Rozhovor o aktuální situaci v Sýrii a hegemonech "sunnitské" politiky na dnešním Blízkém východě.
Vyšlo v Deníku referendum, 19. 4. 2018, Otázky kladl František Kalenda
Sobotní (14. 4. 2018) chemický zásah v Sýrii často vyvolal alarmistické reakce, v některých kruzích se mluvilo dokonce o třetí světové válce. Jak reálný je přímý střet mezi Rusy a Američany, který různým způsobem naznačovali prezidenti obou zemí?
Otevřený konflikt mezi USA a Rusy není v zájmu ani jedné z velmocí. Spíše můžeme být svědky dalších eskalací, i když se naopak můžeme dočkat zklidňování situace. Dá se však předpokládat, že obě velmoci budou nyní ještě více využívat různé klientské skupiny a milice k prosazení svých zájmů. Mezinárodní situace se tak může více přiblížit studené válce minimálně s ohledem na různé války v zastoupení (proxy wars). Ovšem nemusí jít přímo o syrské bojiště, kde je dnes hlavním americkým zájmem zadržování íránského vlivu a dodávek zbraní, ale i o jiné části světa. Jedním takovým příkladem může být konflikt na Ukrajině.
Jaké jsou dlouhodobé zájmy a cíle západních států? Mají vůbec představu, čeho v zemi chtějí a mohou dosáhnout?
Dlouhodobé zájmy Západu oscilují kolem teritoriální likvidace ISIS a porážky nebo co největšího oslabení Asadova režimu a omezení jeho vazeb na Írán. Dříve se uvažovalo i o Asadově nahrazení někým více nakloněným Západu.
První cíl se relativně podařilo naplnit a samozvaný Islámský stát je na kolenou, byť samotná ideologie ISIS může přežít v řadách svých četných stoupenců nebo se transformovat. V dobách Al-Káidy také málokdo věřil, že by mohla existovat nebezpečnější radikálně islamistická organizace.
Vize Asadova odchodu ze syrské politické scény je ale ze západního pohledu stále problematičtější. To souvisí hlavně s rostoucím angažmá Ruska na Asadově straně. Západ tak postupně zmírňuje své ambice a v souvislosti s posledním útokem na syrská zařízení jsme mohli například přímo z úst britské premiérky slyšet, že „útok neusiluje o změnu syrského režimu“.
Jak byste popsal přítomnost západních sil v Sýrii? Mluví se o dvou tisícovkách amerických vojáků, počet jednotek se prý chystá navýšit i Francie...
Čísla, která uvádíte, před několika měsíci zveřejnil Pentagon. Bral bych je s rezervou. Mocnosti si přesné údaje většinou pečlivě střeží a různým způsobem mlží. Od onoho oficiálního prohlášení Pentagonu také uběhla nějaká doba a situace v Sýrii se posunula.
Po teritoriální porážce ISIS, o kterou tolik usiloval Donald Trump, mohlo dojít ke snížení počtu amerických vojáků. Dnes však opět narůstá napětí na severu Sýrie díky tureckým aktivitám a právě v souvislosti s ním Francouzi proklamovali, že posílí svou vojenskou přítomnost na podporu kurdských spojenců. A současné rusko-americké napětí může stimulovat přísun nových amerických pozemních jednotek do některých částí Sýrie. Další věc je také přítomnost „soukromých bezpečnostních společností“, o kterých se začalo hodně diskutovat v souvislosti s konfliktem v Iráku, a které působí samozřejmě i v Sýrii.
 |
| Vladimír Putin a princ MBZ z Emirátů. |
Sobotní vojenskou intervenci podpořily také konzervativní sunnitské monarchie včetně Saúdské Arábie. Ta bývala považována za důležitého hráče v syrském konfliktu a za jednoho z hlavních oponentů prezidenta Asada. Platí stále toto spojení? Když saúdský král Salmán loni na podzim navštívil Rusko, vypadalo to na jisté sblížení dříve nesmiřitelných zájmů...
Loňská cesta krále Salmána do Moskvy byla znamením, že se Saúdská Arábie pokouší o nezávislejší zahraniční politiku a že vliv USA na Blízkém východě slábne. Sýrie je určitě sporným bodem mezi oběma zeměmi, pragmatismus ale na druhé straně v mezinárodní politice často vítězí. Rusové a Saúdové tak mohou spolupracovat v řadě oblastí, od energetiky až po byznys se zbraněmi.
Je ale třeba mít na paměti, že v říjnu 2017, kdy k saúdské návštěvě Ruska došlo, byly americko-ruské vztahy ještě o dost lepší než dnes. Nedokážu si příliš představit, že by k podobné návštěvě mělo dojít třeba příští týden.
Zůstaňme ještě v Saúdské Arábii. V půlce minulého roku se stal následníkem trůnu Saúdské Arábie princ Muhammad bin Salmán (známý pod zkratkou MBS), který je považován za faktického vládce země. Od té doby uskutečnil řadu reformních kroků, od povolení ženám řídit auto, až po (znovu)otevírání kinosálů. Jedná o skutečně přelomové změny? Je možné, že za pár let už Saúdská Arábie nebude moci být považována za jeden z nejkonzervativnějších režimů na světě?
Samotný MBS a jeho kroky nejsou rozhodně jednoduše interpretovatelné v nějakých černobílých schématech. Snaha o reformu a modernizaci Saúdské Arábie, stejně tak jako oslabení vlivu wahhábistických duchovních, působí poměrně autenticky. MBS si uvědomuje, že království dlouhodobě závisí na vývozu omezených zásob ropy a je plné frustrovaných mladých lidí. Více než polovina Saúdů je mladší 25 let a tito lidé budou stále obtížněji hledat práci v upadajícím ropném průmyslu i mimo něj. Jejich život navíc na každodenní bázi brzdí řada archaických náboženských omezení.
Pak je ale třeba vidět i jiné rysy osobnosti a politiky MBS. Je to velmi tvrdý hráč, který bezskrupulózně likviduje opozici. V prvé řadě nechal zatknout nejen desítky princů přímo ve své rodině, kteří by ho mohli ohrozit, ale kupříkladu i několik čelných představitelů televizních stanic. MBS se tak začíná podobat nacionalistickým autokratům moderní arabské historie. Vzdaluje se totiž od islamistických ideálů muslimské jednoty a ostře posiluje saúdsko-sunnitský nacionalismus, kterým se vymezuje nejen proti šíitskému Íránu, ale i proti jiným arabským zemím, hlavně Kataru.
Právě tato agresivita vůči zemím v regionu bývá často dávána do kontrastu s „umírněnými“ reformami ve vlastní zemi. MBS je mimo jiné považován za architekta invaze do Jemenu a blokády zmíněného Kataru. Proč tak konfrontační strategie? Jaké výhody může přinést Saúdské Arábii ve chvíli, kdy se tímto způsobem rozkládá spojenectví arabských států v Perském zálivu?
Saúdská Arábie sousední Jemen už delší dobu viděla jako nestabilní a nevypočitatelnou zemi ve svém těsném sousedství. To následně posílily ambice a radikalismus tamní šíitské húsíjské komunity, která je podporována Íránem, tedy saúdským regionálním konkurentem číslo jedna.
 |
| Blízkovýchodní spojenecké bloky (ještě však bez katarsko-tureckého spojenectví) |
Írán dlouhodobě tvrdě soupeří se Saúdy a jejich spojenci o vliv na Blízkém východě. Jeho náboženský režim se soustředí hlavně na oblasti, kde jsou výraznější šíitské komunity, což je vedle Libanonu právě i případ Jemenu. Tato chudá země se tak stala brutálním bojištěm saúdských a íránských zájmů a už několik let se zmítá ve válce a humanitární katastrofě.
Saúdové a jejich spojenci byli velmi zneklidněni snahami Baracka Obamy o jistou normalizaci americko-íránských vztahů. Nástup Trumpa jim ale hraje daleko více do karet a není to náhoda, že jeho první cesta na Blízký východ vedla nejprve do Rijádu a až poté do Tel-Avivu.
Katar je poněkud jiný případ, vždyť se podobně jako v případě Saúdská Arábie jedná o převážně sunnitskou monarchii. Jenže Katar už velmi dlouho hraje vlastní, nezávislou politickou hru. Největší problém mají Saúdové s podporou různých islamistických organizací, které mají blízko k Muslimskému bratrstvu. Právě ty totiž byly často spojeny s radikálními politickými změnami, které přineslo arabské jaro. Obzvlášť varovným příkladem se stal Egypt, kde Muslimští bratři krátkou dobu vítězili na celé čáře.
Tento typ islamismu začal znepokojovat tradiční arabské autokraty, z nichž nejrigidnější ze všech jsou právě ti v Saúdské Arábii, kteří se začali obávat podobného vývoje jako v Egyptě. Od té doby logicky usilují o oslabení hlavního patrona Bratrstva – Kataru. Důvodů, proč Katar Saúdy irituje, je ale ještě více. Jde o katarské vztahy s Íránem, Al-Džazíru, různé klanové spory...
MBS mimo jiné pojí úzké spojenectví a nejspíše i osobní přátelství s dalším korunním princem, Mohammedem bin Zajed Ál Nahjánem (naopak známým pod zkratkou MBZ) ze Spojených arabských emirátů. Vstupuje tato často opomíjená země významně do politiky na Blízkém východě?
Emiráty jsou v současnosti nejdůležitější partner Saúdské Arábie v regionu. Je to ekonomicky velmi ambiciózní státní útvar, jehož cíle a postoje v mnoha ohledech velmi korespondují s těmi saúdskými. Dnešní Spojené arabské emiráty se už ale nechtějí profilovat jen jako hospodářská mocnost, mají také velké bezpečnostní plány v oblasti Adenského zálivu, Arabského a Rudého moře. Od Jemenu si například na dlouhou dobu pronajaly ostrov Sokotra a budují na něm obří vojenskou základnu.
Existuje také velká osobní důvěra mezi dvěma zmíněnými korunními princi, kteří nyní ve svých státech fakticky vládnou. Oba dva sdílejí podobnou geopolitickou vizi regionu, kde nebude žádné Muslimské bratrstvo a kde íránský vliv bude oproti tomu dnešnímu výrazně okleštěný. Přestože je Saúdská Arábie výrazně větší než Spojené arabské emiráty, je to nezřídka právě MBZ, který udává v oboustranném partnerství tón.
O hlubších motivech amerického zásahu v Sýrii a českým postojů k Blízkému východu
Publikováno na ČT24, 16. 4. 2018, Otázky kladl Jan Nevyhoštěný
Jak vnímat americké útoky v Sýrii v kontextu současných spojenectví na Blízkém východě?
Americké útoky mají velkou podporu v tzv. „sunnitském“ bloku zemí vedených Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, ke kterému má v řadě ohledů blízko také Izrael. Právě ten má ze syrského arzenálu a ze zbraní, které proudí do Sýrie od jejího ochránce Íránu, dlouhodobě největší obavy. Podporu americkému bombardování však vyslovilo i Turecko, které k sunnitskému bloku řazeno není, avšak jeho postoj je silně proti-asadovský. Naopak logicky doznal nejráznějšího odsouzení americký útok v tzv. „šíitském bloku“ v čele s Íránem, jehož součástí je i asadovská Sýrie.
Dokážete odhadnout, jakou roli hrají v americkém odhodlání k útokům v Sýrii izraelské bezpečnostní zájmy? Je v zájmu Izraele oslabení Asadova režimu, podporovaného Ruskem a Íránem?
Izraelské zájmy mají dlouhodobě klíčový vliv na americkou blízkovýchodní politiku a není důvod se domnívat, že by tomu nyní mělo být jinak – zvláště když se aktivity prezidenta Trumpa jeví jako ještě jednostranněji proizraelské, než tomu bylo u většiny jeho předchůdců. Jak už bylo zmíněno, Izrael znervózňují – a ne bezdůvodně – hlavně syrské zbraně hromadného ničení.
Je pravda, že asadovská autokracie jimi disponuje už dlouho, ale na druhou stranu byl po desetiletí syrský režim velmi odhadnutelný. To se ale začalo měnit poté, co Asad po vypuknutí syrského konfliktu v roce 2011 oslabil a stále větší roli v syrské vojenské politice začal hrát Írán. Izrael ale neiritují jen přímo syrské zbraně, ale také výzbroj, která přes Sýrii prochází a je určena jinému adresátovi: libanonskému Hizballáhu – regionálnímu nestátnímu nepříteli Izraele číslo jedna.
Představa, že hlavním motivem Trumpovy administrativy k raketovému zásahu byly pouze záběry plačících a dusících se žen a dětí, je tedy nekompletní. Vždyť v probíhající válce v Sýrii byla zaznamenána celá řada ještě brutálnějších útoků než ten nedávný v Dúmá, a přesto v reakci na ně Obama ani Trump žádné rakety neodpálili. Jsou to tak i obavy amerických blízkovýchodních spojenců ze syrských zbraní hromadného ničení jako takové, které Trumpa (zřejmě i pod vlivem jeho jestřábích poradců) motivovaly k činu.
Tak jako USA již několikrát na syrském území útočil i Izrael – a téměř výhradně na jednotky Hizballáhu, bojujícího na Asadově straně. Proč je pro Izrael tato libanonská organizace větším nebezpečím, než byl svého času Islámský stát, či jiné islamistické organizace bojující o moc v Sýrii?
Může se to někomu zdát jako paradox – ale Izrael neměl nikdy nějaké výraznější problémy s organizacemi typu Al-Káidy a IS, které dnes Evropané vnímají jako „největší zlo“. Naopak radikálně islamistické organizace, které se z pohledu Evropy nemusí jevit tak nebezpečné, neboť jejich působnost v Evropě je výrazně omezenější, vnímá Izrael jako dlouhodobé ohrožení daleko výrazněji.
Hizballáhu i Hamásu padly za oběť stovky Izraelců. Enkláva Islámského státu sice existovala v uplynulých letech v těsné blízkosti izraelských hranic, avšak skrze velmi sofistikovanou pohraniční ochranu nebyla schopna způsobit Izraeli žádnou vážnější škodu. IS je ale po několika letech v troskách – a naopak Hizballáh je etablovaný poblíž izraelské hranice již více než tři desetiletí, má obrovské bojové zkušenosti, disponuje neutuchající lokální i íránskou podporou a jeho protiizraelská rétorika nepozbývá na plamennosti.
Jak se k útokům USA na Sýrii staví Saúdská Arábie? Můžete krátce nastínit její roli v syrském konfliktu?
 |
| Donald Trump a saúdský princ MBS |
Saúdská Arábie nedávné americké, britské a francouzské útoky na syrské cíle plně podpořila, což není v kontextu jejího ostře antagonistického postoje k Asadovu režimu příliš překvapivé. V syrském konfliktu hraje Saúdská Arábie dlouhodobě velmi důležitou úlohu, neboť podporovala či podporuje řadu ozbrojených protirežimních skupin, hlavně sunnitských. Některé z nich byly členy sekulárnější Svobodné syrské armády, avšak postupem času vycházela stále více najevo i saúdská podpora skupinám jako Fronta An-Nusra či Ahrár Aš-Šám, které sice bojovaly proti IS, ale svou ideologií a loajalitou měly blízko k Al-Káidě.
V rámci mezinárodního společenství se proti americko-spojeneckým útokům na sklady chemických zbraní staví tvrdě Rusko, které má v Sýrii své základny. Čeho chce Kreml v Sýrii dosáhnout, jaké byly obecně zájmy SSSR na Blízkém východě v minulosti?
Sýrie Háfize Asada (otce současného prezidenta) byla dlouho jedním z nejbližších spojenců Sovětského svazu na Blízkém východě. Ani po rozpadu SSSR rusko-syrské partnerství nezaniklo, o čemž svědčí i fakt, že si Rusko v Sýrii zachovalo zmiňovanou vojenskou základnu. Putin postupně začal oživovat některé bývalé sovětské vazby na Blízkém východě a syrský konflikt mu následně poskytl šanci ruský vliv v regionu velmi posílit.
Společně s Íránem učinili Rusové z Asada zanedlouho v podstatě svého vazala. Pro Putina však má ruská účast v konfliktu ještě řadu dalších výhod: Operacemi v Sýrii například odvrátil pozornost od svých domácích problémů (ostatně podobný efekt má i nynější Trumpovo „raketové“ angažmá v konfliktu). Aktivity ruské armády v Sýrii také přinesly možnost získat řadu nových politických a válečných zkušeností a umožnily například i otestovat v praxi nové ruské zbraně.
Aktuální údery a syrský konflikt obecně bývají v Česku reflektovány často zjednodušeně, kde vidíte jakožto expert na blízkovýchodní politiku největší omyly či opomenutí? Existuje úhel pohledu, na který se zapomíná?
Česká veřejná diskuse o Blízkém východu je bohužel často velmi slabá. Na jednu stranu se tomu nedivím, protože běžný člověk může málokdy narazit na nějaký celistvější pohled na blízkovýchodní dění, který by představil region i jinak, než jen jako rejdiště diktátorů, fanatiků a teroristů. Na stranu druhou, českou diskusi ovlivňuje i skutečnost, že řada lidí má – zřejmě ještě z dob studené války – tendenci ke zjednodušenému, černobílému vidění světa, a tedy i Blízkého východu.
Například pro Čechy, kteří sympatizují s prezidentem Zemanem a Ruskem, je obvykle jedinou zárukou stability Sýrie prezident Asad – a všichni, kdo proti němu brojí, jsou v lepším případě hlupáci. Pro řadu českých liberálních a levicových intelektuálů jsou zase velkými favority syrští Kurdové a jejich politický projekt v regionu Rojava – a poměřují pak konflikt hlavně podle nich.
Obecně vzato se tak u nás lidé často zaměřují na partikulární aspekty konfliktu a na favority, kterým „fandí“ – mohou jimi být Kurdové, Izraelci, Palestinci… Jenže Češi si mohou fandit komu chtějí, ale izraelsko-palestinský konflikt nikdy neskončí, pokud nebude nalezena kompromisní spravedlnost akceptovatelná oběma stranami sporu. Podobně tak ani syrský konflikt nikdy uspokojivě nevyřeší dominance alávitského, kurdského či sunnitského vlivu, ale právě nalezení rovnováhy mezi nimi.
