neděle 13. prosince 2009

Zahánět čerta luciferem - USA, Izrael a nekonzistentní postoj Západu k radikálním islamistům

Radikální islamisté jsou hlavně v období po 11. září 2001 prezentováni jako jedni z hlavních nepřátel Západu, kteří stojí svojí nebezpečností takřka na úrovni východního bloku v době studené války. Časy Bushovy křižácké rétoriky o „válce proti teroru”, „kdo nejde s námi, jde proti nám” jsou sice již pryč, navíc Al-Káida zřejmě postupně slábne, avšak radikální islamisté (hnutí Hamás, Tálibán, Hizballáh atd.) zůstávají nadále v očích mnoha lidí na Západě synonymem pro ty, kdož jsou úhlavními vyzyvateli Západu usilujícími o jeho zničení. Dnešní situace a rétorika zkrátka stále působí tak, že si ani není možné myslet, že by tomu snad někdy mohlo být jinak. Ale to je jistá iluze, která je mimo jiné dotvářena i propagandou některých západních států pro snadnější zdůvodnění jejich politik vůči Blízkému východu. Vždyť poukazovat na zlo, které páchají radikálně islamističtí teroristé a současně ho zjednodušujícími způsoby dávat do kontextu s některými rozporuplnými aspekty islámu, je tím nejjednodušším receptem jak to udělat. Pak je přece islamistické násilí logicky zdůvodněno a nepříliš zasvěcená veřejnost si nebude klást další zbytečné otázky. Realita je však výrazně složitější, neboť ještě v relativně nedávné době studené války byly pohledy západních politiků na radikální islamisty nezřídka výrazně odlišné od těch dnešních. Pokud by tyto skutečnosti byly dnes více diskutovány, nastolila by zřejmě tato debata některé nepříjemné otázky.

Účel světí prostředky

Zahraniční politika velmocí, včetně těch demokratických jako USA a Izrael, nebyla zvláště během studené války vybíravá na své spojence. Účel světil prostředky, a tak obě strany studené války hledaly v regionech svých zájmů spojence, u nichž často stačila prakticky jediná kvalifikace – společný nepřítel. Z těchto důvodů mohly Spojené státy podporovat islamistickou (obvykle tvrdě antikomunistickou) opozici v arabských zemích (např. egyptské Muslimské bratrstvo), která konspirovala proti sekulárnímu režimu kooperujícímu se Sovětským svazem (to byl případ násirovského Egypta – a to i přes skutečnost, že on sám ani jeho režim komunistické nebyly). Z podobného důvodu Izrael podpořil aktivity šejcha Jásína při formování Hamásu před rokem 1987. V tomto případě však hrála roli i strategie „rozděl a panuj”, neboť tehdy Izrael považoval za hlavního nepřítele Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP), v níž hrál nejdůležitější roli Arafatův Fatah. Ze strany Izraele to rovněž nebyl zcela nelogický krok, protože palestinští islamisté se vyhraňovali proti Arafatovu establishmentu, ve kterém působila řada bezbožných radikálů zhlížejících se v myšlenkách antiimperialismu, permanentní revoluce a atheismu (i když sám Arafat mezi tyto levicové extremisty nepatřil). Pokud se tedy palestinské skupiny pustily navzájem do sebe, bylo to pro Izrael výhodnější, než kdyby čelil sjednocenému bloku všech palestinských sil.

Bojovníci míru z Al-Káidy

Největší problém této – v kontextu doby snad alespoň z jistého úhlu pochopitelné strategie – spočíval v tom, že byla velice krátkozraká. V dané době sice často aktuálně pomohla oslabit nepřítele, z dlouhodobé perspektivy však ruku v ruce posilovala nepřítele nového – a to právě onoho pragmatického spojence, který ve skutečnosti bral podporu Západu jako momentální (tedy rovněž pragmatickou) výhodu, avšak nikdy se se Západem ideologicky nesblížil, spíš naopak.
Islamismus je velmi široký pojem a zdaleka ne vždy znamená propojení islámu s terorem. Přesto jednou z hlavních spojnicí vzniku islamistických obrodných hnutí byla reakce na velmocenské ambice Západu (a Ruska) na Blízkém východě a ve Střední Asii. U radikálních islamistů to logicky platí ještě víc. Velký problém spočíval i v tom, že během studené války Západ nepodporoval ani tak muslimy, islám jako náboženství, případně umírněné islamisty, ale vybral si pro dosažení svých politických cílů právě radikálně islamistické skupiny a osobnosti, jako byl Usáma bin Ládin, Gulbuddín Hekmatjár či šejch Ahmad Jásín. Tím nezřídka vyděsili i umírněnou muslimskou většinu. V čase afghánské války byli afghánští mudžáhedíni a polní velitelé označeni prezidentem Reaganem za „bojovníky míru ... ochraňujících principy nezávislosti a svobody, která je základem světové bezpečnosti a stability“. Reagan by si svá naivní slova zřejmě rozmyslel, kdyby se více zajímal nejen o jejich antikomunismus, ale i o další aspekty jejich ideologie. Mnozí z těchto mudžáhedínů totiž vzápětí zformovali Al-Káidu nebo se připojili k Tálibánu. Podobně tak i Izraelci dostávali od svých informátorů v pásmu Gazy v 80. letech zprávy o nebezpečí hnutí, které formuje šejch Ahmad Jásín, který byl sice již od dětství upoután na invalidní vozík, ale jeho vliv byl mimořádný. V článku ve Wall Street Journal „Jak Izrael pomohl se vznikem Hamásu“ (How Israel Helped to Spawn Hamas) izraelský brigádní generál Jicchak Segev vzpomíná, že „náš arcinepřítel byl tehdy (v 70. a 80. letech) Fatah a šejch Jásín byl stoprocentně mírumilovný“. Další Izraelec, Avner Cohen, který pracoval na izraelském ministerstvu pro náboženské záležitosti v odboru pro pásmo Gazy, zaslechl v 80. letech mnohá varování od tradičních islámských kleriků v Gaze na adresu šejcha Jásína. Dostával od nich zprávy, které Izraelce výslovně varovaly před šejchem, neboť se jednalo o nebezpečného člověka a další spolupráce s ním by mohla v rozmezí 20-30 let vyvolat obrovské problémy. Dnes Cohen jen suše konstatuje: „Klerici měli pravdu“. Robert Dreyfuss, autor zřejmě nejznámější publikace o spolupráci mezi Západem a islamisty (Devil´s Game – How the United States Helped Unleash Fundamentalist Islam), cituje ještě otevřenější slova Charlese Freemana, bývalého amerického velvyslance v Saúdské Arábii: „Hamás nastartoval Izrael – byl to projekt izraelské domácí kontrarozvědky Šin Bet, která se domnívala, že to může oslabit OOP.“

Od charity k teroru

Posilování islamistických hnutí v muslimském světě byl dlouhodobý proces, který sám o sobě nebyl samozřejmě způsoben pouze západní podporou. Islamismus reagoval do značné míry také na neschopnost sekulárních režimů arabského a muslimského světa, na jejich zkorumpovanost, neschopnost zajistit základní životní potřeby chudších vrstev obyvatel, na prohry arabských režimů ve válkách s Izraelem atd. Islamisté byli čím dál více schopni vytvářet stávajícím sekulárním režimům alternativu a stávali se stále více jejich konkurencí. Tak tomu bylo od 70. let v Egyptě, Sýrii i jiných částech muslimského světa. V Palestině měla konfliktní linie „islamisté versus sekulární nacionalisté“ rovněž potenciál, ale zdejší situace byla s ohledem na izraelskou okupaci po roce 1967 poněkud odlišná: Zatímco v arabských zemích stáli arabští islamisté v opozici vůči vládnoucímu arabskému sekulárnímu režimu, na okupovaných palestinských územích vládla izraelská vojenská správa, a tak byla solidarita mezi palestinskými islamisty i nacionalisty logicky větší než v arabských zemích. Izrael tak musel vynaložit úsilí, aby obě frakce postavil proti sobě. Dreyfuss zmiňuje, že když v roce 1970 šejch Jásín, vůdce Muslimského bratrstva v pásmu Gazy, požádal izraelské úřady o svolení se založením islamistické organizace, byl ještě jeho návrh zamítnut. O tři roky později ale svolení dostal a pod dohledem Šin Bet mohl založit organizaci „Islámské centrum“, které začalo následně spravovat stovky mešit, charitativních institucí a škol. Ještě větší podporu získal šejch Jásín za izraelských pravicových vlád po roce 1977 a za vlády politiků, jako byl Begin či Šamir (naopak izraelská levice se více orientovala na kontakty s OOP). Ne každý v izraelských tajných službách viděl tuto podporu jako prozíravou a zvláště odborníci na arabské prostředí před ní varovali. Tolerance islamistických aktivit či jejich tichá podpora pokračovaly až do vypuknutí první intifády v roce 1987. Právě tehdy se zformovalo samotné hnutí Hamás, které ukázalo svou pravou tvář a projevilo se jako daleko nebezpečnější než Arafatův establishment v OOP. Na počátku 90. let pak byl Hamás zcela odstaven od vlivu mírovým procesem z Osla. Izraelská strategie se tak zcela obrátila a OOP (v níž dominoval Fatah) začala být jednoznačně považována za partnery pro mírová jednání. Za této situace Hamás ještě přitvrdil a rozvinul svoji taktiku sebevražedných atentátů v izraelských městech. Jednou z hlavních záminek pro Hamás byl masakr provedený židovským osadníkem Baruchem Goldsteinem v hebronské mešitě v roce 1994. Ten tehdy samopalem postřílel 29 modlících se muslimů a desítky dalších zranil. Hamás tento útok jednoznačně interpretoval jako útok na samotný islám. Šejch Jásín byl sice uvězněn už v roce 1989, ale Hamás už měl pevně vybudovanou strukturu, včetně militantního, civilního křídla i exilového vedení. Navíc po debaklu Mossadu při pokusu o likvidaci šéfa exilového vedení Chálida Mišála v Jordánsku musel být Jásín v roce 1997 propuštěn a mohl se vrátit zpět do pásma Gazy. Šejch a řada jeho stoupenců se tak stali zodpovědnými za smrt stovek Izraelců, nejvíce pak v období druhé intifády po roce 2000. Jásín i další vůdcové hnutí byli sice později usmrceni izraelskými raketami v rámci tzv. „mimosoudních cílených likvidací“, avšak Hamás projevil životaschopnost i bez nich. Taktiku sebevražedných atentátů hnutí postupně omezilo, což souviselo i s jeho zájmem o vstup do palestinské politiky a jeho drtivým vítězstvím v palestinských volbách v roce 2006. Velmi však rozvinulo vývoj lehkých raket odpalovaných z pásma Gazy na izraelské obce v její blízkosti. Raketové ostřelování bylo také jednou ze záminek nedávné izraelské operace „Lité olovo“, která se ukázala jako jedno z nejkrvavějších střetnutí v historii izraelsko-palestinského konfliktu. Hamás je i dnes Izraelci považován za nepřítele číslo jedna na palestinské scéně. Izrael dokonce dodal zbraně Fatahu pro vnitřní konflikt mezi Fatahem a Hamásem. Ten se rozhořel v posledních letech a vedl mj. k rozdělení Palestiny na „Hamastán“ v pásmu Gazy a „Fatahland“ na Západním břehu. Za této situace se rozhodně nehodí připomínat rozporuplnou politiku tiché podpory radikálních islamistů v 70. a 80. letech. Podobně tak američtí politici jen neradi vzpomínají na strategii podpory islámských radikálů během studené války. Nasypat si popel na hlavu by přitom mohlo mít i pozitivní účinek: reflexe vlastních chyb Izraelem, Američany i dalšími velmocemi by dodala jejich politice na Blízkém východě na větší důvěryhodnosti a mohla by navíc napomoci vyvarovat se podobných strategických chyb v budoucnu.

6 komentářů:

  1. Výborný článek. Ale v té části o nutnosti reflexe vlastních chyb jste mohl být konkrétnější a poukázat na nebezpečí podpory iránských radikálních opozičních skupin, jako jsou třeba Lidoví modžahedíni (směs marxismu a islamismu stříknutá kultem osobnosti) ze strany některých pravicových kruhů v Americe a Evropě (u nás se v tomu angažuje dokonce pan poslanec ODS v Evropském parlamentu Zahradil.)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tak...jen média všechno servírují černé nebo bílé. V tomto případě islám černý a západ s Izraelem bílý. Díky za všechny takové články, které tuto problematiku poněkud osvětlují, i když by se mohlo zdát, že je v tom kus konspirace. Podobně tomu bylo i v Avghanistánu a americkou podporou Talibanu, ke které se dnes USA nechce znát.

    OdpovědětVymazat
  3. Je dobré, že tato fakta připomínáte, ale zdá se mi, že ve vašem podání z toho USA s Izraelem vycházejí jen jako státy, které neprozřetelně pomáhaly teroristickým skupinám a šlo jen o omyl. Tato politika nebyla žádným šlápnutím vedle, ale představuje konstantní vedení politiky těchto států ve všech zájmových oblastech po celém světě. Je známou věcí, že na School of the Americas v americké Georgii Američani a mossadovci cvičí teroristy z celého světa, kteří pak působí jako vztyčné body americké zahraniční politiky v jejich zemích. Američané v zemích, kde se ujme jimi podporovaný režim pak vycvičí i tajnou policii, která masakruje veškerý odpor společnosti. Jako tomu bylo např. v Íránu 1953, kde nejdříve svrhli demokaticky zvoleného prezidenta Massadeka, dosadili diktátora Pahlavího a vycvičili mu tajnou policií SAVAK. Nebo asistovali fašistickému řeckému řežimu, vyzbrojili a sponzorovali řadu teroristických fašistických hnutí a armád v Latinské Americe, Asii či Africe, kde USA s Izraelem dodnes podporují diktátory. Např. co se stalo ve Rwandě bylo prací dnešního diktátora Kagameho, který vystudoval na vojenské škole v Kansasu a v Pentagonu tzv. psychologickou válku. Kagame byl dlouho i velitelem tajných služeb diktátora Museveniho v Ugandě. Celá tato historie je dnes už více známa, dokonce i BBC natočila dokument o pravé tváři Západem oslavovaného Kagámeho, ale nejvíc se člověk dočte v knize bývalého pracovníka NSA Wayna Medsena Decade of Death: Secret Wars and Genocide in Africa 1993-2003, nebo u Hermana a Petersona The Politics of Genocide. https://libcom.org/files/Edward_Herman_and_David_Peterson_The_Politics_of_Genocide__2010.pdf USA a Izraelci i USA jsou samozřejmě dodnes velkými přáteli tohoto diktátora, který stále jezdí přednášet na Harvard. Je dobré si také připomenout, že Izrael během Studené války, kdy Kongres po aféře s vládním sponzorováním fašistických hrdlořezů v Nikaragui contras zatrhnul vyzbrojování podobných skupin a diktátorů, tak se jim posílaly zbraně přes Izrael. Izrael vycvičil a vyzbrojil řadu afrických diktátorů včetně Mobutu v Kongu, kterému vycvičili tajnou službu. V článku také chybí fakt, že posledním výtvorem této politiky je také vzestup Islámského státu, kterého tento tandem se Saudy podporuje od samého vzniku, protože se jim opět hodili proti Assadovi. Bojovníci al-Nusry (al-Kaida, která je součástí IS v Sýrii) se dnes i léčí v Izraeli, což nedávno potvrdil i izraelský min. obrany Ya alon. Report: Israel treating al-Qaida fighters wounded in Syria civil war http://www.jpost.com/Middle-East/Report-Israel-treating-al-Qaida-fighters-wounded-in-Syria-civil-war-393862 Takže myslet si, že by si Izraelci s USA nasypali nějaký popel na hlavu jako reflexi vlastních chyb... je opravdu naivní, když uvážíme, že jde o hardline jejich mocenské politiky.

    OdpovědětVymazat
  4. Je dobré, že tato fakta připomínáte, ale zdá se mi, že ve vašem podání z toho USA s Izraelem vycházejí jen jako státy, které neprozřetelně pomáhaly teroristickým skupinám a šlo jen o omyl. Tato politika nebyla žádným šlápnutím vedle, ale představuje konstantní vedení politiky těchto států ve všech zájmových oblastech po celém světě. Je známou věcí, že na School of the Americas v americké Georgii Američani a mossadovci cvičí teroristy z celého světa, kteří pak působí jako vztyčné body americké zahraniční politiky v jejich zemích. Američané v zemích, kde se ujme jimi podporovaný režim pak vycvičí i tajnou policii, která masakruje veškerý odpor společnosti. Jako tomu bylo např. v Íránu 1953, kde nejdříve svrhli demokaticky zvoleného prezidenta Massadeka, dosadili diktátora Pahlavího a vycvičili mu tajnou policií SAVAK. Nebo asistovali fašistickému řeckému řežimu, vyzbrojili a sponzorovali řadu teroristických fašistických hnutí a armád v Latinské Americe, Asii či Africe, kde USA s Izraelem dodnes podporují diktátory. Např. co se stalo ve Rwandě bylo prací dnešního diktátora Kagameho, který vystudoval na vojenské škole v Kansasu a v Pentagonu tzv. psychologickou válku. Kagame byl dlouho i velitelem tajných služeb diktátora Museveniho v Ugandě. Celá tato historie je dnes už více známa, dokonce i BBC natočila dokument o pravé tváři Západem oslavovaného Kagámeho, ale nejvíc se člověk dočte v knize bývalého pracovníka NSA Wayna Medsena Decade of Death: Secret Wars and Genocide in Africa 1993-2003, nebo u Hermana a Petersona The Politics of Genocide. https://libcom.org/files/Edward_Herman_and_David_Peterson_The_Politics_of_Genocide__2010.pdf USA a Izraelci i USA jsou samozřejmě dodnes velkými přáteli tohoto diktátora, který stále jezdí přednášet na Harvard. Je dobré si také připomenout, že Izrael během Studené války, kdy Kongres po aféře s vládním sponzorováním fašistických hrdlořezů v Nikaragui contras zatrhnul vyzbrojování podobných skupin a diktátorů, tak se jim posílaly zbraně přes Izrael. Izrael vycvičil a vyzbrojil řadu afrických diktátorů včetně Mobutu v Kongu, kterému vycvičili tajnou službu. V článku také chybí fakt, že posledním výtvorem této politiky je také vzestup Islámského státu, kterého tento tandem se Saudy podporuje od samého vzniku, protože se jim opět hodili proti Assadovi. Bojovníci al-Nusry (al-Kaida, která je součástí IS v Sýrii) se dnes i léčí v Izraeli, což nedávno potvrdil i izraelský min. obrany Ya alon. Report: Israel treating al-Qaida fighters wounded in Syria civil war http://www.jpost.com/Middle-East/Report-Israel-treating-al-Qaida-fighters-wounded-in-Syria-civil-war-393862 Takže myslet si, že by si Izraelci s USA nasypali nějaký popel na hlavu jako reflexi vlastních chyb... je opravdu naivní, když uvážíme, že jde o hardline jejich mocenské politiky.

    OdpovědětVymazat
  5. Až teď jsem si všimla, že článek je z roku 2009, tak to Čejka opravdu nemohl informovat o USA a izraelské pomoci IS. :) sorry

    OdpovědětVymazat
  6. K té zahraniční politice USA je také dobré si namátkovu připomenout, kde všude podporovaly drogové kartely, fasisty a teroristy: 35 countries where the U.S. has supported fascists, drug lords and terrorists http://www.salon.com/2014/03/08/35_countries_the_u_s_has_backed_international_crime_partner/

    OdpovědětVymazat