Hnědé košile exotického střihu - Nacismus a fašismus mezi Araby a muslimy za druhé světové války

Mezi světovými válkami byla politická situace na Blízkém východě mimořádně napjatá, především kvůli dopadům první světové války. V důsledku toho se i v arabských a muslimských kruzích uchytilo několik směrů, inspirovaných hitlerovským a mussoliniovským myšlením.

V období 1914–1918 považovali arabští nacionalisté Londýn za svého spojence proti tureckým vládcům, spojencům Berlína a Vídně, ve 20. letech se však situace změnila. Rozparcelování teritorií poražené Osmanské říše Británií a Francií v nich vyvolalo obrovské zklamání, pocit zrady, deziluze a vzdoru. Prakticky všechny části rozpadlého impéria, kde žili Arabové, se totiž staly součástí takzvaných mandátních území, které se v praxi podobaly koloniím. Britové převzali pod svou správu Irák, Zajordánsko a Palestinu a Francouzi Sýrii s Libanonem.

Němečtí vojáci a muslimská žena v Mostaru.

Rozděl a kontroluj

Mandátní administrativa neomezila jen právo místních na sebeurčení, kterého se nacionalisté dožadovali, ale vytvářela i silné společenské štěpení a konflikty. To činila mimo jiné výběrem a preferováním různých klientských, kmenově-nábožensko-politických skupin za spojence. Šlo o politiku, která přispívala k rozeštvání lokálního obyvatelstva proti sobě, čímž zároveň oslabovala potenciální odpor proti novým vládcům. V roli spřízněnců se obvykle jednalo o menšiny, z různých důvodů Západu bližší, které mandátní správy dosazovaly do klíčových politických pozic, zatímco většinové komunity často politicky i jinak ostrakizovaly.

V Libanonu se tak například francouzskými klienty stali tamní maronitští křesťané. V meziválečné Palestině zase Britové zpočátku jednoznačně podporovali sionistické Židy proti Arabům. A v Iráku postavila vláda Jeho Veličenstva do čela země minoritní sunnity oproti šíitské a kurdské většině. Cílem takovéhoto posilování vybraných menšin spočíval krom výše uvedeného v oslabování nacionalistů, které poválečný vývoj nejvíce zklamal, a proto se nejvýrazněji radikalizovali. Řada z nich byla z tábora sekulárnějších sunnitských muslimů, ale mezi nacionalisty, často dokonce mezi jeho ideology a vůdci, se nacházelo mnoho křesťanů (z různých rozdrobených východních církví). Potenciál pro rozvoj nacionalismu se silným protikoloniálním a protiimperiálním nábojem tak byl na meziválečném Blízkém východě velmi silný. Navíc ze západního prostředí pronikaly do regionu mnohé ideologické a politické vlivy, které podobným postojům napomáhaly.

Muslimskému prostředí se vlivy fašismu a nacismu poměrně dlouho vyhýbaly, a necílila na ně ani propaganda z Berlína. Arabové příliš nezapadali do nacistických rasových teorií – v jednom ze svých projevů se o nich Hitler dokonce vyjádřil jako o „poloopicích“. Jindy se však už vyjadřoval daleko smířlivěji a neskrýval také jistý obdiv k Íráncům a Turkům. Stejně dvojznačně chápali nacisté a fašisté islám (více v článku Nacismus a náboženství). Nepřítelem číslo jedna pro NSDAP byli jednoznačně vždy Židé, k ostatním náboženstvím zaujímala pragmatické pozice. V případě Arabů a muslimů přispíval k pragmatismu vůči nim často geopolitický význam oblastí, které obývali. 

Nejznámější fotografie ze setkání
velkého jeruzalémského muftího Husajního s Hitlerem.

Restart velké Asýrie?

Na samotném meziválečném Blízkém východě se fašizující tendence mnohdy silněji než u muslimů projevovaly v prostředí křesťanských intelektuálů – ať už řeckopravoslavných, maronitských či řeckokatolických. Tak jako v Evropě, i v arabském světě si mezi sebou lokální mutace fašismu konkurovaly.

Velmi zvláštním a dodnes zajímavým případem se stala Syrská sociálně nacionální strana (SSNP, používala též označení Syrská lidová sociální strana). Existuje od roku 1932, kdy ji (nikoliv v Sýrii, ale v libanonském Bejrútu) založil řeckopravoslavný křesťan Antún Saade (1904–1949). Formace se již svým názvem inspirovala u NSDAP a její hlavní ideologií se po vzoru velkoněmecké Říše stala idea Velké Sýrie, která se měla rozkládat na území dnešního Libanonu, Sýrie, Izraele, palestinských území, Sinaje, Kypru, Jordánska, Iráku a Kuvajtu. Z Hitlerových a Mussoliniho koncepcí převzala kult vůdce, organizační strukturu, rasové (především antisemitské) postoje a celkovým proti-osvícenecký duch. Těžiště strany bylo v Libanonu.

Přestože byl Saade etnický Arab (nenechme se zde mýlit jmény, která mají křesťanští Arabové odlišná od muslimských), jeho ideologie nepředstavovala nějakou variaci panarabismu. Ani křesťanství nemělo vytvářet onen nezbytný jednotící tmel, do Saadovy ideologie a územního konceptu se vešli, s výjimkou Židů, arabské i nearabské národy, muslimové, křesťané i sekularisté. Velká Sýrie chtěla být konkurenčním projektem panarabského nacionalismu. Saade nahrazoval arabskou identitu kulturně i rasově nadřazeným „syrianstvím“, přičemž ho patrně inspirovala i dávná, kulturně vyspělá a rozsáhlá Asyrská říše. Nacismus ovlivnil též symboliku strany – dodnes používaný prapor SSNP vznikl z vlajky hitlerovského Německa s vlastní verzí svastiky (jako rudého slunečního kotouče) ve středovém kruhu. Členové uskupení také dodnes zdraví zdviženou pravicí. Je zajímavé, že na samotnou NSDAP Saadeho strana velký dojem neudělala a nedošlo ani k žádné vzájemné spolupráci.

Během dalšího, hlavně už poválečného vývoje prodělala SSNP výraznou ideologickou transformaci a řadu až neuvěřitelných veletočů, rozdělila se na dvě bojující frakce a přiblížila se od krajně pravicové pozice k levicovým postojům. Při svém mnohdy ilegálním působení (které trvalo například v Sýrii až do roku 2005) se pokusila o dva státní převraty v Libanonu – první proběhl v roce 1949 (po něm Saadeho popravili) a druhý v roce 1961.

SSNS byla velmi aktivní i v době občanské války v Libanonu (1975–1990), kdy většinou bojovala na straně levicových a muslimských sil (včetně komunistů) proti fašizujícím maronitským falangistům a její křesťanské členky provedly několik sebevražedných atentátů proti izraelské armádě. Saadeho následníci se nakonec stali podporovatelem syrského režimu strany Baas (Socialistická strana arabské obrody). Dnes jsou pevnými stoupenci režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jejich milice ho podporovaly v občanské válce společně s proíránskými šíity. Většina členů SSNP přitom patří k řeckopravoslavným Arabům.

Antún Saade s emblémem SSNP

Raději Féničané než Arabové

Velmi silně ovlivnil fašismus jinou část křesťanů v Libanonu – maronity, církev propojenou s Římem. V roce 1936 založil představitel významného maronitského klanu Pierre Džamáíl (1905–1984) Falangu či Libanonskou falangistickou stranu (arabsky zkráceně Katá´ib). Přímou inspirací k jejímu vzniku byly Džamáílovy fascinující dojmy z nacisty grandiózně organizované olympiády v Berlíně v roce 1936, kterou navštívil jako kapitán libanonského fotbalového týmu. V praktické rovině pak chtěl napodobit španělskou Falangistickou strana. Pod heslem „Bůh, národ a rodina“ se kromě fašistického populismu, autoritářství a katolického ultra-konzervativismu inspirovala i v typických pozdravech. Aby se falangisté (etničtí Arabové) odlišili od panarabského nacionalismu, adaptovali mýtus „fénicianismu“. Ten měl odkazovat k údajným předarabským, antickým kořenům maronitů, přičemž měl zároveň vyjádřit i jejich nadřazenost nad arabskou kulturou.

Militantnost falangistické ideologie se naplno projevila až později – v libanonské občanské válce v letech 1975–1990, kdy jejich milice patřily k hlavním aktérům konfliktu. A jestliže nepřátelé Falangy z výše popsané SSNP patřili k protiizraelskému odboji, byli naopak protipalestinští maronitští falangisté s určitými přestávkami spojenci Izraele, kterému při dodávkách zbraní příliš nevadila jejich fašismem a nacismem inspirovaná minulost. 

Husajní, Kajlání, Páhlaví

Pokud jde o muslimské vrstvy, teprve s blížící se druhou světovou válkou zvýšila německá propaganda svou aktivitu rovněž v britských a francouzských dominiích. Nacistům nahrávala též skutečnost, že ve 20.–30. letech v Palestině velmi eskaloval arabsko-židovský konflikt, během něhož většina arabských nacionalistů sympatizovala s palestinskými Araby. Koho pokládala nacistická propaganda za hlavního viníka, nemusíme připomínat. Již tak silný arabský antisionismus se postupně začal v některých případech propojovat s nacisty exportovaným antisemitismem. Ten vycházel jak z tradičních evropských protižidovských stereotypů, tak i z různých rasových teorií. Typickým příkladem osobností ovlivněných nacistickou ideologií byl palestinský muftí Hadži Amín Al-Husajní (1897–1974) či irácký premiér Rašíd Al-Kajlání (1892–1965). Nebyla také náhoda, že v Iráku proběhl v roce 1941 brutální protižidovský pogrom (Farhúd). Silný vliv třetí říše se projevoval i u íránského šáha Rezy Páhlavího (1878–1944), kterého nakonec během druhé světové války Spojenci donutili abdikovat. Pro zajímavost lze zmínit i krátkodobou existenci miniaturní, asi 600členné Národně socialistické dělnické strany Íránu (známé pod zkratkou SUMKA) v roce 1952. 

Nacistická propaganda se snažila působit na meziválečný Egypt, v němž i přes formální nezávislost země zůstával britský vliv stále silný. Jedna z prvních moderních islamistických organizací – egyptské Muslimské bratrstvo – začala během druhé světové války připravovat protibritské povstání a někteří jeho členové počítali s přítomností Rommelova Afrikakorpsu jako se spojencem. Pomoc a inspiraci u nacistů údajně tehdy hledali také někteří představitelé egyptské armády, z nichž později vznikla organizace Svobodní důstojníci, která v roce 1952 svrhla krále Farúka. Vlažné sympatie k Německu u egyptských islamistů a nacionalistů byly ovšem spíš pragmatické – v duchu teorie o „nepříteli mého nepřítele, který je mým přítelem“. 

Militantní odpor vůči Britům – a s ním související sympatie s nacisty – nebyl zdaleka jen fenoménem arabsko-muslimského světa. Analogii měl i mezi některými indickými nacionalisty, a dokonce u malé částí sionistických Židů. Radikální sionista Abraham Stern (1907–1942) natolik nenáviděl britskou mandátní správu, že se boj proti ní stal pro jeho organizaci naprostou prioritou. Trval na tom dokonce i za války, kdy bylo každému jasné, kdo evropské Židy vraždí a kdo naopak bojuje proti jejich likvidátorům. Stern se přesto naivně domníval, že by nacistické Německo mohlo odeslat evropské Židy do Palestiny, kde by pak bojovali proti Britům. Sternův dopis nacistickým diplomatům v tomto duchu zůstal bez odpovědi. Organizace Lechi (Bojovníci za svobodu Izraele), kterou Stern vedl, byla nejpravicovějším extrémem židovského spektra, měla však pouze stovky členů.

Také v Indii v tamním nacionalismu existovala muslimská linka. Tamní protibritští nacionalisté našli charismatického vůdce v osobě hinduisty a předsedy Indického národního kongresu Subháše Čandry Bóseho (1897–1945). Jeho příběh se v mnohém podobal příběhu muftího Al-Husajního. Na začátku války odjel do Německa, kde se setkal s tamními pohlaváry, včetně Hitlera. Mezi jeho stoupenci se nenacházeli jen hinduističtí nacionalisté, ale též indičtí muslimové a jiná náboženství a etnika. Malá indická jednotka později dokonce bojovala po boku nacistů při vylodění Spojenců v Normandii. Bóse ale zaměřil svou pozornost hlavně na Dálný Východ, kam ho dopravila německá ponorka. Ve spolupráci s Japonci reorganizoval takzvanou Indickou národní armádu (Azad Hind) v níž se jedním z nejvyšších důstojníků stal indický muslim Šáh Nawaz Chán (1914–1983). Azad Hind se na Dálném východě několikrát dostala do bojů s britskými a dalšími jednotkami, takže Indové, včetně muslimů, se často utkali v bratrovražedném zápase. Může se nám dnes jevit jako velký paradox, že v poválečné Indii byli členové pro-nacistické a pro-japonské armády oslavováni daleko více než Indové, kteří sloužili britské koruně. I v dnešní indické historiografii má Bóse čestné místo, podobně jako v izraelské Stern.

Zakladatel libanonské Falangy Pierre Džamáíl.
Znalci tamního prostředí popisují tuto část maronitů
jako kombinaci španělských falangistů a sicilské mafie

Handžar a Skanderbeg

Během období 1939–1945 se mnoho muslimů a Arabů ocitlo na území obsazeným silami Osy. Někteří byli odvedení do pomocných sil německé armády, případně do nich nastoupili jako dobrovolníci, jiní zase čelili perzekuci. Nejznámějším pronacistickým Arabem-muslimem je jeruzalémský muftí Al-Husajní. Muftího pronacistická a protižidovská propaganda však nepadla v Palestině na příliš úrodnou půdu, neboť přibližně 9 000 arabských Palestinců narukovalo do britské armády. Naopak viditelným výsledkem muftího aktivit byl podíl na organizaci 13. horské divize SS Handžar (13. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Handschar“), složené z bosenských muslimů a Chorvatů. Ta pod velením chorvatsko-německého důstojníka Desideria Hampela (1895–1981) prováděla akce proti jugoslávským partyzánům a vraždila bosenské Srby, čímž se mstila za masakry muslimů ze strany srbských nacionalistů-četniků (z nichž většina během války taktéž spolupracovala s Němci). V době své největší síly měla divize Handžar 17 000 vojáků. Další jednotka, na jejímž vzniku se muftí podílel, byla dobrovolnická divize Wehrmachtu, označovaná jako Legie svobodné Arábie (Legion Freies Arabien) převážně z rekrutů ze severní Afriky. Ta se koncem války účastnila hlavně protipartyzánských akcí v Řecku a na Balkáně.

Další formací s výrazným počtem muslimů byla albánská 21. horská divize SS „Skanderbeg“ (21. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Skanderbeg“/albanische Nr. 1). Ta však ani zdaleka nedosáhla síly Handžaru (měla jen 6 500 mužů) a šlo spíše o brigádu než divizi. Navzdory existenci albánské jednotky SS zní asi překvapivě fakt, že to byla právě tato evropská muslimská země, ve které jako v jediném státu obsazeném nacisty žilo po válce více Židů než před ní. Řada Albánců nejen že poskytla židovským uprchlíkům azyl, ale navíc různé úřady vydaly potvrzení, že jde o muslimy, což je zachránilo před deportacemi. Řada vyznavačů islámu také po válce získala titul „spravedlivý mezi národy“ za záchranu Židů před holocaustem, mezi nimi několik Albánců. Zřejmě nejslavnějším „muslimským Schindlerem“ se stal íránský diplomat ve Francii Abdol Hosejn Sardárí (1914–1981), který zachránil několik tisíc tamních osob značených nacistickými zákony za Židy.

Fez nošený členy albánské divize SS "Skanderbeg". 

Pomocníci na špinavou práci

Na Balkáně i jinde působilo ještě několik menších pronacistických útvarů se zastoupením vyznavačů islámu. V muslimské části jižního Srbska – Sandžaku – operovala zvláštně pojmenovaná formace – SS a policejní sebeobranný pluk „Sandžak“ (SS und Polizei-Selbstschutz-Regiment „Sandschak“). Na straně francouzských kolaborantů zase existovala menší paramilitární jednotka Severoafrická legie (Légion nord-africaine) vedená francouzským gestapákem Henri Lafontem a alžírským nacionalistou Mohammedem Al-Mádím. 

Zvláštním případem, kdy se muslimové dostali do služeb Říše, představovali sovětští zajatci. SSSR se k vlastním lidem, kteří padli do rukou nepřítele, choval brutálně a de facto je považoval za zrádce. Strach ze stalinské politiky ve spojení s dávkou nacistické propagandy tak přiměl nejednoho zajatého vojáka Rudé armády k boji na opačné straně fronty. Množství bývalých sovětských občanů v řadách Wehrmachtu a Waffen-SS pocházelo hlavně z pobaltských zemí, Ukrajiny i Ruska (vlasovci), méně pak z řad turkestánských muslimů (Středoasijci, Tádžici, Ujguři), ještě menší část představovali Azeři, Kavkazané a Tataři. Většina z nich, která se přidala k Němcům, působila spíše v podpůrných jednotkách a jen část nastoupila znovu do bojů. Ve srovnání s bosenskými či albánskými muslimy však do Waffen-SS vstoupil jen zlomek z muslimských zajatců Rudé armády.

Desetkrát víc spravedlivých

Historické práce o druhé světové válce ukazují, že na straně Osy se bojů zúčastnilo přibližně 500 000 muslimů. Ve spojeneckých armádách pak lze celkově dojít k číslu 5 000 000 vyznavačů islámu. Co se týká etnického složení muslimů na straně Osy, tam převažovaly hlavně národy střední Asie a pak bosenští muslimové (původem Slované) či Albánci. Arabů sloužilo ve Wehrmachtu či Waffen-SS poměrně málo. Hlavním motivem pro vstup muslimů do ozbrojených sil Osy nebylo náboženství, ale především vypjatý antikolonialismus a nacionalismus. V případě zajatců z Rudé armády šlo často o výběr ze dvou možností: smrt v koncentráku (v lepším případě obrovské utrpení v zajetí s vidinou návratu ke Stalinovi), nebo boj za Hitlera.

Doporučená literatura k tématu: 

Achcar, G.: The Arabs and the Holocaust. New York 2010

Herf, J.: Nazi Propaganda for the Arab World. London 2010

Morris, B.: Righteous Victims: A History of the Zionist-Arab Conflict, 1881–2001. New York 2001

Hoare, M. A.: The Bosnian Muslims in the Second World War. Oxford 2014

Ruelle, G. – Desaix, D.: The Grand Mosque of Paris: A Story of How Muslims Rescued Jews During the Holocaust. New York 2010

Trigg, J.: Hitler's Jihadis: Muslim Volunteers of the Waffen-SS (Hitler's Legions). Cheltenham 2009

-mč-

Vyšlo v revue Válka - Speciál II. světová válka, prosinec 2020

Přečtěte si také sérii článků o muslimech ve spojeneckých armádách za druhé světové války

Sekery, nože a velký muftí

Letošní podzim se opět do médií po delší odmlce dostal izraelsko-palestinský konflikt. V době, kdy je část Blízkého východu v plamenech, ustoupil tento spor poněkud do pozadí. Svým způsobem je to logické, protože věci, které se odehrávají v současné Sýrii a Iráku, ho svojí brutalitou opravdu mnohonásobně převyšují. Mohou mít také na region daleko širší dopad, než dlouhodobý a rozvlekle zahnívající izraelsko-palestinský spor, kde už léta nedochází k žádným zásadním posunům. Navíc dění v Izraeli a Palestině ani nijak hlouběji neovlivňují současnou uprchlickou krizí v regionu a v Evropě.

Nyní ale přeci jen spor ve Svaté zemi znovu zaujal mainstreamová média. Jedná se o další projev toho, co bývá novinářskou hantýrkou někdy označováno jako „tichá intifáda“, „intifáda nožů“ atd. Tyto žurnalistické neologismy dokáží do jisté míry krátkodobě vzbudit pozornost, stěží jsou ale schopny popsat hlubší realitu konfliktu. Je ale fakt, že hlavně v oblasti Jeruzaléma se v uplynulých týdnech a měsících rozpoutala vlna násilí, která se projevila řadou brutálních útoků ze strany palestinských radikálů (úmyslně nebudu používat kolektivní mediální zkratku „Palestinci“ ani „Izraelci“) za pomoci chladných zbraní, hlavně nožů a seker. Videozáběry pouličních kamer také zdokumentovaly velmi násilné zločiny a hlavně židovští Jeruzalémané v posledních týdnech opět pocítili pocit nebezpečí ne příliš vzdálené tomu, kdy po roce 2000 vybuchovaly v jeruzalémských ulicích sebevražedné bomby Hamásu. Přesto je u nás prezentovaný obraz opět jen výsečí izraelsko-palestinské reality.     

Hlubší příčiny současných násilností nespočívají v nějaké kolektivním a bytostném předurčení Palestinců k násilí, jak se někteří lidé domnívají, ale už zmiňovaném dlouhodobém zahnívání izraelsko-palestinského konfliktu. Ten přestal být už dávno systematicky řešen a řada jeho aspektů se naopak v mezidobí plíživě zhoršovala, což však už mediální mainstream příliš nezajímá. To se projevuje na izraelské straně mj. pokračováním výstavby osad a radikalizací osadníků, na straně palestinské zase periodickými výbuchy násilí podobným dění v posledních týdnech. Oproti první a druhé intifádě, za kterými stály konkrétní osobnosti či hnutí, se ukazuje, že současné útoky postrádají centrální koordinaci a i v jiných ohledech se od „velkých“ intifád odlišují.  

Je zde jednoznačná subjektivní vina konkrétních pachatelů teroristických útoků, kteří by měly být spravedlivě potrestáni bez ohledu na to, jestli se jedná o extrémisty z jedné či druhé strany. Pak je zde ale i širší vina politická – vina za situaci, ve které vyrůstají na straně jedné zabijáci se sekerami a noži a na druhé zase ne až tak odlišná sorta lidí pocházejících hlavně z některých židovských osad na Západním břehu a v určitých případech i oblečených do armádních uniforem a se špičkovou výzbrojí. 

Deficity demokracie 

Politická situace Izraele a Palestiny je z logiky věci způsobena hlavně postupy a interakcemi politiků a stran, respektive hnutí – více i méně radikálních. Je pravda, že tyto politické subjekty jsou primárně dosazovány k moci prostými Izraelci a Palestinci ve volbách. Polehčující okolností ale pro prosté voličstvo budiž fakt, že deficity demokracie na obou stranách roli běžných občanů snižují. Na rozdíl od většiny západních demokracií je ta izraelská vysoce fragmentovaná do velkého množství stran a stále vznikajících a zanikajících frakcí. Povolební koaliční handlování je tak pro běžné voliče často daleko méně přehledné a srozumitelné, než v řadě jiných demokracií. Marginální politická uskupení získávají v Izraeli velmi často daleko výraznější koaliční potenciál, než by si za své výsledky zasluhovala. Jednou z takových izraelských skupin, které jsou sice početně stále sice výrazně menšinové, ale přesto v politice neustále více posilující a ovlivňující podobu izraelsko-palestinského sporu, jsou osadníci ze Západního břehu. Jejich mluvčími už tak dávno nejsou jen opoziční politici a různí undergroundoví rabíni, ale přímo ministři izraelských vlád – a čím dál tím více i sám premiér „Bibi“ Netanjahu. Ten navazuje na politiku svých předchůdců Begina a Šamira z 80. let. A ti zase vycházeli z ideologie, kterou ve 30. letech koncipoval radikální politik Vladimír Žabotinský, podle kterého jedinou věcí, která na Araby platí, je pouze tvrdá síla a pomyslná "železná zeď".   

V palestinské politice je sice na výběr z podstatně méně stran a hnutí, ale pro změnu se tam volby konaly naposledy v roce 2006. To je hlavně důsledek napětí mezi Fatahem a Hamásem, což jsou hegemonická politická hnutí (první na Západním břehu, druhé v Gaze), které stále nemají v palestinské politice žádnou výraznou politickou alternativu. Podpora násilí a fundamentalismu ze strany Hamásu je obecně známá skutečnost, která nepotřebuje podrobnějších komentářů. Oproti tomu palestinský prezident Abbás (který je de facto vládcem jen na Západním břehu, nikoliv v Gaze) je jednoznačně konstruktivnější než Hamás. To ostatně zcela aktuálně potvrdila i zpráva vnitřní bezpečnostní služby Šin Bet, podle které Abbás určitě nestojí za podněcováním násilností „intifády nožů“, ba dokonce se jim snaží čelit. U některých dalších palestinských politiků v jeho okolí to však již neplatilo. Právě neschopnost držet radikály na Západním břehu a v Jeruzalémě na uzdě je dlouhodobě Abbásova hlavní slabost. Tato jeho vlastnost není po odchodu vysoce autoritativního Arafata ani tak jeho osobní vinou. To sice může být jemu samému útěchou, Palestincům ale absence silného a zároveň konstruktivního politického vůdce, schopného zkrotit radikály, dlouhodobě škodí. Pro vyváženější obraz je ale třeba zmínit i fakt, že na Abbáse netlačí jen korupčníci a radikálové z Fatahu. I z izraelské strany je pod silným tlakem Netanjahua, který se nikdy příliš netajil tím, že mírový proces není jeho šálek kávy a že Izrael mírová jednání s Palestinci vlastně ani příliš nepotřebuje.

Izraelská nacionalistická pravice – dlouhodobě v čele s Bibim – je pro izraelsko-palestinské urovnání velmi destruktivní. Pokud na ni nebude činěn enormní tlak ze strany USA (které má dnes jiných zahraničněpolitických problémů opravdu dost), bude se konflikt vždy snažit řešit spíš z pozice síly a za pomoci lží a fabulací. Naposledy to ukázal velmi medializový Netanjahuův výrok z letošního října, kdy se pokusil v jednom ze svých bonmotů svalit výraznou část viny za holocaust na velkého Jeruzalémského muftího z doby britského mandátu Palestina. To sklidilo velkou nevoli nejen ze strany historiků holocaustu, ale i od současných německých politiků, kteří si nepřáli zlehčovat německou vinu za holocaust za pomoci účelových dezinterpretací. Bibi si byl určitě vědomý překrucování faktů o jinak velmi temné postavě palestinských dějin. Ve skutečnosti mu šlo spíše o vypuštění pokusného balónku, jak daleko si může dovolit zajít v démonizaci současných Palestinců, aby co nejvíce zkomplikoval resuscitaci mírového procesu.  

Pokud bude Bibi nadále setrvávat v premiérském křesle, bude stále pravděpodobnější, že Izrael nakonec nejen fyzicky skončí za Žabotinského "železnou zdí". Naopak Palestinci budou s politiky Abbásova formátu a s Hamásem jako militantní opozicí odsouzeni do současné nepříliš vlivné role, která bude navíc stále více komplikována nekontrolovatelnými výbuchy násilí palestinských radikálů.

Sečteno a podtrženo: Izraelci i Palestinci by měli současnou garnituru politiků co nejdříve nahradit schopnějšími a moudřejšími politiky … Pokud ale přihlédneme k reálné situaci, je taková varianta vývoje velmi nepravděpodobná, až utopická. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2 (č. 23, 2015)