Vážený pane Čejko, v jednom ze svých posledních článků na svém blogu se zamýšlíte nad stavbou kostelů na Blízkém Východě. Dovolím si Vás citovat: „Proč není možné stavět v dnešní Saúdské Arábii kostely?“. Nejde jen o to, že i pro řadu muslimů je přísný saúdský islám až příliš, ale že je možné i odpovědět: „Jednou z hlavních opor saúdského režimu jsou už po desetiletí USA, která se sice křesťanskými hodnotami často zaštiťují, ale s ohledem na jejich zájmy v oblasti pro ně byla spolupráce s ultrakonzervativním režimem vždy výhodnější, než jeho odsuzování.“ Myslíte si, že Barack Obama tomuto napomáhá? Dle mého soudu, se snaží o rovnováhu na Blízkém východě, mám pocit, že se snaží o spravedlnost. Pletu se?Myslím, že Barack Obama se snaží o poněkud vyváženější přístup USA vůči Blízkému východu než jeho předchůdce, což dal vědět třeba svým káhirským projevem z roku 2009 a později i praktickým přístupem vůči některým děním v rámci Arabského jara. Jinak ale u izraelsko-palestinského konfliktu je ale jeho aktivita velmi nízká. Nesmíme zapomínat, že každý americký prezident se musí držet určité politické linie svých předchůdců a jeho úkolem je především obhajoba amerických zájmů na Blízkém východě, nikoliv dosahování světové spravedlnosti. A mezi americké zájmy mimo jiné stále patří těsná spolupráce se saúdským režimem, a to hlavně z ekonomických důvodů. Americké zájmy zdaleka ne vždy konvenovaly s ideou nějaké obecné spravedlnosti. Taková je ale realpolitika. To také může z části vysvětlovat, proč nedošlo prakticky k žádnému Arabskému jaru v Saúdské Arábii a některých dalších státech Zálivu.
A jak jste na to Vy ve vztahu k USA?
Ameriku jsem měl možnost celkem dobře poznat během několika cest, které jsem tam podnikl. Byl jsem na dvou velkých automobilových cestách po Státech – jedna směřovala z Chicaga do San Francisca, projeli jsme deset tisíc mil a asi 20 států, druhá po východním pobřeží. Předloni jsem absolvoval na pozvání amerického ministerstva zahraničí také velkou studijní cestu po USA, kde jsem strávil skoro týden v nejrůznějších vládních i nevládních institucích ve Washingtonu a další dva týdny na jiných místech po celých Spojených státech. Mám také mnoho amerických přátel – řadu z nich právníků a politologů – se kterými se často o situaci v USA bavím. Takže tolik ve stručnosti k mému vztahu k Americe.
Jsou USA vrchol demokracie, o které Evropa může pouze snít?
Vrchol demokracie nikdy nikde neexistoval ani existovat nebude. Nebyl ve starověkém Řecku či jinde v Evropě a není ani v USA a nikde jinde. Jak říkal můj učitel profesor Vladimír Čermák, podobně jako spravedlnost je i demokracie ideou, ke které se je možné přibližovat, ale nelze jí dosáhnout. Americké a evropské pojetí demokracie má své výhody a zároveň i mouchy. V Americe lze ocenit třeba pro Evropana až nezvykle širokou svobodu slova a na mnoha místech i daleko funkčnější a přirozenější multikulturní společnost než v Evropě. Na stranu druhou některé specifické rysy americké demokracie by v Evropě fungovaly jen velmi obtížně, protože současná podoba Evropy a USA vychází z dost odlišných historických základů. To, že je v Evropě třeba limitovanější svoboda slova a existuje zde propracovanější zákonodárství proti zločinům z nenávisti, má své důvody v holocaustu, genocidách v Jugoslávii apod. S větším krveproléváním se USA na své půdě setkaly naposledy během války Severu proti Jihu a v průběhu indiánských válek v 19. století.
Pokud existuje Bůh, tak musí existovat i Ďábel, nebo ne? Stvořil lásku, ale i nenávist. Stvořil život i smrt. Stvořil klady i zápory. A je pro Vás ten zápor, ta negace, ISLÁM?
Úvahy nad existencí či neexistencí Boha a ďábla nejsou relevantní pro tento rozhovor a je to osobní věc každého člověka. Té další časti otázky moc nerozumím – proč by nějaké náboženství mělo samo o sobě představovat „zápor a negaci“ nebo dokonce „ďábla“? Není to tak dlouho, co si mnoho lidí myslelo o judaismu a židech, jak jsou ďábelští, a všichni víme, jak to dopadlo. Takže takto opravdu o žádném náboženství neuvažuji.
Tak dobře, jaký vztah máte k muslimům? Setkáváte se s nějakými ve svém okolí?
Obecně platí, že si přátele nevybírám podle jejich náboženského přesvědčení ani jejich státního občanství a na základě toho buduji i vztah k nim. Určitě si tak neříkám: „Teď jsem se skamarádil s Izraelcem, tak by to asi chtělo vyvážit nějakým Palestincem“. Jinak na Blízký východ jezdím od roku 1998, navíc poměrně často a zajímám se intenzivně o jeho problematiku. To by pak bylo asi trochu zvláštní, kdybych neznal řadu muslimů, Židů i arabských křesťanů nejen tam, ale třeba i u nás. Komunikuji s nimi, setkáváme se, bavíme se spolu o problémech souvisejících s náboženstvím a politikou, ale třeba i o úplně obyčejných věcech. Kdybych měl na Blízkém východě posuzovat lidi jen podle jejich politického názoru, tak to bych si měl co říct opravdu jen s málokým. Jenže lidé mají mnoho dalších rozměrů, a navíc nemohu nikdy vědět, jaké bych měl já sám názory, kdybych byl celý život na jejich místě.
Ptám se z toho důvodů, že znám několik muslimů, praktikujících i nikoliv, jež jsou velice slušní a poctiví lidé. Přesto v ČR je tu vůči nim stejná nesnášenlivost, jako k Rómům, či jiným menšinám. Chtěl bych, aby každý člověk byl v hodnocení druhých jako Vy, tedy aby poukázal na člověka jako identitu a na základě toho hodnotil, nikoliv dle rasy a předsudků.
Děkuji, ale já myslím, že takto uvažuje řada lidí. Bohužel slyšet jsou vždycky více spíš křiklouni a populisté. Vím, že hodně lidí u nás si zaškatulkuje jiného člověka hned na začátku třeba jen na základě jeho víry, etnicity, politické či státní příslušnosti atd. V tomto mi přijdou Češi dost uzavření a třeba právě tady by nám mohly být USA vzorem. Jasně, jsme jen lidé a zcela rozumím tomu, že může být pro někoho těžké nevytvořit si předsudky, když má třeba špatné zkušenosti s lidmi z určité etnické nebo náboženské skupiny, kteří bydlí v jeho blízkosti, nebo se s nimi denně setkává. Ale to ani tak na mysli nemám. Spíš mě zaráží, že lidé u nás mají často předsudky i vůči těm, se kterými se prakticky nikdy nesetkali a slyší o nich třeba jen ze zkratkovitého a z kontextu vytrženého zpravodajství v našich mainstreamových médiích, případně z různých zaujatých zdrojů na internetu.
V současné době jsou v ČR hodně diskutované církevní restituce. Má se vracet církvi majetek? A kolik? Vždyť se ani přesně neví, kolik toho církev vlastnila?!
Vnitřní česká politika není oblast mého zájmu a nemám příliš času se jí nějak detailněji zabývat. Někdy před ní dokonce přímo prchám, protože sledovat ten snad ještě prohlubující se postkomunistický marasmus není zrovna obohacující. Zajímají mě ale třeba některé aspekty a vývoj české zahraniční politiky. V aktuální vnitřní politice mě interesují snad jen ty církevní restituce, protože to má přesah do širší diskuse o obecném vztahu náboženství a politiky. Jsem stoupenec názoru, že by církevní restituce měly proběhnout více symbolickým způsobem, než jak zní současný plán. Už teď můžeme vidět, jaké si z restitucí dělají některé strany politikum, a toto může pokračovat dalších 30 let. Nejsem si jistý, jestli výše navracených finančních částek vykompenzuje ztrátu už tak velmi malé důvěry vůči církvím a církevním institucím. Mám za to, že církevní restituce v podobě, v jaké se o nich teď mluví, přispějí ještě k větší sekularizaci v jedné z nejsvětštějších zemí světa. Přitom jistá obroda duchovních hodnot by Čechům nepochybně prospěla.
Žádné komentáře:
Okomentovat