Rabíni ve sporu o Izrael (recenze z časopisu A2)

Tematicky jedinečná publikace Rabíni naší doby ukazuje, že život i učení nejvýznamnějších rabínů 20. století nelze vysvětlit bez reflexe jejich vztahu ke státu Izrael.

Marek Čejka, Roman Kořan: Rabíni naší doby. Barrister & Principal, Praha 2010, 301 stran.

V České republice vyšlo několik publikací, jež se týkaly rabínských osobností minulosti. Z většiny šlo ale o chasidské cadiky (spravedlivé). Místo odborně pojatého textu se navíc takřka vždy jednalo o specifický prozaický styl převyprávěných legend, líčící život a zázraky představitelů prvních chasidských dynastií, které působily v době po smrti zakladatele hnutí Bešta (Baal Šem Tov, Pán Božího Jména). Pomyslného vrcholu v takovém psaní dosáhl Jiří Langer (svého času sám chasida hlásící se k učení rebeho z Belzu) v knize Devět bran. Co se týče nechasidských (ultra)ortodoxních Židů (které lze z hlediska tradičního judaismu považovat za původnější), musíme se odkazovat k občasným medailonkům z různých historických knih zabývajících se převážně dějinami Židů na československém území nebo z publikací týkajících se pražského Maharala (jehož chasidé, kteří v Čechách nikdy nezapustili kořeny, považují za svého předchůdce).

Hlavní proudy i extrémy

Přiblížit nejvýznamnější rabíny takřka všech ritů i odnoží judaismu zhruba posledních sta let se úspěšně daří knize Rabíni naší doby od Marka Čejky a Romana Kořana. Spojení jednoho z nejproduktivnějších znalců dění na Blízkém východě mladší generace s judaistou je pro knihu výtečnou a snad i jedinou možnou volbou. Autorům zřejmě nešlo o hlubší analytické posouzení vývoje judaismu ani rabínské pozice v moderních dějinách. Snaží se spíše o jakousi prezentaci nejrůznějších podob judaismu ve 20. století skrze osoby rabínů (někdy i jejich manželek rebecin), které nevybírají podle jasně daného schématu, ale se snahou reflektovat jak hlavní proudy židovského náboženství, tak jeho extrémy.
I když samozřejmě většina rabínů zmíněných v knize pochází z prostředí chasidských i litvackých ultraortodoxních charedim („třesoucí se“ před Bohem) a ortodoxních sefardských komunit, znalost halachy není nutnou podmínkou pro výběr prezentovaných osobností. Menší zastoupení reformních a konzervativních rabínů je zcela pochopitelné, neboť ti se svým vlažnějším přístupem k tradiční výuce v ješivách zpravidla nedosahují ani zdaleka teologických kvalit (ultra)ortodoxních rabínů (i zde se samozřejmě najdou výjimky, třeba v knize zmíněný Abraham Jehošua Heschel, jenž ovšem sám studoval na ortodoxní ješivě). Značná rozdílnost i v rámci zdánlivě jednotných proudů judaismu pak z knihy vyplývá sama a nemusí být nějak přehnaně dokazována.
Příkladem může být třeba tak odlišné pojetí chasidismu, jaké lze spatřovat u braslavských chasidů a lubavičských chasidů z hnutí Chabad, které má své misijní centrum už i v Praze. Někteří braslavští (tzv. mrtví) chasidé už ultraortodoxní charedim připomínají jen svým oblečením, ale jinak se věnují poněkud kuriózní misijní činnosti v rámci svérázných technoparties, jež si mnohdy ve své podobě i druhu muziky nezadají s freeparties v Evropě. Lubavičští chasidé jsou sice také známí svou, mnohdy poměrně nevybíravou misijní činností, ale jinak pevně vězí v klasické chasidské tradici, již obohacují důrazem na rozum, výuku náboženství a zakládání nových ješiv. Poněkud pochybnou slávu v rámci judaismu získali někteří následovníci posledního lubavičského cadika Menachema Mendela Schneersona (1902–1994), když ho ještě za jeho života (částečně ochrnutého a neschopného mluvit) vyhlásili za Mesiáše. Sám jistě velmi vzdělaný a charismatický rabín své mesiášství několikrát ostře odmítl, ale ke konci života se zdá, že snad kvůli postupující chorobě této vidině svých žáků podlehl.
Zcela odlišné pojetí lze vysledovat i v případě osadnického náboženského hnutí (Guš Emunim, Blok věrných). V jeho řadách lze nalézt tak rozdílné osoby, jako je agresivní až fašizující rabi Moše Levinger, jenž se neštítí v rámci boje o biblický Izrael používat taková hesla jako „Arabové do plynu“, ale i Menachem Froman, jenž dnes přes svůj radikálně náboženský sionismus patří mezi největší mírotvůrce v izraelské společnosti.

Méně halachy, více (anti)sionismu

Na první pohled je zřejmé, že knize Rabíni naší doby dominuje politika, a to hlavně v souvislosti se sionismem a postojem nejrůznějších rabínů ke státu Izrael před jeho vznikem i po něm. Judaista bude možná trochu zklamán, když zjistí, že vlastní publikační činnosti rabínů a jejich komentářům a halachickým rozhodnutím není věnováno příliš prostoru, i když význačná díla jsou (pokud existují) vždy krátce zmíněna. Výtka to ale není zcela spravedlivá, neboť se jasně ukazuje, že podoby současného židovství jsou s postojem k sionismu svázány vlastně beze zbytku. Nakonec i ti ultraortodoxní Židé, kteří zpočátku do Izraele odmítali i jen vkročit, byli nuceni své postoje částečně revidovat a nezřídka skončili u zakládání náboženských (politických) stran (Agudat Jisrael, Šas). Navíc právě existence státu Izrael před příchodem Mesiáše je výsostně halachickou otázkou, kterou v knize, i když poněkud v rychlosti, autoři dobře vysvětlili.
Mohlo by se tedy zdát, že zatímco v minulosti se spory mezi židovskými náboženskými autoritami vedly třeba o haskalu (židovské osvícenství), nebo mezi chasidy a mitnagdim („odpůrci“ chasidismu), dnes je těžištěm většiny hlavních sporů Izrael a jeho politika. Rozpory lze přitom nalézt i uvnitř jednotlivých proudů. Asi to odpovídá době i situaci státu, jenž se cítí být od svého vzniku takřka v permanentním ohrožení.
Autoři publikace se snaží v samotném závěru obraz značně roztříštěné podoby judaismu slepit pomocí poněkud patetického důrazu na skutečnost, že judaismus byl vždy především jednou nekončící diskusí o významu Tóry a jejího hlavního komentáře v podobě Mišny. Spor k němu tedy jaksi patří. Jistě mají pravdu, o čemž svědčí neuvěřitelná bohatost rabínské literatury, ale jistě lze také říci, že světský stát Izrael judaismus v mnohém spojil a v mnohém spíše tvrdě rozdělil.

Islamofobie, antisemitismus, antiarabismus - pokus o definici a jak spolu tyto tři pojmy souvisejí

Termín „islamofobie“ je relativně nový pojem, který můžeme ve zcela základních rysech charakterizovat jako předsudky, obavy, případně i nenávist k islámu a muslimům. V praxi může být doprovázen projevy diskriminace, netolerance či rasismu. Termín je sice staršího data než 11. září 2001, ale rozšířil se hlavně po těchto velkých teroristických útocích. Zničení newyorské WTC vyvolalo vzápětí mezi částí obyvatel Západu paniku z islámu jako „militantního a terorismus podporujícího náboženství“ a vedlo v některých případech ke kolektivnímu odsuzování islámu a muslimů. Například v Evropě ale není terorismus jedinou hlavní příčinou islamofobie. Mnoho evropských politiků (a nejde zdaleka jen o populisty a radikální nacionalisty) mluví o narůstajícím muslimském přistěhovalectví do Evropy, které zanedlouho zásadním způsobem promění její tvář. Tito představitelé rovněž velmi často kolektivně odsuzují muslimy, volají po zpřísnění přistěhovaleckých politik evropských zemí a rozehrávají mezi svými sympatizanty nacionalistické a xenofobní vášně.

Muslimové na Západě a islamofobie

Evropští muslimové jsou hlavně přistěhovalci, avšak v některých regionech Evropy se můžeme setkat s historickým muslimským osídlením – muslimové tvoří většinu např. v Bosně, Albánii a Kosovu (najdeme je ale i v Bulharsku, Makedonii, Srbsku, Polsku a jinde). Velké muslimské přistěhovalecké vlny přišly do Evropy po 1. a hlavně po 2. světové válce, kdy bylo potřeba obnovit válkou zničené země a ekonomiky. Do Německa, Francie, Británie i jiných zemí bylo pozváno mnoho gastarbeiterů z muslimských zemí, u kterých se předpokládalo, že se později vrátí (nezřídka šlo i o muslimské vojáky, kteří zůstali v Evropě – ve spojeneckých armádách bojovaly v obou konfliktech desetitisíce muslimů). Mnozí z poválečných přistěhovalců pocházeli z bývalých francouzských a britských kolonií (Alžírsko, Maroko, Pákistán, Indie), případně z Turecka, tradičního německého spojence. Řada gastarbeiterů nakonec zapustila v Evropě kořeny a mnozí pozvali do Evropy i své rodiny. Jejich integrací se však evropské země zpočátku příliš nezabývaly, mj. proto, že problémů bylo relativně málo. Potíže, hlavně sociálního rázu, se objevily až u dalších přistěhovaleckých generací. Potomci přistěhovalců se dnes často cítí již příliš vzdáleni od své původní kultury, zároveň si však nevytvořili pouto, případně nebyli zcela přijati do společnosti evropské země, ve které žijí. Jsou tak vykořenění a dostávají se do různých sociálních problémů, ze kterých hledají únikové cesty. Jednou z nich je návrat k islámu, někdy i v jeho radikální podobě (islámští fundamentalisté často lákají své příznivce na různé sociální programy). Napětí v řadách přistěhovalců (kteří zdaleka nejsou jen muslimové) vyvřelo v posledních desetiletích různými sociálními problémy, nezřídka demonstracemi, výtržnictvím a násilnostmi. Vzhledem k tomu, že ve stejné době došlo ve světě ke zvýšení aktivit islamistických radikálů, řada lidí, včetně nejvyšších politiků, tyto problémy automaticky spojila s islámem a islamofobní tendence v Evropě posílily.

Co je a co není islamofobie

Samotný pojem islamofobie je nejčastěji používán v souvislosti se západní společností, v reálu však není omezen pouze na Západ. Na islamofobii můžeme totiž narazit prakticky všude kde lze najít výrazné muslimské menšinové komunity. Islamofobie se tak vyskytuje např. v Indii (kde také posiluje konflikt s Pákistánem), v Izraeli, kde je propojena s arabofobií (k tomuto pojmu viz níže), na Balkáně (hlavně v souvislosti s Bosnou a Albánci osídlenými územími), v Číně (kde může sloužit jako záminka k potlačování národnostních menšin – hlavně Ujgurů), v některých zemích rovníkové Afriky i jinde. Islamofobie existuje také ve nemuslimských státech, hlavně enklávách, které jsou do značné míry obklopeny muslimskými zeměmi (např. na Filipínách, v kavkazských nemuslimských zemích, Etiopii ad.).
Je rozdíl mezi islamofobií jako systematickým odsuzováním či podezřívavostí ke všemu, co souvisí s islámem na straně jedné a oprávněným strachem z některých muslimů, případně muslimských skupin na straně druhé.
Je skutečně pravda, že zvláště ve druhé polovině 20. a na začátku 21. století byli mnozí z aktérů světového terorismu muslimové a že v dnešním muslimském světě existuje a úspěšně se rozvíjí řada fundamentalistických islámských hnutí. Jejich role je však ve světových médiích často neúměrně přeceňována (ať už vědomě či nevědomě), přičemž zaniká fakt, že naprostá většina světových muslimů terorismus neschvaluje, ani příslušníky žádných fundamentalistických skupin není.
Pojmu islamofobie bývá někdy i účelově využíváno při oprávněné kritice některých osob či skupin spojených s islámem. Velice kontroverzní byla například nedávná aféra kolem karikatur proroka Mohammeda, která vyvolala mezi mnoha muslimy po světě nepřiměřené rozhořčení a kolektivní obviňování Západu a západních politiků z islamofobie.

Pokračování na stránkách Evropské město, pro které jsem tento text před časem napsal.

Před 20. lety byl zastřelen rabín Kahane

Před dvaceti lety zemřel násilnou smrtí nejradikálnější politik v novodobé izraelské historii a jeden z nejradikálnějších rabínů v historii židovské. Kahaneho potkala podobná smrt, jako Jicchaka Rabina – Kahaneho politický protipól – jehož patnácté výročí zastřelení bylo před pár týdny.

Kahane, Meir David (1932–1990) založil v r. 1968 v USA organizaci, která se jmenovala Židovská obranná liga. V r. 1971 imigroval do Izraele, kde vytvořil její pobočku, kterou přejmenoval na Kach (hebrejsky "Tak"). Ta na sebe již ve svých počátcích v Izraeli upozornila četnými rasistickými výpady proti černým Židům pocházejícím z Afriky. V r. 1974 se Kahane stal velmi známým jako zastánce teorie nazvané „TNT“ - Teror proti teroru. V r. 1980 byl Kahane uvězněn na šest měsíců za provokace na jeruzalémské Chrámové hoře. V r. 1984 se strana Kach dostala do parlamentu, avšak v dalších volbách v r. 1988 už po změně izraelských zákonů její kandidatura neprošla. V listopadu 1991 byl Meir Kahane zavražděn v New Jersey, když agitoval mezi americkými Židy. Vrahem byl radikální islamista Sajjíd Nosair. Radikálové a sympatizanti strany Kach jako Baruch Goldstein a Jigal Amir byli velmi inspirováni Kahaneho myšlenkami. Dnes je strana Kach na seznamu teroristických organizací v USA i EU.

Záběry z amerického výcvikového střediska Kahaneho stoupenců (90. léta):

Moudří muži v černém

Další malá recenze na Rabíny, tentokrát v Lihovkách

Moudří muži v černém
4. prosince 2010

LITERATURA

Rabín není židovskou obdobou kněze, duchovního ani pastora. Není prostředníkem mezi bohem a člověkem, jako u katolíků, ani duchovním soudcem jako u protestantů. Jako píše Leo Rosten v knize Jidiš pro radost, rabín je prostě - rabín. Jeho postavení mu tradičně neposkytuje žádnou moc ani hierarchický status. Rabínova autorita tak spočívá pouze v jeho učenosti, charakteru a v jeho osobních vlastnostech. Přesto jsou židovské dějiny plné pozoruhodných osobností. Nejnovější kniha předního českého odborníka na Blízký východ Marka Čejky a kabalisty a překladatele hebrejských textů Romana Kořána Rabíni naší doby přináší výčet nejvýznamnějších autorit judaismu 20. století a současnosti. Někteří z dvaapadesáti rabínů, jejichž portréty v knize najdeme, byli významní svým teologickým dopadem na židovství (jako rabi Teitelbaum či Chafec Chajim).
Další svou politickou činností - jako rabi Kook, Ovadja Josef či rabi Lau. Najdeme zde i medailonek známého extremisty Meira Kahaneho, zakladatele Židovské obranné ligy, zavražděného právě před 20 lety.

Jan Nevyhoštěný