Shana Tova 5772!

Diskuse o aktuální situaci na Blízkém východě

Témata: Předpoklady pro arabské jaro, turecký vliv na Blízkém východě, současná politika Izraele...
Diskutuje s vámi a přednáší M.Č.
Kdy? Již další úterý, 4. 10. t.r. 

Kde? Brno, kabaret Špaček, Oltec, Kopečná 46
vlez pouhých třicet ká-čé (resp. 10 egyptských liber či 7 šekelů)

Pro facebookisty taktéž info na fejsbuku Baraky 

Evangelizace Štatlu - The Evangelical Crusade in Brno

Text and pictures about recent evangelical "crusade" by organization of evangelist Reinhard Bonnke in Brno, Czech republic, in one of the most secular countries in the World. Photos here.

"Od mínusu k plusu"

Byla to na Brno celkem nezvyklá událost a v hale Rondo zaplněné víc než při zápase Komety si člověk rozhodně nepřipadal jako v jedné nejsekulárnějšch zemí světa. Hlavní hvězda, německý evangelizátor Reinhard Bonnke (viz taky http://www.bonnke.net/cfan/cs/), sice nakonec nepřijel, ale na pódiu se střídala celá řada, českých, slovenských i amerických evangelizátorů včetně Bonnkeho pravé ruky Daniela Kolendy. Zajímavé bylo jeho časté užívání pojmu "crusade", které český překladatel uváděl jako "evangelizační pouť"... Všechno se to hodně točilo kolem Bonnkeho aktivit v Africe, na promítacích kostkách i velkých plátnech frčely záběry davů obrácených na Ježíše při "crusades" v Nigérii a přilehlém okolí. Lidé si to evidentně užívali, zpívalo se o sto šest a kyblíčky se plnily poukázkami. Jak pastor Kolenda zcela upřímně prohlásil "Ježíš může s vaší pomocí ovládnout svět, ale potřebné prostředky jsou stále ve vašich peněženkách..."

• Fotoalbum z brněnské "crusade" si můžete prohlédnout tady.

• Link na článek o křesťanském sionismu a evangelikální organizace ICEJ („Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě“) a jejím působení v České republice 

Palestinská státnost v OSN

Interview concerning Palestinian UN state bid. 

Přestože obě strany připouští budoucí vznik samostatné Palestiny, mírové rozhovory mezi oběma stranami více než před rokem uvázly na mrtvém bodě. Které sporné otázky jsou největší překážkou pro případné obnovení jednání?

Je to jednak rozdělení Palestinců – a to jak geografické (Gaza, Západní břeh), tak politické (OOP/Fatah na Západním břehu vs. Hamás v Gaze). V případě Izraele se zase jedná o to, že zemi vládne pod vedením Netanjahua jedna z nejtvrdších a nejnacionalističtějších vlád v izraelské historii, pro kterou není hledání kompromisu s Palestinci příliš důležité. Jinak podstatou sporu stále zůstávají nedořešené věci od zkrachovalého mírového procesu z 90. let – židovské osady, status Jeruzaléma, vzájemná bezpečnost, status uprchlíků, vzájemné hranice, vodní zdroje… To vše se od dob mírového procesu ještě zkomplikovalo, přibyly nové židovské osady, nové teroristické taktiky, vzrostl počet uprchlíků, Izraelce a Palestince dnes odděluje fyzická bariéra…

Mahmúd Abbás už řekl, že 23. září předloží žádost o plné členství Palestiny v OSN. Je tedy pravděpodobné, že žádost přes Valné shromáždění projde a když se dostane před RB OSN, USA ji téměř jistě zamítnou. Může páteční hlasování vůbec přinést nějaké překvapení?

Nečekám, že by USA nevetovaly palestinskou žádost, nicméně překvapení mohou přichystat politické či jiné kroky a události (například nárůst extremismu) přímo v Izraeli či Palestině, respektive reakce dalších států.

Je palestinská žádost o uznání státu pouze pokusem o získání větší mezinárodní pozornosti nebo může mít hlasování na půdě OSN skutečně přímý dopad na situaci v regionu?

Je to palestinská reakce na dlouhodobou stagnaci mírových jednání a také na kroky současné izraelské vlády. Skrývá v sobě různá rizika, které na dnešním rozjitřeném Blízkém východě ani Palestinci ani Izraelci nemohou předpovědět. Řada Palestinců by už ráda viděla svůj stát, ale není úplně přesvědčená o důsledcích hlasování v OSN.

Jinak Izrael ještě za premiéra Šarona rovněž zahájil politiku jednostranných kroků (evakuace židovských osad z pásma Gazy, výstavbu separační bariéry), takže se palestinský krok logice vzájemných izraelsko-palestinských vztahů v posledním desetiletí zase tak nevymyká.

Za Palestinu zřejmě na Valném shromáždění vystoupí Mahmúd Abbás z hnutí Fatah, nakolik ale jeho postoj koresponduje s ostatními skupinami? Například Hamás, přestože nedávno uzavřel s Fatahem příměří, tuto iniciativu důrazně odmítá. Může Abbásova žádost znovu prohloubit rozkol mezi Palestinci?

Ano, Fatah s Hamásem skutečně uzavřeli nedávno v Egyptě (již po několikáté) dohodu, dlouhodobě jsou však vztahy mezi těmito dvěma klíčovými palestinskými hnutími špatné. Hamás se nyní od kroku distancuje, ale zřejmě bude vyčkávat, co reakce na hlasování vyvolá. Pragmaticky se bude snažit využít výsledek hlasování ve svůj prospěch, a to hlavně v případě, že by výsledek hlasování oslabil jeho soka Fatah.

Co by se změnilo pro židovské osady na okupovaných územích, pokud by byla Palestina OSN uznána v hranicích před šestidenní válkou?

Zřejmě nic výrazného, protože vojensky má situaci na Západním břehu pod kontrolou Izrael. Je však možné, že vzroste napětí mezi Palestinci a židovskými osadníky na Západním břehu a že dojde k násilnostem.

Pokud by Izrael uznal palestinský stát, bylo by reálné počítat s tím, že jej na oplátku uznají některé arabské státy, které tak dosud neučinily?

Izrael při hlasování v OSN palestinský stát neuzná. V souvislosti s uznáním Izraele arabskými státy poukazuji např. na mírovou iniciativu současného saúdského krále Abdalláha z roku 2002 (tehdy byl korunním princem), která přislíbila uznání Izraele arabským světem výměnou za stažení židovského státu z území okupovaných po roce 1967 a za předpokladu „spravedlivého vyřešení osudu palestinských uprchlíků“.

Viditelným zastáncem uznání palestinského státu je Turecko. To v poslední době vyostřilo svůj spor s Izraelem, ale i jinak zastává poměrně sebevědomou zahraniční politiku. Například rada premiéra Erdogana, aby Egypt přijal sekulární ústavu podle tureckého vzoru vzbudila značný rozruch. Má tato země nakročeno k tomu stát se nejsilnější regionální velmocí?

Turecko se skutečně v poslední době chová, tak jak naznačujete. Má to řadu příčin: úspěšný a populární současný vládní establishment, hospodářská konjunktura země, jisté posilování náboženského charakteru od tradiční atatürkovské sekularizace. Pak zde také hraje roli dlouhodobé odmítání Turecka ze strany evropských integračních struktur jako rovnocenného partnera. Turecko tak přehodnocuje svou předešlou politiku a priority a orientuje se od Evropy více na Blízký východ. V současnosti má v tomto regionu dobré předpoklady k posílení už tak silné pozice.

Ve kterých státech mají Palestinci před hlasováním OSN nejvlivnější spojence? Jak jednotná je v tomto ohledu EU?

Není asi překvapující, že nejvíce je to mezi státy arabského a muslimského světa. Palestinský stát také uzná řada afrických, asijských a jihoamerických zemí. EU není i přes snahu o „jednotnou evropskou zahraniční politiku“ v této otázce jednotná, protože některé státy Palestince jednoznačně podpoří (např. Španělsko, některé skandinávské země) a jiné pravděpodobně nikoliv (Česká republika, Německo, Nizozemí).

Československo mělo v různých obdobích nadstandardní vztahy jak s Izraelem, tak s Palestinou. Mohla by mít Česká republika předpoklady stát se úspěšným prostředníkem mezi oběma stranami konfliktu?

Za současné situace o tom pochybuji, protože se Česká republika v posledním desetiletí celkem neskrývaně postavila na stranu jednoho z aktérů konfliktu – Izraele – a tak může být jen těžko chápána jako nestranná.

Všeobecně se očekává, že Česká republika palestinskou žádost nepodpoří z podobných důvodů jako USA (jednostrannost takového kroku). Mohou z toho pro Českou republiku vyplynout nějaké důsledky?

Nemyslím si, že by bylo pro Českou republiku důsledkem něco výrazného konkrétního pozitivního či negativního. Nebyli jsme, nejsme a zřejmě ani nebudeme na Blízkém východě důležitý politický hráč. Není vyloučené, že posílí nějaké specifické kontakty a kontrakty s Izraelem apod. Jak už jsem naznačil, Česká republika není vnímaná v otázce vztahů mezi Izraelci a Palestinci ve světě a v Evropě jako nestranný stát, a tak pravděpodobný český hlas proti v OSN tento obraz ještě posílí.

Vyšlo v Deníku pod názvem "Česko není nestranný hráč...Neskrývaně stojí za Izraelem", 23. 9. 2011 Rozhovor vedl Martin Dohnal 

Multi-kulti heraldiš hádanka!

Jestlipak poznáte které super-multi-kulti-tolerantní obci patří tento o nic méně multikulti znak a vlajka?! :)

Jak by měl Izrael reagovat na vyhlášení palestinské nezávislosti?

How should Israel react on proclamation of Palestinian independence?   

(pro zvětšení textu klikněte na obrázek) vyšlo v Respektu 38/39, 2011

• Odkaz najdete také na stránkách Respektu

Námět do debaty pro pana premiéra Nečase při návštěvě Jad Vašem, memoriálu holocaustu

How Czech government is able to combine pro-Israeli stances and presence of neo-Fascist in the administrative of the Czech government.

Náš pan premiér Nečas navštíví 15. září t.r. v Jeruzalémě memoriál holocaustu Jad Vašem. Kdo si myslí, že by bylo vhodné premiérovi při té příležitosti připomenout, že není dobré, když v administrativě naší vlády zastává vysoké pozice kryptofašista, může napsat mail řediteli památníku Jad Vašem panu Šalevovi na adresu: media.relations@yadvashem.org.il nebo estee.yaari@yadvashem.org.il (předmět mailu: "for Mr. Shalev")

Pokud chcete inspiraci pro anglický psaný dopis:

Dear Mr Shalev,
Allow me to bring to your attention an urgent matter regarding tomorrow´s/today´s visit of the Prime Minister of the Czech Republic Mr. Petr Necas and the Minister of Education, Youth and Sports Mr Josef Dobes to Yad Vashem.
With the full consent of PM Necas, Mr Dobes has chosen to employ Mr Ladislav Batora at the Ministry of Education. Mr Batora is known for his contacts with Czech neo-Nazi community; he also contributes to neo-fascists periodic. Despite this personal profile, he was originally to be appointed Deputy Minister and later became Personnel Director at the Ministry. Due to public and political pressure, he was called off from the position in August; but has promptly been re-engaged as Deputy Director of the Minister’s Office, where he continues to work up to present.
Clearly, this has caused much stir and since his first appointment to the Ministry in spring 2011, there has been huge public discussion with many experts involved about Mr Batora’s profile and the ideas he represents. Major NGOs and political representatives in the Czech Republic have repetitively called on the government as well as the Ministry itself to re-consider this truly unfortunate engagement.
In the light of these disturbing developments, we would be very grateful if you, Mr Shalev, could raise this issue with our Prime Minister. We strongly believe that individuals like Mr Batora should not hold any public posts. Not only is their engagement in conflict with good morals, but it opens up public space to initiatives which promote nationalist, discriminatory and anti-Semitic principles. We hope that you share this view and will kindly do your utmost to prevent the above described. 
Thank you for your consideration.
Yours faithfully,

....

-------------------------------------------------

Program pana premiéra Nečase v Jad Vašem

Prime Minister of the Czech Republic, HE Dr. Petr Necas, will visit Yad Vashem on tomorrow, September 15, 2011.

Following are media arrangements for his visit:
15:15:  Arrival and tour of the Holocaust History Museum - Closed to cameras   
16:00: Hall of Names, Holocaust History Museum - PHOTO - OP: OPEN
16:10: Memorial Ceremony, Hall of Remembrance:  OPEN
16:20:  Children's Memorial:  Closed to Cameras
16:30:  Signing of the Guest Book:  OPEN

Media who are interested in covering the visit should arrive at the Hall of Names by 15:45, and are requested to RSVP: 02 644 3410/2.

Contact: Estee Yaari / Foreign Media Liaison / Yad Vashem +972 2 644 3412/0/ estee.yaari@yadvashem.org.il

Palestina: šachy bez černých a bílých

Palestine: Chess-game without black and white chesspieces. 
The article focuses on the Czech approach and stereotypes towards the Israeli-Palestinian conflict.

V těchto týdnech začíná izraelsko-palestinský spor opět naplňovat stránky novin poněkud více než obvykle.

Má to několik příčin: zaprvé aktuální krizi izraelsko-tureckých vztahů; zadruhé fakt, že zítra bude kulaté výročí 11. září, se kterým bývá třeba i jen vzdáleně související dění na Blízkém východě často spojováno; zatřetí se blíží důležitá událost – plánované hlasování ve Spojených národech o samostatnosti Palestinského státu. To by mohlo být krokem poněkud výraznějšího kalibru.

Český pohled skrz mlhu

Podívejme se teď, jak se na věc dívají Češi. Je zajímavé, že zatímco o konfliktech třeba na Dálném východě nebo v rovníkové Africe nemají naši lidé příliš ponětí, s trochou nadsázky lze říci, že Blízkému východu neuniknou, ani kdyby chtěli. Je to často tím, že se tento region – a spor mezi Izraelci a Palestinci pak zvláště – takřka pravidelně objevuje v hlavním zpravodajství, včetně těch nejkomerčnějších televizních stanic. Názor na tamní situaci si tak udělá skoro každý, včetně babičky z Horní Dolní. Je fakt, že některé našince tento spor pro svou délku a „neřešitelnost“ možná už poněkud nudí (pěkně to glosoval jeden česko-izraelský žurnalista, když konflikt přirovnal k filmům o Jamesi Bondovi, kde zůstává zápletka, hrdina a padouši stejní, ale v každém díle se mění rekvizity). Pro řadu Čechů ale konflikt stále představuje velmi sledované a hojně diskutované drama.

Ze své zkušenosti vím, že asi největším problémem v tomto ohledu je až příliš často zřetelný černobílý přístup – lidé chtějí mít jasno a vědět kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Ptají se, jestli mají spíš pravdu Izraelci, nebo Palestinci. Je to asi dědictví dob Studené války, kdy takovéto dělení světa bylo jasnější – hodně lidí ho vidělo zjednodušenou komunistickou optikou, nezanedbatelná část však ve stejné době tajně fandila Západu (včetně Izraele) a protivily se jim námluvy mezi komunistickými papaláši a politiky „třetího světa“ – včetně těch arabských a palestinských.

Dnes můžeme najít u Čechů přístupů více, přesto však stále v pohledu na Izraelce a Palestince nalézáme ona bondovská či westernová schémata. Izraelec musí být buď hrdina, nebo padouch – „udatný voják“ nebo „agresivní osadník“. Podobně tak Palestinec je buď „zbídačený uprchlík“, nebo „umouněný terorista v arabském šátku“.

Šachy bez černých a bílých

Jako by neexistoval nějaký pohled „mezi“, jako by nebylo zřejmé, že oběťmi konfliktu jsou obě strany – i když ne vždy stejným způsobem, protože jde o asymetrický konflikt. Přemíra informací v dnešní době přispívá k tomu, že lidé jsou často pohodlní a nejdou ke kořenům problémů. Spokojují se s agenturními zprávami bez kontextu a nevidí už, že jak Izraelce, tak ani Palestince nelze jednoznačně z rozpoutání vzájemného násilí vinit. V době, kdy se konflikt rozhoříval, neměli totiž ani jedni, ani druzí hlavní slovo. Byl tu tehdy totiž ještě třetí silný hráč – velmoci, které vůči Židům a Arabům činily zásadní rozhodnutí – Osmanská říše (do roku 1917) a později Velká Británie (1917–1948). Británie udržovala pragmatickou politiku „rozděl a panuj“ – držela obě komunity v umělém napětí, klamala je a využívala je především pro svoje zájmy. V roce 1948 se Britové z Palestiny jednostranně stáhli, „umyli si ruce“ – a zanechali Židy a Araby napospas jejich krvavým sporům. Další osud už tak zůstal v jejich rukou (alespoň do té míry, do které to Studená válka dovolovala), nenávist však byla dávno zaseta.  
     

Bitva myšlenek, nikoli náboženství

Není bez zajímavosti, že i v jedné z nejsekulárnějších zemí světa (jakou je Česká republika) stále řada lidí věří, že vývoj na Blízkém východě je novodobým pokračováním biblických válek. Jiní zase s oblibou tvrdí, že hlavní příčinou sporů na Blízkém východě bylo vždy náboženství – moderní je dnes uvádět hlavně islám. K pravdě však mají tyto názory značně daleko. Konflikt mezi Izraelci a Palestinci (respektive i dalšími arabskými národy) je věc novodobá. Jeho prvopočátek není sice možné jednoznačně určit, obecně však bývá zasazován na přelom devatenáctého a dvacátého století, respektive do období kolem první světové války. Cimrmanovským jazykem je tedy možné říci, že také letos je tomu sto let, co tu izraelsko-palestinský (či sionisticko-arabský) konflikt máme.

Proč sionisticko-arabský? Protože Izrael vznikl až v roce 1948 a v předstátním období bylo vyjádřením snah o dosažení samostatného státu (a zároveň stranou konfliktu) židovské národní politické hnutí neboli sionismus. Ve stejné době se začala výrazněji formovat také palestinská národní identita. Ta byla rovněž, jako u Židů, inspirována emancipačními národními hnutími vzniklými na Západě v devatenáctém století a bojem proti politickému a kulturnímu útlaku – v případě Židů to byl útisk evropských antisemitů, v případě Palestinců útlak Turků a později Britů.

Historicky ale muslimové a Židé nepřáteli nebyli. V uplynulých staletích muslimové Židy (a křesťany) uznávali za své teologické předchůdce – i když nedokonalé a ne zcela plnoprávné. Často ale volili výrazně humánnější přístup k náboženským menšinám než mnoho křesťanských myslitelů, papežů a panovníků opačně. Ti Židy okrádali, pořádali na ně pogromy a činili je dědičně a kolektivně zodpovědnými za smrt Ježíše. Z tohoto podhoubí vyrostl i holocaust, který má své kořeny právě v Evropě, ne v muslimském světě. A s holocaustem zase souvisí černé svědomí některých současných Evropanů a křesťanů.

Dějiny nespí

Dnes je možno říci, že navzájem konfliktní ideologie sionismu a palestinského nacionalismu jsou do určité míry účelovými konstrukcemi, které se však stále dynamicky vyvíjejí. Ostatně podobně je tomu se sebeuvědoměním mnoha dalších národů, které se formovaly hlavně od 19. století. Například Němci byli po staletí spíš Sasy, Šváby, Bavory... Podobně tak i Češi si do dob národního obrození svou identitu uvědomovali dost odlišně od současnosti.

Samotný sionismus se v průběhu století proměnil z univerzalistického, sekulárního a nezřídka až levicově revolučního myšlenkového proudu na hrdou státní ideologii, která dosáhla velkého úspěchu: podařilo se jí vybudovat – a navzdory nebezpečnému okolí i udržet – židovský stát, který už má za sebou více než šedesát let existence a řady úspěchů. Nutno dodat, že se dnešní sionismus dost liší od myšlenek zakladatele, rakousko-uherského novináře Theodora Herzla; více se uzavřel do sebe a stal se víc etnocentrickým. 

Podobně tak i palestinská identita prošla proměnami: Od chápání společenství Palestinců jako jednoty všech muslimů, křesťanů (a dokonce i antisionistických Židů) z původního Brity spravovaného území „Palestina“ se vydělil významný proud ztělesněný hnutím Hamás. To zastává jak nekompromisní postoj vůči Izraeli, tak usiluje o vytvoření islámské Palestiny.

Drama pro náročného diváka

Není skutečně jednoduché rozeznat a pochopit všechny důležité vlivy a procesy, které vedly k současným špatným vztahům mezi oběma národy. Přesto nejsou nepochopitelné – vyžadují však hlubší pozornost, znalost kontextu i méně emocí. Stejně tak je v souvislosti s Blízkým východem často důležité oddělovat politiku od ostatního dění a neposuzovat zdejší lidi podle politiků, kteří je zastupují.

Sečteno podtrženo: Blízký východ není „western“ s hrdiny v bílém a padouchy v černém (v izraelsko-palestinském podání v bílo-modrém a zeleném) s kolty proklatě nízko, ale spíš složité drama plné spletitých vztahů a souvislostí. ...Možná mu můžeme říkat „Middle-Eastern“. (-mč-)

vyšlo v MFDnes, 10. 9. 2011 

9/11 - Vše co jste chtěli vědět o 11. září (a báli jste se zeptat)

Everything You Always Wanted to Know About 9/11* (*But Were Afraid to Ask)

Pár zajímavých odkazů - Useful links:

BBC: After 9/11: Global effects of the 'war on terror'

Frankfurter Allgemeine Zeitung: Zehn Jahre nach 9/11
Al-Jazeera: The 9/11 decade 

Omalovánky na téma 11. září - Coloring Book

Does Religion Cause Terrorism? It's Complicated

Firefighter tells story behind iconic moment with George W. Bush

Rozhovor na téma 11. září a terorismu na letošní filmové škole v Hradišti. Originál je tady.

Jedním z klíčových témat letošní Letní filmové školy bylo 11. září 2001 a hrozba terorismu, které jsou obecně považovány za zlom v oblasti zahraniční a obranné politiky států západní kultury. Je ono dělení na svět před 11. zářím a po něm opodstatněné nebo se jedná o zveličování a přeceňování jedné z mnoha událostí?

Samotné útoky z 11. září 2001 byly velmi výrazně vnímány hlavně v západním světě, a to jak pro svou ničivost, bezprecedentně pochmurnou spektakulárnost, tak i všudypřítomnou medializaci. Na druhou stranu dělení dějin na svět „před“ a „po“ 11. září se mi zdá poněkud účelové a přehnané. Terorismus a předpoklady pro jeho vznik a násilí s ním související nepřišly s nárazem letadel do manhattanských dvojčat, ale existovaly dlouhou dobu před nimi. Vždyť už celá desetiletí jsme tu měli blízkovýchodní diktátory brutálně potlačující opozici, okupační režimy či různé západní a komunistické politiky, kteří na Blízkém východě rozdmýchávali etno-náboženské spory. Terorismu nejrůznějšího druhu, včetně státního, padlo ještě před zřícením WTC za oběť desetitisíce, možná i více lidí. Je pravda, že mohutnosti ničivé síly 11. září se do té doby žádný teroristický útok nevyrovnal, to samotné však nečiní série řady předešlých teroristických útoků humánnější. Lidi na Západě často také terorismus příliš nezajímal, protože oběťmi byli hlavně „oni“, lidé na Blízkém východě, nikoliv „my“ vyspělí Evropané a Američané. 11. září bylo však v jistém smyslu zásahem do „srdce“ západního světa. Z dlouhodobého hlediska je však tento útok významný hlavně proto, že v hlavách mnohých zvýraznil černobílé vidění světa, posílil protimuslimské (a u muslimů zároveň i protizápadní) fobie a princip kolektivní viny, dal mnoha politikům záminku potlačovat pod rouškou „boje proti teroru“ opozici… V neposlední řadě 11. září vyvolalo na Západě hysterii, která se projevila ve formě sebedestruktivního omezování občanských práv a svobod, vzniku kontroverzních zařízení jako je Guantánamo, posílení xenofobie a napomohlo vzestupu politiků, kteří do té doby nebyli v mainstreamové politice příliš vlivní.

Na Letní filmové škole jste přednášel o terorismu a náboženském fundamentalismu. Jaký je mezi těmito dvěma pojmy rozdíl?

Jsou to dva pojmy, které spolu nemusí vůbec souviset. Fundamentalismus je pojem spojovaný s náboženstvími obecně – existují tedy fundamentalisté muslimští, křesťanští, židovští, hinduističtí i jiní. Těm většinou jde o komplexní a striktní uplatňování principů jejich víry. Jen někteří tak ale činí násilnou cestou. Křesťanské fundamentalisty tak máme třeba i v České republice a nejsou to žádní teroristé. Terorismus je oproti fundamentalismu násilná metoda či taktika používaná organizacemi, které nemusí být zdaleka jen náboženské. Mohou být naopak zcela sekulární, ateistické, inspirované různými variantami fašismu a celým spektrem dalších ideologií a politických postojů.

Program festivalu nabízí celou řadu různorodých snímků variujících téma 11. září a terorismu. Je podle vás důležité vytvářet dialog a relativizovat stávající dominantní názorová přesvědčení, třeba i skrze kinematografii, nebo je výhodnější nevyvolávat „spory“ a zachovávat status quo?

Určitě je velmi důležité rozvíjet dialog, podporovat vzdělání a zvyšovat povědomí o tom, co se děje kolem nás. Teroristé a političtí radikálové totiž často těží právě z nevzdělanosti lidí a ze schopnosti vnutit svým stoupencům jednoduše srozumitelné, avšak polopravdivé či zcela zcestné a zmanipulované vzorce pohledu na svět. A v České republice mi přijde názorové povědomí o terorismu, Blízkém východu a náboženském fundamentalismu obecně špatné. Je to částečně stále dědictví myšlenkové manipulace z dob komunismu, dílem je to však způsobeno i nezájmem, předsudky, dosebezahleděností a povrchními postoji řady Čechů, kteří mají za to, že když si přečtou pár článků v našich nejčtenějších plátcích a na internetu, tak rozumí všemu.

Terorismus a 11. září jsou často využívány buď jako motiv, nebo jako dílčí či hlavní téma jak v nejrůznějších filmech, tak v televizní seriálové produkci. Existuje nějaký snímek, seriál…, který podle vás vystihuje atmosféru po útocích na WTC, případně průběh válek v Afghánistánu a Iráku?

Hollywoodské filmy zaměřené přímo na události 11. září mně přišly vesměs špatné. Naštěstí bylo v posledním desetiletí natočeno i několik filmů, které celkem dobře vykreslují situací okolo mezinárodního terorismu a dění na Blízkém východě. Do komplexnosti a složitosti vývoje například výborně zasvěcuje film Syriana. Určitě stojí za to vidět i Mnichov nebo izraelské či koprodukční filmy Valčík s Bašírem, Libanon a Ráj hned teď. Ty se sice zaměřují na specifické události z nedávné historie Blízkého východu, přesto pomáhají pochopit širší souvislosti. A pokud se chcete podívat na terorismus a Blízký východ trochu odlehčeně, doporučuji teroristickou tragikomedii Čtyři lvi a krátký film West Bank Story, který je blízkovýchodní parafrází na slavný muzikál.

Potřebuje víc Turecko Izrael, nebo naopak? - Israel in need of Turkey or vice versa?

This article surveys briefly the development of Israeli-Turkish (and Jewish-Turkish) relations in context of contemporary crisis of Israeli-Turkish relations. In the current situation (after significant wave of political changes in many Arab countries near Israel) it is obvious that for Israel is much more important to be strategic partner with Turkey than vice versa. 

vyšlo (v mírně zkrácené podobě) v Lidových novinách 6. 9. 2011 

Zhoršování turecko-izraelských vztahů je v posledních letech velmi dobře viditelný proces – naposledy se projevilo odvoláním velvyslanců poté, co se Izrael odmítl Turecku omluvit za smrt devíti Turků na palubě jedné z lodí konvoje mířícího loni do pásma Gazy. Není tak dnes už vůbec vyloučené, že strategické partnerství dvou vojensky i hospodářsky silných hráčů Blízkého východu se postupně rozpadne. Přitom Turecko, ač muslimská země (skrze atatürkovskou sekularizaci sice nikoliv de iure, ale de facto), bylo spojencem Izraele už prakticky od jeho zrodu v roce 1948. Možná se někteří zeptají, co mohlo přivést do svazku "pohrobka expanzivního a krutého Osmanského impéria" a "jedinou opravdovou demokracii na Blízkém východě"? Nebyl to zdaleka jen pragmatismus – Turecko mělo s Izraelem společného více než si myslíte.

Nebyly to zdaleka jen historicky velmi dobré vztahy mezi Židy a muslimy v Osmanské říši, kdy turečtí sultáni poskytovali azyl Židům před antisemitským běsněním některých křesťanských panovníků, ale i mnohem aktuálnější faktory. Mezi Araby a Turky totiž existuje řada nevraživostí ve smyslu vztahů mezi bývalými vládci a utlačovanými – a izraelsko-arabský vzájemný pohled má s tím tureckým mnohé analogie. Také sekularizace Turecka i Izraele (v obou případech ne zcela šťastně zvládnutá) a fakt, že v Izraeli i Turecku hrají obrovskou roli generálové a bezpečnostní složky, přispěly k nalezení další společné noty. Pak je tu také politika Turecka a Izraele vůči menšinám – Kurdům a Palestincům. I tady se obě strany od sebe možná ledasco naučily. I geopolitická mapa Blízkého východu v době Studené války (a např. obrana proti sovětským ambicím na Blízkém východě) nahrávala izraelsko-tureckému spojenectví. A mohli bychom pokračovat ekonomickými zájmy, rozvojem vzájemné turistiky atd. Jistě, všechny zmíněné faktory nejsou neměnné a v průběhu historického vývoje se redefinují a posunují (např. Studená válka je dávno pryč), přesto zůstává spojenectví přinejmenším z izraelského pohledu velmi důležité. Nejde jen o možnost kooperace jedněch z nejsilnějších armád světa, ale z mnoha dalších důvodů je strategický partner v oblasti Blízkého východu pro Izrael dnes zřejmě daleko důležitější než kdy dříve. Politická mapa Blízkého východu se totiž pro židovský stát v posledním roce vyvíjí velmi nevypočitatelně. Odhadnutelní diktátoři, o kterých Izrael dobře věděl co od nich očekávat, jsou postupně "odejiti" a na jejich místo nastupuje těžko odhadnutelný vývoj. Turecko naopak v posledním desetiletí velmi posiluje v mnoha ohledech – ekonomicky, politicky, nábožensky a velmi narůstá třeba i sebevědomí většiny Turků. Ztělesněním tohoto vzestupu je pro ně umírněná islamistická strana AKP, turecký premiér Erdogan a řada dalších politiků. Nutno podotknout, že i za této situace však zůstává potenciální členství Turecka v EU velmi nejisté. Hromadící se turecká síla se tak postupně začíná realizovat jinde – hovoří se mj. o "neo-otomanismu" – jakémsi oživování tureckých imperiálních ambicí na Blízkém výchdě v moderním hávu.

Izrael se pod vedením tandemu „premiér Netanjahu – ministr zahraničí Lieberman“ také stále více uzavírá do sebe. Problémem je, že i přes nesmírně kvalitní armádu a silnou ekonomiku je židovský stát v mnoha ohledech v podstatně méně výhodné geopolitické pozici než Turecko. Dalším problémem je, že přestože i Turecko bylo letošním arabským jarem zaskočeno (a jeho posilující vztahy s arabskými diktátory se najednou ukázaly spíš na překážku), je zde reálná možnost, že obratným politickým balancováním se tureckým politikům podaří vliv v arabském světě posílit, nehledě na to, že řada revolučních států hledí na Turecko jako na svůj politický vzor. Izraeli se bez alespoň částečně spravedlivého vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu může něco podobné zdařit jen stěží. Tím méně za současné vlády, která je stále více zahleděná do zájmů vnitřních izraelských zájmových skupin (např. osadníků) a jakoby "skryta uvnitř bubliny" ztrácí přehled o vývoji na Blízkém východě.

Loňská flotila do Gazy byla velmi kontroverzní záležitost z obou stran – celkem dobře ji analyzovala právě nedávno zveřejněná zpráva Palmerovy komise OSN. Sečteno a podtrženo: Za stávající situace je tak zřejmé, že daleko více než že by dnes Turecko potřebovalo Izrael, platí tento vztah spíš naopak. Za těchto podmínek obvykle realisticky uvažující politici zaskřípou zuby a vysloví omluvu třeba i za něco, s čím se nemohou plně ztotožnit. Děje se ale spíš opak. Zdá se tak, že si nad tureckou Anatolií stíhačky s Davidovou hvězdou při společných vojenských cvičeních už "jen tak v klidu" nezalétají. A možná bude i hůř. (-mč-) 

Czech Republic not to back Palestine at U.N.

Prague Post (August 31, 2011)

The Israeli daily Haaretz is reporting that the Czech Republic is one of five countries to have confirmed they will vote against Palestinian membership in the United Nations in September, as the Foreign Affairs Ministry refuses to tip its hand.

Quoting a senior Israeli foreign ministry source, the paper lists the Czech Republic alongside the United States, Germany, Italy and the Netherlands as countries that will back the Israeli line during voting in the UN General Assembly, a platform that Palestinian leaders hope will be a springboard to international recognition of an independent state that bypasses the stalled negotiations with the Israelis.

"We don't comment on articles from foreign media," said Vít Kolář, a Foreign Affairs Ministry spokesman, when asked to respond to the report. "The mandate for voting is not yet approved, and I cannot say what the position of the Czech Republic is."

But the writing appears to be on the wall, and few experts dispute that the Czech Republic is likely to side with Israel during voting.

"The Czech Republic is one of the most pro-Israeli countries in the world, so this move will not be very surprising," said Marek Čejka, a Middle East reasearcher at the Institute of International Relations Prague.

By all accounts, the Palestinians are expected to win the General Assembly vote by a landslide with 150 or more of the General Assembly's 193 members voting for Palestinian membership. Even Israeli Foreign Affairs Ministry estimates have between 130 and 140 members backing the Palestinian cause.

"Only a few countries will vote against the Palestinian initiative," Ron Prosor, the Israeli ambassador to the United Nations, wrote in a diplomatic cable obtained by Haaretz. "The most that can be achieved is a group of states who will abstain or absent themselves during the vote."

The revelations come in the wake of a diplomatic offensive by Israel in recent months. In another set of leaked diplomatic cables published by Haaretz in June, Israeli Foreign Affairs Ministry Director General Rafael Barak writes: "The goal we have to set is to have the maximum number of countries oppose the process of having the UN recognize a Palestinian state. The Palestinian process must be referred to as a process that erodes the legitimacy of the State of Israel." 

Full article here