Blízkovychodňárský podkást - 1. díl (experimentální)

Rozhodl jsem se čas od času vyslat do étheru podrobnější komentář k různým blízkovýchodním souvislostem.    

První díl zbrusu-nového Blízkovýchodňárského podkástu 

najdete na Spotify  a dále na Herohero.  

Příměří v pásmu Gazy - dva rozhovory

Dva rozhovory a komentáře k potenciálnímu příměří v pásmu Gazy. 

Rozhovor pro Aktuálně, tázal se Luboš Jirsa, 16. 1. 2025

Co dohoda o příměří mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás přinese oběma stranám?

Pokud skutečně příměří začne platit, bude rozděleno do několika fází. A nutno upozornit, že půjde o velmi křehký proces, který může v některé fázi zkrachovat. Příměří by mělo mít tři etapy a mělo by trvat několik měsíců. V rámci něj budou postupně propuštěni z Gazy zbývající izraelští rukojmí a také část Palestinců v izraelských věznicích. Příměří bude také znamenat ukončení izraelských vojenských operací - a pokud bude úspěšně pokračovat - i stahování Izraele z Gazy. 

Nepochybně tím získají civilisté na obou stranách, zvláště ti v Gaze, kterým se uleví po nekončící devastující vojenské operaci, jejíž civilní oběti se počítají na desetitisíce.

Je zajímavé, že k dosažení příměří došlo ve velmi ojedinělé spolupráci mezi končící Bidenovou a nastupující Trumpovou administrativou, jejichž vyjednávači se účastnili jednání v katarském Dauhá a vyvinuli společné úsilí a nátlak na uzavření příměří. Technicky se jedná o variantu staršího plánu Joea Bidena na řešení konfliktu v Gaze, jejíhož prosazení bylo dosaženo až v kombinaci s tlakem nastupující Trumpovy administrativy na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a na Hamás.

Jak by i dále do budoucnu mohla vypadat správa Gazy, až boje skončí definitivně?

Zlepšení situace Pásma Gazy bude běh na mimořádně dlouhou trať. V současné Gaze je údajně 40 milionů tun sutin a trosek a jejich úklid a likvidace má podle odhadů trvat celé roky. V troskách Gazy se také nachází obrovské množství nevybuchlé munice. I pokud tedy konflikt nyní skončí, život tam bude i v následujících letech mimořádně těžký.

Co se týká správy, tak nejspíš to bude ze začátku z větší části izraelská vojenská správa. To ale nebudepro Izrael z dlouhodobého hlediska udržitelné - mimo jiné i proto v roce 2005 z Gazy evakuoval osady -, takže postupem času přejde její správa do civilních rukou. Kdo to ale přesněji bude, není dnes jasné. Stejně tak není zaručené, že se v nějaké podobě nevrátí správa Hamásu, jehož lidé měli kromě radikalismu i velkou zkušenost právě se správními záležitostmi Gazy.

Jaká je nyní s ohledem na konflikt v Gaze nálada v izraelské společnosti?

Ústředním tématem v dnešním Izraeli, které dlouhodobě rezonuje společností, je otázka návratu unesených. V politických otázkách, podpoře vlády a Netanjahua, postojích vůči Palestincům v Gaze a na Západním břehu a pokračování konfliktů je ale společnost daleko více rozdělená.

Izrael v minulosti deklaroval jako jeden z hlavních cílů vojenské operace úplné zničení Hamásu. Nakolik je dnes hnutí zdecimováno?

Přesná data nejsou, jen odhady. Samotný Hamás jako takový je v podstatě zvenčí nezničitelný, protože je to široké sociální hnutí, politicky těžící z utrpení běžného palestinského obyvatelstva. A míra útrap v průběhu konfliktu vzrostla naprosto bezprecedentně. Navíc má Hamás i významné exilové křídlo. Takže deklarace o "zničení Hamásu" byla vždy politickým heslem, ale ne něco proměnitelné v realitu.

Na druhou stranu je nepochybné, že bojové kapacity Hamásu byly narušeny jako nikdy dříve a hnutí rovněž přišlo o množství velitelů. Pokud ale bude zbídačování prostých Palestinců pokračovat nadále a jejich situace v Gaze se nebude zlepšovat, bude mít Hamás nebo nějaká podobná organizace vždy velký potenciál, aby získaly nové generace příznivců, aktivistů a velitelů.

Co vzájemný střet napověděl o obou aktérech a jaké poučení si mohou vzít do budoucna?

Ukázali, že jsou schopní zajít velmi daleko, aby dosáhli svých politických cílů - a to na úkor vlastních civilistů - ať už jsou to prostí obyvatelé Gazy, nebo naopak izraelští rukojmí. Málokdo očekával, že izraelská vojenská operace v Gaze bude tak dlouhá a tvrdá. Ale podobně málokdo čekal, že více než rok po zahájení mimořádně zničující vojenské operace ze strany jedné z nejlepších armád světa bude Hamás stále schopen vojensky odpovídat a stále bojovat proti izraelským vojákům.

Jaký vliv má na dění v Gaze situace v Sýrii, kde v prosinci padl režim prezidenta Bašára Asada?

Sýrie a Gaza nebyly až tolik propojené nádoby. Daleko větší dopad mají politické změny v Sýrii na libanonské hnutí Hizballáh, které najednou ztratilo důležitou logistickou pozemní linii z Íránu. Na rozdíl od Hizballáhu neměl Hamás příliš dobré vztahy s režimem Bašára Asada, protože mezi nimi došlo po začátku arabského jara k rozkolu. Je ale také pravda, že Hizballáh je ve stejné chvíli stále spojenec Hamásu. Vzájemná spolupráce obou hnutí byla však v rámci probíhajících konfliktů spíše v rovině symbolické než operační.

Jak byste zhodnotil působení končící administrativy Joea Bidena na Blízkém východě?

Z hlediska přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu byl Biden nejslabším prezidentem od dob, kdy se Izrael stal strategickým spojencem USA na Blízkém východě, tedy od poloviny 70. let minulého století. Jimmy Carter měl obrovský zájem o mír na Blízkém východě a byl schopen vyvinout velký tlak. Také Ronald Reagan a George Bush starší byli schopni tvrdě tlačit nejen na Palestince, ale i na Izrael. Bill Clinton se pak zcela mimořádně snažil přivést izraelsko-palestinský mírový proces do konce. George Bush mladší sice rozvrátil svou politikou některé části Blízkého východu, ale pro izraelsko-palestinský konflikt měl alespoň svůj mírový plán. Barack Obama se také snažil, byť spíše na základě předešlých iniciativ. Donald Trump pak značně stranil Izraeli, ale opět alespoň přišel s jakýmsi návrhem izraelsko-palestinského usmíření.

Biden však působil svými postoji k izraelsko-palestinskému konfliktu mimořádně bezzubě a pokrytecky. Je pravda, že žádný z předešlých prezidentů nezažil ve svém úřadě tak zásadní eskalaci násilí mezi oběma stranami. Přesto však mohl vyjít z hodnocení s daleko větší ctí.

Co v porovnání s tím očekáváte od Donalda Trumpa, který Bidena v pondělí vystřídá v úřadu amerického prezidenta?

Jak už jsem řekl, Trumpův tlak měl - ve zmiňované netypické symbióze s tlakem ze strany Bidena - vliv na aktuální uzavření příměří v pásmu Gazy. To je signál, že Trump bude obecně vyvíjet tlak na ukončení dlouhodobých vojenských konfliktů, které se týkají USA. Pak je ale vždy třeba počítat i s faktorem Trumpovy nevypočitatelnosti.

---------------------------------------------------

Rozhovor pro Seznam Zprávy, tázala se Kateřina Křováková, 16. 1. 2025

Dá se na základě toho, co víme o obsahu dohody, říci, zda s ní mohou být spokojené obě strany? Zda je pro obě z nich stejně výhodná? Pokud ano, proč? Případně, proč ne?

V případě, že příměří vstoupí v platnost - což momentálně není stále jisté - si oddechnou civilisté na obou stranách. Naopak dlouhodobý a tvrdý konflikt jde proti zájmům většiny Izraelců i Palestinců. Z prodlužování bojů profitují hlavně radikálové, v poslední době hlavně ti zastoupení v izraelském kabinetu typu Itamara Ben Gvira. V Hamásu jsou největší extremisté už jsou po smrti a pokud nějaké jejich fragmenty zbývají, tak ti jsou rádi, že přežijí, a tudíž si přejí příměří. Ostatně je velmi dobře vidět, jak právě Ben Gvira příměří irituje. Netanjahu si však vybral i jeho do své vládní koalice, takže na to může nyní doplatit jejím rozpadem, pokud se radikálové rozhodnou po schválení příměří izraelskou vládu opustit.

Bude vyjednané příměří fungovat? V minulosti byla příměří, která se podařilo vyjednat mezi Izraelem a Hamásem, narušena mnohými incidenty a nakonec padla.  

To momentálně nikdo neví ani nezaručí. Je řada bodů, na kterých může příměří zkrachovat a boje se obnoví. Teď je navíc důležité, aby vůbec vstoupilo v platnost. Až pak, pokud několik dní či týdnů vydrží, můžeme mluvit o jeho dlouhodobějších perspektivách.

Proč se podařilo dohodu uzavřít právě teď? Analytici už v předchozích dnech často zmiňoval faktor očekávaného nástupu Donalda Trumpa. Ten dopředu mluvil o tom, že v Pásmu Gazy nastane „peklo“, pokud Hamás před jeho návratem do úřadu nepropustí rukojmí.  

Je to s velkou pravděpodobností dáno tím, že v dosažení příměří v Gaze našly odcházející Bidenova i nastupující Trumpova administrativa společnou řeč, což je poměrně vzácný moment. Zdvojený tlak obou administrativ tak udělal své. Samotný plán příměří je z technického hlediska Bidenův a je už více než půl roku starý. Sám ho ale nedokázal prosadit a až Trumpův tlak nyní zřejmě pomohl. Pokud se podaří příměří prosadit, je to dílo obou prezidentů a zároveň mnoha vyjednavačů z Kataru, Egypta, Izraele, Palestiny i odjinud.

Co nastane po první fázi? Není rizikové, že o podmínkách se má začít vyjednávat až asi dva týdny po začátku klidu zbraní?  

V první fázi, která by měla trvat 42 dní by měl Hamás propustit 33 rukojmích, hlavně ženy (včetně vojaček), děti a civilisty, kterým je více než 50. Izrael za to propustí 30 palestinských vězňů za každého civilního rukojmího a 50 za každou vojačku. V této fázi by také mělo dojít k ukončení bojů a izraelská armáda by se měla stáhnout mimo obydlené území na okraj pásma Gazy. Palestinci by se v této fázi začali vracet na místa svých domovů, byť z řady zbyly jen trosky. Do pásma Gazy by se také v této fázi dostalo zásadnější množství humanitární pomoci.

Může být vyjednaná dohoda zárodkem pro budoucí trvalá urovnání v regionu?

To je opravdu velmi brzo předjímat. V každém případě je ale možné říci, že bez dohody o vyřešení budoucnosti Gazy, která by dbala ohled na zájmy jejích obyvatel, je jakákolov komplexnější funkční dohoda o uspořádání budoucích izraelsko-palestinských vztahů nemožná.

Trump si připsal zásluhy za dohodu o příměří mezi Izraelem a Hamásem, dá se ale očekávat, že ve svém druhém volebním období bude čelit nelehké situaci na Blízkém východě. Jaké výzvy má před sebou a jak se s nimi podle vás vypořádá?

Shrnul bych to asi takto: Nevypočitatelný prezident bude řešit situaci v nevypočitatelném regionu... V každém případě ale beru za jistý náznak optimismu, že právě v této chvíli byl Trump schopen spojit síly s Bidenem a přinést zatím nejreálnější možnost na ukončení konfliktu v Gaze. Byl to však opět projev jeho nevypočitatelnosti? Nebo bude skutečně konzistentně usilovat o mír v regionu? To se brzy dozvíme.

Turecký prezident Erdogan nabízí Kurdům v jedné chvíli olivovou ratolest i výhružku

Překlad článku, který dle mého názoru velmi přehledně ilustruje aktuální kontext vztahů mezi novým vedením Sýrie, Tureckem a Kurdy. 

Překlad je můj, ale dělaný narychlo ve volném čase, tedy alespoň tak, aby byl srozumitelný. Pokud chcete moji dobrovolnou blízkovýchodňárskou práci podpořit, můžete tak učinit systematičtěji zde či jednorázově tady.     

-----------------------

Perex: Turecký prezident se snaží usmířit s Kurdy, jejichž podpora je klíčová pro jeho další setrvání u  moci. To by také mohlo novému syrskému vůdci pomoci usnadnit dosáhnout jednoty Sýrie – ale cesta je plná překážek

Cvi Bar'el, 

31. prosince 2024; Analýza | Haaretz - originál článku zde (paywall)

Před více než dvěma měsíci, 22. října, „vybuchla“ v Turecku politická bomba. Vůdce pravicové Strany nacionalistického hnutí (MHP, alias "Šedí vlci") Devlet Bahceli na parlamentní schůzi navrhl, aby měl vůdce Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullah Öcalan, který si odpykává doživotní trest odnětí svobody, umožněno předstoupit před parlament a oznámit, že "terorismus byl vymýcen a jeho organizace bude rozpuštěna".

Jednalo se o dramatické prohlášení, a to jak z hlediska obsahu, tak z hlediska načasování, zejména když jej pronesl Bahceli, který mává vlajkou nekompromisního boje proti PKK a který požadoval trest smrti pro Öcalana.

Bahceli, 76, koaliční partner prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, již dříve ohromil poslance tím, že demonstrativně přešel parlamentem, aby si potřásl rukou s poslanci prokurdské Lidové strany rovnosti a demokracie (DEM).

Abychom pochopili rozsah tohoto gesta, ekvivalentním gestem by bylo, kdyby ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir veřejně objal poslance Ahmeda Tibiho nebo poslance Ajmána Odeha a navrhl propuštění Marwána Barghútího, pokud oznámí zastavení ozbrojeného boje.

Po jednom dni se však zdálo, že Bahceliho iniciativa nebude mít dlouhého trvání. Mohutný bombový útok, připisovaný PKK, na ústředí tureckého leteckého průmyslu, které vyrábí bezpilotní letouny, zabilo pět lidí a dvanáct zranilo, což návrh ohrozilo.

O několik dní později se ukázalo, že to byl ve skutečnosti dobře naplánovaný tah organizovaný v zákulisí Erdoganem, a že neměl v úmyslu nechat se teroristickým útokem zastavit.

Příznivci prokurdské Lidové strany rovnosti a demokracie (DEM) vyvěšují v Istanbulu vlajky s portrétem uvězněného vůdce Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullaha Öcalana. Umit Bektas/Reuters

"Chceme vytvořit Turecko, kde terorismus neexistuje," prohlásil Erdogan a poté poprvé od března 2020 dovolil Öcalanovi rodině, aby ho navštívila ve věznici Imrali nedaleko Istanbulu, kde je vězněn od roku 1999.

To však byla jen předehra. Minulou sobotu a se souhlasem kabinetu navštívili Öcalana vysocí představitelé DEM a následně citovali jeho výrok: "Chtěl bych pozitivně přispět k tomuto novému přístupu Bahceliho a Erdogana... Jsem připraven udělat pozitivní krok…."

"Naše úsilí posune zemi na úroveň, kterou si zaslouží, a bude vodítkem pro demokratickou transformaci. Přinese dobu míru, demokracie a bratrství pro Turecko a celý region."

Krvavý boj mezi Kurdy a tureckou vládou, který začal v roce 1984 a jehož obětí je více než 40 000 lidí, nyní může dostat další šanci k vyřešení.  

Turecko zahájilo proces usmíření s PKK tajnými rozhovory v roce 2010, které byly téměř dokončeny, když Erdogan předložil návrh zákona nazvaný "Zákon o ukončení terorismu a sociální integrace", podle kterého mohou všechna ministerstva, která jsou k tomu oprávněna, vést hovory s PKK a jejím vůdcem Öcalanem.

Zákon uznal PKK jako partnera pro reformy, které se Erdogan snaží implementovat do vládních vztahů s kurdskou menšinou a PKK.

Zahrnoval také balíček návrhů pro členy PKK, kteří složí zbraně, omilostní děti a mladé muže, které PKK unesla, aby doplnila své řady o nové bojovníky, a navrhne rehabilitaci pro mladé aktivisty PKK, kteří "nemají na rukou žádnou krev".

Snahy o usmíření se však v roce 2015 zhroutily a Turecko přešlo do měsíce trvající smrtící ofenzívy proti tureckým a iráckým Kurdům. Tisíce lidí byly zabity a velké části Diyarbakiru, považovaného za hlavní město kurdského regionu v Turecku, byly zničeny.

Současný nový proces usmíření se otevírá za okolností, které by mohly pomoci uspět. Rychlý kolaps Assadova režimu v Sýrii vedený organizací Haj'át Tahrír aš-Šám pod vedení Ahmeda al-Šará (Abú Mohammad Al-Džaulání), a s tureckou pomocí, která proměnila Sýrii v turecký "protektorát", vytváří pro turecké a syrské vůdce složité výzvy, jejichž vyřešení bude vyžadovat několik strategických rozhodnutí.

Ambice Abú Mohammeda al-Šará vytvořit sjednocenou zemi se zastupitelskou vládou a jednotnou národní armádou, znamená dosažení dohod se všemi milicemi, zejména s kurdskými silami, které kontrolují severovýchodní oblasti Sýrie.

Poškozený plakát Bašára Asada. Omar Haj Kadour/AFP

Deklarativně již získal souhlas vůdce kurdských sil Mazlúma Abdiho, který v sérii rozhovorů oznámil, že jeho síly by měly být integrální součástí syrské armády a že považuje třímilionovou kurdskou menšinu v Sýrii za integrální součást syrského národa a státu.

Abdi má však pro sloučení několik podmínek, počínaje udělením zvláštního statusu kurdským okresům a požadavkem na politická jednání, která však zatím ještě nezačala.

Turecko bude muset dát al-Šaráovi zelenou, aby do syrské armády zahrnulo lidi z organizací, které definovalo jako "teroristické" a proti nimž bojuje a vyhrožuje dobytím jejich okresů východně od Eufratu jakmile obsadí většinu okresů od řeky na západ.

Abdi, charismatický vůdce, který prokázal velmi dobré schopnosti ve válce proti ISIS a stal se americkým spojencem, je připraven vyjednávat s Tureckem o budoucích vztazích. Turecko má však jednoznačnou podmínku – kurdské síly musí "složit zbraně, nebo budou s nimi pohřbeny," jak Erdogan hrozí. Začátek formuláře Konec formuláře

Uplatňování této hrozby však může al-Šaráa dostat do nebezpečné pozice tím, že z Kurdů udělá nepřítele, právě ve chvíli, kdy se snaží vytvořit národní konsensus. Turecko by však mohlo souhlasit s tím, že Abdi odstraní ze svých řad "externí strany" – tj. členy PKK, kteří přišli z Iráku a Íránu – a poskytne své zbraně nové syrské armádě a spokojí se s politickou strukturou, která bude partnerem syrské vládě.

Mazlúm Abdi v rozhovoru pro Reuters, Sýrie prosinec 2024. Orhan Qereman/Reuters

Abdi v rozhovoru pro noviny Asharq Al-Awsat uvedl, že síly PKK opustí Sýrii, až jakmile vojenské operace skončí.

Zdánlivě by usmíření mezi Tureckem a PKK, které je podmíněno tím, že Öcalan oznámí rozpuštění strany, mohlo vydláždit cestu k tureckému souhlasu s integrací syrských kurdských sil do syrské armády, zmírnit napětí na obou stranách hranice, a dokonce zmírnit hrozbu turecké invaze.

Tato optimistická vize však musí nejprve překonat zatěžkávací zkoušky. I když totiž Öcalan bude souhlasit s rozpuštěním PKK nebo alespoň jejím odzbrojením, neexistuje žádná záruka, že ho její členové poslechnou a složí zbraně.

Navíc, kromě ukončení ozbrojeného boje mají Kurdové, jak v Turecku, tak v Sýrii, v obou zemích nároky na podíl ze státních rozpočtů a na účast ve vládě.

Navíc, i když syrští Kurdové mohou poslat členy PKK pryč, výměnou za to požadují, aby se turecké síly stáhly z měst a vesnic, které dobyly, a umožnily kurdským obyvatelům, kteří uprchli nebo byli z nich vyhnáni, aby se vrátili domů.

Očekávají se proto dlouhá a vyčerpávající jednání. Otázkou je, jak se Kurdové zachovají, pokud jim bude jasné, že usmíření bude jednostranné a že syrská a turecká vláda nemají v úmyslu splnit jejich požadavky.

Koneckonců, PKK zažila podobný neúspěšný proces, a pro syrské Kurdy nebude lehké uvěřit, že Turecko stáhne své síly, protože je al-Šará dokáže přesvědčit či že nově zvolený prezident Donald Trump, Erdoganův přítel, donutí Ankaru k akci.

Ahmed Al-Šará v Damašku, konec prosince 2024. Khalil Ashawi/Reuters

Ale tváří v tvář všem těmto překážkám má Erdogan praktický důvod pokročit v usmíření s PKK a kurdskou menšinou ve své zemi, a to může mít rozhodující vliv. Jeho prezidentské období končí za tři roky a ústava mu zakazuje znovu kandidovat. Sedmdesátiletý Erdogan již oznámil, že má v úmyslu znovu kandidovat, "pokud si to národ bude přát".

Aby však mohl uplatnit "vůli lidu", musí změnit ústavu, což je proces, který vyžaduje třípětinovou většinu ze 600 poslanců, aby byl dodatek schválen v referendu (nebo dvě třetiny pro schválení bez něj).

Erdoganova koalice má v současné době pouze 321 křesel a Erdogan bude potřebovat podporu 39 opozičních poslanců. Ale většinou jsou to členové prokurdské DEM, u které Erdogan doufá, že si ji usmíří.

Zdánlivě jsou tři roky dlouhá doba, během níž se může stát hodně, ale Erdogan, který oslabil v předchozích volbách, nemá v úmyslu nechat čas jen tak uplynout a nepokusit se prosadit ústavní dodatek.

Erdogan bude v roce 2028 u moci 25 let, a pokud bude znovu zvolen, bude vládnout pravděpodobně nepřetržitě 30 let. Je-li k naplnění této ambice zapotřebí usmíření s Kurdy, pak není vyloučeno, že za to tuto cenu zaplatí.

--------------------------------

Seznam mých vlastních komentářů k dění v Sýrii po pádu Asadova režimu můžete najít tady. 

Slavojův koment k Sýrii tady.