Co mají společné Zeman, AIPAC a Netanjahu?

Odhlédneme-li od charismatu a fyzického vzezření, mají Zeman a Netanjahu k sobě docela hodně blízko v ideologickém pohledu na svět. Dokazuje to i přítomnost obou mužů na právě proběhnuvší výroční konferenci AIPAC (The American Israel Public Affairs Committee), což je poměrně silná dávka ideologie a černobílého vidění světa i na americké poměry. 

AIPAC není nějaké široké fórum amerických Židů sympatizujících s Izraelem, ale má podporu jednoznačně ze strany americké konzervativní pravice a republikánů. To nejsou často ani tak američtí Židé, jako často i různí evangelikální konzervativci, pro které se podpora izraelské pravice protíná s jejich variantou křesťaské teologie. Je třeba si uvědomovat, že výrazná část amerických Židů vždy (a poměrně přirozeně) tendovala spíše k demokratům, což platí i v současnosti. Pohled širokého spektra autorit amerického judaismu na AIPAC byl mimo jiné součástí mého nedávného výzkumu v USA. Většina amerických rabínů, se kterými jsem mluvil, a které jsem se snažil vybírat reprezentativně z různé části americké židovské komunity, pohlížela na AIPAC kriticky, podobně tak i na Netanjahua. 

Pokud tak někdo vystupuje na výroční konferenci AIPACu, je jasné, kde jsou jeho vazby. Letošní konference se tak trochu i protínala i s Netanjahuovým a Obamovým vzájemným antagonismem, přestože k hlavnímu vyjádření tohoto napětí došlo až o den později na půdě Kongresu, kde Netanjahu vystoupil bez konzultace s Bílým domem. Miloš Zeman se tak svým vystoupením na jednostranné a částečně i proti duchu Obamovy administrativy vyznívající konferenci trochu zapletl i sem.  

Netanjahu, Zeman i AIPAC si představují zeměkouli jako zjednodušené bojiště dobra a zla. Ti, kterým tato teorie vyhovuje, budou výše uvedení imponovat, bez ohledu na to, že vývoj světa - a v tomto případě hlavně Blízkého východu - je x-násobně složitější a má celou řadu úrovní. Současný marasmus na Blízkém východě je - mimo jiné - zapříčiněn omezeným politickým uvažováním podobného druhu.To platí jak pro širší Blízký východ, tak i přímo pro izraelsko-palestinský konflikt. 

Netanjahu představuje na světové politické scéně poměrně těžkou váhu, a navíc jako velmi inteligentní politik s výbornou politickou intuicí (lidově řečeno "mazaný"). Uvědomil si, co mu jeho vzdorování Obamovi může přinést za pár týdnů v izraelských volbách, kde jeho pozice už není tak pevná, jako v minulosti. Dělá tak co může a na kritiku se příliš neohlíží, přestože jeho postoje způsobily největší pokles v izraelsko-amerických vztazích (minimálně od dob Eisenhowera - a možná úplně).  

Oproti Netanjahuovi je Miloš Zeman bizarním politickým skřítkem a jeho přítomnost na konferenci AIPAC je spíše z kabinetu kuriozit. Nepochybuji ale, že mu i tentokrát zatleskalo pár těch, "kteří ho jinak nemusí".

Přesto Zemanova osobnost ovlivňuje politiku a politickou kulturu aspoň u nás, a proto je důležité alespoň z tohoto důvodu jeho zahraničním aktivitám věnovat pozornost.      

B. Tureček: Návštěva Miloše Zemana USA aneb Co je proizraelská lobby AIPAC

Jaký je vlastně Zemanův pohled na islám a muslimy?

Když mluví Miloš Zeman o islámu doma, objevují se přirovnání jako "anticivilizace", "nacisté" atd. Pokud ale vyrazí na návštěvu muslimské země a jde také o byznys, není jeho rétorika zdaleka tak silná. Ba naopak - Zeman ve svém jordánském projevu v únoru 2015 zdůraznil třeba termín "takzvaný Islámský stát" atd. Projev měl Zeman společně s jordánským ministerským předsedou Abdalláhem Ensúrem a týkal se hlavně boje proti radikálně islamistickému terorismu v podání ISIL (několik dní předtím upálil ISIL zajatého jordánského pilota). 

Část projevu - bohužel bez několika úvodních poznámek a zmínky o pivu - můžete shlédnout zde. Projev jordánského premiéra je tam celý, přičemž je z něj zjevné, že byl jordánský premiér o Zemanových názorech dobře informován.

Po projevu se s Zemanem fotili někteří přítomní lidé. Podařilo se mě zachytit i moment, kdy se Zeman přivinul i k jedné muslimce, kterou prezident - ne zcela jak lokální zvyklosti vyžadují - objal kolem ramene. Následující den pak Zeman vyznamenal řádem Bílého lva potomka proroka Mohammeda, jordánského krále Abdulláha II. 

Bude i nadále Zeman doma mluvit o islámu tak jak má ve zvyku a pro zahraniční cesty si vybere diplomatičtější slovník? Nebo u něj nastalo jisté procitnutí, protože si uvědomil, že celý náboženský systém není automaticky identický s náboženskými extrémisty? Osobně si nemyslím, že by v hlavě českého rezidenta došlo k nějakým zásadnějším posunům, ale jde spíše o práci jeho poradců, neboť jeho předešlá rétorika na téma islám byla zcela neúnosná pro podobné zahraniční cesty. 

V každém případě bude zajímavé sledovat Zemanovy oficiální projevy i stupeň konzistence jeho vyjádření na téma islám a srovnávat také to, co řekl doma vlastnímu publiku a co v zahraničí, či za přítomnosti cizích státníků a diplomatů a zda-li bude své vyjádření zakončovat zvoláním "Alláhu akbar".   

Prezident Zeman je izraelštější než Izrael

V myslích mnoha Čechů je Izrael novodobý Karel Martel. Izrael však sám sebe jako bojovníka proti islámu nikdy neviděl. 

Přes tvrdý přístup Izraele vůči palestinskému nacionalismu nelze říci, že by Izrael sám sebe viděl jako stát bojující proti islámu jako takovému. Jste-li muslim a máte izraelský pas, jste sice tak trochu v pozici trpěné menšiny, ale i přesto máte poměrně velké spektrum možností svobodného náboženského vyžití a teoreticky i možnost dosáhnout vyšších státních úřadů (stát se například poslancem, soudcem, vysokým úředníkem ministerstva). V Izraeli také platí v rodinných záležitostech muslimů právo šarí´a (a pro židy náboženský kodex halacha). Řečnický dotaz jen tak mimochodem – bylo by toto představitelné v České republice?

Zdůrazňuji, že nemám na mysli palestinský nacionalismus, ale právě náboženství jako takové – tedy v tomto případě islám oproštěný od palestinských politických ambicí. Koneckonců Izrael svého času dokonce vsadil na skrytou podporu islámských náboženských radikálů z pásma Gazy, protože se mylně domníval, že mu to pomůže v boji se sekulárním palestinským nacionalismem a Arafatem (blíže zde). Čas však plynul, z radikálů se stal Hamás a z Arafata partner v mírových jednáních. Hamás je radikální konstantně a Arafatovi pohrobci jsou stále – alespoň teoreticky – partnerem pro (byť neefektivní) mírová jednání.

Postoj dnešního – Netanjahuova – Státu Izrael k Palestincům je v mnoha ohledech velmi tvrdý, ale podíváme-li se na Izrael z pohledu postoje k náboženstvím jako takovým, je to postoj velmi pluralitní. Nicméně pro řadu lidí, včetně těch v naší zemi – a spadá do nich i prezident naší republiky – je Izrael považován hlavně za velkého bojovníka proti islámu. Prezident to nedávno opět potvrdil ve svém projevu při příležitosti oslavy výročí izraelské nezávislosti v Praze v hotelu Hilton, který naleznete na prezidentových oficiálních stránkách. 

Ve skutečnosti je židovský stát s přibližně dvacetiprocentní (tedy více než miliónovou) muslimskou populací k muslimům jako takovým (a zde opět upřesňuji – nemám na mysli muslimským palestinským nacionalistům) daleko otevřenější než Česká republika se svou muslimskou populací zcela mizivou. Prezidentova mysl, která však má o Izraeli představy zcela svébytné, zdá se, že toto stěží dokáže rozpoznat. To možná ale není až tak překvapivé. Zeman je ve svých bojovných postojích vůči islámu velmi konzistentní. Daleko více tragikomické je, že podle diskusí na sociálních sítích i lidé, kteří jinak Zemana příliš v lásce nemají, jeho podobným hrubě zjednodušeným xenofobním projevům tleskají. Zdá se, že mysl některých Čechů není někdy jen papežštější než papež, ale dokonce izraelštější než Izrael...

   

O Zemanově postoji k Izraeli také v článku "Zeman, Izrael a anticivilizace"

Izrael a anticivilizace podle Zemana

Vyšlo v A2 - Alarm! (11. 10. 2013) 

Nedávné výroky prezidenta Miloše Zemana v souvislosti s jeho návštěvou Izraele vyvolaly slušný poprask. Čím to, že Zeman zastává tak nekriticky proizraelské postoje?  

Jednoznačně proizraelský postoj České republiky je dost komplexní záležitostí. Lze jej připsat řadě faktorů z moderní historie – mimo jiné odkazu postojů T. G. Masaryka, paměti československo-izraelské spolupráce v počátcích izraelské státnosti nebo proizraelským názorům českých disidentů, z nichž mnozí se stali po listopadu 1989 významnými politiky. Nejaktuálněji lze dát vztahy do souvislosti s pozicemi českých pravicových stran a politiků, jako je Petr Nečas, Mirek Topolánek nebo Karel Schwarzenberg. U těch je jejich náklonnost k Izraeli spojována se silným atlantismem a snahou posílit vazby Česka na Spojené státy. Izrael hraje pro tyto politiky roli „výspy amerických a obecně západních hodnot na Blízkém východě“. Ale nejen pro ně.

Na jedné lodi s pravicí

Výrazné proizraelské postoje nejsou příliš spojovány s českou levicí, tedy s ČSSD a ještě méně s KSČM. Přesto ale nelze říci, že je pozitivní vztah k Izraeli podmíněn jen příslušnosti k české pravici (hlavně k ODS a TOP09). K levici bývá mnohými řazen (a sám se tak vidí) i dnešní prezident Miloš Zeman, mimo jiné bývalý šéf ČSSD z let 1993-2001 a premiér v období 1998-2002. Ten bývá naopak médii i částí české elity často označován jako „exponent ruských zájmů“. Pokud se ale podíváme právě na postoje Miloše Zemana k Izraeli, které byly opět medializovány v souvislosti s jeho poslední návštěvou v této zemi (6.-9. října 2013), zjistíme, že se od postojů pravicových politiků až tak neliší. Naopak, jsou možná ještě ostřejší.

Není to žádné velké překvapení, Zeman je v tomto ohledu poměrně konzistentní. Totéž platí i pro jeho bonmoty, kterými (podobně jako při své návštěvě v Izraeli v roce 2002), i letos značně „přestřelil“. Před jedenácti lety proběhlo světovými médii Zemanovo srovnání tehdy ještě žijícího prezidenta Palestinské autonomie Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem. Letos přišel pro změnu s návrhem na přesunutí České ambasády z Tel-Avivu do Jeruzaléma. Letošní bonmot, vyzývající k porušení mezinárodně uznávaného statu quo, pobouřil Palestince a zareagoval na něj i významný palestinský mírový vyjednavač Saíb Irikát s tím, že český prezident se snaží narušit mírový proces (i bez přičinění Zemana velmi paralyzovaný). Ozvala se také Liga arabských států, která na svém mimořádném jednání pověřila svého generálního tajemníka Nabíla Arabího, aby podal stížnost k Evropské unii, a aby celá záležitost byla projednána 6. listopadu 2013 na bruselském jednání Ligy s EU. Miloš Zeman tak způsobil svými bonmoty nakonec i slušný diplomatický skandál.  

Ví to jen proroci

Jaká je motivace Miloše Zemana k takovýmto postojům? Kromě jeho provokativní prostořekosti, na které si evidentně zakládá a jejíž dopady není někdy schopen odhadnout, to je i fakt, že není v zahraniční politice zdaleka tak levicový, jak si mnozí příznivci české pravice a některá média představují. Přízeň k Izraeli je jedním z důkazů, že má blízko k atlantismu, podobně jako jeho pravicoví političtí oponenti a kritici. Je tu ale ještě jeden poměrně silný faktor, který ho v pohledu na Izrael ovlivňuje. Miloš Zeman dává delší dobu vědět, že je i poměrně silným islamofobem. Není to jen kritický pohled na islám, který můžeme najít i u jiných českých politiků, ale jde přímo o výroky, které kolektivně islám a muslimy odsuzují. Lze například připomenout: „Nevěřím, že jsou umírnění muslimové a radikální muslimové. Stejně jako nevěřím, že jsou jen umírnění a radikální komunisté. Jsou jen muslimové a komunisté.“ Případně: „Nepřítelem je anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog.“ (viz blíže např. zde)

Islamofobie Miloše Zemana má ale i své hranice, neboť údajně vyslovil přání, že by jako prezident některé země jeho „anticivilizace“ velmi rád navštívil. Jak ale tyto aktivity prezidenta nakonec dopadnou, ví ve světle jeho nedávných prohlášení zatím jen blízkovýchodní proroci.

Co mají společného Miloš Zeman a Muhammad Mursí?

Politik západní civilizace Miloš Zeman má v některých ohledech blízko ke stylu jeho egyptského sesazeného kolegy a člena Muslimského bratrstva Muhammada Mursího.

 

Není pochyb o tom, že česká a egyptská politika, a to i přes mnohé změny, které v Egyptě probíhají od roku 2011, jsou si navzájem v mnoha ohledech velmi vzdálené. Přesto ale můžeme některé z

ajímavé paralely najít. Mnozí možná netuší, že jak české, tak egyptské politické strany a politický život mají kořeny v podobné době – tedy v druhé polovině 19. století. Také Egypt zažil v období po druhé světovbé válce, podobně jako Československo, dobu výrazného omezení politické soutěže. To ale nebylo u Egypta tak razantní, jako v komunistickém Československu.

Podívejme se ale na jednu zajímavou paralelu ze současnosti. Jak Egypt, tak Česká republika si v podobné době vybraly své vůbec první přímo zvolené hlavy státu – Miloše Zemana a Muhammada Mursího. A oba prezidenti posílení touto legitimitou začali poměrně záhy po svém zvolení přistupovat k ústavnímu sytému své země specifickým stylem, který se z dlouhodobého hlediska vývoje ústavnosti nemusí jevit jako nejšťastnější. Mursí se například pustil do velmi kontroverzní bitvy s egyptským ústavním soudem. 

A ani v mnoha dalších ohledech si nepočínal tak, jak by si zřejmě přáli někteří jeho voliči – především ti, kteří mu ve volbách raději dali přednost před Ahmadem Šafíkem, představitelem mubárakovského režimu, přestože jinak velkými stoupenci Muslimského bratrstva nebyli. Prezident Miloš Zeman je na svém postu poměrně krátce, přesto je zjevné, že začíná se svojí úřednickou vládou rozehrávat zvláštní a značně pozitivistickou hru, ve které není příliš místa pro jiné věci, než pro striktní literu Ústavy bez dalších souvislostí.

Vzhledem k charakteru ústavního práva je takový způsob výkladu ústavního pořádku s nadsázkou srovnatelný s doslovným výkladem Bible či Koránu, neboť lze říci, že v sekulárních demokraciích ústavy nahradily nejvyšší Boží zákon. Jistě, doslovný a velmi pozitivistický výklad je také jedním z možných způsobů interpretace, ale i sám Miloš Zeman si dovede představit omezenost tohoto přístupu například v případě Koránu. 

Pak je tu samozřejmě řada rozdílů. Demokratický zvolený Mohammed Mursí byl nedávno sesazen egyptskou armádou a je zadržován na neznámém místě. To se stalo za podpory Mursího oponentů z řad velmi znechucené části egyptské veřejnosti. Ta obecně v uplynulých letech ztratila obavy veřejně proti svým vládám a prezidentům protestovat. Dodávám, že neexistují přesné statistiky současné popularity Mursího – zcela jistě během svého krátkého prezidentství řadu stoupenců ztratil, ale stejně tak je možné, že mu jeho nedávné zatčení armádou v očích mnoha Egypťanů dodalo na „mučednictví“, a tedy i na popularitě.

Budoucnost Miloš Zemana v České republice bude s velkou pravděpodobností výrazně odlišná. Nic nenaznačuje, že by měl být Zeman sesazen naší armádou, zadržován na neznámém místě, to vše za halasné podpory voličů Karla Schwarzenberga. Ba spíše naopak – česká veřejnost je po roce 1989 poměrně letargická, uspokojená dosaženými výdobytky polistopadového dění a blahobytu. Výrazněji angažovaná je především na facebooku a v internetových debatách. Na veřejnosti je pak o ní slyšet hlavně v případě výrazných sportovních vítězství – ke kterým beztak již dlouhou dobu nedošlo – respektive lokálně v případě protestů u multietnických sídlišť. 

Přes všechny kontroverze kolem osob Miloše Zemana a Muhammada Mursího nelze opomenout, že jsou oba přímo zvolenými zástupci lidu s vysokou legitimitou. Z hlediska voleb jako jednoho z pilířů demokracie vyjadřují oba vůli občanů svých zemí zřejmě stále reprezentativněji, než jejich kultivovanější političtí oponenti, kteří by je měli v očích nemalé části Egypťanů i Čechů nahradit. U nás tuto alternativu ještě před nedávnem ztělesňoval Karel Schwarzenberg. V Egyptě jsou po Mursího sesazení požadavky „egyptských Karlovců“ částečně uspokojeny dosazením aristoratického gentlemana západního střihu Mohameda el-Baradeje do křesla dočasného vice-prezidenta. 

Určitě najdeme daleko více podobností mezi našimi „Karlovci“ a egyptskými „Baradejovci“, než mezi „Zemanovci“ a „Mursíovci“. Ti první jsou zřejmě více intelektuální, více se zajímají o hlubší souvislosti politiky jak doma, tak i ve světě a jsou také zřejmě odolnější vůči populistickým slibům i různým ideologiím. Oproti tomu „typický“ volič Miloše Zemana se od voliče Mohammeda Mursího a Muslimského bratrstva nepochybně velmi odlišuje – což zdaleka nesouvisí jen s postojem Mursíovců k Becherovce a alkoholickým nápojům obecně. 

Přesto názory skupin podobných „Karlovcům“ a „Baradejovcům“, jakkoliv mohou být jejich názory mnohým čtenářům tohoto média blízké, tvoří ve společnostech dnešního světa spíše názorovou menšinu, než většinu. K českému či egyptskému „obyčejnému člověku“ má zřejmě blíže Zeman a Mursí než Schwarzenberg a El-Baradej. Ti první více ztělesňují i to, co si jejich země na základě přání voličů „zasluhují“. Platónská „vláda filozofů – vzdělanců“ by byla Egyptu i České republice v mnoha ohledech prospěšnější. Skutečností však je, že principy moderního vládnutí z tohoto platónského pojetí nevychází a počítají s rovnoprávným hlasem VŠECH. Jednodušeji řečeno: hodnota hlasu českého a egyptského filozofa má stejnou váhu jako hlas brněnského či alexandrijského podnikatele v knihovnictví, stejnou jako hlas káhirského a pražského popeláře a též i stejnou jako hlas recidivisty z Mírova či radikálního islamisty podezřelého z teroristického útoku. 

Vyšlo na iHNed, 18. 7. 2013