O izraelsko-palestinském konfliktu pro podkást Masaryčky

Na pozvání Jiřího Hanuše v podkástu "MUsíme to vědět".

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Hamás je spíše než něčí šachová figurka bájná Hydra.. (rozhovor pro Respekt)

Se znalcem izraelsko-palestinského konfliktu Markem Čejkou o proměnách Hamásu, jeho mnohovrstevnatých cílech i tom, proč nejde fyzicky zničit a oslabí ho jen dlouhodobě jiná politika vůči Gaze. Pro elektronické vydání Respektu se ptal Tomáš Lindner. 

Co je podle vás cílem útoku Hamásu? 

Hamás oficiálně nazval teroristickou operaci „Záplava Al-Aksá“ a zdůvodnil ji právě ochranou této jeruzalémské mešity, která má pro muslimy i Palestince hluboce symbolický význam. Přestože je Hamás v Gaze geograficky od Jeruzaléma a tamních islámských posvátných míst odtržený, rád demonstruje, že je jejich „ochráncem“. Tímto způsobem chtěl nepochybně dodat operaci i náboženský rozměr. Ve skutečnosti jsou však jeho cíle mnohem komplexnější.

Jakým způsobem?

Operace je nepochybně dlouhodobě a pečlivě plánovaná. Jednoznačně v sobě nese výrazné prvky pomsty za smrt a útlak Palestinců v průběhu konfliktu, zvláště pak v Gaze. Je ale také posilováním vlastního hamásovského PR, které samo sebe vidí jako „jednoho z mála bojovníků”, který je schopen zasadit izraelskému nepříteli těžkou ránu. Určitě Hamás má v tomto ohledu respekt k Hizballáhu a Íránu, ale sám sebe vidí jako hlavní sílu v boji proti Izraeli. A to navíc v době, kdy Hamás opouští arabské státy - zde je akce nepochybně i reakcí na izraelsko-saúdské mírové/diplomatické rozhovory. Je také gesto vůči vnitřnímu politickému soupeři Fatahu, který je už dle Hamásu „zkorumpovaný Izraelem a Západem a je neschopný hájit palestinskou věc“. Načasování teroristické operace mohlo symbolicky ovlivnit i 50. výročí útoku Sýrie a Egypta na Jom Kippur v roce 1973, která také zastihla izraelské politiky a bezpečnostní složky ukolébané vidinou vlastní síly a neporazitelnosti nedlouho po drtivém vítězství v šestidenní válce v roce 1967. 

Proč s tak masivním útokem Izrael nepočítal? Podcenil schopnosti Hamásu? Anebo převládl názor, že se Hamás soustředí na kontrolu Gazy a nebude riskovat akci, která by způsobila obří izraelskou odvetu? 

To zůstává (nejen) mě záhadou. Mám za to, že jde o kombinaci několika faktorů, za které nese primárně zodpovědnost Netanjahuův establishment. A v jeho rámci kromě premiéra například i jeden ze dvou nejkontroverznějších ministrů jeho vlády Ben Gvir, který má pod palcem národní bezpečnost. Roli mohlo sehrát i zahlcení zpravodajských služeb informacemi z Gazy a jejich následné špatné vyhodnocení. Podobně tak mohl Izrael ztratit své zpravodajské kontakty a konfidenty v Gaze, kterých tam minimálně v nedávné minulosti měl celou řadu a za jejichž pomoci zlikvidoval v minulosti velký počet radikálů. Je možné, že se dnes až příliš spoléhal na elektroniku, drony atd. a ztratil reálný kontakt s děním v Gaze. Tohle byl ostatně i americký problém od 90. let, za který pak Amerika těžce platila útoky Al-Káidy a některých dalších skupin. 

A pak je tu ona zmiňovaná arogance a ukolébání vlastní převahou, tedy obdoba toho, co se stalo Izraeli před útokem na Jom Kippur v říjnu 1973. Jenže za ten tehdy zaplatili převážně „pouze“ vojáci na frontách. Za dnešní bezpečnostní šlendrián izraelské vlády platí životy stovky izraelských civilistů. Z tohoto pohledu jsou současné tragické události z izraelské perspektivy nejbrutálnějším momentem izraelsko-palestinského konfliktu.       

Souvisí útok Hamásu a nepřipravenost Izraele s děním na Západním břehu, kde poslední rok stoupá napětí i násilí mezi Izraelci a Palestinci? A kde je prezident palestinské samosprávy a hnutí Fatah Mahmúd Abbás mimořádně neoblíbený?

Souvislost zde být může. Eskalace násilí v okolí Nábulusu, kde hordy osadníků páchají pogromy na Palestincích, uprchlický tábor v Džanínu, kde často dochází ke střetům s izraelskou armádou či dění v Hebronu, jehož centrum je prošpikováno extremistickými izraelskými osadami. Ve všech těchto místech má Hamás silné pozice a jistě by rád Fatah na těchto místech ještě více oslabil a nakonec i ovládl Západní břeh. Jak jsem naznačil, celá akce má i dimenzi oslabení Fatahu a Abbáse, který je opravdu v posledních letech mimořádně neoblíbený, autokratický a nediplomatický.

Mohl byste - pro kontext - stručně shrnout kořeny Hamásu, tedy jak hnutí vzniklo?

Má kořeny v 70. letech minulého století. Tehdy její zárodečné aktivity, hlavně sociální, inspirované idejemi egyptského Muslimského bratrstva, dokonce podporoval Izrael. V předchůdci Hamásu totiž viděl konkurenci, která mohla oslabit tehdy tolik obávaného Jásira Arafata. Západ tehdy obecně podporoval radikální islamisty, protože mu často pomáhali omezovat sovětský vliv, známé je to zvláště v případě afghánských mudžáhídů. Jenže západní politici, včetně izraelských, nedomysleli, do jaké podoby jejich chráněnci po konci studené války zmutují…  (viz také link na související článek)

Kdy a jak Hamás “zmutoval”?

Na konci 80. let vytvořil vedle sociálního i radikální křídlo – takzvané brigády Kasám – a začal bojovat proti Izraeli. V 90. let pak Hamás zcela zastínil Arafat a Fatah, kteří se stali hlavními palestinskými aktéry mírového procesu. Hamás posílil svůj radikalismus a začal krvavými útoky sabotovat mírový proces. Další vlna radikalizace Hamásu přišla po roce 2000 během druhé intifády, kdy zintenzivnil sebevražedné útoky na izraelské civilní cíle. V tuto dobu jsem pobýval v Jeruzalémě, takže si ji dobře pamatuji. Mimo jiné i proto, že mě jen těsně minul útok Hamásu na Hebrejské univerzitě. 

Jak se dostal k moci v Gaze?

Okolo roku 2006 se pokusil prudce změnit své image. Založil politické křídlo a zvítězil v druhých palestinských volbách. To byla studená sprcha pro Fatah, Izrael i tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe, který velmi spoléhal na demokratizaci Blízkého východu za pomoci voleb. Vzápětí došlo k menší občanské válce mezi Hamásem a Fatahem, který nechtěl hamásníkům postoupit svá křesla v administrativě. Vyústilo to nakonec v politické oddělení Západního břehu a pásma Gazy, kde se stal Hamás hlavní politickou silou. Začal vládnout železnou rukou, což část místních respektuje a podporuje, ale ve stejné chvíli to i mnohé Gazany irituje, neboť nechtějí být rukojmími autoritářského hnutí. Z Gazy pak Hamás v průběhu následujících let vyvíjí taktiku raketových útoků na okolní izraelské cíle. To je pak záminkou častých a krvavých izraelských bombardování Gazy. Při tom největším zvaném „Lité olovo“ na přelomu let 2008 a 2009 zahynulo přes tisíc Palestinců, zdaleka nejen členů Hamásu. 

Došlo v minulých letech k nějakým změnám vedení nebo strategie? 

Hamás má dnes několik křídel a supluje velkou část úkolů správy Gazy. Radikální křídlo je velmi autonomní a jedná v podstatě nezávisle na křídlech ostatních. I vedení Hamásu je poměrně decentralizované, což mu pomohlo přežít i v dobách, kdy Izraelci zlikvidovali celé generace jeho duchovních, polních vůdců i nespočet militantů. A jeho část v Brigádách Kasám také naplánovala poslední operaci. Jako jeho vůdce je uváděna přízračná postava Mohammed Dajfa, jehož podoba je známá jen z několika snímků. Ale jak už jsem zmiňoval, roli jednotlivců bych u Hamásu nepřeceňoval. Hnutí vykazuje mimořádnou životnost i pokud jsou jeho vůdci systematicky likvidováni. Hamás, hlavně pak Brigády Kasám, tak působí jako bájná Hydra, které namísto useknuté hlavy vyroste několik dalších… 

Mohammad Dajf, v současnosti klíčová postava Brigád Al-Kasám
a zřejmě architekt teroristického úderu proti Izraeli ze dne 7. 10. 2023
Jeho reálná vizáž je ale dnes výrazně jiná, protože v r. 2004 přišel při izraelské vojenské akci o oko, ruku a nohu. Jeho jméno je jen pseudonym. V arabštine znamená slovo "dajf" host, což je narážkou na to, že nikdy nežije na jednom místě, ale skrývá se u jiných lidí. 

Kdo a jak v regionu Hamás nejvýrazněji podporuje? 

Jeho nejbližším nestátním spojencem je libanonské hnutí Hizballáh, se kterým udržuje čilé kontakty. Ale například nedávná válka v Sýrii vrazila mezi obě hnutí i klín, neboť Hamás podporoval revoluce arabského jara, zatímco Hizballáh pevně stál za Asadovým diktátorským režimem. U státních aktérů je to podobné i v případě Íránu, který Hamás na dálku podporuje, ale jeho možnosti jsou skrze geografickou vzdálenost omezené a i zde bylo jisté ochlazení ohledně íránské podpory syrského režimu.   

Kdo všechno musel takto masivní akci Hamásu schválit? Může organizace jednat samostatně nebo musel dát zelenou Írán nebo jiný vnější aktér?

Mám za to, že to je převážně vlastní akce Brigád Kasám, tedy radikálního vojenského křídla Hamásu, v koordinaci s v podstatě čistě teroristickou organizací Islámský džihád. Ta je v Gaze - ale i některých částech Západního břehu - rovněž velmi silným radikálním aktérem, ale nemusí vždycky vystupovat jako spojenec Hamásu. Role Íránu může být často pro Hamás významná materiální i zpravodajskou podporou, ale rozhodně bych jeho význam nepřeceňoval. Hamás je pragmatický spojenec Íránu, ale rozhodně není jeho šachová figurka.  

Jake jsou dnes vazby Hamásu s Tureckem a Katarem? 

Turecko i Katar mají na Hamás a jiné radikální organizace kontakty, ale ty jsou koneckonců často využívány i Západem pro roli komunikačního prostředníka právě s nimi. Dovedu si představit, že například aktuální výměna rukojmích může probíhat právě za pomoci Kataru či Turecka.   

Co by se muselo stát, kdyby chtěl Izrael zbavit Hamás vlády nad Gazou? Jak je to realné?

Mám za to, že vzhledem k charakteru Hamásu, který jsem nastínil, je „fyzické zničení“ tohoto hnutí de facto nereálné. Hlavně na úrovni civilního křídla, které je vysoce propojené s mnoha strukturami civilní správy v Gaze i s nezanedbatelnou částí tamní společnosti. Když to trochu přeženu: Izrael nemůže Gazu prostě srovnat se zemí. Nejen proto, že by to vedlo k otevřené genocidě, ale Hamás má v rukou i silnou kartu v podobě množství izraelských rukojmích. Hamás je dle mě možné oslabit pouze dlouhodobě, a to změnou politiky vůči Gaze. Právě brutalita izraelských vojenských akcí, dlouhodobá blokáda a chudnutí lokální populace nahání Gazany do jeho náruče…     

Co se momentálně děje na Západním břehu? Jak tamní obyvatelé a politici na útok Hamásu reagují?

Nepochybuji, že řada Palestinců na Západním břehu cítí ve světle dřívějších brutalit ze strany izraelských osadníků a vojáků jisté symbolické zadostiučinění, že jejich nepřítel trpí. V lidské rovině ale stejně tak i mnoho Palestinců na Západním břehu i v Gaze zabíjení civilistů neschvaluje - z lidské stránky, i z té pragmatické, neboť se obávají velkých represí z izraelské strany. Prezident Abbás na setkání palestinské vlády hovořil o „právu na boj proti osadníkům a okupačním oddílům“, nepodpořil však útoky na civilisty. Každopádně jeho diplomatické schopnosti ani řada jeho projevů neoplývá konstruktivností.       

Jak na situaci reagují arabští občané Izraele? Během předloňské války s Hamásem došlo k bitkám mezi Araby a Židy v několika izraelských městech.

Zatím nemám informace, že by se tak dělo. Ale dovedu si představit, že k tomu může brzy dojít. 

Je po sobotním útoku vznik nezávislého palestinského státu pasé?

Dvoustátní řešení a mírový proces začaly být považováno za politické klišé dávno před současným děním. A to, co se děje dnes mírové řešení a s ním spojené principy jednoznačně oddaluje. 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Rozhovor k aktuálnímu vývoji izraelsko-palestinského konfliktu (Lidovky)

Izrael nadále bombarduje cíle Hamásu v Pásmu Gazy a snaží se ze svého území vyhnat infiltrované ozbrojence. Ti ale již podle Marka Čejky, odborníka na problematiku Blízkého východu, svého symbolického vítězství dosáhli. „Tolik mrtvých civilistů je pro Izrael jednou z nejhorších tragédií moderních dějin,“ říká v rozhovoru pro Luboše Jirsu z LN.  

Logo Brigád Al-Kasám, militantního křídla Hamásu,
které je zodpovědné za teroristickou operaci z 9.10. 2023  

Hamás Izraelce zaskočil nejvíce a jak se to vůbec mohlo stát? 

Hamás je komplexní organizace, která má své sociální a zároveň ozbrojené alias teroristické křídlo – Brigády Al-Kasám. Izraelci s nimi mají velké zkušenosti z minulosti. Přesto je najednou překvapí jejich útok podobně, jako tomu bylo před 50 lety, když Izrael napadly syrské a egyptské jednotky při jomkipurské válce. Podle mě je to obrovské selhání vedení země v čele s Netanjahuem a zpravodajských služeb. Vždyť Izraelci u Gazy dlouhodobě budovali svou síť základen, sledovacích stanovišť, měly drony a nejmodernější technologie... 

Roli v tomto selhání mohly sehrát hlavně tyto faktory. Podcenění Hamásu nekompetentními politiky (například tolik kritizovaný extremista Ben Gvir je ministrem národní bezpečnosti) a zpravodajci, přílišné spoléhání se na moderní technologie, avšak zároveň absence vlastních agentů v Gaze. Ve stejné chvíli mohlo dojít k zahlcení zpravodajských služeb informacemi, jelikož v oblasti je stále dynamický vývoj, takže zpravodajci situaci špatně interpretovali a nedokázali je zasadit do celkového kontextu.  

Jaké cíle nyní obě strany konfliktu mají? 

V případě Izraele jde samozřejmě hlavně o zastavení infiltrace svého území, což se nyní již daří. Cílem bude také likvidace členů Hamásu, hlavně jeho militantního křídla Brigády Al-Kasám. Zde je na místě připomenout, že zdaleka ne všichni Palestinci Hamás v tomto podporují. A řada lidí v pásmu Gazy se cítí být jako mezi mlýnskými kameny: Jedním je Izrael s nespočtem brutálních vojenských akcí proti Gaze za uplynulá dvě desetiletí a druhým autokratický a extremistický Hamás.  

Hamás nemá kapacity, aby Izrael vojensky porazil či okupoval, Izrael má jednu z nejsilnějších armád světa. Hamásu však šlo spíše o symbolické – třeba i jen krátkodobé – vítězství a zasazení bolestivé rány nepříteli. To se mu povedlo v monstrózních rozměrech. Tolik mrtvých civilistů během jednoho dne Izrael neměl v žádném izraelsko-arabském konfliktu. Z tohoto pohledu jde pro ně o jednu z nejhorších tragédií moderních izraelských dějin. 

Kdy by nynější konflikt mohl skončit? Izraelský premiér Benjamin Netanjahu předjímal dlouhou a těžkou válku… 

Pro Izraelce byla nejvíce zničující částí konfliktu zřejmě sobota, kdy vše vypuklo. Nyní záleží, jak se budou vyvíjet jejich vojenské operace proti Hamásu, které jsou už teď opět doprovázené mohutným bombardováním a velkými palestinskými ztrátami, včetně mnoha civilistů. Obvykle trvají podobné izraelské odvety dny či týdny, ale tentokráte to může být výrazně komplikovanější. Hamás nyní zadržuje celou řadu rukojmích a bude toho využívat k vyjednávání a to bude Izraelce vážně limitovat. Vzpomeňme si na případ vojáka Gilata Šalita. Toho Izrael v roce 2011 vyměnil po pětiletém vyjednávání za více než tisíc vězněných Palestinců. Hamás o této zkušenosti dobře ví a jistě s ní bude kalkulovat. 

Co podle vás bude s Pásmem Gazy, až konflikt skončí?  

Nyní se celkově nabízí otázka, zda má ještě vůbec nějakou budoucnost dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládající vznik nezávislé Palestiny vedle Izraele na západ od řeky Jordán. Izraelská armáda samozřejmě nemůže z mnoha důvodů Gazu prostě srovnat se zemí. Gaza a její obyvatelé tam budou nadále a dokud bude Izrael pokračovat v jejích blokádách a destrukci, bude to přesně to, co Hamás a další podobné organizace jako Palestinský islámský džihád posiluje. Tito radikální aktéři ukázali mimořádnou životnost i ve chvílích, kdy byly třeba celé generace jejích vůdců a radikálů Izraelem zlikvidovány. Situace je teď ale velmi nebezpečná nejen s ohledem na dění kolem Gazy. Je více regionálních aktérů – jako je například Hizballáh, Írán a možná i Sýrie – které by si přály zasadit Izraeli podobné údery. Izrael by ale také potřeboval prozíravější politické vedení. To v čele s Netanjahuem nese zodpovědnost jak za aktuální bezpečnostní selhání, tak i za mnohá další z minulosti.  

Vyšlo 9. 10. 2023 na lidovky.cz