Arabský rok 2011 - Arab Year 2011

Brief overview of the last year of Arab uprisings in the Middle East. What are the perspectives and why is too early to speak about Arab Winter.

Zatím velmi krvavý a velmi těžko odhadnutelný vývoj v Sýrii, zklamání mnoha Egypťanů z porevolučního vývoje v jejich zemi, vítězství islamistických stran v několika volbách, nárůst nenávisti vůči Izraeli i další dění jakoby dávalo za pravdu některým komentátorům a jejich mantrám typu: Arabské jaro se zvrhlo v arabskou zimu, Vypočitatelné arabské autokracie vystřídala ohromná nestabilita, Islamisté ovládnou celý Blízký východ  … 

Přesto je však na podobná hodnocení a obecně na objektivní analýzu letošních událostí ještě velmi brzy. Arabský svět není možné sledovat monoliticky: není masou „nepříliš vzdělaných a podezřelých Arabů“, ale složitou společností odlišující se stát od státu. A to i přes množství zdánlivě společných znaků (islám – různě však pojímaný, arabština – avšak velmi odlišná ve svých regionálních dialektech apod.). Některé rozdíly, sektářská napětí a vnitrospolečenské konflikty byly „zmrazeny“ politikou dlouholetých diktatur, podobně jako tomu bylo v komunistické Jugoslávii a dnes vystupují na povrch. 

Žádná konspirace

Letos bylo také možné pozorovat, že „Arabské jaro“ nebylo dílem nějaké „mezinárodní muslimské konspirace“ a nemělo všude jen stejné příčiny. Například v Tunisku se vzpoura šířila z venkova do měst o čemž vypovídá i symbol „Arabského jara“ – mladík Mohamed Búazízí z provinčního města Sidi Búzid. Ten svým sebeobětováním v palachovském duchu doslova zažehnul vlnu revolučního dění v celém regionu. Stal se tak zřejmě – poněkud tvrdě řečeno – „nejefektivněji sebeobětovaným“ člověkem v moderních dějinách lidstva.  Naopak na příkladu Egypta bylo vidět, jak vycházel revoluční kvas přímo z hlavního centra země. Ale pak je tu i řada společných jmenovatelů: statečnost prostých lidí, role nových médií a globálních televizí a určitě také postoje současné americké administrativy.

Žádní začátečníci

Odlišné arabské země mají různou politickou zkušenost. Nejsou to ale jen elévové, kteří by neměli žádné pojetí o moderní politice – například Egypt má bohatou politickou tradici a politické strany v této zemi působily již dávno před druhou světovou válkou. Naopak třeba v Libyi je ale situace dost odlišná.              

Donedávna hrály prakticky všechny arabské autokracie na Blízkém východě na osvědčenou strunu: „Podívejte se, kdo by nás mohl vystřídat – vždyť místo nás tu teď můžou být islamisté a Al-Káida“. Arabským autokratům tato taktika vůči Západu vycházela, a to zejména po 11. září 2011. Je pravda, že ani v době Studené války neměly USA ani Sovětský svaz zájem na tom, aby byla v arabských zemích demokracie – vždyť bylo přece daleko jednodušší vyjednávat se zkorumpovaným prezidentem či monarchou, který drží za pomoci armády a policie zemi pod kontrolou, než  tam mít nepřehlednou a labilní demokracii, která nemusí jít zdaleka tak na ruku velmocenským zájmům. Tato logika sice přestala platit po skončení Studené války, přesto si autokraté dokázali udržet sílu hlavně díky rozmachu islamistického radikalismu a západní politice po 11. září. Podíváme-li se však na dosavadní průběh „Arabského jara“, lze sledovat, že islamisté nebyli zdaleka hlavními iniciátory nepokojů (že byli později úspěšní ve volbách, je věc druhá). Vždyť i reakce Al-Káidy na „Arabské jaro“ byla naprosto bezzubá a vypovídala o nepřipravenosti slábnoucí teroristické sítě na podobné dění. Ano, Al-Káida se také vždy stavěla proti zkorumpovaným režimům, ale ty měla v jejích utopických vizích nahradit militantní islámská teokracie, nikoliv demokratické procesy a strany (včetně islamistických), které se od Al-Káidy zapřisáhle distancují. Řada dnešních mainstreamových islamistických stran nejsou žádné politické předvoje terorismu, ale vcelku pragmatické formace, které se pokoušejí propojit islámské a západní hodnoty. Pak tu jsou i více fundamentalistická uskupení, jako například egyptští salafisté, kteří  ale i přes relativní volební úspěch budou nejspíš jen jednou ze složek vládní koalice.

Žádný spěch

Sečteno a podtrženo: Na jednoznačná hodnocení dění na Blízkém východě je ještě velmi brzy. Bude třeba čekat možná i několik let, než budeme moci vynést jednoznačnější soud nad děním v regionu. Jisté je, že vývoj bude v různých zemích odlišný – Tunisko se nejspíš vydá na cestu demokracie, zatímco v Egyptě, Libyi a ještě více v Jemenu a Sýrii bude vývoj mnohem komplikovanější. Již dnes lze vidět,  že dosavadní opozice (často islamisté), která existovala v arabských zemích vůči vládnoucím autokratickým režimům, si bude mít poprvé možnost vyzkoušet, co to je vládnout. Bude tak muset přejít od opozičního populismu ke skutečné politice a činům – a nebude-li úspěšná, prohraje ve volbách. Dokonce i v případě, že by hrozila nějaká nová forma – třeba islamistické diktatury – je možné očekávat, že pod vlivem zkušeností z letošního roku se Arabové již nenechají znovu podrobit a přichystají novým diktátorů stejný osud, jaký potkal Ben Alího, Mubaraka a Kaddáfího.       

MČ, vyšlo v MFd 30. 12. 2011

 (..ten obličej se tam nastavil sám, takové narcisek zas nejsem, ale když už tam je, tak ho tam nechám :)

Další aktuální tematické články:

• Arabské prob(o)uzení - T. Spencerová (Revue Politika)

Drejdl a chanuka

Dreidel and Hanukkah - about typical toy played by Jewish children during Festival of lights 

O židovském svátku světel chanuka narazíte v místech kde žijí židovské komunity zcela jistě na všudypřítomné svícny chanukije, na kterých se každý z osmi svátečních večerů zapalují v určeném pořadí svíčky. Možná ale dostanete také  různé chanukové sladkosti jako koblihy a latkesy a určitě se setkáte i s typickou hračkou - dřevěnou káčou zvanou drejdl. Tady najdete docela hezky zpracované heslo o významu drejdlu (a jak se vlastně hraje) na české wiki, plus připojuji i obecnější odkaz na význam chanuky.

Jedny z nejzajímavějších drejdlů, se kterými jsem se osobně setkal, byly v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Tam jich o chanuce mívají celé koše. Jsou vyrobené z různých materiálů (nejčastěji ze dřeva) a různě pomalované. Druhý zajímavý "životní drejdl" jsem viděl  - asi trochu nečekaně - v Sýrii. Byl namalovaný na zdi bývalé nemocnice v rozstříleném městě Kunejtra na dnešní syrské straně Golanských výšin:

Zde je zajímavé krátké povídání americkeho chasida Lee Weismanna o hlubším teologickém významu drejdlu:

Šaría v povolebním Egyptě

Sharia in post-electoral Egypt - some opinion about development on the field relationship between religion and politics in future Egypt.

S autorem hovořil Ondřej Formánek z Lidovek. Výběr z rozhorroru by se měl objevit v první novoroční barevné příloze Lihových novin.

1) Co stojí za úspěchem islamistů v prvním kole egyptských voleb? Je to tím, že jsou nejlépe zorganizováni a mají nejvíc peněz? Nebo tím, že si dlouhodobě budují popularitu sociální prací pro chudé? Nebo je prostě egyptská společnost v zásadě konzervativní a religiózní?

Je to podle mého názoru kombinace všech těchto faktorů. Islamisté, hlavně Muslimské bratrstvo, bylo desetiletí v opozici vůči egyptskému režimu, na druhou stranu se v éře prezidentů Sadata a Mubaraka Bratrstvo pomalu dostávalo do politiky na kandidátkách jiných stran či jako nezávislí kandidáti. Vybudovali tak politický aparát a zároveň si dokázali zachovat auru opozice a něčeho nezprofanovaného a nevyzkoušeného. Na rozdíl od různých sekulárních a liberálních stran nemusí islamisté nikdy složitě definovat svůj program, cíle a vymezovat se vůči něčemu. Islám (ač různě interpretovaný a různými způsoby zaváděný do politiky) je jejich velkou jistotou, kterou nemusí neustále před voliči obhajovat.

2) Jaký je postoj většiny egyptského obyvatelstva k právu šaría?

V případě osmdesátimiliónové země lze stěží zobecňovat. Je však jisté, že výrazná část Egypťanů má o šaríi jiné představy, než většina lidí na Západě. Šaría pro ně není zdaleka jen o přísných islámských fyzických trestech za zločiny, ale je to systém, který dává muslimovi velkou oporu v životě prakticky ve všech oblastech – přes rodinu, stravování, sexualitu až po obchodování a bankovnictví.

Tak jako patří halacha (židovské právo) k životu každého opravdu věřícího Žida, tak je tomu i se šaríou v případě každého správného muslima.

3) Přispěla k úspěchu islamistických stran také Nejvyšší rada ozbrojených sil (SCAF), která se v mnoha ohledech začala chovat podobně jako Mubarakův režim? Jinými slovy, volili Egypťané Muslimské bratrstvo a salafisty jako politické síly, které jediné se mohou postavit starým mocenským strukturám nebo jako strany, které přinesou islámské právo?

Nemyslím si, že by většina egyptských muslimů prahla po nějaké radikální islamizaci země. Dovedu si představit, že takové voliče můžeme najít mezi těmi, kteří hlasují pro salafisty, ale daleko méně jich bude u sympatizantů Muslimského bratrstva. Spíš se tak domnívám, že jde o tu první variantu.

4) Zatím jsem narazil na čtyři základní scénáře, jak by se mohla situace v Egyptě vyvíjet. Řekni mi, prosím, co si o nich myslíš:

• Parlament obsadí islamistické strany, ale vládnoucí generálové budou výsledky voleb ignorovat, třeba tím, že parlamentu omezí moc. Islamisté na to odpoví vyhlášením ozbrojeného odporu a nastane situace podobná Alžírsku na počátku 90. let.
  méně pravděpodobné
• Parlament obsadí islamistické strany a Egypt se vydá cestou Íránu - autokracii vystřídá systém s totalitními rysy postavený na náboženském fundamentalismu. méně pravděpodobné (btw. často zatracovaný íránský model vlády je technicky daleko demokratičtější, než systém vlády v Saúdské Arábii a v některých dalších velkých spojenců USA a Západu v muslimském světě)
• Parlament obsadí islamistické strany a Egypt půjde cestou Indonésie, kde po pádu Suharty také nejprve ovládli politiku islamisté, nebo Iráku, kde zvítězili sektáři. V obou případech byli během dalších voleb nahrazeni pragmatičtějšími, liberálnějšími stranami, které si lépe vedly v praktických věcech jako je boj s nezaměstnaností. Dojde k tomu o to spíš, že "Arabské jaro" odstartovala právě špatná ekonomická situace a Egypt nemá zásoby ropy, kterými by se mohl islámský režim snadno financovat, jako je tomu například v Íránu. více pravděpodobné
• Ať volby dopadnou jakkoli, u moci zůstane SCAF, která postoupí část vlivu v určitých oblastech islamistům. Islamisté si díky tomu udrží výhodnou roli mocné opoziční síly. více pravděpodobné – dovedu si představit nějaký politický obchod mezi armádou a islamisty

5) Jaký bude mít vítězství Muslimského bratrstva a Salafistů vliv na turistický ruch v Egyptě?

Vliv mít zřejmě v určitých oblastech bude, na stranu druhou i islamisté potřebují peníze a dobře ví, co pro Egypt turistický ruch znamená. Spíš si myslím, že islamizace může zkomplikovat život liberálnějším Egypťanům a Koptům, než zahraničním turistům, kteří budou mít ve svých resortech možná dražší, nebo hůře dostupný alkohol, ale jinak spíš nečekám nějaká drastická omezení.

6) Jakým způsobem ovlivní vývoj v Egyptě okolní země?

Egypt a hlavně Káhira jsou jedna z tradičních nejdůležitějších center arabského i muslimského světa – intelektuálně, politicky, nábožensky,.... Vliv Egypta je také umocněn velkou lidnatostí celé země a velkého demografického nárůstu. Takže vliv Egypta je už tradičně velmi důležitý a tato tendence bude spíš posilovat.

• Israel seeks relations with Egypt Islamists (December 2011)

Vše co jste chtěli vědět o dnešním Tunisku, ale báli jste se zeptat

Everything You Always Wanted to Know About Tunisia* (*But Were Afraid to Ask)

Najdete to mj. v bulletinu nadácie Pontis, jehož páté číslo je na téma: "Tunisko je na ceste od autokracie k demokracii" a na druhé straně můj článec: "Vývoj udalostí v Tunisku smeruje skôr k optimistickejšiemu scenáru", (...a to je panečku slovenčina ako remeň :)

• Aktualitka z 12. 12. 2011: Tuniským prezidentem se stane obhájce lidských práv Munsif Marzúkí
• Jeden dřívější příspěvek z blogu s názory tuniského islamisty Rašída Ghanúšího
• BBC: Press hails "new era" in Tunisia 
• Al-Jazeera Tunisia full coverage

"Smrt strachu" - Výborný dokument o souvislostech Arabského jara v Tunisku, kde to všechno začalo
"The Death of Fear" - Excellent document on consequences of Arab spring in Tunisia where it all began

Zásadní filmy o Blízkém východě - vol. 2

The most interesting films about the Middle East - vol. 2
- second volume dedicated to the films about the Israeli-Palestinian and Israeli-Arab conflict.  

Syrian Bride/Syrská nevěsta (2004), director/režie: Eran Riklis

Jestli jste byli někdy na Golanských výšinách, tak ten film oceníte asi nejvíc. Točí se kolem drúzské rodiny z města Madždal Šams, které se nachází přímo na zelené linii mezi Izraelem okupovanými a syrskými Golanskými výšinami. Je to kombinace rodinného dramatu s výpovědí o absurditě životních situací na Blízkém východě způsobených politikou. Je trochu legrace pozorovat, že ve filmech na podobnou tematiku se stále objevují ti stejní arabští herci :)

ČSFD - 78%

Avenge but one of my two Eyes/Pomsti jedno z mých očí (2005),director/režie: Avi Mograbi 

Výborný izraelsko-francouzský film který je koláží různých situací na Západním břehu a v Izraeli. Uvidíte, jak zažívají někteří Izraelci výlet na Masadu, jaké absurdní situace vznikají mezi Izraelci a Palestinci na Západním břehu a také si poslechnete nefalšovaný nářez hudební skupiny radikálních židovských osadníků. Vzhledem k tomu, že jsem nenašel trailer k filmu, připojuji právě posledně zmíněnou scénu. (Schválně si to poslechněte, není totiž vůbec vyloučeno, že si - i když třeba jste zapřísáhlý propalestinský aktivista - budete  po celý zbytek dne budete zpívat: "Am Israel Chaj! - Am Kahane Chaj!" :)

 

Bridge over the Wadi/Most přes Wádí (2006), director/režie: Barak a Tomer Heymannovi
Zajímavý dokument o společné arabsko-židovské škole, která se snaží přemostit rozdíly mezi židovskými a arabskými školáky. Nejde zdaleka jen o mírové melodrama, kde arabské děti chodí na židovské bohoslužby a naopak a učí se navzájem arabštinu i hebrejštinu. Obsah filmu je i hlubší než jen mírová limonáda o kráse mírového izraelko-palestinského soužití. Na povrch vyplynou například těžko řešitelné rozpory mezi židovskými a arabskými učiteli ohledně vysvětlování izraelského dne nezávislosti a palestinského dne Nakby. Setkáme se s hodně paradoxními názory rodičů řady dětí. Je samozřejmě otázka, do jaké míry lze natočit dokument podobného typu přirozeně, nicméně v tomto případě se to docela povedlo. Já jsem byl několikrát pozván na dikusi k tomuto filmu a stal jsem se na něj trochu alergický. Úplně tak stačí, když film uvidíte jen jednou :)
ČSFD 86%

 

Fifty Years of War - Israel and the Arabs/Padesát let války - Izrael a Arabové (1999), director/režie: David Ash, Dai Richards
Jedná se o dokument "numero uno" k izraelsko-palestinskému konfliktu. Je jednak dostatečně dlouhý na to, aby vás zavedl do hloubky izraelsko-arabského konfliktu a zároveň nabídne i výborné dobové záběry. Co je však asi nejcennější - nabídne vám interview s klíčovými aktéry izraelsko-arabského konfliktu, z nichž řada už je v nebi, případně pekle (což často nelze s jistotou potvrdit, která z těchto dvou možností platí). Uslyšíte tak autentické a z kontextu nevytržené názory jordánského kraále Husajna, Ariela Šarona, Jásira Arafata, Jicchaka Rabina, ale třeba i George Marshalla, Harryho Trumana a řady dalších.
Dokument je uložen v celé své kráse a délce na youtube.

First part of the film selection is here/První část filmové hitparády je zde.

Zásadní filmy o Blízkém východě - vol. 1

The most interesting films about the Middle East - vol. 1
- this volume is dedicated to films about Israeli-Palestinian and Israeli-Arab conflict.  

Vzhledem k tomu, že jsem nedávno měl v Holomóci (Olmiku) přednášku pro Centrum pro studium populární kultury o popkultůře v sóvislosti s Blízkém véchodem, říkal jsem si, že bych mohl dát pár věcí na blog. Zaměřoval jsem se hlavně na filmovou tvorbu. Berte to prosím jen jako osobní hitparádu člověka, který nestudoval filmovou vědu, ale na druhé straně na dané téma viděl filmů opravdu dost a měl párkrát šanci to srovnat se skutečností. Jako první téma nabízím - zcela nečekaně :) - pětici filmů s tematikou izraelsko-palestinského a izraelsko-arabského konfliktu.

Sliby/Promises

Mým zcela nejoblíbenějším filmem je velmi originelní dokument režiséra Justina Shapira Promises z roku 2001. Je sice deset let starý, ale stále zcela výborně vystihuje podstatu konfliktu i myšlení Izraelců i Palestinců. Shapira vybral celkem reprezentativně několik dětí z obou stran konfliktu (sekulární izraelská dvojčata, jeruzalémského Palestince, osadníčka, Palestince z tábora,..) a nechává je hovořit o konfliktu a vztazích k druhé straně. Vrcholem filmu je, když režisér dohodne setkání mezi dvojčaty a klukem z uprchlického tábora. Jejich světy by se jinak těžko protly, přestože všichni žijí asi 10-15 kilometrů od sebe. 

Na ČSFD 80 % (i když netvrdím, že je to vždy směrodatné)

Waltz with Bashir/Valčík s Bašírem

Netřeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že Valčík s Bašírem izraelského režiséra Ari Folmana z roku 2008 je zcela nezbytné vidět. Nejen pro svůj děj, ve kterém rozkrývá vzpomínky několika izraelských vojáků na traumata z vojenské služby v libanonské válce (1982-85), která vyvrcholila masakrem v táborech Sabra a Šatíla, ale i svým ponurým animovaným zpracováním. Autoři filmu o Aloisi Nebelovi se určitě Valčíkem inspirovali, ale scénáristicky mu nesahají ani po kotníky. 

ČSFD 84 %.   

      

Lebanon/Libanon

"To člověk je z oceli, tank je jen kusem železa" je zdánlivým mottem filmu Libanon izraelského režiséra Samuela Maoze, o kterém někteří kritici říkají, že je tankovou verzí slavného protiválečného ponorkového filmu Das Boot. Je relativně krátký, úderný a točí se hodně kolem psychologie čtyřčlenné posádky v útrobách izraelského obrněnce (opět v Libanonu v roce 1982). Zcela výjimečně je pojato prostředí mimo tank, které je prakticky celý film vidět pouze periskopem palubního střelce Šmulika. 

ČSFD 71%

Paradise Now/Ráj hned teď

Výborný film, který se zaměřuje na psychologii palestinských sebevražedných atentátníků. Jeho režisérem je Palestinec Hany Abú Assad žijící v Nizozemí, s nímž také film vnikl v koprodukci v roce 2005. Není rozhodně žádnou glorifikací terorismu, jak se snažily tvrdit některé zdroje, ale je naopak velmi humanistickým dramatem poukazujícím na hloupost taktiky sebevražedných atentátů.    

ČSFD 72%

West Bank Story

Kraťoučký oskarový muzikál, který na chvíli přenese příběh o Romeovi a Julii (resp. West Side Story) kamsi do Svaté země, kde v těsném sousedství stojí palestinský bufáč Hummus hat a izraelský Kosher king. Výborná hudba, skvělý cit pro detaily a hořká legrace až příliš podobná reálným situacím a uvažování Izraelců a Palestinců. 

ČSFD 82%

Egyptské volby a triumf Muslimského bratrstva

Commentary about victory of the Muslim brotherhood in the first round of Egyptian elections 2011.

Pokládám za úspěch, že v situaci zvyšujícího se napětí v Egyptě první kolo (další budou následovat v průběhu prosince a ledna) parlamentních voleb vůbec uskutečnilo a že o ně Egypťané měli takový zájem (kolem 62%, i když se dříve odhadovalo ještě více). Předběžné výsledky mě zásadně nepřekvapily, vždyť se už dlouho obecně předpokládalo, že vítězem bude Muslimské bratrstvo.

Pravděpodobně ale nebude tak silné, aby bylo samo schopno vytvořit vládu, takže vznikne koalice. Samotné Bratrstvo prodělalo od svého vzniku v roce 1928 dynamický vývoj a z je ho řad vzešla jak řada radikálů, tak i umírněných politiků (od radikálního ideologa Sajjída Kutba, přes "arciteroristu" Usámu bin Ládina až po egyptské prezidenty Násira a Sadata).

V posledních desetiletích se Muslimské bratrstvo profiluje spíš umírněně, než fundamentalisticky a už dávno není militantním hnutím z 40.-60. let minulého století. Během Násirových represí bylo mnoho jeho radikálů popraveno a hnutí se pak v éře prezidenta Sadata víc odklonilo od násilí (to mělo mj. za následek odštěpení nespokojených radikálů a vznik nových skupin, jako např. Islámský džihád, který měl později na svědomí právě atentát na Sadata). 

Politická linie Bratrstva je dnes v kontextu islámského světa relativně umírněná. Za Mubaraka bylo Bratrstvo akceptováno v určitých ohledech jako důležitá síla v egyptské společnosti a mohlo vyvíjet řadu sociálních a ekonomických aktivit. Kandidáti Bratrstva mohli dokonce i kandidovat na listinách jiných stran (např. strany Wafd), resp. jako nezávislí kandidáti. Mubarak ale často používal ve „volbách“ různé diskriminační praktiky (nejen) vůči kandidátům islamistů. Doufejme, že relativně umírněný politický kurs Muslimského bratrstva bude v Egyptě pokračovat i poté, co po volbách v zemi převezme daleko větší politickou zodpovědnost než kdy dříve.

- publikovano také na mém blogu na iHNed
- viz také odpovědi (M.Č., O. Vondruška, T. Raděj) na stejné téma na blogu iDnes

Viz také/See also:

• Islamists, elections and the Arab spring (The Economist) 
• Israel and Islamists (The Economist)