středa 22. dubna 2026

Labutí píseň "dvoustátního řešení"

Obecně mě zajímá váš názor na realističnost dvoustátního řešení ve chvíli, kdy Izrael za loňský rok schválil rekordní počet nových sídel na Západním břehu a další desítky schvaluje letos. Totéž platí pro Pásmo Gazy - z médií to nepůsobí, že by izraelská armáda měla v úmyslu se stáhnout z té poloviny pásma, kterou drží...?

Z konceptu dvoustátního řešení – jehož nedílnou součástí bylo i Pásmo Gazy a které vzešlo z izraelsko-palestinského mírového procesu 90. let – se postupem času stala spíše vyprázdněná mantra. Přispěla k tomu asymetrie vzájemného vztahu stran konfliktu, posílená druhou intifádou a vzestupem izraelské radikální pravice pod dlouholetým vedením Benjamina Netanjahua, jenž se nikdy netajil snahou mírový proces demontovat. V Trumpových prezidentských obdobích pak Netanjahu vycítil nejlepší příležitost tuto koncepci pohřbít. Integrální součástí jeho politiky se stala strategie „rozděl a panuj“ cílená na roztříštěný palestinský politický establishment. Zkorumpovaný Fatah na Západním břehu i radikalismus Hamásu mu v této geopolitické hře s celkovým osudem Palestinců byly až do roku 2023 velmi nápomocné. Po 7. říjnu již následovala jen mimořádně destruktivní fáze konfliktu, která učinila dvoustátní řešení fyzicky téměř nemožným. Přesto o něm i nadále mluví mnozí evropští představitelé, kteří se těmito mantrami – poháněni dílem naivitou a dílem snahou zakrýt neschopnost zaujmout ke konfliktu rozhodnější postoj – pouze vyhýbají realitě.

Jakékoliv řešení situace příznivé pro Palestince se jeví o to méně pravděpodobné, pokud EU a USA a nebudou za jedno. Vkládáte nějaké naděje do Trumpovy Rady míru a že se jí podaří něčeho dosáhnout?

To je jistě pravda – a obávám se, že posuny na izraelské politické scéně jsou v aktuálním Netanjahuově období natolik výrazné, že by spojený americko-evropský tlak musel být opravdu mimořádný, což je za současné situace jen těžko představitelné. Vkládat naděje do Trumpových plánů na podřízení světového pořádku jeho osobnímu vlivu – jakým je právě Rada míru – je pak zcela iluzorní.

Mohou se situací podle vás nějak zamíchat letošní volby v Izraeli? 

Vlastně ani ne. Potenciální Netanjahuova prohra by sice mohla být symbolickým momentem, v reálu by však nemusela znamenat výraznější změnu. Ostatně k tomu již krátce v roce 2021 došlo, Netanjahu se však brzy vrátil k moci a přivedl s sebou do nejvyšší politiky nacionalisticko-náboženské extremisty. I to se může znovu zopakovat. A rovněž situace, kdy je alternativou k Netanjahuovi v podstatě jen jiný „Netanjahu v bledě modré“, je varující nejen pro Palestince, ale i pro budoucnost samotné izraelské společnosti. Z tamní scény se totiž de facto vytratily síly schopné prosadit výraznější kompromisy. Izraelcům jako celku možná nevyhovuje Netanjahu jako osoba, ale jeho politika – bez mírového procesu, bez dvou států a s přehlížením vlastní radikalizace – podle průzkumů velké části z nich vlastně zásadně nevadí.

Tázal se V. Dvořáček, části rozhovoru vyšly na iRozhlas.cz, 22. 4. 2026 (Foto MČ)


Žádné komentáře:

Okomentovat