Americké tango s Izraelem. Válka v Gaze testuje letité spojenectví (podkást)

Izraelsko-americké spojenectví pěkně v kontextu, aneb tady najdete odkaz na druhý díl série blízkovýchodňárských audio-podkástů (zde klikněte na text iDnesu, uvnitř něj najdetež podkást) o souvislostech dění na Blízkém východě. 

S Adamem Hájkem jsme  jsme se bavili zdaleka nejen o dnešním vztahu mezi Bibim a Bidenem, ale také o historickém kontextu vztahů mezi USA a Izraelem od r. 1948, které nebyly vždy zdaleka tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát. Odbočíme i k československým zbraním pro Izrael, které tam dorazili v době, kdy USA uplatňovaly embargo na vývoz výzbroje a k některým dalším souvislostem.    

Jeruzalémské textilie (foto autor)

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od Marka Čejky se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Mier medzi Izraelom a Palestínou je stále v nedohľadne, Trumpov plán to nezmení

Vyšlo na stránkách týždeň.sk, 12. 6. 2019

izrael čakajú ďalšie predčasné parlamentné voľby. Prečo sa premiérovi Benjaminovi Netanjahuovi nepodarilo vytvoriť stabilnú koaličnú vládu, aj keď jeho strana Likud získala v aprílových voľbách spolu so spojeneckými stranami väčšinu?

Do určitej miery je to ukážka oslabenia Netanjahuovej pozície, no tých dôvodov je viac. Ide o spor vo vnútri izraelskej pravice, ktorú síce veľa tém spája, no súčasne sú tam otázky, ktoré ju rozdeľujú.

Bývalý izraelský minister obrany, radikálny nacionalista Avigdor Lieberman zo sekulárnej pravicovej strany Jisrael bejtejnu (Izrael, náš domov), napríklad nesúhlasí s vplyvom náboženských strán na politiku. Odmietol požiadavky ultraortodoxných strán a naďalej trvá na schválení nového zákona, podľa ktorého by museli povinnú vojenskú službu absolvovať aj ultraortodoxní židia (tzv. charedim).

Na tomto príklade vidíme spor sekulárnej pravice a náboženských strán v Izraeli, ktoré majú historicky bližšie k pravici, ktorá – na rozdiel od izraelskej ľavice – často využívala náboženské sentimenty vo svojej politike. A práve tento spor je logicky naviazaný aj na postoje Benjamina Netanjahua k týmto témam, keďže ako izraelský premiér potrebuje aj hlasy náboženských strán.

k zmareniu snáh o vytvorenie novej koaličnej vlády teda opäť prispel izraelský exminister Lieberman. Lenže už posledné voľby boli predčasné a vyhlásili ich práve pre spor okolo povinnej vojenskej služby ultraortodoxných židov. Prečo sa ho stále nepodarilo vyriešiť?

Izraelský stranícky či politický systém je veľmi fragmentovaný a zároveň je nastavený tak, že menšie strany často zohrávajú disproporčne významnejšie úlohy pri zostavovaní novej koalície.

Od ich postojov veľa závisí, a teda niekedy mávajú väčší vplyv na vznik vlády ako veľké strany. V tomto prípade sa Liebermanova strana stala pomyselným jazýčkom na váhach. Výsledkom sú ďalšie predčasné voľby.

prečo radšej nevznikla vláda národnej jednoty, ktorú by okrem Netanjahuovej strany Likud tvorila aj stredopravicová aliancia Modrá a biela Bennyho Ganca?

Prekážkou bola a stále je osoba premiéra Benjamina Netanjahua, voči ktorému sa centristická aliancia Modrá a biela ostro vymedzuje. Izraelský premiér a šéf Likudu odmieta odísť a nechce dopustiť, aby prezident Rueven Rivlin vybral na premiérsky post niekoho iného.

Preto bol vznik vlády národnej jednoty od začiatku nereálny. Nové voľby pritom takmer nikto nechce, sú totiž veľmi nákladnou záležitosťou. Aktuálna kríza v Izraeli je príznakom celkovej politickej krízy.

môže byť premiér Netanjahu časom hrozbou pre liberálnu demokraciu a právny štát v Izraeli? Posledné roky sa posunul ešte viac doprava a niektorí kritici mu vyčítajú, že začína mať autokratické mierne pripomínajúce Orbánov či Babišov štýl politiky.

Benjamin Netanjahu je tou hrozbou už dávno, ale samozrejme, za ním sú ešte oveľa nacionalistickejší či šovinistickejší politici. On sa podľa mňa posúva skôr k novodobému populizmu, ktorý v Izraeli absorbuje najmä pravicové postoje.

Netanjahua sledujem už takmer dvadsať rokov a aj vo svojej knihe z roku 2002 som ho kritizoval za to, že je v podstate nepriateľom izraelsko-palestínskeho mierového procesu a systematicky ho komplikuje. Nikdy sa tým ani veľmi netajil a je v tom veľmi konzistentný. Z právneho hľadiska jeho vláda dlhodobo pácha voči Palestínčanom viaceré nespravodlivosti.

Čo sa týka vnútornej politiky, tam zatiaľ princíp bŕzd a rovnováhy deľby moci funguje. Záruky stále existujú, ale aj tento systém môže postupne erodovať, napríklad dosadzovaním sudcov Najvyššieho súdu, ktorí by boli lojálnejší voči vláde.

izraelský generálny prokurátor Avichai Mandelblit ešte vo februári tohto roka oznámil, že plánuje obžalovať Benjamina Netanjahua zo spáchania podvodu, zneužitia právomocí či úplatkárstva vo viacerých korupčných kauzách. Premiér obvinenia odmieta. Koncom mája však v Tel Avive desaťtisíce ľudí protestovali proti snahe schváliť zákon, ktorý by Netanjahuovi zabezpečil imunitu. Môže dlhoročný šéf izraelskej vlády skončiť vo väzení?

O tom sa hovorí už veľmi dlho, no Benjamina Netanjahua prezývajú, že je ako z teflónu a zatiaľ úspešne odoláva všetkým týmto obvineniam či podozreniam, ktoré sú na prvý pohľad veľmi nebezpečné. Je reálne, že by ho napokon odsúdili a odstavili od moci, ale na druhú stranu, už veľakrát ukázal, že vie šikovne manévrovať. Zatiaľ to hrá dostratena, ale to sa môže zmeniť. 

izrael sa viditeľne posunul doprava, tón v politike udávajú konzervatívci. Čo sa stalo s izraelskou ľavicou?

Už dlho čelí vážnej kríze, ktorá súvisí s oslabením samotného delenia na pravicu a ľavicu v Izraeli. Je to už veľmi dávno, čo mali v Izraeli dôležité slovo ľavicoví charizmatickí lídri ako Ben Gurion či Jicchak Rabin. Dnes tam ľavicovejší politici ich formátu nie sú.

A Benjamin Netanjahu je zas tiež veľmi skúsený, charizmatický politik, ktorý navyše zatiaľ nemá v tomto smere vážnejšieho konkurenta a navyše najlepšie uchopil opraty politického populizmu.

To je jedna z hlavných príčin jeho úspechu. Úpadok ľavice v Izraeli je aj otázkou personálnych kapacít, chýba tam zjednotiteľ, ktorý by sa dokázal postaviť Netanjahuovi a stanoviť taký program, ktorý by oslovil väčší počet voličov.

násilné demonštrácie, krvavé incidenty a útoky sú v pásme Gazy naďalej realitou. Prečo sa nedarí zastaviť konflikt alebo aspoň stupňovanie napätia?

Izraelský postoj k pásmu Gazy je odlišný ako v prípade pokojnejšieho Západného brehu. Jedným z dôsledkov prísnej izraelskej blokády, teda zákazov a reštrikcií, je veľmi zlá ekonomická situácia v pásme, ktorá zároveň posilňuje postavenie a moc radikálnych islamistických extrémistov.

Teroristické hnutie Hamas čerpá svoju silu nielen z útokov proti Izraelčanom. Legitimitu medzi Palestínčanmi v Gaze mu dodáva aj jeho civilné krídlo, ktoré nahrádza ochromený sociálny systém. Takto Hamas, niektorými krokmi v prospech občanov pásma, získava popularitu a stúpencov.

odkiaľ berú vodcovia Hamasu peniaze nielen na financovanie sociálnych služieb v pásme Gazy, ale aj na rakety, ktorými ostreľujú Izrael?

Hamas má peniaze z rôznych, oficiálnych i nelegálnych zdrojov, a časť z týchto financií používa aj na teroristické útoky. Vždy však prispieva aj na sociálne služby ľudí, pretože mu to formuje podporu.

Je to ako začarovaný kruh. Celkovo až 80 percent zdrojov Hamasu pochádza zo zahraničia, napríklad z Kataru, Jordánska, Iránu, Libanonu či Kuvajtu. Väčšinou sú to peniaze z islamských charít, ale aj z pašovania či darov od sympatizantov alebo ďalších radikálov, napríklad Hizballáh.

izrael sťažuje život obyvateľom v pásme Gazy aj tým, že napríklad obmedzuje ich oblasť rybolovu či pohyb cez hraničné priechody. Do akej miery je teda za utrpenie Palestínčanov zodpovedný Izrael?

Keď sa pozrieme na charakter toho konfliktu, a teraz nemyslím konflikt medzi Izraelom a arabským či moslimským svetom, ale mám na mysli izraelsko-palestínsky konflikt, tak vidíme, že je asymetrický. Hlavný podiel zodpovednosti vždy leží na strane silnejšieho hráča a tým je v tomto prípade Izrael.

To však nezbavuje viny hnutie Hamas a ani to neznamená, že Palestínčania sú iba obeťami neschopnými páchať útoky. Principiálne je to však asymetrický konflikt, v ktorom vždy veľa záleží od silnejšie aktéra. Izrael blokádou posilňuje chudobu v pásme Gazy, z čoho ďalej profitujú fundamentalisti. V tomto smere by sa malo niečo zmeniť.

čo si sľubujete od tzv. „deal of the century“ z pera amerického prezidenta? Aký význam má Trumpov mierový plán, keď je neprijateľný pre Palestínčanov?

Myslím si, že blízkovýchodný mierový plán Donalda Trumpa nič zásadné neprinesie. Keď sa pozrieme na politiku súčasného šéfa Bieleho domu vidíme, že nie je žiadnym ideológom, neokonzervatívcom či bigotným kresťanom.

On iba robí to, čo môže byť prospešné pre jeho zotrvanie pri moci. Snaží sa robiť teatrálne gestá, ale málokedy ide o systémové a pozitívne zmeny v zahraničnej politike. Napríklad jeho presun americkej ambasády do Jeruzalema či samotný fakt, že sa americký prezident stavia výrazne na stranu Izraelčanov, neprispievajú k mierovému riešeniu.

spojené štáty americké sú na strane Izraela aj v aktuálnom spore s Iránom. Hrozí ďalšia vojna v Perzskom zálive?

Z izraelskej opozície často zaznieva, že iránske nebezpečenstvo je niekedy zámerne zveličované a zneužívané Netanjahuom, ktorý upozorňovaním na hrozby z Iránu odpútava pozornosť od vlastných problémov a káuz. Samozrejme, že i súčasný režim v Iráne je plný potenciálne nebezpečných elementov, ale nemyslím si, že by vojna v Perzskom zálive niekomu vyhovovala.

Aj Donald Trump veľmi dobre vie, že vojna s Iránom by mu nepriniesla popularitu, preto sa snaží tlmiť volania po ráznejšom konaní voči Iráncom, ktoré počuť z úst poradcu Bieleho domu pre národnú bezpečnosť Johna Boltona

Tázal se Matúš Dávid 

Dva rozhovory k Sýrii a aktuální situaci na Blízkém východě

Rozhovor o aktuální situaci v Sýrii a hegemonech "sunnitské" politiky na dnešním Blízkém východě. 

Vyšlo v Deníku referendum, 19. 4. 2018, Otázky kladl František Kalenda

Sobotní (14. 4. 2018) chemický zásah v Sýrii často vyvolal alarmistické reakce, v některých kruzích se mluvilo dokonce o třetí světové válce. Jak reálný je přímý střet mezi Rusy a Američany, který různým způsobem naznačovali prezidenti obou zemí?

Otevřený konflikt mezi USA a Rusy není v zájmu ani jedné z velmocí. Spíše můžeme být svědky dalších eskalací, i když se naopak můžeme dočkat zklidňování situace. Dá se však předpokládat, že obě velmoci budou nyní ještě více využívat různé klientské skupiny a milice k prosazení svých zájmů. Mezinárodní situace se tak může více přiblížit studené válce minimálně s ohledem na různé války v zastoupení (proxy wars). Ovšem nemusí jít přímo o syrské bojiště, kde je dnes hlavním americkým zájmem zadržování íránského vlivu a dodávek zbraní, ale i o jiné části světa. Jedním takovým příkladem může být konflikt na Ukrajině.

Jaké jsou dlouhodobé zájmy a cíle západních států? Mají vůbec představu, čeho v zemi chtějí a mohou dosáhnout?

Dlouhodobé zájmy Západu oscilují kolem teritoriální likvidace ISIS a porážky nebo co největšího oslabení Asadova režimu a omezení jeho vazeb na Írán. Dříve se uvažovalo i o Asadově nahrazení někým více nakloněným Západu.

První cíl se relativně podařilo naplnit a samozvaný Islámský stát je na kolenou, byť samotná ideologie ISIS může přežít v řadách svých četných stoupenců nebo se transformovat. V dobách Al-Káidy také málokdo věřil, že by mohla existovat nebezpečnější radikálně islamistická organizace.

Vize Asadova odchodu ze syrské politické scény je ale ze západního pohledu stále problematičtější. To souvisí hlavně s rostoucím angažmá Ruska na Asadově straně. Západ tak postupně zmírňuje své ambice a v souvislosti s posledním útokem na syrská zařízení jsme mohli například přímo z úst britské premiérky slyšet, že „útok neusiluje o změnu syrského režimu“. 

Jak byste popsal přítomnost západních sil v Sýrii? Mluví se o dvou tisícovkách amerických vojáků, počet jednotek se prý chystá navýšit i Francie... 

Čísla, která uvádíte, před několika měsíci zveřejnil Pentagon. Bral bych je s rezervou. Mocnosti si přesné údaje většinou pečlivě střeží a různým způsobem mlží. Od onoho oficiálního prohlášení Pentagonu také uběhla nějaká doba a situace v Sýrii se posunula.

Po teritoriální porážce ISIS, o kterou tolik usiloval Donald Trump, mohlo dojít ke snížení počtu amerických vojáků. Dnes však opět narůstá napětí na severu Sýrie díky tureckým aktivitám a právě v souvislosti s ním Francouzi proklamovali, že posílí svou vojenskou přítomnost na podporu kurdských spojenců. A současné rusko-americké napětí může stimulovat přísun nových amerických pozemních jednotek do některých částí Sýrie. Další věc je také přítomnost „soukromých bezpečnostních společností“, o kterých se začalo hodně diskutovat v souvislosti s konfliktem v Iráku, a které působí samozřejmě i v Sýrii. 

Vladimír Putin a princ MBZ z Emirátů.  

Sobotní vojenskou intervenci podpořily také konzervativní sunnitské monarchie včetně Saúdské Arábie. Ta bývala považována za důležitého hráče v syrském konfliktu a za jednoho z hlavních oponentů prezidenta Asada. Platí stále toto spojení? Když saúdský král Salmán loni na podzim navštívil Rusko, vypadalo to na jisté sblížení dříve nesmiřitelných zájmů...

Loňská cesta krále Salmána do Moskvy byla znamením, že se Saúdská Arábie pokouší o nezávislejší zahraniční politiku a že vliv USA na Blízkém východě slábne. Sýrie je určitě sporným bodem mezi oběma zeměmi, pragmatismus ale na druhé straně v mezinárodní politice často vítězí. Rusové a Saúdové tak mohou spolupracovat v řadě oblastí, od energetiky až po byznys se zbraněmi. 

Je ale třeba mít na paměti, že v říjnu 2017, kdy k saúdské návštěvě Ruska došlo, byly americko-ruské vztahy ještě o dost lepší než dnes. Nedokážu si příliš představit, že by k podobné návštěvě mělo dojít třeba příští týden.

Zůstaňme ještě v Saúdské Arábii. V půlce minulého roku se stal následníkem trůnu Saúdské Arábie princ Muhammad bin Salmán (známý pod zkratkou MBS), který je považován za faktického vládce země. Od té doby uskutečnil řadu reformních kroků, od povolení ženám řídit auto, až po (znovu)otevírání kinosálů. Jedná o skutečně přelomové změny? Je možné, že za pár let už Saúdská Arábie nebude moci být považována za jeden z nejkonzervativnějších režimů na světě?

Samotný MBS a jeho kroky nejsou rozhodně jednoduše interpretovatelné v nějakých černobílých schématech. Snaha o reformu a modernizaci Saúdské Arábie, stejně tak jako oslabení vlivu wahhábistických duchovních, působí poměrně autenticky. MBS si uvědomuje, že království dlouhodobě závisí na vývozu omezených zásob ropy a je plné frustrovaných mladých lidí. Více než polovina Saúdů je mladší 25 let a tito lidé budou stále obtížněji hledat práci v upadajícím ropném průmyslu i mimo něj. Jejich život navíc na každodenní bázi brzdí řada archaických náboženských omezení. 

Pak je ale třeba vidět i jiné rysy osobnosti a politiky MBS. Je to velmi tvrdý hráč, který bezskrupulózně likviduje opozici. V prvé řadě nechal zatknout nejen desítky princů přímo ve své rodině, kteří by ho mohli ohrozit, ale kupříkladu i několik čelných představitelů televizních stanic. MBS se tak začíná podobat nacionalistickým autokratům moderní arabské historie. Vzdaluje se totiž od islamistických ideálů muslimské jednoty a ostře posiluje saúdsko-sunnitský nacionalismus, kterým se vymezuje nejen proti šíitskému Íránu, ale i proti jiným arabským zemím, hlavně Kataru. 

Právě tato agresivita vůči zemím v regionu bývá často dávána do kontrastu s „umírněnými“ reformami ve vlastní zemi. MBS je mimo jiné považován za architekta invaze do Jemenu a blokády zmíněného Kataru. Proč tak konfrontační strategie? Jaké výhody může přinést Saúdské Arábii ve chvíli, kdy se tímto způsobem rozkládá spojenectví arabských států v Perském zálivu?

Saúdská Arábie sousední Jemen už delší dobu viděla jako nestabilní a nevypočitatelnou zemi ve svém těsném sousedství. To následně posílily ambice a radikalismus tamní šíitské húsíjské komunity, která je podporována Íránem, tedy saúdským regionálním konkurentem číslo jedna. 

Blízkovýchodní spojenecké bloky (ještě však bez katarsko-tureckého spojenectví)

Írán dlouhodobě tvrdě soupeří se Saúdy a jejich spojenci o vliv na Blízkém východě. Jeho náboženský režim se soustředí hlavně na oblasti, kde jsou výraznější šíitské komunity, což je vedle Libanonu právě i případ Jemenu. Tato chudá země se tak stala brutálním bojištěm saúdských a íránských zájmů a už několik let se zmítá ve válce a humanitární katastrofě. 

Saúdové a jejich spojenci byli velmi zneklidněni snahami Baracka Obamy o jistou normalizaci americko-íránských vztahů. Nástup Trumpa jim ale hraje daleko více do karet a není to náhoda, že jeho první cesta na Blízký východ vedla nejprve do Rijádu a až poté do Tel-Avivu.

Katar je poněkud jiný případ, vždyť se podobně jako v případě Saúdská Arábie jedná o převážně sunnitskou monarchii. Jenže Katar už velmi dlouho hraje vlastní, nezávislou politickou hru. Největší problém mají Saúdové s podporou různých islamistických organizací, které mají blízko k Muslimskému bratrstvu. Právě ty totiž byly často spojeny s radikálními politickými změnami, které přineslo arabské jaro. Obzvlášť varovným příkladem se stal Egypt, kde Muslimští bratři krátkou dobu vítězili na celé čáře. 

Tento typ islamismu začal znepokojovat tradiční arabské autokraty, z nichž nejrigidnější ze všech jsou právě ti v Saúdské Arábii, kteří se začali obávat podobného vývoje jako v Egyptě. Od té doby logicky usilují o oslabení hlavního patrona Bratrstva – Kataru. Důvodů, proč Katar Saúdy irituje, je ale ještě více. Jde o katarské vztahy s Íránem, Al-Džazíru, různé klanové spory... 

MBS mimo jiné pojí úzké spojenectví a nejspíše i osobní přátelství s dalším korunním princem, Mohammedem bin Zajed Ál Nahjánem (naopak známým pod zkratkou MBZ) ze Spojených arabských emirátů. Vstupuje tato často opomíjená země významně do politiky na Blízkém východě? 

Emiráty jsou v současnosti nejdůležitější partner Saúdské Arábie v regionu. Je to ekonomicky velmi ambiciózní státní útvar, jehož cíle a postoje v mnoha ohledech velmi korespondují s těmi saúdskými. Dnešní Spojené arabské emiráty se už ale nechtějí profilovat jen jako hospodářská mocnost, mají také velké bezpečnostní plány v oblasti Adenského zálivu, Arabského a Rudého moře. Od Jemenu si například na dlouhou dobu pronajaly ostrov Sokotra a budují na něm obří vojenskou základnu. 

Existuje také velká osobní důvěra mezi dvěma zmíněnými korunními princi, kteří nyní ve svých státech fakticky vládnou. Oba dva sdílejí podobnou geopolitickou vizi regionu, kde nebude žádné Muslimské bratrstvo a kde íránský vliv bude oproti tomu dnešnímu výrazně okleštěný. Přestože je Saúdská Arábie výrazně větší než Spojené arabské emiráty, je to nezřídka právě MBZ, který udává v oboustranném partnerství tón. 

O hlubších motivech amerického zásahu v Sýrii a českým postojů k Blízkému východu 

Publikováno na ČT24, 16. 4. 2018, Otázky kladl Jan Nevyhoštěný

Jak vnímat americké útoky v Sýrii v kontextu současných spojenectví na Blízkém východě?

Americké útoky mají velkou podporu v tzv. „sunnitském“ bloku zemí vedených Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, ke kterému má v řadě ohledů blízko také Izrael. Právě ten má ze syrského arzenálu a ze zbraní, které proudí do Sýrie od jejího ochránce Íránu, dlouhodobě největší obavy. Podporu americkému bombardování však vyslovilo i Turecko, které k sunnitskému bloku řazeno není, avšak jeho postoj je silně proti-asadovský. Naopak logicky doznal nejráznějšího odsouzení americký útok v tzv. „šíitském bloku“ v čele s Íránem, jehož součástí je i asadovská Sýrie.

Dokážete odhadnout, jakou roli hrají v americkém odhodlání k útokům v Sýrii izraelské bezpečnostní zájmy? Je v zájmu Izraele oslabení Asadova režimu, podporovaného Ruskem a Íránem?

Izraelské zájmy mají dlouhodobě klíčový vliv na americkou blízkovýchodní politiku a není důvod se domnívat, že by tomu nyní mělo být jinak – zvláště když se aktivity prezidenta Trumpa jeví jako ještě jednostranněji proizraelské, než tomu bylo u většiny jeho předchůdců. Jak už bylo zmíněno, Izrael znervózňují – a ne bezdůvodně – hlavně syrské zbraně hromadného ničení.

Je pravda, že asadovská autokracie jimi disponuje už dlouho, ale na druhou stranu byl po desetiletí syrský režim velmi odhadnutelný. To se ale začalo měnit poté, co Asad po vypuknutí syrského konfliktu v roce 2011 oslabil a stále větší roli v syrské vojenské politice začal hrát Írán. Izrael ale neiritují jen přímo syrské zbraně, ale také výzbroj, která přes Sýrii prochází a je určena jinému adresátovi: libanonskému Hizballáhu – regionálnímu nestátnímu nepříteli Izraele číslo jedna.   

Představa, že hlavním motivem Trumpovy administrativy k raketovému zásahu byly pouze záběry plačících a dusících se žen a dětí, je tedy nekompletní. Vždyť v probíhající válce v Sýrii byla zaznamenána celá řada ještě brutálnějších útoků než ten nedávný v Dúmá, a přesto v reakci na ně Obama ani Trump žádné rakety neodpálili. Jsou to tak i obavy amerických blízkovýchodních spojenců ze syrských zbraní hromadného ničení jako takové, které Trumpa (zřejmě i pod vlivem jeho jestřábích poradců) motivovaly k činu.

Tak jako USA již několikrát na syrském území útočil i Izrael – a téměř výhradně na jednotky Hizballáhu, bojujícího na Asadově straně. Proč je pro Izrael tato libanonská organizace větším nebezpečím, než byl svého času Islámský stát, či jiné islamistické organizace bojující o moc v Sýrii?

Může se to někomu zdát jako paradox – ale Izrael neměl nikdy nějaké výraznější problémy s organizacemi typu Al-Káidy a IS, které dnes Evropané vnímají jako „největší zlo“. Naopak radikálně islamistické organizace, které se z pohledu Evropy nemusí jevit tak nebezpečné, neboť jejich působnost v Evropě je výrazně omezenější, vnímá Izrael jako dlouhodobé ohrožení daleko výrazněji.

Hizballáhu i Hamásu padly za oběť stovky Izraelců. Enkláva Islámského státu sice existovala v uplynulých letech v těsné blízkosti izraelských hranic, avšak skrze velmi sofistikovanou pohraniční ochranu nebyla schopna způsobit Izraeli žádnou vážnější škodu. IS je ale po několika letech v troskách – a naopak Hizballáh je etablovaný poblíž izraelské hranice již více než tři desetiletí, má obrovské bojové zkušenosti, disponuje neutuchající lokální i íránskou podporou a jeho protiizraelská rétorika nepozbývá na plamennosti.

Jak se k útokům USA na Sýrii staví Saúdská Arábie? Můžete krátce nastínit její roli v syrském konfliktu?

Donald Trump a saúdský princ MBS

Saúdská Arábie nedávné americké, britské a francouzské útoky na syrské cíle plně podpořila, což není v kontextu jejího ostře antagonistického postoje k Asadovu režimu příliš překvapivé. V syrském konfliktu hraje Saúdská Arábie dlouhodobě velmi důležitou úlohu, neboť podporovala či podporuje řadu ozbrojených protirežimních skupin, hlavně sunnitských. Některé z nich byly členy sekulárnější Svobodné syrské armády, avšak postupem času vycházela stále více najevo i saúdská podpora skupinám jako Fronta An-Nusra či Ahrár Aš-Šám, které sice bojovaly proti IS, ale svou ideologií a loajalitou měly blízko k Al-Káidě.

  

V rámci mezinárodního společenství se proti americko-spojeneckým útokům na sklady chemických zbraní staví tvrdě Rusko, které má v Sýrii své základny. Čeho chce Kreml v Sýrii dosáhnout, jaké byly obecně zájmy SSSR na Blízkém východě v minulosti?

Sýrie Háfize Asada (otce současného prezidenta) byla dlouho jedním z nejbližších spojenců Sovětského svazu na Blízkém východě. Ani po rozpadu SSSR rusko-syrské partnerství nezaniklo, o čemž svědčí i fakt, že si Rusko v Sýrii zachovalo zmiňovanou vojenskou základnu. Putin postupně začal oživovat některé bývalé sovětské vazby na Blízkém východě a syrský konflikt mu následně poskytl šanci ruský vliv v regionu velmi posílit.

Společně s Íránem učinili Rusové z Asada zanedlouho v podstatě svého vazala. Pro Putina však má ruská účast v konfliktu ještě řadu dalších výhod: Operacemi v Sýrii například odvrátil pozornost od svých domácích problémů (ostatně podobný efekt má i nynější Trumpovo „raketové“ angažmá v konfliktu). Aktivity ruské armády v Sýrii také přinesly možnost získat řadu nových politických a válečných zkušeností a umožnily například i otestovat v praxi nové ruské zbraně.

Aktuální údery a syrský konflikt obecně bývají v Česku reflektovány často zjednodušeně, kde vidíte jakožto expert na blízkovýchodní politiku největší omyly či opomenutí? Existuje úhel pohledu, na který se zapomíná?

Česká veřejná diskuse o Blízkém východu je bohužel často velmi slabá. Na jednu stranu se tomu nedivím, protože běžný člověk může málokdy narazit na nějaký celistvější pohled na blízkovýchodní dění, který by představil region i jinak, než jen jako rejdiště diktátorů, fanatiků a teroristů. Na stranu druhou, českou diskusi ovlivňuje i skutečnost, že řada lidí má – zřejmě ještě z dob studené války – tendenci ke zjednodušenému, černobílému vidění světa, a tedy i Blízkého východu.

Například pro Čechy, kteří sympatizují s prezidentem Zemanem a Ruskem, je obvykle jedinou zárukou stability Sýrie prezident Asad – a všichni, kdo proti němu brojí, jsou v lepším případě hlupáci. Pro řadu českých liberálních a levicových intelektuálů jsou zase velkými favority syrští Kurdové a jejich politický projekt v regionu Rojava – a poměřují pak konflikt hlavně podle nich.

Obecně vzato se tak u nás lidé často zaměřují na partikulární aspekty konfliktu a na favority, kterým „fandí“ – mohou jimi být Kurdové, Izraelci, Palestinci… Jenže Češi si mohou fandit komu chtějí, ale izraelsko-palestinský konflikt nikdy neskončí, pokud nebude nalezena kompromisní spravedlnost akceptovatelná oběma stranami sporu. Podobně tak ani syrský konflikt nikdy uspokojivě nevyřeší dominance alávitského, kurdského či sunnitského vlivu, ale právě nalezení rovnováhy mezi nimi.

Pět skutečností, které vedly k jaderné dohodě s Íránem.

Lausannská jaderná dohoda s Íránem není žádná jednoduchá ani černo-bílá obamo-kerryovská kalkulace, ale složitý spletenec zájmů, skutečností a také kontroverzí. 

Pět důležitých bodů, které vedly dle mého názoru k nedávné dohodě:

1. Nejedná se o žádnou mírovou dohodu, ani o spojenectví - navíc se stále spíše jedná o smlouvu o smlouvě budoucí, která zavede omezení a monitorování íránského jaderného programu výměnou za uvolnění ekonomických sankcí vůči Íránu:

Jde tedy daleko více než o nějaké vytvoření přímého spojenectví USA-Írán spíš o uvolnění dlouhodobě nahromaděného napětí, které započalo děním Íránu po revoluci v roce 1979. 

Američané se dnes dostali do situace, kdy mají na dnešním rozvráceném Blízkém východě v podstatě dvě možnosti:

a. Buď pokračovat v dlouhodobé a jednostranné podpoře Izraele a Saúdské Arábie - ta se však od konce Studené války ukazuje jako stále více dysfunkční (izraelský režim v posledních 20 letech přitvrzuje, navíc není schopen vyřešit konflikt s Palestinci a Saúdská Arábie neoficiálně přispívá k podpoře řady amerických nepřátel v regionu, počínaje událostmi 9/11 a dnešním ISILem konče) 

nebo se 

b. Američané se pokusí uvolnit nejdříve vztahy s Íránem, načež se napětí mezi ním a Izraelem (spolu s napětím Írán-Saúdská Arábie) pokusí zmírnit a vytvořit si víceméně stabilní spojence v trojúhelníku všech tří hlavních regionálních velmocí. Saúdská Arábie ani Izrael sice už nebudou tak výrazně pro-americké jako v historii, na druhou stranu bude pro USA i takováto situace dostačující, protože Saúdové a Izrael i dnes potřebují spojenectví Ameriky více, než je tomu naopak.    

Američané dnes chtějí využít skutečnosti, že v Íránu získali větší iniciativu reformátoři typu prezidenta Rouháního. Za Ahmadínežádovy etapy by podobná dohoda byla stěží možná. Už jednou - za reformátorského prezidenta Chátamího - podobnou příležitost nevyužili.   

Američané také vědí, že na Blízkém východě není ideálního partnera - na druhou stranu i přes všechny kontroverze íránského režimu je vzhledem k dalším skutečnostem tato země daleko logičtější spojenec USA, než mnohem více autokraticko-wahhábistická Saúdská Arábie. 

2. Pragmatická linie:

Prosazování amerických a obecně západních zájmů je na dnešním destabilizovaném Blízkém východě velmi ohrožené, přičemž v boji proti největšímu nebezpečí dnešního Blízkého východu - ISIL - má USA se Západem a Írán stejné zájmy a stejného nepřítele. 

Írán představuje velmi akceschopnou vojenskou sílu, která už dávno proti ISIL bojuje. Írán se dříve potýkal i s afghánskou Al-Káidou a Tálibánem, kteří byli vždy ostře protiší´itští (a tedy protiíránští). Z pragmatického hlediska prokázal Írán Američanům po roce 2001 mnohé cenné služby.

Je zároveň třeba vzít na vědomí: Byť ve výše uvedeném ohledu je pro USA zlepšení vztahů s Íránem jednoznačně výhodné, v jiných částech Blízkého východu tomu může být jinak - viz íránská podpora Baššára Asada a hnutí Hizballáh. Dalších stinných stránek íránského režimu a příkladů ostré íránské protiamerické rétoriky (jeden příklad za všechny: "Velký Satan - USA") i aktivit je samozřejmě celá řada. Na druhou stranu je třeba odlišovat ohnivou íránskou rétoriku a politickou praxi - např. Ahmadínežádovo zahraničněpolitické blábolení došlo skutečného naplnění jen pomálu.

Írán také podporuje boj proti anti-asadovským frakcím podporovaných USA (což je dnes už značně nepřehledná směsice organizací vyvěrajících z dnes už prakticky dysfunkční Svobodné syrské armády). Zde je tak z amerického pohledu velká nekonzistence. Přesto si Američané spočítali, že zlepšení vztahů s Íránem má pro ně větší význam, než tato skutečnost.         

3. Strategie "exportu demokracie" a "svrhávání lotrovských režimů" prosazovaná G. W. Bushem a neokonzervativními politiky a poradci v jeho okolí se ukázala nejen jako neúčinná, ale jako výrazně destabilizující či přímo zhoubná pro celý region Blízkého východu. 

Nejtypičtějším případem je Irák a Afghánistán, kde destrukce zapříčiněná vojenským angažmá USA vykazuje řadu podobných rysů: V Iráku vyvrcholila nestabilita po americké invazi v roce 2003 o dekádu později mohutným vzestupem ISIL, tedy uskupením v mnoha ohledech ještě horším, než původní Al-Káida (!) a v Afghánistánu nástupem Tálibánu 2.0. 

Identické rysy najdeme i v Libyi, avšak tamní americké vojenské angažmá ke svržení Kaddáfího proběhlo až za Obamy a za okolností urgentní potřeby pomoci protikaddáfíovským povstalcům. Zpětně však výsledek nevedl k naplnění většinových libyjských ani západních představ o budoucnosti země, která se po Kaddáfího svržení ponořila do nestbility a násilí. 

Podobně vadný (se už od dob G. W. Bushe) jeví i předpoklad o tom, že tlak na volební aspekt demokracie přivede do Egypta či do Palestiny k vládě skutečné demokraty. Přivedl Hamás a Muslimské bratrstvo.  

Ze všech výše uvedených důvodů není pro Američany reálné doufat v to, že by bylo možné vůči Íránu aplikovat princip "exportu demokracie" či "svrhávání režimů" a nutí je zvolit jiný postup.   

4. USA nemohou být do neurčita garantem bezpodmínečné podpory Izraele, pokud nejsou izraelští politici sami schopni přispět k řešení problémů, které vyvolaly a vyvolávají jejich chyby vůči okolním státům i vůči Palestincům:

Izraelské nepřátelství s Íránem hodně souvisí s konfliktem Izrael-Hizballáh. Bez naprosto zbytečných brutalit izraelské armády proti ší´itskému obyvatelstvu v Libanonu po roce 1982 by Hizballáh v současné podobě nevznikl. To velmi dobře ilustrují slova izraelského generála a expremiéra Ehuda Baraka: "Když jsme (roku 1982) vstoupili do Libanonu, nebyl tu žádný Hizballáh. Ší´ité nás vítali květinami a rýží. Byla to naše přítomnost, která stvořila Hizballáh." (blíže viz zde)

Izraelci v r. 1982 zdůvodňovali vojenské angažmá v Libanonu potřebou potlačit aktivity palestinských radikálů na jihu destabilizovaného Libanonu, nikoliv aktivitami jiholibanonských ší´itů. Je třeba si uvědomit, že mezi libanonskými ší´ity nebyli Palestinci tehdy vůbec v oblibě, protože přitahovali do občanskou válkou rozvráceného Libanonu další nebezpečný konflikt: izraelsko-palestinský. Namísto aby tehdejší premiér Begin této skutečnosti využil, konal zcela opačně a hluboce si libanonské ší´ity znepřátelil a vehnal je do pod vliv porevolučního Íránu 

Izraelsko-íránské nepřátelství má rovněž palestinskou linku - hnutí Hamás - které je částečně podporováno Íránem. Pokud by ale Izrael neuplatňoval vůči Gaze dlouhodobě velmi špatnou a často i destruktivní politiku (do níž lze započítat i tajnou izraelskou podporu předchůdcům Hámásu, jako součást strategie "rozděl a panuj" proti OOP - blíže zde), Hamás by byl dnes marginální organizací. 

Dnešní napětí Izrael-Írán má tak daleko komplexnější příčiny, než účelová černobílá tvrzení premiéra Netanjahua. 

5. Netanjahuova chyba vůči Obamovi: 

Premiér Netanjahu si v posledních měsících před izraelskými volbami v březnu 2015 počínal vůči Obamovi velmi nediplomaticky - to mu sice přineslo body v izraelských volbách i u Obamovy republikánské opozice, ale na druhou stranu to vytvořilo pro Obamu argument nebrat Netanjahuův hlas na oplátku tolik v potaz.

Jinými slovy: Svou protiiobamovskou rétorikou se Netanjahu sám dostal do situace, kdy ztratil velkou část vlivu na amerického prezidenta, a to dokonce bez ohledu na americké pro-izraelské lobbistické organizace, jako je AIPAC. Netanjahu tak vsadil až příliš vabank na antiobamovskou kartu: Tím sice hodně vyhrál doma i u Obamovy republikánské opozice, naopak hodně prohrál u těch, kteří mají v současné Americe v politice nejdůležitější slovo,  a to ještě minimálně rok a půl.

A ještě dodatek - od druhé světové války fungují jaderné zbraně jako nástroj odstrašení, nikoliv jako bojový prostředek. I za hypotetické a nepříliš pravděpodobné situace, že by Írán jadernou zbraň získal, by - bez ohledu na nedokonalost takovéto zbraně - bylo její praktické použití takřka vyloučené. Jednak Izrael už jaderné zbraně dávno má, stejně tak jako nejsilnější armádu na Blízkém východě. O vojenské síle hlavního spojence Izraele - USA - se netřeba nijak detailněji zmiňovat. Že by Írán za této situace riskoval reálný jaderný konflikt, je velmi nepravděpodobné.  

Vzhledem k výše uvedenému, není současná nukleární dohoda s Íránem rozhodně prostá kontroverzí. V každém případě je to ale přinejmenším pokus o alternativu k předchozí neúspěšné americké politice vůči Blízkému východu započaté za G. W. Bushe. Jen další reálný vývoj však ukáže, jestli její případné praktické naplňování přinese do oblasti tolik potřebné zklidnění, nebo povede rovněž do slepé uličky.

Bylo publikováno také na blogu na iHNedu.

On-line rozhovor na téma Sýrie

2. září 2013, vyšlo na iHNed

Robert K.
2.9. 09:36    Dobrý den, chci se zeptat, zda současná situace v Libyi, Egy
ptě a Sýrii může souviset se skutečností, že to byly právě tyto země, které společně rozvíjely programy na výzkum a výrobu zbraní hromadného ničení. Sýrie údajně po roce 1998 hostila vědce z Iráku, kteří mimo zónu inspektorů z OSN dále pokračovali v jejich vývoji. Libye zase poskytovala finanční hotovost pro vývoj raket středního a dlouhého doletu v Severní Koreji a spolupracovala se Sýrií. Je tedy podle Vás možné, že tzv. Arabské jaro je uměle vyvolané, aby svrhlo tuto část establishmentu, která pracovala proti Izraeli a USA? Děkuji
Marek Čejka
2.9. 10:19    Není. Vždyť právě Izrael hodně spoléhal na status quo, který na Blízkém východě existoval až do Arabského jara. Arabské jaro přineslo z pohledu Izraele daleko menší vypočítatelnost dění.


Ctirad Beránek
2.9. 09:43    Dobrý den, proč mají údajné oběti chemického útoku rozšířené zornice, když po útoku Sarinem by je měly mít naopak zúžené?
Marek Čejka
2.9. 10:46    Není každý doktor zároveň lékař či odborník na chemické zbraně. Ale i kdyby to byla jiná látka, tak to na celé věci asi příliš mnoho nemění.


Láďa S.
2.9. 09:56    Dobrý den,
 je skutečně možné říci, že v řadách syrské opozice převážily islamistické skupiny? Nebo se jedná zatím pouze o mediální zkratku a sekulární, spíše prozápadní a demokratický tábor stále má silnou pozici a pouze není "mediálně vidět"?
A dále by mne zajímal váš názor na možné dvou-státní řešení konfliktu - tedy, že by se konflikt po vyčerpání obou stran sám vyřešil rozdělením Sýrie podél frontové linie na přímořský nesunnitský a vnitrozemský sunnitský stát (a případně Kurdistán).
Marek Čejka
2.9. 10:47    Syrský konflikt je jeden z nejméně přehledných konfliktů současnosti, takže je o takovýchto věcech bez odstupu těžké podávat přesné informace. Vím - i měl jsem při návštěvách Sýrie možnost sledovat - že islámský fundamentalismus nehrál mezi Syřany žádnou zásadnější roli. Hlavně režim Háfize Assada radikály dost brutálně potlačil a neměli příliš možností se organizovat. Dva roky války – a vliv zvenčí, příchod profesionálních mudžáhedínů, různých válečných dobrodruhů a jiných existencí určitě ledasco změnily. Pořád si ale myslím, že z větší částí platí o Sýrii to, co jsem uvedl.
Rozpad Sýrie je určitě jedna z variant vyústění konfliktu a rozhodně nikoliv nereálná.


Dalimil
2.9. 09:56    Nezdá se Vám, že zdůvodnění případného útoku na Sýrii je pokrytecké, lživé a jako obvykle u Američanů, postrádající prvek "dodržování mezinárodního práva", jednoduše nazváno - Ničím nevyprovokovanou agresí? Dík za odpověď!
Dalimil
Marek Čejka
2.9. 10:53    Američané především tvrdě hájí na Blízkém východě své zájmy a také zájmy svých spojenců, ale zároveň je v jejich zahraniční politice i dost idealismu a také naivity. I to je dovedlo v jejich blízkovýchodní politice do slepých uliček a přineslo důsledky, se kterými nepočítali. I přes Obamovu rétoriku si nemyslím, že by toto byl konflikt, do kterému by se mu příliš chtělo. Mj. i svými předešlými projevy s vmanévroval do současné pozice.


mira
2.9. 10:04    Dobrý den, zajímalo by mne, zda existuje apokalyptická možnost, že při útoku na Sýrii, by se konflikt rozrostl o další aktéry - Irán, Izrael, Libanon atd., nebo si myslíte, že na straně jmenovaných jsou maximálně racionální vůdci, kteří by to nedopustili i při vypjaté situaci? Dá se nějak porovnat, popsat vojenská převaha Izraele vůči armádám Iránu a Sýrie, pokud pomineme jaderné zbraně ?
Marek Čejka
2.9. 10:56    Možnost velkého regionálního konfliktu, který se může rozrůst na globální tu je, ale nemyslím si, že v současnosti příliš reálná. S maximální racionalitou bych nepočítal, ale stejně tak ani s celkovou ztrátou soudnosti.

 Jedno ze srovnání sil na Blízkém východě je například tady.


Michal Švéda
2.9. 10:14    Ahoj Marku. Dlouho jsme se neviděli. Doufám, že se máš fajn. Mám několik dotazů: 1. Diplomatické řešení konfliktu v Sýrii podle mě dnes není příliš pravděpodobné. Omezený "trestný" útok Západu těžko může zvrátit vojenskou rovnováhu. Jak se podle Tebe bude situace dál vyvíjet? 2. Jak moc je pravděpodobné, že Asad v případě útoku USA zaútočí na Izrael? 3. Pokud to udělá, jaká bude reakce Izraele? 4. Pokud by (hypoteticky) Asad použil chemické zbraně proti Izraeli a ten by odpověděl masivními útoky ze vzduchu nebo dokonce pozemní invazí, jaké důsledky by to mělo pro vývoj konfliktu? IDF by se najednou ocitly na stejné lodi jako sunitští extrémisté, což by byla velmi zvláští situace. Předem díky. Michal
Marek Čejka
2.9. 11:04    Ahoj! Mám se středně progresivně :)
 ad 1) Pořád si myslím - i s ohledem na odklady útoku a přenechání konečného rozhodnutí legislativním orgánům - že se stále jedná ze strany Američanů o formu nátlaku a diplomacie není smetená ze stolu.
 ad 2) Útok na Izrael si Asad zřejmě odpustí - těžko chce nějaká konvenční armáda válčit v konvenčím konfliktu s Izraelem. Ledasco ale může zastat místo Asada jeho spojenec Hizballáh.
 ad 3) Izrael má kapacity, aby jeho odpověď byla velmi tvrdá.
 ad 4) Nemyslím si, že by vždy automaticky platilo heslo "Nepřítel mého nepřítele..", ale jistá nečekaná pragmatická spolupráce je samozřejmě možná a na Blízkém východě jsme ji viděli mnohokrát.


pepa
2.9. 10:14    Proč USA podporují v občanské válce v Sýrii zrovna sunnity, když ti se přitom zdají být vůči Americe ještě více nepřátelsky naladění než šíité. Byli to sunnité, co stáli za teroristickými útoky na americké cíle, ne šíité - či se mýlím ?
Marek Čejka
2.9. 11:09    Tak Američané podporují (nebo aspoň by rádi podporovali) především sekulární opozici. V ní je řada Syřanů především sunnitského původu. Neplatí to to ale stoprocentně, protože i jistá část menšin je proti Asadovi a režimu. Taky zmínění, že se jedná o sunnity či ší´ity ale neznamená, že by to museli být vždy automaticky extremisté a fundamentalisté. Na Blízkém východě se lidé částo daleko výrazněji hlásí ke svému náboženství, což ale nemusí znamenat, že by pak muselo hrát výraznější roli v jejich veřejném životě. Např. řada palestinských, libanonských komunistů se také hlásí ke svému náboženskému původu, ale jinak jsou velmi sekulární.


Luboš
2.9. 10:16    Přeji dobrý den, rád bych se zeptal na Váš názor na viníka plynového útoku, který má posloužit jako záminka na rozpoutání války. Myslíte, že rozkaz k němu dal skutečně Assad? Děkuji.
Marek Čejka
2.9. 11:13    Myslím, že možností je více. Může za něj být skutečně zodpovědný režim, ale třeba i ve vládní klice je nějaký rozkol, kdy určitá část syrských generálů a politiků chce použít prti Asadovi. To je jen hypotéza, ale není všechno tak jednoduché, jak se to říká obyvykle v pětiminutovém zpravodajském shrnutí. Vztahy v syrské politice byly i před r. 2011 velmi komplikované a každého, koho to zajímá, doporučuji např. knihu Nikolase van Dama: The Struggle for Power in Syria.


Valerie
2.9. 10:18    Dobrý den, myslíte si, že je v současné době (září a říjen) s ohledem na vývoj situace bezpečné jet do Izarele na dovolenou. Děkuji
Marek Čejka
2.9. 11:15    V této věci je dobré sledovat doporučení Ministerstva zahraničních věcí. Osobně bych se nebál, ale je to jen můj názor a finální rozhodnutí je na Vás.


pepa
2.9. 10:18    Proč si šíité a sunnité vzájemně tak vadí, proč spolu musejí neustále někde bojovat ? Ano, dávné náboženské rozdíly, ale jaký to má přesah do dnešní doby ? A jak se vlastně šíité a sunnité na ulicích vzájemně poznají - aby věděli, koho mají zabíjet ? Aťt již v Sýrii či jinde.
Marek Čejka
2.9. 11:20    Ší´ité a sunnité spolu v běžných podmínkách vychází poměrně nekonfliktně. Většina z nich chce vést běžný život a neponořovat se do celodenních teologických debat, případně se kvůli tomu poprat. Jiná věc je, když např sunnitská čí ší´itská vláda začne diskriminovat opačnou stranu. Běžní ší´ité a sunnité mohou vypadat úplně stejně, ale v tradičnějších společnostech, jaké jsou i na Blízkém východě, lidé ví, kdo kam patří. Je to jako na Balkáně nebo u nás na vesnici za první republiky, kdy každý věděl kdo je katolík a luterán. Na první pohled většinou rozeznáte jen sunnitské a ší´itské náboženské autority - mají jiné tradice odívání, jiné pokrývky hlav atd.


pavel
2.9. 10:18    Dobrý den, kdybyste byl Obama, schválil byste útok? díky, pavel k
Marek Čejka
2.9. 11:24    Spíš bych pokračoval v stupňování nátlaku, zároveň bych vedl veřejnou i neveřejnou diplomacii a asi - ač bych z toho nebyl nadšen - bych hlavně ve spolupráci s Rusy se pokusil vytvořit nějaký plán nátlaku na Sýrii. Toš tak.


Jan Sochor
2.9. 10:21    Dobrý den, jak riziková je v současné době návštěva Izraele (Tel Aviv, Jeruzalém, Mrtvé moře) či Íránu? Doporučujete spíše návštěvu v průběhu září odložit? Může současná situace eskalovat i za hranice Sýrie?
Marek Čejka
2.9. 11:25    Už jsem odpovídal výše.


Pepa
2.9. 10:29    Mám za to, že neustálé papouškování PR agentur českými sdělovacími prostředky, které pracují pro západní politiku, má stejný efekt, jako měla podpora Karlu Schwarzenberkovi v prezidentských volbách - tedy přesně opačný. Podle současné propagandy je "jasné", že chemický útok spáchal Asad a absolutně se nepřipouští možnost, že to udělali (byť nešťastnou náhodou) rebelové, kteří mohou mít chemické zbraně pocházející ze skladů v Libyi nebo přímými dodávkami ze Saúdské Arábie. To, co se děje v souvislosti se Sýrií, mi připomíná propagandu, kterou nás před rokem 1989 masírovali bolševici - ale v opačném gardu. Proč se např. v médiích neobjevují zprávy "z druhé strany barikády?" Jsou česká média skutečně svobodná? Nenajímají si jen novináře, kteří se dokázají samocenzurovat nebo kteří mají ten "správný" politický názor?
Marek Čejka
2.9. 11:29    Tak to je spíš komentář, než dotaz. Obecně si myslím, že česká mainstreamová novinařina spíš upadá (aniž by předtím byla v závratných výšinách) - málo komentářů, malá hloubka, redakce se slučují, v médiích nacházíte jen agenturní zprávy různě recyklované... Ale na internetu si můžete najít určitě více nezávislého zpravodajství, respektive, kdo má opravdu o zahraniční politiku reálný zájem, stejně sleduje především zahraniční média.


Adam Ištvánek
2.9. 10:38    Dobrý den, nacházíme se s kolegy 15 km od pásma Gazi v Ashkelonu. V současné době fasuje Izraelské obyvatelstvo plošně plynové masky. Máme si také plynové masky pořídit, v souvislosti s plynovým útokem v Sýrii? předem děkuji za odpověd, Adam Ištvánek
Marek Čejka
2.9. 11:30    Máte tam hrubku, kolego :)
Jinak doporučuji spojit se s českou ambasádou.
ps. ..ale taková izraelská plynová maska, to není špatný suvenýr, ne? ;)


Matej R.
2.9. 10:44    Vzledem ke stalemu mlzen USA predpokladam,ze zadne relevnatn dukazy o tom, ze by Asadův rezm provedl ony cem. utoky nejsou. Exstuje nejak motv, proc by to dělal? Naopak motv na straně povstalců evdentně je - snaa vyvolat akc mez. vojsk.
Marek Čejka
2.9. 11:31    Už jsem na to výše odpovídal panu Lubošovi.


Jaroslav Svoboda
2.9. 10:47    Dobrý den, myslíte si, že lze očekávat nějakou vojenskou reakci Číny či Ruska, v případě že USA opravdu napadnou Sýrii? V médiich proběhlo, že do oblasti se přesouvají i ruské válečné lodě, mohl by tento případ více vyeskalovat či je to nepravděpodobné? Napříkal že by ruské lodě sestřelily americké střely s plochou dráhou letu ku obraně Sýrie?
Marek Čejka
2.9. 11:34    Byť jsou americko-ruské vztahy asi nejhorší od konce Studené války, je to relativní a ani jedna za stran nebude chtít riskovat jejich další výrazné zhoršování či novou Studenou válku.


Neo
2.9. 10:49    Jaká je šance že během 1-2 let udeří v Evropě sunitští fundamentalisté s nervovým plynem? Podpořilo by to tolik hledanou jednotu US/Izraele a EU vůči blízkovýchodní situaci.
 Myslíte že Rusko přistoupí na nabídku Saudské Arábie a omezí podporu Asada výměnou za to, že na olympijské hry v Soči nezaútočí čečenští teroristé?
Marek Čejka
2.9. 11:47    Opravdu netuším, nejsem děd doktor Nostradamus vševěd. Doporučuji kontaktovat CIA, Bílý dům, Rijád, Kreml a asi i Tel-Aviv :)


Petr Jarý
2.9. 10:55    Dobrý den, jak moc je nebezpečné v nejbližších týdnech turisticky navštívit Bejrút v Libanonu. Děkuji za odpověď.
Marek Čejka
2.9. 11:36    Doporučuji řídit se doporučením Ministerstva zahraničních věcí.


Ivana Čepková
2.9. 11:00    Proč se stále mluví o občanské válce, když je to syrská revoluce?
 Eliminovat Assadovy odpůrce na Al-Kaidu, tak jak to pojmenoval náš prezident, je přece populisticky zjednodušující a tedy hanebné. Co si o postojích české politické reprezentace myslíte?
Marek Čejka
2.9. 11:42    Občanská válka, revoluce, povstání, převrat a další podobné pojmy atd. nemusí být vždy definovány a chápany zcela jednoznačně.
V Sýrii násilí ale skutečně stále více nabývá sektářské frakcionalizace a spíše se začíná svou podobou přibližovat libanonské občanské válce z let 1975-1990.
To co jsem slyšel z úst pana prezidenta mi také přišlo zjednodušující. Jeho názory na Blízký východ, islám atd. jsou dohledatelné a diskutované. K postojích české politické reprezentace k Blízkému východu doporučují ročenku české zahraniční politiky Ústavu mezinárodních vztahů


Josef
2.9. 11:01    To, že byly použity chemické zbraně, je zřejmě neoddiskutovatelný fakt. Jde jen o to, kdo je použil. Západní politici a sdělovací prostředky v tom měli jasno ihned po útoku, že to byla vládní vojska. A to ještě dřív, než někdo něco vyšetřoval. Rusko se odvolává na satelitní snímky s tím, že chemické zbraně byly vystřeleny z pozic rebelů. Jedni obviňují druhé, ale propaganda v USA a západní Evropě v tom má jasno. Chemický útok musely provést vladní vojska, i kdyby to nebyla pravda. Jiné názory se v oficiální propadandě neobjevují, a když už, tak se zpochubňují kouzelným slovíčkem "prý". Připouštíte si Vy sám osobně, že chemický útok mohli provést povstalci?
Marek Čejka
2.9. 11:50    Ano. Stejně tak to ale může být např. i důsledek boje mezi představiteli syrského režimu. To už jsem zmiňoval výše.


Vladimír Včelka
2.9. 11:02    Vaše odpovědi k citlivému tématu nejsou objektivní, spíše manipulující, protože jste evidentní sionista.
Marek Čejka
2.9. 11:44    Ve skutečnosti jsem ale sionistický islamista a cyklista.


Zdena
2.9. 11:04    Nechápu, proč se Francie a Británie (vláda!!!, ne národ !!!) tak hrnou do nesmyslné války navíc na základě nedoložených faktů - viz komentář výše, že oběti chem.útoku mají zornice rozšířené a ne zúžené atd.)
Jak je možné, že nositel nobelovy ceny za mír (Obama) už zase jde do další války ?! Připadám si na světě jako v Kocourkově.
Vždyt případné zničení Assadova režimu znamená posílení rozpínavých fundamentalistických sunnitů, kteří už dostatečně sužují Evropu a již dnes vyhrožují islamizací Evropy. V Belgii už vznesli nárok na zavedení arabštiny jako úřední řeči a ve Francii chtějí po prezidentovi, aby přestoupil na islám... a nikdo nic nedělá a ted je dokonce začíná USa podporovat...
Jak se v tom má jeden vyznat ???
Marek Čejka
2.9. 12:03    Zdeno, tak třeba Británie se do války už nehrne, protože legislativci byli proti. Obama také nebude rozený válečník, byl např. velký kritik války v Iráku. Určitě mu lze řadu věcí zazlívat, ale když se jednou stanete americkým prezidentem, dostáváte se do poněkud prekérnější situace. Jinak není sunnita jako sunnita a už jsem v této věci reagoval výše v odpovědi panu pepovi. No a třeba i takový Gorbačov měl nabídku přestoupit na islám a nikam to moc nevedlo..
Ale souhlasím, že je to složité. Nejlépe je to vysvětleno zde :)


Josef
2.9. 11:04    Proč jsou v oficiálních českých sdělovacích prostředcích zamlčovány a neuváděny zprávy o útocích islamistických povstalců na křesťany, o vypalování křesťanských kostelů, masakrech a vraždách křesťánů a únosech křesťanských kněží?
Marek Čejka
2.9. 12:07    Nestíhám teď příliš sledovat české sdělovací prostředky, velká zahraniční média o tomto informují. Útoky na křesťany a menšiny jsou smutným průvodním jevem současného dění na Blízkém východě. V minulosti žili např. v Sýrii křesťané a ostatní skupiny v míru a pokud současný konflikt tuto tradici zničí, bude to další smutný důkaz toho, jak se Blízký východ a jeho společnosti změnily ve 20. a 21. století.


Radek Batelka
2.9. 11:07    Ahoj Marku, mám dojem, že v Česku převládá názor, že blízkovýchodní a vůbec alespoň částečně muslimské země "potřebují" diktaturu, aby tam "byl pořádek". Arabské jaro je zastánci tohoto názoru vnímáno jako důkaz, že v těchto zemích není demokracie možná a každý pokus o ni skončí nástupem islamistů k moci. Jak vidíš možnosti postupné vnitřní demokratizace těchto zemí ty?
Marek Čejka
2.9. 12:14    Ahoj Radku, to je opravdu oříšek: Nedávné události v Egyptě jsou dalším důkazem, že celý novodobý blízkovýchodní pokus o institucionální demokracii dopadá v mnoha případech velmi podivně. Vedle Egypta je tu i několik dalších příkladů – palestinské volby 2006, ve kterých zvítězil Hamás a alžírské volby 1991, ve kterých demokratické vítězství islamistů a následné zrušení druhého kola voleb předznamenalo počátek zničující občanské války. Je pravda, že Muslimské bratrstvo bylo pro mnoho Egypťanů v nedávných volbách jen lepší ze dvou špatných možností. Podobně tak Muslimští bratři v čele s prezidentem Mursím začali po velkých volebních triumfech jednat bez ohledu na nestabilitu Egypta hlavně ve vlastním, nikoliv celonárodním zájmu. Je však nesmírně těžkým dilematem, jak nechat společnosti států, kde proběhlo Arabské jaro, politicky dozrát a umožnit zde vykrystalizovat demokratičtější strany a instituce, aniž by nebyla mezitím omezena svobodná politická volební soutěž, která nahraje většinou populárním, ale nepříliš demokratickým uskupením. Egyptský model řešení tohoto problému doprovázený krveproléváním se nejeví jako šťastný.
 Teoretizovat na toto téma určitě půjde hodně, je ale stejně nakonec věcí samotných obyvatel dotčených zemí, jaký způsob vlády si zvolí a jak toho dosáhnou. Určitě jde v tomto ohledu nějak pomoci i bez vedlejších destruktivních účinků, ale jako celek to není úplně v našich "západních" rukou.