Obituary for former Israeli Prime Minister Yitzhak Shamir (1915-2012) - English version below
V osobě Jicchaka Šamira odešel o 30. června 2012 jeden z nejvýraznějších a zároveň nejtvrdších premiérů, jaké kdy židovský stát měl. Šamir nebyl rozhodně muž kompromisu a ukázal se nakonec tvrdší, než další „jestřábí“ premiéři Menachem Begin a Ariel Šaron. Ti daleko víc než mírová jednání preferovali sílu a obranyschopnost Izraele. Přesto se Begin a později i Šaron na stará kolena stali z jestřábů „mírovými holubicemi“. Begin uzavřel mír s Egyptem a velký favorit židovských osadníků Šaron nakonec evakuoval osady v Gaze. I Šamir se sice pod enormním americkým tlakem zúčastnil v roce 1991 důležité Madridské mírové konference, která nastartovala izraelsko-palestinský mírový proces, na tu však jel jen s krajním sebezapřením a v době kdy mírový proces opravdu začal, se již prakticky stáhl z politického života.
Premiérem se stal Šamir poprvé v roce 1983, poté co byl ministrem zahraničí za stranu Likud ve vládě Menachema Begina. Šamir, který až chorobně nedůvěřoval Arabům, viděl Beginův mír s Egyptem z roku 1979 velice kriticky. V premiérském křesle později také silně podporoval výstavbu židovských osad na okupovaných územích. Po kompromisu se Stranou práce se stal premiérem i podruhé, a to v roce 1986. Po různých politických peripetiích jím zůstal až do roku 1992, kdy ho vystřídal jeden z architektů mírového procesu Jicchak Rabin. Šamir nevěřil v mírová jednání a jeho ideou byl Izrael, který si svou pozici vybuduje nikoliv diplomacií, ale hlavně autoritou a bojeschopností.
Ještě zajímavější než Šamirova kariéra ve „velké“ izraelské politice bylo jeho mládí a faktory, které formovaly jeho nekompromisní politické postoje. Už od dětství pociťoval v rodném Polsku zkušenosti s antisemitismem (známé je jeho tvrzení, že "Poláci nassávají antisemitismus s mateřským mlékem"...). Před druhou světovou válkou odešel do tehdejší britské Palestiny, což mu zachránilo život. Během holocaustu totiž byli jeho rodiče i řada příbuzných zavražděni. Šamirovy názory se postupně zatvrzovaly a jeho obavy z evropského antisemitismu se přenesly i na obavy z Arabů a Britů. Zašly nakonec tak daleko, že se stal členem extrémní sionistické organizace Lechi vedené Abrahamem Sternem, který tak nenáviděl britskou mandátní správu, že v boji proti Britům dokonce usiloval o kompromis s nacisty. Tehdy si taky Šamir vysloužil přezdívku „Michael“ podle legendárního spoluzakladatele IRA Michaela Collinse. Je zvláštním paradoxem dějin, že zatímco ve čtyřicátých letech IRA inspirovala radikální sionisty, dnes najdeme v severním Irsku desítky připomínek o „boji katolických Irů a Palestinců za společnou věc“... Šamir se stal pro Brity v Palestině postupně jedním z nejhledanějších teroristů. Ti ho také několikrát zadrželi a uvěznili. Po Sternově smrti byl také jedním z mužů, kteří ho nahradili v čele radikální organizace. Stal se tak mimo jiné spoluzodpovědný za smrt významného britského politika lorda Moyneho, za masakr v palestinské vesnici Dejr Jásín a nakonec i za vraždu mírového vyjednavače OSN švédského hraběte Bernadotta. Ani za jeden z činů nebyl Šamir v Izraeli nikdy odsouzen. Je tak typickým příkladem toho, jak je na Blízkém východě linie mezi terorem a vysokou politikou někdy tenká a jak malý je někdy rozdíl mezi „teroristou“ a „bojovníkem za nezávislost“. (Vyšlo v MFdnes 2. 7. 2012)
Premiérem se stal Šamir poprvé v roce 1983, poté co byl ministrem zahraničí za stranu Likud ve vládě Menachema Begina. Šamir, který až chorobně nedůvěřoval Arabům, viděl Beginův mír s Egyptem z roku 1979 velice kriticky. V premiérském křesle později také silně podporoval výstavbu židovských osad na okupovaných územích. Po kompromisu se Stranou práce se stal premiérem i podruhé, a to v roce 1986. Po různých politických peripetiích jím zůstal až do roku 1992, kdy ho vystřídal jeden z architektů mírového procesu Jicchak Rabin. Šamir nevěřil v mírová jednání a jeho ideou byl Izrael, který si svou pozici vybuduje nikoliv diplomacií, ale hlavně autoritou a bojeschopností.
Ještě zajímavější než Šamirova kariéra ve „velké“ izraelské politice bylo jeho mládí a faktory, které formovaly jeho nekompromisní politické postoje. Už od dětství pociťoval v rodném Polsku zkušenosti s antisemitismem (známé je jeho tvrzení, že "Poláci nassávají antisemitismus s mateřským mlékem"...). Před druhou světovou válkou odešel do tehdejší britské Palestiny, což mu zachránilo život. Během holocaustu totiž byli jeho rodiče i řada příbuzných zavražděni. Šamirovy názory se postupně zatvrzovaly a jeho obavy z evropského antisemitismu se přenesly i na obavy z Arabů a Britů. Zašly nakonec tak daleko, že se stal členem extrémní sionistické organizace Lechi vedené Abrahamem Sternem, který tak nenáviděl britskou mandátní správu, že v boji proti Britům dokonce usiloval o kompromis s nacisty. Tehdy si taky Šamir vysloužil přezdívku „Michael“ podle legendárního spoluzakladatele IRA Michaela Collinse. Je zvláštním paradoxem dějin, že zatímco ve čtyřicátých letech IRA inspirovala radikální sionisty, dnes najdeme v severním Irsku desítky připomínek o „boji katolických Irů a Palestinců za společnou věc“... Šamir se stal pro Brity v Palestině postupně jedním z nejhledanějších teroristů. Ti ho také několikrát zadrželi a uvěznili. Po Sternově smrti byl také jedním z mužů, kteří ho nahradili v čele radikální organizace. Stal se tak mimo jiné spoluzodpovědný za smrt významného britského politika lorda Moyneho, za masakr v palestinské vesnici Dejr Jásín a nakonec i za vraždu mírového vyjednavače OSN švédského hraběte Bernadotta. Ani za jeden z činů nebyl Šamir v Izraeli nikdy odsouzen. Je tak typickým příkladem toho, jak je na Blízkém východě linie mezi terorem a vysokou politikou někdy tenká a jak malý je někdy rozdíl mezi „teroristou“ a „bojovníkem za nezávislost“. (Vyšlo v MFdnes 2. 7. 2012)
Obituary for former Israeli Prime Minister Yitzhak Shamir (1915-2012)
In the
person of Yitzhak Shamir left on 30th June 2012 one of the most striking and
tough prime ministers State of Israel ever had. Shamir was not a man of
compromise and he ultimately proved tougher than the other "hawkish"
Prime Ministers Menachem Begin and Ariel Sharon. „Hawks“ are those who far more
than the peace talks favored strength and defense ability of Israel.
Nevertheless, Begin and Sharon later in their old age became „peace doves“. For
example Begin made peace with Egypt and a great champion of Jewish settlers,
Sharon finally evacuated settlements in Gaza. Even Shamir come under enormous
U.S. pressure in 1991 and finally participated in important Madrid peace
conference, which started the Israeli-Palestinian peace process. But he went
there only with extreme reluctance and
when the peace process really started, Shamir practically withdrew from
Israeli political life.
Shamir
became prime minister for the first time in 1983, when he was foreign minister
for Likud party in government led by Menachem Begin. Shamir, who almost
pathologically mistrusted the Arabs saw Begin's peace plan with Egypt in 1979
very critically. Later as prime minister he also strongly supported the
construction of Jewish settlements in the occupied territories. After a compromise
with the Labour Party he became prime minister of Israel again, in 1986. After
various political twists and turns he remained prime minister until 1992, when
he was replaced by one of the architects of the peace process, Yitzhak Rabin.
Shamir did not believe in peace negotiations, his idea was to build position of
Israel rather on authority and combat readiness than on peace negotiations.
Even more
interesting than Shamir's career in the "high" Israeli politics was
his youth and the factors that shaped his uncompromising political stances. Since
childhood he experienced in his native Poland anti-Semitism (well known is his
later assertion that " The Poles imbibe anti-Semitism with their mother's
milk" ...). Before World War II he went to the British Palestine, which
probably saved his life. During the Holocaust his parents and many relatives
were murdered. Shamir's Opinions gradually hardened and concerns of European
anti-Semitism were transferred to his concerns of the Arabs and the British. He
finally gone so far that he became a member of the extreme Zionist organization
Lehi headed by Avraham Stern, who hated the British Mandate administration so
much that he even tried to compromise with the Nazis. At that time Shamir also
earned the nickname "Michael" according the legendary co-founder of
I.R.A. Michael Collins. It is a particular paradox of history that while the I.R.A.
in the forties inspired radical Zionists, now we can find in the Northern
Ireland dozens of comments about "Catholic Irish and Palestinians fighting
for a common thing" ... Shamir became one most wanted terrorists in
Palestine for British. They also arrested him and imprisoned him for several
times. After Stern's death he was also one of the men who replaced him at the leadership
of a radical organization. He was then partly responsible for the death of lord
Moyne, for the massacre in the Palestinian village of Deir Yassin and
ultimately for the murder of Swedish UN peace negotiator Count Bernadotte. For
neither one of the acts Shamir was never convicted in Israel.
Shamir is therefore the typical example how in the Middle East the line between terror and politics is
sometimes thin and how little could be difference between "terrorist"
and "independence fighter".
Žádné komentáře:
Okomentovat