Šest hlavních důvodů česko-izraelského spojenectví

The six main reasons of the Czech-Israeli alliance.

Lidé se často ptají, co jsou hlavní příčiny současných tak dobrých česko-izraelských vztahů. Odpověď není zcela jednoduchá a jednoznačná - podle mě se jedná o celý komplex prolínajících se historických příčin. Pokusil jsem se je shrnout do šesti bodů:    

1. Historicky pozitivní vztahy prvorepublikového Československa (1918–1938) k sionismu výrazně spojené s osobností T. G. Masaryka 

Osobní postoje T. G. Masaryka vůči Židům, antisemitismu a sionistickému hnutí v jeho před-prezidentském i prezidentském období velmi výrazně formovaly pozitivní pohled Židů a sionistů na prvorepublikové Československo. U Masaryka oceňovali jak jeho pevné angažmá v Hilsneriádě, kritizující český antisemitismus, tak i jeho pozdější podporu a porozumění sionistickým aktivitám. S Masarykovým odkazem ve vztahu k Židům se později plně identifikoval také Václav Havel.

Také pozice Židů v meziválečném Československu byla poměrně dobrá i v době, kdy se postavení Židů v evropských státech na sklonku 20. let a ve 30. letech dvacátého století často zhoršovalo. Pozitivní vztahy vůči Židům byly nejen idealistické, ale měly i svůj pragmatický aspekt: Uznání židovského národa mělo totiž za cíl i formální „snížení“ počtu příslušníků německé a maďarské menšiny v ČSR. Největší sympatie tak nežidovští Češi/Slováci chovali především k Židům, kteří mluvili česky/slovensky. Je zjevné, že jistý vliv na postoje Masaryka a Čechů k sionismu a Židům mělo i potlačení vlivu katolicismu přinejmenším v české části prvorepublikového Československa. Katolicismus totiž představoval pro část Čechů jak jistý nepopulární symbol ancien régime, tak i určitého nositele tradičních antisemitských předsudků vycházejících z křesťanského katolického antijudaismu. Ty ostatně znovu oživly v plné síle po rozpadu Československa ve fašistickém Slovenském štátu, kde byla vazba mezi antisemitským fašistickým režimem a katolickým klérem velmi zřetelná. 

2. Československá podpora vzniku Izraele a dodávky zbraní Izraeli v letech 1948–1951

Po druhé světové válce podporovalo Československo velmi účinně vznik Státu Izrael. Ministr zahraničí Jan Masaryk vystupoval aktivně v tomto směru v roce 1947 v OSN. Dne 29. listopadu 1947 hlasoval československý zástupce ve Valném shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. O necelé tři měsíce později, 25. února 1948, proběhl v Československu komunistický převrat. Sovětský svaz však vznik Izraele podpořil, a tak i nová Československá vláda uznala nezávislost Izraele 19. května 1948, tedy pouhých pět dnů po jeho vzniku. Diplomatické styky pak navázaly obě země 3. července 1948.

Jeden z často zmiňovaných mezníků vztahu mezi Československem a vznikajícím Izraelem je ten, že se ČSR významnou měrou podílela na dodávkách zbraní včetně bojových letadel nově vzniklému státu a výcviku příslušníků izraelské armády. K tomu došlo v době silné mezinárodní izolace Izraele během první izraelsko-arabské války v letech 1948–1949. Z pohledu hodnocení tehdejšího československého konání je třeba přihlédnout k faktu, že pomoc byla poskytována v období, kdy u nás došlo ke změně politického režimu na otevřeně stalinistický. Navíc si Československo nechalo za zbraně tvrdě zaplatit i přesto, že Izrael byl s ohledem na válečný konflikt ve špatné hospodářské situaci. Je také zcela evidentní, že pomoc nově vzniklému státu byla poskytnuta se souhlasem Stalina, který vznik Izraele zpočátku podpořil jako protiváhu prozápadních arabských režimů. Československo tak poprvé zafungovalo jako proxy-režim podléhající vůli stalinistického Sovětského svazu.

Jakmile se však v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, že se Izrael přiklání spíše k západnímu bloku a nevydá se tak cestou „lidových demokracií“, SSSR i celý východní blok včetně Československa své postoje k židovskému státu na počátku padesátých let podstatně přehodnotily.  

Odhlédneme-li od motivů prodeje zbraní či od politické situace u nás, je jisté, že námi dodané zbraně prokázaly Izraeli cennou službu ve velmi kritické době, kdy jiné státy podobnou pomoc odmítly. Izrael dal mnohokrát vědět, že ho v těžké době dodávky československých zbraní zachránily, a naopak pro řadu Čechů se staly dodávky zbraní jistou legendou, která spojuje Čechy a Izraelce od samého počátku. Jaké byly hlubší politické souvislosti československých dodávek, je však často opomíjeno.

3. Reakce disidentských kontraelit na výrazný antisionismus – a v některých obdobích i antisemitismus – během československého komunistického režimu (1950–1989)

Od února 1951 tak byly všechny československé zbraňové dodávky Izraeli zastaveny. Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesy se Slánským. Na tento radikální obrat navázala o něco později i podpora palestinského národně osvobozeneckého hnutí. To byla nová oficiální linie režimu, avšak mezi veřejností byla situace méně jednoznačná. Kromě řady stoupenců měl totiž československý komunistický režim i množství odpůrců. Byli to jak členové nové kontraelity – hlavně bývalí příznivci nekomunistických stran, někdejší soukromí podnikatelé či členové zahraničního odboje atd. –, tak i kritici skrytí mezi širokou veřejností. Hlavně první skupina se stala brzy předmětem tvrdé perzekuce ze strany režimu. Mezi oběma vrstvami kritiků režimu přetrvával vesměs pozitivní pohled na Židy i tajné sympatie k Izraeli. Jisté oficiální uvolnění v pohledu na Izrael proběhlo krátce v roce 1967, po sovětské invazi v roce 1968 však následoval návrat do starých kolejí. Hlavní proud disidentů kolem V. Havla a Charty 77 však stále zachovával pozitivní postoj k Izraeli. 

4. Fakt, že se disidentské kontraelity kolem Václava Havla staly po roce 1989 oficiálními politickými elitami a že začaly výrazně ovlivňovat českou zahraniční politiku; ta se začala formovat výrazně atlantisticky a odrážela postoje USA vůči Izraeli a Blízkému východu 

Poté co československý komunistický režim padl, mnozí disidenti se stali vlivnými československými (a později českými) politiky a jejich předchozí pohledy z doby normalizace a dob studené války u nich přetrvaly. V této souvislosti lze kromě Václava Havla určitě zmínit i jména jako Michael Žantovský či Alexandr Vondra. Jedna z prvních věcí, o kterou se Václav Havel zasazoval v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Byly navázány už 9. února 1990. Česká zahraniční politika začala usilovat o vstup do Evropské unie a sledovala i výraznou atlantickou linku. V diplomacii začala česká zahraniční politika výrazněji sledovat americkou zahraniční politiku včetně jejích nejednoznačných rysů. To se projevilo i po 11. září 2001, kdy česká zahraniční politika sleduje pod vlivem amerických neokonzervativců v přístupu k Blízkému východu a izraelsko-palestinskému konfliktu až nekriticky proizraelskou linii.    

5. Český atlantismus začal být někdy spojován s islamofobií, přičemž Izrael začal být vnímán rovněž jako ústřední pilíř boje proti „islamizaci Západu“

Přestože jsou atlantické a proizraelské postoje spjaty spíše s českou politickou pravicí, není to pravidlem. Výrazné atlantické postoje například zastával dříve i současný prezident Zeman, který mnohokrát deklaroval i otevřeně islamofobní pozice. Ty dává do kontextu se svým velmi jednostranným postojem k Izraeli, který chápe jako pilíř boje proti „islamizaci Evropy a Západu“. V určitých částech české společnosti se stala islamofobie – na rozdíl od antisemitismu – v mnoha ohledech něčím akceptovatelným či dokonce pozitivním. To u některých Čechů, včetně části českých politiků a veřejných představitelů, posiluje i jejich vztah k Izraeli, který se v tomto ohledu velmi podobá Zemanovým postojům.  

6. Romantizující nebo tendenční pohled na Blízký východ, Izrael a Palestinu

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. Obecně je možné konstatovat, že v České republice je poměrně velký zájem o témata související se židovstvím a Izraelem (od historických židovských legend přes židovskou beletrii až po tematiku holocaustu) a tato skutečnost ovlivňuje i sympatie řady Čechů s Izraelem. V kombinaci s nepříliš kvalitním zpravodajským informováním o blízkovýchodním dění však dochází v povědomí Čechů často ke směšování různých nesouvisejících informací a pojmů dohromady. U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války, případně jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností a hlavně islám a Arabové u nich vyvolávají spíše negativní pocity, zatímco Izrael považují za kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň islamofobie v České republice za současné existence jen velmi malé muslimské komunity na českém území. 

Najít vyvážený postoj

Co se týká názorového střetu mezi Českou republikou a většinou států EU ohledně současného Izraele a izraelsko-palestinského konfliktu, mám za to, že ten souvisí především s třemi posledními body v předchozí části – tedy s příčinami českých postojů k Izraeli po roce 1989 a příklonem české zahraniční politiky k poměrně jednostranným postojům USA k Izraeli, a to hlavně po roce 2001.

Nedomnívám se, že by Evropská unie jako celek prosazovala „propalestinskou“ zahraniční politiku, ale naopak se snaží více vyvažovat zájmy obou stran konfliktu. Reaguje tak třeba více i na ideologické posuny v izraelských vládních administrativách a politikách, které se v průběhu posledních dvou desetiletí posunuly znatelně ke krajnímu nacionalismu. Ve stejnou dobu zůstávala zahraniční politika České republiky k těmto posunům až na výjimky netečná. To vedlo k bizarním situacím, kdy se někdy mohlo zdát, že loajalita ČR k Izraeli má přednost před loajalitou k EU, jíž je ČR členem. Například při hlasování o uznání Palestiny za členský stát na půdě OSN v roce 2012, kdy ČR hlasovala proti tomuto uznání společně s osmi dalšími státy – Izraelem, USA a některými jejich spojenci – nejen proti zbytku světa, ale i proti všem zemím EU. Podle mého názoru nemusí ČR zastávat takto vyhraněné jednostranné postoje, aby zachovala velmi dobré vztahy s Izraelem.  

V situaci, kdy má ČR nadstandardní a velmi pozitivní vztahy s Izraelem, by ČR měla vždy důsledně trvat na tom, aby zůstaly zachovány základy, ze kterého toto nadstandardní a vzájemně obohacující se partnerství vzešlo – tedy z humanistických postojů prezidenta Masaryka a dále ze zásad zahraniční politiky v polistopadovém období, hlavně v obdobích prezidenta Havla. Jak Masarykovo, tak Havlovo dědictví vidělo v sympatiích k sionistickému hnutí a Izraeli hodnoty demokracie, humanismu, snahy o dosažení míru a spravedlnosti, a zároveň také práva na sebeurčení a respektu k menšinám.

Základy současného nadstandardního česko-izraelského spojenectví byly položeny v 90. letech, kdy v Izraeli probíhal mírový proces a kdy českoslovenští a čeští politici navázali dobré vztahy s jeho protagonisty na obou stranách konfliktu. Jak v Izraeli, tak v Palestinské autonomii však došlo k výrazné radikalizaci, která pohřbila nejen mírový proces, ale také některé politiky s ním spjaté – hlavně pak izraelského premiéra Rabina. Právě za jeho smrtí stálo myšlení ne zcela vzdálené od toho, které se dnes někdy prosazuje i v nejvyšší izraelské politice. 

ČR by měla i do budoucna rozvíjet pozitivní vztahy s Izraelem, avšak zároveň – i z pozice dobrého přítele – by měla být adekvátně kritická a schopná dát najevo, že toto přátelství nemusí být za všech okolností vždy bezpodmínečné, ale musí být vyvažováno i konstruktivními postoji druhé strany.  

Vyšlo v Revue Prostor  103/104 (prosinec 2014) "Kontrasty a paradoxy současného Izraele"