The Role of Tribes in the 21st Century

                                          Břetislav Tureček is organizing an interesting conference:   

Báječná léta s Bibim

Benjamin „Bibi“ Netanjahu to opět dokázal, po napínavých volbách se mu patrně otevírá brána k dalším rokům v premiérském křesle. Vše sice definitivně rozhodnou až koaliční jednání, jeho šance jsou však slušné. Volební průzkumy přitom favorizovaly levicově-liberální opozici vedenou Izákem Herzogem a Cipi Livniovou.

Netanjahuovo vítězství souvisí nejspíš s jeho schopností na poslední chvíli zmobilizovat potřebné voliče, kteří slyšeli na to, že bude více vnímat sociální problémy, které byly pro elektorát jeho největší slabinou. Bibimu zřejmě pomohla i výstražná rétorika, která mohla souviset s předpokladem, že sjednocená arabská kandidátka dosáhne relativně vysokého zisku. A populistickým prohlášením, že za jeho vlády nevznikne žádný Palestinský stát, na poslední chvíli přebral zřejmě pár křesel i radikální pravici.  

Netanjahuovi nešlo nikdy upřít charisma a přesvědčivé řečnické schopnosti, které většinou jeho oponenti postrádají. Právě v izraelské politice, která je vzhledem k výrazně proporčnímu systému předurčena k složitému koaličnímu počítání a handlování, je každý hlas získaný za pomoci populistického šarmu – méně už racionálních argumentů – velkou devízou. V bezpečnostních věcech je Netanjahu mistrem strategie, kdy problém, který často napomohl vytvořit – jako třeba klinickou smrt mírového procesu – označí za bezpečnostní riziko, na které jedině on sám umí správně odpovědět.

Pro levicově-liberální opozici by zdánlivě bylo nejlepší, kdyby byla přizvána prezidentem do velké koalice. Popravdě by však tento politický kočkopes nic nevyřešil, neboť současná opozice by beztak nebyla schopná základní izraelskou chybu posledních desetiletí, tedy prohlubující se okupaci spojenou s anexí ve formě židovských osad, vyřešit, ani kdyby se stala jednoznačným vítězem voleb. Svým způsobem bude pod Netanjahuovým vedením izraelská politika daleko transparentnější.

Je ovšem možné, že Bibiho impozantní politická dráha povede dlouhodobě k modelu Izraele jako státu, který se stále více bude uzavírat do sebe, v jehož čele bude stát silný a dlouhodobý vůdce s nacionální rétorikou a jehož ekonomika a politika bude stále pevněji napojena na nekončící konflikt a s ním související obří výdaje na bezpečnost a osadníky. Možná si to větší část Izraelců v příštích volbách uvědomí. Stejně tak ale není vyloučeno, že bude stále většímu počtu (nebo přinejmenším dostačujícímu pro vítězství tohoto trendu ve volbách) izraelských obyvatel tento model státu – už značně vzdálený od ideálů, na kterých se zrodil – nadále vyhovovat.

Vyšlo v HN 19. 3. 2015 a na iHNed

Komentář k probíhajícím izraelským volbám

Rozhovor pro aktuality. Tázal se Peter Habara.  

Aké riešenia ponúkli obe hlavné súperiace strany v prípade mierového procesu s Palestínou?

V prípade Netanjahua je známe, čo robil, alebo lepšie povedané, čo nerobil v izraelsko-palestínskej otázke. Udržovanie statusu quo a nadmerné uplatňovanie sily, či represálií voči Palestínčanom, s určitými ekonomickými ústupkami voči Západnému brehu. Nie však proti Pásmu Gazy. Čo by v prípade víťazstva robila opozícia je trochu otázkou – mierový proces skolaboval a jeho oživenie je neisté. Na druhej strane, horší od Netanjahua môže byť v mainstreamovej izraelskej politickej scéne iba relatívne málo politikov. Opozícia môže – ale tiež nemusí – pozitívne prekvapiť.

Premiér Netanjahu je stálicou politickej elity v Izraeli. Má za sebou pôsobivú kariéru. Dlhé roky krajinu viedol. V čom spočíva jeho čaro? Prečo má v krajine stále takú veľkú podporu?

Je nepochybne charizmatickým politikom. Je výborným rečníkom. Na prvý pohľad pôsobí presvedčivo, rozhodne a je pravda, že jeho silová politika voči Palestínčanom, či Iránu okorenená štipkou „zapálenosti voči zženštilej Európskej únii a za vlády Obamu i USA“ mnohým ľuďom imponuje. Najmä tým, ktorí vidia svet v jednoznačných kontúrach dobra a zla. S jeho ekonomickými krokmi to až také jednoznačné nebolo.

Premiéra často označujú ako symbol nebojácnosti a razantnosti Izraela. Stavia Likud svoju kampaň na bezpečnostnej otázke?

Platí to, čo som uviedol v predošlej odpovedi. Sú to dôležité rysy politickej rétoriky Likudu. Uvidíme, či to na voličov zaberie aj teraz. Netanjahu už pred dvadsiatimi rokmi upozorňoval na to, že Irán získa jadrovú bombu do dvoch až troch rokoch. Je však možné, že táto rétorika – napriek opatrnosti voči iránskemu režimu – je už pomerne obohraná.

Diktátori zvyknú často používať v propagande tzv. „princíp nepriateľskej vonkajšej sily“ na získavanie podpory. Aj Netanjahu obviňuje izraelskú ľavicu z toho, že je financovaná zo zahraničia. Navyše sa proti nemu a jeho strane údajne spriahli izraelské aj zahraničné médiá. Čo sa dá z tejto taktiky vyčítať?

Z jeho strany je to predvídateľná volebná taktika, ktorá má v sebe istú dávku populizmu. Kto sleduje situáciu, vie, že izraelská pravica – Likud a ďalšie strany podporujúce razantné silové kroky a výstavbu židovských osád – by dnes sotva boli tam, kde sú, keby nemali podporu americkej pravice. A to aj od jej najkonzervatívnejších elementov a evangelikálnych kresťanov, pre ktorých je izraelsko-palestínsky konflikt stretom medzi dobrom a zlom spojený s návratom Ježiša Krista na Zem. 

Cipi Livniová má za sebou tiež pôsobivú kariéru. Akú šancu má na víťazstvo? Prieskumy striedavo naznačujú triumf koalície alebo opozície...

Nejednoznačnosť volebných prieskumov robí túto otázku špekuláciou. Livniová nepatrí do „pantheonu“ izraelských politikov s veľkou charizmou a má na svojom konte mnohé politické aj morálne prešľapy. Dá sa medzi ne zaradiť aj porušenie medzinárodného práva zo strany Izraela počas operácie „Liate olovo“ v Pásme Gazy v rokoch 2008 až 2009. Moje očakávanie voči jej osobe sú veľmi triezve.

Isaac Herzog na jednej z tlačových besied pred voľbami vyhlásil, že žiadny izraelský premiér nedopustí, aby Irán získal jadrovú zbraň ani to, aby Hamás, či Hizballáh nabrali na sile. Zobral tak Likudu vietor z plachiet? Strana totiž tvrdila, že sa opozícia s arabskou podporou ihneď spriahne s okolitými štátmi aj s Teheránom....

Je bizarné domnievať sa, že izraelská opozícia, ktorá sa možno dostane k vláde, sa vzápätí spriahne s Teheránom. Pokiaľ by sa však podarilo iránsko-izraelské vzťahy v najbližších rokoch zlepšiť (je jasné, že to nebude za vlády Netanjahua), bude to úľava pre tieto dve krajiny, ale aj pre celý – momentálne mimoriadne destabilizovaný – Blízky východ.

Je Sionistický zväz hrozbou pre Izrael tak ako to tvrdí premiér Netanjahu?

Neviem prečo by mala byť liberálno-ľavicová opozícia hrozbou pre Izrael, ktorý tiež vznikol v roku 1948 z veľkej časti na oveľa ideologickejších ľavicových základoch. Naopak si myslím, že oveľa väčším nebezpečenstvom pre demokratický Izrael a aj pre sionistické hnutie sú politici ako Netanjahu a politickí radikáli, ktorým umožní dostať sa k moci. Spomeniem Liebermana, Benetta, Feiglina a ďalších. Títo ľudia a ich ideológie sú pre Izrael skutočným nebezpečenstvom. Môžu ho dostať do bodu, keď budú Theodorovi Herzlovi i Davidovi Ben Gurionovi, pokiaľ by žili, vstávať vlasy dupkom. 

Kdo vystřídá Chameneího v čele Íránu?

Už delší dobu se objevují zprávy o zhoršeném zdravotním stavu už tak nemocného nejvyššího duchovního vůdce (rahbara) Íránu ajatolláha Alího Chameneího. Právě rahbar - nikoliv prezident (v současnosti Hassan Rouhání) - je v íránské politické hierarchii ten, kdo v rukou soustřeďuje nejvyšší moc. Kdo tak - dříve či později - nastoupí na Chameneího místo, bude výraznou měrou ovlivňovat další směřování Íránu. To je nejen pro Írán, ale i pro bližší a vzdálenější zahraničí velmi důležitá otázka - viz angažmá Íránu v konfliktu s ISIS, podpora Íránu režimu Baššára Asada, jaderná vyjednávání, íránsko-izraelské napjaté vztahy, vztahy Írán-Turecko ...    

Izraelský deník Haarec přinesl grafiku, která zobrazuje několik potenciálních nástupců Chameneího:

Nutno dodat, že vše se může nakonec vyvinout i jinak a na post rahbara nastoupí jiný klerik. Viz příklad z íránské novodobá historie: Místo Chameneího měl být původně rahbarem jiný ajatolláh (Montazerí), kterého ale na poslední chvíli Chomejní zbavil v roce 1989 možnosti kandidovat.

Současný rahbar Chameneí je tradičně považován za velmi konzervativního. Jeho nástupce tak může být spíš otevřenější osobnost. Je ale možné, že pokud nastoupí na post rahbara relativně mladý Chameneího syn, může nadále držet otcovu linii. Vše tak ukáže budoucnost. 

Technická poznámka: Haarec má chybu u posledního kandidáta - jeho jméno má správně znít Hášemí Šáhrúdí (Hashemi Shahroudi), nikoliv Sharoudi. 

A tady je schéma íránského politického systému ze stránek Washington Post, které výstižně ukazuje, jakou moc soustředí ve svých rukou rahbar:

Co mají společné Zeman, AIPAC a Netanjahu?

Odhlédneme-li od charismatu a fyzického vzezření, mají Zeman a Netanjahu k sobě docela hodně blízko v ideologickém pohledu na svět. Dokazuje to i přítomnost obou mužů na právě proběhnuvší výroční konferenci AIPAC (The American Israel Public Affairs Committee), což je poměrně silná dávka ideologie a černobílého vidění světa i na americké poměry. 

AIPAC není nějaké široké fórum amerických Židů sympatizujících s Izraelem, ale má podporu jednoznačně ze strany americké konzervativní pravice a republikánů. To nejsou často ani tak američtí Židé, jako často i různí evangelikální konzervativci, pro které se podpora izraelské pravice protíná s jejich variantou křesťaské teologie. Je třeba si uvědomovat, že výrazná část amerických Židů vždy (a poměrně přirozeně) tendovala spíše k demokratům, což platí i v současnosti. Pohled širokého spektra autorit amerického judaismu na AIPAC byl mimo jiné součástí mého nedávného výzkumu v USA. Většina amerických rabínů, se kterými jsem mluvil, a které jsem se snažil vybírat reprezentativně z různé části americké židovské komunity, pohlížela na AIPAC kriticky, podobně tak i na Netanjahua. 

Pokud tak někdo vystupuje na výroční konferenci AIPACu, je jasné, kde jsou jeho vazby. Letošní konference se tak trochu i protínala i s Netanjahuovým a Obamovým vzájemným antagonismem, přestože k hlavnímu vyjádření tohoto napětí došlo až o den později na půdě Kongresu, kde Netanjahu vystoupil bez konzultace s Bílým domem. Miloš Zeman se tak svým vystoupením na jednostranné a částečně i proti duchu Obamovy administrativy vyznívající konferenci trochu zapletl i sem.  

Netanjahu, Zeman i AIPAC si představují zeměkouli jako zjednodušené bojiště dobra a zla. Ti, kterým tato teorie vyhovuje, budou výše uvedení imponovat, bez ohledu na to, že vývoj světa - a v tomto případě hlavně Blízkého východu - je x-násobně složitější a má celou řadu úrovní. Současný marasmus na Blízkém východě je - mimo jiné - zapříčiněn omezeným politickým uvažováním podobného druhu.To platí jak pro širší Blízký východ, tak i přímo pro izraelsko-palestinský konflikt. 

Netanjahu představuje na světové politické scéně poměrně těžkou váhu, a navíc jako velmi inteligentní politik s výbornou politickou intuicí (lidově řečeno "mazaný"). Uvědomil si, co mu jeho vzdorování Obamovi může přinést za pár týdnů v izraelských volbách, kde jeho pozice už není tak pevná, jako v minulosti. Dělá tak co může a na kritiku se příliš neohlíží, přestože jeho postoje způsobily největší pokles v izraelsko-amerických vztazích (minimálně od dob Eisenhowera - a možná úplně).  

Oproti Netanjahuovi je Miloš Zeman bizarním politickým skřítkem a jeho přítomnost na konferenci AIPAC je spíše z kabinetu kuriozit. Nepochybuji ale, že mu i tentokrát zatleskalo pár těch, "kteří ho jinak nemusí".

Přesto Zemanova osobnost ovlivňuje politiku a politickou kulturu aspoň u nás, a proto je důležité alespoň z tohoto důvodu jeho zahraničním aktivitám věnovat pozornost.      

B. Tureček: Návštěva Miloše Zemana USA aneb Co je proizraelská lobby AIPAC