Mezinárodní politika zaslala pár dotazů k životu a politické dráze Šimona Perese.
Jak vnímáte Šimona Perese v rámci izraelské politiky. Co byly jeho největší úspěchy a omyly?
To je dost komplexní otázka, neboť Peresova politická kariéra začala dokonce ještě před vznikem Izraele a zahrnuje bezpočet politických funkcí. Od mládí vynikal velkým charismatem a to v průběhu jeho života ještě posilovalo. Ve roce 1941 se ve svých dvaceti letech stal v britské Palestině předsedou jednoho z tamních mládežnických sionistických hnutí. Pak jako levicový politik v žebříčku různých funkcí strmě stoupal i klesal: od roku 1959 do 2007 byl nepřetržitě poslancem Knesetu, několikrát ministrem, stranickým předsedou, předsedou Socialistické internacionály, izraelským premiérem a zcela na závěr své politické kariéry se dočkal prezidentského úřadu.
Jeho politická dráha byla vlastně historií Izraele - s řadou nesporných úspěchů i velkých zklamání. V padesátých letech byl jedním z hlavních strůjců izraelského jaderného programu, který Izraeli v průběhu studené války pomohl stát se jadernou mocností. Později byl známý i svým politikařením a zasloužil se o rozvoj některých židovských osad na palestinských územích (známý je případ osady Ofra), za což byl nejen v době mírového procesu kritizován. Nejvíce oceňované není paradoxně jeho prezidentské či premiérské období, ale doba, kdy byl "pouze" ministrem zahraničí ve vládě Jicchaka Rabina (1992-95). Právě to byl klíčový post z hlediska tehdejších jednání s Palestinci a Jordánci, který ho proslavil jako "mírotvorce" po celém světě.
Šimon Peres v osadě Ofra.
Jaká byla Peresova role v mírovém procesu?
Důležitá, protože Peres hovořil o nutnosti míru a jednání z Palestinci i v dobách, kdy to bylo v Izraeli nejen považováno za pošetilé, ale i zákonem zakázané. V počátcích mírových jednání 90. let tak byl Peres progresivnější než premiér Rabin a vyvíjel na něj v tomto ohledu tlak. Rabin byl totiž do té doby poměrně velkým politickým jestřábem. V průběhu procesu se ale Rabin začal výrazně názorově posouvat a nakonec se tak spíše on stal hlavní hnací silou mírového procesu. Na to ostatně Rabin doplatil v roce 1995 smrtícími výstřely židovského extrémisty. Ten chtěl původně zabít i Perese. Ten byl ale v inkriminovanou chvíli příliš daleko od Rabina, takže atentátník upřednostnil vraždu premiéra.
Peres a Rabin jsou známí jako důležitá izraelská politická dvojice. Oba dva obdrželi (společně s Jásirem Arafatem) také Nobelovu cenu míru za roli v mírovém procesu. Jaký byl ale jejich vzájemný vztah?
Ve skutečnosti byl dost komplikovaný a občas i plný osobních antipatií. Peres s Rabinem byli od 70. let velcí političtí konkurenti a zároveň měli i značně odlišné osobnostní rysy. Zatímco Rabin byl zkušený voják a generál, Peres byl daleko více politik ve všech smyslech tohoto slova. Rabin mu tak třeba nemohl zapomenout jeho konspirace zaměřené proti němu. V devadesátých letech se ale tito dva muži nakonec dobře doplnili. Dílo mírového procesu z izraelské strany však nakonec ani zdaleka nedokončili.
Proč po Rabinově smrti Peres v mírovém procesu nepokračoval?
On pokračovat chtěl, ale ukázalo se, že Rabin měl v období nedlouho před atentátem už daleko větší "tah na mírovou branku" než Peres. Ten začal po Rabinově smrti opět příliš kalkulovat a dopustil se nakonec i nejzásadnější chyby ve svém politickém životě. Ta ho – společně s Arafatovými chybami na sklonku devadesátých let – posunula z pozice mírotvorce spíše k zvoníku umíráčku mírového procesu. Po Rabinově atentátu se totiž izraelská společnost nacházela v šoku a zděšení nad židovským extremismem. Namísto toho, aby Peres, který v premiérském křesle do předčasných voleb zastoupil Rabina, této situace využil, vyhlásil předčasné volby a posunul mírový proces dále, velmi rychle ztratil vše.
V průběhu několika měsíců Peresovy vlády nejdříve zkrachovaly mírové rozhovory se Sýrií, kvůli kterým odkládal volby. V těch by podle průzkumů nechala Rabinovou smrtí stále zdrcená izraelská společnost Perese jednoznačně zvítězit. Když pak Hizballáh zahájil na jaře 1996 sérii raketových útoků z jižního Libanonu, Peres, který zřejmě nechtěl vypadat před volbami jako „měkký“ politik, zvolil tvrdou sílu. Izraelská armáda tak zahájila v dubnu 1996 mohutnou odvetnou operaci s kódovým označením „Hrozny hněvu“.
Její skutečný výsledek byl z vojenského hlediska kontraproduktivní, neboť Hizballáhu zásadně neuškodil a spíš jeho politickou pozici posílil. Navíc při jednom z útoků zasáhli Izraelci budovu OSN v libanonské vesnici Kafr Kana, a usmrtili tak uvnitř se tísnící stovku civilistů. Nešlo tehdy však jen o tragédii lidskou, Peresovi totiž srazila politický vaz. V následných volbách se ho totiž v důsledku „Hroznů hněvu“ zalekli izraelští Arabové, kteří by do té doby hlasovali pro Perese. Namísto toho vhazovali do uren jen bílé lístky (celkem 180 tisíc), načež těsnou většinou třiceti tisíc hlasů vyhrál premiérské volby Benjamin Netanjahu z opozičního Likudu. To byl na izraelské straně počátek konce mírového procesu, neboť Netanjahu se nikdy netajil, že je jeho velkým kritikem.
Rabin, Arafat a Peres během nobelovského ceremoniálu.
Může být Peresova smrt pro Izrael nějakým zásadním mezníkem?
Ne. Peresovo zlaté období skončilo v roce 1995 smrtícími výstřely na jeho nadřízeného - premiéra Rabina. Od té doby už je Peresova politická dráha spíš jen jeho labutí písní, při které nedokázal nijak zásadně ovlivnit rozpad mírového procesu. To, že byl i po Rabinově smrti ve světě všude vítán jako "mírotvorce", či že se v roce 2007 dočkal ve velmi vysokém věku funkce izraelského prezidenta (mimochodem značně ceremoniální), na celé věci nic nemění.
