Patálie islámu a současné Evropy

Evropa, Blízký východ a islám tvoří zvláštní trojici, jejíž konfliktní linie se stále vyostřují. Nejedná se zdaleka jen o důsledek posledního maskaru ve Francii, ale jde o řetězec událostí, které byly ještě krvavější, než aktuální krveprolití ve Francii. Jejich průvodními znaky byly útoky al-Káidy v Londýně, Madridu, ale třeba i Breivikův masakr v Oslu.

Je jasné, že bude nutné najít řešení, neboť neúspěch nemusí být zdaleka jen tragédií vztahu mezi evropskými muslimy a nemuslimy, ale může mít dalekosáhlejší důsledky. Stačí se podívat, kdo jsou evropští politici, kteří se dnes ohánějí bojem proti islámu – většinou jde o radikální kritiky evropské integrace, usilující místy vyloženě o rozklad Evropské unie. Pokud budou úspěšní, nedojde jen k omezování základních svobod v Evropě v zájmu bezpečnosti, ale i k vzestupu nacionalismu, který evropskou integraci rozloží. Kdo z podobného vývoje, nejednoty a oslabení může profitovat, je jasné. Stačí se podívat, kdo čeká na evropskou slabost směrem na východ od unijních hranic. 

Mírumilovní muslimové mlčí    

Řada Evropanů se dnes ptá, jak je možné, že většina muslimů sice o sobě tvrdí, že je mírumiílovná, nejsou však schopni vystoupit proti extremismu ve vlastních řadách. Nutno dodat, že tato výhrada je zcela na místě. Prostor k zlepšování svého „pí-ár“ evropští muslimské komunity určitě nevyplnily, což ale neznamená, že když se u nás o pozitivním obrazu nepíše, pak ani neexistuje. Důvod, proč je hlas umírněných muslimů tak nevýrazný, však nebývá jejich přímou vinou. Mnohé Evropany totiž ani nezajímá, protože by jim to narušilo jejich uzavřené schéma „o nás mírumilovných“ a „o nich nepřizpůsobivých a nebezpečných“. Velkou a negativní roli v této věci hraje řada mainstreamových médií, z nichž se o životě devadesáti procent muslimů dozvíte jen velmi málo, případně nic, ale o to více je věnována pozornost krvavým událostem a příběhům radikálům, které jsou perverzně přitažlivé a dobře se prodávají.

Víra bez papeže

Druhou věcí je teologické zdůvodnění autority v islámu. Ten je oproti na rozdíl od křesťanství – tedy od toho, čím poměřuje ostatní víry většina Evropanů – prakticky decentralizovaný. Nikdo mezi islámskými autoritami nemá – na rozdíl od pevné a jednoznačné hierarchie moci v katolické církvi – jednoznačný hlas. Podobně je na tom ostatně i judaismus, který je rovněž bez sjednocující autority. Tu se dnes pokouší nahradit Izrael. Navíc je Židů mnohonásobně méně než 1,6 miliardy světových muslimů, takže současný judaismus nemá s nejednotností takové problémy jako islám.

Ten je dnes (na rozdíl od jednoho státu židovského) roztříštěný do desítek států, které navíc navzájem často nemají dobré vztahy. Některé jsou liberálnější, v jiných je naopak přímo státní mocí vynucováno dodržování některých fundamentalistických principů. Podobná nejednota se přenáší i do imigrantských komunit v Evropě a třeba i do České republiky, kde je sice muslimská komunita jen nepatrná, avšak i ve svých malých rozměrech je vnitřně velmi různorodá a nejednotná. Vedení českých muslimů dělá velikou chybu, že se jen velmi zdráhavě distancuje od různých kontroverzních internetových stránek a publikací a nechá za sebe často mluvit nepříliš kompetentní osoby, místo aby zaměstnala na plný úvazek zkušeného a profesionálního mluvčího, případně důvěryhodné a vzdělané imámy.

Proč bojují za tzv. "Islámský stát"?

Další věc, která Evropany děsí, je fakt, že už tisíce muslimů odešly bojovat do řad takzvaného Islámského státu, jehož kruté metody není třeba připomínat. Jenže pokud i nemuslimští Evropané zaloví v paměti své vlastní moderní historie, možná jim vytanou tisíce evropských dobrovolníků jednotek SS, kteří šli – často ještě brutálnějšími metodami než dnešní samozvaný kvaziislámský stát – masakrovat jiné Evropany.

Není opravdu ani tak důležité, jestli je společnost muslimská, křesťanská, sekulární nebo eskymácká. Ze své podstaty každá obsahuje určité malé procento dobrodruhů, kriminálníků či duševně narušených osob. Ani Češi nejsou výjimkou a možná by si vedle šťastného příběhu o siru Wintonovi častěji mohli zavzpomínat i na vlastní kolaboranty a zločince.

Dědictví kolonialismu

Další věc, která je Evropanům nejasná a mnohdy neznámá, je dědictví historie Evropy a Blízkého východu v uplynulém století. Na rozdíl od Československa, které nikdy nemělo kolonie, má Francie, Británie, Nizozemí a Belgie na svědomí křivdy a krveprolití v koloniích, zatímco doma se holedbaly rozvojem občanských svobod a demokracie. Potenciál extrémismu je v bývalých koloniálních mocnostech daleko větší než u nás, neboť i když jsou tyto křivdy minimálně desítky let staré, nejenže mohou být stále v paměti žijících lidí, ale prostřednictvím dnešních snadno dosažitelných globálních sítí a médií mohou – s notnou dávkou vytrženosti z kontextu – motivovat k extremismu některé jednodušeji smýšlející, kriminálně či jiným způsobem omezené jedince a skupiny.

Vzájemných problémů a nepochopení je opravdu hodně a následující měsíce a roky ukáží, zda-li se Evropa vydá cestou, kterou jí bude dláždit protichůdná, avšak vzájemně se posilující dvojice „náboženští extremisté – političtí populisté“, nebo se podaří najít Evropě lepší cestu.

Vyšlo v MFd 13. 1. 2015
V novinách vyšlo pod názvem: "My a islám: malomocný vztah".