Před sto lety odešel lordu Rothschildovi, jednomu z hlavních představitelů britského sionistického hnutí, krátký, ale velmi hutný a důležitý dopis. Jeho autorem byl britský ministr zahraničí Arthur James Balfour. Stálo v něm:
Drahý lorde Rothschilde,
s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva následující prohlášení sympatií k židovským sionistickým aspiracím, které bylo předloženo kabinetu a jím schváleno.
Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině a co nejvíce se přičiní, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, při čemž se jasně rozumí, že nebude učiněno ničeho, co by mohlo porušit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině, či práva a politický statut Židů v jakékoliv jiné zemi. Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci.
Upřímně Váš
Arthur James Balfour
Přestože na první pohled působila Balfourova deklarace výrazně pro-sionisticky, z britského pohledu byla napsána velice obratně a diplomaticky nejednoznačně. Nezmiňovala například žádný „židovský stát“, ale daleko vágnější pojem „židovská národní domovina“. Výslovně také uvedla ochranu civilních a náboženských práv arabských či jiných nežidovských obyvatel Palestiny, nikoliv však už ochranu jejich práv politických.
Na konci první světové války britská vláda doufala, že tato deklarace povzbudí americké a ruské Židy k podpoře Británie a jejích spojenců v boji proti Německu. Británie chtěla rovněž omezit příliv dalších uprchlíků do země (mezi nimiž bylo mnoho židovských imigrantů), k čemuž by vytvoření „židovské domoviny“ mimo Británii pomohlo.
Sionisté byli s Balfourovou deklarací v zásadě spokojeni, nicméně v táboře jejich radikálnější části sklidila nesouhlas. A to nejen pro svoji nejednoznačnost, ale i proto, že radikálové požadovali pro zřízení domoviny region větší než Palestina. V únoru 1919 tak nabídla Světová sionistická organizace na Pařížské mírové konferenci svůj první plán židovského státu. Ten kromě Palestiny výrazně přesahoval na východní břeh řeky Jordán. Vítězné mocnosti však tento plán zamítly.
-------------------------------
Po sto letech je třeba Balfourovu deklaraci vnímat přinejmenším ve dvou
rovinách. Jednak šlo o vyjádření určitého idealismu, protože sám lord Balfour byl
křesťanský sionista (podobně jako britský ministerský předseda Lloyd George, důležitý diplomat sir Mark Sykes a řada dalších britských osobností), který věřil, že usídlování Židů v biblické domovině
uspíší druhý příchod Krista. Balfour se také dlouho osobně znal s představiteli Světové sionistické organizace a lobbisty za věc židovského státu, mez kterými vynikal známý vědec Chajim Weizmann (1874 – 1952), pozdější první prezident Izraele.
Druhá rovina byla však byla velmi pragmatická – Britové
velmi správně tušili, že jejich tehdejší blízkovýchodní politika nehraje férově:
když se po porážce ze strany Osmanské říše u Gallipoli (1915) dostali Britové
do velkých problémů, velmi se jim hodila spolupráce ze strany arabských kmenů,
které jim pomohly nakonec Osmanskou říši v roce 1917 porazit.
Arabové
nepomáhali Britům zadarmo, ale požadovali britskou podporu při ustavení jejich
národního státu na Araby osídlených teritoriích na území poražené Osmanské říše. Britové vůdcům arabského nacionalismu v roce 1915 tuto podporu přislíbili, avšak v roce 1916 Araby zradili tajnou Sykes-Picotovou dohodu s Francií.
V té si obě evropské velmoci rozparcelovaly vliv na Blízkém východě mezi
sebe. Balfourova deklarace z roku 1917 pak byla ještě dalším porušením původní
dohody s Araby.
Britové tak na jednu stranu Arabů využili, ale zároveň už
počítali s tím, že vzápětí poté, co se Arabové dozví o britské
věrolomnosti, obrátí se proti nim. Židovští sionisté v Palestině, kteří ve
velké většině přicházeli z Evropy, tak byli Brity využiti jako „nárazník“
proti arabskému nacionalismu. První britský guvernér Jeruzaléma Sir Ronald
Storrs to později řekl zcela otevřeně:
„Sionisté
vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster
v moři potenciálně nebezpečného
arabského nacionalismu.“
Obecně vzato vytvářela britská koloniální politika po světě
zcela úmyslně mezi různými komunitami bezprecedentní konflikty. Ty měly uskutečnit britskou strategii „rozděl
a panuj“, či lidově řečeno: „když se dva perou …“. Britové tímto způsobem sice
v krátkodobém horizontu posílili svou dominanci, ale dlouhodobě na sebe
strhávali velkou nenávist.
Jak už bylo zmíněno, Balfourova deklarace byla psána velmi obratným diplomatickým
jazykem, který sice na první pohled jednoznačně preferoval na palestinském
území sionisty, avšak zároveň dávala prostor i pozdějšímu britskému lavírování
(hlavně před druhou světovou válkou), které posilovalo arabské požadavky.
Britové tak v Palestině nejen napomohli rozdmýchat stále nekončící
izraelsko-palestinský konflikt, ale zároveň si vysloužili jak nenávist ze
strany mnohých Arabů, tak později i sionistů. Je zajímavé, že někteří sionisté
dokonce britskou politikou natolik opovrhovali, že proti Anglii dokonce
bojovali během druhé světové války.
Žádné komentáře:
Okomentovat