Netanjahu - mistr vabanku (rozhovor pro Lidovky)

Izraelský parlament minulý týden schválil kontroverzní zákon, který omezuje pravomoci nejvyššího soudu ve prospěch vlády. Jaká konkrétní úskalí v sobě skrývá? 

Současná krize a role nejvyšších státních institucí v ní včetně nejvyššího soudu je do jisté míry zrcadlem nedokonalosti izraelského politického systému. Když chybí funkční struktura institucí, kdy Izrael například nemá psanou ústavu, ústavní soud a ani poslanecká sněmovna nemá nad sebou kontrolní komoru podobnou senátu, může dojít k souboji mezi institucemi s nabobtnalými pravomocemi jako je tomu nyní. Je zde koalice premiéra Benjamina Netanjahua, přezdívaného Bibi. plná politických a náboženských radikálů se svou značně extrémní politickou agendu, která neprošla celospolečenskou diskusí. A je tam i jednokomorový Kneset, kde má Bibiho koalice na izraelské poměry pohodlnou většinu – 64 křesel ze 120. Nejvyšší soud tak za této situace zůstal vzhledem k vládě a parlamentu jedinou rovnocennou státní institucí, která může politické plány Bibiho a spol. komplikovat. 

A proto se Netanjahu rozhodl zasáhnout… 

Přesně tak, proto reformu s takovou vervou prosazuje. Koalice ale zašla příliš daleko a nečekala zřejmě tak velký odpor tak velké části izraelské společnosti i některých důležitých segmentů státu jako části armády, záložníků či hi-tech firem, kteří se semkli proti reformě jako proti něčemu zásadnímu, co demontuje už tak nedokonalý izraelský demokratický systém. 

Bibi se nakonec rozhodl reformu neprosazovat jako jediný zákon, ale rozdělil ji na více částí. Všechny metodicky „osekávají“ právě pravomoci nejvyššího soudu, jež mohou vládě nejvíce křížit její ambice. V první části prošla změna, která zabrání soudu posuzovat „přiměřenost“ vládních rozhodnutí. V praxi to například znamená, že jmenování ministra s kriminální minulostí do Netanjahuovy vlády už nemusí být shledáno jako „nepřiměřené“. 

Jaké další části stojí za zmínku?

Další změny mají například ještě více zpolitizovat soudnictví a posílit svévoli vlády. Například doteď jsou názory právních poradců ministerstev, kteří spadají pod nejvyššího státního zástupce, pro vládu závazná. Reforma je chce nahradit politicky vybranými právníky a jejich názory učinit pouze doporučující. Kneset by měl taky podle další části navrhované reformy mít možnost odmítnout některá rozhodnutí nejvyššího soudu o zrušení zákonů. Dojde tak z hlediska právního státu ke zcela absurdní situaci, kdy bude rozhodnutí nezávislého soudu přehlasováno politickým rozhodnutím.   

Lidé proti schválení protestují prakticky už od začátku roku, proč ani to Netanjahua „neobměkčilo“? 

Protože jednoduše má výběr mezi pokračováním současné koalice s ultrapravicovými extremisty a ultraortodoxních fundamentalisty, kteří sice na něho budou klást silné politické požadavky a jejichž rukojmím je, nebo může přijít rozpad jeho koalice a tentokrát už zřejmě i Netanjahuova politická smrt. On se však chce udržet u moci za každou cenu. Hraje tedy svým způsobem vabank o své politické přežití. 

Navíc izraelská společnost je hluboce rozdělená, a i v této situaci její poměrně velká část premiéra i jeho koaliční partnery podporuje. I tito lidé organizují své demonstrace (byť disproporčně méně, než protivládní segment společnosti) – na podporu premiéra, jeho koaličních partnerů i jejich politických plánů. Odpůrců vlády je určitě více, ale i Netanjahuova podpora je do značné míry autentická. To je z hlediska budoucnosti Izraele asi ten nejpalčivější a zároveň prakticky neřešitelný problém. S trochou nadsázky by musely asi vzniknout Izraele dva – jeden liberální s centrem v Tel-Avivu a druhý teokraticko-nacionalistický s centrem v Jeruzalémě, aby se vnitrospolečenský konflikt vyřešil. Spíš mám však za to, že jakmile projdou i další části reformy a jiné pravicově-náboženské politiky, tak začne řada liberálních Izraelců postupně balit kufry. Pokud k tomu dojde, z Izraele dříve či později zbyde autoritativní stát s fragmenty demokracie, přičemž většina jeho obyvatelstva bude silně antiliberální a šovinistická.     

Jaké další kroky od Netanjahua očekáváte nyní? 

Mám za to, že projdou i další justiční části reformy. Rád bych se ale mýlil. Uvidíme ještě, jak dopadne reforma po soudním přezkumu a k čemu následné dění povede.

Izraelská opozice se proti zákonu rozhodla podat žalobu, jakou má šanci uspět? 

Připomínám, že krátce po schválení první části soudní reformy Knesetem napadlo rozhodnutí i několik organizací a podalo k nejvyššímu soudu žalobu na jeho zrušení. Na to, jak může vypadat rozhodnutí nejvyššího soudu, však izraelští právní experti dnes jednotný názor nemají. 

A kdy by to rozhodnutí mohlo zhruba padnout?    

Nejvyšší soud uvedl, že zákon projedná v září a nevydá do té doby soudní příkaz k jeho zablokování.

Kdo je nyní nejvýraznější tváří opozice? 

Je potřeba říct, že protesty vycházejí zejména ze společnosti, nikoliv od politických lídrů. Ti existující – jako například bývalí premiéři Ehud Barak, Ehud Olmert či liberální stranický lídr Ja´ir Lapid nebo šéfová Strany práce Merav Michaeli – se snaží protesty podpořit. Zatčeni byli při protestech i někteří opoziční poslanci Knesetu, např. poslankyně Naama Lazimi. Nejsou ale rozhodně jejich autentickými tvářemi či snad vůdci. Pokud bychom nějakou osobnost hledali, určitě je třeba zmínit jméno významné izraelské fyzičky Šikmy Bressler. Ta je velmi aktivní proti Netanjahuově vládě už od roku 2020 a při aktuálních protestech byla v březnu zadržena policií. Následně se stala jednou z hlavních organizátorek protestních pochodů a je mezi protestujícími velmi populární osobností.  

Izraelská fyzička z Weizmannova institutu a švýcarského CERNu
a jedna z neformálních vůdkyň izraelských protivládních protestů
Šikma Bressler po zadržení izraelskou policií 

Čekáte v nejbližších dnech další vlny demonstrací? 

Určitě. Neznamená to ale, že musí být stále stejně bouřlivé. Roli sehrají třeba svátky či rozmary horkého letního počasí. 

Dle průzkumů zhruba čtvrtina Izraelců po schválení zákona zvažuje odchod ze země. Jak velká část podle vás skutečně odejde? 

I doteď byla izraelská společnost hodně fluktuující. Izraelci mají nezřídka více pasů – časté jsou americké, německé, španělské. Je možné, že řada obyvatel odejde, ale nikoliv natrvalo. Nechají si v záloze možnost návratu do vlasti, ale budou se v ní zdržovat méně než kdy dříve. 

Co by to pro Izrael znamenalo? 

Odliv mozků a těch nejproduktivnějších částí izraelské společnosti. Naopak přibývat bude nacionálních šovinistů, ultraortodoxních židů a dalších antiliberálních složek společnosti. Izraelské osadnictví bude expandovat a kolonizovat Palestinská území, kde bude permanentně pokračovat v podstatě nekončící konflikt s převahou Izraele. 

Jaká je v takové situaci pozice Izraele na mezinárodní scéně? 

Dnešní vláda je hojně kritizována těmi nejvýraznějšími izraelskými spojenci, včetně poměrně jasných vyjádření amerického prezidenta Joe Bidena. Vlna kritiky přichází i od množství židovských organizací. V českém kontextu znepokojení nad situací v Izraeli vyslovila třeba i Federace židovských obcí v ČR, která v minulosti k izraelské politice nijak zvlášť kritická nebyla.  

Česká vláda a ministerstvo zahraničí k celé věci mlčí. Přitom nepochybuji, že dobře ví, co se v Izraeli dnes děje, kam jeho politika postupuje a jaké následky to může pro našeho spojence – i pro nás – mít. Proto je určitě důležité vědět, jaké mají čeští lídři u dnešní izraelské vlády nastavené mantinely a co se ještě bude muset v Izraeli stát, aby dali najevo, že nám jde více než o autoritativní Bibiho vládu o osud demokracie našeho nejvýznamnějšího blízkovýchodního spojence. 

Tázal se Luboš Jirsa. Vyšlo 3. 8. 2023 v Lidových novinách (rozhovor je oproti novinové verzi nepatrně updatován)

Půlrok izraelských protivládních demonstrací a co (ne)přinesly

Proč se nyní Izrael nachází v jedné z nejhorších domácích krizí ve své historii?

Krize nepřišla do Izraele ze dne na den, ale kořeny zapustila už před dekádami. Přispěl k ní dlouhodobý proces, který započala především izraelská okupace po šestidenní válce z roku 1967. Ta vedla k brutální koloniální politice a vzestupu velmi agresivního a protidemokratického segmentu izraelské společnosti – izraelských osadníků a na nich stále více navázaných dalších částí Izraelců. Patří mezi ně například část sekulární pravice i různé skupiny religiózních židů. 

Občasně tento vzestup radikálních sil přerušily některé fenomény typu mírového procesu z 90. let. I ten ale pradoxně přispěl k současné situaci, protože právě během něj se polarizovalo napětí mezi izraelskými podporovateli a odpůrci mírového procesu. A zformovala se také současná generace těch nejtvrdších izraelských radikálů, což už tehdy vyvrcholilo atentátem na premiéra Rabina ze strany židovského extrémisty. Nejvýraznějšími reprezentanty té generace jsou dnešní ministři Ben-Gvir a Smotrič zastávající důležité ministerské posty v aktuální izraelské vládě.

A tito lidé radikálnějšího smýšlení jsou nyní vnímáni jako hrozba?

Donedávna ohrožovali osadníci a jejich spojenci především Palestince. Liberálně smýšlející Izraelce děsily spíše jen autoritářské tendence premiéra Netanjahua, kterého však stále oddělovali od osadníků, kteří pro většinu Izraelců představovali jen jakýsi vzdálený problém, který se jich v jejich sociálních bublinách v podstatě netýkal. 

V podstatě ale až s jeho dnešní vládou – která je v kontextu krajní pravice a náboženství zcela jednoznačně ideologicky nejradikálnější v izraelské historii – si izraelští liberálové uvědomili, že stejní lidé, kteří doteď prakticky beztrestně sužovali Palestince, si začínají došlapávat i na ně. Nejviditelněji pak prostřednictvím různých demokracii oklešťujících záměrů, jako je především reforma soudnictví, která účelově oslabuje celý pilíř demokratické moci. A také vytvářením paralelních kontroverzních bezpečnostních složek, prosazováním teokratických principů v politice atd.

Okupace, která začala v roce 1967, nikdy neskončila. Ba naopak – změnila se v agresivní koloniální projekt – který se ukázal dlouhodobě nesmírně destruktivní nejen pro Palestince, ale i pro izraelskou společnost a politiku.              

Opoziční vůdce Ja'ir Lapid řekl, že tento jednostranný postup vlády „kriticky poškodí ekonomiku, ohrozí bezpečnost a roztrhá izraelský lid na kusy“. Je takové tvrzení opodstatněné?  A jak se k tomu staví opozice? 

Jsou to více než opodstatněná slova. Lapid se se svou stranou „Ješ Atid“ nikdy příliš na kritice izraelské okupace a osadnictví neprofiloval. Byl spíše kritikem vlivu ultraortodoxních židů a zastáncem neoliberální ekonomiky. Je právě tím izraelským městským liberálem, který obrazně právě tak trochu „objevil Ameriku“ a dnes upozorňuje na nebezpečí osadníků a jejich spojenců. S některými z nich přitom nedávno zasedal ve vládě. 

Jak velké jsou nynější protesty v Izraeli v porovnání s dřívějšími? Kdo dnes protestuje?

Protesty trvají v podstatě od letošního ledna a procházejí různými fázemi. Někdy posilují, jindy slábnou. Dnes, půl roku po jejich zahájení, už nemají tu energii počátečních měsíců – vždyť protestovat každý týden několikrát během řady měsíců je velmi únavné. A v Izraeli je také v těchto měsících už daleko víc horké podnebí než na jaře a roli hrají i další faktory. 

Ale i tak se demonstrací týden co týden účastní až desetitisíce lidí po celé zemi. Pocházejí z různých segmentů izraelské společnosti a nejde zdaleka jen o aktivisty. Je jich ale celkově méně než před pár měsíci. 

Přerůstají demonstrace i v násilí? 

Ze strany demonstrujících už někdy docházelo k projevům pasivní rezistence, blokád komunikací a podobně, ale nikoliv k vandalismu nebo útokům na oponenty. Spíše naopak: v násilí občas zbytečně přerostly některé policejní represe a na demonstrující útočily různé skupinky a jednotlivci podporující současný politický establishment. 

Znepokojení vyjadřují i spojenci Izraele, například americký prezident Joe Biden. Jak velký vliv mohou USA a další na rozhodování Netanjahuovy vlády mít?

USA mají sice stále důležitý vliv na Izrael, dnes je však už o dost slabší než třeba před 15 či 20 lety. Souvisí to obecně se stahováním USA z Blízkého východu. Izraelští politici navíc už delší dobu vědí, že i když nereflektují americkou kritiku, tak v podstatě žádná reálná negativní odezva – například ekonomická – z americké strany beztak nepřijde. V symbolické rovině ale Netanjahua velmi irituje, že ho Biden zatím stále nepozval do Bílého domu, což není samozřejmě náhoda.     

Mění se v závislosti na tom nějak obraz Izraele u spojenců?

K tomu by bylo třeba zkoumat přístupy všech jednotlivých zemí, které mají hlubší diplomatické vazby na Izrael. Většina zemí EU na izraelskou vládu reagují velmi kriticky, ale třeba u současných českých vládních politiků nebo u dobrého Netanjahuova spojence Orbána se ani dnes nic moc nemění. 

Daleko zajímavější je to ale například se Saúdskou Arábií. U té si Netanjahu mimořádně přál, aby navázala s Izraelem diplomatické styky. V uplynulých letech se tomu pomalu schylovalo, ale dnes je zase situace dost odlišná a Saúdi nechtějí o normalizaci moc slyšet. Jedním z důvodů je právě izraelská politika vůči Palestincům.       

Vláda také nedávno prosadila změny usnadňující rozšiřování nových osad na Západním břehu. Jak je toto vnímáno izraelskou populací? 

Většina Izraelců nebere ani dnes na osudy Palestinců příliš velké ohledy. Pokud si osadníků všímají, je to dáno právě aktivitami jejich politické reprezentace v současné izraelské vládě, která začíná ohrožovat i je. Přesto snad počet lidí, kteří si uvědomují, do jaké míry jsou okupace a izraelská politika propojené nádoby, mírně narostl. Jestli to ale bude stačit k vyvinutí tlaku na změnu, zůstává otázkou.

Co nám toto všechno říká o stavu Izraele a jeho vládě?

Nic dobrého. Já osobně jsem byl v jarních měsících optimista a věřil, že masové protesty, kterých jsem byl i sám svědkem, povedou k razantním změnám v Netanjahuově politice. Třeba k zastavení soudní reformy a vyloučení těch nejkontroverznějších koaličních partnerů z jeho vlády, případně k nějaké nové vládě bez Netanjahua a největších extrémistů. 

Co nelze dosavadním protestům upřít je, že měly určitě vliv na odložení či zpomalení soudní reformy. Celá izraelská společnost se také více probudila a došlo k několika dalším dílčím úspěchům, které můžou Netanjahuovi nadále komplikovat situaci. Mezi ně například patří současná situace v izraelské soudcovské komoře, která ostře kritizuje pokus o soudní reformu. 

Na stranu druhou Netanjahu změnil strategii a posunul se k salámové metodě, kdy sporné politické změny prosazuje nikoliv obřími politickými kroky, ale plíživým „ukrajováním“. Demonstrace tedy nebyly rozhodně bez výsledku, ale já osobně jsem od nich čekal mnohem více.   

Jaká je z toho možná cesta ven? A nehrozí, že se Izrael posune daleko od demokracie?

Měl jsem za to, že jediná možná cesta změny je právě ona neobvykle silná vlna občanských protestů, která následně přinese zásadní posuny. To se ale stalo jen částečně a moje pochybnosti o dalších výrazných změnách k lepšímu jsou stále velmi na vážkách. Rád bych se pletl, ale budoucnost Izraele je z hlediska demokracie a uspořádání vztahů s Palestinci – což jde ruku v ruce – i po několika měsících probuzení izraelské společnosti velice nejistá.     

Vyšlo na Voxpot.cz, 29. 6. 2023

Historie neklidu: Izrael jako start-up společenské revolty

Izraelské protesty proti Netanjahuově radikálně-pravicové vládě a soudní reformě, která se stala jejím prvním politickým krokem (tady bych dal link na dřívější článek, kde jsem to popisoval, aby se to neopakovalo + o tom psalo u vás i víc lidí), sílí už třetí měsíc. Izraelci překvapili nejen svět, ale i sami sebe. Mají sice daleko více než Češi tradici autenticky a masově se bouřit proti svým elitám, přesto však stav izraelské společnosti v posledních dekádách spíše připomínal nehybnou středoevropskou bažinku.   

Izraelská demonstranka drží nápis: "Ben Gvire, nezapomeň odkud jsi přišel"
foto: Nataša Dudinski

Navzdory sjednocujícímu pocitu ohrožení v sobě izraelská politika i společnost nesly od svých prvopočátků hluboké polarizační rysy, doprovázené od prvních dekád izraelské existence občanskými protesty. Nejlegendárnější v tomto ohledu byla nenávist mezi táborem Davida Ben Guriona a Menachema Begina, která šla hluboko do předstátního období. Jejich stoupenci se obviňovali ze zrádcovství, fašismu a mnohého dalšího a dlouhodobě rozkližovaly jednotu už tak velmi komplikované společnosti, která se skrze to někdy dokonce ocitla na prahu občanské války. Například násilné protesty Beginových stoupenců proti smlouvě o reparacích s Německem z roku 1952, byly vlastně prvním domácím útokem na izraelské demokratické instituce. Kameny demonstrantů tehdy dolétly až do jednacího sálu Knesetu a několik poslanců bylo běsnícím davem zraněno. 

Až do 11. března 2023 bylo za největší protest izraelské historie označováno telavivské „Shromážděním čtyř set tisíc“ z 25. září 1982. Neslo se tehdy v duchu občanských protestů proti izraelskému válečnému angažmá v Libanonu a podílu na masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. I tehdy šlo o protesty liberálních Izraelců, přičemž hlavním terčem odporu byl tehdejší ministr obrany Ariel „Arik“ Šaron z Likudu, tedy ze stejné strany, jako jeho pozdější vnitropartajní sok a bad-guy dneška, Benjamin „Bibi“ Netanjahu. 

Další velká vlna autentických manifestací a protestů – jak liberálních, tak pravicových – zastihla Izrael v 90. letech minulého století, kdy probíhal mírový proces. Nešlo tehdy zdaleka jen o jeho podporu, ale i odpor proti němu ze strany nacionalistické pravice vedené Likudem. Tyto manifestace byly pod patronátem osobní účasti „Bibiho“ i „Arika“ velmi agresivní a bylo na nich možné spatřit stylizované rakve a šibenice pro premiéra Rabina, či jeho vyobrazení v nacistické uniformě. Právě na těchto demonstracích si ostatně tehdy zařádil i jistý náctiletý chuligán Itamar Ben-Gvir, dnešní ministr národní bezpečnosti… A právě toto byla rovněž shromáždění, která vyvolala atmosféru, jež vedla k jednomu z nejúspěšnějších politických atentátů moderní historie lidstva: Dvě rány z pistole mladého ultrapravicového aktivisty, které smrtelně zranily Rabina, se totiž v kontextu následného vývoje ukázaly jako fatální pro izraelsko-palestinský mírový proces. Obří demonstrace za jeho pokračování i proti pravicovému extrémismu už nic nezměnily a od roku 2000 se postupně rozplynuly v explozích druhé intifády. Od té doby až do ledna 2023 se izraelská společnost posouvala napravo, kdysi tak silná levice ztratila úplně svou energii a liberálové se uzamkli do svých společenských bublin. Zdálo se, že kdysi tak vitální energie izraelské občanské mobilizace zmizela v nenávratnu. Toho navíc metodicky využívala stále radikálnější nacionalistická pravice v čele s „Bibim“, který se pár let po konci druhé intifády stal zdánlivě neotřesitelným králem izraelské politiky. Jistým krátkodobým procitnutím byly „stanové“ protesty mladých Izraelců v roce 2011. Šlo však spíše o sociální než politické demonstrace, které postupem času vyšuměly a nic zásadního nezměnily. Izraelci se tak stále více zamotávali do Netanjahuovy politické ekvilibristiky, ze které se začalo zdát, že není úniku. Podobně jako ještě před pár lety opěvovaní politici typu Erdogana či Orbána, kteří vstoupili do politiky s pověstí neo-liberálních reformátorů, se i „start-upový Bibi“ stále více nořil do bažiny, kterou si posilující dravostí po moci postupně sám napouštěl. Nedílnými složkami její stále zakalenější vody byla jak přímo jeho osobní korupce, tak v rovině politické i stále větší kompromisy s těmi nejméně demokratickými strukturami izraelské společnosti: radikálními osadníky a ultraortodoxními charedim. Několikanásobné opakování voleb po roce 2019 přesvědčily většinu Izraelců, že Bibi definitivně dospěl do pozice autokrata posedlého vlastní mocí. Jenže problematický izraelský volební systém ho po sérii volebních patů stále udržoval u moci. „Bibiho“ návratu nezabránila ani krátkodobá a politicky nesourodá „proti-bibiovská“ koalice v mezidobí 2021-22. Pohár společenské trpělivosti tak definitivně přetekl na počátku roku 2023, kdy po volbách z 1. listopadu 2022 Netanjahu sestavil vůbec nejradikálněji-pravicovou vládu izraelské historie. Nešlo jen o samotné složení vlády, kde klíčové pozice získali osadničtí extrémisté a zkorumpovaní náboženští politici, ale i o deklarovaný plán rozsáhlé soudní reformy demontující systém „brzd a rovnováh“ v politickém systému země.   

Co zatím protesty dosáhly

První protesty proti vládě a reformě jsou datované 7. lednem letošního roku a jejich středobodem se stal metropolitní Tel-Aviv, jehož převážně liberální obyvatelstvo „Bibiho“ vidí už dlouhodobě velmi skepticky. Demonstrace, které se konaly pravidelně v sobotu večer po konci šabatu začaly postupně aktivizovat i část obyvatel Jeruzaléma. Ten je na rozdíl od Tel-Avivu baštou pravice, ultrapravice i náboženských stran. Zatím snad žádnou ze zdejších demonstrací letos nepromeškala Nataša Dudinski, dlouholetá aktivistka a novinářka, která tak velmi dobře zná zdejší politickou dynamiku. „Demonstrace v Jeruzalémě sice nejsou tak početné, jako ty v Tel-Avivu, ale zároveň jsou zřejmě ještě důležitější, neboť Jeruzalém je zároveň i sídlem většiny státních institucí.“ Z jejího pohledu je možné sledovat nejen narůstající počet demonstrantů, ale i zároveň i stupňující se tlak ministra Ben Gvira, aby policie ostřeji proti „anarchistům“, jak demonstranty on a řada pravicových politiků označuje, zasahovala. Například chtěl odvolat šéfa telavivské policie, že není dostatečně tvrdý na demonstranty, ale generální prokurátorka mu v tom zabránila.  „Vodní děla a se tak vrátila do Tel-Avivu asi až po měsíci a rovněž v Jeruzalémě jsme se setkali se sprchou, když se demonstranti dostali přes policejní bariéry až před Netanjahuovo sídlo v ulici Gaza.“ Celkově je ale policie o poznání mírnější, než pokud by se jednalo o palestinské či izraelsko-arabské demonstranty.  

Demonstrace už ale zdaleka neprobíhají jen v Tel-Avivu a Jeruzalémě, ale také v Haifě a řadě menších měst jako Beer Ševa, Kirjat Šmona, Kfar Sava i jinde. Omezené protesty se konaly dokonce i v některých izraelských osadách, které jsou jinak bašty sekulární i náboženské pravice. Největší demonstrace se zatím odehrály 11. a 25. března, kdy do ulic v různých městech vyrazilo přes půl miliónu demonstrantů. Protesty se nekonají už také zdaleka jen v sobotu večer, ale i v jiné dny, hlavně ve středy. Několikrát také proběhly stávky i demonstrativní blokády silnic, dálnic, letiště a přístavů.         

Co se stávalo na demonstracích stále zřetelnější, že nepřitáhly jen největší kritiky izraelské politiky z řad aktivistické levice, ale na demonstracích se začalo objevovat i stále více středových Izraelců, a dokonce i tradicionalistů a religiózních. Lidé, kteří byli donedávna letargičtí a uzavření v mentálních bublinách, se tak aktivizují a uvědomují si, v jak nebezpečném bodě se izraelská společnost i politika ocitly. „Levicoví aktivisté najednou stojí po boku městských liberálů, programatorů z hi-tech, byznysmenů, vojáků v záloze a bankéřů, učitelů, penzistů, studentů, kibucníků a vlastně velmi široké společnosti“, říká Nataša Dudinski. „Tisíce žen protestuje v červených kostýmech ze seriálu Příběh služebnice, babičky měly též své protesty (to se fakt jmenovalo „protest babiček“). Ministři ale stále následují Netanjahua, protože dobře ví, že pokud by se nyní konaly předčasné volby, už by koalici nesestavil.“ Jednotu koalice narušil jedině ministr obrany, ex-generálmajor Joav Gallant z Likudu, který 25. března otevřeně vystoupil proti justiční reformě. „Bibi“ si ho vzápětí povolal na kobereček a odvolal ho. Na jeho podporu pak vyšly do ulic opět statisíce Izraelců. Armáda se tak ukazuje že může být klíčovým faktorem budoucího směřování země. Starší generace důstojníků – to znamená těch, kteří donedávna zastávali či stále zastávají nejdůležitější posty – jsou často sekulární a poměrně liberální Izraelci, kteří navíc z vlastní zkušenosti dobře znají i prostředí izraelsko-arabského konfliktu. Stoupá také počet rezervistů a vojenských specialistů, kteří odmítají loajalitu současné vládě. Když ne demonstrace, tak tato tendence může „Bibimu“ velmi rychle začít působit opravdu vážné problémy. Osobně zcela nevylučuji ani scénář, že pokud současný premiér bude nadále pokračovat ve své politice a země se stále více bude potácet na hraně občanské války, může armáda v určité situaci převzít vedení země, premiéra odstavit a posléze ho předat civilní správě.      

V každém případě Netanjahu zatím z ničeho podstatného neustoupil. Pod tlakem stupňujících se protestů ale už nemohl situaci otevřeně ignorovat, a tak se od přímých politických plánů přesunul opět k taktizování. Soudní reformu totiž do odložil do letošního června. Nepochybně u toho počítá s tím, že to pomůže oslabit posilující dynamiku protestů. Ve dnech 5. – 13. dubna totiž proběhne židovský svátek pesach, kdy obvykle ruch v zemi utichá a řada Izraelců také odcestuje do zahraničí. „Není tak možné jednoznačně předpovědět co odklad s protesty udělá“, konstatuje Nataša Dudinski, která neskrývá, že protesty jsou sice velmi nadějeplná, ale zároveň též fyzicky velmi vyčerpávající aktivita. 

Netanjahův odklad reformy tak z pohledu mnoha Izraelců nic neřeší. Netanjahu navíc „za odklad“ přislíbil ministru národní bezpečnosti Ben Gvirovi vytvoření takzvané Národní gardy. Jednalo by se de facto o paralelní policejní sbor, který by byl – na rozdíl od už existující policie – Ben Gvirovi přímo podřízen. Z toho má mnoho Izraelců oprávněné obavy, neboť vznik podobné síly nasvědčuje tomu, že by se mohl pod Ben Gvirovým vedením stát jeho „soukromou armádou“ k perzekuci Palestinců a neposlušných Izraelců.   

Co se týká samotného přesahu současných protestů na Palestince a izraelské Araby, není zde možné hovořit o jednoznačném propojení. Arabové jak přímo v Izraeli, tak i na Západním břehu a v Gaze vnímají stále protesty jako převážně vnitro-židovskou záležitost, u které předpokládají, že i kdyby byl Netanjahu sesazen, tak se jich to nemusí nijak zvlášť pozitivně dotknout. Neplatí to samozřejmě absolutně, a tak se i na dnešních demonstracích se objevují mezi protestujícími izraelští Arabové či z tribun občas řeční arabští politici a aktivisté. A naopak narůstající řada Izraelců dává najevo že současná politická situace v Izraeli a okupace Palestinců jsou propojené nádoby. 

Podobně tak nelze zapomínat ani na to, že Netanjahu i řada jeho ministrů – včetně těch nejextrémnějších jako je Ben Gvir a Smotrič – mají v části izraelské populace stále velmi autentickou podporu. Ostatně vedle demonstrací protivládních proběhlo i několik, třeba zdaleka ne tolik početných, manifestací na podporu vlády. Jedná se přitom nejen o osadníky a charedim, kteří vládu často podporují, ale i o množství sefardských a orientálních židů, kteří už delší dobu tvoří silný elektorát sekulární a náboženské pravice. Naopak izraelská levice a liberálové mají – byť už ne tak silně jako v minulosti – stále nejsilnější podporu mezi aškenázskými, tedy „západními“ židy. 

Co na to Češi? 

V České republice je vedle Ukrajiny, Ruska, Tibetu, Číny a Taiwanu dění v Izraeli jedno z mála témat, které dokáže vyvolat emoce a motivovat naše politiky k silným výrokům. Jako pedagog i přednášející pro širokou veřejnost na dané téma, můžu vidět, že je u nás o současné dění v Izraeli zájem. Češi jeví také poměrně silné překvapení, když si nedokážou jednoznačně vysvětlit, kde se najednou vzal tak silný odpor k vládě u tolik vychvalovaného státu i jeho politiků... Není tak těžké odpovědět na to proč: Obraz Izraele, který se u nás dlouhodobě prezentuje, v sobě totiž snoubí jak specificky český stereotypizující kýč, tak i účelové ideologické zkreslování. Bohužel obraz Izraele jako super-státu se silnou armádou, nejlepší demokracií na Blízkém východě, neuvěřitelnými start-upy, který se chová k Palestincům, jak nejlépe to jde (jen oni to stále nechápou), je u nás velmi silně zakořeněn. Ne že by něco z výše řečeného nebylo pravda, ale tento výběr je hrubě selektivní a je konstruovaný jak některými českými žurnalisty, tak i řadou politiků, hlavně pak těch v řadách české liberální pravice. Ta si přitom vytvořila z Izraele účelovou fatamorgánu, která zcela pomíjí daleko větší komplexitu reálného obrazu země. Izrael je tak ve skutečnosti stát s četnými problémy, jeho demokracie má k dokonalosti velmi daleko, neo-liberální ekonomika se start-upy není samospásná, neboť řada Izraelců se potýká s hlubokými ekonomickými problémy a chudobou a vůči Palestincům izraelští politici vytvořili systémový represivní aparát. Ale pojmenovat problémy neznamená, že pro Čechy nemusí zůstat Izrael vysoce inspirativní zemí – ale to zdaleka ani ne tak pro výše uvedený start-upově vojenský mačismus, ale proto, že se tamní lidé třeba dokážou daleko více projevit jako solidární a nezávislá komunita, která je schopná bojovat za svá práva, pokud jsou reálně ze strany jejich politiků ohrožena. 

Zkrácená verze vyšla na stránkách A2arm 1. 4. 2023.

Drajmáál o dění v dnešním Izraeli a Palestině

Rozhovor pro Seznam Zprávy, 13. 2. 2023

Dotazy kladl Milan Rokos

Izrael v pondělí zažívá generální stávku a mohutné protesty proti justiční reformě. Protesty sílí i proto, že lidé nevěří, že nový premiér dokáže zajistit bezpečnost, říká pro Seznam Zprávy český politolog Marek Čejka. 

Izraelský parlament v pondělí v prvním čtení schválil první část kontroverzní justiční reformy, kterou kritizují právní experti a označují ji za začátek konce demokracie v zemi. Odpor proti plánu krajně pravicové vlády Benjamina Netanjahua vyjádřily i Spojené státy. Oslabení moci soudů, které má reforma přinést, odmítl při své nedávné návštěvě Izraele šéf americké diplomacie Antony Blinken. Hlasování ústavně-právního výboru v Knesetu doprovázely emoce, křik i dramatické odchody ze sálu. Tisíce lidí pak protestovaly venku před budovou Knesetu. Přesto se v prvním čtení podařilo vládním poslancům první várku změn v poměru hlasů 9:7 protlačit. Z Izraele se minulý týden vrátil český politolog Marek Čejka, který se na region a zvláště na izraelsko-palestinský konflikt dlouhodobě specializuje. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o protestech, postoji Izraelců k reformě i o depresivní atmosféře ve městě Hebron. 

V Izraeli dnes už šestým týdnem pokračují protesty proti vládou navrhované justiční reformě. Je podle vás to hnutí dost silné, aby změny, které podle expertů zničí izraelskou demokracii, dokázalo zastavit? 

Zdá se, že protestní hnutí posiluje, na dnešek byla vyhlášena i generální stávka. Do Jeruzaléma na ni dnes přijelo na 50 tisíc lidí. Je také třeba připomenout, že vzhledem k volební klauzuli při nedávných volbách hodně hlasů propadlo – společnost je hodně rozdělená, menšina je s (Benjaminem) Netanjahuem, většina je ostře proti němu. Netanjahu navíc ve volbách obvykle sází na slib, že právě on přinese lidem bezpečnost. To se ale neděje, v lednu zažila země řadu násilností, při kterých bylo značné množství mrtvých. A na palestinské straně to bylo ještě výrazně horší. Lidé tak vidí, že premiér není schopný zajistit bezpečnost. 

Jaká je na protestech atmosféra? Chodí tam hlavně stoupenci levice, nebo třeba i ti, kteří občas Netanjahua volí, teď už jim ale přijde, že zachází se svými krajně pravicovými partnery až moc daleko? 

Já osobně jsem viděl demonstraci v Jeruzalémě, kde je situace polarizovanější než třeba v Tel Avivu a je tam mnohem víc Netanjahuových voličů. Většinu účastníků tvořili spíše středoví a liberálně naladění lidé, vyloženě levicoví aktivisté tam byli spíše v menšině. Někteří lidé měli i jarmulky, na demonstraci zkrátka přišel docela široký segment společnosti. Mluví se také o tom, že na protestech chybí arabská populace, i když ji k tomu vyzývají někteří politici… V Jeruzalémě na demonstraci vystoupila i jedna Palestinka a lidé jí tleskali. Pár Arabů tam tedy asi bylo, ale byli rozhodně v menšině. 

V neděli izraelská vláda schválila největší rozšíření židovských osad na Západním břehu za poslední roky. Myslíte, že tento krok v kombinaci se zmiňovanou justiční reformou může přinést nějaký větší rozkol s USA? Tedy více než jen obvyklé řeči o „hlubokém znepokojení”? 

Myslím, že pro Izraelce zásadnější je v tuto chvíli justiční reforma. Proti legalizaci devíti outpostů (výraz pro divoké židovské osady na okupovaných územích, pozn. red.) se pár organizací ozve, samotných Izraelců se to ale vlastně příliš netýká. Justice se dotýká úplně každého. Všichni vidí, že si chce Netanjahu překroutit justiční systém pro vlastní prospěch, aby nebyl stíhaný. Pro mnoho Izraelců je reforma překročením červené linie. Ostatně při protestu v Jeruzalémě byla ostatně natažená v ulici před prezidentskou rezidencí obří nafukovací červená linie, která to měla demonstrovat. K vidění na demonstracích jsou i některé vtipné transparenty – kvůli zákazu palestinské vlajky na veřejnosti si tak někteří aktivisté nosí plakáty, na nichž jsou rozkrojené melouny, které symbolizují její barvy, nebo nápis v hebrejštině „Tohle je palestinská vlajka.“ Co se týče Američanů, tam si úplně nedokážu představit, co by teď mohli udělat zásadnějšího než nějaké proklamace. Pro Ameriku je Izrael a Palestina jen jeden z mnoha světových problémů a bylo to trochu cítit i z nedávné návštěvy ministra zahraničí Antonyho Blinkena. 

Během své týdenní cesty jste navštívil i Hebron, jedno z nejnapjatějších míst izraelsko-palestinského konfliktu. Odráží se tam nějak poslední nárůst násilí ve Svaté zemi? 

Byl jsem tam v pátek, kdy tam vždy panuje napětí kolem modliteb. Město bylo vylidněné, tedy kromě pár osadníků, a vládla tam hluboce depresivní atmosféra. V jednom místě probíhaly střety mezi Palestinci a izraelskou policií, kdy Palestinci házeli kameny a policie používala projektily se slzným plynem. Nejsem si ale jistý, zda toto akumulované napětí může přerůst v další intifádu, o které se často mluví. Chybí jí jednoznačný vůdce, protože hnutí Fatah a s ním i prezident Mahmúd Abbás jsou v posledních letech vnímáni jako mimořádně zkorumpovaní a autoritativní, ruce pryč ale dávají lidé i od Hamásu.

Ulice Šuháda v Hebronu, která je vyhrazena pro izraelské osadníky
působí vždy jako ve městě duchů. 

--------------------------------------------------

Rozhovor pro A2arm, 14. 2. 2023

Dotazy kladl Matěj Schneider 

Z ulic zmizely plakáty extremistů, ti jsou teď na ministerstvech, říká z Jeruzaléma Marek Čejka

O tom, co čekat od země pod vládou vracejícího se Netanjahua, který s sebou nově přináší radikálnější vládu než kdy dřív, jsme se bavili s blízkovýchodním expertem Markem Čejkou.

Jsi přímo v Jeruzalémě, což je město, ve kterém jsou často změny nálad cítit výrazněji než ve zbytku země – ostatně na konci ledna tu proběhl teroristický útok na civilisty. Proměnila se podle tebe po loňských volbách atmosféra ve městě výrazně?

Vždycky mě překvapí, jak je v Jeruzalémě stále více a více pobožných a tradicionalistických lidí, kteří neustále někam nervózně spěchají. To je diametrální rozdíl oproti plážovému Tel Avivu. Jestli na něco opravdu sedí ono rčení o „nebi a dudách“, tak jsou to právě tato dvě města vzdálená jen asi šedesát kilometrů od sebe. Ale to nesouvisí ani tak s volbami, jako s demografickým vývojem Izraele a Jeruzaléma zvláště. Sekulárních lidí tu viditelně ubývá a v podstatě už je ve větším množství musíte skoro hledat v některých kavárnách a podnicích. Málokde na světě je tak jednoznačně i vizuálně zjevné (k čemuž určitě přispívají i religiózní oděvy), jak hluboce je společnost jednoho státu hodnotově a politicky rozdělená. Kdybych nebyl v Jeruzalémě asi potřicáté, tak bych snad ani nevěřil, že je něco takového možné. A nervozita z útoků je tu teď občas patrná a je vidět, že jsou lidé obezřetní například na zastávkách a v autobusech a tramvajích. Ale pořád jsem se tu v tomto ohledu cítil „normálněji“ než třeba během druhé intifády po roce 2000.

Benjamina Netanjahua určitě nikdy v průběhu jeho kariéry nešlo označovat za bůhvíjak umírněného politika, ale přesto je nutné se pozastavit nad tím, že vláda, v jejímž čele se aktuálně vrátil k moci, je založena na daleko extrémnější koalici, než jaké byly zvykem dosud. Setkal jsi se s nějakými projevy narůstajícího hřebínku například neokahanistů nebo ultraortodoxních charedim, o kterých jsme mluvili posledně? 

Co mě velmi překvapilo, je fakt, že z veřejného prostoru takřka zmizely různé „undergroundové“ připomínky pravicového extremismu. Mám na tyhle věci oko a často je dokumentuji. Dříve byl Jeruzalém na mnoha místech pokrytý samolepkami připomínajícími extremistického rabína Kahaneho, teroristu Barucha Goldsteina či symboly zakázané strany Kach. Chvíli jsem přemýšlel, proč tomu tak už není, když dnes má radikální pravice v politice takové prominentní místo. A pak mi docvaklo, že se radikálové vlastně už nepotřebují takto prezentovat. Dostali se totiž z periferie na politické výsluní a dědici rabína Kahaneho jsou dnes ministry národní bezpečnosti. Když vládnete, nepotřebujete přece pokoutně vylepovat plakáty a samolepky se svými idejemi a modlami. Stačí si jen pustit televizi.

A svět jeruzalémských charedim? Ten možná navenek vypadá homogenně, ale uvnitř je vysoce komplexní. A spíše nabobtnal, než že by se nějak zásadněji změnil. Jen oproti době před deseti lety má dnes řada charedim elektrokoloběžky, elektronické cigarety a někteří z nich dokonce koukají do chytrých mobilů s košer certifikátem…

Co naopak dělá opozice vůči vládě? Odpůrci Netanjahua i pravicového směřování země se zdají být výsledkem voleb taky poměrně aktivizovaní.

Ano, opozice vůči „Bibi“ Netanjahuovi a jeho spojencům narůstá a souvisí to jak s plánovanou justiční reformou, tak i s faktem, že se nové vládě nedaří udržet bezpečnost. V prvé řadě Izraelce nejrůznějšího ideologického směřování irituje, že pro své setrvání u moci je Bibi nejen schopen donekonečna vyhlašovat volby, což činil donedávna, ale neváhá za tímto účelem ani postupně likvidovat demokratické instituce. V krátkosti chce Bibi dnes oslabit Nejvyšší soud, více ho zpolitizovat a v konečném důsledku narušit systém „brzd a protiváh“ mezi jednotlivými složkami moci. Vládu i Kneset mají Bibi a jeho kumpáni teď celkem bezpečně pod kontrolou, což jim umožňuje provádět často nedemokratické politiky. Nejvyšší soud jim to ale stále jako třetí pilíř moci narušuje. Nejde ale jen o politické cíle Bibiho Likudu a jeho teokraticko-extremistických spojenců. Bibi chce pro sebe taky za každou cenu dosáhnout beztrestnosti ve vleklých soudních řízeních, které nad ním stále visí jako Damoklův meč.

A co se týká bezpečnostní karty, na tu Bibi vždy hrál. Je skutečně pravda, že během jeho minulých vlád počet izraelských obětí konfliktu značně poklesl. Jenže letošní leden, který byl zároveň i prvním měsícem jeho nové vlády, byl nejkrvavějším měsícem za posledních 12 let. Teď tedy možná někteří jeho izraelští fandové uvidí, že ani on nedokáže zajistit bezpečí.

Nenavštívil si nějakou z velkých protivládních demonstrací, kterých teď v Izraeli bylo několik?

Ano, byl jsem na pravidelné sobotní demonstraci před jeruzalémským sídlem prezidenta. Ta bývá sice méně početná než ta v Tel Avivu, ale vzhledem k tomu, že se koná ve městě, kde sídlí naprostá většina státních institucí, kde se také daleko intenzivněji projevují všechna společensko-politická napětí a kde rovněž mnohem více převažují Netanjahuovi voliči, tak je vlastně důležitější. Překvapila mě její poměrně uvolněná atmosféra. Účastnilo se jí množství sekulárnějších Jeruzalémanů, které jsem už trochu s nadsázkou zmiňoval jako ohrožený druh. Poměrně dost lidí evidentně nebylo levicového smýšlení, ale šlo spíše o středové voliče. Někteří měli dokonce tradicionalistické jarmulky.

Naopak levicoví aktivisté s bubny a transparenty byli trochu ostrakizovaní na opačném konci ulice. Palestinské vlajky jsem neviděl – nový ministr národní bezpečnosti a odsouzený extrémista v jedné osobě Ben Gvir je totiž nedávno na veřejnosti zakázal. Ale podle novinářky Nataši Dudinské, která demonstrace pravidelně navštěvuje, se tu objevují také. Daleko častěji jsou prý ale vidět na demonstracích v Tel Avivu, kde žije více liberálních aktivistů. Jeden z nich prý Ben Gvirův zákaz vyřešil velmi vtipně, když si vzal velký transparent, na který hebrejsky napsal „palestinská vlajka“.

Chrámová hora v Jeruzalémě je středobodem velké části napětí a je tomu tak i teď – Ben Gvir ji pravidelně navštěvuje, což vyvolává tenzi, Netanjahu musel nedávno ujišťovat jordánského krále, který formálně dohlíží na muslimská svatá místa v Jeruzalémě, že se na současném statu quo nic nezmění. Věříš tomu?

Jordánsko je pro Izrael nesmírně důležitý stát, se kterým si musí zachovat alespoň studený mír. Ben Gvir a náboženští osadníci tak budou zřejmě stupňovat své provokace a na Chrámovou horu bude nyní pravděpodobně směřovat stále více náboženských mesianistů. Tomu nemůže prakticky nikdo zabránit, protože ti se tam vždycky mohou dostat jako turisté. To určitě přispěje k izraelsko-palestinskému napětí na tomto posvátném místě. Ale pochybuji, že by Netanjahu, který je sám o sobě hlavně pravicový sekularista, souhlasil s nějakou zásadní změnou statu quo Chrámové hory. To by se mu mezinárodně-politicky i bezpečnostně mohlo pořádně nevyplatit.

Netanjahu je velmi zkušený (či lidově řečeno „mazaný“) politik a je teď paradoxně v pozici, kdy je v izraelské vládě vlastně ten nejumírněnější element. Určitě tak z toho bude umět těžit ve smyslu „já jsem tady šéf a budu krotit své extremisty.“ Bibi je opravdu mimořádně schopný obrátit i nesnáze, které sám zapříčinil, ve svůj vlastní prospěch. Existuje však i scénář, který odpovídá úsloví, které se používá v hebrejštině „Ha-Golem kam al jocro“ – „Golem se obrátil proti svému tvůrci“.

Vtipný transparent z protivládní demonstrace v Jeruzalémě:
"Dělba moci" a pod ním všechny její složky v podobě Netanjahua.

---------------------------------------------------

Rozhovor pro Lidové noviny, 14. 2. 2023 (v tištěných novinách byla zkrácená verze)

Dotazy kladl Luboš Jirsa

"Netanjahu je posedlý mocí"

Jak místní hodnotí dosavadní působení nové vlády? 

Větší část izraelské společnosti vidí kroky jednoznačně negativně, a to navzdory tomu, že vláda má v parlamentu většinu. Izraelská společnost je skrze osobu „Bibi“ Netanjahua a jeho spojenců velmi zpolarizovaná a lze tak říci, že výrazná většina Izraelců, kteří hlasovali pro strany, které nejsou zastoupeny v dnešní Bibiho vládě, jsou ostře proti ní. Navíc se dvě poměrně velké levicové strany – Merec a Balad – do Knesetu těsně nedostaly, a tak hlasy téměř tři sta tisíc hlasů izraelských voličů, kteří byli jednoznačně proti Netanjahuovi, propadly. Další věc, která nové vládě na popularitě určitě nepřidala, je i skutečnost, že už během její zatím velmi krátkého funkčního období se prudce zhoršila bezpečnostní situace. Například násilnosti během letošního ledna byly z pohledu Izraelců nejkrvavější za posledních 12 let a stály životy 7 Izraelců a 35 Palestinců. Netanjahu hrál přitom vždy hodně na bezpečnostní kartu, když tvrdil, že předešlá vláda nezvládala bezpečnost – a loňský rok, kdy vládla, byl skutečně nejkrvavějším rokem od konce druhé intifády v roce 2005. Teď mohou Izraelci vidět, že ani za něj nejsou v bezpečí. No a zrovna když píšu tuto odpověď, tak jsem se dozvěděl, že v Jeruzalémě právě došlo k dalšímu teroristickému útoku...     

Co se z politického hlediska v Izraeli nyní nejvíce řeší?  

Je to jednoznačně Netanjahuova justiční reforma, která má za cíl oslabit Nejvyšší soud, více ho zpolitizovat a v konečném důsledku narušit systém „checks and ballances“ mezi jednotlivými složkami moci. Výkonnou a legislativní moc mají Netanjahu a jeho spojenci teď celkem bezpečně pod kontrolou k provádění svých nedemokratických politických cílů. Nejvyšší soud jim jako vrchol třetího pilíře moci tyto ambice narušuje. Ale nejde jen o politiku, ale i o premiérův osobní prospěch: Chce si totiž oslabením soudní moci zajistit i svou beztrestnost v sérii trestních řízení, která jsou proti němu už dlouho vedená v různých korupčních kauzách. Bibi je prostě posedlý sám sebou a svojí mocí a už přesáhl práh, kdy je pro to schopen udělat prakticky všechno. V této situaci tak už nemá problém dokonce ani nahlodat pilíř izraelské demokracie, která se i bez Bibiho potýká s dlouhodobými problémy. Zde by bylo určitě možné zmínit zkušenosti mnoha izraelských Arabů, kteří se cítí být občany druhé kategorie, dále je to posilování náboženské legislativy na úkor demokratických principů a v neposlední řadě samotná selektivnost demokracie, která sice funguje poměrně dobře na izraelském území, ale ve stejné chvíli se na teritoriích Izraelem okupovaných stupňuje velmi tvrdá koloniální politika.       

Jak silné protipalestinské nálady panují mezi obyvatelstvem, shoduje se to s vládní rétorikou? 

Velká část Izraelců se vlastně o Palestince nijak zvlášť nezajímá. A nejen o ně: Izrael je i spousta oddělených světů a bublin i v rámci samotné židovské společnosti. Já sám jsem potkal v Tel-Avivu několik Izraelců, kteří nikdy nebyli v 80 kilometrů vzdáleném Jeruzalémě, protože nesnáší tamní obyvatele – a to především židovské ultraorotodoxní. Je smutnou ironií, že svět i Izraelci se o osud Palestinců začnou více zajímat až v okamžiku, kdy dojde palestinským teroristickým útokům. Takže v duchu stoupajícího násilí se zase začíná víc o Palestincích mluvit – a to jak negativně, což je charakteristické hlavně pro velká izraelská média – tak se část Izraelců, nutno dodat že výrazně menší, více zajímá o to, co Palestincům způsobuje dlouhodobá okupace. Zhoršování bezpečnosti dříve tradičně (a úspěšně) házela pravice na izraelskou levici. I to je jeden z důvodů, proč je dnešní izraelská levice v troskách. Dnes ale už ani nikdo pravicovější a nacionalističtější v Izraeli ani vládnout nemůže, takže bude zajímavé, co to s popularitou těchto stran udělá. Jinak nový ministr národní bezpečnosti Ben Gvir, který byl během svého života sám mnohokrát stíhán za politický extrémismus, nedávno zakázal v Izraeli vyvěšování palestinských vlajek. Ty se ale i tak na dnešních izraelských protivládních demonstracích nadále objevují.       

Jak místní hodnotí válku na Ukrajině a jaká je izraelská pozice v konfliktu a jak se vyvíjí vztah s Ruskem?

V Izraeli vzhledem ke větší vzdálenosti konfliktu nerezonuje válka tak intenzivně jako u nás. Ale určitě i zde je to důležité zahraničněpolitické téma, které má i domácí přesahy, protože řada Izraelců má svůj původ na území Ruska i Ukrajiny. Určitě je ale možné říci, že dnes jednoznačně převažuje v Izraeli hlas, který solidarizuje s Ukrajinou. Potvrzují to ostatně i průzkumy veřejného mínění. Hodně Izraelců také iritovala naivita bývalého premiéra Bennetta vůči Rusku i skutečnost, že Putina jednoznačně neodsoudil. Na stranu druhou – Netanjahu, který má neutuchající popularitu – měl velmi blízko k Putinovi a jeho dnešní postoj ke konfliktu na Ukrajině je zahalen závojem nejasností. Izrael i Bibi dříve zdůvodňovali vazby Rusku nutností koordinace vojenských operací v Sýrii. Jenže tam má dnes Rusko už výrazně méně vojáků a zbraní, protože je stáhlo právě do bojů na Ukrajině. Navíc Izrael stále více ohrožují ruské vojenské technologie v rukou Íránu, a dokonce došlo i k případu, že Íránci použili izraelskou dronovou technologii dodanou Rusku vůči Izraeli. Takže bude zajímavé sledovat, jak se vyvinou Bibiho postoje k Rusku. Zatím je to spíš takové ticho po pěšině.     

Ještě jeden vtipný banner
z jeruzalémské protivládní demonstrace:
"Bibi-cal disaster"
("Bibi" je přezdívka premiéra Netanjahua)

Rozhovor k výsledkům izraelských voleb 2022

Po loňských izraelských volbách se mluvilo o konci dlouholeté éry vlády Bibiho Netanjahua. Ukazují aktuálně proběhlé volby, že věštění jeho politického konce bylo předčasné?

MČ: Věštění konce Netanjahua bylo spíš zbožné přání, ale kdo situaci sledoval dlouhodoběji, tak musel vědět, že Bibi se jen tak nevzdá. Od doby, kdy v roce 2021 přišel o premiérský post, tak nebyl pravomocně odsouzen a nedošlo ani jiným způsobem k administrativnímu omezení jeho politické kariéry. I zdraví mu nadále sloužilo velmi dobře a bylo tedy jasné, že v bezčasí podivného a neúspěšného politického slepence vedeného nejdříve Naftali Bennetem a pak Jairem Lapidem, je možnost jeho návratu velmi reálným scénářem. O Bibim si můžeme myslet, co chceme, ale v Izraeli není charismatičtějšího a obratnějšího politika a rétora než je on. Není tedy překvapivé, že má svůj tábor věrných stoupenců, kteří ho neopustí prakticky za žádné situace.      

"Bibi"

Ty aktuální byly pátými volbami do Knesetu za posledních tři a půl let, od dubna 2019. Jak tohle období rychlého sousledu voleb proměnilo izraelskou politiku? Jaké politické frakce nejvíce narostly?

Hned na první pohled se může zdát překvapivou proměnou dynamicky narůstající popularita osadnických náboženských extrémistů. Pokud se však na tento fenomén podíváme blíže, nemusí být údiv nad tímto faktem tak veliký. V mezidobí 2009-2021 totiž dělal Netanjahu vše pro to, aby posílil bezohlednou aroganci izraelských osadníků i jejich politiků a aktivistů na okupovaných územích. Jeho nástupce Bennett byl sám také velkým příznivcem osadnictví a Lapid nemohl během pár měsíců své provizorní vlády vyřešit v tomto ohledu vůbec nic. 

Izraelské osady jsou celkově v rozporu s mezinárodním právem, což ale neznamená, že všichni jejich obyvatelé jsou extremisté. Mnoho lidí totiž žije v osadách pragmaticky, protože je k tomu vláda motivuje výhodnými pobídkami. Ideologičtí extremisté tak mezi nimi tvoří spíše velmi hlasitou menšinu. Z atmosféry otevřené podpory osadnictví izraelskými vládami však profitovali i oni. Agresivní propagandou tak zaujali hlavně mladou generaci izraelských nacionalistů. To je velmi nebezpečná tendence pro budoucnost izraelské společnosti  jako celku.    

Dlouhodobým varovným signálem, který výrazně zarezonoval v aktuálních volbách,  je i úpadek izraelské liberální levice. Na to v posledních volbách doplatila třeba strana Merec, která se tentokrát do parlamentu vůbec nedostala. Naopak strany ultraortodoxních charedim podle výsledků mírně posilují: To je opět dlouhodobá tendence, značící, že další silně nedemokratická část izraelské společnosti nabírá na politické síle. Řetězec voleb v uplynulých tři a půl letech tedy dobře ilustruje posuny izraelské společnosti směrem k iliberalismu.    

Deník Haaretz mluví o ideologii Bena Gvira jako o třetí nevětší politické síle v současném Izraeli. Co je Ben Gvir zač a co je takzvaný kahanismus? 

Kahanismus je ideologie spojená se jménem americko-izraelského rabína Meira Kahaneho (1932–1990). Její podstatou je vybudování militantní židovské teokracie a naprosté podřízení či přímo nedobrovolný „transfer“ Arabů z palestinských území a Izraele. Od ostatních izraelských radikálně pravicových stran se kahanismus vždy odlišoval svým negativismem vůči izraelskému establishmentu a neskrývaným důrazem na násilí a rasismus. V Izraeli byla Kahaneho strana Kach (i nástupnická Kahane žije!) zakázána a například v USA a EU se dostala na seznam teroristických organizací. Moderní kahanisté, či přesněji neo-kahanisté, se tak musejí navenek přinejmenším na veřejnosti chovat zdrženlivěji a méně agresivně, než jejich otec-zakladatel. To je i případ Ben Gvira, který balancuje na hraně agresivity a násilí a zároveň je stále akceptovatelný se účastnit voleb. Sám například fyzicky napadl arabského poslance Knesetu či hrozil neozbrojeným arabským „sekuriťákům“ na parkovišti svou osobní pistolí. Když však vstoupil do politiky, sundal ve svém bytě ze zdi obraz osadnického masového vraha Barucha Goldsteina, který v roce 1994 postřílel v Hebronu 29 modlících se Palestinců.  

Ben Gvirův fenomén je pozoruhodný i svými vnitroetnickými souvislostmi – poukazuje totiž na „orientalizaci“ izraelské extrémní pravice. Sám Ben Gvir má totiž po svých rodičích irácké a kurdské kořeny. Je známo, že pravice měla mezi „orientálními“ Židy tradičně silný elektorát, protože historicky to byla právě aškenázská levice a liberálové, kteří se na „orientálce“ dívali přes prsty. Jenže i ultrapravici v podstatě donedávna dominovali aškenázové – typicky třeba právě americký rabín Meir Kahane či další extremističtí rabíni jako Moše Levinger či Šalom Ber Wolpo. Ben Gvirova strana Židovská síla však přivádí na scénu „orientální“ židovské extrémisty, což není jen případ jeho samého, ale třeba i spoluzakladatele strany Michaela Ben-Ariho, který je afghánsko-íránského židovského původu. Ben Ari se mimo jiné proslavil tím, že se nechal vyfotografovat, jak ve své poslanecké kanceláři trhá na kusy křesťanský „Nový zákon“. Není bez zajímavosti, že izraelská ultrapravice nenávidí nejen muslimy, ale i křesťany – a samozřejmě též liberální židy.  

Itamar Ben Gvir, Michael Ben Ari a Baruch Marzel (zprava)

Mám za to, že kdyby existovala v Izraeli politická vůle, měli by i neo-kahanisté typu Ben Gvira v politice stop. Jenže netanjahuovská dekáda udělala s izraelskou společností i politikou své a lidé jako Ben Gvir – ostatně jeho politický spojenec Becalel Smotrič je jen Ben Gvirovou bleděmodrou verzí – jsou v dnešním Izraeli politickými jazýčky na vahách.    

Znamená nárůst neo-kahanismu potenicální vyostření izraelsko-palestinských vztahů?

Je to dost pravděpodobné. Záleží teď, jaké posty v nové vládě neo-kahanisté získají. Pokud budou souviset s justicí a vnitřní bezpečností, nastane více represí, které vyvolají zpětně z palestinské strany násilí. Ben Gvir je také oblíbenec takzvané „hilltop youth“, tedy fanatických mladíků, kteří obsazují vrcholky v okolí izraelských osad a staví „nelegální“ (myšleno z pohledu izraelského práva, z hlediska mezinárodního práva jsou všechny osady nelegální) osady na vrcholcích v jejich blízkosti. Tato mládež je enormně agresivní a brutální vůči Palestincům a nezřídka se i izraelská armáda bojí dostat se s ní do konfliktu. Tito výrostci budou mít nyní místo žluté zelenou a jejich drzost a agresivita bude ještě větší. To může být vodou na mlýn palestinskému Islámskému džihádu, militantům z Hamásu a dalším extrémistům.   

Hilltop youth z osadnického outpostu Ha-Baladim si vytvořili speciální
"pirátskou" vlajku, na které je lebka s pejzy a typickou osadnickou
pletenou jarmulkou (viz také zde). 

Velmi specifickou roli hraje nejen kvůli velké populaci ruských Židů Izrael v diplomatických třenicích v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. Jak můžou volby proměnit dosavadní izraelské lavírování?

Budoucnost Netanjahuovách vztahů s Putinovským Ruskem působí poněkud tajemně a sám jsem velmi zvědav, jakým směrem se jeho vláda v tomto ohledu vydá. V současnosti sice Bibi mluví o tom, že má sympatie k Ukrajině a jednoznačně neodmítl ani možnost zbraňových dodávek pro ni. To je dost velký rozdíl oproti minulosti, kdy byl Netanjahu známý svým blízkým vztahem k Putinovi. Za jeho vlády tak byla například dohodnuta koordinace aktivit izraelského a ruského letectva nad syrským vzdušným prostorem. A nejen to. Dnes se sice mluví o íránských dronech používaných Ruskem na Ukrajině, ale už je méně zmiňována skutečnost, že to byl právě Netanjahuův establishment, který dříve Rusku rovněž poskytl spolupráci v oblasti vojenských dronů. To se poté Izraeli vrátilo jako bumerang: Izraelci totiž zjistili, že jeden z íránských dronů sestřelených nad Sýrií, byl v podstatě izraelskou dronovou technologii původně dodanou Rusku, které ho následně poskytlo Íránu…      

Rozhovor vyšel na A2arm 5. 11. 2022. Dotazy kladl Matěj Schneider.