"Pagerový útok" a aktuální vývoj na frontě Izrael-Hizballáh

Izraelské údery v Libanonu během minulého týdne – jednalo se o sofistikovaný útok prostřednictvím explozí pagerů, vysílaček a proběhly i nálety na Bejrút a další místa – mimo jiné zabily další elitní velitele Hizballáhu spojené s jeho speciálními jednotkami Radwán. Po nedávné likvidaci Fuáda Šukra šlo nyní o Ibráhíma Akíla a Ahmeda Wahbiho. To vše zvýšilo riziko rozšíření konfliktu na Blízkém východě zatím na nejnebezpečnější úroveň za celý uplynulý rok. Hizballáh je nyní zahnán do situace, kdy je nucen reagovat, což zase dává možnost Izraeli uštědřit mu další těžké rány. Hizballáh sice stále vede stoupenec tvrdé linie hnutí Hasan Nasralláh. Ten však postupně v současném konfliktu přichází o všechny zkušené velitele. 

V podstatě celé mezinárodní společenství – včetně USA, ale třeba také Íránu – si nepřejí, hlavně vzhledem k vlastní vnitropolitické situaci (USA: prezidentské volby, Írán: dlouhodobě špatná ekonomická situace + těžké mezinárodní sankce) další eskalaci konfliktu. Nicméně izraelský premiér Benjamin Netanjahu právě těchto momentů využívá – do značné míry z důvodů vlastního vnitropolitického přežití – k eskalaci situace, během které by protivníkům uštědřil ještě více ponižujících úderů.       

Řada lidí na Západě se rozplývala nad sofistikovaností „pagerové“ operace Mosadu. Jednalo se skutečně o bezprecedentní akci, která byla namířena vůči dlouhodobému izraelskému nepříteli, hnutí Hizballáh. Ve skutečnosti však velmi tvrdě zasáhly i libanonské civilisty. Technické detaily byly popsány na mnoha místech. Zkusme se ale podívat na tuto a další izraelské akce v Libanonu i z jiných úhlů a také jakou roli hraje v Libanonu vlastně Hizballáh a co to vše vlastně znamená.  

Zdroj: Daily Mail

Hizballáh a Hamás - podobnosti a rozdíly 

Hizballáh je každopádně velmi tvrdý hráč - v současnosti zřejmě nejlépe vyzbrojený radikální nestátní aktér na  - kterého je určitě v mnohém možné srovnat s Hamásem, zároveň ale mezi oběma hnutími existuje množství rozdílů. Má podobnou ideologii, do určité míry strukturu. Má bojové jednotky, které se však na rozdíl od Hamásu nepotýkají jen s Izraelem, ale v nedávné době také tvrdě válčily s Islámským státem a dalšími radikálně islamistickými organizacemi v Sýrii. Má rovněž, podobně jako Hamás, civilní křídlo.

Je zde ale také řada podstatných rozdílů: Hizballáh nejsou většinově sunnitští Palestinci, ale jeho stoupenci jsou především libanonští šíité. Vznikl též v jiném kontextu – v polovině 80. let v průběhu mimořádně krvavé libanonské občanské války v reakci na izraelskou okupaci jižního Libanonu (1975–1990).

Kontext vzniku a fungování Hizballáhu

Bývalý izraelský premiér Ehud Barak, který se i války v Libanonu účastnil jako generál, to komentuje velmi sebekriticky: „Když jsme vstoupili do Libanonu, tak tam žádný Hizballáh nebyl. Šíité na jihu nás vítali rýží a květinami. Byla to naše přítomnost v Libanonu, která Hizballáh vytvořila“. Příčiny vzniku Hizballáhu byly složitější, než popisuje Barak – klíčovou roli hrál např. íránský vliv – ale je pravda, izraelská brutalita během invaze 1982 sehrála při jeho vzniku zásadní roli. Z pohledu Izraele byl tvrdý postup v Libanonu navíc i strategická chyba, protože část libanonské populace z řad křesťanů a šíitů tehdy brala Izrael jako spojence. Tuto možnost svou následnou politikou vůči Libanonu prakticky nadobro ztratil. I v dobách „míru“ si totiž dělal Izrael z Libanonu své bojiště. Časté narušení suverenity izraelskými stíhačkami, rozsáhlá špionáž, deklarovaná okupace malé části libanonského území i solidarita s osudem Palestinců, dávaly takřka permanentní záminku Hizballáhu k protiizraelským akcím. Naopak libanonská armáda je nejen v dnešním dění upozaděna a dlouhodobě se nepodílí ani na žádných protiizraelských akcích. V tomto ohledu ji pak supluje právě Hizballáh, který jako jediný čelí izraelským vojenským úderům. Tím si získává i větší popularitu mimo libanonskou šíitskou komunitu, tedy i mezi částí sunnitů, křesťanů a drúzů. I tak má ale Hizballáh v libanonské společnosti daleko větší množství oponentů než podporovatelů. Těm však nezbývá, než se s mocným „státem ve státě“ smířit.

Problematický osud Libanonu

Libanon je dvakrát menší než Izrael. Nachází se dlouhodobě v obrovských ekonomických a politických problémech, které ohrožují křehkou rovnováhu po ukončení občanské války.  Potýká se stále s důsledky izraelských bombardování a ostřelování, války v Sýrii, která do něj přivedla miliony uprchlíků, obřího výbuchu amoniaku z roku 2020, de facto zhroucení bankovního systému, korupce, sektářského politického systému, který způsobuje dlouhodobou politickou paralýzu země a řady dalších hrozeb. V tomto chaosu nahrazuje civilní křídlo Hizballáhu často pro řadu šíitů, kteří jsou tradičně nejchudší složkou libanonské společnosti, dysfunkční státní sociální systém. Velká část jeho členů se žádných bojových operací neúčastní a z hlediska mezinárodního práva nejsou tak legálním cílem. Řada lidí navázaných na civilní křídlo navíc ani vůbec nemusí být členy hnutí.  Vzpomeňme si na případ českého fotbalového trenéra, který před rokem 2015 trénoval Racing Club Bejrút. I tento klub byl pod kontrolou Hizballáhu. Kdyby tam byl i dnes, dost možná by pagery vybuchly i v jeho blízkosti.    

Explozi pagerů stále halí řada nejasností. Tato zařízení neměli u sebe totiž vysocí představitelé Hizballáhu, ale byly rozptýleny hlavně v nižších hierarchiích hnutí, často v civilním křídle. Mimořádně však zasáhly zraněními, a někdy i úmrtími, zcela náhodné civilisty na místech jako byly supermarkety či nemocnice. Kupříkladu exploze vysílačky, která proběhla o den později po výbuchu pagerů, explodovala na pohřbu dítěte, které zahynulo při výbuchu pageru o den dříve.  

Celá akce sice může působit pro člověka neznalého situace v regionu jako z pohledu Hizballáhu mega-blamáž a naopak obrovské izraelské vítězství. To však platí jen v krátkodobé rovině taktické, nikoliv strategické. Hizballáh je mezi libanonskou společností většinově nepopulární, máloco ji však sjednotilo proti Izraeli tak, jako právě tento útok. Ten je mj. experty na mezinárodní právo považován za mimořádně zákeřný a spadající pod porušení mezinárodněprávního protokolu o zakázaných konvenčních zbraních („Protokol o minách, nástražných a jiných zařízeních“), jehož smluvní stranou je také Izrael. Podle některých analytiků splňuje útok špatnou selektivností, nerespektováním principu proporcionality s plošným účinkem na civilisty kritéria tzv. státního terorismu.   

Další souvislosti "pagerového" útoku

V každém případě ale podobně bezprecedentní útoky snižují laťku toho, co je v moderních konfliktech akceptovatelné, o výrazných pár čísel níže. Představme si nyní třeba myšlení ruských stratégů: Pokud je pro Západ akceptovatelné, že takhle může proti „svým“ teroristům postupovat „největší demokracie Blízkého východu“, zařídíme se podle toho i my proti teroristům „našim“ (a mezi ně může v dnešních ruských představách hypoteticky patřit i Česko). Začnou se nyní lidé bát svých chytrých telefonů, sportovních vysílaček, notebooků a dalších zařízení? Nebo se dokonce budou obávat i těch, které patří náhodnému kolemjdoucímu či člověku, který nakupuje vedle vás v supermarketu?

"Ocelová pěst" versus "Hearts and minds"

Desetiletí zkušeností z konfliktů na Blízkém východě ukazují, že podobné akce možná vyhrávají PR bitvu a pozvednou na moment popularitu politiků, kteří za nimi stojí – v tomto případě Netanjahua. Nevyhrávají však válku. Hnutí jako Hizballáh však mají obrovskou schopnost regenerace a tvrdé údery jim z dlouhodobého hlediska přinášejí spíš mučednickou auru a popularitu. Podobně jako v Gaze, ani v Libanonu nezničí nepřátelská hnutí tvrdá síla. Na té mj. pohořela izraelská strategie v Libanonu od roku 1982. Vždyť při vší izraelské sofistikovanosti je tu po desetiletích vzájemného potýkání stále Hizballáh jako mimořádně silný a motivovaný arcinepřítel. Naopak modernější protipovstalecká strategie „Hearts and minds“ usiluje o získání důvěry a loajality civilního obyvatelstva za minimalizace násilí a prostřednictvím zlepšení jeho životních podmínek. To pak postupně izoluje a marginalizuje militanty. Tato strategie je samozřejmě pracnější, ale například její využití při řešení vleklého konfliktu v Severním Irsku zafungovalo.   

Dnes se ale zdá, že protiválečná písnička izraelského rockera Zeeva Tene „Každý den jsem bombardoval Bejrút“, bude obrazně znít v uších těžce zkoušených Libanonců ještě hodně dlouho.  

-MČ-                                           

22. 9. 2024