Rabín, který chtěl zastavit Holokaust

70. let po osvobození Osvětimi není od věci připomenout si polozapomenutý příběh rabína Weissmandla z bratislavské "Pracovní skupiny", kteří se velmi aktivně snažili zastavit Holokaust, avšak jeho snahy narazily přinejmenším na nepochopení ze strany svobodného světa. 

Chajim Michael Dov Weissmandl

חיים מיכאל דב ויסמנדל

25. října 1903 – 29. listopadu 1957

4. chešvan 5664 – 6. kislev 5718

Ultraortodoxní Židé (charedim) byli za druhé světové války jednou z nejvíce ohrožených skupin židovského obyvatelstva – byli bezbranní svým pacifismem, velmi často chudí, a nejen že byli ohroženi nacisty, ale často se netěšili ani přízni místního obyvatelstva. Navíc byli (na rozdíl od asimilovaných Židů) zcela jasně rozeznatelní podle svého vzezření (vždyť z pohledu některých „jakoby vypadli“ z různých antisemitských karikatur) a vzhledem k hluboce intelektuálnímu životnímu stylu na tom nebyli obvykle ani fyzicky příliš dobře, takže měli horší šanci přežít válečné útrapy.

Po druhé světové válce bylo vyčítáno evropským ultraortodoxním rabínům, že nedostatečně motivovali své příznivce, aby zavčas uprchli z nacisty okupované Evropy do bezpečí, zvlášť do Palestiny, neboť sionismus byl v přímém rozporu s jejich vírou. Za války však nečinili chyby zdaleka jen rabíni, ale také politici mnoha zemí, které zůstaly svobodné, a chyby činili i činovníci sionistického hnutí mimo Evropu. Záchrana a pomoc židovským uprchlíkům ze strany svobodného světa (včetně prvorepublikového Československa před válkou) je poněkud temnou stránkou dějin Západu. Pro přistěhovalecké kvóty byla řada židovských uprchlíků navrácena do nebezpečné Evropy, a pokud za války docházelo k jejich záchraně, bylo tak někdy činěno i značně selektivním způsobem.

V Evropě i jinde tehdy žila řada vynikajících osobností – ať už Židů, či Nežidů, jež si byly dostatečně vědomé válečných genocidních nebezpečí a projevili odvahu, která pomohla zachránit řadu lidských životů. Jedním z nich byl rabín Michael Dov Weissmandl, který mezi ostatními rabíny té doby vynikal svým aktivismem. Za války se pokusil zachránit co největší počet Židů, a to i za cenu toho, že musel vyjednávat s nacisty a uplácet je.  

Rodák z uherského Debrecína strávil velkou část svého života mezi Trnavou, Nitrou a Bratislavou na dnešním Slovensku. Jeho rodina patřila k nechasidskému směru ortodoxního židovství. V Trnavě se později také oženil. Vzal si za ženu dceru svého učitele rabína Samuela Davida Ungára (1886–1945), posledního představeného původní nitranské ješivy.   

Mladý a vzdělaný Weissmandl se stal odborníkem na staré manuskripty a při této činnosti navštěvoval různé knihovny a hodně cestoval. Při těchto příležitostech zavítal i na Oxfordskou univerzitu. V Anglii si také vybudoval dobré kontakty (mj. i na biskupa z Canterbury), které mu později pomohly v jeho záchranných aktivitách. Po anšlusu Rakouska se Weissmandlovi podařilo pomoci šedesáti rabínům, které nacisté vyhnali z Rakouska, a Československo je nebylo ochotno přijmout. Weissmandl pro ně  dokázal obstarat britská víza. 

Druhá světová válka

Během druhé světové války Weissmandl své aktivity zesílil, jak jen to bylo v podmínkách Slovenského štátu možné. Během války se pohyboval mezi Nitrou a Bratislavou, a to až do roku 1944, kdy musel nastoupit do transportu. Od roku 1942 stál Weissmandl společně se sionistkou Gisi Fleischmannovou v čele tajné „Pracovní skupiny“. Tato byla velmi zvláštním spojenectvím: vedle ultraortodoxního Weissmandla zde působili levicoví intelektuálové a sionisté. Skupina během války usilovala o záchranu co největšího počtu Židů, a to i způsobem, který během války i po válce mnozí považovali za „nemorální“ – tedy například prostřednictvím úplatků představitelům Slovenského štátu či samotným nacistům. Po válce Weissmandl tvrdil, že kdyby byla ze strany zahraničních sionistů větší ochota, stačilo najít ve správný čas několik miliónů dolarů a transporty do koncentračních táborů by byly v roce 1942 zastaveny. Doufal v takzvaný "Plán Evropa“, jehož prostřednictvím by byly zastaveny židovské deportace po zaplacení vysokých úplatků nacistům, včetně důstojníků SS. 

Weissmandl později obvinil sionistické činitele, že nechtěli přispívat na záchranu Židů, pokud neodejdou do Palestiny. Weissmandl se za války zaměřil i na spojenecké politiky a sionistické činovníky a snažil se je více motivovat k většímu zájmu o osud východoevropských Židů. Přes Švýcarsko rozeslal mnoho varovných dopisů, např. britskému premiéru Churchillovi, americkému prezidentu F. D. Rooseveltovi, sionistickým vůdcům v Palestině a papeži Piovi XII., aby posílil jejich zájem o židovské osudy. Nedostalo se mu ale relevantní odezvy. Neúspěšně také vyzýval Spojence k bombardování železnic vedoucích do Osvětimi. 

15. května 1944 poslal Weissmandl sionistickému vedení v Palestině dopis tohoto znění:

A vy – naši bratři v Palestině a ve všech svobodných zemích, vy, kdož stojíte v čele svobodných národů – jak můžete mlčet, když dochází k takovým vraždám? Jak můžete mlčet, když už téměř šest set tisíc Židů bylo zavražděno? A mlčíte, když další tisíce jsou právě vražděny a tisíce čekají na smrt? Jejich zmučená srdce volají o pomoc a naříkají nad vaší krutostí: “Vy sami jste vrazi pro své kruté mlčení. Máte v rukou prostředky, kterými to můžete zastavit hned teď. Pro krev miliónů a slzy stovek tisíc vás žádáme a prosíme, abyste jednali hned teď!”

Weissmandl se také dostal na Slovensku do kontaktu s Židy, kterým se podařilo uprchnout z Osvětimi a kteří mu sdělili svá hrůzná svědectví. Weissmandl se pak jejich výpovědi pokoušel rozšiřovat do Švýcarska, Turecka a Palestiny, aby se dostaly dál k lidem svobodného světa. V té době ale málokdo věřil, že se takováto zvěrstva opravdu děla. Bratislavská „Pracovní skupina“ na sklonku války spolupracovala i se  sionistou Rudolfem Kastnerem (Kasztnerem) (1906–1957), který za války vyjednával  o osudu Židů mimo jiných i přímo s „architektem šoa“, obersturmbannführerem SS Adolfem Eichmannem. Jedním z výsledků jeho práce byl tzv. Kastnerův vlak. Kastner válku přežil a po vzniku Izraele se stal státním úředníkem. Nakonec však byl proti němu v Izraeli zahájen vykonstruovaný soudní proces, v němž byl mimo jiné uznán pro své válečné aktivity vinným z toho, že údajně „prodal svoji duši ďáblu“. Byl sice později očištěn izraelským Nejvyšším soudem, ale byl zanedlouho zavražděn Zeevem Ecksteinem, mj. bývalým členem radikální sionistické skupiny Lechi (mezi její vůdce patřil i pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir). V Izraeli dodnes vyvolává Kastnerův příběh emoce.

Během války dostával Kastner instrukce i od „Pracovní skupiny“ a rabína Weissmandla. Vzhledem k tomu, že Weissmandl zastával podobnou politiku záchrany, je i pohled na něj v dnešním Izraeli velmi nejednoznačný. V hodnocení efektivity „Pracovní skupiny“ se historici šoa dodnes rozcházejí. V každém případě šlo během války o dost ojedinělý čin, jehož důsledkem byla záchrana mnoha lidských životů. 

Weissmandl se nakonec málem sám stal obětí šoa i v pravém slova smyslu, neboť byl v roce 1944 (po obsazení Slovenska Německem po potlačení Slovenského národního povstání) on i celá jeho rodina donuceni zařadit se do transportu do Osvětimi. Během jízdy se  rabínovi podařilo vyskočit ven z nákladního vagónu. Při seskoku si sice zlomil nohu, přesto dokázal vyhledat pomoc, neprozradit se a schovat se v tajném úkrytu v Bratislavě. Později se dostal díky Kastnerovým aktivitám v nákladním automobilu do bezpečí neutrálního Švýcarska.

Poválečné období v USA   

Po válce se Weissmandlovi podařilo obnovit s přeživšími Židy (mj. se svým švagrem Šolomem Moše Ungárem) Nitranskou ješivu přímo na Slovensku. Vzápětí ji však chtěl přesunout do Palestiny (tehdy stále ještě pod britskou správou). Jeho žádost však byla odmítnuta a ješivu tak nakonec přestěhoval do USA. Ta působila zpočátku v Sommervile ve státě New Jersey, ale později byla přesunuta do Mount Kisco ve státě New-York. Nitranskou ješivu koncipoval jako soběstačnou zemědělskou usedlost ("Yeshiva Farm Settlement").

V USA Weissmandl také znovu založil rodinu: oženil se s Leou Teitelbaumovou (1924–2009) ze slavného rabínského rodu, se kterou měl další děti. Poté, co se v USA dostal Weissmandl pod vliv učení satmarského rabína Joela Teitelbauma, stal se jeho názor na sionismus ještě kritičtější než dříve. Kvůli ztrátě celé rodiny během války a nespokojený s výsledkem své činnosti trpěl těžkými depresemi. To také zhoršovalo jeho zdravotní stav a srdeční problémy. Rabín nakonec zemřel ve Spojených státech v relativně nízkém věku 54 let.  

Rozšířenou verzi portrétu rabína Weissmandla najdete v knize "Rabíni naší doby".

Osudy „Pracovní skupiny“ i osobou samotného Weissmandla se podrobně zabývali čeští dokumentaristé Martin Šmok a Petr Bok, kteří natočili v letech 1994-99 dokumentární film „Mezi zaslepenými blázny“ (VERAfilm). 

Izraelsko-slovenská dokumentaristka Natasha Dudinski natočila nedávno dokumentární film o klíčové osobnosti "Pracovní skupiny" Gisi Fleischmannové. 

O motivech Kastnerovy vraždy blíže dokumentární film „Killing Kastner“ (2008).