V izraelských volbách tak trochu vyhráli (i prohráli) všichni...

Izraelská politická scéna je známá svou roztříštěností. Jsou tudíž výsledky voleb překvapivé?

Samotná roztříštěnost izraelské politiky překvapivá není. Izraelská společnost je od svých počátků vysoce fragmentována nábožensky, kulturně, sociálně… a tyto tendence se spíše prohlubují. Ani výsledky voleb až tak překvapivé nejsou. Očekával se politický pat, kdy ani jeden z hlavních dvou bloků – vládní a opoziční – nebudou  samy o sobě schopnysestavit vládu, a zdá se, že přesně k tomu došlo.   

Volební účast byla velmi vysoká, mluvilo se o historických volbách. Proč Izraelci přišli v takových davech? Šlo také o první volby od masakru 7. října. Jak hodně se tato událost do nich promítla?  

Volební účast přesáhla 77 %, což je nejvíce za téměř 30 let. V Izraeli je ale volební účast vysoká tradičně, protože tamní lidé hodně žijí politickým děním. Důležitým tématem voleb byl sám dlouholetý premiér Benjamin Netanjahu a jeho politika. A právě ta polarizuje už dlouhá léta izraelskou společnost, přičemž poslední vláda v tomto byla přítomností ultrapravicových náboženských extrémistů typu Itamara Ben Gvira a Becalela Smotriče nejvýraznější. Navíc tato vláda stála u největšího bezpečnostního selhání v historii země, ke kterému došlo 7. října 2023. Netanjahu doposud bránil jeho zásadnějšímu prošetření, protože se správně domnívá, že by se nevyhnul prošetření jeho vlastního selhání a vyvozením důsledků. Izraelská společnost tak volby nevnímala jako běžný politický souboj, ale jako hlasování o dalším směřování státu (sekulární a liberální stát versus nacionalistický a náboženský stát) a zajištění jeho budoucí bezpečnosti. Desítky tisíc Izraelců žijících v zahraničí vnímaly situaci natolik vážně, že osobně přiletěli do země pouze za účelem odevzdání hlasu.

Dá se tedy říci, že volby byly referendem o Netanjahuovi… Dlouholetý izraelský premiér a jeho strana Likud získala nejvíc hlasů, může se považovat za vítěze voleb?

Zda je vítězem, je otázkou výkladu: Z pohledu zisku pro stranu Likud ve volbách ano a jeho strana Likud obhájila pozici nejsilnějšího subjektu v Knesetu s 26 mandáty. Netanjahu na tom tak staví svá tvrzení, že pravice dostala mandát k vládnutí. Ale pak je tu ještě pohled na výsledek Likudu a jeho spojenců z pohledu celkového zisku politických bloků. A tam Netanjahuův radikálně-pravicově-náboženský blok získal pouze 53 mandátů, což je daleko za potřebnou většinou 61 křesel. Pro premiéra, který v odcházejícím Knesetu disponoval pro svůj blok většinou, jde o politické oslabení.

Volby také probíhaly ve stínu války s Íránem. Jaký ta měla vliv?

Vojenská eskalace z uplynulých let – a zvláště pak z letošního jara – s Teheránem posílila rétoriku národní bezpečnosti. A samotná íránská hrozba je Netanjahuovou doménou už dlouhou dobu, kdy po sociálních sítích kolují satirické memy, které ukazují, jak Netanjahu již třetí dekádu upozorňuje na to, že Írán získá do několika týdnů jaderné zbraně… K Íránu je velice kritická i opozice, ale blok vedený Gadi Eisenkotem naopak kontroval tím, že Netanjahu zneužívá bezpečnostní rizika k vlastnímu politickému přežití a že země potřebuje nové, strategičtěji uvažující vedení.

Netanjahu naznačoval, že došlo k jistým manipulacím v arabských částech volebních místností. O tom mluvili i další volební lídři. Izraelská média uváděla, že Likud plánuje zpochybnit výsledky voleb, pokud Netanjahu prohraje. Nejsou taková tvrzení nebezpečím pro izraelskou demokracii?  

Pokud politici zpochybňují legitimitu voleb ještě před ověřením důkazů a naznačují, že porážku neuznají, tak to hodně ohrožuje celý izraelský politický systém i politickou kulturu.

Je samozřejmě legitimní upozorňovat na skutečné nesrovnalosti a požadovat jejich nezávislé prošetření. Nebezpečí však vzniká, pokud se nepodložená obvinění z podvodů stávají nástrojem k delegitimizaci politických soupeřů nebo například k zastrašování arabské menšiny.

Trump už naznačil, že Netanjahuovi pomohla jeho podpora, ostatně v Izraeli často byli na volebních bilboardech pospolu. Jak Izraelci nahlížejí na Trumpa a mohl by mít Trump v této souvislosti pravdu?

Donald Trump se krátce po uzavření volebních místností nechal slyšet, že Netanjahu si podle jeho informací vede „velmi dobře“. Vzájemné spojenectví obou politiků, má však na izraelské voliče různý vliv: Trump má v Izraeli dlouhodobě vysokou popularitu – zvláště pak v táboře nacionalistické a náboženské pravice – skrze kroky ze svého prvního funkčního období (např. uznání Jeruzaléma jako izraelského hlavního města). Nemalá část Izraelců ale Trumpa vnímá jako nevypočitatelného populistu, který navíc nemusí zůstat v podpoře Izraele konzistentní.

Zda tedy Trumpova podpora Netanjahuovi přímo pomohla, není jasné. A výsledky, podle kterých pro-netanjahuovský tábor oslabil, nevypovídají o nějakém „zázračném“ Trumpově politickém vlivu.  

Jakým překvapením těchto voleb je vzestup arabských stran? Kvůli čemu byly mobilizovány? 

Úspěch arabských formací (Sjednocená kandidátka a Ra'am), které mají zisk 19 mandátů, je jedním z největších překvapení. Arabská menšina byla mobilizována hrozbou, že by Netanjahuova koalice s krajní pravicí mohla pokračovat v krocích namířených proti jejich zájmům, včetně pokusů o jejich úplné vyřazení z voleb. Vysoká účast v arabských městech z nich udělala klíčového hráče, bez jehož asistence nelze Netanjahua odstavit od moci.

Ani Likud a jeho spojenci, ani protinetanjahuovská opozice nemají dostatek hlasů na utvoření majority. Který blok má větší šanci na vytvoření majoritní vlády? Nebo můžeme čekat minoritní vládu, či dokonce nové volby?

Důležitou roli má nyní izraelský prezident Herzog, který bude podle politických pravidel jednat s jednotlivými stranami, hlavně pak těmi, které mají šanci sestavit vládu. Uvidíme, jestli se opoziční blok nějakým způsobem dohodne s arabskými stranami na přímé spolupráci, nebo alespoň podpoře menšinové vlády. Dalším možným scénářem je vláda národní jednoty Likudu společně s částí opozice, případně vyhlášení dalších voleb.  

Změní volby nějak postoj Izraele k Palestině?

Nemyslím si, že by případná vláda opozice vedla k zásadnímu obratu ve vztahu k Palestincům. V přístupu ve vedení vojenských operací v Gaze i v odmítání plnohodnotné palestinské státnosti panuje mezi oběma tábory značná míra shody. Opoziční vláda by v některých ohledech mohla dokonce volit ještě tvrdší vojenské postupy. Gadi Eisenkot je ostatně spojován s vojenskou doktrínou „Dahíja“, která počítá s masivním použitím síly a rozsáhlým ničením civilní infrastruktury protivníka s cílem odradit jej od dalšího ozbrojeného odporu. Jisté rozdíly se projevují v přístupu k Západnímu břehu Jordánu. Zatímco krajně pravicová část současné vlády otevřeně prosazuje anexi území a další rozšiřování izraelských osad, případný opoziční kabinet by pravděpodobně důrazněji zasahoval proti nejradikálnějším skupinám osadníků. Cílem takového postupu by však nebylo ukončení či výraznější omezení izraelské osidlovací politiky jako takové, nýbrž především stabilizace bezpečnostní situace a zlepšení diplomatických vztahů se západními partnery.

Izraelská krajní pravice zastoupená stranami vedenými izraelským ministrem národní bezpečnosti Itamarem Ben-Gvierem a ministrem financí Becal'elem Smotričem doufala v zdvojnásobení svých volebních výsledků. To se ale nestalo. Neukazuje to na jejich limity a skutečnost, že izraelská společnost nesouhlasí ve větší míře s jejich politikou, například s podporou osadníků na Západním břehu?

Výsledky naznačují, že podpora krajní pravice má zatím v Izraeli své limity, ale jejich výsledek nelze interpretovat jako odmítnutí jejich politiky společností. Získat celkově 13 mandátů ukazuje, že radikální rétorika a podpora osadníků na Západním břehu mají v Izraeli stabilní a pevné voličské jádro, které ze scény nemizí, byť narazilo na svůj momentální strop. 

-MČ- 28. 10. 2026

(dotazoval se J. Hron)

Průvodce izraelskými volbami 2026: Bloky, scénáře a hlavní témata

Blížící se parlamentní volby, naplánované na 27. října 2026, zastihují izraelskou společnost v jednom z nejkritičtějších období její moderní historie. Izrael se potýká s hlubokou vnitropolitickou krizí a výraznou společenskou polarizací a zároveň stojí více než kdy jindy před zásadní otázkou podoby své budoucí identity. V centru tohoto střetu stojí dvě odlišné představy o charakteru státu: otevřenější, sekulárně orientované pojetí na jedné straně a uzavřený nacionalisticko-náboženský model na straně druhé. Tyto procesy významně prohloubila a urychlila politika nejpravicovější vlády v dějinách Izraele. Ta přispěla k normalizaci politických postojů a způsobů jednání, které byly ještě před třemi desetiletími pro podstatnou část izraelské společnosti nepřijatelné.

Současnou situaci v Izraeli nelze vnímat jako pouhou anomálii. Je pravda, že tamní politický systém je dlouhodobě mimořádně složitý, což odráží hluboké kulturní, náboženské a etnické rozdělení společnosti, které zemi provází od jejího vzniku. Tato fragmentace se silně propisuje do koaliční politiky. I malé strany díky ní získávají nepřiměřený vliv a dokážou diktovat směr celé vlády. V posledních letech tohoto mechanismu mistrně využily nejradikálnější proudy izraelské pravice, zejména její nacionalistické a náboženské křídlo. Ty správně odhadly, že se premiér Benjamin Netanjahu hodlá udržet u moci za každou cenu, a situaci efektivně proměnily v prosazování vlastních radikálních priorit.

Politickou podobu poslední vlády lze do určité míry vysvětlit zmiňovanými systémovými nedostatky izraelské politiky, které doprovází skutečnost, že se v jejím čele už dlouhou dobu pohybuje člověk s autoritativními tendencemi, který je navíc z pohledu izraelského i mezinárodního práva obviněn z řady zločinů. Jde však také do značné míry o autentický odraz ideologických proměn izraelské společnosti. Ty se již zdaleka neomezují na posun doprava, k němuž došlo po druhé intifádě v letech 2000–2005. V některých významných segmentech společnosti se stále výrazněji prosazují postoje radikální pravice, a to jak v její sekulární, tak v nábožensko-nacionalistické podobě. Ty bývají nekompromisní jak vůči liberálnímu pojetí státu, tak ve vztahu k Palestincům. Jejich lidský a politický úděl toto radikální uvažování zcela vytěsňuje a nahlíží na celou palestinskou společnost pouze jako na bezpečnostní riziko, které je podle nich často možné řešit jen mimořádnou brutalitou.

Současné rozložení sil v izraelské vládní politice navíc nevzniklo až v důsledku událostí ze 7. října 2023. Poslední vláda se zformovala již před útokem Hamásu, a její složení ani politické směřování proto nelze vysvětlovat pouze traumatem, které brutální teroristické útoky v izraelské společnosti vyvolaly. Kořeny této situace je třeba hledat v dlouhodobějších společenských a ideologických proměnách.

Volby se zároveň konají na pozadí pokračujících vojenských operací v Pásmu Gazy. Přestože zde od 10. října 2025 formálně platí příměří, jeho podmínky izraelská strana vykládá selektivně a násilí nadále vede k vysokým civilním ztrátám. Humanitární krize na území rozsáhle zničeném válkou se hlouběji propadá a s blížící se zimou narůstají rizika spojená s nedostatkem přístřeší, zdravotní péče a základních životních potřeb.

Situaci vyostřuje také eskalace násilí na Západním břehu Jordánu. Útoky radikálních osadníků proti palestinskému obyvatelstvu, včetně pogromů a organizovaných násilných akcí, přispívají k další destabilizaci oblasti. Napětí ještě více vzrostlo po nedávném útoku palestinských ozbrojenců v okolí Hebronu, na který izraelské úřady reagovaly vyhlášením rozsáhlé vojenské uzávěry oblasti a zavedením tvrdých represivních opatření.

Aktuální Blízkovýchodní podcast 

ve spolupráci s podcastem 37p na téma voleb v Izraeli

 Ve volbách proti sobě stojí dva vnitřně heterogenní politické bloky:

Vládní tábor: Koalice Benjamina Netanjahua, která spojuje sekulární pravici reprezentovanou Likudem, krajně pravicové nacionalisty ze stran Náboženský sionismus a Židovská síla a ultraortodoxní strany Šas a Sjednocený judaismus Tóry. Jednotlivé proudy však v řadě otázek, zejména v oblasti vojenských odvodů a postavení náboženství ve veřejném prostoru, zastávají výrazně odlišné postoje.

Opoziční tábor: Nesourodé uskupení části radikální náboženské pravice, sekulární pravice a středu, doplněné zbytky levice. Jako hlavní vyzyvatel se profiluje bývalý generál Gadi Eisenkot se svou stranou Jašar! (Čestný!). Další významnou silou je aliance Bejachad (Společně) vedená bývalým premiérem Naftalim Bennettem a Jairem Lapidem. Dále se do opozice řadí radikálně pravicová, sekulárně orientovaná strana Jisra'el Bejtenu (Náš domov Izrael) vedená Avigdorem Libermanem a Demokraté pod vedením bývalého generála Jaira Golana, kteří zastřešují především levicově a středově orientované voliče.

Hlavním pojítkem opozice je snaha odstavit Benjamina Netanjahua od moci a zabránit jeho návratu do čela vlády. Opoziční strany v této souvislosti zdůrazňují pokračující trestní řízení proti premiérovi a požadují nezávislé a důsledné vyšetření bezpečnostních selhání, která předcházela útokům ze 7. října 2023. Současná vláda se přitom podle svých kritiků důslednému vyvození politické odpovědnosti brání.

Vnitropolitické, nikoli bezpečnostní bojiště

Analýza programových priorit naznačuje, že případné vítězství opozice by nevedlo k zásadnímu obratu v zahraničněpolitické ani bezpečnostní strategii Izraele. V přístupu k Íránu, ve vedení vojenských operací v Gaze i v odmítání plnohodnotné palestinské státnosti panuje mezi oběma tábory značná míra shody. Opoziční vláda by v některých ohledech mohla dokonce volit ještě tvrdší vojenské postupy. Gadi Eisenkot je ostatně spojován s vojenskou doktrínou „Dahíja“, která počítá s masivním použitím síly a rozsáhlým ničením infrastruktury protivníka s cílem odradit jej od dalšího ozbrojeného odporu.

Jisté rozdíly se projevují v přístupu k Západnímu břehu Jordánu. Zatímco krajně pravicová část současné vlády otevřeně prosazuje anexi území a další rozšiřování izraelských osad, případný opoziční kabinet by pravděpodobně důrazněji zasahoval proti nejradikálnějším skupinám osadníků. Cílem takového postupu by však nebylo ukončení osidlovací politiky jako takové, nýbrž především stabilizace bezpečnostní situace a zlepšení diplomatických vztahů se západními partnery.

Evropská unie zůstává v této otázce oslabena vnitřní nejednotou. K tomu v minulosti přispívaly také postoje maďarské vlády Viktora Orbána, která dlouhodobě prosazovala výrazně proizraelskou politiku. Dnes je to především Česká republika, která navzdory proměnám vlád a jejich ideologickému zaměření, dlouhodobě udržuje výrazně proizraelskou orientaci, což nezřídka přispívá k omezení důraznějšího evropského tlaku na izraelskou vládu.

Klíčovým sociálně-ekonomickým a kulturním tématem kampaně je spor o odvody ultraortodoxních Židů (charedim) do izraelské armády. Dlouhodobý konflikt mezi náboženskou autonomií a bezpečnostními potřebami státu vyostřuje naléhavá potřeba doplnit armádní stavy v důsledku vleklých vojenských operací. Masové demonstrace charedim a následné policejní zásahy dále prohlubují latentní kulturní konflikt o sekulární či náboženský charakter státu.

Tato otázka představuje zároveň jedno z hlavních ohnisek sporů uvnitř vládní koalice. Zatímco strany reprezentující charedim odmítají povinnou vojenskou službu pro členy svých komunit, nábožensko-sionistické křídlo vlády ji v podporuje.

Ekonomická dimenze kampaně je úzce propojena s bezpečnostní situací. Vysoké státní výdaje na vedení války spolu s inflačními tlaky zatěžují izraelské domácnosti a snižují jejich kupní sílu. Opozice proto využívá rostoucí životní náklady jako jeden z hlavních argumentů při kritice hospodářské politiky Netanjahuovy vlády.

Arabské strany jako jazýček na vahách

Protože ani Netanjahuův blok, ani hlavní opoziční uskupení nemají zajištěnou parlamentní většinu, nabývá na významu postoj arabských politických stran. Přestože se hlavní opoziční subjekty kvůli přetrvávajícím protiarabským náladám ve společnosti veřejně vymezují proti přímé spolupráci s těmito stranami, povolební vyjednávání může přinést pragmatický obrat. Nelze vyloučit zejména nepřímou podporu menšinové opoziční vlády, jejímž cílem by bylo ukončení Netanjahuovy politické éry.

Nejvyšší soud po pokusech o jejich diskvalifikaci umožnil účast dvou klíčových arabských politických formací:

Ra'am (Sjednocená arabská kandidátka): Umírněná islamistická strana, která klade důraz na integraci arabského obyvatelstva do izraelských institucí a na jeho sociálně-ekonomický rozvoj. Má zkušenosti s účastí na vládní koalici z předchozího volebního období. Její pragmatickou orientaci symbolizuje také zapojení židovského politika a bývalého poslance a policisty Joava Segalovitze na druhém místě kandidátky.

Společná kandidátka (Chadaš-Ta'al a Balad): Aliance levicových, sekulárních a arabsky nacionalistických subjektů, které se znovu spojily do společného bloku s cílem maximalizovat svůj parlamentní zisk.

Scénáře možného vývoje

Nejnovější předvolební průzkumy naznačují patovou situaci, v níž ani jeden z hlavních politických bloků nemá zajištěnou parlamentní většinu. O konečném výsledku tak mohou rozhodnout nejen dosud nerozhodnutí voliči, jejichž podíl se podle některých odhadů pohybuje mezi 5 a 10 %, ale také voliči menších stran balancujících na hranici vstupu do Knesetu. Změna jejich preferencí v závěru kampaně může ovlivnit rozdělení několika mandátů, a tím i rozhodnout o tom, kdo získá možnost sestavit vládu.

Povolební vývoj nabízí čtyři základní scénáře:

Prvním je pokračování stávajícího kurzu, pokud se Netanjahuovu táboru podaří znovu sestavit koalici v podobném složení. Takový výsledek by znamenal zachování dosavadního politického směřování, případně další posun vlády doprava a pokračování konfliktů kolem podoby izraelského státu, vojenských odvodů a postavení náboženství ve veřejném prostoru.

Druhou možností je vznik vlády národní jednoty, která by spojila Likud s částí opozice. K takovému uspořádání by politické elity mohla přimět zejména další eskalace regionální krize nebo neschopnost kteréhokoli z bloků sestavit stabilní většinu. Výsledkem by mohly být dílčí korekce dosavadní politiky, především ve vnitropolitických otázkách a v přístupu k nejradikálnějším osadnickým skupinám. Zásadní obrat v zahraničněpolitické a bezpečnostní strategii Izraele by však ani v tomto případě nebyl pravděpodobný. Hlavní personální překážkou zůstává Benjamin Netanjahu, jehož setrvání v čele vlády by možnost širšího politického konsenzu výrazně omezovalo.

Třetím scénářem je nástup opozice, která by mohla sestavit většinovou vládu, případně menšinový kabinet s nepřímou podporou arabských politických stran. Takový výsledek by pravděpodobně přinesl nejvýraznější změny ve vnitřní politice, zejména v otázkách institucionální stability, vojenských odvodů a vztahu mezi náboženstvím a státem. Určitý posun by mohl nastat také v přístupu k Západnímu břehu Jordánu, především prostřednictvím důraznějšího postupu proti násilí radikálních osadníků. Základní orientace zahraniční a bezpečnostní politiky vůči Pásmu Gazy, Íránu a Libanonu by však s největší pravděpodobností zůstala zachována; v některých oblastech by dokonce mohlo dojít k dalšímu zpřísnění dosavadního postupu.

Pokud žádný z těchto scénářů nepovede k sestavení vlády s podporou alespoň 61 poslanců, Izrael může podle scénáře čtvrtého znovu upadnout do politické nestability, jakou zažíval v letech 2019–2022. Další předčasné volby by prodloužily období nejistoty a omezily akceschopnost politického systému. Paradoxně by z takového vývoje mohl těžit právě Netanjahu, který by mohl v souladu s izraelskými ústavními pravidly setrvat v čele přechodné vlády až do jmenování nového kabinetu.

Z výše uvedeného vyplývá, že nadcházející volby rozhodnou zejména o vnitřním uspořádání izraelské politické scény, nikoli o zásadním obratu v její bezpečnostní a zahraniční doktríně – ať už jde o vztah k Palestincům, nebo k Libanonu, Íránu a Sýrii. Případná výměna vládní garnitury sice může otupit hrot některých institucionálních a celospolečenských konfliktů, sama o sobě však neodbourá hluboké ideologické posuny, které izraelskou společnost v posledních desetiletích formovaly. I v případě volebního vítězství současné opozice tak lze v optimističtějším scénáři očekávat pouze pomyslný „začátek nového začátku“ izraelské politiky, nikoliv její radikální transformaci.

-MČ-

Fota jsou ilustrační a pořídil jsem je ve volebních místnostech v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim během parlamentních voleb v roce 2009. 

Aktuelní podkasty včetně toho věnovanému "debatě" kolem filmu NAZA a situaci Hamásu tři roky po 7/10