Izraelská politická scéna je známá svou roztříštěností. Jsou tudíž výsledky voleb překvapivé?
Samotná roztříštěnost izraelské politiky překvapivá není. Izraelská společnost je od svých počátků vysoce fragmentována nábožensky, kulturně, sociálně… a tyto tendence se spíše prohlubují. Ani výsledky voleb až tak překvapivé nejsou. Očekával se politický pat, kdy ani jeden z hlavních dvou bloků – vládní a opoziční – nebudou samy o sobě schopnysestavit vládu, a zdá se, že přesně k tomu došlo.
Volební účast byla velmi vysoká, mluvilo se o historických volbách. Proč Izraelci přišli v takových davech? Šlo také o první volby od masakru 7. října. Jak hodně se tato událost do nich promítla?
Volební účast přesáhla 77 %, což je nejvíce za téměř 30 let.
V Izraeli je ale volební účast vysoká tradičně, protože tamní lidé hodně
žijí politikou. Důležitým tématem voleb byl sám dlouholetý premiér Benjamin
Netanjahu a jeho politika. A právě ta polarizuje už dlouhá léta izraelskou
společnost, přičemž poslední vláda v tomto byla přítomností
ultrapravicových náboženských extrémistů typu Itamara Ben Gvira a Becalela
Smotriče nejvýraznější. Navíc tato vláda stála u největšího bezpečnostního
selhání v historii země, ke kterému došlo 7. října 2023. Netanjahu doposud
bránil jeho zásadnějšímu prošetření, protože se správně domnívá, že by se
nevyhnul prošetření jeho vlastního selhání a vyvozením důsledků. Izraelská společnost
tak volby nevnímala jako běžný politický souboj, ale jako hlasování o dalším
směřování státu (sekulární a liberální stát versus nacionalistický a
náboženský stát) a zajištění jeho budoucí bezpečnosti. Desítky tisíc Izraelců
žijících v zahraničí vnímaly situaci natolik vážně, že osobně přiletěli do země
pouze za účelem odevzdání hlasu.
Dá se tedy říci, že volby byly referendem o Netanjahuovi…
Dlouholetý izraelský premiér a jeho strana Likud získala nejvíc hlasů, může se
považovat za vítěze voleb?
Zda je vítězem, je otázkou výkladu: Z pohledu zisku pro
stranu Likud ve volbách ano a jeho strana Likud obhájila pozici nejsilnějšího
subjektu v Knesetu s 26 mandáty. Netanjahu na tom tak
staví svá tvrzení, že pravice dostala mandát k vládnutí. Ale pak je tu ještě
pohled na výsledek Likudu a jeho spojenců z pohledu celkového zisku politických
bloků. A tam Netanjahuův radikálně-pravicově-náboženský blok získal pouze 53 mandátů, což je daleko za potřebnou většinou 61 křesel.
Pro premiéra, který v odcházejícím Knesetu disponoval pro svůj blok většinou,
jde o politické oslabení.
Volby také probíhaly ve stínu války s Íránem. Jaký ta
měla vliv?
Vojenská eskalace z uplynulých let – a zvláště pak
z letošního jara – s Teheránem posílila rétoriku národní bezpečnosti. A
samotná íránská hrozba je Netanjahuovou doménou už dlouhou dobu, kdy po
sociálních sítích kolují satirické memy, které ukazují, jak Netanjahu již třetí
dekádu upozorňuje na to, že Írán získá do několika týdnů jaderné zbraně…
K Íránu je velice kritická i opozice, ale blok vedený Gadi Eisenkotem
naopak kontroval tím, že Netanjahu zneužívá bezpečnostní rizika k vlastnímu
politickému přežití a že země potřebuje nové, strategičtěji uvažující vedení.
Netanjahu naznačoval, že došlo k jistým manipulacím v arabských částech volebních místností. O tom mluvili i další volební lídři. Izraelská média uváděla, že Likud plánuje zpochybnit výsledky voleb, pokud Netanjahu prohraje. Nejsou taková tvrzení nebezpečím pro izraelskou demokracii?
Pokud politici zpochybňují legitimitu voleb ještě před
ověřením důkazů a naznačují, že porážku neuznají, tak to hodně ohrožuje celý
izraelský politický systém i politickou kulturu.
Je samozřejmě legitimní upozorňovat na skutečné
nesrovnalosti a požadovat jejich nezávislé prošetření. Nebezpečí však vzniká,
pokud se nepodložená obvinění z podvodů stávají nástrojem k delegitimizaci
politických soupeřů nebo například k zastrašování arabské menšiny.
Trump už naznačil, že Netanjahuovi pomohla jeho podpora,
ostatně v Izraeli často byli na volebních bilboardech pospolu. Jak Izraelci
nahlížejí na Trumpa a mohl by mít Trump v této souvislosti pravdu?
Donald Trump se krátce po uzavření volebních místností
nechal slyšet, že Netanjahu si podle jeho informací vede „velmi dobře“.
Vzájemné spojenectví obou politiků, má však na izraelské voliče různý vliv: Trump
má v Izraeli dlouhodobě vysokou popularitu – zvláště pak v táboře
nacionalistické a náboženské pravice – skrze kroky ze svého prvního funkčního
období (např. uznání Jeruzaléma jako izraelského hlavního města). Nemalá část
Izraelců ale Trumpa vnímá jako nevypočitatelného populistu, který navíc nemusí
zůstat v podpoře Izraele konzistentní.
Zda tedy Trumpova podpora Netanjahuovi přímo pomohla, není
jasné. A výsledky, podle kterých pro-netanjahuovský tábor oslabil, nevypovídají
o nějakém „zázračném“ Trumpově politickém vlivu.
Jakým překvapením těchto voleb je vzestup arabských stran? Kvůli čemu byly mobilizovány?
Úspěch arabských formací (Sjednocená kandidátka a Ra'am),
které mají zisk 19 mandátů (aktualizovat), je jedním z
největších překvapení. Arabská menšina byla mobilizována hrozbou, že by
Netanjahuova koalice s krajní pravicí mohla pokračovat v krocích namířených
proti jejich zájmům, včetně pokusů o jejich úplné vyřazení z voleb. Vysoká
účast v arabských městech z nich udělala klíčového hráče, bez jehož asistence
nelze Netanjahua odstavit od moci.
Ani Likud a jeho
spojenci, ani protinetanjahuovská opozice nemají dostatek hlasů na utvoření
majority. Který blok má větší šanci na vytvoření majoritní vlády? Nebo můžeme
čekat minoritní vládu, či dokonce nové volby?
Důležitou roli má nyní izraelský prezident Herzog, který
bude podle politických pravidel jednat s jednotlivými stranami, hlavně pak
těmi, které mají šanci sestavit vládu. Uvidíme, jestli se opoziční blok nějakým
způsobem dohodne s arabskými stranami na přímé spolupráci, nebo alespoň
podpoře menšinové vlády. Dalším možným scénářem je vláda národní jednoty Likudu
společně s částí opozice, případně vyhlášení dalších voleb.
Změní volby nějak postoj Izraele k Palestině?
Nemyslím si, že by případná vláda opozice vedla k zásadnímu
obratu ve vztahu k Palestincům. V
přístupu ve vedení vojenských operací v Gaze i v odmítání plnohodnotné
palestinské státnosti panuje mezi oběma tábory značná míra shody. Opoziční
vláda by v některých ohledech mohla dokonce volit ještě tvrdší vojenské
postupy. Gadi Eisenkot je ostatně spojován s vojenskou doktrínou „Dahíja“,
která počítá s masivním použitím síly a rozsáhlým ničením civilní
infrastruktury protivníka s cílem odradit jej od dalšího ozbrojeného odporu. Jisté
rozdíly se projevují v přístupu k Západnímu břehu Jordánu. Zatímco krajně
pravicová část současné vlády otevřeně prosazuje anexi území a další
rozšiřování izraelských osad, případný opoziční kabinet by pravděpodobně
důrazněji zasahoval proti nejradikálnějším skupinám osadníků. Cílem takového
postupu by však nebylo ukončení či výraznější omezení izraelské osidlovací
politiky jako takové, nýbrž především stabilizace bezpečnostní situace a
zlepšení diplomatických vztahů se západními partnery.
Izraelská krajní pravice zastoupená stranami vedenými
izraelským ministrem národní bezpečnosti Itamarem Ben-Gvierem a ministrem
financí Becal'elem Smotričem doufala v zdvojnásobení svých volebních výsledků.
To se ale nestalo. Neukazuje to na jejich limity a skutečnost, že izraelská
společnost nesouhlasí ve větší míře s jejich politikou, například s podporou
osadníků na Západním břehu?
Výsledky naznačují, že podpora krajní pravice má zatím v Izraeli své limity, ale jejich výsledek nelze interpretovat jako odmítnutí jejich politiky společností. Získat celkově 13 mandátů ukazuje, že radikální rétorika a podpora osadníků na Západním břehu mají v Izraeli stabilní a pevné voličské jádro, které ze scény nemizí, byť narazilo na svůj momentální strop.
-MČ- 28. 10. 2026
(dotazoval se J. Hron)
Žádné komentáře:
Okomentovat