A New Book: Rabbis of our Time

Rabbis of our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times.  

By Marek Čejka and Roman Kořan

Series: Routledge Jewish Studies Series
Hardcover: 240 pages
Publisher: Routledge (October 28, 2015)
Language: English
ISBN-10: 1138813168
ISBN-13: 978-1138813168

The term ‘rabbi’ predominantly denotes Jewish men qualified to interpret the Torah and apply halacha, or those entrusted with the religious leadership of a Jewish community. However, the role of the rabbi has been understood differently across the Jewish world. While in Israel they control legally powerful rabbinical courts and major religious political parties, in the Jewish communities of the Diaspora this role is often limited by legal regulations of individual countries. However, the significance of past and present rabbis and their religious and political influence endures across the world.

Rabbis of Our Time provides a comprehensive overview of the most influential rabbinical authorities of Judaism in the 20th and 21st Century. Through focussing on the most theologically influential rabbis of the contemporary era and examining their political impact, it opens a broader discussion of the relationship between Judaism and politics. It looks at the various centres of current Judaism and Jewish thinking, especially the State of Israel and the USA, as well as locating rabbis in various time periods. Through interviews and extracts from religious texts and books authored by rabbis, readers will discover more about a range of rabbis, from those before the formation of Israel to the most famous Chief Rabbis of Israel, as well as those who did not reach the highest state religious functions, but influenced the relation between Judaism and Israel by other means. The rabbis selected represent all major contemporary streams of Judaism, from ultra-Orthodox/Haredi to Reform and Liberal currents, and together create a broader picture of the scope of contemporary Jewish thinking in a theological and political context.

An extensive and detailed source of information on the varieties of Jewish thinking influencing contemporary Judaism and the modern State of Israel, this book is of interest to students and scholars of Jewish Studies, as well as Religion and Politics.

See more on Routledge pages.

Purchase on Amazon (including Kindle edition)

Reviews: 

A useful source for those interested in contemporary Orthodox Judaism. An insight into an unknown world often deemed forbidding and inaccessible.

            Yakov Rabkin, Professor of Contemporary Jewish History, University of Montreal.

Rabbis of Our Time presents informative portraits of over 50 prominent rabbinic personalities, primarily Orthodox (hence male) leaders, who have influenced the religious and political lives of modern Jews. In accessible language, the authors place each figure in his historical context and explain how he shaped the thinking and practice of fellow Jews. In the political climate of the 20th and early 21st centuries, rabbis in Israel and the Diaspora have exercised considerable influence, which makes this overview, with references provided for further reading, a distinctly helpful resource for Jews and non-Jews alike.

             Yehezkel Landau, Associate Professor of Interfaith Relations, Hartford Seminary.

Authors.

Autographing of the book in Jerusalem :)

English summary of book of "Rabbis of our Time"

authors: Marek Čejka, Roman Kořan: Rabbis of our Time – Spiritual authorities of Judaism in the political and religious events of our time

Original title (in Czech): Rabíni naší doby – authority judaismu v náboženském a politickém dění 20. století a současnosti

Published by: Barrister & Principal, Brno, The Czech Republic, 2010
304 pages, ISBN 978-80-87474-00-6

In this biographical book, which contains several dozen portraits of contemporary rabbinical authorities, you will find insights into both the contemporary generation of rabbis and earlier generations of rabbis that lived in the 20th century. The book is focused on centers of contemporary Judaism and Jewish thinking – especially the State of Israel (and Palestine before 1948) and the USA. But it also partly covers other important centers of Judaism, such as Europe before World War Two and especially Eastern Europe.

We tried to assess the rabbis in terms of many aspects (their theology, their politics, their position in Israel and in Israeli politics, their approach to Zionism) and we included rabbis who are very “positive“ but also ”controversial“. Our choice of figures to cover is subjective and it is possible that if such a book about rabbis were written by someone else, the choice would be different. When it comes to rabbis it is sometimes very difficult to unequivocally decide on all the criteria that would make a rabbi “important” or to judge all rabbis on the basis of the same criteria. Some rabbis are important because of their knowledge and publications, some are important because of their theological impact on Judaism (e.g. Rabbi Hafetz Haim, Rabbi Yoel Teitelbaum), and others are important because of their importance in politics (e.g. Rabbi Israel Meir Lau, Rabbi Michael Melchior). Some are important because of combinations of several different factors (e.g. Rabbi Avraham Kook, Rabbi Shach, Rabbi Ovadia Yosef). Plus, some rabbis are known for their extremism (e.g. Rabbi Kahane) or non-conformism (e.g. Rabbi Froman). There are also those rabbis who build their popularity through the media and especially through the media’s “superficialization“ of some aspects of Judaism, especially Kabbalah (e.g. Rabbi Berg).

Rabín, který chtěl zastavit Holokaust

70. let po osvobození Osvětimi není od věci připomenout si polozapomenutý příběh rabína Weissmandla z bratislavské "Pracovní skupiny", kteří se velmi aktivně snažili zastavit Holokaust, avšak jeho snahy narazily přinejmenším na nepochopení ze strany svobodného světa. 

Chajim Michael Dov Weissmandl

חיים מיכאל דב ויסמנדל

25. října 1903 – 29. listopadu 1957

4. chešvan 5664 – 6. kislev 5718

Ultraortodoxní Židé (charedim) byli za druhé světové války jednou z nejvíce ohrožených skupin židovského obyvatelstva – byli bezbranní svým pacifismem, velmi často chudí, a nejen že byli ohroženi nacisty, ale často se netěšili ani přízni místního obyvatelstva. Navíc byli (na rozdíl od asimilovaných Židů) zcela jasně rozeznatelní podle svého vzezření (vždyť z pohledu některých „jakoby vypadli“ z různých antisemitských karikatur) a vzhledem k hluboce intelektuálnímu životnímu stylu na tom nebyli obvykle ani fyzicky příliš dobře, takže měli horší šanci přežít válečné útrapy.

Po druhé světové válce bylo vyčítáno evropským ultraortodoxním rabínům, že nedostatečně motivovali své příznivce, aby zavčas uprchli z nacisty okupované Evropy do bezpečí, zvlášť do Palestiny, neboť sionismus byl v přímém rozporu s jejich vírou. Za války však nečinili chyby zdaleka jen rabíni, ale také politici mnoha zemí, které zůstaly svobodné, a chyby činili i činovníci sionistického hnutí mimo Evropu. Záchrana a pomoc židovským uprchlíkům ze strany svobodného světa (včetně prvorepublikového Československa před válkou) je poněkud temnou stránkou dějin Západu. Pro přistěhovalecké kvóty byla řada židovských uprchlíků navrácena do nebezpečné Evropy, a pokud za války docházelo k jejich záchraně, bylo tak někdy činěno i značně selektivním způsobem.

V Evropě i jinde tehdy žila řada vynikajících osobností – ať už Židů, či Nežidů, jež si byly dostatečně vědomé válečných genocidních nebezpečí a projevili odvahu, která pomohla zachránit řadu lidských životů. Jedním z nich byl rabín Michael Dov Weissmandl, který mezi ostatními rabíny té doby vynikal svým aktivismem. Za války se pokusil zachránit co největší počet Židů, a to i za cenu toho, že musel vyjednávat s nacisty a uplácet je.  

Rodák z uherského Debrecína strávil velkou část svého života mezi Trnavou, Nitrou a Bratislavou na dnešním Slovensku. Jeho rodina patřila k nechasidskému směru ortodoxního židovství. V Trnavě se později také oženil. Vzal si za ženu dceru svého učitele rabína Samuela Davida Ungára (1886–1945), posledního představeného původní nitranské ješivy.   

Mladý a vzdělaný Weissmandl se stal odborníkem na staré manuskripty a při této činnosti navštěvoval různé knihovny a hodně cestoval. Při těchto příležitostech zavítal i na Oxfordskou univerzitu. V Anglii si také vybudoval dobré kontakty (mj. i na biskupa z Canterbury), které mu později pomohly v jeho záchranných aktivitách. Po anšlusu Rakouska se Weissmandlovi podařilo pomoci šedesáti rabínům, které nacisté vyhnali z Rakouska, a Československo je nebylo ochotno přijmout. Weissmandl pro ně  dokázal obstarat britská víza. 

Druhá světová válka

Během druhé světové války Weissmandl své aktivity zesílil, jak jen to bylo v podmínkách Slovenského štátu možné. Během války se pohyboval mezi Nitrou a Bratislavou, a to až do roku 1944, kdy musel nastoupit do transportu. Od roku 1942 stál Weissmandl společně se sionistkou Gisi Fleischmannovou v čele tajné „Pracovní skupiny“. Tato byla velmi zvláštním spojenectvím: vedle ultraortodoxního Weissmandla zde působili levicoví intelektuálové a sionisté. Skupina během války usilovala o záchranu co největšího počtu Židů, a to i způsobem, který během války i po válce mnozí považovali za „nemorální“ – tedy například prostřednictvím úplatků představitelům Slovenského štátu či samotným nacistům. Po válce Weissmandl tvrdil, že kdyby byla ze strany zahraničních sionistů větší ochota, stačilo najít ve správný čas několik miliónů dolarů a transporty do koncentračních táborů by byly v roce 1942 zastaveny. Doufal v takzvaný "Plán Evropa“, jehož prostřednictvím by byly zastaveny židovské deportace po zaplacení vysokých úplatků nacistům, včetně důstojníků SS. 

Weissmandl později obvinil sionistické činitele, že nechtěli přispívat na záchranu Židů, pokud neodejdou do Palestiny. Weissmandl se za války zaměřil i na spojenecké politiky a sionistické činovníky a snažil se je více motivovat k většímu zájmu o osud východoevropských Židů. Přes Švýcarsko rozeslal mnoho varovných dopisů, např. britskému premiéru Churchillovi, americkému prezidentu F. D. Rooseveltovi, sionistickým vůdcům v Palestině a papeži Piovi XII., aby posílil jejich zájem o židovské osudy. Nedostalo se mu ale relevantní odezvy. Neúspěšně také vyzýval Spojence k bombardování železnic vedoucích do Osvětimi. 

15. května 1944 poslal Weissmandl sionistickému vedení v Palestině dopis tohoto znění:

A vy – naši bratři v Palestině a ve všech svobodných zemích, vy, kdož stojíte v čele svobodných národů – jak můžete mlčet, když dochází k takovým vraždám? Jak můžete mlčet, když už téměř šest set tisíc Židů bylo zavražděno? A mlčíte, když další tisíce jsou právě vražděny a tisíce čekají na smrt? Jejich zmučená srdce volají o pomoc a naříkají nad vaší krutostí: “Vy sami jste vrazi pro své kruté mlčení. Máte v rukou prostředky, kterými to můžete zastavit hned teď. Pro krev miliónů a slzy stovek tisíc vás žádáme a prosíme, abyste jednali hned teď!”

Weissmandl se také dostal na Slovensku do kontaktu s Židy, kterým se podařilo uprchnout z Osvětimi a kteří mu sdělili svá hrůzná svědectví. Weissmandl se pak jejich výpovědi pokoušel rozšiřovat do Švýcarska, Turecka a Palestiny, aby se dostaly dál k lidem svobodného světa. V té době ale málokdo věřil, že se takováto zvěrstva opravdu děla. Bratislavská „Pracovní skupina“ na sklonku války spolupracovala i se  sionistou Rudolfem Kastnerem (Kasztnerem) (1906–1957), který za války vyjednával  o osudu Židů mimo jiných i přímo s „architektem šoa“, obersturmbannführerem SS Adolfem Eichmannem. Jedním z výsledků jeho práce byl tzv. Kastnerův vlak. Kastner válku přežil a po vzniku Izraele se stal státním úředníkem. Nakonec však byl proti němu v Izraeli zahájen vykonstruovaný soudní proces, v němž byl mimo jiné uznán pro své válečné aktivity vinným z toho, že údajně „prodal svoji duši ďáblu“. Byl sice později očištěn izraelským Nejvyšším soudem, ale byl zanedlouho zavražděn Zeevem Ecksteinem, mj. bývalým členem radikální sionistické skupiny Lechi (mezi její vůdce patřil i pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir). V Izraeli dodnes vyvolává Kastnerův příběh emoce.

Během války dostával Kastner instrukce i od „Pracovní skupiny“ a rabína Weissmandla. Vzhledem k tomu, že Weissmandl zastával podobnou politiku záchrany, je i pohled na něj v dnešním Izraeli velmi nejednoznačný. V hodnocení efektivity „Pracovní skupiny“ se historici šoa dodnes rozcházejí. V každém případě šlo během války o dost ojedinělý čin, jehož důsledkem byla záchrana mnoha lidských životů. 

Weissmandl se nakonec málem sám stal obětí šoa i v pravém slova smyslu, neboť byl v roce 1944 (po obsazení Slovenska Německem po potlačení Slovenského národního povstání) on i celá jeho rodina donuceni zařadit se do transportu do Osvětimi. Během jízdy se  rabínovi podařilo vyskočit ven z nákladního vagónu. Při seskoku si sice zlomil nohu, přesto dokázal vyhledat pomoc, neprozradit se a schovat se v tajném úkrytu v Bratislavě. Později se dostal díky Kastnerovým aktivitám v nákladním automobilu do bezpečí neutrálního Švýcarska.

Poválečné období v USA   

Po válce se Weissmandlovi podařilo obnovit s přeživšími Židy (mj. se svým švagrem Šolomem Moše Ungárem) Nitranskou ješivu přímo na Slovensku. Vzápětí ji však chtěl přesunout do Palestiny (tehdy stále ještě pod britskou správou). Jeho žádost však byla odmítnuta a ješivu tak nakonec přestěhoval do USA. Ta působila zpočátku v Sommervile ve státě New Jersey, ale později byla přesunuta do Mount Kisco ve státě New-York. Nitranskou ješivu koncipoval jako soběstačnou zemědělskou usedlost ("Yeshiva Farm Settlement").

V USA Weissmandl také znovu založil rodinu: oženil se s Leou Teitelbaumovou (1924–2009) ze slavného rabínského rodu, se kterou měl další děti. Poté, co se v USA dostal Weissmandl pod vliv učení satmarského rabína Joela Teitelbauma, stal se jeho názor na sionismus ještě kritičtější než dříve. Kvůli ztrátě celé rodiny během války a nespokojený s výsledkem své činnosti trpěl těžkými depresemi. To také zhoršovalo jeho zdravotní stav a srdeční problémy. Rabín nakonec zemřel ve Spojených státech v relativně nízkém věku 54 let.  

Rozšířenou verzi portrétu rabína Weissmandla najdete v knize "Rabíni naší doby".

Osudy „Pracovní skupiny“ i osobou samotného Weissmandla se podrobně zabývali čeští dokumentaristé Martin Šmok a Petr Bok, kteří natočili v letech 1994-99 dokumentární film „Mezi zaslepenými blázny“ (VERAfilm). 

Izraelsko-slovenská dokumentaristka Natasha Dudinski natočila nedávno dokumentární film o klíčové osobnosti "Pracovní skupiny" Gisi Fleischmannové. 

O motivech Kastnerovy vraždy blíže dokumentární film „Killing Kastner“ (2008).