Gaza a současné podoby izraelsko-palestinského konfliktu

Současný konflikt mezi Izraelců s Palestinci, hlavně pak s těmi, kteří žijí v pásmu Gazy, je pokračování stále stejného, více než sedmdesátiletého, příběhu. Jeho konec je přitom v nedohlednu, dnes dokonce ještě vzdálenějším, než třeba ještě před pár lety. 

Eskalace násilí v uplynulých dnech navazuje na scénář, který je možné sledovat už velmi dlouhou dobu: izraelsko-palestinský mírový proces z Osla, tak jak byl načrtnut Nory, Američany, Izraelci a Palestinci v 90. letech minulého století, byl v loňském roce de facto pohřben politickými kroky prezidenta Donalda Trumpa. Koncept mírového procesu sice trpěl řadou nedostatků, ale v zásadě směřoval k jasně stanovenému cíli a byl přijatelný pro umírněné Izraelce i Palestince. Trump tak jedná zcela v rozporu se snahami svých prezidentských předchůdců a velmi rychle odsunul USA z pozice „mocného a čestného sudího“ do role zcela jednostranně zaujatého podporovatele jedné ze stran. Je zajímavé, že kromě napomáhání ideologicky spřízněnému populistovi Netanjahuovi představuje snad ještě důležitější prvek tak jednostranné americké podpory současnému Izraeli Trumpova touha po hlasech amerických ultrakonzervativních křesťanských evangelikálů. Součástí jejich teologie je totiž tzv. křesťanský sionismus, který spojuje podporu Izraele s druhým návratem Ježíše Krista. Že podobné teologické tendence nejsou jen marginální sny, posiluje i fakt, že v Trumpově administrativě takové postoje zaujímá například jeho ministr zahraničí Mike Pompeo, ale také třeba viceprezident Mike Pence. 

Symbol
"Velkého pochodu návratu"

Ale zpátky ke konkrétnímu dění v dnešním izraelsko-palestinského konfliktu: Současné nepokoje jsou pokračováním protestů, které vypukly na ostře střežených hranicích mezi Gazou a Izraelem 30. března 2018 pod názvem „Velký pochod návratu“. Jeho název odkazoval hlavně na dlouhodobě kritický osud palestinských uprchlíků v Gaze i na jiných místech, na blokádu pásma Gazy a na Trumpův loňský přesun americké ambasády do Jeruzaléma. Tento symbolický krok sice na faktickém rozložení moci v konfliktu nic zásadního nezměnil, ale z palestinského pohledu byl vnímán hluboce negativně a zároveň emotivně – a to jednak jako totální selhání Ameriky v jí zprostředkovávaném a zašťiťovaném mírovém procesu a též jako finální hřebík do jeho rakve. Násilí, které na přelomu března a dubna 2018 na hranicích Gazy vypuklo, tak přineslo nejvíce obětí od roku 2014, kdy Izrael podnikl proti Gaze operaci s kódovým označením „Ochranné ostří“. 

Ač jsou v médiích v souvislosti s děním v Gaze zdůrazňovány především násilnosti Hamásu, je nutno připomenout, že protesty Gazanů jsou často autentické, spontánní a zároveň nenásilné. Zároveň však není ani výjimkou, když se k nim připojí radikální skupiny z Gazy, zvláště tamní vládnoucí hnutí Hamás a některé menší, avšak velmi nebezpečné skupiny, jako je Palestinský islámský džihád (PID). Ty mají schopnost část protestů velmi rychle zradikalizovat a proměnit v násilí. Hamás i PID se stále definují jako palestinská hnutí odporu a dlouhodobě se pokouší o infiltraci a páchání násilí na izraelském území za pomoci útočných tunelů, prostřednictvím prolamování separační bariéry, a hlavně ostřelováním území Izraele stále zdokonalovanou raketovou baráží.   

Letošního 3. května zneužili palestinské protesty právě ostřelovači Palestinského islámského džihádu, kteří během nich zranili dva izraelské vojáky na pozicích nedaleko hranice s Gazou. Izrael následně zahájil letecký protiúder, při kterém byli usmrceni čtyři Palestinci. Následovala další část už „klasického scénáře“, kdy v odvetu zahájily následujícího dne palestinské radikální organizace raketovou baráž na izraelské území, při které byli zabiti čtyři Izraelci. V odpovědi nato izraelské letectvo opět přišlo s raketovým ostřelováním, které zasáhlo přes 200 cílů a usmrtilo přes dvě desítky lidí – mezi nimi i jednoho z početných velitelů Hamásu, ale také řadu civilistů. Izrael rovněž přesunul do těsné blízkosti hranic s Gazou dvě obrněné brigády, ale k další eskalaci konfliktu už naštěstí nedošlo, protože se v Káhiře podařilo zástupcům stran vyjednat příměří, které vzápětí vstoupilo v platnost a boje utichly – přinejmenším pro tento okamžik.          

Nalevo znak Brigád Al-Kuds Palestinského islámského džihádu
a vedle něj znak Brigád Kassám spadajících pod Hamás.

Dlouhodobá násilná aktivita Hamásu a PID není nijak překvapivá, protože zvláště Hamás požívá v pásmu stále široké podpory. Ta vyvěrá z několika faktorů – jednak ze sofistikované a nenávistné propagandy Hamásu, ale i z dlouhodobě neutěšené situace území, která je velmi spojena s blokádou Gazy, přičemž Hamás je její důsledky schopen alespoň částečně řešit rozsáhlými sociálními aktivitami: od financování oprav škod způsobených bombardováním, přes zajišťování svozu odpadu a policejní činnost, provozování různých jídelen pro chudé, až po vlastní vzdělávací instituce a mešity). To ho také odlišuje od PID, který je mnohem více jen radikálním hnutím se silným ozbrojeným křídlem, avšak jen s omezenými schopnostmi pomáhat v reálném životě chudým obyvatelům Gazy. Právě sociální křídlo je velkým trumfem Hamásu, které z něho činí rozsáhlou a sofistikovanou organizaci. Popularita civilních aktivit Hamásu logicky zvedá podporu i jeho ozbrojenému křídlu: Brigádám mučedníka Izz ad-Dín Kassáma (zkráceně Brigády Kassám). Tyto oddíly pojmenovaném po palestinském islamistickém radikálovi z dob před druhou světovou válkou, mají v Izraeli stále hrozivou pověst. Není sice už taková jako za časů druhé intifády (přibl. 2000–2005), kdy Brigády Kassám hojně používaly taktiku sebevražedných atentátů a zabily stovky Izraelců, ale i jejich novější „raketová taktika“ se ukazuje jako stále letálnější.  

Jak už bylo zmíněno, konec izraelsko-palestinského sporu je stále v nedohlednu. Izrael v tomto asymetrickém konfliktu tahá za delší provaz, přičemž však dlouholetá Netanjahuova administrativa dává najevo, že pro ni – s Trumpem za zády – není už pokračování mírového procesu zajímavé ani v rovině hypotetické. Beznaděj, vydědění a chudoba tak zůstanou faktory, ze kterých budou Hamás a další radikální organizace těžit podporu pro svou rétoriku a hlavně pak činy snahy o násilnou pomstu. Pro vývoj konfliktu a v prvé řadě pro řadu Palestinců a Izraelců, kteří jeho důsledkem přijdou v budoucnu o zdraví či o život, je to velmi špatná zpráva. Ale nejen pro ně – jak Palestinci, tak Izrael trpí konfliktem v řadě dalších rovin, což se projevuje mj. na kvalitě demokracie, vládnutí i na mnoha dalších úrovních.   

Vyšlo 9. 5. 2019 v Deníku N.