čtvrtek 28. února 2019

Jaký je Írán 40 let po islámské revoluci?

Jaké byly příčiny islámské revoluce v Íránu a jak tehdy íránská veřejnost revoluci přijala?

Na obrázku může být: 1 osoba
Protiamerické graffiti na zdi
bývalé americké ambasády v Teheránu (foto autor).
Jednou z nejdůležitějších příčin byla politika establishmentu šáha Mohammeda Rezá Pahlavího (1919–1980). Jeho režim byl sekulární nedemokratický stát, který vnitřně stále více korumpoval, jeho ekonomika se propadala a souběžně se stával výrazně represivním – hlavně pak prostřednictvím šáhovy tajné služby SAVAK. Ta vznikla na popud šáha ve spolupráci s americkou CIA a izraelským Mossadem. Zahraniční vměšování v Íránu, za který byl šáhovský režim často spoluzodpovědný, byl u většiny Íránců, kteří obvykle nedají dopustit na tradici své historie a nezávislosti, vnímán jako velká potupa. Vměšování přicházelo z mnoha stran: od Sovětského svazu, který ovlivňoval hlavně severní Írán; ze strany Velké Británie, kterou řada Íránců považovala za „zloděje íránské ropy“ a též ze strany USA. Jedním z nejvýraznějších projevů externí ingerence do vnitřních íránských věcí bylo svržení premiéra Mosaddeka v roce 1953, které připravily britské a americké tajné služby. Nejvýraznější hlasy proti takovéto politice (i proti šáhovskému režimu, který ji umožňoval) vycházely stále silněji z řad ší'itského duchovenstva, jehož popularita v Íránu průběžně narůstala. Jedním z nejtvrdších kritiků šáha se pak stal ajatolláh Chomejní. Ten byl už v 60. letech režimem perzekvován až byl nakonec v roce 1964 vyhoštěn do exilu. Tam se Chomejní vyprofiloval jako vůdčí osobnost proti-šáhovské opozice, za kterého se postavila i část íránské levice a liberálů (aniž by však detailněji znala jeho plány). Nedlouho před islámskou revolucí byly Chomejního projevy šířeny i na magnetofonových kazetách propašovaných do Íránu. Šlo tak vlastně o první revoluci uskutečněnou za pomoci moderních médií.  V prosinci 1978 vypukly v Íránu v reakci na státní represe velké nepokoje a uskutečnily se milionové protirežimní demonstrace. Za této situace šáh o několik týdnů později uprchl ze země a Chomejní se naopak triumfálně vrátil 1. února 1979 do Teheránu. Na konci března se konalo referendum o vzniku „islámské republiky“, ve kterém naprostá většina Íránců hlasovala pro její vznik. Velmi brzy si ale Íránci uvědomili, že jejich vize post-šáhovského Íránu se výrazně rozchází s novou realitou. To však již Chomejní a jeho spojenci výrazně upevnili své pozice.     

Výsledek obrázku pro tape cassette revolutionJaký byl ohlas íránské revoluce ve světě (zvláště mám na mysli muslimský svět, ale zajímala by mě i reakce západních mocností)

V letech 1979–1989, kdy byl Chomejní íránským rahbarem (nejvyšším duchovním vůdcem země), držel se v zahraniční politice poměrně důsledně hesla „Ani Západ, ani Východ!“ . To v praxi znamenalo ostrý protiamerický i protisovětský postoj. Velmi také kritizoval Izrael, zároveň však íránské židy i některé další náboženské menšiny relativně toleroval. V rámci nové zahraniční politiky islámské republiky začal Írán rovněž podporovat islamistická hnutí v zahraničí, zvláště pak ší'itská. Tím položil základy „vývozu islámské revoluce“ do dalších blízkovýchodních zemí. Jedním z hlavních produktů této politiky se stalo v polovině 80. let i radikální libanonské hnutí Hizballáh. Řadu sunnitských režimů, zvláště těch navázaných na USA (hlavně Saúdská Arábie, země Zálivu, částečně Egypt), začala íránská politika iritovat. Spojence naopak získal Írán v asadovské Sýrii či kaddáfíjovské Libyi. Velmi přátelské vztahy má i s nedalekou Arménií, pragmaticky spolupracuje v řadě oblastí i s dalšími sousedy a nedalekými mocnostmi jako je například Rusko, Pákistán, Indie a Čína.
                   
S jakými vnitřními problémy se režim nejvíce potýká a jak silné podpoře u veřejnosti se po čtyřiceti letech íránský teokratický režim těší dnes? 

Na obrázku může být: uvnitř
Obří projekce portrétu ajatolláha Chomejního v teheránském muzeu
Islámské revoluce a irácko-íránské války (foto autor).
Co zřejmě pociťují dnešní Íránci nejvíce, jsou ekonomické problémy země, jako je inflace, stoupající ceny základního zboží, odtržení od globálních finančních systémů, nedostatek západního zboží (zdaleka nejen toho konzumního, ale i důležitých věcí jako jsou léky či například náhradní díly v letecké dopravě). To je výrazně spojeno s narušením hospodářských styků během dlouholetého embarga na hospodářskou spolupráci s Íránem. Embargo sice za prezidenta Obamy oficiálně povolilo, ale hospodářské vazby se ještě zdaleka nestihly obnovit, když přišlo za Trumpa nové přitvrzení a obnovení embarga. To i navzdory tomu, že zdaleka ne všechny západní země, včetně zemí EU, dnes už nesledují americký kurs k Íránu. 

Íránská společnost je v pohledu na režim rozdělená – hodně lidí, hlavně z velkých měst, je k režimu velmi kritických, což se projevilo hlavně masovými protesty tzv. Zelené revoluce v roce 2009. To ale neznamená, že by si většina těchto Íránců přála návrat šáha, nebo celkovou demontáž současného politického systému. Spíše jim jde o větší demokratizaci, odstranění povinného dodržování některých náboženských principů (např. obligatorních ženských šátků), efektivní boj proti korupci a hromadění ekonomické a politické moci v rukou některých státních složek, a hlavně pak o zlepšení celkové hospodářské situace země.  

Alegorie islámské revoluce v po-revoluční íránské propagandě:
Napravo Chomejní s anděly - nalevo svržený šáh s prasklou korunou,
držící se za šos alegorické postavy znázorňující USA, Británii a Izrael.   
Oficiální statistiky své popularity íránský režim z pochopitelných důvodů neprovádí, takže nelze vycházet z nějakých přesných čísel. Jisté je, že vůči režimu doma existuje široká škála kritiky, ale stejně tak lze i říci, že v jiných částech íránské společnosti má režim stále velmi výraznou podporu, hlavně na venkově a v menších městech.         

Je v zemi nějaká sekulární opozice, která by byla schopna jednoho dne převzít vládu? A je taková varianta v dohledné době reálná?

Jak už bylo řečeno, vůči režimu je řada Íránců kritická, ale domnívám se, že i mnozí z nich považuje režim alespoň za autenticky íránský – tzn. raději by dali přednost nějaké jeho reformované podobě, než z venčí oktrojovanému režimu pod taktovkou nějaké velmoci, jako se stalo například v roce 2003 v sousedním Iráku. K jakému chaosu a důsledkům irácký vývoj vedl, je obecně známo. Většina Íránců si tak nepřeje žádný konvenční konflikt, zahraniční intervenci a už vůbec ne občanskou válku. Jak už bylo zmíněno, velká část Íránců jsou velcí patrioti (což může někdy přerůstat i v pohrdání dalšími národy) a z historické zkušenosti nesou jakékoliv vměšování citlivě. V zahraničí existuje řada íránských opozičních skupin (sekularistických, pro-šáhovských, ultralevicových atd.), z nichž ty nejsilnější mají mj. podporu amerických republikánů. To jim sice dává velké propagandistické možnosti mimo Írán, avšak jejich legitimita v očích mnoha Íránců je vysoce sporná.      

Tázal se Jiří Prinz - zkrácená verze vyšla v Katolickém týdeníku (26. února – 4. března 2019).  

Žádné komentáře:

Okomentovat