vyšlo v Kavárně iDnes
Karel Černý: Svět politického islámu - Politické probuzení Blízkého východu
vydalo Nakladatelství Lidové noviny, 2012, vázaná, 591 stran
Kniha „Svět politického islámu“ je pokusem o kompendium významného nábožensko-politického fenoménu naší doby. Zatímco donedávna byl u nás politický islám spojovaný v médiích hlavně s těmi nejradikálnějšími skupinami z Blízkého východu, po událostech Arabského jara se i širší veřejnost dozvídá, že politický islám je poněkud komplikovanější záležitost, než jen teroristické organizace ztělesněné ozbrojenými vousáči v maskáčích zaštiťující se účelově vytrženými citacemi z Koránu. Kniha mladého sociologa Karla Černého se pokouší reflektovat i nejnovější dění a zároveň se ho snaží zasadit do hlubších souvislostí. Práce je tak významná i tím, že se jedná o počin člena mladší generace českých výzkumníků, kteří sice nemají zkušenosti a třeba i jazykovou erudici našich nestorů-orientalistů, ale zase přinášejí novější pohledy a myšlenky.
Parta islamistů
Obrovský objem zajímavých a aktuálních dat ve spojení se sociologickým přístupem a znalostí hlubšího kontextu blízkovýchodního dění jsou hlavními pozitivy knihy. Většina současných diskusí o změnách na Blízkém východě a vzestupu islámu a islamismu totiž příliš sociologické a demografické příčiny tamního vývoje nereflektuje. Na straně druhé je však velmi diskutabilní struktura celé práce, její přehlednost a nejasné pojetí. Například hned na začátku čtenář narazí na kapitolu s názvem „Až příliš pestrá parta: kdo jsou a kdo nejsou islamisté?“ Je zřejmé, že použitím žurnalistického slovníku se autor text pokouší poněkud odlehčit, což samo o sobě nemusí být na škodu. To však ostře kontrastuje s množstvím různých sociologických a demografických údajů, tabulek a různých grafů, které dále v knize najdeme. Jako by autor neměl zcela jasno, zda se pokouší o populární, nebo více o vědeckou práci. Každopádně skloubení obou pojetí v konečném důsledku nepůsobí dobře. Nelze přehlédnout, že v některých částech textu autorova „odlehčení“ získávají až bulvární nádech. Například v souvislosti s případem bulharských zdravotních sester, které se dostaly na sklonku Kaddáfího režimu v Libyi do obrovských problémů, nám autor sdělí, že: „..si do zdejší dětské kliniky přijely na krátkodobý kontrakt přivydělat něco těch libyjských petrodolarů ke svým mizerným bulharským platům.“ Styl jazyka, který se pohybuje v širokém rozmezí mezi jazykem odborným a žurnalistickým, tak umocňuje nevyjasněné pojetí knihy.
Afghánistán není jen Tálibán
Výše zmíněná kapitola o „pestré partě islamistů“ vzápětí pokračuje podkapitolami nazvanými podle důležitých blízkovýchodních států. Zde by čtenář asi hledal systematičtější zasvěcení do problematiky islamismu ve zmíněných zemích. Ve skutečnosti zde narazíme spíš na útržkovité informace o některých islamistických formacích. V případě podkapitoly „Afghánistán“ autor například zmiňuje pouze Tálibán – jako by tato země nenabízela daleko širší škálu nejrůznějších islamistických organizací, stran a dalších uskupení. Následuje podkapitola „Palestina a Irák“, která nemá na délku ani jednu stránku. Nejen, že přináší dost zvláštní analogii dvou značně odlišných regionů a konfliktů, z nichž by si každý zasloužil podkapitolu vlastní, ale o podstatě iráckého islamismu se zde oproti palestinskému dozvíme naprosté minimum.
Drobnější chyby představuje nekonzistence přepisu arabských jmen a termínů, kdy například na straně 277 autor použil anglické transkripce arabských jmen, zatímco jinde používá správnější české přepisy. Kniha je sice vybavená rozsáhlým rejstříkem, ale v průběhu četby zjistíme, že v něm některá jména, na které při četbě textu narazíme, chybí. V téměř šestisetstránkovém textu nenalezneme kromě tabulek a grafů ani jednu obrazovou přílohu, která by lépe přiblížila hlavní osobnosti, politiku, ale třeba i propagandu stoupenců politického islámu. Přitom právě vizuální prezentace islamismu je veřejnosti tak mediálně známá a zároveň je většině Čechů (i Evropanů obecně) jen velmi těžko srozumitelná.
Je opravdu škoda, že autor více nezapracoval na struktuře i celkové koncepci knihy a že se v monolitičnosti jejího textu musí méně zasvěcený čtenář v mnoha případech utopit. To si ale mohli uvědomit i editoři knihy. Černého práce je tak cenná především svým sociologickým přístupem a v některých ohledech tak doplňuje díla starší generace našich orientalistů a politologů. Stěží je ale překonává.
Karel Černý: Svět politického islámu - Politické probuzení Blízkého východu
vydalo Nakladatelství Lidové noviny, 2012, vázaná, 591 stran
Kniha „Svět politického islámu“ je pokusem o kompendium významného nábožensko-politického fenoménu naší doby. Zatímco donedávna byl u nás politický islám spojovaný v médiích hlavně s těmi nejradikálnějšími skupinami z Blízkého východu, po událostech Arabského jara se i širší veřejnost dozvídá, že politický islám je poněkud komplikovanější záležitost, než jen teroristické organizace ztělesněné ozbrojenými vousáči v maskáčích zaštiťující se účelově vytrženými citacemi z Koránu. Kniha mladého sociologa Karla Černého se pokouší reflektovat i nejnovější dění a zároveň se ho snaží zasadit do hlubších souvislostí. Práce je tak významná i tím, že se jedná o počin člena mladší generace českých výzkumníků, kteří sice nemají zkušenosti a třeba i jazykovou erudici našich nestorů-orientalistů, ale zase přinášejí novější pohledy a myšlenky. Parta islamistů
Obrovský objem zajímavých a aktuálních dat ve spojení se sociologickým přístupem a znalostí hlubšího kontextu blízkovýchodního dění jsou hlavními pozitivy knihy. Většina současných diskusí o změnách na Blízkém východě a vzestupu islámu a islamismu totiž příliš sociologické a demografické příčiny tamního vývoje nereflektuje. Na straně druhé je však velmi diskutabilní struktura celé práce, její přehlednost a nejasné pojetí. Například hned na začátku čtenář narazí na kapitolu s názvem „Až příliš pestrá parta: kdo jsou a kdo nejsou islamisté?“ Je zřejmé, že použitím žurnalistického slovníku se autor text pokouší poněkud odlehčit, což samo o sobě nemusí být na škodu. To však ostře kontrastuje s množstvím různých sociologických a demografických údajů, tabulek a různých grafů, které dále v knize najdeme. Jako by autor neměl zcela jasno, zda se pokouší o populární, nebo více o vědeckou práci. Každopádně skloubení obou pojetí v konečném důsledku nepůsobí dobře. Nelze přehlédnout, že v některých částech textu autorova „odlehčení“ získávají až bulvární nádech. Například v souvislosti s případem bulharských zdravotních sester, které se dostaly na sklonku Kaddáfího režimu v Libyi do obrovských problémů, nám autor sdělí, že: „..si do zdejší dětské kliniky přijely na krátkodobý kontrakt přivydělat něco těch libyjských petrodolarů ke svým mizerným bulharským platům.“ Styl jazyka, který se pohybuje v širokém rozmezí mezi jazykem odborným a žurnalistickým, tak umocňuje nevyjasněné pojetí knihy.
Afghánistán není jen Tálibán
Výše zmíněná kapitola o „pestré partě islamistů“ vzápětí pokračuje podkapitolami nazvanými podle důležitých blízkovýchodních států. Zde by čtenář asi hledal systematičtější zasvěcení do problematiky islamismu ve zmíněných zemích. Ve skutečnosti zde narazíme spíš na útržkovité informace o některých islamistických formacích. V případě podkapitoly „Afghánistán“ autor například zmiňuje pouze Tálibán – jako by tato země nenabízela daleko širší škálu nejrůznějších islamistických organizací, stran a dalších uskupení. Následuje podkapitola „Palestina a Irák“, která nemá na délku ani jednu stránku. Nejen, že přináší dost zvláštní analogii dvou značně odlišných regionů a konfliktů, z nichž by si každý zasloužil podkapitolu vlastní, ale o podstatě iráckého islamismu se zde oproti palestinskému dozvíme naprosté minimum.
Drobnější chyby představuje nekonzistence přepisu arabských jmen a termínů, kdy například na straně 277 autor použil anglické transkripce arabských jmen, zatímco jinde používá správnější české přepisy. Kniha je sice vybavená rozsáhlým rejstříkem, ale v průběhu četby zjistíme, že v něm některá jména, na které při četbě textu narazíme, chybí. V téměř šestisetstránkovém textu nenalezneme kromě tabulek a grafů ani jednu obrazovou přílohu, která by lépe přiblížila hlavní osobnosti, politiku, ale třeba i propagandu stoupenců politického islámu. Přitom právě vizuální prezentace islamismu je veřejnosti tak mediálně známá a zároveň je většině Čechů (i Evropanů obecně) jen velmi těžko srozumitelná.
Je opravdu škoda, že autor více nezapracoval na struktuře i celkové koncepci knihy a že se v monolitičnosti jejího textu musí méně zasvěcený čtenář v mnoha případech utopit. To si ale mohli uvědomit i editoři knihy. Černého práce je tak cenná především svým sociologickým přístupem a v některých ohledech tak doplňuje díla starší generace našich orientalistů a politologů. Stěží je ale překonává.
Žádné komentáře:
Okomentovat