Izrael versus Hamás - další dějství

Vyšlo na iDnes 14. 7. 2014. Toto je verze před redakční úpravou

Jak se změnila pozice Hamásu oproti minulým střetům s Izraelem?

Můžeme vidět, že Hamás zůstává velmi radikální i v situaci, že se jeho geopolitická pozice během uplynulých let po

sunula k jeho větší izolaci zvenčí. Po vypuknutí násilností v Sýrii se totiž Hamás rozešel se syrským režimem, což byl jeho dlouholetý a důležitý spojenec. Ztratil i dalšího spojence v režimu dnes již uvězněného prezidenta Mursího v Egyptě. Hamás se sice nedávno pokusil zlepšit vztahy s Fatahem (což může v současné situaci opět uváznout na mrtvém bodě), ale vůči Izraeli zaujímá stále velmi tvrdé postoje a současné střety to ještě vyostří. Izrael se stále domnívá, že může zničit Hamás silou. Tvrdé vojenské akce vůči Gaze však popularitu Hamásu zvyšují, což dokazuje vývoj v posledním desetiletí.     

Změnilo se v mezidobí něco i v Izraeli?

Ano, došlo k jistým posunům i v izraelské politice. Že by se tak mohla na izraelské scéně zjevit nějaká osobnost formátu Jicchaka Rabina, je stále méně pravděpodobné. Tvrzení o tom, že “mír nakonec nepřinese izraelská levice, ale pravice”, se nenaplnily. Politici, do kterých byly vkládány jisté naděje na změnu, zklamali (Jair Lapid). Naopak, stále silnější pozice získávají tradiční skeptici (premiér Netanjahu), nebo přímo političtí radikálové (ministři Liberman a Bennett). Některé osobnosti, které tak dříve velká část Izraelců odsuzovala pro radikalismus, jsou dnes součástí izraelského politického mainstreamu a v Izraeli se proti nim prakticky žádné velké protesty nekonají. Znepokojivé jsou také reakce některých izraelských politiků a části izraelské veřejnosti na vraždu tří židovských mladíků. U demokratického státu, za který se Izrael považuje, nelze použít argumentaci typu: „ale palestinská reakce bývají také nenávistné“. Netanjahu se sice snaží svět ubezpečit, že je tvrdý i vůči izraelským extrémistům, zapomíná ale dodat, že se sám svého času účastnil demonstrací, které šířily nenávist vůči Rabinovi i mírovému procesu.    

Hovoří se o tom, že palestinští radikálové, kteří podnikají raketové útoky na izraelské cíle, jsou lépe vyzbrojeni než při poslední konfrontaci. Ví se, kde si zbraně opatřili (kdo je vyzbrojuje) a jakým způsobem se zbraně do Pásma Gazy dostávají?

Vývoj zbrojních technologií je velmi dynamický na celém světě a bylo by nelogické, kdyby se i radikálové nesnažili získávat stále lepší zbraně. Tradiční cesty výzbroje do pásma Gazy vedou tunely z Egypta a někdy i po moři. Po nepokojích na Blízkém východě, které byly průvodním jevem Arabského jara, se dostalo na už tak velmi militarizovaném Blízkém východě do oběhu ještě daleko více zbraní než obvykle. Radikálové z pásma Gazy mají o výzbroj trvalý zájem, takže si byli schopni v posledních letech opatřit její dostatečné zásoby.   

Nakolik dobře je podle Vás Izrael před raketovými a jinými útoky chráněn? Mají ozbrojenci z Pásma Gazy šanci způsobit Izraeli opravdu zásadní škody?

Izraelské obranné protiraketové technologie se stále zlepšují, což potvrzuje i zvýšená efektivita nového protiraketového systému “Železná kopule” při posledních raketových náletech. Izraelská ochrana ale zřejmě nebude nikdy stoprocentní. Přesnost a ničivost raket palestinských radikálů obecně nikdy nedosahovala sofistikovanosti izraelských zbraní, na druhou stranu jich však má Hamás i jiné organizace poměrně velké množství. Zvyšuje to tak možnost zásahu lidí a obydlí v Izraeli, a to i bez přesnějšího zaměřování.

Hrozí, že by mohlo dojít i na pozemní operaci (intervenci) izraelských jednotek do Pásma Gazy?

Určitě je to jeden ze scénářů, ale na přesnou odpověď se musíte zeptat izraelských politiků a generálů.  

Dnes se objevily zprávy o dopadu dvou raket na izraelské území z Libanonu? Hrozí rozšíření stávajícího konfliktu i na další území?

Posílení raketových útoků z Libanonu, za kterými většinou stojí hnutí Hizballáh, je reálné.  Jak už jsem ale v první odpovědi nastínil – Hizballáh a Hamás jsou dnes v určitém ohledu na odlišných stranách barikády. Hamás se rozešel s Asadovou Sýrií, avšak Hizballáh je jeho velký spojenec a hodně se angažuje v syrských bojích. Otevření další fronty by však pro Hizballáh nemuselo být příliš výhodné. Je ale pravda, že odpor vůči Izraeli spojuje Hamás i Hizballáh i nadále, takže i to může ovlivnit aktivity Hizballáhu.  

Od posledního obdobného vyostření izraelsko-palestinských vztahů v letech 2011/2012 se notně změnily poměry v okolních zemích - političtí lídři se vystřídali třeba v Egyptě, Íránu, za víc než tři roky občanské války se změnily poměry také v Sýrii, poslední týdny nepokoje otřásají také Irákem. Změnilo se s přihlédnutím k těmto faktorům nějakým způsobem postavení Izraele v regionu?

Současná situace v Egyptě, kdy se opět dostala k moci armáda namísto Muslimského bratrstva, se zdá být pro Izrael výhodnější. Izrael si vždy lépe rozuměl s režimy, kde hraje důležitou roli armáda (např. Turecko před Erdoğanem), než s těmi státy, kde má důležitou roli náboženství. Otázkou je situace v Sýrii a Iráku. Pokud budou boje v Sýrii pokračovat, stěží může Sýrie nějak vážněji Izrael ohrozit. Záleží na tom, jak se celá situace ohledně konfliktu v zemi a ohledně samozvaného “chalífátu” v části Sýrie a v Iráku vyvine. To dnes nikdo bezpečně neví.

Kneset počátkem června zvolil nového prezidenta - Reuvena Rivlina. Lze v tomto ohledu očekávat nějakou změnu v izraelsko-palestinských vztazích oproti jeho předchůdci?

Ne, od toho bych změnu neočekával. Pravomoci izraelského prezidenta jsou obecně malé. V politologické hantýrce se tomu říká „kladač věnců“. Podívejme se třeba na odstoupivšího prezidenta Perese – ač světově uznávaná osobnost s pověstí (dle mě rozporuplnou) „muže míru“, také v roli prezidenta nedokázal nic zásadního změnit. Co se týká osobnosti samotného Rivlina, toho jednak svět prakticky nezná, a pak má také poměrně blízko k současnému izraelskému vládnímu establishmentu, o kterém jsem se už zmiňoval.

Tázala se I. Milenkovičová