Reflexe výsledků a prognóza dopadů izraelských parlamentních voleb z března 2015
Březnové izraelské volby do Knesetu ukázaly, že volební prognostika v této zemi je velmi ošemetná záležitost: Už potřetí v řadě a počtvrté celkově totiž vynesly k volebnímu vítězství Benjamina „Bibi“ Netanjahua a jím vedený pravicově-nacionalistický Likud. Volební prognózy přitom mírně favorizovaly „liberály a levici“ – jinými slovy slepenec Strany práce vedené nepříliš charismatickým Izákem Herzogem a bývalou Likudnicí Cipi Livniovou. Jejich vítězství ani změna kurzu izraelské politiky se tak nekonají. Nutno dodat, že ani případný volební triumf tohoto tandemu, zvaného „Sionistická jednota“, by ve světle vývoje izraelské levice nemusel vůbec znamenat záruku výraznějších politických změn. Naopak Bibiho postoje jsou dlouhodobě dobře známé: Nikdy se netajil svým skeptickým postojem k mírovému procesu, přičemž nešlo jen o bezpečnostní nedůvěru ke všemu arabsko-muslimskému, což bylo izraelskou pravicí vždy daleko otevřeněji artikulováno; Bibi nikdy neskrýval ani své sympatie k výstavbě židovských osad. To je přitom hrubě nekompatibilní se stále oficiálním – byť klinicky de facto mrtvým – plánem na dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu i s mezinárodním právem.
Začalo to intifádou
Řada Izraelců cítí po posledních volbách velké zklamání. Jejich výsledek je však potvrzením dlouhodobé tendence, která spočívá ve výrazném a dlouhodobém posunu politických preferencí směrem k nacionalistické pravici. Tato tendence se datuje do dob kolem druhé intifády, která vypukla v roce 2000. Další Bibiho vítězství – navíc za situace, kdy je zjevné, že jeho předvolební aktivity poškodily tradiční spojenectví s Amerikou – tak může znamenat již hlubší fázi uzavírání se izraelské společnosti do sebe a postupné odřezávání se od tradičních spojenců, jako je právě USA a Evropa. Zdá se, že Amerika už není pro Izrael zcela nenahraditelná, a tam, kde byla včera ona, může být zítra třeba Rusko nebo Čína. I pokud by se tato tendence potvrdila, Amerika by bez ohledu na svou rétoriku – a to hlavně pod tlakem výrazně pro-likudnických Republikánů, kteří si takto budou vyřizovat účty s Obamou, respektive s Demokraty obecně – ještě nějakou dobu Izrael výrazně podporovala. S novými zahraničními spojenci by si izraelské pravicově-nacionalistické vedení mohlo být jisté, že ti již nebudou mít tak „přehnané“ požadavky na mír jako Amerika či dokonce Evropa. Izraelský status quo i židovské osady by mohly být za této situace nejen symbolicky, ale vlastně i doslova zabetonovány. Ještě více by také vzrostly možnosti izraelské exekutivy pacifikovat Palestince, kdykoliv tak uzná za vhodné.
Život za železnou zdí
Izrael tak skončí definitivně za bezpečnou „železnou zdí“, jak navrhoval doyen izraelského pravicového nacionalismu Vladimír Žabotinský. Konflikty ale budou nadále přežívat za ní. A stejně tak i mentalita izraelské „společnosti v obležení“ (ať už Araby, Palestinci, Íránem, světovými antisemity či dalšími), se kterou umí Netanjahu tak dobře politicky pracovat, se může ještě více prohloubit. Je pak možné, že řada liberálnějších Izraelců začne ve větší míře hledat místo k životu spíše v částech světa, kde se nebudou cítit jako v oblasti permanentního konfliktu a kde je význam demokracie více preferován před etnicitou. Naopak může imponovat tato situace pravicově-nacionalisticky naladěné části společnosti Do té náleží mnoho židovských přistěhovalců původem z bývalého Sovětského svazu, tedy z regionu bez demokratické tradice, avšak zároveň s výrazným vztahem k silnému politickému vůdcovství a k půdě. 
Na rozdíl od Žabotinského jiný významný sionista, Ašer Ginsberg, známý spíše jako Achad Ha´Am – a kterého určitě zkušenější návštěvník Izraele zná minimálně z názvů tamních ulic – svého času upozorňoval, že opravdový Židovský stát nemůže být založen jen na úzkoprsém nacionalismu, ale i na duchovním rozměru. Za jednu z hlavních chyb, která bude erodovat myšlenky sionismu, pak označil přezíravost vůči Arabům a přetrhávání tradičních pout sionistických Židů s diasporou. Právě to se v etapě Benjamina Netanjahua děje více než kdy jindy. Možná si to větší část Izraelců v příštích volbách uvědomí. Stejně tak ale není vyloučeno, že Bibiho impozantní politická dráha už vytvořila základ modelu Izraele jako stále více se uzavírajícího státu se silným politickým lídrem, jehož ekonomika a politika bude stále pevněji napojena na obranu proti nekončícím konfliktům a na výstavbu osad na okupovaných územích. Jasnější odpověď dá však jen vývoj izraelské politiky v nadcházejících letech.
Vyšlo v časopise A2, č. 7, 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat