Hnědé košile exotického střihu - Nacismus a fašismus mezi Araby a muslimy za druhé světové války

Mezi světovými válkami byla politická situace na Blízkém východě mimořádně napjatá, především kvůli dopadům první světové války. V důsledku toho se i v arabských a muslimských kruzích uchytilo několik směrů, inspirovaných hitlerovským a mussoliniovským myšlením.

V období 1914–1918 považovali arabští nacionalisté Londýn za svého spojence proti tureckým vládcům, spojencům Berlína a Vídně, ve 20. letech se však situace změnila. Rozparcelování teritorií poražené Osmanské říše Británií a Francií v nich vyvolalo obrovské zklamání, pocit zrady, deziluze a vzdoru. Prakticky všechny části rozpadlého impéria, kde žili Arabové, se totiž staly součástí takzvaných mandátních území, které se v praxi podobaly koloniím. Britové převzali pod svou správu Irák, Zajordánsko a Palestinu a Francouzi Sýrii s Libanonem.

Němečtí vojáci a muslimská žena v Mostaru.

Rozděl a kontroluj

Mandátní administrativa neomezila jen právo místních na sebeurčení, kterého se nacionalisté dožadovali, ale vytvářela i silné společenské štěpení a konflikty. To činila mimo jiné výběrem a preferováním různých klientských, kmenově-nábožensko-politických skupin za spojence. Šlo o politiku, která přispívala k rozeštvání lokálního obyvatelstva proti sobě, čímž zároveň oslabovala potenciální odpor proti novým vládcům. V roli spřízněnců se obvykle jednalo o menšiny, z různých důvodů Západu bližší, které mandátní správy dosazovaly do klíčových politických pozic, zatímco většinové komunity často politicky i jinak ostrakizovaly.

V Libanonu se tak například francouzskými klienty stali tamní maronitští křesťané. V meziválečné Palestině zase Britové zpočátku jednoznačně podporovali sionistické Židy proti Arabům. A v Iráku postavila vláda Jeho Veličenstva do čela země minoritní sunnity oproti šíitské a kurdské většině. Cílem takovéhoto posilování vybraných menšin spočíval krom výše uvedeného v oslabování nacionalistů, které poválečný vývoj nejvíce zklamal, a proto se nejvýrazněji radikalizovali. Řada z nich byla z tábora sekulárnějších sunnitských muslimů, ale mezi nacionalisty, často dokonce mezi jeho ideology a vůdci, se nacházelo mnoho křesťanů (z různých rozdrobených východních církví). Potenciál pro rozvoj nacionalismu se silným protikoloniálním a protiimperiálním nábojem tak byl na meziválečném Blízkém východě velmi silný. Navíc ze západního prostředí pronikaly do regionu mnohé ideologické a politické vlivy, které podobným postojům napomáhaly.

Muslimskému prostředí se vlivy fašismu a nacismu poměrně dlouho vyhýbaly, a necílila na ně ani propaganda z Berlína. Arabové příliš nezapadali do nacistických rasových teorií – v jednom ze svých projevů se o nich Hitler dokonce vyjádřil jako o „poloopicích“. Jindy se však už vyjadřoval daleko smířlivěji a neskrýval také jistý obdiv k Íráncům a Turkům. Stejně dvojznačně chápali nacisté a fašisté islám (více v článku Nacismus a náboženství). Nepřítelem číslo jedna pro NSDAP byli jednoznačně vždy Židé, k ostatním náboženstvím zaujímala pragmatické pozice. V případě Arabů a muslimů přispíval k pragmatismu vůči nim často geopolitický význam oblastí, které obývali. 

Nejznámější fotografie ze setkání
velkého jeruzalémského muftího Husajního s Hitlerem.

Restart velké Asýrie?

Na samotném meziválečném Blízkém východě se fašizující tendence mnohdy silněji než u muslimů projevovaly v prostředí křesťanských intelektuálů – ať už řeckopravoslavných, maronitských či řeckokatolických. Tak jako v Evropě, i v arabském světě si mezi sebou lokální mutace fašismu konkurovaly.

Velmi zvláštním a dodnes zajímavým případem se stala Syrská sociálně nacionální strana (SSNP, používala též označení Syrská lidová sociální strana). Existuje od roku 1932, kdy ji (nikoliv v Sýrii, ale v libanonském Bejrútu) založil řeckopravoslavný křesťan Antún Saade (1904–1949). Formace se již svým názvem inspirovala u NSDAP a její hlavní ideologií se po vzoru velkoněmecké Říše stala idea Velké Sýrie, která se měla rozkládat na území dnešního Libanonu, Sýrie, Izraele, palestinských území, Sinaje, Kypru, Jordánska, Iráku a Kuvajtu. Z Hitlerových a Mussoliniho koncepcí převzala kult vůdce, organizační strukturu, rasové (především antisemitské) postoje a celkovým proti-osvícenecký duch. Těžiště strany bylo v Libanonu.

Přestože byl Saade etnický Arab (nenechme se zde mýlit jmény, která mají křesťanští Arabové odlišná od muslimských), jeho ideologie nepředstavovala nějakou variaci panarabismu. Ani křesťanství nemělo vytvářet onen nezbytný jednotící tmel, do Saadovy ideologie a územního konceptu se vešli, s výjimkou Židů, arabské i nearabské národy, muslimové, křesťané i sekularisté. Velká Sýrie chtěla být konkurenčním projektem panarabského nacionalismu. Saade nahrazoval arabskou identitu kulturně i rasově nadřazeným „syrianstvím“, přičemž ho patrně inspirovala i dávná, kulturně vyspělá a rozsáhlá Asyrská říše. Nacismus ovlivnil též symboliku strany – dodnes používaný prapor SSNP vznikl z vlajky hitlerovského Německa s vlastní verzí svastiky (jako rudého slunečního kotouče) ve středovém kruhu. Členové uskupení také dodnes zdraví zdviženou pravicí. Je zajímavé, že na samotnou NSDAP Saadeho strana velký dojem neudělala a nedošlo ani k žádné vzájemné spolupráci.

Během dalšího, hlavně už poválečného vývoje prodělala SSNP výraznou ideologickou transformaci a řadu až neuvěřitelných veletočů, rozdělila se na dvě bojující frakce a přiblížila se od krajně pravicové pozice k levicovým postojům. Při svém mnohdy ilegálním působení (které trvalo například v Sýrii až do roku 2005) se pokusila o dva státní převraty v Libanonu – první proběhl v roce 1949 (po něm Saadeho popravili) a druhý v roce 1961.

SSNS byla velmi aktivní i v době občanské války v Libanonu (1975–1990), kdy většinou bojovala na straně levicových a muslimských sil (včetně komunistů) proti fašizujícím maronitským falangistům a její křesťanské členky provedly několik sebevražedných atentátů proti izraelské armádě. Saadeho následníci se nakonec stali podporovatelem syrského režimu strany Baas (Socialistická strana arabské obrody). Dnes jsou pevnými stoupenci režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jejich milice ho podporovaly v občanské válce společně s proíránskými šíity. Většina členů SSNP přitom patří k řeckopravoslavným Arabům.

Antún Saade s emblémem SSNP

Raději Féničané než Arabové

Velmi silně ovlivnil fašismus jinou část křesťanů v Libanonu – maronity, církev propojenou s Římem. V roce 1936 založil představitel významného maronitského klanu Pierre Džamáíl (1905–1984) Falangu či Libanonskou falangistickou stranu (arabsky zkráceně Katá´ib). Přímou inspirací k jejímu vzniku byly Džamáílovy fascinující dojmy z nacisty grandiózně organizované olympiády v Berlíně v roce 1936, kterou navštívil jako kapitán libanonského fotbalového týmu. V praktické rovině pak chtěl napodobit španělskou Falangistickou strana. Pod heslem „Bůh, národ a rodina“ se kromě fašistického populismu, autoritářství a katolického ultra-konzervativismu inspirovala i v typických pozdravech. Aby se falangisté (etničtí Arabové) odlišili od panarabského nacionalismu, adaptovali mýtus „fénicianismu“. Ten měl odkazovat k údajným předarabským, antickým kořenům maronitů, přičemž měl zároveň vyjádřit i jejich nadřazenost nad arabskou kulturou.

Militantnost falangistické ideologie se naplno projevila až později – v libanonské občanské válce v letech 1975–1990, kdy jejich milice patřily k hlavním aktérům konfliktu. A jestliže nepřátelé Falangy z výše popsané SSNP patřili k protiizraelskému odboji, byli naopak protipalestinští maronitští falangisté s určitými přestávkami spojenci Izraele, kterému při dodávkách zbraní příliš nevadila jejich fašismem a nacismem inspirovaná minulost. 

Husajní, Kajlání, Páhlaví

Pokud jde o muslimské vrstvy, teprve s blížící se druhou světovou válkou zvýšila německá propaganda svou aktivitu rovněž v britských a francouzských dominiích. Nacistům nahrávala též skutečnost, že ve 20.–30. letech v Palestině velmi eskaloval arabsko-židovský konflikt, během něhož většina arabských nacionalistů sympatizovala s palestinskými Araby. Koho pokládala nacistická propaganda za hlavního viníka, nemusíme připomínat. Již tak silný arabský antisionismus se postupně začal v některých případech propojovat s nacisty exportovaným antisemitismem. Ten vycházel jak z tradičních evropských protižidovských stereotypů, tak i z různých rasových teorií. Typickým příkladem osobností ovlivněných nacistickou ideologií byl palestinský muftí Hadži Amín Al-Husajní (1897–1974) či irácký premiér Rašíd Al-Kajlání (1892–1965). Nebyla také náhoda, že v Iráku proběhl v roce 1941 brutální protižidovský pogrom (Farhúd). Silný vliv třetí říše se projevoval i u íránského šáha Rezy Páhlavího (1878–1944), kterého nakonec během druhé světové války Spojenci donutili abdikovat. Pro zajímavost lze zmínit i krátkodobou existenci miniaturní, asi 600členné Národně socialistické dělnické strany Íránu (známé pod zkratkou SUMKA) v roce 1952. 

Nacistická propaganda se snažila působit na meziválečný Egypt, v němž i přes formální nezávislost země zůstával britský vliv stále silný. Jedna z prvních moderních islamistických organizací – egyptské Muslimské bratrstvo – začala během druhé světové války připravovat protibritské povstání a někteří jeho členové počítali s přítomností Rommelova Afrikakorpsu jako se spojencem. Pomoc a inspiraci u nacistů údajně tehdy hledali také někteří představitelé egyptské armády, z nichž později vznikla organizace Svobodní důstojníci, která v roce 1952 svrhla krále Farúka. Vlažné sympatie k Německu u egyptských islamistů a nacionalistů byly ovšem spíš pragmatické – v duchu teorie o „nepříteli mého nepřítele, který je mým přítelem“. 

Militantní odpor vůči Britům – a s ním související sympatie s nacisty – nebyl zdaleka jen fenoménem arabsko-muslimského světa. Analogii měl i mezi některými indickými nacionalisty, a dokonce u malé částí sionistických Židů. Radikální sionista Abraham Stern (1907–1942) natolik nenáviděl britskou mandátní správu, že se boj proti ní stal pro jeho organizaci naprostou prioritou. Trval na tom dokonce i za války, kdy bylo každému jasné, kdo evropské Židy vraždí a kdo naopak bojuje proti jejich likvidátorům. Stern se přesto naivně domníval, že by nacistické Německo mohlo odeslat evropské Židy do Palestiny, kde by pak bojovali proti Britům. Sternův dopis nacistickým diplomatům v tomto duchu zůstal bez odpovědi. Organizace Lechi (Bojovníci za svobodu Izraele), kterou Stern vedl, byla nejpravicovějším extrémem židovského spektra, měla však pouze stovky členů.

Také v Indii v tamním nacionalismu existovala muslimská linka. Tamní protibritští nacionalisté našli charismatického vůdce v osobě hinduisty a předsedy Indického národního kongresu Subháše Čandry Bóseho (1897–1945). Jeho příběh se v mnohém podobal příběhu muftího Al-Husajního. Na začátku války odjel do Německa, kde se setkal s tamními pohlaváry, včetně Hitlera. Mezi jeho stoupenci se nenacházeli jen hinduističtí nacionalisté, ale též indičtí muslimové a jiná náboženství a etnika. Malá indická jednotka později dokonce bojovala po boku nacistů při vylodění Spojenců v Normandii. Bóse ale zaměřil svou pozornost hlavně na Dálný Východ, kam ho dopravila německá ponorka. Ve spolupráci s Japonci reorganizoval takzvanou Indickou národní armádu (Azad Hind) v níž se jedním z nejvyšších důstojníků stal indický muslim Šáh Nawaz Chán (1914–1983). Azad Hind se na Dálném východě několikrát dostala do bojů s britskými a dalšími jednotkami, takže Indové, včetně muslimů, se často utkali v bratrovražedném zápase. Může se nám dnes jevit jako velký paradox, že v poválečné Indii byli členové pro-nacistické a pro-japonské armády oslavováni daleko více než Indové, kteří sloužili britské koruně. I v dnešní indické historiografii má Bóse čestné místo, podobně jako v izraelské Stern.

Zakladatel libanonské Falangy Pierre Džamáíl.
Znalci tamního prostředí popisují tuto část maronitů
jako kombinaci španělských falangistů a sicilské mafie

Handžar a Skanderbeg

Během období 1939–1945 se mnoho muslimů a Arabů ocitlo na území obsazeným silami Osy. Někteří byli odvedení do pomocných sil německé armády, případně do nich nastoupili jako dobrovolníci, jiní zase čelili perzekuci. Nejznámějším pronacistickým Arabem-muslimem je jeruzalémský muftí Al-Husajní. Muftího pronacistická a protižidovská propaganda však nepadla v Palestině na příliš úrodnou půdu, neboť přibližně 9 000 arabských Palestinců narukovalo do britské armády. Naopak viditelným výsledkem muftího aktivit byl podíl na organizaci 13. horské divize SS Handžar (13. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Handschar“), složené z bosenských muslimů a Chorvatů. Ta pod velením chorvatsko-německého důstojníka Desideria Hampela (1895–1981) prováděla akce proti jugoslávským partyzánům a vraždila bosenské Srby, čímž se mstila za masakry muslimů ze strany srbských nacionalistů-četniků (z nichž většina během války taktéž spolupracovala s Němci). V době své největší síly měla divize Handžar 17 000 vojáků. Další jednotka, na jejímž vzniku se muftí podílel, byla dobrovolnická divize Wehrmachtu, označovaná jako Legie svobodné Arábie (Legion Freies Arabien) převážně z rekrutů ze severní Afriky. Ta se koncem války účastnila hlavně protipartyzánských akcí v Řecku a na Balkáně.

Další formací s výrazným počtem muslimů byla albánská 21. horská divize SS „Skanderbeg“ (21. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Skanderbeg“/albanische Nr. 1). Ta však ani zdaleka nedosáhla síly Handžaru (měla jen 6 500 mužů) a šlo spíše o brigádu než divizi. Navzdory existenci albánské jednotky SS zní asi překvapivě fakt, že to byla právě tato evropská muslimská země, ve které jako v jediném státu obsazeném nacisty žilo po válce více Židů než před ní. Řada Albánců nejen že poskytla židovským uprchlíkům azyl, ale navíc různé úřady vydaly potvrzení, že jde o muslimy, což je zachránilo před deportacemi. Řada vyznavačů islámu také po válce získala titul „spravedlivý mezi národy“ za záchranu Židů před holocaustem, mezi nimi několik Albánců. Zřejmě nejslavnějším „muslimským Schindlerem“ se stal íránský diplomat ve Francii Abdol Hosejn Sardárí (1914–1981), který zachránil několik tisíc tamních osob značených nacistickými zákony za Židy.

Fez nošený členy albánské divize SS "Skanderbeg". 

Pomocníci na špinavou práci

Na Balkáně i jinde působilo ještě několik menších pronacistických útvarů se zastoupením vyznavačů islámu. V muslimské části jižního Srbska – Sandžaku – operovala zvláštně pojmenovaná formace – SS a policejní sebeobranný pluk „Sandžak“ (SS und Polizei-Selbstschutz-Regiment „Sandschak“). Na straně francouzských kolaborantů zase existovala menší paramilitární jednotka Severoafrická legie (Légion nord-africaine) vedená francouzským gestapákem Henri Lafontem a alžírským nacionalistou Mohammedem Al-Mádím. 

Zvláštním případem, kdy se muslimové dostali do služeb Říše, představovali sovětští zajatci. SSSR se k vlastním lidem, kteří padli do rukou nepřítele, choval brutálně a de facto je považoval za zrádce. Strach ze stalinské politiky ve spojení s dávkou nacistické propagandy tak přiměl nejednoho zajatého vojáka Rudé armády k boji na opačné straně fronty. Množství bývalých sovětských občanů v řadách Wehrmachtu a Waffen-SS pocházelo hlavně z pobaltských zemí, Ukrajiny i Ruska (vlasovci), méně pak z řad turkestánských muslimů (Středoasijci, Tádžici, Ujguři), ještě menší část představovali Azeři, Kavkazané a Tataři. Většina z nich, která se přidala k Němcům, působila spíše v podpůrných jednotkách a jen část nastoupila znovu do bojů. Ve srovnání s bosenskými či albánskými muslimy však do Waffen-SS vstoupil jen zlomek z muslimských zajatců Rudé armády.

Desetkrát víc spravedlivých

Historické práce o druhé světové válce ukazují, že na straně Osy se bojů zúčastnilo přibližně 500 000 muslimů. Ve spojeneckých armádách pak lze celkově dojít k číslu 5 000 000 vyznavačů islámu. Co se týká etnického složení muslimů na straně Osy, tam převažovaly hlavně národy střední Asie a pak bosenští muslimové (původem Slované) či Albánci. Arabů sloužilo ve Wehrmachtu či Waffen-SS poměrně málo. Hlavním motivem pro vstup muslimů do ozbrojených sil Osy nebylo náboženství, ale především vypjatý antikolonialismus a nacionalismus. V případě zajatců z Rudé armády šlo často o výběr ze dvou možností: smrt v koncentráku (v lepším případě obrovské utrpení v zajetí s vidinou návratu ke Stalinovi), nebo boj za Hitlera.

Doporučená literatura k tématu: 

Achcar, G.: The Arabs and the Holocaust. New York 2010

Herf, J.: Nazi Propaganda for the Arab World. London 2010

Morris, B.: Righteous Victims: A History of the Zionist-Arab Conflict, 1881–2001. New York 2001

Hoare, M. A.: The Bosnian Muslims in the Second World War. Oxford 2014

Ruelle, G. – Desaix, D.: The Grand Mosque of Paris: A Story of How Muslims Rescued Jews During the Holocaust. New York 2010

Trigg, J.: Hitler's Jihadis: Muslim Volunteers of the Waffen-SS (Hitler's Legions). Cheltenham 2009

-mč-

Vyšlo v revue Válka - Speciál II. světová válka, prosinec 2020

Přečtěte si také sérii článků o muslimech ve spojeneckých armádách za druhé světové války

Muslimové v Evropě/na Západě - studijní materiály

Vojáci 1. pluku marockých sipáhíů při přehlídce na Champs Elysées.
Pluk bojoval v první a druhé světové válce i v ve francouzských koloniálních konfliktech.  

Zde najdete odkazy na některé vybrané články o evropských/západních muslimských komunitách. 

Přehledný seriál Zory Hesové o evropských muslimech.

• Kde se vzali "evropští muslimové"?
• Muslimové v Evropě: Islám na Balkáně.
• Muslimové v Evropě: Les Beurs - Hrdost "arabáčů" po francouzsku
• Muslimové v Evropě: Němečtí Turci na dobré cestě k integraci

Náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích první a druhé světové války.

• S Koránem a puškou ... proti Hitlerovi a za svobodu Evropy - část 1. - Úvod
• S Koránem a puškou ... proti Hitlerovi a za svobodu Evropy - část 2. - První světová válka
• S Koránem a puškou ... proti Hitlerovi a za svobodu Evropy - část 2. - Druhá světová válka

Další odkazy:

• 5 facts about the Muslim population in Europe (PEW research, 29. 11. 2017)
• Europe's Muslim population projected to increase by 50m by 2050 in 'high migration' scenario (The Independent, 30. 11. 2017)
• Perspectives of Otherness: Muslims in Europe between Assimilation and Polarization (working paper, 2015)

Pamětní deska bitvy u La Horgne, kde došlo v květnu 1940
ke střetu mezi plukem francouzských alžírsko-marockých vojáků
s německou pancéřovou divizí. 

Bajonetový výcvik muslimských vojáků britské "Indické armády" během první světové války.

Muslimští a hinduističtí provianťáci-řezníci britské "Indické armády" během první světové války.

Muslimští vojáci německé chorvatsko-bosenské SS divize Handžar při modlitbě (1944).

Náborový plakát pro muslimské vojáky do britské "Indické armády"
(druhá světová válka).

S Koránem a samopalem proti… …Hitlerovi, Mussolinimu a Hirohitovi - část 3. (druhá světová válka)

Muslim Soldiers during World War 2

The role of Muslims in WW2 is often described on personality of Mufti Al-Husseini who collaborated with Nazis. In reality millions of Muslim soldiers fought against Nazism and Japan imperialism - much more than Muslims on the other side. 

Role muslimů a Arabů na bojištích druhé světová války je pravděpodobně Čechům známá o něco více, než jejich role za války první. Souvisí to obecně se znalostmi o tomto konfliktu, který je daleko více v živé paměti, než právě první světová válka. Stále také žijí někteří přímí účastníci bojů. Rovněž v populární kultuře, jako například ve válečných filmech, se objevuje velice široká paleta válečných příběhů, včetně těch, které souvisí s muslimy. Je také možné říci, že na rozdíl třeba od Velké Británie, byla u nás první světová válka tak trochu vytěsněna či překryta tou druhou. To částečně souvisí s ideologickými proměnami pohledu na historii Střední Evropy ve 20. století.

Jsou zde však i jiné faktory, které mohou posilovat zájem Čechů o muslimskou problematiku za druhé světové války. Mohou souviset třeba s domácím povědomím o izraelsko-palestinském konfliktu, který je také velkým soubojem propagandy obou stran. V tomto případě se někteří politici a intelektuálové pokoušeli diskreditovat palestinskou stranu mj. vytvářením vazeb mezi aktuálním děním v konfliktu a některými skutečnostmi z období druhé světové války. V živé paměti jsou také četné kontroverzní výroky z dob Bushovy "Války proti teroru", včetně pojmu „islamofašismus“.

Jisté souvislosti, které mohou vést ke zjednodušujícím závěrům, se zde skutečně nabízejí:  Vysoký muslimský hodnostář z meziválečné britské Palestiny – velký jeruzalémský muftí Hadži Amín Al-Husajní – skutečně organizoval odpor proti sionistickým židům a za druhé světové války mu pak velmi zaimponoval Hitler i nacistický antisemitismus. Al-Husajního aktivity byly skutečně zločinné. Zároveň by ale jeho obraz neměl sloužit k zastiňování faktu, že přes jeho propagandu zůstala většina palestinských Arabů během války vůči Británii loajální. A co víc – proti nacistům bojovalo v rámci britské armády kolem devíti tisíc arabských Palestinců – někteří dokonce ve smíšených britských jednotkách bok po boku s židy .

Muslimové a Arabové se – podobně jako za první světové války – masově účastnili řady spojeneckých bojových operací, ať už proti Němcům, Italům či proti Japoncům. Jejich počet zároveň výrazně přesahoval počty muslimů a Arabů na straně mocností Osy. Právě těm, kteří bojovali na straně Spojenců, se primárně věnuji v tomto článku. Aby byl celkový obraz komplexnější a čtenář si mohl vytvořit i určitá srovnání, zmíním také některá více a méně známá fakta o účasti muslimů a Arabů na straně armád Osy.   

Za svobodnou Francii

V řadách francouzské armády za druhé světové války bojovalo – podobně jako za té první – velké množství koloniálních muslimů. Jednalo se o maghrebské goumiers, senegalské střelce a další koloniální oddíly (blíže k těmto pojmům v předešlém dílu). Kromě Arabů mezi nimi byli i Berbeři či Evropané žijící v severní Africe. Někteří z nich bojovali z počátku ve vichystických silách, později však hlavně v armádě Svobodné Francie. V té tvořili muslimští vojáci celé dvě třetiny mužstva. Zúčastnili se těžkých bojů na mnoha frontách: od tuniské, kde se podíleli na doražení Rommelova Afrikakorpsu, přes vylodění na Sicílii, až po těžké boje v Itálii, aby nakonec osvobozovali Francii a dobývali jižní Německo. Špatně vyzbrojení goumiers (někteří zpočátku neměli dokonce ani polní uniformy a bojovali v tradičních marockých pláštích s kapucemi) byli považováni za statečné a zároveň tvrdé a obávané vojáky. Stali se přeborníky pro boj v hornatém terénu, ovládali umění maskování a překvapivých výpadů. Při italském tažení Spojenců se mnozí stali nejen postrachem německých vojáků, ale někdy i italských civilistů (což je připomenuto i ve slavném filmu „Horalka“). Při pozdějších bojích ve Francii a Německu se i za extrémně chladného počasí, na které nebyli ze svých domovů vůbec zvyklí, mnozí Afričané vyznamenali. Svou válečnou cestu pak mnozí zakončili v roce 1945 nedaleko od rakouských hranic.

V roce 1944 bojovalo v De Gaullově armádě téměř čtvrt miliónu muslimů ze severní Afriky a kolem dvou set tisíc ze Senegalu a okolí. Čtyřicet tisíc Severoafričanů a 25 tisíc Senegalců v bojích proti nacismu padlo, hlavně při osvobozování Evropy v letech 1943-44. Řada zajatých – hlavně černých – vojáků byla Němci z rasových důvodů buď vzápětí po zajetí popravena, nebo uvězněna v koncentračních táborech. 

Opomínanou roli muslimských vojáků při osvobozování Francie a Evropy připomenul v roce 2006 francouzsko-alžírský film „Dny slávy“ (původní název filmu zní zcela jinak: Indigénes – „Domorodci“) se známými herci jako Jammel Debouze či Samy Naceri. Film popisuje osudy několika vojáků z Maghrebu sloužících v 3. alžírské pěchotní divizi (3e Division d'Infanterie Algérienne) v boji proti nacistům. Ukazuje nejen bojové operace, ale i problémy nerovného postavení barevných a bílých vojáků v řadách armády svobodné Francie. Ti byli mj. nasazováni do operací, kde se stávali „krmivem pro děla“, podobně jako Britové vysílali do riskantních operací často jednotky z různých částí svého koloniálního impéria.

Vyvrcholením rasismu francouzských velitelů i samotného De Gaulla byla skutečnost, že osvobozování Paříže se vůbec neměli účastnit barevní, hlavně černí, vojáci (v této souvislosti je někdy zmiňován pojem blanchiment – „bělení“). A to i za situace, že jejich podíl na osvobozovacích operacích i ztráty byly velké (přes 50% ze všech francouzských ztrát). BBC uvádí, že jediná stoprocentně bílá francouzská jednotka se v té době nacházela v Maroku. De Gaulle tak nařídil sestavit bílou jednotku z rasově odpovídajících francouzských vojáků různých oddílů. Ani to se mu však nepodařilo, protože podíl Afričanů ve francouzských oddílech byl vysoký. Nakonec uspěl ve vytvoření jednotky bez černochů – ale zato složené z výrazné části ze Španělů, navíc doplněných o arabsko-berberské vojáky. Jiných bělochů se totiž De Gaullovi na slavnostní vstup a přehlídku v Paříži nedostávalo... 

Po osvobození Paříže nebylo řadě koloniálních vojáků umožněno pokračovat ve vojenské kariéře. Navíc po nepokojích v Alžírsku jim bylo v roce 1959 zastaveno vyplácení vojenských penzí. Veterán bojů, senegalský střelec Issa Cisse, desítky let po válce vzpomíná: „Nám Senegalcům veleli bílí francouzští důstojníci. Byly jsme kolonizováni Francií. Byli jsme nuceni jít do války. Byly nám dávány rozkazy, které jsme splnili. Francie se nám za to nikdy neodvděčila. Nikdy“.

Scéna z bojů v Alsasku z filmu "Indigénes"

Ve službách krále Jiřího

Tak jako v případě Francie, i v Británii se v průběhu druhé světové války opakoval precedens z té první, kdy došlo k nasazení velkého počtu koloniálních vojáků. V řadách britské „Indické armády“ bojovalo za druhé světové války téměř půl miliónu muslimů. Někteří pocházeli z dnešního indického území, jiní z teritoria dnešního Pákistánu a Bangladéše. Nejznámější britské jednotky s velkým zastoupením muslimů byly zvláště balúčsské (Baluchis) a hraničářské (Fontier Force, Frontier Rifles). Řada z nich se zúčastnila těžkých bojů, a to jak na bojištích Dálného východu proti Japoncům (Barma, Malajsie), tak i na dalších válčištích světa (Francie, východní a severní Afrika, Řecko, Sicílie a Itálie). Mnozí byli za statečnost v boji opět vyznamenáni, včetně posmrtného Viktoriina kříže pro Abdula Háfize Chána (9^th Jat Regiment). Tomu se podařilo v bitvě u Imphalu na barmsko-indickém pomezí dobýt za cenu ztráty vlastního života jednu z nejstrategičtějších pozic. V paralelních bitvách u Imphalu a Kohimy se v roce 1944 nakonec podařilo zastavit japonský postup do Indie a císařští vojáci a jejich spojenci se s velkými ztrátami museli stáhnout. Pro Indy byly tyto boje do jisté míry bratrovražedné, ale o tom později.

Mnoho muslimů bylo také mezi černými vojáky, kteří narukovali z britských afrických dominií, hlavně z oblasti Nigérie, Súdánu či Tanzánie. Nejznámější čistě arabskou a zároveň muslimskou jednotkou v britské armádě byla tzv. „Arabská legie“, která byla složená s transjordánských beduínů. V jejím čele stáli britští důstojníci, z nichž nejznámější byl legendární John Glubb, přezdívaný „Paša“. Za druhé světové války se Arabská legie podílela na dvou přesvědčivých vítězstvích Spojenců v Iráku a ve vichystické Sýrii a Libanonu. Už po válce, v roce 1948, pak bojovala Arabská legie v první arabsko-izraelské válce a ukázala se jako nejvíce bojeschopná arabská bojová jednotka tohoto konfliktu. To je však už jiná kapitola historie.      

Sovětští a američtí muslimové

Mnoho muslimských národů střední Asie a z dalších částí Sovětského svazu se rovněž účastnilo bojů proti Německu a jeho spojencům po roce 1941. Sovětský svaz se sice systematicky snažil vykořeňovat náboženství, včetně islámu, hlavně u středoasijských národů však muslimská víra stále zůstávala důležitou částí identity. Rudá armáda mobilizovala během války téměř 35 milionů vojáků. Z tohoto počtu bylo téměř 12 % muslimského původu. Šlo tedy přibližně o čtyři milióny mužů a žen. Jednalo se hlavně o etnické Uzbeky, Kazachy, Azery, Tádžiky, Kyrgyze a Turkmény. Další muslimská etnika jako Tataři, Baškirové atd. v tomto čísle započtena nejsou, takže pravděpodobně bylo vojáků Rudé armády muslimského původu ještě více.

V americké armádě bojovalo v druhé světové válce přibližně 15 tisíc Arabů, což byl podobný počet, jako za první. Mezi těmito Araby bylo mnoho křesťanů, nejčastěji z Libanonu a Palestiny. Arabové však obecně představují jen menší část americké muslimské populace, takže zastoupení vojáků hlásících se k islámu bylo v řadách zaoceánské armády v obou válkách zřejmě vyšší (například v současné US-Army je kolem patnácti tisíc muslimů, z nichž jen 3 500 jsou Arabové).    

Celkově bojovalo proti silám Osy, tedy proti Hitlerovi, Mussolinimu a Hirohitovi minimálně pět miliónu muslimů.

Muslimové na straně Osy

Aby byl obraz muslimů v druhé světové válce komplexnější, rozhodl jsem se – navzdory zaměření série článků na muslimy ve spojeneckých armádách – že ve stručnosti přiblížím i roli muslimů na straně armád Osy. Uvedu dokonce i některé jednotky a osobnosti, o kterých nemají současní čeští „islámoklasté“ zřejmě ani ponětí.

Spolupráce muslimů s nacisty za druhé světové války bývá některými soudobými politiky a osobnostmi používána jako argument proti nim. Tito lidé však obvykle nikdy neslyšeli (případně nechtěli slyšet) o výrazně vyšším počtu muslimů bojujících proti fašismu. To nic nemění na tom, že spolupráce části muslimů s mocnostmi Osy skutečně existovala, včetně jejich účasti v jednotkách SS.

Podívejme se nyní na některé faktory, které mohly muslimy motivovat k účasti v bojích na straně Německa a jeho spojenců. Jedním z hlavních důvodů byl nacionalismus v reakci na koloniální politiku Velké Británie a Francie. Ta v meziválečném období vytvářela na Blízkém východě štěpení tamních společností a konflikty, mj. tím, jak si za své spojence vybírala různé klientské skupiny a rozeštvávala zdejší obyvatele proti sobě. Jednalo se obvykle o menšiny, které byly dosazeny do klíčových politických pozic, zatímco většinové komunity bývaly často politicky i jinak potlačovány. V Libanonu tak například byli takovými klienty Francie tamní maronitští křesťané. V meziválečné Palestině zase Britové z počátku jednoznačně podporovali sionistické židy oproti Arabům. A v Iráku Britové postavili do čela země menšinové sunnity oproti většině šíitů a Kurdů.

Tato politika třídící lidi do etno-náboženských skupin a zaměřená k potlačení postojů většinové komunity, měla často neblahý efekt, jehož důsledky můžeme vidět v Iráku a Sýrii i dnes. Jedním z jejich důsledků byl i fakt, že přibližovala uzurpované většiny pod vliv propagandy nejrůznějších nacionalistických a náboženských radikálů. Ti obvykle vyzývali k „národnímu osvobození“ prostřednictvím boje proti západním mocnostem.

Nešlo ale jen o domácí radikály. Ve 30. letech se sílící nacistická zahraniční propaganda začala zaměřovat i na národy kolonizované Francií a Británií, mezi nimi na Araby a muslimy. Nacistům nahrávala i skutečnost, že v meziválečném období se vzhledem ke konfliktu v Palestině diametrálně začal měnit postoj mnohých Arabů k židům. Arabský antisionismus se tak někdy začal propojovat s nacisty exportovaným antisemitismem. Ten vycházel jak z tradičních evropských protižidovských stereotypů, tak z různých rasových teorií. Typickým příkladem osobností ovlivněných nacistickou ideologií byl zmiňovaný muftí Al-Husajní či irácký premiér Rašíd Al-Kajlání.

Proč nacionalisté různých národů nenáviděli Británii a sympatizovali s nacisty 

Militantní odpor vůči Britům – a s ním související sympatie s nacisty – nebyl zdaleka jen fenoménem arabsko-muslimského světa. Svou analogii měl i mezi některými indickými nacionalisty a dokonce i mezi malou částí sionistických Židů. Radikální sionista Abraham Stern natolik nenáviděl britskou správu, že se boj proti ní stal pro jeho organizaci naprostou prioritou. To platilo dokonce i v období druhé světové války, kdy bylo každému zcela jasné, kdo evropské židy vraždí a kdo naopak bojuje proti jejich vrahům. Stern se přesto zcela naivně domníval, že by nacistické Německo mohlo odeslat evropské židy do Palestiny, kde by pak bojovali proti Britům. Sternův dopis nacistickým diplomatům v tomto duchu zůstal bez odpovědi.

Je zvláštním paradoxem, že i v současném Izraeli je tato stránka Sternovy osobnosti vytěsněna a tento muž je stále oslavován jako hrdina a „bojovník za svobodu“. Pro Brity však byl Stern jednoznačně „terorista“. To poukazuje nejen na manipulovatelnost těchto pojmů, ale i na to, jak při vytváření národních mytologií a hrdinů světí účel prostředky. V tomto ohledu jsou si etnické nacionalismy celého světa velmi podobné a nemusí jít zdaleka jen o nacionalismus izraelský či palestinský.

Sternův případ není zdůrazňován v tomto článku náhodně. Je na něm totiž snáze možné pochopit, že pokud mohla být antikoloniální nenávist vůči Británii a Francii tak silná u člena etnika přímo ohroženého nacistickou genocidou, stěží může být překvapivé, že se podobné postoje mohou objevit mezi muslimy, Araby či Indy pod koloniální nadvládou.  

Jedna z prvních moderních islamistických organizací – egyptské Muslimské bratrstvo – začala během druhé světové války připravovat protibritské povstání a někteří jeho členové se dostali rovněž do vlivu nacistické ideologie.

Velmi zajímavým případem byla v této souvislosti Indie, kde v tamním nacionalismu rovněž existovala muslimská linka. Indičtí protibritští nacionalisté našli charismatického vůdce v osobě hinduisty a předsedy Indického národního kongresu Subhasi Čandra Bosem a jeho příběh se velmi podobal příběhu muftího Al-Husajního. Na začátku války odjel do Německa, kde se setkal s tamními pohlaváry, včetně Hitlera. Mezi jeho stoupenci nebyli jen hinduističtí nacionalisté, ale i indičtí muslimové a jiná náboženství a etnika. Malá indická jednotka později dokonce bojovala po boku nacistů i proti vylodění v Normandii. Bose ale zaměřil svou pozornost hlavně na dálný Východ, kam ho dopravila německá ponorka. Ve spolupráci s Japonci reorganizoval tzv. Indickou národní armádu (Azad Hind) v níž se jedním z nejvyšších důstojníků stal indický muslim Šáh Nawaz Chán. Azad Hind se na válčištích Dálného východu několikrát dostala do bojů s britskými a dalšími spojeneckými jednotkami, takže Indové, včetně muslimů, se často utkali v bratrovražedném boji. Může se nám dnes jevit jako velký paradox, že v poválečné Indii byli členové pro-nacistické a pro-japonské armády oslavováni daleko více, než Indové, kteří sloužili britské koruně. I v dnešní indické historiografii má Bose čestné místo, podobně jako v izraelské Stern.

Muftí a německé jednotky

Nejkontroverznějším muslimem byl během války beze všech pochyb zmiňovaný jeruzalémský muftí Al-Husajní. Jeho fascinace nacismem byla v jeho rétorice jednoznačně rozeznatelná. Během války houževnatě vyvíjel antisemitskou propagandu. Ta však – i vzhledem k zmiňovaným devíti tisícům arabským Palestincům v britské armádě – nepadla doma na příliš úrodnou půdu. Jedním z viditelných výsledků jeho aktivit byl podíl na organizaci chorvatsko-muslimské horské divize SS Handžar (13. Waffen-Gebirgs-Division der SS "Handschar"). Ta se pod velením D. Hampela podílela hlavně na akcích proti jugoslávským partyzánům a na vraždách bosenských Srbů, kterým se mstila mj. za protimuslimské akce srbských četniků (z nichž někteří přešli později také k Němcům). V době své největší síly měla divize Handžar 17 tisíc vojáků. Další jednotka, na jejímž vzniku se muftí podílel, byla arabská dobrovolnická divize Wehrmachtu „Svobodná Arábie“ (Legion Freies Arabien). Ta se koncem války účastnila hlavně potlačování partyzánských operací v Řecku a na Balkáně.  

Další muslimskou divizí SS s výrazným počtem muslimů byla albánská divize Skanderbeg (21. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Skanderbeg“/albanische Nr. 1). Ta však ani zdaleka nedosáhla síly Handžaru (6 500) a byla spíše brigádou, než divizí. I přes existenci albánské SS jednotky možná překvapí fakt, že to byla právě evropská muslimská země – Albánie – ve které jako v jediné zemi obsazené nacisty žilo po válce více židů, než před ní. Řada Albánců nejen že poskytla židovským uprchlíkům azyl, ale navíc různé úřady vydala židům potvrzení, že jsou muslimové, což je zachránilo před deportacemi. Řada muslimů také po válce získala titul „spravedlivý mezi národy“ za záchranu židů před holocaustem, mezi nimi několik Albánců.

Přestože někteří soudobí muslimští politici zpochybňují či zlehčují holocaust, neuvědomují si, že popírají i část vlastní historie. Viz článek Roberta Satloffa. 

Na Balkáně i jinde působilo ještě několik menších útvarů pod nacistickým velením, ve kterých byli zastoupeni muslimové. V muslimské části jižního Srbska zvané Sandžak tak operoval policejní pluk SS (SS und Polizei-Selbstschutz-Regiment "Sandschak"). Na straně francouzských kolaborantů zase existovala menší paramilitární jednotka zvaná Severoafrická legie (Légion nord-africaine) vedená francouzským gestapákem Henri Lafontem a alžírským nacionalistou Mohammedem Al-Mádím. 

Zvláštním případem, kdy se muslimové dostali do služeb nacistického Německa, byli sovětští váleční zajatci. Sovětská politika se k vlastním zajatým vojákům chovala velmi brutálně a de facto je považovala za zrádce. Strach ze stalinské politiky ve spojení s dávkou nacistické propagandy tak přiměl nejednoho zajatého vojáka Rudé armády k boji na opačné straně fronty. Velké množství bývalých sovětských občanů v řadách Wehrmachtu a SS pocházelo hlavně z pobaltských zemí a Ukrajiny. U nás jsou dobře známí "Vlasovci", aneb "Ruská osvobozenecká armáda", na jejichž osudu je možné komplikovanou situaci sovětských válečných zajatců snáze pochopit. Vzhledem k vysokému počtu muslimů v Rudé armádě jich řada byla i mezi zajatými. Nejvíce jich pocházelo z řad „turkestánských“ muslimů (Středoasijci, Tádžici a Ujguři), menší část představovali Azeři, Kavkazané a Tataři. Většina z nich, která se přidala k Němcům, působila spíše v různých podpůrných jednotkách a jen část byla nasazena znovu do bojů. Ve srovnání s bosenskými či albánskými muslimy však do Waffen-SS vstoupil jen zlomek z muslimských zajatců Rudé armády.

Závěr

Historické práce o druhé světové válce ukazují, že na straně Osy se bojů na různých frontách zúčastnilo přibližně půl milión muslimů. Ve Spojeneckých armádách je pak možné dojít k číslu pět miliónů, což je ale spíš nižší odhad. Co se týká etnického složení muslimů na straně Osy, tam převažovaly hlavně etnika ze střední Asie a pak také bosenští muslimové (Slované), či Albánci. Arabů bylo ve Wehrmachtu či SS poměrně málo.

Hlavním motivem pro vstup muslimů do armád Osy nebylo náboženství, ale především vypjatý antikolonialismus a nacionalismus. V případě zajatých vojáků Rudé armády byl často důvodem k boji po boku Němců výběr ze dvou možností: smrt v koncentráku (v lepším případě obrovské utrpení v zajetí s vidinou návratu ke Stalinovi), nebo boj za Hitlera.

Mezi milióny muslimů na straně Spojenců byli Arabové nepřehlédnutelní hlavně v armádě Svobodné Francie. Indičtí muslimové (řada z nich z teritoria dnešního Pákistánu a Bangladéše) zase představovali významnou složku Indické armády. Středoasijští muslimové byli nejvýraznější v Rudé armádě.

Z dostupných statistik vyplývá, že celkový počet vyznavačů islámu a lidí z islámského kulturního prostředí, kteří během druhé světové války bojovali proti Hitlerovi, Mussolinimu a Hirohitovi, byl desetinásobně vyšší, než muslimů, kteří bojovali s nimi.

Příběhy druhé světové války nejsou žádná pohádka. Příslovečné „máslo na hlavě“ mají často i vítězové, včetně obyvatel Československa. Hrdiny a zločince z druhé světové války mají i muslimové. Celkově by ale neměla být role jednotlivých etnik ve válce posuzována na základě jednotlivců, jako byli muftí Al-Husajní, Vidkun Quisling či Emanuel Moravec. Daleko výstižnější je sledovat roli, kterou sehrály ve válce milióny řadových vojáků a prostých občanů.

Zde si můžete přečíst první - úvodní - díl článku.
zde je druhý díl - o muslimech za první světové války.

Vojáci britské Indické armády (7. Rádžputský pluk) při odpočinku v Barmě. Za druhé světové války tvořili polovinu tohoto pluku muslimové.  

Indian infantry section of the 2nd Battalion, 7th Rajput Regiment about to go on patrol on the Arakan front, Burma.

Senegalský střelec s vyznamenáním "Kříž osvobození" udělovaným De Gaullem 

(na závěrečnou přehlídku po osvobození Paříže by však byl tento muž "nevhodný"). 

Senegalese shooter with medal "Cross of liberation" awarded by De Gaulle.

Indičtí muslimští vojáci britské armády během bohoslužby u příležitosti ukončení ramadánu. 

Indian Muslim soldiers of British army during ramadan prayer.

Vojáci Rudé armády z muslimských středoasijských zemí. 

Red Army soldiers from the Muslim Central-Asian republics.

Zajatý středoasijský voják Rudé armády.

Captured Central-Asian soldier of the Red Army.

Alija Moldagulova z Kazachstánu, posmrtně vyznamenaná za statečnost. 

Alya Moldagulova from Kazakhstan posthumously awarded for her bravery.

Kyrgyzský veterán druhé světové války. 

Veteran of the WW2 from Kyrgyzstan.

Nejznámější fotografie muftího Al-Husajního s Hitlerem. S oblibou bývá uváděna jako "důkaz spolupráce muslimů s nacisty". Ve skutečnosti se jednalo hlavně o osobní aktivity tohoto muže. 

The most known picture of mufti Al-Hussaini and Hitler.

Muftí (úplně vpravo) při návštěvě chorvatsko-bosenské divize SS "Handžar" (druhý zleva generál SS a brigadeführer Hampel, velitel divize)

Mufti Al-Hussaini (far right) during inspection of Croat-Bosnian SS Division "Hanjar" (second from left brigadeführer Hampel, division commander)

Voják britské "Arabské legie"

Soldier of the British "Arab Legion"

Muslimský voják indické armády při plynovém výcviku.

Indian Muslim soldier during gas-attack training.

Černošský voják německé legie "Freies Arabien" příliš neodpovídal nacistickým rasovým teoriím.

Black soldier of the "Free Arabia" legion - not according to a Nazi racial theories. 

Bývalí vojáci Rudé armády ze Střední Asie ve službách Wehrmachtu.

Former Red Army soldiers from Central-Asia in Wehrmacht.

Stužka a límcový znak albánské SS divize "Skanderbeg". 

Ribbon and badge of Albanian SS division "Skanderbeg".

Dva arabsko-američtí hrdinové bojů druhé světové války 

- bratři Arthur a Ernest Abodeely. 

Arab-American war heroes - Abodeely bros. 

Hroby francouzských muslimských válečných hrdinů poničené "islámoklasty" v nedávné době.

The cemetery of French Muslim war heroes damaged by contemporary Islamophobes.

S Koránem proti Hitlerovi a za svobodu Evropy - část 1.

Malý náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích světových válek

A brief overview of the role of Muslim and Arab soldiers in the two World wars in the Allied armies.

Před více než deseti lety jsem ve Francii navštívil verdunské bojiště. Kromě zdejších stále patrných kontur měsíční krajiny, na které ještě sto let po velké válce je zakázáno z bezpečnostních důvodů hospodařit, rozbombardovaných obřích pevností, zbytků zákopů (ze kterých na jednom místě ční bodáky zasypaných vojáků), mě zaujaly také zdejší vojenské hřbitovy. Na většině z nich byly obvykle prosté kříže se jmény francouzských vojáků. Nedaleko verdunské kostnice, však byl i jiný hřbitov: Jeho náhrobky byly popsány arabsky a jen kousek od něj též pomník padlých vojáků s nápisy v hebrejštině.

O válečných osudech arabských, židovských a nejrůznějších koloniálních vojáků jsem tehdy ještě příliš nevěděl, podobně jako o skutečnosti, že často bojovali společně - a dobrovolně - za zájmy velmocí, které však zájmy jejich (důstojnost, sebeurčení, svoboda, samostatnost atd.) reflektovaly jen neochotně, případně vůbec. Navíc se řada vojáků z etnických menšin či kolonií, bojujících v britské či francouzské uniformě hlavně během druhé světové války, dostala později i do problémů s vlastními nacionalisty. Ostatně se zde trochu nabízí analogie s osudem českých vojáků C. a K. armády, kteří za války nedezertovali k legiím a přes veliké ztráty a statečnost byli za první republiky víceméně odsouzení k zapomnění.

Židovským vojákům za veliké války se budu věnovat brzy v samostatném článku. V tomto textu se zaměřím hlavně na osud muslimů a Arabů v průběhu světových válek, a to hlavně ze dvou důvodů:

- Osud arabských a muslimských vojáků za první světové války je u nás prakticky neznámé téma. Ostatně celá první světová válka je v našich zeměpisných šířkách tak trochu překryta tou druhou a řada důležitých souvislostí upadla v zapomnění. 

- Osud arabských a muslimských vojáků za druhé světové války je často disproporčně prezentován v podstatě jako kolaborace s nacisty. To přitom není jen obraz podporovaný dnešními kolektivními stigmatizátory islámu, ale i důsledek skutečnosti, že toto téma je obecně jen velmi málo zpracováno  (a když zadáte např. do pana Googla hesla "islam WW2", hemží se vyhledané odkazy na setkání muftího Al-Husajního s Hitlerem a obrázky bosenských muslimských esesáků). Ano, muftí, chorvatsko-bosenská divize SS i některé menší jednotky složené z muslimů, skutečně páchaly válečné zločiny po boku nacistů, avšak ve stejné době výrazně větší počet muslimů bojoval na straně Spojenců.   

V případě obou světových válek se muslimové a Arabové (není každý Arab muslim) mohli setkat jako protivníci. V první válce to byli muslimové a Arabové na straně Dohody (hlavně indo-pákistánští v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské) proti muslimům osmanským (což byli jak Turci, tak i část Arabů) či rakouským (Bosňáci). 

Za druhé světové války to byli opět indo-pákistánští muslimové v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské na straně Spojenců proti několika menším muslimským jednotkám na různých frontách. V případě Spojenců šlo o statisíce muslimů (např. v roce 1944 představovali muslimové přibližně 300 tisíc z celkových 500 tisíc vojáků v armádě Svobodné Francie. Jednalo se o Maročany, Alžířany, Senegalce, obyvatele Čadu a dalších francouzských dominií. Oproti tomu nejznámější muslimská (oficiálně chorvatská) jednotka bojující po boku nacistů - 13. horská SS divize Handžar - měla v době největší síly 17 tisíc mužů. V době druhé světové války vytvořili obyvatelé Indie a dnešního Pákistánu po boku Británie největší dobrovolnickou armádu v dějinách světa o síle až dva a půl miliónu mužů. V této armádě bojovalo proti silám Osy přibližně 30% muslimů. Pokud tedy sečteme, máme zde přinejmenším jeden milión muslimů bojujících během druhé světové války na straně Spojenců - oproti několika desítkám tisíc muslimů bojujících v jednotkách na straně nacistického Německa. 

Velká část Evropanů - a Čechů zvláště - vnímá dnes takřka vše přicházející z Blízkého východu, islámského či arabského světa jako potenciální nebezpečí a "neslučitelné s evropskými hodnotami". V některých případech je to skutečně pravda, ale rozhodně ani zde neplatí kolektivní vina. Důkazem jsou i některé kapitoly moderní historie evropských i neevropských muslimů a jsem přesvědčen, že do ní patří i ta, o které právě píši. Ukazuje, že řada muslimů "evropské hodnoty" nejen že respektovala, ale dokonce za ně položila život. 

Zde je druhý díl - o muslimech za první světové války 
a zde díl třetí - o muslimech za druhé světové války.