S politologem Markem Čejkou o tom, jak se palestinsko-izraelský konflikt proměnil v letech, kdy mu nebyla věnovaná mezinárodní pozornost
Čím si vysvětlujete, že se teď opět rozhořel izraelsko-palestinský konflikt, který byl řadu let překrytý jinými krizemi v regionu?
Jednomu z nejsilnějších raketových útoků na izraelské území ze strany Hamásu, o kterém dnes informují velká média, předcházel celý řetězec událostí, kterému už tolik pozornosti věnováno není. Již od dubna přispívaly k eskalaci současného napětí nezvykle tvrdé zásahy izraelské policie během letošního ramadánu a následné chuligánství ze strany neklidných mladíků z řad Palestinců a izraelské radikální pravice. Situaci dále vyostřil blížící se verdikt izraelského Nejvyššího soudu ve věci vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra. Vliv mohlo mít také kličkování palestinského prezidenta Abbáse s odklady palestinských voleb. Některé izraelské zdroje také poukazují na skutečnost, že na eskalaci napětí mohl mít zájem i Netanjahu, jehož premiérské křeslo se momentálně hodně pohupuje. Ostatně nebylo by to poprvé, co by nepokoje kolem Chrámové hory pomohly politickému jestřábovi – v roce 2000 obdobné situace mistrovsky využil Ariel Šaron – a stal se následně izraelským premiérem. Každopádně když se následně do konfliktu vložil Hamás a izraelská armáda, násilí nabralo dalšího stupně obrátek.
A co jsou dlouhodobější příčiny konfliktu?
Hlubším důvodem jsou důsledky dění, které začalo s šestidenní válkou v roce 1967, kdy nedlouho po vojenské okupaci Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma začala výstavba izraelských civilních sídel na okupovaných územích. Tím získal izraelsko-palestinský konflikt další dimenzi – starousedlíci vs. osadníci – která vyvřela v nespočet násilností, dvě velká povstání (intifády), přičemž ani mírový proces v 90. letech nakonec nedospěl k zásadnímu zklidnění konfliktu. Z hlediska typu konfliktů spadá izraelsko-palestinský mezi spory asymetrické. V tom jde o opotřebovací válku mezi silným aktérem – v tomto případě hlavně Izraelskou armádou, jednou z nejsilnějších armád světa na straně jedné - a aktérem výrazně slabším, dnes hlavně palestinskými militantními hnutími typu Hamásu, na straně druhé. I Hamás je sice v průběhu let stále zbraňově sofistikovanější, ale svou silou bude s Izraelskou armádou vždy nepoměřitelný. Slabší strana však může být v asymetrickém konfliktu pravidelně decimována, ale stačí jí jen „neprohrát“. K „výhře“ by silnější strana musela přikročit k anihilaci nepřítele, což Izrael z mnoha důvodů nemůže, mj. i proto, že se prohlašuje za demokratický stát.
Proč k těm nezvykle tvrdým zásahům policie došlo právě v průběhu letošního ramadánu?
Situace u Damašské brány, centra východního – arabského – Jeruzaléma a místa trhů a každodenního setkávání z hlediska Izraele permanentně přitvrzuje. K už existujícím checkpointům přibyly letos během ramadánu další, přičemž policie několikrát rozpoutala násilí proti osobám či rodinám, které se večer shromáždily na místě na oslavu přerušení ramadánového půstu. Tvrdý postup proti lokálním obyvatelům i demonstrujícím zvolila pohraniční policie také ve čtvrti Šejch Džarra. Sám jsem byl v minulosti svědkem zdejších demonstrací a obvykle měly formu happeningu, kdy sice k zatčením občas docházelo, ale policie obvykle nepřikročila k nějakému tvrdšímu postupu. Co se týká Chrámové hory, tam byly vždy v době ramadánu menší potyčky mezi policií a palestinskými mladíky poměrně běžné a policie nechala obvykle vášně vychladnout bez nějakých drakonických zásahů. Letos nejen že bezpečnostní síly vnikly do samotné mešity Al-Aksá, kde mj. použila slzné granáty, ale na samotném prostranství Chrámové hory zranila obušky a pogumovanými projektily přes 300 lidí, včetně novinářů a dětí. Právě tato enormně vyhrocená situace na nejposvátnějším místě regionu se stala záminkou pro Hamás, aby se do celé věci vložil. Jednu z hypotéz, proč byly zásahy izraelská policie právě letos tak tvrdé, jsem nastínil už v předchozí odpovědi. Je faktem, že Netanjahu má za nastalé situace daleko větší šanci na politické přežití ve funkci premiéra.
O co přesně jde v soudním sporu ohledně vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra?
Řada izraelských právníků i organizací dlouhodobě kritizuje skutečnost, že vypořádání majetkových poměrů mezi Izraelci a Palestinci je z dlouhodobě nespravedlivé. Týká se to hlavně legislativy i soudního rozhodování ohledně osudu palestinských majetků před rokem 1948 (na území bývalé britské Palestiny) a po roce 1967 ve Východním Jeruzalémě, na Západním břehu a v pásmu Gazy.
Spor o nemovitosti ve čtvrti v Šejch Džarra je dlouhodobě jedním z nejexponovanějším tohoto typu. Jde o soudní řízení mezi tamními palestinskými uprchlíky z období po roce 1948 a izraelskými osadníky po šestidenní válce v roce 1967. Pokud by dopadlo ve prospěch osadníků – k čemuž právě chystané rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vyvolalo na místě nedávné demonstrace, směřovalo – by v podmínkách spravedlivého právního systému otevřelo řadě Palestinců právo na jejich rodinné majetky na řadě míst Izraele. A zde je hlavní pointa, že v reálu by se tak mohlo stát jen stěží – k čemuž směřuje ona kritika dvojího metru lokální justice.
Mešita al-Aksá, jedna z nejvýznamnějších muslimských mešit, stojí na Chrámové hoře, která je zase svatá pro Židy a křesťany. Jaký přístup tam muslimští věřící mají? Palestinci si stěžují na zbytečnou šikanu, například při bezpečnostních kontrolách. Mají pravdu, nebo jsou kontroly přiměřené a smysluplné?
Chrámová hora (pro židy), neboli Posvátný okrsek (pro muslimy), byla od počátku konfliktu, tedy od meziválečných dob britského mandátu, nesmírně emotivním středobodem zájmu nacionalistů z obou stran. Byť šlo často o sekulární politiky a formace, dodávala jejich snahám religiózní posvátnosti. Až později (hlavně po šestidenní válce v roce 1967) se stala důležitým symbolem náboženských fundamentalistů (ať už šlo o osadnické hnutí Guš Emunim, nebo o zárodky Hamásu). Její právní status je velmi komplikovaný, takže jen v náznaku: Se souhlasem Izraele byla správa Hory ponechána i po obsazení Východního Jeruzaléma izraelskou armádou v roce 1967 v rukou wakfu (islámské nadace) a patronát nad ní má jordánská královská rodina. To zaručuje relativně svobodný přístup muslimů, který je však často narušován postupně se stupňujícími osadnickými aktivitami (osadníci si přejí postavit na místě mešit třetí židovský chrám), kterým se dostává ochrany izraelské policie, která má na Chrámové hoře bezpečnostní pravomoc. Protesty proti přítomnosti osadníků či policie (či proti oběma zároveň) se tak nezřídka zvrhnou v násilí, což bylo podobný mechanismus i u aktuální eskalace.
K jakým nejvýznamnějším posunům/trendům ve vztazích mezi Palestinci a Izraelem došlo v letech, kdy tomu tématu nebyla v našich i ve světových médiích věnována tak velká pozornost jako dříve?
Čeho jsem si třeba já naposledy všiml při svých častých návštěvách v oblasti, byla vnitřní polarizace obyvatelstva v Izraeli i Palestině. Dříve jsem si myslel, že náboženské komunity a hnutí budou postupně stále více dominovat zdejší politice. Jenže po deseti letech mohu vidět, že religiózních sice přibylo, ale podobně tak posílil i sekulární tábor. Mezi mladými Izraelci a Palestinci také už v podstatě dospěla generace, která nemá v paměti jiného premiéra než Netanjahua. To způsobuje na straně mladých Palestinců nárůst frustrace a znechucení, v Izraeli pak zase vzestup mládežnického nacionalismu. Je to ostatně možné sledovat například u mladých izraelských vojáků, z nichž se někteří chovají stále brutálněji, přičemž starší a zkušenější izraelští důstojníci mohou nezřídka mít na konflikt střízlivější pohled.
Jak se otázka palestinské budoucnost debatuje v izraelské politice? Jakou roli hrála v opakující se volebních kampaních minulých let?
Vzhledem k tomu, že značnou část izraelského politického prostoru ovládla v uplynulých dekádách pravice, ultrapravice a náboženské strany, tak jsem zaznamenal ve volebních kampaních vůči Palestincům hlavně negativní vymezování. Dialog a obnovu mírového procesu si dnes přejí jen některé menší strany, které mají navíc malý koaliční potenciál. A některé strany – mj. po letošních volbách důležitá strana „Ješ Atid“ Jaira Lapida – se třeba na konflikt dříve soustředila jen minimálně.
Jaké jsou dneska názory v izraelské společnosti na řešení palestinského konfliktu - a jak se tohle v minulé dekádě změnilo?
Částečně to kopíruje vývoj politiky směrem k nacionalistické pravici. Jinde – třeba v tel-avivské bublině, jak se někdy říká – mě zase překvapil nezájem reflektovat co se děje o pár kilometrů za hranicemi města. Přitom právě zde byl kdysi tak silný aktivismus usmíření a dialogu. Každý si samozřejmě přeje mír – i osadníci, i Hamás – akorát si ho představuje úplně jinak… Na druhou stranu je ale občanský aktivismus v Izraeli stále viditelný na různých platformách, byť je asi i více fragmentovaný a není o něj takový zájem médií jako v dobách mírového procesu.
Několik arabských státu přestalo podmiňovat navázání diplomatických vztahů vyřešením palestinské krize. Proč a jaké to mělo dopady přímo mezi Palestinci?
Příčin je více – důležitou roli určitě hraje i Trumpovo období, které postavilo byznysový cynismus na piedestal. Řada arabských lídrů chce dnes hlavně kšeftovat, vytvářet megalomanské projekty a vše ostatní, včetně konfliktů v okolí je zajímá, jen pokud je to pro ně výhodné. Zároveň má ale izraelsko-palestinský konflikt i určité rysy z dob studené války, přičemž masová podpora řady arabských zemí byla tehdy velmi ideologická a také neupřímná: například syrský režim využíval konfliktu a permanentního válečného stavu s Izraelem k pacifikaci vlastních občanů. A pak jsou tu také důsledky arabského jara v podobě nových konfliktů, kdy například jen ten syrský co do počtu obětí za uplynulých deset let několikanásobně převýšil oběti všech izraelsko-arabských válek dohromady... Palestinci z oslabování zájmu o jejich kauzu radost nemají, ale není to v kontextu dění na Blízkém východě asi nic, co by je výrazně překvapovalo.
Existuje momentálně na obou stranách vůbec nějaká vůle k mírové dohodě?
Pokud se zeptáte běžných lidí ze střední třídy na obou stranách konfliktu, asi vám odpoví pozitivně. Problém je v politice – což v kontextu Izraele znamená třeba vysoce proporční politický systém, který nezřídka neúměrně posiluje moc a vydírání ze strany některých marginálních formací. Ale určitě roli hraje i zřetelný posun Izraelců k nacionalistické pravici, o kterém jsem už mluvil. A ta má často zájem o osadnické projekty a expanzi území, což mimo jiné také souvisí s velkým byznysem a opěvovanými izraelskými start-upy. Ideologie a náboženství může hrát také roli, ostatně někteří osadníci jsou tvrdí fundamentalisté. Avšak častěji se jedná o pragmatiky a oportunisty, kteří za dlouhodobé podpory pravicově-nacionalistických vlád mají prostě více šancí.
A mezi Palestinci?
V Palestině je situace zdánlivě jednodušší – jde stále v mnoha ohledech o souboj konkurenčních politických hegemonů – Fatahu a Hamásu. Jenže fatahovských papalášů, co si nakradli v době mírového procesu, i hamásnických islamistů, má už řada Palestinců také plné zuby. Bohužel pokusy o politickou alternativu a kritickou politiku jsou už od dob Arafata a šejcha Jásína dušeny oněmi lokálními giganty v samotném zárodku, takže palestinská politika dlouhodobě stagnuje.
Izraelský prezident hovořil o protižidovském pogromu, poté co arabští demonstranti v několik izraelských městech vypálili židovské obchody i synagogy. To se zdá být novým fenoménem – proč k téhle explozi došlo? jak se v minulé dekádě změnily vztahy Arabů a Židů v izraelských městech?
To zase záleží město od města. Momentálně se mluvilo hlavně o městě Lod, kde jsou vleklé problémy sociálního charakteru i dlouhodobá diskriminace arabsko-izraelské minority – pro zajímavost: těm se věnuje třeba i místní arabská hiphopová scéna. V podmínkách vyloučených lokalit zde ale nežije jen množství Arabů, ale také židů. Sociální protesty a nepokoje se tu tak často mohou zvrhnout v politické – a k vzájemné nenávisti pak není vůbec daleko. A ve stínu současného rozjitření konfliktu začalo docházet k násilí podobnému pogromům. To je dost nový fenomén a může to znamenat negativní posun ve vztazích mezi židovskými a arabskými občany Izraele (tedy těmi Araby, kteří mají – na rozdíl od Palestinců – izraelské občanství a představují 21% izraelské společnosti). Ty nebyly v uplynulých desetiletích zdaleka tak napjaté jako vztahy mezi izraelskými židy a obyvateli pásma Gazy, Západního břehu a Jeruzaléma.
Jak nepokoje vypadají?
Dochází k rabování, útokům na synagogy, mešity a hřbitovy, jednotlivci jsou ohrožení lynčujícími gangy… Brutalita ale nevychází jen z arabské strany, ale i z židovské. A není to také zdaleka jen Lod, ale podobné problémy byly hlášeny z řady dalších smíšených židovsko-arabských měst jako je Akko, Haifa, Jaffa, Bat Jam a některých dalších.
Co víme o zmíněné “druhé straně”, tedy o židovských extremistech? Je to také nový trend či nová sociální vrstva?
Židovský ultrapravicový extremismus je dlouhodobý fenomén, kterým se zabývají nejen izraelští novináři, ale i tajná služba Šin Bet. A v posledním desetiletí se extrémistům zvláště daří. Například v březnových volbách se dostala přímo do parlamentu strana Ocma Jehudit, která je dědicem vůbec největšího rasisty v novodobé izraelské historii – rabína Kahaneho. Řada z příznivců radikální pravice má centrum v Jeruzalémě, ale výraznými ohnisky židovského extrémismu jsou tradičně i některé izraelské osady. V mnoha ohledech se jev podobá radikální pravici v Evropě – jedná se často o velmi mladé lidi a je mezi nimi napojení na fotbalové fanoušky, hlavně pak klubu Bejtar Jeruzalém. Mnohá izraelská média se násilnostem sice věnují, ale židovský extrémismus často zlehčují na úkor arabského.
Která izraelská média máte na mysli?
Hlavně ta největší typu izraelské státní televize, rádia, komerční televize a některé velké deníky jako Jediot Achronot. A pak tu jsou samozřejmě i tiskoviny typu Haarec či internetové portály +972 Magazine, Ha-Makom/The Hottest Place in Hell, Darkenu, Ha-Okets, The 7th Eye a další jsou známé svou velmi kvalitní a mnohem více nestrannou novinářskou prací. Jenže ty mají omezenější čtenářstvo, navíc často vzdělané. Nižší vrstvy obyvatel tato média prakticky nečtou.
Tázal se Tomáš Lindner, vyšlo v Respektu, 17. 5. 2021
