Pět skutečností, které vedly k jaderné dohodě s Íránem.

Lausannská jaderná dohoda s Íránem není žádná jednoduchá ani černo-bílá obamo-kerryovská kalkulace, ale složitý spletenec zájmů, skutečností a také kontroverzí. 

Pět důležitých bodů, které vedly dle mého názoru k nedávné dohodě:

1. Nejedná se o žádnou mírovou dohodu, ani o spojenectví - navíc se stále spíše jedná o smlouvu o smlouvě budoucí, která zavede omezení a monitorování íránského jaderného programu výměnou za uvolnění ekonomických sankcí vůči Íránu:

Jde tedy daleko více než o nějaké vytvoření přímého spojenectví USA-Írán spíš o uvolnění dlouhodobě nahromaděného napětí, které započalo děním Íránu po revoluci v roce 1979. 

Američané se dnes dostali do situace, kdy mají na dnešním rozvráceném Blízkém východě v podstatě dvě možnosti:

a. Buď pokračovat v dlouhodobé a jednostranné podpoře Izraele a Saúdské Arábie - ta se však od konce Studené války ukazuje jako stále více dysfunkční (izraelský režim v posledních 20 letech přitvrzuje, navíc není schopen vyřešit konflikt s Palestinci a Saúdská Arábie neoficiálně přispívá k podpoře řady amerických nepřátel v regionu, počínaje událostmi 9/11 a dnešním ISILem konče) 

nebo se 

b. Američané se pokusí uvolnit nejdříve vztahy s Íránem, načež se napětí mezi ním a Izraelem (spolu s napětím Írán-Saúdská Arábie) pokusí zmírnit a vytvořit si víceméně stabilní spojence v trojúhelníku všech tří hlavních regionálních velmocí. Saúdská Arábie ani Izrael sice už nebudou tak výrazně pro-americké jako v historii, na druhou stranu bude pro USA i takováto situace dostačující, protože Saúdové a Izrael i dnes potřebují spojenectví Ameriky více, než je tomu naopak.    

Američané dnes chtějí využít skutečnosti, že v Íránu získali větší iniciativu reformátoři typu prezidenta Rouháního. Za Ahmadínežádovy etapy by podobná dohoda byla stěží možná. Už jednou - za reformátorského prezidenta Chátamího - podobnou příležitost nevyužili.   

Američané také vědí, že na Blízkém východě není ideálního partnera - na druhou stranu i přes všechny kontroverze íránského režimu je vzhledem k dalším skutečnostem tato země daleko logičtější spojenec USA, než mnohem více autokraticko-wahhábistická Saúdská Arábie. 

2. Pragmatická linie:

Prosazování amerických a obecně západních zájmů je na dnešním destabilizovaném Blízkém východě velmi ohrožené, přičemž v boji proti největšímu nebezpečí dnešního Blízkého východu - ISIL - má USA se Západem a Írán stejné zájmy a stejného nepřítele. 

Írán představuje velmi akceschopnou vojenskou sílu, která už dávno proti ISIL bojuje. Írán se dříve potýkal i s afghánskou Al-Káidou a Tálibánem, kteří byli vždy ostře protiší´itští (a tedy protiíránští). Z pragmatického hlediska prokázal Írán Američanům po roce 2001 mnohé cenné služby.

Je zároveň třeba vzít na vědomí: Byť ve výše uvedeném ohledu je pro USA zlepšení vztahů s Íránem jednoznačně výhodné, v jiných částech Blízkého východu tomu může být jinak - viz íránská podpora Baššára Asada a hnutí Hizballáh. Dalších stinných stránek íránského režimu a příkladů ostré íránské protiamerické rétoriky (jeden příklad za všechny: "Velký Satan - USA") i aktivit je samozřejmě celá řada. Na druhou stranu je třeba odlišovat ohnivou íránskou rétoriku a politickou praxi - např. Ahmadínežádovo zahraničněpolitické blábolení došlo skutečného naplnění jen pomálu.

Írán také podporuje boj proti anti-asadovským frakcím podporovaných USA (což je dnes už značně nepřehledná směsice organizací vyvěrajících z dnes už prakticky dysfunkční Svobodné syrské armády). Zde je tak z amerického pohledu velká nekonzistence. Přesto si Američané spočítali, že zlepšení vztahů s Íránem má pro ně větší význam, než tato skutečnost.         

3. Strategie "exportu demokracie" a "svrhávání lotrovských režimů" prosazovaná G. W. Bushem a neokonzervativními politiky a poradci v jeho okolí se ukázala nejen jako neúčinná, ale jako výrazně destabilizující či přímo zhoubná pro celý region Blízkého východu. 

Nejtypičtějším případem je Irák a Afghánistán, kde destrukce zapříčiněná vojenským angažmá USA vykazuje řadu podobných rysů: V Iráku vyvrcholila nestabilita po americké invazi v roce 2003 o dekádu později mohutným vzestupem ISIL, tedy uskupením v mnoha ohledech ještě horším, než původní Al-Káida (!) a v Afghánistánu nástupem Tálibánu 2.0. 

Identické rysy najdeme i v Libyi, avšak tamní americké vojenské angažmá ke svržení Kaddáfího proběhlo až za Obamy a za okolností urgentní potřeby pomoci protikaddáfíovským povstalcům. Zpětně však výsledek nevedl k naplnění většinových libyjských ani západních představ o budoucnosti země, která se po Kaddáfího svržení ponořila do nestbility a násilí. 

Podobně vadný (se už od dob G. W. Bushe) jeví i předpoklad o tom, že tlak na volební aspekt demokracie přivede do Egypta či do Palestiny k vládě skutečné demokraty. Přivedl Hamás a Muslimské bratrstvo.  

Ze všech výše uvedených důvodů není pro Američany reálné doufat v to, že by bylo možné vůči Íránu aplikovat princip "exportu demokracie" či "svrhávání režimů" a nutí je zvolit jiný postup.   

4. USA nemohou být do neurčita garantem bezpodmínečné podpory Izraele, pokud nejsou izraelští politici sami schopni přispět k řešení problémů, které vyvolaly a vyvolávají jejich chyby vůči okolním státům i vůči Palestincům:

Izraelské nepřátelství s Íránem hodně souvisí s konfliktem Izrael-Hizballáh. Bez naprosto zbytečných brutalit izraelské armády proti ší´itskému obyvatelstvu v Libanonu po roce 1982 by Hizballáh v současné podobě nevznikl. To velmi dobře ilustrují slova izraelského generála a expremiéra Ehuda Baraka: "Když jsme (roku 1982) vstoupili do Libanonu, nebyl tu žádný Hizballáh. Ší´ité nás vítali květinami a rýží. Byla to naše přítomnost, která stvořila Hizballáh." (blíže viz zde)

Izraelci v r. 1982 zdůvodňovali vojenské angažmá v Libanonu potřebou potlačit aktivity palestinských radikálů na jihu destabilizovaného Libanonu, nikoliv aktivitami jiholibanonských ší´itů. Je třeba si uvědomit, že mezi libanonskými ší´ity nebyli Palestinci tehdy vůbec v oblibě, protože přitahovali do občanskou válkou rozvráceného Libanonu další nebezpečný konflikt: izraelsko-palestinský. Namísto aby tehdejší premiér Begin této skutečnosti využil, konal zcela opačně a hluboce si libanonské ší´ity znepřátelil a vehnal je do pod vliv porevolučního Íránu 

Izraelsko-íránské nepřátelství má rovněž palestinskou linku - hnutí Hamás - které je částečně podporováno Íránem. Pokud by ale Izrael neuplatňoval vůči Gaze dlouhodobě velmi špatnou a často i destruktivní politiku (do níž lze započítat i tajnou izraelskou podporu předchůdcům Hámásu, jako součást strategie "rozděl a panuj" proti OOP - blíže zde), Hamás by byl dnes marginální organizací. 

Dnešní napětí Izrael-Írán má tak daleko komplexnější příčiny, než účelová černobílá tvrzení premiéra Netanjahua. 

5. Netanjahuova chyba vůči Obamovi: 

Premiér Netanjahu si v posledních měsících před izraelskými volbami v březnu 2015 počínal vůči Obamovi velmi nediplomaticky - to mu sice přineslo body v izraelských volbách i u Obamovy republikánské opozice, ale na druhou stranu to vytvořilo pro Obamu argument nebrat Netanjahuův hlas na oplátku tolik v potaz.

Jinými slovy: Svou protiiobamovskou rétorikou se Netanjahu sám dostal do situace, kdy ztratil velkou část vlivu na amerického prezidenta, a to dokonce bez ohledu na americké pro-izraelské lobbistické organizace, jako je AIPAC. Netanjahu tak vsadil až příliš vabank na antiobamovskou kartu: Tím sice hodně vyhrál doma i u Obamovy republikánské opozice, naopak hodně prohrál u těch, kteří mají v současné Americe v politice nejdůležitější slovo,  a to ještě minimálně rok a půl.

A ještě dodatek - od druhé světové války fungují jaderné zbraně jako nástroj odstrašení, nikoliv jako bojový prostředek. I za hypotetické a nepříliš pravděpodobné situace, že by Írán jadernou zbraň získal, by - bez ohledu na nedokonalost takovéto zbraně - bylo její praktické použití takřka vyloučené. Jednak Izrael už jaderné zbraně dávno má, stejně tak jako nejsilnější armádu na Blízkém východě. O vojenské síle hlavního spojence Izraele - USA - se netřeba nijak detailněji zmiňovat. Že by Írán za této situace riskoval reálný jaderný konflikt, je velmi nepravděpodobné.  

Vzhledem k výše uvedenému, není současná nukleární dohoda s Íránem rozhodně prostá kontroverzí. V každém případě je to ale přinejmenším pokus o alternativu k předchozí neúspěšné americké politice vůči Blízkému východu započaté za G. W. Bushe. Jen další reálný vývoj však ukáže, jestli její případné praktické naplňování přinese do oblasti tolik potřebné zklidnění, nebo povede rovněž do slepé uličky.

Bylo publikováno také na blogu na iHNedu.