Proč se nyní Izrael nachází v jedné z nejhorších domácích krizí ve své historii?
Krize nepřišla do Izraele ze dne na den, ale kořeny zapustila už před dekádami. Přispěl k ní dlouhodobý proces, který započala především izraelská okupace po šestidenní válce z roku 1967. Ta vedla k brutální koloniální politice a vzestupu velmi agresivního a protidemokratického segmentu izraelské společnosti – izraelských osadníků a na nich stále více navázaných dalších částí Izraelců. Patří mezi ně například část sekulární pravice i různé skupiny religiózních židů.
Občasně tento vzestup radikálních sil přerušily některé fenomény typu mírového procesu z 90. let. I ten ale pradoxně přispěl k současné situaci, protože právě během něj se polarizovalo napětí mezi izraelskými podporovateli a odpůrci mírového procesu. A zformovala se také současná generace těch nejtvrdších izraelských radikálů, což už tehdy vyvrcholilo atentátem na premiéra Rabina ze strany židovského extrémisty. Nejvýraznějšími reprezentanty té generace jsou dnešní ministři Ben-Gvir a Smotrič zastávající důležité ministerské posty v aktuální izraelské vládě.
A tito lidé radikálnějšího smýšlení jsou nyní vnímáni jako hrozba?
Donedávna ohrožovali osadníci a jejich spojenci především Palestince. Liberálně smýšlející Izraelce děsily spíše jen autoritářské tendence premiéra Netanjahua, kterého však stále oddělovali od osadníků, kteří pro většinu Izraelců představovali jen jakýsi vzdálený problém, který se jich v jejich sociálních bublinách v podstatě netýkal.
V podstatě ale až s jeho dnešní vládou – která je v kontextu krajní pravice a náboženství zcela jednoznačně ideologicky nejradikálnější v izraelské historii – si izraelští liberálové uvědomili, že stejní lidé, kteří doteď prakticky beztrestně sužovali Palestince, si začínají došlapávat i na ně. Nejviditelněji pak prostřednictvím různých demokracii oklešťujících záměrů, jako je především reforma soudnictví, která účelově oslabuje celý pilíř demokratické moci. A také vytvářením paralelních kontroverzních bezpečnostních složek, prosazováním teokratických principů v politice atd.
Okupace, která začala v roce 1967, nikdy neskončila. Ba naopak – změnila se v agresivní koloniální projekt – který se ukázal dlouhodobě nesmírně destruktivní nejen pro Palestince, ale i pro izraelskou společnost a politiku.
Opoziční vůdce Ja'ir Lapid řekl, že tento jednostranný postup vlády „kriticky poškodí ekonomiku, ohrozí bezpečnost a roztrhá izraelský lid na kusy“. Je takové tvrzení opodstatněné? A jak se k tomu staví opozice?
Jsou to více než opodstatněná slova. Lapid se se svou stranou „Ješ Atid“ nikdy příliš na kritice izraelské okupace a osadnictví neprofiloval. Byl spíše kritikem vlivu ultraortodoxních židů a zastáncem neoliberální ekonomiky. Je právě tím izraelským městským liberálem, který obrazně právě tak trochu „objevil Ameriku“ a dnes upozorňuje na nebezpečí osadníků a jejich spojenců. S některými z nich přitom nedávno zasedal ve vládě.
Jak velké jsou nynější protesty v Izraeli v porovnání s dřívějšími? Kdo dnes protestuje?
Protesty trvají v podstatě od letošního ledna a procházejí různými fázemi. Někdy posilují, jindy slábnou. Dnes, půl roku po jejich zahájení, už nemají tu energii počátečních měsíců – vždyť protestovat každý týden několikrát během řady měsíců je velmi únavné. A v Izraeli je také v těchto měsících už daleko víc horké podnebí než na jaře a roli hrají i další faktory.
Ale i tak se demonstrací týden co týden účastní až desetitisíce lidí po celé zemi. Pocházejí z různých segmentů izraelské společnosti a nejde zdaleka jen o aktivisty. Je jich ale celkově méně než před pár měsíci.
Přerůstají demonstrace i v násilí?
Ze strany demonstrujících už někdy docházelo k projevům pasivní rezistence, blokád komunikací a podobně, ale nikoliv k vandalismu nebo útokům na oponenty. Spíše naopak: v násilí občas zbytečně přerostly některé policejní represe a na demonstrující útočily různé skupinky a jednotlivci podporující současný politický establishment.
Znepokojení vyjadřují i spojenci Izraele, například americký prezident Joe Biden. Jak velký vliv mohou USA a další na rozhodování Netanjahuovy vlády mít?
USA mají sice stále důležitý vliv na Izrael, dnes je však už o dost slabší než třeba před 15 či 20 lety. Souvisí to obecně se stahováním USA z Blízkého východu. Izraelští politici navíc už delší dobu vědí, že i když nereflektují americkou kritiku, tak v podstatě žádná reálná negativní odezva – například ekonomická – z americké strany beztak nepřijde. V symbolické rovině ale Netanjahua velmi irituje, že ho Biden zatím stále nepozval do Bílého domu, což není samozřejmě náhoda.
Mění se v závislosti na tom nějak obraz Izraele u spojenců?
K tomu by bylo třeba zkoumat přístupy všech jednotlivých zemí, které mají hlubší diplomatické vazby na Izrael. Většina zemí EU na izraelskou vládu reagují velmi kriticky, ale třeba u současných českých vládních politiků nebo u dobrého Netanjahuova spojence Orbána se ani dnes nic moc nemění.
Daleko zajímavější je to ale například se Saúdskou Arábií. U té si Netanjahu mimořádně přál, aby navázala s Izraelem diplomatické styky. V uplynulých letech se tomu pomalu schylovalo, ale dnes je zase situace dost odlišná a Saúdi nechtějí o normalizaci moc slyšet. Jedním z důvodů je právě izraelská politika vůči Palestincům.
Vláda také nedávno prosadila změny usnadňující rozšiřování nových osad na Západním břehu. Jak je toto vnímáno izraelskou populací?
Většina Izraelců nebere ani dnes na osudy Palestinců příliš velké ohledy. Pokud si osadníků všímají, je to dáno právě aktivitami jejich politické reprezentace v současné izraelské vládě, která začíná ohrožovat i je. Přesto snad počet lidí, kteří si uvědomují, do jaké míry jsou okupace a izraelská politika propojené nádoby, mírně narostl. Jestli to ale bude stačit k vyvinutí tlaku na změnu, zůstává otázkou.
Co nám toto všechno říká o stavu Izraele a jeho vládě?
Nic dobrého. Já osobně jsem byl v jarních měsících optimista a věřil, že masové protesty, kterých jsem byl i sám svědkem, povedou k razantním změnám v Netanjahuově politice. Třeba k zastavení soudní reformy a vyloučení těch nejkontroverznějších koaličních partnerů z jeho vlády, případně k nějaké nové vládě bez Netanjahua a největších extrémistů.
Co nelze dosavadním protestům upřít je, že měly určitě vliv na odložení či zpomalení soudní reformy. Celá izraelská společnost se také více probudila a došlo k několika dalším dílčím úspěchům, které můžou Netanjahuovi nadále komplikovat situaci. Mezi ně například patří současná situace v izraelské soudcovské komoře, která ostře kritizuje pokus o soudní reformu.
Na stranu druhou Netanjahu změnil strategii a posunul se k salámové metodě, kdy sporné politické změny prosazuje nikoliv obřími politickými kroky, ale plíživým „ukrajováním“. Demonstrace tedy nebyly rozhodně bez výsledku, ale já osobně jsem od nich čekal mnohem více.
Jaká je z toho možná cesta ven? A nehrozí, že se Izrael posune daleko od demokracie?
Měl jsem za to, že jediná možná cesta změny je právě ona neobvykle silná vlna občanských protestů, která následně přinese zásadní posuny. To se ale stalo jen částečně a moje pochybnosti o dalších výrazných změnách k lepšímu jsou stále velmi na vážkách. Rád bych se pletl, ale budoucnost Izraele je z hlediska demokracie a uspořádání vztahů s Palestinci – což jde ruku v ruce – i po několika měsících probuzení izraelské společnosti velice nejistá.
Vyšlo na Voxpot.cz, 29. 6. 2023
Žádné komentáře:
Okomentovat