové z Turecka, země, kde je ve městě Konya pochována jedna z hlavních osobností islámského mysticismu-súfismu a poezie Mevlana Rúmí (1207-1273). V dnešním Turecku dnes ale narazíme spíš na "turistické derviše", kteří předvádějí své tance v různých ryštykách. Skuteční súfisté se však ve stále hodně sekularizovaném Turecku skrývají před dohledem ouřadů a jsou stále formálně ilegální. Podobně tak jsou súfisté trnem v oku radikálním islamistům (např. hyper-puristickýcm wahhábistům), kteří jejich rituály, tance, hudbu a toleranci k ostatním lidem a náboženstvím považují za "neislámské". Súfisté to tak nemají v některých částech světa lehké.

Slavná scéna z filmu Baraka, kde tančící turečtí dervišové z Rúmího súfijského řádu nastupují do akce:



Tady můžete vidět, jak se pákistánští súfisté z řádu Nakšbandí dostávají do tranzu opakovaným vyslovováním mantry Alla-hu (zajímavé je to hlavně tak od 1 minuty 30 sekund):



Maročanky z Casablancy při súfíjskem zikru (obřadu uvědomování si Boha):

Chasidský ples - Hassidic dance

Stoupenci chasidismu od časů svého zakladatele Baal Šem Tova považovali modlitbu a oddanost Bohu za základ judaismu a zdůrazňovali, že nezáleží jen na učenosti a studovanosti, nýbrž hlavně na srdečné a niterné zbožnosti. Jedno z hlavních kréd chasidismu zní: „Radostně sloužit Hospodinu v plesání“ (Žalmy 100:2). A tak plesají :)