Izraelské protesty proti Netanjahuově radikálně-pravicové vládě a soudní reformě, která se stala jejím prvním politickým krokem (tady bych dal link na dřívější článek, kde jsem to popisoval, aby se to neopakovalo + o tom psalo u vás i víc lidí), sílí už třetí měsíc. Izraelci překvapili nejen svět, ale i sami sebe. Mají sice daleko více než Češi tradici autenticky a masově se bouřit proti svým elitám, přesto však stav izraelské společnosti v posledních dekádách spíše připomínal nehybnou středoevropskou bažinku.
 |
| Izraelská demonstranka drží nápis: "Ben Gvire, nezapomeň odkud jsi přišel" foto: Nataša Dudinski |
Navzdory sjednocujícímu pocitu ohrožení v sobě izraelská politika i společnost nesly od svých prvopočátků hluboké polarizační rysy, doprovázené od prvních dekád izraelské existence občanskými protesty. Nejlegendárnější v tomto ohledu byla nenávist mezi táborem Davida Ben Guriona a Menachema Begina, která šla hluboko do předstátního období. Jejich stoupenci se obviňovali ze zrádcovství, fašismu a mnohého dalšího a dlouhodobě rozkližovaly jednotu už tak velmi komplikované společnosti, která se skrze to někdy dokonce ocitla na prahu občanské války. Například násilné protesty Beginových stoupenců proti smlouvě o reparacích s Německem z roku 1952, byly vlastně prvním domácím útokem na izraelské demokratické instituce. Kameny demonstrantů tehdy dolétly až do jednacího sálu Knesetu a několik poslanců bylo běsnícím davem zraněno.
Až do 11. března 2023 bylo za největší protest izraelské historie označováno telavivské „Shromážděním čtyř set tisíc“ z 25. září 1982. Neslo se tehdy v duchu občanských protestů proti izraelskému válečnému angažmá v Libanonu a podílu na masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. I tehdy šlo o protesty liberálních Izraelců, přičemž hlavním terčem odporu byl tehdejší ministr obrany Ariel „Arik“ Šaron z Likudu, tedy ze stejné strany, jako jeho pozdější vnitropartajní sok a bad-guy dneška, Benjamin „Bibi“ Netanjahu.
Další velká vlna autentických manifestací a protestů – jak liberálních, tak pravicových – zastihla Izrael v 90. letech minulého století, kdy probíhal mírový proces. Nešlo tehdy zdaleka jen o jeho podporu, ale i odpor proti němu ze strany nacionalistické pravice vedené Likudem. Tyto manifestace byly pod patronátem osobní účasti „Bibiho“ i „Arika“ velmi agresivní a bylo na nich možné spatřit stylizované rakve a šibenice pro premiéra Rabina, či jeho vyobrazení v nacistické uniformě. Právě na těchto demonstracích si ostatně tehdy zařádil i jistý náctiletý chuligán Itamar Ben-Gvir, dnešní ministr národní bezpečnosti… A právě toto byla rovněž shromáždění, která vyvolala atmosféru, jež vedla k jednomu z nejúspěšnějších politických atentátů moderní historie lidstva: Dvě rány z pistole mladého ultrapravicového aktivisty, které smrtelně zranily Rabina, se totiž v kontextu následného vývoje ukázaly jako fatální pro izraelsko-palestinský mírový proces. Obří demonstrace za jeho pokračování i proti pravicovému extrémismu už nic nezměnily a od roku 2000 se postupně rozplynuly v explozích druhé intifády. Od té doby až do ledna 2023 se izraelská společnost posouvala napravo, kdysi tak silná levice ztratila úplně svou energii a liberálové se uzamkli do svých společenských bublin. Zdálo se, že kdysi tak vitální energie izraelské občanské mobilizace zmizela v nenávratnu. Toho navíc metodicky využívala stále radikálnější nacionalistická pravice v čele s „Bibim“, který se pár let po konci druhé intifády stal zdánlivě neotřesitelným králem izraelské politiky. Jistým krátkodobým procitnutím byly „stanové“ protesty mladých Izraelců v roce 2011. Šlo však spíše o sociální než politické demonstrace, které postupem času vyšuměly a nic zásadního nezměnily. Izraelci se tak stále více zamotávali do Netanjahuovy politické ekvilibristiky, ze které se začalo zdát, že není úniku. Podobně jako ještě před pár lety opěvovaní politici typu Erdogana či Orbána, kteří vstoupili do politiky s pověstí neo-liberálních reformátorů, se i „start-upový Bibi“ stále více nořil do bažiny, kterou si posilující dravostí po moci postupně sám napouštěl. Nedílnými složkami její stále zakalenější vody byla jak přímo jeho osobní korupce, tak v rovině politické i stále větší kompromisy s těmi nejméně demokratickými strukturami izraelské společnosti: radikálními osadníky a ultraortodoxními charedim. Několikanásobné opakování voleb po roce 2019 přesvědčily většinu Izraelců, že Bibi definitivně dospěl do pozice autokrata posedlého vlastní mocí. Jenže problematický izraelský volební systém ho po sérii volebních patů stále udržoval u moci. „Bibiho“ návratu nezabránila ani krátkodobá a politicky nesourodá „proti-bibiovská“ koalice v mezidobí 2021-22. Pohár společenské trpělivosti tak definitivně přetekl na počátku roku 2023, kdy po volbách z 1. listopadu 2022 Netanjahu sestavil vůbec nejradikálněji-pravicovou vládu izraelské historie. Nešlo jen o samotné složení vlády, kde klíčové pozice získali osadničtí extrémisté a zkorumpovaní náboženští politici, ale i o deklarovaný plán rozsáhlé soudní reformy demontující systém „brzd a rovnováh“ v politickém systému země.
Co zatím protesty dosáhly
První protesty proti vládě a reformě jsou datované 7. lednem letošního roku a jejich středobodem se stal metropolitní Tel-Aviv, jehož převážně liberální obyvatelstvo „Bibiho“ vidí už dlouhodobě velmi skepticky. Demonstrace, které se konaly pravidelně v sobotu večer po konci šabatu začaly postupně aktivizovat i část obyvatel Jeruzaléma. Ten je na rozdíl od Tel-Avivu baštou pravice, ultrapravice i náboženských stran. Zatím snad žádnou ze zdejších demonstrací letos nepromeškala Nataša Dudinski, dlouholetá aktivistka a novinářka, která tak velmi dobře zná zdejší politickou dynamiku. „Demonstrace v Jeruzalémě sice nejsou tak početné, jako ty v Tel-Avivu, ale zároveň jsou zřejmě ještě důležitější, neboť Jeruzalém je zároveň i sídlem většiny státních institucí.“ Z jejího pohledu je možné sledovat nejen narůstající počet demonstrantů, ale i zároveň i stupňující se tlak ministra Ben Gvira, aby policie ostřeji proti „anarchistům“, jak demonstranty on a řada pravicových politiků označuje, zasahovala. Například chtěl odvolat šéfa telavivské policie, že není dostatečně tvrdý na demonstranty, ale generální prokurátorka mu v tom zabránila. „Vodní děla a se tak vrátila do Tel-Avivu asi až po měsíci a rovněž v Jeruzalémě jsme se setkali se sprchou, když se demonstranti dostali přes policejní bariéry až před Netanjahuovo sídlo v ulici Gaza.“ Celkově je ale policie o poznání mírnější, než pokud by se jednalo o palestinské či izraelsko-arabské demonstranty.
Demonstrace už ale zdaleka neprobíhají jen v Tel-Avivu a Jeruzalémě, ale také v Haifě a řadě menších měst jako Beer Ševa, Kirjat Šmona, Kfar Sava i jinde. Omezené protesty se konaly dokonce i v některých izraelských osadách, které jsou jinak bašty sekulární i náboženské pravice. Největší demonstrace se zatím odehrály 11. a 25. března, kdy do ulic v různých městech vyrazilo přes půl miliónu demonstrantů. Protesty se nekonají už také zdaleka jen v sobotu večer, ale i v jiné dny, hlavně ve středy. Několikrát také proběhly stávky i demonstrativní blokády silnic, dálnic, letiště a přístavů.
Co se stávalo na demonstracích stále zřetelnější, že nepřitáhly jen největší kritiky izraelské politiky z řad aktivistické levice, ale na demonstracích se začalo objevovat i stále více středových Izraelců, a dokonce i tradicionalistů a religiózních. Lidé, kteří byli donedávna letargičtí a uzavření v mentálních bublinách, se tak aktivizují a uvědomují si, v jak nebezpečném bodě se izraelská společnost i politika ocitly. „Levicoví aktivisté najednou stojí po boku městských liberálů, programatorů z hi-tech, byznysmenů, vojáků v záloze a bankéřů, učitelů, penzistů, studentů, kibucníků a vlastně velmi široké společnosti“, říká Nataša Dudinski. „Tisíce žen protestuje v červených kostýmech ze seriálu Příběh služebnice, babičky měly též své protesty (to se fakt jmenovalo „protest babiček“). Ministři ale stále následují Netanjahua, protože dobře ví, že pokud by se nyní konaly předčasné volby, už by koalici nesestavil.“ Jednotu koalice narušil jedině ministr obrany, ex-generálmajor Joav Gallant z Likudu, který 25. března otevřeně vystoupil proti justiční reformě. „Bibi“ si ho vzápětí povolal na kobereček a odvolal ho. Na jeho podporu pak vyšly do ulic opět statisíce Izraelců. Armáda se tak ukazuje že může být klíčovým faktorem budoucího směřování země. Starší generace důstojníků – to znamená těch, kteří donedávna zastávali či stále zastávají nejdůležitější posty – jsou často sekulární a poměrně liberální Izraelci, kteří navíc z vlastní zkušenosti dobře znají i prostředí izraelsko-arabského konfliktu. Stoupá také počet rezervistů a vojenských specialistů, kteří odmítají loajalitu současné vládě. Když ne demonstrace, tak tato tendence může „Bibimu“ velmi rychle začít působit opravdu vážné problémy. Osobně zcela nevylučuji ani scénář, že pokud současný premiér bude nadále pokračovat ve své politice a země se stále více bude potácet na hraně občanské války, může armáda v určité situaci převzít vedení země, premiéra odstavit a posléze ho předat civilní správě.
V každém případě Netanjahu zatím z ničeho podstatného neustoupil. Pod tlakem stupňujících se protestů ale už nemohl situaci otevřeně ignorovat, a tak se od přímých politických plánů přesunul opět k taktizování. Soudní reformu totiž do odložil do letošního června. Nepochybně u toho počítá s tím, že to pomůže oslabit posilující dynamiku protestů. Ve dnech 5. – 13. dubna totiž proběhne židovský svátek pesach, kdy obvykle ruch v zemi utichá a řada Izraelců také odcestuje do zahraničí. „Není tak možné jednoznačně předpovědět co odklad s protesty udělá“, konstatuje Nataša Dudinski, která neskrývá, že protesty jsou sice velmi nadějeplná, ale zároveň též fyzicky velmi vyčerpávající aktivita.
Netanjahův odklad reformy tak z pohledu mnoha Izraelců nic neřeší. Netanjahu navíc „za odklad“ přislíbil ministru národní bezpečnosti Ben Gvirovi vytvoření takzvané Národní gardy. Jednalo by se de facto o paralelní policejní sbor, který by byl – na rozdíl od už existující policie – Ben Gvirovi přímo podřízen. Z toho má mnoho Izraelců oprávněné obavy, neboť vznik podobné síly nasvědčuje tomu, že by se mohl pod Ben Gvirovým vedením stát jeho „soukromou armádou“ k perzekuci Palestinců a neposlušných Izraelců.
Co se týká samotného přesahu současných protestů na Palestince a izraelské Araby, není zde možné hovořit o jednoznačném propojení. Arabové jak přímo v Izraeli, tak i na Západním břehu a v Gaze vnímají stále protesty jako převážně vnitro-židovskou záležitost, u které předpokládají, že i kdyby byl Netanjahu sesazen, tak se jich to nemusí nijak zvlášť pozitivně dotknout. Neplatí to samozřejmě absolutně, a tak se i na dnešních demonstracích se objevují mezi protestujícími izraelští Arabové či z tribun občas řeční arabští politici a aktivisté. A naopak narůstající řada Izraelců dává najevo že současná politická situace v Izraeli a okupace Palestinců jsou propojené nádoby.
Podobně tak nelze zapomínat ani na to, že Netanjahu i řada jeho ministrů – včetně těch nejextrémnějších jako je Ben Gvir a Smotrič – mají v části izraelské populace stále velmi autentickou podporu. Ostatně vedle demonstrací protivládních proběhlo i několik, třeba zdaleka ne tolik početných, manifestací na podporu vlády. Jedná se přitom nejen o osadníky a charedim, kteří vládu často podporují, ale i o množství sefardských a orientálních židů, kteří už delší dobu tvoří silný elektorát sekulární a náboženské pravice. Naopak izraelská levice a liberálové mají – byť už ne tak silně jako v minulosti – stále nejsilnější podporu mezi aškenázskými, tedy „západními“ židy.
Co na to Češi?
V České republice je vedle Ukrajiny, Ruska, Tibetu, Číny a Taiwanu dění v Izraeli jedno z mála témat, které dokáže vyvolat emoce a motivovat naše politiky k silným výrokům. Jako pedagog i přednášející pro širokou veřejnost na dané téma, můžu vidět, že je u nás o současné dění v Izraeli zájem. Češi jeví také poměrně silné překvapení, když si nedokážou jednoznačně vysvětlit, kde se najednou vzal tak silný odpor k vládě u tolik vychvalovaného státu i jeho politiků... Není tak těžké odpovědět na to proč: Obraz Izraele, který se u nás dlouhodobě prezentuje, v sobě totiž snoubí jak specificky český stereotypizující kýč, tak i účelové ideologické zkreslování. Bohužel obraz Izraele jako super-státu se silnou armádou, nejlepší demokracií na Blízkém východě, neuvěřitelnými start-upy, který se chová k Palestincům, jak nejlépe to jde (jen oni to stále nechápou), je u nás velmi silně zakořeněn. Ne že by něco z výše řečeného nebylo pravda, ale tento výběr je hrubě selektivní a je konstruovaný jak některými českými žurnalisty, tak i řadou politiků, hlavně pak těch v řadách české liberální pravice. Ta si přitom vytvořila z Izraele účelovou fatamorgánu, která zcela pomíjí daleko větší komplexitu reálného obrazu země. Izrael je tak ve skutečnosti stát s četnými problémy, jeho demokracie má k dokonalosti velmi daleko, neo-liberální ekonomika se start-upy není samospásná, neboť řada Izraelců se potýká s hlubokými ekonomickými problémy a chudobou a vůči Palestincům izraelští politici vytvořili systémový represivní aparát. Ale pojmenovat problémy neznamená, že pro Čechy nemusí zůstat Izrael vysoce inspirativní zemí – ale to zdaleka ani ne tak pro výše uvedený start-upově vojenský mačismus, ale proto, že se tamní lidé třeba dokážou daleko více projevit jako solidární a nezávislá komunita, která je schopná bojovat za svá práva, pokud jsou reálně ze strany jejich politiků ohrožena.
Zkrácená verze vyšla na stránkách A2arm 1. 4. 2023.
Žádné komentáře:
Okomentovat