Izrael a Írán: Od studené k horké válce

Válka v Gaze, která začala nedlouho po teroristickém útoku Hamásu 7. října 2023, mimořádně dramaticky eskalovala nejen izraelsko-palestinský konflikt, ale i řadu dalších střetů, které Izrael vede s různými nestátními aktéry – jako je libanonský Hizballáh, jemenští Hútíjové či některé irácké milice.  Zároveň však významně posílila jednu mezistátní konfliktní rovinu: izraelsko-íránský konflikt, který se z podoby dlouholeté „studené války“ přesunul do otevřené „horké“ fáze. Důkazem byl izraelský útok na íránský konzulát v Damašku v dubnu 2024 a následná odveta Teheránu. Napětí poté sice poté částečně deeskalovalo, ale letošního 13. června opět nabylo mimořádně nebezpečné dynamiky – poté co Izrael zaútočil na íránské vojenské a jaderné cíle a zabil i řadu civilistů, odpověděl Írán raketovou baráží, která si rovněž vyžádala řadu lidských životů. Vzájemné izraelsko-íránská konfrontace pokračuje i v době psaní tohoto textu (poté co vyšel, vstoupilo právě v platnost příměří).

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu dlouhodobě zdůrazňoval tzv. „íránskou jadernou hrozbu“. Známá je jeho fotografie z Valného shromáždění OSN v roce 2012, kde ukazuje stylizovaný nákres íránské bomby, údajně z 90 % dokončené. Írán však dodnes žádnou jadernou zbraň nezkonstruoval. Z dnešního pohledu se však nabízí otázky: Kde udělali ajatolláhové z Íránu chybu? Nebo že by Netanjahu záměrně manipuloval veřejnost? Jeho politická dráha je klamáním nechvalně proslulá. Navíc v samotném Izraeli byl premiér Netanjahu mnohokrát obviňován, že využívá ozbrojené konflikty – ať už s Hamásem, Hizballáhem nebo Íránem – jako prostředek k udržení vlastní moci.  Před 7. říjnem čelil v Izraeli masovým protestům kvůli snaze omezit nezávislost soudnictví. Demonstrace dosáhly bezprecedentní síly a jeho vláda se tehdy ocitla pod mimořádným tlakem. Následná eskalace konfliktů mu však politické přežití velmi ulehčila.   

Nejen izraelský, ale i západní diskurz často redukuje Írán na „největšího sponzora terorismu“ a někdy dokonce na „zlo, které je třeba odstranit“. Takováto démonizace úmyslně zamlčuje fakta, že je režim z hlediska své struktury je složitější, než jak jej západní média často vykreslují. To ovšem neznamená, že by nebyl represivní a autoritářský. Například brutální potlačení protestů po smrti Mahsy Amíní v roce 2022, diskriminace žen, novinářů i některých etnických menšin ilustrují jeho tvrdost. Klíčovou roli v této brutalitě hrají Revoluční gardy – nejen jako domácí bezpečnostní složka, ale i jako nástroj expanze vlivu v regionu.

Na stranu druhou však obsahuje íránský politický systém i řadu prvků vnitřní politické soutěže a demokracie. V Íránu probíhají volby (byť silně režimem kontrolované), existují zde mocenské frakce i prostor pro neoficiální kritickou diskusi mezi běžnými lidmi.  Rovněž ve srovnání s některými dlouholetými spojenci Západu – například Saúdskou Arábií – působí íránský režim vnitřně uvolněněji. Saúdové například dlouhodobě podporovali sunnitský extremismus, včetně Al-Káidy. Írán také podporuje své šíitské milice, ale ty většinou bojují v regionálně ohraničených konfliktech, nikoliv globálně jako Al-Káida či ISIS, proti které tytéž milice často bojovaly. 

Otázka, zda může být režim svržen vnějším konfliktem, je nejednoznačná. Historie spíše ukazuje, že vnější tlak režimy a obyvatelstvo konsoliduje. Navzdory vnitřní frustraci byl íránský režim v krizových momentech schopný mobilizovat nacionalismus, resentiment vůči Západu i historické ponížení z dob imperiálního vměšování. Takovým bylo například americkou CIA podporované svržení íránského premiéra Mossádeka v roce 1953. 

Donald Trump začal například vyhrožovat evakuací Teheránu. Zjevně ale nechápe, že právě hlavní město je také centrem liberální íránské společnosti a kritiky režimu. Naproti tomu o městech jako Kom či Mašhad apod., kde žijí tvrdí stoupenci režimu, Trump mlčí. Vůbec totiž Íránu nerozumí. 

Americký vliv v době prezidentství Donalda Trumpa je stále poněkud nevypočitatelný. Ač se prezident prezentuje jako izolacionista a „mírotvůrce“, jeho odstoupení od jaderné dohody s Íránem v roce 2018 situaci eskalovalo. Ve svém druhém období však začal paradoxně vyjednávat o návratu k podobné dohodě a připomněl i svou dřívější kritiku záměru bombardovat Írán. Nedlouho po izraelském útoku však začal zvažovat účast USA na bojových operacích proti Íránu, načež v noci na 22. června skutečně proběhly americké bombové útoky na íránská jaderná zařízení.   

Je vidět, že válka v Gaze přestala být pouze lokálním konfliktem – stala se katalyzátorem změn v celém regionu. Pro Netanjahua je nástrojem odvrácení pozornosti od vnitřních krizí, pro Írán prostředkem k mobilizaci veřejnosti doma a v části muslimského světa. A pro Spojené státy je celá věc dilematem a varováním, které může vést k podobnému chaosu a zmaru, jako přinesly jejich intervence do Iráku, Afghánistánu a Libye. Ty skončily krvavým chaosem a americkým stažením, doprovázeným astronomickými ekonomickými ztrátami. Dlouhodobý mír na Blízký východ zkrátka nepřinesou bomby, ale hlavně odvážná diplomatická řešení a mírové procesy, podobné těm, které pomohly ukončit konflikty v bývalé Jugoslávii či v Severním Irsku, které se svou logikou mnohým konfliktům na Blízkém východě velmi podobaly.    

MČ

Mírně zkrácená verze textu vyšla v Katolickém týdeníku č. 26-27, 24.-30. června 2025.

Bibiho krvavý vabank s Íránem zastínil Gazu

Aktuální podoba izraelského konfliktu s Íránem odvrací pozornost světa od probíhající války v Gaze. Dílem je to taktický krok izraelského premiéra Benjamina „Bibiho“ Netanjahua, který ani po více než roce a půl nedokázal zlikvidovat Hamás, osvobodit zbývající izraelské rukojmí a tuto válku ukončit. V Izraeli byl výraznou částí veřejnosti a opozicí mnohokrát obviňován, že využívá konflikty – ať už s Hamásem či Hizballáhem – k udržení politické moci. Aktuálně rozpoutaná válka s Íránem do kategorie Bibiho krvavých vabanků patří také, ale má přeci jen výrazně hlubší pozadí. O tom ale níže. 

S tak apokalyptickým konfliktem v Gaze, jaký je tam nyní, na izraelské politické scéně dříve počítal jen málokdo. Netanjahu až do 7. října 2023 cíleně udržoval dualismus vlády rozdílných palestinských politických frakcí na Západním břehu a v Gaze. Proč? Protože to podporovalo jeho dlouhodobé vizi zastavení zbytku dopadů mírového procesu z Osla z 90. let minulého století. Nástrojem této politiky se stalo nedlouho před 7. říjnem 2023 i Netanjahuovo zprostředkování transferu obrovských finančních částek pro Hamás z Kataru. To také premiéra učinilo spoluzodpovědného za bezprecedentní posílení Hamásu, který mu tak byl schopen pod nosem připravit jednu z nejmonstróznějších teroristických akcí v dějinách lidstva. 

Další zásadní selhání bylo bezprecedentní pochybení bezpečnostního aparátu, které přes všechnu sofistikovanost, umožnilo na řadu hodin infiltraci velkého počtu hamásníků do okolí Gazy. Tento obrovský bezpečnostní lapsus se Bibi následně snažil překrýt mimořádně tvrdou vojenskou akcí, která nezasáhla zdaleka jen zrádný a záludný Hamás, ale genocidními konturami i celou společnost Gazy. 

Pokud tedy shrneme, Netanjahu proti Hamásu vlastně poměrně dlouho válčit nechtěl. Měl totiž dlouhodobý plán, ve kterém figurovala Izraeli podřízená bezzubá a zkorumpovaná Palestinská autonomie na Západním břehu na straně jedné. Na straně druhé měl být marginalizovaný Hamás, který víceméně měl také skákat podle Bibiho taktovky. Bibimu se navíc hodila skutečnost, že si Hamás neodpustil občas vystřelovat na Izrael své rakety. To pak premiérovi mělo sloužit jako permanentní záminka k pacifikaci Palestinců a zabránění vzniku jejich „teroristického státu“. Ve stejné době by Izrael dokončil spanilou diplomatickou jízdu navazování diplomatických styků s arabskými státy, hlavně pak Saúdskou Arábií. Za této situace by tak arabským světem ještě více marginalizovaní Palestinci zůstali v Bibiho kuratele. V druhém bodě však Bibiho plán 7. říjnem 2023 těžce selhal.           

Současné rozpoutání íránsko-izraelského konfliktu, které Izrael z premiérovy vůle zahájil v pátek 13. června, však nebylo až tak překvapivé. O boji s Íránem se nezačalo v Izraeli spekulovat až po 7. říjnu 2023, kdy byl Írán mj. označen – byť bez jasných důkazů – za jednoho z iniciátorů teroristických útoků Hamásu. Izraelsko-íránský konflikt probublává v různých nepřímých podobách od dob islámské revoluce v Íránu v roce 1979. Nikdy ale nenabyl tak dramatických podob, jako právě minulý pátek. Dokonce i loňské dubnové raketově-dronové potyčky mezi Izraelem a Íránem sice měly závažný charakter, ale měly své mantinely.   

Dnešní konflikty Izraele s Íránem na straně jedné a s Hamásem a výraznou částí palestinské společnosti na straně druhé, mají řadu společných rysů, ale též výrazných odlišností. 

U války v Gaze se jedná o výrazně asymetrický konflikt, kde proti sobě stojí aktéři silově diametrálně odlišní: Jedna z nejmodernějších armád světa versus bojechtivé, ale technologicky výrazně zaostalejší – a dnes navíc i výrazně oslabené – radikální hnutí. 

Oproti válce v Gaze najdeme u izraelsko-íránského konfliktu daleko výraznější symetrii, protože Izraeli vzdorují početné ozbrojené síly jiného důležitého blízkovýchodního státu. Ty sice v mnoha ohledech za Izraelem technologicky zaostávají, ale ani tak není jejich význam zanedbatelný a představují diametrální kvalitativní rozdíl vůči výzbroji Hamásu. 

Na druhou stranu je Írán mezinárodně poměrně izolovaný. Má sice spojence v Rusku a Číně, ale v tomto případě jde spíše o pragmatickou kooperaci (nezřídka i v oblasti zbrojního průmyslu, kdy Írán dodává Rusku drony pro konflikt s Ukrajinou). Za situace dlouhodobého sankčního režimu aplikovaného proti Íránu tak zemi v podstatě nezbylo nic jiného, než se orientovat na geograficky relativně blízkou Eurasijskou mocnost i na další asijské země. V porovnání s pragmatickým spojenectvím Íránu a Ruska jsou tak izraelsko-americké vztahy mnohem hlubší a stabilnější.

A je tu ještě jedno specifikum, které odlišuje izraelsko-íránský konflikt od desetiletí různých forem izraelsko-arabských konfliktů. Írán totiž není arabskou zemí a je navíc arabským světem většinově považován za geopolitického hráče s vlastními, často odlišnými zájmy. Na stranu druhou ale Írán dlouhodobě pragmaticky spolupracuje s různými režimy a klientskými skupinami arabského světa. A to nejen šíitskými (typicky libanonský Hizballáh, jemenští Hútíjové, některé irácké šíitské milice), ale i sunnitskými (Hamás, Palestinský islámský džihád či některé sunnitské milice v Iráku).    

Jaderné ambice Íránu se objevují už v době, kdy v Íránu vládl šáhovský režim, který měl poměrně dobré vztahy se Západem i s Izraelem. Snahy o eliminaci íránských nukleárních ambic se tak v Izraeli objevily až po roce 1979, kdy vznikla Chomejního islámská republika. Jsou tak i dlouhodobým snem Netanjahua, ale i řady izraelských premiérů před ním. V izraelském tisku se už v roce 1984 objevují varování před „brzkým získáním jaderné bomby íránským režimem“. Tehdy se také jakási „izraelsko-íránská studená válka“ spojená se sabotážemi a později i vraždami íránských jaderných vědců.  Jako „existenční nebezpečí“ označil Írán také izraelský premiér Rabin, mj. klíčová osobnost izraelsko-palestinského mírového procesu s Palestinci v 90. letech. Až potom narazíme na záběry Netanjahua teatrálně ukazujícího ve valném shromáždění OSN dětským stylem vyvedený nákres íránské bomby, která byla podle něj už z 90 % hotová. Tato fotografie se datuje rokem 2012. Zdá se tedy, že se závěrečných 10 % k dokončení íránské jaderné bomby zatraceně protáhlo… 

Íránské strašidlo na část voličů izraelských voličů vždy působilo. A také Netanjahu nikdy nepředstavoval jen nějakou anomálii izraelské politiky, jak by se mohlo zdát, ale měl vždy silný segment voličů. Ti ho považují za politického génia, který se nebál „praštit do stolu, jít proti všem a vytvořit nový řád na osvobozeném Blízkém východě“. Pak je ale v Izraeli přítomná také velmi silná kritika jeho politiky. Ta má za to, že premiér stahuje Izrael do nekončící války, ze které není jasného východiska a která navíc znovu probouzí protiizraelskou nenávist, která v uplynulých desetiletích do určité míry utichla. 

Poněkud bizarní je, že své „osvobozování Blízkého východu“ je Netanjahu schopný doprovodit výzvami ke svržení režimů a prohlášeními typu: My nebojujeme proti prostým Palestincům/Libanoncům/Íráncům apod. Tato neupřímnost se navíc vzápětí posune do roviny špatného a cynického vtipu, neboť netanjahuovská „osvobození“ jsou lemována apokalypsou civilistů zabitých izraelskými „chytrými“ raketami a „hloupými“ bombami. 

Změna íránského režimu může být teoreticky jeden ze scénářů, ale není nyní zdaleka tím nejpravděpodobnějším. Gaza má rozlohou velikost Bratislavy, a přesto ani po roce a půl krveprolévání není jasné, jaký politicky režim v ní bude. Írán je oproti Gaze obrovská země, dvacetkrát větší než Česká republika. Jeho režim je oproti vládě Hamásu neporovnatelně stabilnější, s hierarchicky snadno nahraditelnými důležitými aktéry, navíc s mimořádně rozsáhlým represivním aparátem, který má velké zkušenosti s potlačováním lidových nepokojů. Velká část Íránců režim v oblibě nemá, byť menší, ale výraznou část společnosti je stále možné označit jako prorežimní loajalisty.  Ale i kritici režimu jsou většinou dostatečně hrdí v tom ohledu, že si chtějí vyřešit své politické problémy sami a nepotřebují, aby je „osvobozoval“ Netanjahu nebo Trump. Ostatně Američany podporovaný politický převrat v Íránu z roku 1953 je brán většinou společnosti jako hanebné memento. 

Současný konflikt spíš podpoří ty nejtvrdší složky režimu, které jakákoliv dohody se Západem vždy kritizovaly. Zatímco výše zmiňovaných čtyřicet let, kdy byl dle Izraele Írán už jen „malý kousek od dokončení jaderné bomby“ dokazují, že byly jaderné ambice účelově přeceňovány, tak nynější dění může snahy íránských generálů a ajatolláhů o jadernou zbraň značně urychlit. Samozřejmě to bude záviset i na tom, jak hluboce byl stávajícími boji íránský jaderný program narušen.     

V Gaze zase Netanjahu onehdy přišel s nápadem dodávat zbraně jednomu místnímu zločinnému klanu jako protiváze Hamásu. Připomíná to situaci, kdy někdy v hlubinách 70. letech Izrael podpořil v Gaze zárodky Hamásu jako konkurenta OOP/Fatahu. A byla to pak paradoxně právě OOP, se kterou Izrael nakonec uzavíral mírové smlouvy v 90. letech…      

Přestože současná dynamika konfliktů zatím nenabízí mnoho prostoru k optimismu, může se stát mezníkem při kterém nakonec Izrael i Írán najdou hranice svých ambicí a budou donuceni k přehodnocení svých vzájemných konfliktních politik.  Že se tak stane v době, kdy bude v Izraeli u moci Netanjahu a v Íránu ajatolláh Chameneí, však zůstává krajně nejisté.

Marek Čejka

Vyšlo na iDnes, 16. 6. 2025